Radka Dudová
Repertoár pečovatele je součástí moderní normativní sféry, která v současné době začíná silně ovlivňovat otcovství. Zahraniční výzkumy [Lupton, Barclay 1997; Modak, Pallazo 2002; Singly 2003] ukazují, že pečovatelské aktivity jsou stále více součástí běžných otcovských praktik. Přijetí některých nových opatření sociální politiky (např. rodičovská dovolená, střídavá výchova dítěte po rozvodu manželství) vypovídá o působení této normy i v České republice.
V tomto výzkumu je repertoár pečovatele definován jako oblast osobní péče o děti a případně o domácnost, ve které děti žijí. Jsou zde zařazeny činnosti každodenní údržby dětí a domácnosti, jako je příprava a podávání stravy, čistota a hygiena, probouzení a ukládání ke spánku či doprava dítěte do školky a do školy. Patří sem také aktivity výjimečného charakteru, jako jsou například návštěvy lékaře. Jedná se tedy o rodičovské aktivity nezbytně nutné k fyzické pohodě a zdraví dítěte. Tento repertoár obsahuje množství jednotvárných, rutinizovaných a málo kvalifikovaných činností, které na první pohled nemusí nijak souviset se samotnou výchovou dítěte. Podstatné je, že se tradičně jednalo o oblast vyhrazenou ženám, ať už matkám, dalším příbuzným nebo placeným pomocnicím. Tyto činnosti neodpovídají obecně rozšířené definici maskulinity a dnešní otcové jsou v této oblasti relativními nováčky.
Přesto nelze říci, že by českým mužům byla oblast osobní péče o děti naprosto cizí. Výsledky analýzy napovídají, že takřka všichni dotazovaní otcové přijali alespoň v minimální míře podíl na pečování o děti a o domácnost. Potvrzuje se zjištění vyplývající z kvantitativních šetření, podle kterého v České republice neplatí, že by péče byla jen a pouze záležitost ženy. Vzhledem k tomu, že většina partnerek respondentů měla alespoň v určité fázi společného života placené zaměstnání, nebyl nikde tradiční model muž-živitel/žena-pečovatelka beze zbytku po celou dobu trvání společného života aplikován.
Účast otců na péči o dítě je dána a omezena jejich účastí na profesionální aktivitě – práce je až na několik výjimek pro muže na prvním místě a její okolnosti, flexibilita a časové rozložení určují, kolik času a energie věnují osobní péči o děti. Otcové se věnují dětem tak, jak jim to práce dovolí. Pokud odcházejí do zaměstnání později než manželka, absolvují s dětmi rituál vstávání a přípravy do školky či do školy, pokud naopak jejich pracovní doba končí dříve, vyzvedávají děti v zařízeních péče o děti a věnují se jim odpoledne. Dělají to tak podle svých výpovědí ale nikoli proto, že by v první řadě chtěli o děti pečovat a trávit s nimi čas, ale protože jim to práce umožňuje, a mohou se tak s partnerkou efektivně podělit o péči o děti. („Protože jsem do práce chodil vždycky dýl, takže ty rána byly moje.“ Oldřich, podnikatel, synové 17 a 14 let)
První roky života dítěte jsou pro naprostou většinu mužů obdobím, kdy do péče o děti příliš nezasahují – mají pocit, že mezi dítětem a matkou existuje jakési magické pouto, do kterého nejsou zahrnuti. Stojí na okraji dyády matka–dítě a svou hlavní úlohu spatřují v jiných než pečovatelských aktivitách. Existují ale určité okolnosti, které přinášejí větší zapojení otců do této rané péče o děti: například pokud se dítě narodí císařským řezem a matka není po porodu fyzicky schopná se o dítě sama starat, otec se tak hned v prvních týdnech stává primárním pečovatelem a tato zkušenost jej silně ovlivňuje, i přesto, že po zotavení matky předává povinnosti spojené s péčí o novorozence zpět do jejích rukou. Toto pozorování potvrzuje závěry Lupton a Barclay, podle kterých mají oba rodiče stejné předpoklady k péči a k vytvoření silného citového vztahu s novorozencem, ovšem ten, který se péči v praxi věnuje, si postupně vytváří jakousi stále se posilující expertní znalost, zatímco ten druhý je postaven na vedlejší kolej [Lupton, Barclay 1997: 124–133]. Jinou okolností povzbuzující zapojení otce do rané péče o dítě je jeho umělé krmení namísto kojení. Umělé krmení umožňuje otcovu účast a poskytuje otci silnou emocionální odměnu, čímž vede k prohloubení jeho citu k dítěti a pocitu jeho vlastního přínosu a „důležitosti“.
