Radka Dudová
To, jakým je otec po rozchodu rodičem, je tedy na jedné straně ovlivněno tím, jakým byl rodičem před rozchodem, tedy jaké repertoáry otcovství nejčastěji aktivoval a jak konstruoval svou otcovskou roli. Ne všechny repertoáry otcovství však zůstávají po partnerském rozchodu zachovány. Rozchod představuje dramatickou událost, přes kterou si muži přenesou zpravidla pouze část své otcovské výbavy. Některé repertoáry začnou být hrány jiným způsobem, jiné zcela zmizí. Kontinuita vztahu mezi otcem a dítětem sice existuje, ale není vždy platná a lineární. To, jakým otcem bude ten který muž po rozchodu či rozvodu, určuje množství dalších faktorů. Jinak by také nebylo možné vysvětlit fakt, že v některých případech panuje kontinuita vztahu, zatímco v jiných převažuje diskontinuita, a to jak v negativním, tak v pozitivním směru (tj. i pevný a blízký vztah mezi otcem a dítětem se může po rozchodu vytratit, naopak se ale může i takřka neexistující vztah posílit).
Vztah s bývalou partnerkou
Na to, jak se otec chová po rozvodu, má podle našich zjištění velký vliv mimo jiné zejména to, jakou podobu má jeho vztah s matkou jeho dětí, zda mezi nimi panují konflikty nebo spolupráce, zda jsou schopni být dále spolu rodiči či zda si alespoň umožní být rodiči každý zvlášť. Vztah, který mezi sebou rodiče mají, přímo ovlivňuje způsob jejich kooperace při rodičovství, což určuje otcovu roli ve výchově a ovlivňuje jeho vztah k dítěti či dětem.
V první řadě je důležité, aby matka dítěte vůbec umožnila otci kontakt. V našem vzorku se s poměrně vysokou frekvencí objevují případy, kdy je otci styk s dětmi či dítětem naprosto či částečně znemožněn. Podíl těchto případů je zde pravděpodobně nadhodnocen proto, že tito muži jsou rozhořčení a nešťastní ze vzniklé situace, a jsou proto ochotní o ní hovořit, a tedy i poskytnout rozhovor. Od sociologů přímo očekávají pomoc s řešením svých problémů. Jsou to vesměs muži, kteří mají silně konfliktní vztahy se svou bývalou partnerkou, přesto ale (např. ani po více než desítce let, co se svým dítětem nemluvili) nepřestali být otci – neztratili svou otcovskou identitu.
Z hlediska kontinuity či diskontinuity otcovství po partnerském rozchodu je třeba zdůraznit, že rozchod a rozvod nikdy není snadný, ať je zvládnutý sebelépe. To, že k rozvodu došlo, je zákonitě dáno tím, že mezi partnery vznikl nesoulad. V naprosté většině případů je partnerský rozchod provázen pocity zármutku, smutku, hněvu, odmítnutí, hořkosti až nepřátelství. Rozpad manželství či partnerství je proces, který se vyznačuje určitým vzorcem, který podrobně analyzovala Diane Vaughan v knize Uncoupling [1986]. Nejprve si jeden z partnerů, budoucí iniciátor rozchodu, uvědomuje, že je v manželství nespokojený; že jeho identita již nekoresponduje s tím, co je od něj v partnerském vztahu očekáváno a co od něj očekává jeho protějšek. Následně se pokouší tento nedostatek napravit – snaží se změnit svého partnera, napravit to, co mu vadí. Pokud se mu to nedaří, začíná hledat nové zdroje identity a naplnění: nový vztah, koníčky, vztah k dětem atd. Tím dále mimovolně přispívá k rozšíření propasti mezi sebou a svým partnerem. V určitém momentě je unaven pokusy o změnu situace a začne na partnerství nahlížet jako na ztracené a nezachranitelné. V důsledku toho se více a více soustředí na negativní aspekty a vidí již jen nedostatky a nepřekonatelné odlišnosti svého partnera. Zároveň rekonstruuje