Radka Dudová
Prvním problémem, na který ženy po rozvodu nebo již při uvažování o rozvodu narážejí, je sociální stigma „neúplné rodiny“. Podle statistik je minimálně každá čtvrtá rodina v ČR neúplná. Navíc vzhledem k tomu, že zkušenost života v neúplné rodině má svůj vývoj a historii, se dá předpokládat, že určitou etapu života v neúplné rodině prožije ještě větší podíl žen (a mužů): některé z rodin, které nyní jsou „úplné“, byly „neúplné“ v minulosti, jiné budou v budoucnosti. Dalo by se tedy očekávat, že stigma neúplných rodin bude postupně mizet a život v takovémto rodinném uspořádání bude stále více „normalizován“. Přesto tomu tak jednoznačně není. Svůj podíl na tom mají mimo jiné diskurzy rozšiřující negativní stereotypy osamělých matek, prezentující osamělé mateřství jako nedostatečně zodpovědné rodičovství; osamělé matky jsou nezřídka obviňovány z parazitování na sociálním systému; jsou veřejně podezřívány z toho, že svou situaci volí dobrovolně, protože je pro ně finančně výhodná. Navíc je rozšířen předpoklad, podle kterého děti z neúplných rodin budou hůře všestranně prospívat než děti jiné. Pokud osamělé matky nepracují, jsou obviňovány ze zneužívání sociálních dávek; pokud pracují, nenaplňují psychologický ideál správného mateřství, který předpokládá, že matka zůstává minimálně do tří let věku dítěte doma a i nadále se věnuje v první řadě dětem a jejich potřebám. Jedním z problémů těchto normativních diskurzů je ale například to, že porovnávají osamělé mateřství s abstraktním ideálem společného rodičovství ve fungující úplné rodině, který se mnohdy ukazuje být mýtem. Další problém těchto stereotypů spočívá v tom, že implicitně pokládají za žádoucí stav, kdy žena je ekonomicky závislá na svém muži a ze každou cenu se snaží udržet fungující manželství - a to i tehdy, kdy zůstat v manželství přináší ženě (a mnohdy i dětem) velké psychické či fyzické utrpení.
Vyprávění komunikačních partnerek ukazují, že stanout v čele neúplné rodiny není vždy otázkou volby, a pokud ano, tak to není v žádném případě volba snadná. Všechny dotázané ženy si jsou vědomy negativního stigmatu „neúplné rodiny“: již tento používaný termín implikuje, že s takovou rodinou něco není v pořádku, je definována negativně, není úplná, tedy jí něco chybí. K tomu se váží další, ve veřejném diskurzu i samotnými aktéry často používané názvy, jako například rozbitá či rozvrácená rodina. Ke všem nárokům, které osamělé mateřství přináší, se tak přidává tento negativní nádech: výkon těchto žen v mateřské roli je a priori kvalifikován jako nedostatečný, jelikož jejich dětem bude vždy něco chybět; ať se budou jako rodiče snažit sebevíc, děti budou touto neúplností vždy o něco ochuzeny.
No já jsem tohle, to byl jeden z důvodů, proč mě ten rozchod a rozvod tak poznamenal, že jsem úplně- a byla to první věc, kterou jsem tehdy řekla tý psycholožce, že nejvíc na celý tý situaci mi vadí to, že kluci nebudou vyrůstat v úplný rodině a že tím pádem jim dávám jako rodič do vínku to, že mají velkou pravděpodobnost, že oni nebudou umět tu úplnou rodinu založit a udržet taky. (Dana, 2 synové 5 let, zdravotní sestra-asistentka)
Jako říct, že jsem rozvedená, to je jako kdybych řekla, že ani nemám nohu a hlavu. To je úplně něco tak ... je to hanba. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
Zvláště tíživá je tato situace pro ženy, které si ji nevybraly a které byly v manželství relativně spokojené. Jedná se o ženy, které byly svým partnerem opuštěny a nebyly na to připraveny, nijak situaci neanticipovaly a neměly čas si vytvořit vlastní definici sociální reality nezávislou na společné definici, kterou sdílely se svým partnerem (viz Vaughan 1986). Neměly možnost vytvořit si své vlastní sociální sítě jako zdroje podpory a pomoci. Rozchod pro ně přišel „jako blesk z čistého nebe“ a znamenal narušení jejich představy smyslu a řádu. Pro tyto ženy (jedná se o šest komunikačních partnerek z devatenácti) se jednalo skutečně o rozvrácení rodiny, o ztrátu dříve ideální situace; nyní vnímají svou rodinu skutečně jako „neúplnou“. Tyto ženy se podle svých výpovědí potýkaly v období bezprostředně po rozchodu s psychickými obtížemi, často dokonce potřebovaly odbornou péči. Na jejich nerovnováze se v určité míře podepsalo právě ono stigma spojené s neúplnými rodinami, pocit, že jako matky selhaly už jen tím, že dovolily, aby došlo k rozchodu, případně že vybraly svým dětem špatného otce. Přestože ale tyto ženy ještě i v současnosti pociťují rozchod jako ztrátu (emocionálního a ekonomického zázemí, sociálního statusu a prestiže), postupně se se situací vyrovnávají, hlavně kvůli dětem: Snažíme se žít tak, že jsme tři. Jsme tři a jako víc nás není (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře).