Obecně lze říci, že pro české otce se péče o děti (v úplné rodině) shrnuje do dvou oblastí. Tou první jsou ustavené společné rituály – každodenní okamžiky s charakteristickými aktivitami, které otcové dětem věnují. Nejčastěji jimi jsou ranní vstávání a vypravování do školky či do školy anebo večerní koupání a ukládání ke spánku. Druhou oblastí jsou delší časové úseky, které muži tráví s dětmi bez přítomnosti a asistence partnerky, nejčastěji na cestách mimo domov. Může se jednat o pravidelné víkendy na chalupě či na chatě, o každoroční cesty na dovolenou, výjimečně i o období, kdy je partnerka dočasně mimo domov kvůli své nemoci, zaměstnání či studiu. V těchto časových úsecích na otci spočívají veškeré povinnosti spojené s péčí o dítě, záleží ale jen na něm, bude-li se jim věnovat sám, či bude-li je delegovat na další osoby, příbuzné či placené síly. Muži většinou považují zařízení a zorganizování péče o děti jinou osobou (například dětský tábor, placené hlídání) za stejně záslužné jako osobní každodenní péči.
V rozhovorech se potvrdila teze Françoise de Singlyho, podle které jsou časové úseky, ve kterých se otcové věnují dětem, přesně vymezené a oddělené od jejich jiných aktivit. Matky oproti tomu věnují dětem ustavičnou pozornost, která neutuchá, ani když nejsou v jejich fyzické blízkosti. Sandra Ruddick [1989] používá pro popsání této neviditelné mentální práce matky, která v každém momentě vnímá své děti jako potenciálně vyžadující její péči a ochranu a organizuje svůj život okolo tohoto pohledu, termín „mateřské myšlení“ (maternal thinking). Tomáš (akademický malíř, 2 dcery 5 let) pokládá právě tuto „mateřskou pozornost“ za nejnáročnější část péče o děti: Tam nejde o nějakou únavu fyzickou nebo finanční, tam jde o tu ustavičnou pozornost, a to je hrozně vyčerpávající. A pro toho chlapa je to náročnější než pro ženu, bych řek.
Co se týče běžných prací v domácnosti, potvrzuje se předpoklad, podle kterého zatímco žena se věnuje všem nutným aktivitám bez rozdílu (prostě proto, že je nutné je vykonat a jejich vykonání je obecně považováno za její zodpovědnost), muž v úplné rodině, pokud se na domácích pracích podílí, si vybírá aktivity, které bude vykonávat – nebo spíše aktivity, které za žádných okolností vykonávat nebude, protože je neovládá nebo ho jednoduše nebaví. Pro Radka je to například mytí oken, pro Karla a Richarda žehlení. Obecně dotazovaní muži vypovídají, že pro ně „není problém všechno dělat“ – v případě nutnosti by zvládli všechny činnosti spojené s péčí o dítě a o domácnost. Poté ale z jejich výpovědi vyplývá, že v praxi se věnovali jen některým, pečlivě vybraným činnostem. Navíc dále vysvětlují svůj podíl na těchto aktivitách jako „dobrovolnou“ pomoc své partnerce, ve snaze ulevit jí při jejích povinnostech, tedy jako něco, co oni sami dělali nad rámec svých vlastních rodičovských povinnosti. Péče o své vlastní potřeby jim navíc často splývá s péčí o děti a o domácnost a je implicitně považována také za povinnost jejich partnerky. I aktivity věnované své vlastní fyzické údržbě jsou tak prezentovány jako „pomoc“ manželce – a až jako určitá forma mužova hrdinství.
Pečovatel po rozchodu
Součástí výzkumu je snaha nalézt odpověď na otázku, nakolik a jakým způsobem se postoj k určitému otcovskému repertoáru a praktiky s ním spojené změnil v důsledku rozchodu rodičovského páru. To znamená, že respondenti se vyjadřují k tomu, zda se po jejich partnerském rozchodu, eventuálně odstěhování ze společné domácnosti, jejich přístup k aktivitám péče o dítě či děti podle jejich názoru změnil. Kontakty otce s dětmi se zpravidla stávají méně častými a celkově trvají kratší dobu. Na druhou stranu ale neprobíhají jako předtím za přítomnosti matky dětí, a otec tak musí zajistit všechny nutné aktivity spojené s péčí o dítě bez asistence své původní partnerky. Nejběžnější uspořádání kontaktů otce s dětmi během jednoho víkendu za 14 dní vyžaduje zvláštní organizaci praktického fungování – dítěti je třeba dát najíst, postarat se o jeho oblečení, najít způsob zvládání situací, kdy dítě onemocní atd.