historii vztahu, přičemž vyzvedává negativní a nepříjemné zážitky a události; dobré vzpomínky jsou relativizovány nebo zapomenuty. Přikládá větší důležitost věcem, které se dříve jevily jako nepodstatné detaily. Samotné setkání a následná zamilovanost jsou náhle interpretovány jako chyba. Iniciátor (nebo iniciátorka) se v této fázi obrací ke svým přátelům a známým a hledá u nich podporu, redefinuje sám/a sebe v nových rolích, které mu/jí rozchod pravděpodobně přinese. Začíná si vytvářet nové sociální prostředí a posilovat svou novou, nezávislou identitu. Začíná věřit tomu, že zodpovědnost vůči sobě samému má přednost před zodpovědností vůči partnerovi. Partner na tyto změny reaguje výčitkami, stěžováním si, hněvem nebo nezájmem – čímž potvrzuje negativní definici sebe sama a prohlubuje vzájemný nesoulad. Iniciátor/ka si zatím již nastřádal/a zdroje pro svůj nový život a našel/našla si nové místo ve světě bez svého partnera. Teprve v tomto okamžiku dochází k otevřenému rozbroji a opouštěný partner si začíná uvědomovat, že se něco děje. Eventuálně se snaží partnerství zachránit, změnit své chování nebo podmínky společného života, jeho snaha ale již většinou přichází pozdě, v době, kdy iniciátor/ka již veškeré snažení vzdal/a. Když nakonec dochází k rozchodu, ocitá se opouštěný/á parter/ka v nevýhodné situaci: není na rozchod připraven/a ani psychicky, ani sociálně, ani materiálně. A i když je, je mnohdy těžké se vyrovnat s tím, že je opouštěn/a: „Kombinace náhlé ztráty moci a kontroly nad situací a zároveň sociální znevážení tím, že jsme opouštěni, může vyústit v nečekaně devastující zkušenost i pro ty nejpřipravenější.“ [Vaughan 1986: 132]
Joseph Hopper [2001] vyjmenovává čtyři zdroje konfliktu, který provází rozvodovou situaci: rozdílná úroveň moci či zdrojů partnerů, oponentní povaha soudního systému, reakce na pocity zklamání, hanby a ponížení a neshody vzniklé v průběhu manželství, a přidává k nim pátý, vycházející se symbolického rozměru rodiny. Rozpad manželství představuje totiž pro aktéry narušení symbolického řádu manželství, u kterého se i v dnešní době stále předpokládá, že by mělo trvat „navždycky“. Manželství má přes všechny současné společenské proměny stále charakter posvátného a rozvod je znesvěcení této posvátnosti. Hoppper odhaluje, že naprostá většina lidí i dnes vstupuje do manželství s tím, že bude trvat až do smrti, a během rozvodu se musí vyrovnat s tím, jak vysvětlit, že jejich manželství selhalo. Jedním ze způsobů, jak situaci zvládnout, je reinterpretovat je jako „falešné“ manželství, které vlastně nebylo manželstvím již od samého počátku – Hopper používá pojem „undoing marriage“. Iniciátoři rozchodu postupně dospívají k přesvědčení, že jejich partnerský vztah měl od samého počátku nepřekonatelné nedostatky a již v okamžiku sňatku jim mělo být jasné, že udělali chybu. „Nemohlo tedy dojít ke znesvěcení posvátného, když už v samotném počátku nic posvátného nebylo.“ [Hopper 2001: 437] Chtějí z tohoto „nepravého“ manželství co nejrychleji odejít a nechápou, jak může jejich partner/ka chtít něco jiného. Opouštění partneři na druhé straně rekonstruují nevydařené manželství jako „velkou lež“ a bývalého partnera jako zrádce nehodného důvěry. Tyto rekonstrukce umožňují oběma partnerům zachovat si koherentnost a smysluplnost své sociální reality a symbolického světa. Zároveň jim ale principálně brání udržovat vzájemný přátelský vztah [Hopper 2001: 442].
