On, jeho, jej

[Hovorna]

(V. Z.) Říkáme v denním hovoru ob. »jeho pozvi« a bez důrazu »pozvi ho«, ale s předložkami »počkej na něj« a pod.; někteří spisovatelé však vidí zvláštní správnost v tom, píší-li jen naopak, »jej pozvi, pozvi jej, počkej na něho«. Leckde na školách prý již tak učí. To asi proto, že se u nás pokládá za správné psáti jinak, než mluvíme. Pravda je, že vlastní tvar 4. p. je jej a že vedle něho, kde je řeč o životných tvorech, již v staré době vznikal novotvar jeho (jho), ho, což je podle původu 2. p. (i tvary hada, oráče, mne, tebe, sebe, koho a j. v živ. 4. p. jsou pův. 2. p.). Kratší tvary s předložkami (ale jen v 4. p., s význ. živ. i neživ.) jsou naň, zaň, proň a pod.; ty v ob. hovoru již zanikly a vůčihledě zanikají i v písemnictví (jsou to tvary nejstarší, s pouhým j’, z nichž jej vzniklo napodobením tvarů jeho, jemu, v něm). Stejně správné jsou tedy v 4. p. tvary jej, na něj, naň (živ. i neživ.), jeho, nepřízv. ho, na něho (jen živ.). Že jeho, ho jsou chybné v r. stř., snad nemusíme opakovat (nespr. je na př. »přines ho«, na př. maso, m. »přines je«). — Že sis (= jsi si) je tvar správný, vykládali jsme několikrát, zvl. v 2. ročn.; tedy »co sis to myslil, jak sis to mohl vzíti« a pod. Nesprávné je psáti jsis, protože si- je zvratné zájm. si a -s přidaný zkrácený tvar m. jsi (jako tys = ty jsi a p,). Pod. je ses (= jsi se), na př. »to ses podivil!« Naši spisovatelé se těmto tvarům (také na př. tvarům by sis, by ses, třeba sis, třeba ses atd.) ku podivu vyhýbají, ač jsou správné a ač přece na př. »to sis dal!« pěkněji zní než »to jsi si dal!«

Naše řeč 7, ročník 6/1922

Předchozí Movitý

Následující Pak