Muži z našeho vzorku si jen málokdy sami pro sebe vaří doma. Návštěva dítěte tak znamená nutnost přizpůsobit se mu a přípravu jídla nějakým způsobem zajistit. Někteří z nich udělají velký nákup a jídlo doma výjimečně připraví, jiní vezmou dítě do restaurace. Mnoho z našich respondentů deleguje přípravu jídla na své rodiče, konkrétně na své matky. To souvisí se zjištěným faktem, že mnoho mužů se po rozvodu určitým způsobem vrací zpět do své referenční rodiny – jdou bydlet ke svým rodičům nebo alespoň pokračují v životě, jaký vedli před svatbou. Další znovu vstoupí do partnerského vztahu nebo uzavřou sňatek a o jídlo pro jejich děti z prvního manželství se potom stará nová partnerka.
Nemoc dítěte většinou znamená, že se návštěva u otce neuskuteční. Nepředpokládá se, že by otec sám pečoval o dítě během víkendu, kdy je nemocné; nemá smysl přemisťovat dítě z mateřského domova k otci. Jinak je tomu v případě, kdy dítě tráví s otcem delší čas než jen dva dny na konci týdne anebo pokud onemocní během návštěvy. Otec pak musí situaci nějak zvládnout. Zpravidla hned vrací dítě bývalé manželce, která má status experta v případě dětské nemoci, anebo opět deleguje alespoň část starosti o nemocné dítě na jiné ženské „experty“. Některému pomáhá jeho matka, jiným kamarádky nebo nová partnerka.
Hlavní změna pečovatelského repertoáru po rozchodu spočívá v odlišném časování a organizaci kontaktů otce s jeho dítětem či dětmi. Společné chvíle jsou sice vzácnější, ale na druhou stranu mají delší souvislé trvání a otec nemá k dispozici neustálou asistenci matky dětí. Přichází sice o ritualizované každodenní okamžiky péče o dítě, které mu byly vyhrazeny za doby trvání partnerství či manželství, ale nyní je dva dny s dítětem sám jako jediný člen rodičovského páru a jeho vztah k dítěti není prostředkován bývalou partnerkou. Pokud nedeleguje své povinnosti na jinou osobou, péče o dítě od něj v této situaci vyžaduje neustálou pozornost, nemůže po pár hodinách vypnout a přenechat péči manželce. Ne všichni dotazovaní muži byli na takovou situaci z manželství zvyklí. Pro některé tato změna znamená obohacení a prohloubení vztahu s dítětem, častější je ale jejich rezignace a časové a prostorové omezení kontaktů s dětmi na takovou úroveň, kterou jsou schopni jako pečovatelé zvládnout, anebo delegování povinností spojených s péčí o děti na jiné osoby.
Podíl otce na péči o děti po rozvodu souvisí nejen s jeho předchozími zkušenostmi a postoji, ale i s jeho praktickou bytovou situací. Vzhledem k obtížnosti zajistit si kvalitní bydlení mnoho mužů nemá příležitost o dítě osobně pečovat, i pokud vyjadřují touhu po častějších a delších kontaktech. Mnoho respondentů bydlí po rozvodu u rodičů a pečovatelskou úlohu automaticky přebírá babička dítěte nebo jejich provizorní bydlení vůbec neumožňuje pozvat dítě na noc, a tak se kontakty otce s dítětem omezují na kratší denní časové úseky. Vyhovující bydlení ale ještě nutně neznamená ochotu otce o dítě během návštěv osobně pečovat.
Jak se otcové vztahují k repertoáru pečovatele
Tak jako u jiných otcovských repertoárů je i u dimenze pečovatele možné rozlišit několik způsobů, jakými k ní dotazovaní muži přistupují. Pečovatelský repertoár je součástí nové moderní normy otcovství, která vstupuje do konkurenčního sporu s normou starou, zahrnující zejména repertoár otce jako živitele, autority a hlavy rodiny. Působení této normy sice není tak všeobecné a nevyhnutelné jako u předchozí dimenze živitele, přesto jej všichni otcové zakoušejí na vlastní kůži a nemohou se vyhnout nutnosti nějak uspořádat a formulovat svůj vlastní vztah k požadavku, podle kterého by se otec měl alespoň částečně podílet na osobní péči o své děti. Dotazované muže je opět možné rozdělit do tří skupin podle jejich přístupu k této normě. V první skupině jsou „pečující otcové“, tedy muži, kteří se s touto normou ztotožňují a chovají se podle ní; ve druhé skupině jsou otcové, kteří se věnují vybraným pečovatelským aktivitám v rámci „pomoci“ své manželce; ve třetí skupině jsou muži, kteří se na péči o své děti příliš aktivně nepodílejí.