Proces rozchodu tedy předpokládá zdůraznění negativních zkušeností a stránek partnerovy povahy, což zvyšuje intenzitu konfliktů a ztěžuje vzájemnou komunikaci za účelem pokračování rodičovství. Rada, podle které by rozcházející se měli zůstat rodiči, když už nemohou zůstat partnery, je tak jen obtížně realizovatelná: pro společné rodičovství je nutné udržet alespoň nějakou hladinu spolupráce, komunikace a vzájemné důvěry a respektu. To vše se ale v procesu rozchodu snadno ztrácí, ať už ze strany iniciátora nebo opouštěného. Mary Lund [1987: 218–219] ukazuje, že otcovy nevyřešené a nezpracované pocity týkající se rozchodu jsou jednou z nejvýznamnějších překážek udržení vztahu a kontaktů s jeho dětmi. Návštěvy se mohou jevit jako příliš bolestné, jelikož příliš připomínají vše, co v rozvodu ztratil. Pokud byl on sám iniciátorem, mohou mu v úspěšném rodičovství bránit přetrvávající pocity viny. Překážkou je také hněv na bývalou partnerku, v důsledku kterého může otec odmítnout finančně přispívat na své dítě či se s ním vůbec stýkat nebo který znemožňuje komunikaci s matkou dítěte. Tytéž pocity mohou ale přetrvávat i na straně matky, která si v reakci na ně nepřeje pokračování kontaktů mezi otcem a dítětem a může jim aktivně bránit až do takové míry, že otci je pokračování performance jeho rodičovské role naprosto znemožněno. Praktická vymahatelnost práva otce na styk s jeho dítětem je obecně velmi nízká a v České republice vzhledem k pomalému fungování soudů a dalších příslušných institucí pravděpodobně ještě nižší než jinde v Evropě, takže matka má poměrně velký manévrovací prostor.
Ve zkoumaném vzorku jsou zastoupeny různé varianty organizace porozvodového (porozchodového) rodičovství v závislosti na vztahu mezi bývalými partnery – od Kamila, který se svým synem již 13 let nehovořil a s jeho matkou stále vede soudní spor, až po Richarda, u kterého jeho dcera pravidelně přespává a který s její matkou probírá vše, co se týká její výchovy. Žádný z dotazovaných otců si ale nezachoval se svou bývalou partnerkou skutečně pozitivní a přátelský vztah, jehož součástí by byla častá konstruktivní komunikace. Vztahy, které panují mezi otci a jejich bývalými partnerkami (matkami jejich dětí) a determinují jejich vztah k dětem, lze rozdělit na tři typy: otcovství bez kontaktu (muži nemají žádný kontakt s dětmi a s jejich matkami k sobě vzájemně cítí hluboké nepřátelství), konfliktní paralelní rodičovství (otec si sice uchovává kontakty s dětmi, ale s jejich matkou má silně nepřátelský a konfliktní vztah, při výchově nespolupracují) a kooperativní paralelní rodičovství (rodiče jsou spolu schopni komunikovat a spolupracovat, ačkoli spolu nežijí).
Otcové bez kontaktu:
Jedná se na jedné straně o muže, kteří sami od sebe přerušili kontakty a nemají o ně zájem, na druhé straně jsou to ale také ti, kterým je v kontaktech aktivně bráněno matkou dětí. Jsou proto velmi rozhněvaní na svou bývalou partnerku a potažmo na celý soudní systém a další instituce vstupující do porozvodové péče o děti. Vidí sami sebe jako oběti manipulativních a pomstychtivých žen. V některých případech jsou proti nim vznesena soudní obvinění z fyzického ubližování a/nebo neplacení výživného. Mezi partnery plane nenávist, pokud spolu nějakým způsobem komunikují, dochází k neustálým konfliktům. Pokud nikoli, vyplouvá tato nenávist napovrch alespoň v průběhu rozhovoru s tazatelkou. Muži své bývalé partnerky popisují jako zlé, toužící po moci a ovládání všeho kolem sebe, nečestné, usilující o pomstu. Ženy jejich společné děti používají jako zbraň nebo chtějí vymazat otce z jejich života.