Častěji se ale ve vyprávěních objevuje jiný příběh: pro značnou část žen je „neúplná rodina“ velmi pozitivním východiskem z neúnosné situace, je to naopak normalizování dříve nenormálního stavu. Mnohdy znamená úlevu pro všechny zúčastněné, někdy může dokonce přinést úbytek finančních problémů rodiny. Matky si ale stále podle svých slov uvědomují, že rodina, ve které není přítomný otec, není ideální, a rozhodně to není ten typ uspořádání, který by si svobodně zvolily a ke kterému ve svém životě cíleně směřovaly. Domnívají se ale, že neúplná rodina může být řešením situace, kdy rodina sice navenek zůstává „úplná“, ale otec v ní nesehrává tu úlohu, jakou od něj děti a matka očekávají, kdy je otec jiným způsobem nepřítomen, nebo dokonce jeho chování rodině přímo škodí. Pregnantně to vyjadřuje Romana (dcera 18, syn 16 let; kuchařka): Vím, že to není ten pravý mužský vzor, ale zase já jsem zastánce, než žít s manželem, nebo otcem dětí za každou cenu, i když on na mě bude ječet a jak začal hrát ty automaty, kdoví kde já se v práci kurvím. (...) Ať tatínka vidí jednou za čas a on bude taky v pohodě, budou se těšit, než spolu být dennodenně a na nože.
V představách těchto matek tedy stále nejvýše stojí fungující rodina s dvěma rodiči. I pro ně hraje rodina roli „kolektivní fantazie“, jak uvádí Mary McIntosh (1996: 149), podle které je úplná rodina spíše než konkrétní sociální institucí kolektivní fantazií, která privileguje rodinné vztahy, zatímco jiné typy intimních vztahů devalvuje, což má silné sociální důsledky. Komunikační partnerky jsou si vědomy toho, že jejich předrozvodová situace tomuto ideálnímu obrazu neodpovídala, a fungující rodina s jedním rodičem je pro ně rozhodně lepší alternativou než vynucené soužití s druhým rodičem, pokud vztah z vážných důvodů nefunguje.
A oni asi potřebujou určitě jako někoho. Otázka je, zase jestli ti, co mají toho partnera, jestli tohle to nacházejí ty děcka třeba jako. Zase, třeba to vůbec není ono, že jestli to člověk třeba vysní, jak by to mělo být. Že nejsou ideální ty vztahy. Takže si myslím, že pro děti je důležité, ať mají klid. Ať mají takovou tu spokojenost, ať není to dusno. Myslím, že určitě, když jsme odstranili takové to dusno, teď je klídeček doma, tak hlavně nejvíc R. se zlepšil ve škole. Tak jako tak se uklidnil. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
Cesta k jednorodičovské rodině může tak být jediným dostupným způsobem „normalizace“ situace. Přesto jsou tyto ženy nadále přesvědčeny, že jejich děti potřebují „mužský vzor“, že matka sama nemůže jen vlastními silami děti dobře vychovat. Nemohou ale jednoznačně rozhodnout, co dětem ublíží víc – když otec v rodině nebude, nebo když tam bude a jeho vztah k dětem bude nekvalitní. To odráží paradox, ve kterém se tyto matky každodenně pohybují: na jedné straně vědí, že současná situace je pro jejich děti lepší než situace před rozchodem, na straně druhé se stále vyrovnávají s pocitem nedostatečnosti (svých vlastních mateřských schopností, mužských vzorů pro děti, vzorů společného života muže a ženy). Žijí tak vlastně v jakési permanentní ne-úplnosti či nedostatečnosti. V průběhu času se snaží nalézt způsoby, jakými lze tuto neúplnost naplnit: nejčastější je intenzivní zapojení do širší rodiny; „neúplná“ rodina tak může být překvapivě mnohem širší a početnější než nukleární rodina úplná. Mohou v ní fungovat intenzivnější výměny a častější kontakty. Tuto roli nejčastěji plní rodiče matky, mimo jiné také proto, že osamělé matky jsou na nich alespoň v prvním období po rozvodu často ekonomicky i jinak závislé.