Skupina A: pečující otcové
Určitý počet mužů se na péči o své dítě či děti podílel v míře, která se podle jejich odhadů minimálně vyrovnala podílu jejich bývalé partnerky. Tito muži se k požadavku otcovské účasti na péči o dítě staví pozitivně. Již před partnerským rozchodem byli přesvědčeni, že muž může zvládnout úkony spojené s každodenní péčí a údržbou dítěte stejně dobře, ba někdy i lépe než žena, a jejich vlastní praxe je pro ně toho důkazem. Uvědomují si, že dovednostem spojeným s péčí o děti je třeba se učit, nejde tedy o nějaký vrozený mateřský instinkt, který by byl mužům odepřen. Vladimír upozorňuje na to, že přesvědčení mužů o vlastní neschopnosti v domácí sféře mnohdy pramení z postoje žen, které je „přesvědčí o tom, že jsou nesoběstační tvorové“ (pojišťovací agent, dcera 19, syn 11 let). Uvědomuje si, že mužská „neschopnost“ v záležitostech péče o děti a o domácnost je výsledkem tradičního uspořádání v rodině, které se časem dále a dále prohlubuje:
Těm chlapům to ne nedochází, ale v té roli nejsou, přenechávají to těm manželkám, ženám. Je to v té určité citlivosti, kterou si myslím, že člověk v sobě jednak má, jednak musí hledat to, co normálně, co by člověk v sobě nehledal. (Vladimír, pojišťovací agent, dcera 19, syn 11 let)
Muži v této skupině mají mezi sebou společné to, že se po nějaký delší časový úsek věnovali péči o své děti jako primární pečovatelé. Daniel (překladatel, dcera 6 let) praktikoval podle své výpovědi se svou partnerkou již za trvání manželství cosi jako střídavou péči o dceru. Vzhledem k tomu, že pracoval doma jako překladatel, mohl se o ni starat; pokud z domova odcházel, brával ji jako malinkou všude s sebou. V době, kdy byla jeho bývalá manželka na půlroční studijní stáži v zahraničí, staral se o svou roční dcerku sám. Kamil (vedoucí nevládní organizace, syn 14 let) byl v rámci rozvodových sporů nějakou dobu se synem na rodičovské dovolené. Tomáš (akademický malíř, 2 dcery 5 let) byl doma se svými dětmi na rodičovské dovolené tři roky, zatímco jeho bývalá manželka pracovala a plnila úlohu živitelky. Vladimír (pojišťovací agent, dcera 19, syn 11 let) začal o syna pečovat sám, když jeho manželka odešla pracovat do zahraničí a jezdila domů pouze na víkendy. Pavel (nezaměstnaný, synové 3 roky a 2 měsíce) se intenzivně podílel na péči, protože jeho bývalá manželka byla tělesně postižená. Zvýšený podíl na péči o děti byl jen pro některé z nich výsledkem jejich osobní aktivní volby, spíše šlo o důsledek situace, ve které se rodičovský pár nacházel: buďto manželka nemohla o dítě pečovat ze zdravotních důvodů nebo prostorové a časové uspořádání práce neumožňovalo ženě o dítě pečovat, zatímco muži ano.