Nakonec ta žena zjišťuje po rozvodu, že vlastně ona má na starosti děti, které chtějí péči, to je velká starost a práce a ten muž vlastně si žije život lepší než ona a nemůže na něj jinak než přes děti, čili se potřebuje mstít tomu chlapovi tím, že mu ty děti nedává, tím, že ho mučí přes děti, jednoznačně rukojmí, nástroj pomsty. (Filip, řidič taxi, dcery 13 a 7 let)
Pokud se stále ještě pokoušejí o obnovení kontaktů s dětmi, musí podle svých slov čelit urážkám, napadání i fyzickým útokům ze strany bývalé manželky a jejích příbuzných. Podle svých slov chtějí své děti zachránit ze špatného vlivu jejich matky, nebo jim alespoň ukázat, že existuje i jiný, dobrý svět. Tito muži zpravidla odmítají plnit svou živitelskou úlohu – buďto nemají dost zdrojů, nebo jsou přesvědčeni, že si to bývalá partnerka nezaslouží, případně je to jejich reakce na znemožňování kontaktů bývalou partnerkou. Takto konflikt dále eskaluje a přestává být možné určit, co konkrétně stálo na jeho počátku.
Konfliktní paralelní rodičovství:
V tomto případě otec sice zachovává kontakty s dítětem a udržuje s ním vztah, s jeho matkou ale vůbec nekomunikuje nebo komunikuje jen obtížně. Frekvence a úroveň komunikace se postupně stále snižuje a pro muže to podle jejich slov znamená úlevu: My se spolu nijak nevidíme. Já jí akorát tak napíšu textovku jestli si mám pro dceru přijít, jinak se nebavíme. (Radek, dělník, dcera 9 let)
Páry praktikující konfliktní paralelní rodičovství prodělaly dramatický rozchod, který byl provázen vyostřenými konflikty, které mohou mít i ráz fyzického násilí: Prostě staly se takový věci, že žena vyměnila zámek dole u dveří, u domu, kterej patřil mně, já jsem ho rozkopal... To k tomu asi patří. (Zbyněk, lékař, dcera 12, syn 11 let)
Vztah je velmi konfliktní, panuje mezi nimi vzájemné osočování a urážení. Rodiče nejsou schopni dohodnout se na základních věcech týkajících se péče a výchovy dětí. Největší neshody panují ohledně peněz – placení či neplacení výživného a dalších majetkových sporů. Pro zachování rodičovského vztahu je velmi podstatná psaná a soudem schválená dohoda, jejíž podmínky jsou soudně vymahatelné a také jsou často soudně vymáhány.
Děti takovýchto rodičů stojí mezi dvěma znepřátelenými rodičovskými světy. Ocitají se v situaci vnitřního konfliktu; musí se neustále rozhodovat mezi oběma rodiči, takřka jim dělají rozhodčího. Mohou například trpět tím, že cítí loajalitu k matce, ale zároveň se chtějí dále vídat s otcem – pro jejich matku je ale otec nepřítelem: Ona mi třeba jednou řekla, že by sem za mnou strašně ráda chtěla jít, ale že to nemůže doma říct. Že ona (matka) jí nakonec řekne: Tak si běž, a nebaví se s ní. (Jiří, manažer, dcera 14 let)
Typickým příkladem konfliktního paralelního rodičovství je Daniel a jeho bývalá manželka: sice mají svou šestiletou dceru již dva roky ve střídavé péči, matce toto uspořádání ale nevyhovuje a v podstatě funguje proti její vůli. Daniel svou bývalou manželku neustále snižuje, kritizuje, pokládá ji za špatnou matku. Kritizuje například její volbu školy pro dceru – zatímco ona zvolila tu, která je nejblíže jejího bydliště, on vybíral podle prestiže a přístupu školy. V rozhodnutí matky ale může hrát roli nerovnost zdrojů, vzhledem k tomu, že nemá k dispozici automobil, aby dceru do školy odvážela.