Snažila jsem se, ať mají tu pohodu. Jezdili jsme hodně s mým otcem, ten jim nahradil z kraje hodně toho tatínka, s mým otcem jsme hodně chodili ven, nebo s těma ségrama. Dovolené a takové. Ať o těch prázdninách mají pocit, že někam patří. (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka)
My jsme se vlastně vrátily tady k rodičům, kde byla bratr, sestra, teď babička s dědečkem. Takže ona měla vždycky okolo sebe hrozně moc lidí, když bydlela v Bohuslavicích, byla to prababička, pradědeček, babička, děda, teď tatínek, maminka. Teď zase došla tady do Otrokovic, kde byla babička, děda, strýc, teta. Takže furt okolo sebe někoho měla a nevzpomínám si, že by se třeba vyptávala, nebo plakala, že by chtěla jít za tatínkem. (Hana, dcera 7 let, dělnice)
Druhou cestou může být nalezení nového partnera, uzavření nového sňatku a / nebo zplození dalšího dítěte. Pro Naďu přineslo paradoxně naplnění pocitu „neúplnosti“ narození třetího syna, a to přesto, že její vztah s jeho otcem není příliš stabilní. Malé dítě ale stmelilo rodinu, dalo jí pocit smyslu, přineslo štěstí i starším dětem: Já jsem z toho měla opravdu strašný strach, ale nakonec bysme Ondráška nevyměnili za nic. Za ten rok jsme se s ním tolik nasmáli, že je to krásný, že nás potkalo takový štěstíčko.
Snahy rozšířit rodinu mimo rámec nukleární jednotky jsou zpravidla omezeny jedním směrem – vůči příbuzným a širší rodině matky. Rodina po rozchodu je totiž zpravidla ochuzena nejen o přítomnost otce, ale často i o celou jeho rozšířenou rodinu. Jen zřídka se dětem podaří zachovat pozitivní vztahy s prarodiči z otcovy strany. Rodina osamělé matky je tak na jedné straně více závislá na pomoci a podpoře ze strany širšího příbuzenstva než rodina dvourodičovská, na druhé straně je její rozsah zúžen jen na mateřskou větev.
Ať již hodnotí současnou situaci pozitivně či negativně, komunikační partnerky se shodují, že neúplnost rodiny nejvýrazněji pociťují v tom, že i když v současné době vše perfektně zvládají a nemají významnější problémy, je rodinná jednotka závislá pouze na nich, jejich péči a jejich příjmu. Pokud by matka z nějakého důvodu selhala (např. při ztrátě zaměstnání), nemá její roli ani dočasně kdo suplovat, což pro ně znamená silný a stálý psychický tlak.
Nesmí se se mnou nic stát. Nejhorší, já mám svoje vnitřní pocity, kdybych já onemocněla, měla úraz, šla do nemocnice, tak co ty děti? Kam půjdou? Půjdou do prostředí, kam nechtějí. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
Rozvedené matky se tedy v první řadě musí vyrovnat se svým novým sociální statusem, který je ale provázen mnoha negativními stereotypy a konotacemi. Nejtěžší je to pro ty, které si svou situaci nevybraly; život v neúplné rodině vnímají nutně jako životní prohru a nespravedlnost. Častým případem je ale i situace, kdy matka volí (či alespoň zpětně hodnotí) neúplnou rodinu jako východisko z neudržitelných podmínek. Život v neúplné rodině pro ni znamená více klidu pro harmonickou výchovu dětí (v případě častých hádek a konfliktů, případně fyzického napadání ze strany manžela), případně lepší ekonomickou situaci (v případě riskantního podnikání či závislosti manžela) nebo, jak uvidíme dále, přináší osvobození z poddanosti a absolutní závislosti na partnerovi. Zvyšování počtu neúplných rodin v rodinné skladbě společnosti představuje jen jednu stránku sociálního problému –problémy se ve skutečnosti často objevují ještě předtím, než ke vzniku neúplné rodiny dojde, a pravděpodobně mohou v některých případech dosáhnout větších rozměrů tam, kde k rozchodu manželství nedojde.
Další tématický článek ke stažení zde.