Po rozchodu tito muži, kteří se ve velké míře podíleli na osobní péči o své děti, velmi těžce nesou přerušení každodenních kontaktů, pokud je jim umožněno pouze standardní uspořádání styku s dětmi. Mají s dítětem vyvinutý velmi blízký vztah podobný vztahu mateřskému – založený nejen na komunikaci, ale i na fyzičnu, blízkosti, péči. Ztráta tohoto vztahu jim působí utrpení a je pro ně podle jejich výpovědí nepřijatelná. Přitom pouze tři z nich mají soudně určený širší než standardní rozsah styku (tedy více než jeden víkend za 14 dní a několik týdnů o prázdninách): Daniel, který má svou dceru ve střídavé výchově s bývalou manželkou, Vladimír, který má své mladší dítě ve své výhradní výchově, a Jáchym, který má svou mladší dceru ve střídavé výchově. V takřka všech případech jsou kontakty otce s dětmi omezeny vinou přetrvávajících konfliktů mezi bývalými partnery. Většina z nich by chtěla své děti do své vlastní výhradní péče, jelikož soudí, že jim matka dítěte neumožňuje dostatečný rozsah kontaktů s ním. Vzhledem ke svým předchozím zkušenostem jsou přesvědčeni, že muži se mohou všem úkonům v péči o dítě a domácnost naučit, i když je třeba nevykonávají stejným způsobem jako žena. Tím, že o dítě před rozchodem pečovali, se v nich podle jejich slov rozvinuly zvláštní dovednosti, stejné jako u žen-matek. Silně konfliktní vztah s exmanželkou je pravděpodobně dán také tím, že zatímco otcové v tomto případě velmi těžce snášejí ztrátu každodenního soužití s dítětem, matky mají strach, že by vzhledem k mužově aktivitě na péči o dítě mohly skutečně přijít o svou výhradní výchovu dítěte, a hledají jakékoli argumenty, které by jim umožnily dostat se do výhodnější situace (například ihned zpočátku po rozchodu neumožňují kontakty otce s dítětem, čímž mezi nimi, zvláště u malých dětí, dochází k odcizení a soudce snáze rozhodne, že v zájmu kontinuity a stability prostředí by dítě mělo zůstat s matkou). Otcové na druhou stranu nejsou ochotni se svých kontaktů s dítětem vzdát či je citelně omezit právě proto, že jsou zvyklí o ně každodenně pečovat a jsou si vědomi toho, že tento úkol mohou bez problémů zvládnout. Pavel (nezaměstnaný, synové 3 roky a 2 měsíce) dokonce přiznává, že pokud by nebyl okolnostmi veden k vysokému podílu na péči o své děti, na kontaktech s nimi by asi netrval: Já bych asi taky rezignoval. Kdybych já nevychovával dítě jako matka a jenom zabezpečoval rodinu finančně a jen si po práci trochu pohrál s dítětem.
Skupina B: otcové, kteří pomáhají
Do druhé skupiny jsou zařazeni muži, kteří v otázkách péče a každodenní údržby dítěte přenechávali hlavní slovo manželce, ale přesto se alespoň určitým omezeným způsobem pravidelně na péči podíleli. Péče o děti je podle jejich názoru „ženskou“ záležitostí, ale vzhledem k tomu, že jejich partnerky byly zaměstnané a samy nestačily zvládat všechny povinnosti s touto péčí spojené, muži byli ochotni jim s určitými úkony „pomoci“. Tito respondenti souhlasí s názorem, podle kterého muž není schopen tak jako žena věnovat dítěti potřebnou pozornost a péči, případně je to pro něho mnohem náročnější, jelikož mu k tomu chybí „přirozené“ předpoklady. Jsou si ale vědomi toho, že jistá míra dělby práce v domácnosti je z praktického hlediska nutná, a jsou připraveni partnerce pomáhat, umožňuje-li jim to časové a prostorové uspořádání jejich zaměstnání.
Muži v této skupině před rozchodem byli zpravidla zvyklí trávit nějaký čas s dětmi sami bez asistence bývalé manželky a navíc měli vyhrazené určité ritualizované chvíle a činnosti, které péči o děti věnovali. Tyto okamžiky byly dané jejich disponibilitou mimo zaměstnání. Radek (dělník, dcera 9 let) se staral o svou dceru pravidelně odpoledne, jelikož končil práci ve 14 hodin, zatímco jeho bývalá manželka až později večer. V případě nutnosti byl dítěti k dispozici, protože měl větší možnost přerušit práci než manželka. Přesto ale hlavní zodpovědnost za péči a domácnost spočívala na manželce. Richard (opravář v autoservisu, dcera 10 let) pomáhal hlídat dceru, když manželka po rodičovské dovolené začala po večerech pracovat jako kadeřnice. Ženy tedy v rodinách těchto mužů fungovaly jako hlavní organizátorky péče o domácnost a o děti, na nich spočívala zodpovědnost za rozdělení a úspěšné vykonání všech nutných úkonů. Muži se angažovali, pokud jim to dovolilo jejich zaměstnání: Já jsem učil na střední škole, tak jsem Aničku vodil do jeslí a do školky, protože jsem míval práci coby kantor do jedné. (Filip, nyní řidič taxi, dcery 13 a 7 let) Vybírali si určité činnosti, kterým byli ochotni se věnovat, pečovali svým vlastním způsobem – např. dělali s dítětem nějaké konkrétní aktivity, připravovali je do školy, do postele, ale nevařili pro něj jídlo a nevěnovali se všem domácím pracem: Akorát žehlení, no. Žehlení mě nebavilo, ani jsem to nějak nezkoušel. (Richard, opravář v autoservisu, dcera 10 let) Spoléhali se na asistenci matky dítěte v případě, že si nevěděli rady nebo je daná aktivita omrzela: Ale jsou situace, kdy prostě to děcko je na zabití, kdy řve a je protivný, a tam se přiznám, že su rád, že tam ta matka je a že to prostě vyřeší. (Václav, vedoucí prodeje, syn 8 let) Svůj podíl na péči o děti vnímali jako nutnou pomoc, kterou věnují své manželce.