Kooperativní paralelní rodičovství:
Tento přístup praktikují rodiče, kteří dokázali překonat překážky porozchodového vztahu a najít fungující způsob rodičovství. Bývalí partneři spolu dokážou komunikovat alespoň o základních věcech týkajících se výchovy dětí. Podmínkou ale je, že otec většinou rezignuje na některé části své otcovské role, zejména na repertoár vychovatele. Rodičovství pak funguje na vzájemné dohodě. Tato dohoda nemusí být nutně psaná a potvrzená soudem, ale může se měnit a upravovat podle okolností; rodiče jsou schopni komunikovat a vyjednat si konstruktivně nové podmínky. Někdy bývá dohoda schválená soudem v okamžik rozchodu přijata jen „naoko“, ve skutečnosti se rodiče v průběhu času přizpůsobují novým okolnostem i potřebám svým a dítěte: Protože jsme se dohodli, že tam něco napíšeme, aby to prošlo, a že to bude fungovat tak, jak si dohodneme. A to je všechno a funguje to. (Oldřich, podnikatel, synové 17 a 14 let)
Přestože jsou rodiče schopni spolu komunikovat, jejich vzájemná komunikace se vesměs omezuje jen na záležitosti spojené s dětmi, jejich výchovou a materiálním zabezpečením. Mezi partnery jako takovými nepřetrvává aktivní přátelský vztah:
Občas jsme se vídali, ale ten důvod by většinou vlastně dcera, jo. Když bylo potřeba, já nevim, něco vyřídit nebo tak. (Josef, vědecký pracovník, dcera 17 let)
Takže není to bez komunikace, ale myslím si, že by mohla být daleko víc normálnější, na to, že jsme 6 let po rozvodu. Je taková hodně formální a musíme si oba dávat pozor na slovíčka, abychom se navzájem nevytočili. Ale přiznám se, že na druhou stranu jsem rád, že tý komunikace postupně ubývá. (Aleš, vedoucí personálního oddělení, dcery 23 a 20 let)
Muži praktikující kooperativní porozvodové rodičovství se nevyjadřují o své bývalé partnerce zásadně kriticky, pokládají ji za dobrou matku. Společně s ní se snaží sjednotit způsob výchovy, i když si často uvědomují, že je to obtížné, když v každé domácnosti mohou platit odlišná pravidla. Konflikty vycházejí na povrch jen občas a týkají se hlavně peněz a materiálního zabezpeční rodiny, což je stále kamenem úrazu: Ne že bysme se nebavili, ale víme, že až budu odcházet, tak se potkáme u výtahu a zeptá se mě, jestli bych příští peníze nemoh poslat dřív. To tam vždycky visí ve vzduchu. (Oldřich, podnikatel, synové 17 a 14 let) I zde se ale dokážou eventuálně v případě potřeby domluvit: Jednu dobu, to jsem neměl zrovna zaměstnání, tak jsem jí prosil, jestli by nějakou dobu nevydržela, že jí to pak splatim dodatečně, tak to bylo takový na úrovni šavle nože. (Antonín, skladník, dcera 7 let)
Podmínkou nekonfliktního vztahu mezi rodiči je každopádně to, aby otec alespoň částečně plnil nadále svou živitelskou úlohu, aby včas platil výživné a byl ochoten poskytnout svým dětem v případě potřeby i něco navíc: Tady je výhoda to, že si myslím, že jsme schopný se nějakým způsobem dohodnout. Já své finanční závazky plním a tím v podstatě jakoby není důvod k nějakým ostřejším debatám. (Jáchym, realitní agent, dcery 17 a 11 let)
Jak bylo řečeno, uspokojivý podíl na rodičovství a schopnost kooperace při výchově je muži dosažena za cenu zřeknutí se určitých částí otcovské identity: v první řadě té, která souvisí s každodenním rutinním kontaktem s vlastními dětmi. Otec se musí stát otcem na dálku, zříci se společných snídaní či ukládání do postele. Dále ztrácí podíl na rozhodování o dítěti a jeho výchově – většinou musí akceptovat rozhodnutí matky a důležité věci jsou mu jen oznamovány. Přestává být hlavou rodiny a částečně se zříká i dimenze vychovatele, jelikož je pro něj těžší uplatňovat autoritu a něco od dětí vyžadovat. V omezeném čase, který s nimi má k dispozici, je obtížné otcovskou autoritu prosazovat a ani to podle dotázaných mužů není žádoucí, protože si chtějí tento čas užít a nechtějí si děti proti sobě popudit.