Po rozchodu berou fakt, že dítě je v péči manželky, jako důsledek zvyku a genderových odlišností daných tím, že žena dítě porodila a je přirozeně více schopná péče o něj. Věří sice v existenci mateřského instinktu, ale jsou zároveň často přesvědčeni, že muž si ho může v případě nutnosti vypěstovat tím, jak s dítětem tráví čas. Jsou přesvědčeni, že by v případě potřeby plnou péči o dítě bez problémů zvládli, nejspíše s pomocí matky či nové partnerky. Často by i měli rádi dítě ve své výhradní péči, ale uznávají, že matka je pro dítě důležitější, hlavně v nízkém věku, a že žádat o dítě by přineslo velké neshody a nesouhlas exmanželky, což by mohlo ohrozit existující kontakty s dítětem. Uvažují proto o převzetí dítěte do vlastní výchovy, až „odroste“ – v jeho 12–13 letech, kdy už se o sebe spíše postará samo a nebude nutné kvůli němu měnit pracovní režim, a mají pocit, že je to spravedlivé možné uspořádání.
Po rozchodu navazují na předchozí zkušenost trávení času s dítětem. Fakt, že mají dítě na pár dní na starost, není pro ně v podstatě tolik nová situace. Některé činnosti dále delegují na ženy – když nemohou na matku dítěte, tak na svou vlastní matku, případně na svou novou manželku či partnerku.
Skupina C: otcové, kteří nepečují
Do třetí a poslední skupiny patří muži, kteří zastávají víceméně tradiční mužskou pozici. Jsou přesvědčeni, že fyzická péče o děti je jednoznačně ženským úkolem a preferují tradiční dělbu práce a rolí v domácnosti na muže-živitele a ženu-pečovatelku. Pokládají za přirozené, že otec se o své dítě začíná zajímat až od dvou či tří let jeho věku, jelikož je pro ně ve vztahu s dítětem podstatná komunikace, která podle nich dříve není možná. Do té doby výchova v plné míře spočívá na matce dítěte. Současná moderní norma, podle které by otec měl být také pečovatelem, pro ně nenabývá velkého významu; svou úlohu spatřují v ekonomickém zajištění rodiny a pokládají za logické, že jejich pracovní aktivity jim neponechávají čas na jiné činnosti: Z hlediska těch dětí, tak si myslím, že primárně je to hlavně na tý ženský, aby tak jako systematicky sledovala, co ty děti zrovna momentálně potřebujou, a u toho mužskýho je to spíš jako doplňkově. (Jindřich, manažer, dcery 15 a 11 let) To, že s dětmi netráví mnoho času a fyzicky o ně nepečují, ale podle nich rozhodně naznamená, že by o ně neměli jako rodiče zájem, tento zájem se projevuje v jiných repertoárech než v pečovatelském.
V úplné rodině před rozchodem zastávaly osobní péči o děti jejich partnerky. I přesto měli tito otcové určité řídké, ale ritualizované příležitosti či úkoly, kdy sami o dítě pečovali.Vždy ale měli k dispozici asistenci matky dítěte nebo jiných „expertů“ na péči o dítě a jejich účast na péči byla chápána jako dobrovolná, sloužící spíše k obohacení vztahu otce a dítěte, nikoli k ulehčení matčiných povinností. K nejčastějším příležitostem k osobní péči o děti pro tyto muže patřila společná dovolená, na kterou odjížděli s dítětem bez bývalé manželky (Josef, vědecký pracovník, dcera 17 let; Aleš, vedoucí personálního oddělení, dcery 23 a 20 let; Jiří, manažer, dcera 14 let). V každodenním provozu domácnosti k jejich úkolům patřilo nejčastěji pouze zajištění dopravy dítěte na různá místa dle potřeby, protože na rozdíl od manželky disponovali osobním automobilem. Pouze v případě naprosté nutnosti přebírali některé povinnosti za matku dítěte, ale vždy za asistence dalších osob, zpravidla babiček či výjimečně placených pomocnic. Byli-li okolnostmi nuceni se o děti starat, řešili tuto situaci zajištěním péče ze strany jiných osob a toto zajištění pokládali za plnohodnotné poskytnutí osobní péče: V podstatě jsem se tehdy o děti staral já, protože jsem zařídil, že jely na tábor, že byly u mejch rodičů nebo u druhejch rodičů, ale já jsem to domluvil, já jsem je tam odvezl, v podstatě jsem se o ně staral já. (Jindřich, manažer, dcery 15 a 11 let) Finanční zajištění péče o děti jinou osobou je z jejich pohledu rovnocenné péči osobně poskytnuté.