Pro děti je takovéto uspořádání jednoznačně nejprospěšnější; netrpí tím, že jejich svět je rozdělen na dvě znepřátelené části. Jejich výchova je koherentní; dítě nemůže využívat situace a vyžadovat od jednoho rodiče to, co má u druhého zakázáno. Rodiče zároveň mají přehled o tom, co se děje s dítětem v druhé domácnosti: S manželkou se bavíme o všem, takže nás nemůže dcera vykolejit. (Richard, opravář v autoservisu, dcera 10 let)
Pozitivní je také to, že v krizových situacích jsou rodiče schopni spojit své síly a společně hledat řešení, případně společně na dítě působit. Podmínkou je ale, aby si uvědomili, že mají společný zájem, že chtějí dosáhnout stejného cíle. Musí si tedy navzájem důvěřovat a nadále sdílet některé základní hodnoty.
Některé páry dokonce i v průběhu rozchodu dokázaly dát své emoce stranou a upřednostnit zájem dětí, takže rozchod proběhl pozvolna a bez konfliktů – tak, aby si dítě pokud možno ani nevšimlo velkých změn:
Ještě 4 měsíce jsme spolu bydleli v bytě, než se vyřešily ty majetkový věci, strávili jsme spolu ještě Vánoce. Snažili jsme se oba dva, aby to proběhlo tak nějak co nejméně bolestně, bez nějakých traumat. (Aleš, vedoucí personálního oddělení, dcery 23 a 20 let)
Rozvodová válka: konflikty mezi rodiči
Přestože je kooperativní rodičovství po rozvodu možné a jistě z pohledu zájmu dětí žádoucí, nic to nemění na tom, že rozchod je situace zpravidla provázená konflikty. Konflikty se vyskytují u naprosté většiny zkoumaných párů, alespoň tedy podle dotazovaných mužů. Bezkonfliktně se nerozešel snad ani jeden komunikační partner; někteří říkají, že vztah byl napjatý, i když se později uklidnil; ostatní ale hovoří o otevřené rozvodové válce a nezáleží na čase, který od rozvodu uplynul. Tito muži používají skutečně válečný slovník. Bývalá manželka je chápána jako úhlavní nepřítel, je všemožně snižována, jsou kritizovány její jednotlivé mateřské dovednosti, její nedostatečné „ženství“. Vina za manželské a rodičovské neúspěchy je vždy na straně protivníka, tedy ženy. Pokud byla ona iniciátorkou rozchodu, pak proto, že neměla právo rozbít rodinu; pokud byl iniciátorem muž, pak proto, že se nedokázala smířit se situací a akceptovat nefunkčnost jejich manželství.
Páry, které nedokázaly konflikty minimalizovat na únosnou míru, nemohou komunikovat ani jako rodiče. Naopak rodičovství se stává dalším jablkem sváru. Děti jsou do konfliktu zataženy, minimálně tím, že nemají možnost se stýkat se svým otcem. Poměrně dost častý je i výskyt fyzického násilí – mezi partnery, mezi otcem a dětmi nebo mezi otcem a novým přítelem matky [viz Hearn 1990]. Muži v rozhovoru o jednání, které je běžně definováno jako násilné, sice hovoří, ale jednotlivé popisované incidenty sami jako násilí nevnímají a neoznačují. Zdůrazňují násilí, jehož byli sami oběťmi ze strany partnerek, a relativizují to, čeho se dopustili oni sami. Mají tendenci popisovat sami sebe spíše jako oběti (Libor například detailně popisuje scénu, ve které byl napaden svou šestnáctiletou dcerou, kterou ovšem v průběhu sám několikrát uhodil). O formách a způsobech vnímání násilí v rodině vypovídají dostatečně následující úryvky z rozhovorů:
Když mě tak strkala, tak já jsem ji chytnul za ten prst a ona se potom začla svíjet na zemi. Úplně prostě neadekvátní divadlo. (Daniel, překladatel, dcera 6 let)
Začla na mě ječet a to bylo jednou za 14 dní, jednou za tejden, pak už to bylo každej den, takže vlastně to vyvrcholila, že vlastně jsme se poprali doma 2x, jednou na mě vytáhla nůž a začla na mě řvát, že mi ho uřízne a takovýhle věci a že mě zabije, až budu spát, a pak to vyvrcholilo, že jsem podal žádost o rozvod a odešel jsem, to trvalo asi tejden a pak jsem odešel. (Karel, podnikatel, 3 dcery 5 a 2 roky)
No a dostala mě do takový situace, že já jsem emotivně potom vlastně reagoval tak, že jsem říkal, už ať toho nechá nebo jí zabiju. (…) Začala mě kárat jak malýho žáčka, jo, ve škole. Já jsem vyskočil, to bylo jako na mě nervama už dost, tak jsem vyskočil, chytil jsem jí za ruce, jo, a říkal jsem: „Už toho nechej a nekřič na mě, já nejsem tvůj žáček!“ Ona okamžitě udělala to, že jsem jí napadl, jo, že jsem jí fyzicky zmlátil a já nevím co všecko. (Stanislav, vědecký pracovník, syn 20 let, 2 dcery 8 let)
A bohužel teďka už dělá i tu věc a to je to, že prostě mě chce vytáčet, tak ho tam bere, i když jsem doma já, jo toho Petra. Že samozřejmě v tu chvíli člověk se rozčílí, že jo, vyletí . Teďka já jsem ho 2x vyprovokoval slovně a on mě 2x fyzicky napad, bohužel se nechal vyprovokovat. (David, učitel, syn 5 let)
Jenže Eliška nahlásila, že to její zranění vzniklo tedy mým zaviněním, a takže tam šla ta sociálka taky. A teď teda jako, že ji bolí hlava. Tak ji vyšetřovali ze všech možných stran a už to nebylo pondělí a zase že to bude středa. A pak neděle a takhle se to furt prodlužovalo a dělali jí jedno vyšetření za druhým. Dohromady čtyři, já nevím, rentgen, ORL, neurologický ještě jakýsi (…). Všechno negativní, ani objektivně na ní nenašel nikdo nic. Kdyby škrábanec, kdyby modřinu. Nic. Opravdu nic. Protože co na ní můžou najít, po tomhle. Nemůžou nic. (Libor, dělník, 2 synové, 4 dcery)
A ona už z toho byla úplně hysterická, řvala a nadávala, tak jsem ji zavřel do ložnice a zamknul jsem jí, jako aby se hlavně uklidnila. (Svatopluk, podnikatel, syn 18 let, 2 dcery 15 let)
Aby otec mohl zůstat otcem a uspokojivě rekonstruoval svou otcovskou roli, musí on i jeho bývalá partnerka dokázat oddělit emoce, pocity a vzpomínky spojené s partnerským vztahem od své snahy být rodičem. Některým z dotázaných mužů se to daří, například Tomášovi (akademický malíř, 2 dcery 5 let): Já tedy si s tou partnerkou už vůbec nerozumim a musim říct že mi udělala hrozný věci, tak já s ní budu muset stejně do smrti komunikovat.