K povinnostem bývalé partnerky těchto mužů nepatřila ale jen péče o děti, ale i péče o jejich vlastní potřeby. V momentě, kdy v páru začalo docházet k neshodám, provázeným neochotou manželky tuto péči o muže vykonávat, chápali to jako nespravedlivý zásah do svých práv a svou schopnost postarat se sami o sebe prezentují až jako určitou formu hrdinství: Tak vlastně moje žena, jediný co pro mě dělala, tak že mi vyprala a vyžehlila. To byla taková jediná asi její povinnost ke mně, kterou dělala. Jinak jsem si všechno musel dělat sám. (Karel, podnikatel, 3 dcery 5 a 2 roky)
Po rozchodu uznávají, že by nebylo snadné se o děti celkově postarat, kdyby je měli sami v péči. Uvědomují si, že péče vyžaduje mnoho času a oni už mají svůj zavedený životní styl, který to vylučuje a který jim vyhovuje. Přesto se domnívají, že v případě nutnosti by tento úkol zvládli – například v případě nemoci matky by se o dítě postarali, i když by to bylo obtížné. Vždy by k tomu zajistili asistenci nějaké ženské pomocnice – své vlastní matky, placené síly, v ideálním případě pak nové partnerky. Jindřich o takové situaci uvažuje: Hledal bych pomoc, primárně chůvu, jako praktický řešení, ale kdybych moh, tak bych byl radši s nějakou ženskou partnerkou. Pokud ale vztah s bývalou manželkou uspokojivě funguje, neuvažují o zvýšení svého podílu na péči o dítě. Pokud vztah nefunguje, přemýšlejí o tom spíše jako o možnosti nátlaku, případně jako o jediné cestě, jak udržet nějaký vztah s dítětem (Jan, Aleš). Představují si, že bližší vztah navážou s dítětem spíše v jeho dospělosti, že pak mu budou moci být více prospěšní; někteří uvažují o možnosti, že by se dítě mohlo v osmnácti letech, tedy po nabytí plnoletosti, rozhodnout žít s nimi.
Muži v této skupině organizují kontakty se svými dětmi po rozchodu takovým způsobem, aby minimalizovali nutnost o ně osobně pečovat. Netráví s nimi mnoho souvislého času, volí spíše kratší úseky během dne, během nichž se věnují specifickým předem naplánovaným činnostem. Návštěvy se jen zřídka odehrávají v otcově domácnosti. Výjimkou jsou muži, kteří uzavřeli nový sňatek, případně založili novou rodinu – u nich děti z předchozího manželství zapadnou do nové úplné rodiny a péči o ně přebírá nová otcova partnerka. Pokud tráví děti s otci více času a nová partnerka není k dispozici, pečovatelskou úlohu zastává mužova matka. I v současnosti ale nastávají situace, kdy tito otcové přejímají určité pečovatelské povinnosti. Jedná se v první řadě o společné dovolené, které tráví sami s dětmi. Do takového podniku se ale otcové pouští již s dětmi mírně odrostlými a spoléhají na placené služby, které zajistí základní potřeby dítěte. Jinou kapitolou jsou výjimečné události, kdy otec zasahuje jako pečovatel. Jedná se konkrétně o vážnější nemoc dítěte, kdy matka sama psychicky na úkol nestačí nebo dítě otcovu účast samo vyžaduje. Josef tak po určitou dobu každý den několik hodin navštěvoval dceru v nemocnici, Aleš zase zasáhl v okamžiku, kdy se jeho dcera setkala s mentální anorexií, a sám zorganizoval její léčbu.
Zajímavé je, že ne všichni muži v této skupině měli od počátku takovýto tradiční postoj ke genderové dělbě práce v domácnosti a k pečovatelské otcovské normě. Vyskytují se zde i muži, kteří v prvním období po založení rodiny patřili spíše do předchozí skupiny „pomáhajících otců“, jejich pozice není dána nějakým pevným přesvědčením o otcovské roli, ale okolnostmi, které ovšem odpovídají tradičně zakořeněné představě otcovství. V průběhu manželství se totiž vlivem historických okolností daných nástupem kapitalistického trhu začali stále více definovat profesionálně. Tím se jim přestalo dostávat volného času, který původně věnovali péči o děti, a zároveň začali být schopni rodinu uživit bez partnerčiny pomoci, takže péči o děti a domácnost samozřejmě delegovali v plné míře na ni.
Závěr
Repertoár pečovatele je součást otcovské role, k jejímuž rozšíření došlo teprve nedávno, nejvíce ve spojitosti se zrovnoprávňováním postavení mužů a žen na pracovním trhu a v rodině. V současnosti ale tvoří požadavek, podle kterého by se otcové měli alespoň do určité míry podílet na osobní péči o děti, nedílnou součást sociálního klimatu. Stejně jako u repertoáru živitele nepřistupují k tomuto požadavku všichni muži ze zkoumaného vzorku stejně. Jejich postoje a chování se liší v první řadě podle toho, jak nahlížejí na otázku genderové dělby práce v domácnosti, případně na odlišnosti schopností obou pohlaví věnovat se péči o děti. Jinými faktory, které muže rozdělují, jsou vnější okolnosti: fyzická neschopnost manželky se o dítě starat anebo naopak pracovní podmínky, neumožňující muži se na péči o děti podílet. Respondenti mohou být rozděleni do tří skupin podle svého přístupu k pečovatelskému repertoáru. V první skupině jsou muži, kteří se na osobní péči o své děti podíleli minimálně ve stejné míře jako jejich partnerka. Trávili s nimi mnoho času, zvládali všechny aktivity spojené s péčí o děti od jejich nejnižšího věku a o domácnost. Po partnerském rozchodu je jim zpravidla odňata možnost být součástí každodenního života dítěte, a pokračovat tak ve vztahu, který si s ním vytvořili. Navíc si jsou jisti, že by sami péči o dítě zvládli. V jejich případě neplatí častý argument soudců a sociálních pracovníků, podle kterého by děti měly zůstat ve výhradní výchově matky v zájmu zachování kontinuity a stability péče, otec i matka mají pak pocit stejného „morálního nároku“ na svěření dítěte do své výchovy, což vede k častým konfliktům mezi nimi. Pokud se s bývalou partnerkou nedohodnou či nedosáhnou nestandardního uspořádání výchovy a kontaktů s dítětem, jsou muži z této skupiny po rozvodu nuceni od základu předefinovat svou otcovskou roli, která byla do té doby založena na každodenní přítomnosti dětí a osobní péči o ně.
Do druhé skupiny jsou zařazeni muži, kteří ponechávali hlavní část povinností spojených s péčí o děti a o domácnost na matce svých dětí a sami jí s „jejími“ povinnostmi „pomáhali“. Pečovatelské aktivity definují jako ženskou záležitost a vnímají ženy jako více schopné se o ně postarat. Na manželkách tak spočívala starost o celkovou organizaci a zodpovědnost za zajištění fyzické pohody dětí a dalších členů domácnosti, muži byli ochotni jim více méně pravidelně vypomáhat s vybranými činnostmi – pokud jim to dovolovalo časové uspořádání jejich výdělečné práce. Po rozchodu, kdy mají tito otcové vyhrazeny určité dny pro kontakt s dítětem, vycházejí ze svých předchozích zkušeností. Jsou schopni se po kratší dobu o dítě sami postarat, s některými záležitostmi (například nemocí dítěte) ale vyhledávají pomoc ženských „odbornic“ – svých matek nebo nových partnerek.
Třetí skupinu tvoří muži zastávající tradiční pohled na genderovou dělbu práce v domácnosti. Péči o děti a o domácnost, včetně péče o jejich vlastní fyzické blaho, ponechávali cele na svých partnerkách a sami se jako otcové realizovali v jiných repertoárech než v pečovatelském. Po rozchodu narážejí na novou situaci, ve které by podle soudního rozhodnutí měli trávit sami s dítětem několik dní v měsíci bez asistence jeho matky. Ve skutečnosti nacházejí cesty, jak se vyhnout samostatné odpovědnosti za fyzickou péči o ně: omezují kontakty jen na několikahodinové návštěvy, realizují návštěvy za přítomnosti jiných osob, které na sebe péči přebírají, nebo zajišťují péči prostřednictvím placených aktivit a služeb.
Další tématické články:
Otec jako učitel