Podmínkou společného rodičovství je alespoň elementární důvěra. Pokud toho druhého pokládáme za špatného člověka či přímo zrůdu, těžko budeme souhlasit s tím, aby měl/a nějaký vliv na naše děti. Kooperativní a relativně harmonické rodičovství jen u zlomku párů nastupuje hned po rozchodu; většinou je období těsně před rozchodem a po něm velmi vypjaté a plné konfliktů. Po určitou dobu spolu bývalí partneři zpravidla nejsou schopni spolupracovat. Jedná se o to období, kdy proces rozchodu vyžaduje vykreslování si svého partnera v negativních barvách; pokud by k tomu nedošlo, nebyli by pravděpodobně schopni se vzájemně citově odpoutat. Toto období ale představuje velké riziko pro uchování otcova vztahu s dětmi. Překvapivě často dochází k tomu, že jsou po dobu několika měsíců až let kontakty otce s dětmi úplně přerušeny (10 případů z 35). Podíl na tomto dočasném přerušení komunikace a styků otce s dětmi mají ve velké míře matky dětí: i v těch případech, kdy se situace později uklidní, se těsně po rozchodu vyskytovala období, kdy matka bránila otci s dětmi navázat kontakt: Vlastně jsem se rozved díky mojí vině, tím pádem mi to moje bývalá žena dávala dost najevo, že jsem měl problémy vůbec jako se stýkat s dcerou a navázat nějakej ten kontakt po tom rozvodu. (Jiří, manažer, dcera 14 let)
Po čase mohou konflikty odeznít a rodiče začnou být znovu schopni spolu komunikovat. Postupně přestávají být emoce spojené s rozchodem tolik vypjaté a nastolí se normální režim kontaktů otce s dítětem. Někdy ale je již pozdě a dítě, otec či oba již o kontakty ztratí zájem. V polovině případů v našem vzorku došlo k obnovení styků; kdykoli ale může dojít k recidivě – pokud se z nějakého důvodu zvýší napětí, kontakty otce s dítětem jsou opět narušeny.
Nabízí se otázka, proč některé páry konflikty překonají a postupem času dokážou spolupracovat jako rodiče a jiné ne. Podle našich zjištění konflikt přetrvává zejména u mužů, kteří jsou přesvědčeni o biologicky daných odlišnostech pohlaví a o tom, že jejich pohlaví jim dává automaticky nárok na výsadní postavení v rodině. Takto smýšlející muži po rozvodu ztrácejí svá privilegia a v důsledku toho mohou odmítat hrát repertoár živitele, což dále rozdmychává konflikt. Více konfliktní jsou ale paradoxně i ty páry, ve kterých se muž před rozchodem angažoval jako pečující otec a v průběhu rozvodu usiloval o udržení tohoto blízkého vztahu se svými dětmi – například žádal o střídavou péči nebo o svěření dětí (či některého z dětí) do vlastní výchovy. V těchto situacích pravděpodobně konflikt pramení z toho, že na jedné straně matka dětí není ochotná přijmout tuto netradiční situaci (tj. nemít děti ve své výhradní péči), a na straně druhé otec není ochoten ustoupit a vzdát se některých otcovských repertoárů, jak se od něj očekává – zejména nechce ztratit každodenní a rutinní blízký vztah s dítětem.
Konflikty naopak rychleji odeznívají u párů, které před rozchodem uplatňovaly víceméně tradiční dělbu rolí: muž byl takřka výhradně živitelem rodiny a žena pečovatelka, aniž by to ovšem bylo provázeno mužovým přesvědčením o vlastní přirozené nadřazenosti, kterou žena musí respektovat. S konflikty se také rychleji vypořádali muži, kteří sice s péčí o děti „pomáhali manželce“, jejich hlavní úlohou bylo ale zajistit rodinu. Přitom ale nesdílí maskulinní diskurz genderových odlišností. Po rozchodu akceptovali svou vedlejší roli a hledali kompenzaci někde jinde, v práci nebo nových vztazích. Zároveň si jsou vědomi, že musí vědomě ustupovat, akceptovat vůli a rozhodnutí bývalé manželky, neprosazovat vlastní názory, pokud nechtějí vyvolat a rozdmýchat konflikt. Tento typ mužů dále plní svou živitelskou úlohu a s dětmi sice netráví mnoho času, ale stýká se s nimi víceméně pravidelně.
