Jak ženy milují

[Posudky a zprávy]

Jeanne Marni: Jak ženy milují. Z francouzského přeložil dr. Bořivoj Prusík. V Praze. Nakladatel Jos. R. Vilímek. Za K 1.80. [Roku?]

Jeanne Marniová je z rodu tak řečených zázračných dětí. Již jako osmileté děvčátko uveřejnila první povídku svou »Dešť«. A zůstala zajímavým zjevem i později. Věnovala se divadlu; i vynikala potom stejně na jevišti jako v literatuře. Povídky její zajímají původní látkou, i oblíbenou formou nové beletrie francouzské. Bývají to dramata v rouše povídkovém a povídky v rouše dramatickém. I sbírka »Jak ženy milují« vystupuje v této podobě. Každá črta se začíná jako divadelní kus: napřed se vypočtou jednající osoby hezky za sebou, uvádí se jejich věk, podoba, oděv atd., jak to herci potřebují věděti, a potom už následuje dramatický dialog. Zachovává se dokonce i vnější podoba divadelních výstupů jednotlivých osob.

Jen co je pravda: spisovatelka to umí, naučila se mnoho z divadelní prakse.

V každé črtě na málo jenom stránkách vyčerpává slohem svěžím a lehce plynoucím vše, co chtěla říci o těch rozmanitých způsobech ženského milování, o té měnivosti lidského srdce s hloubkou a povrchností jeho citů, s jeho upřímností i pokrytectvím, dávajíc takto nahlédnouti netoliko do nitra jednotlivců, nýbrž i celé společnosti francouzské, v jejíchž vyšších vrstvách jest tolik trpících žen. Že pozlátkový život divadelní jí byl pramenem zvlášť bohatě tryskajícím, vysvětluje herecké povolání Marniové. Dramatická forma hovorů vyžaduje ovšem bystřejšího spádu, hbité úsečnosti a živějšího vypravování, nežli povídce bývá vlastní. Již pro tyto tvarové vlastnosti své zasluhují povídky Marniové, aby s nimi bylo obeznámeno i čtenářstvo české. Ale překlad má také vystihovati originál v jeho zvláštnostech a svéráznosti. Jen mluva vybroušená, elegantní, duchaplná, čeština bozděchovská může tu vystihnouti finesy autorčiny. Překladatel se musí vnořiti do její franštiny, vypozorovati její význačnost mluvní, aby ji mohl podati pak obdobně ve své mateřštině. Překlad by zkrátka měl býti rovněž uměleckým dílem, jako jím jest dílo překládané.

Snahy takové, jak se zdá, p. překladatel neměl; jemu šlo asi hlavně o to, pěknou knihu převésti do češtiny, učiniti ji vůbec přístupnou také čtenářům našim. Takových — ať tak díme — hlavně látkových překladů jest u nás většina; smířili bychom se tedy i s takovým překladem Marniové.

Ale co zamlčeti nelze, jest veliký počet nesprávností jazykových. Od takového znalce jazyků cizích, jakým jest p. dr. Prusík, možno a nutno žádati také dokonalé znalosti jazyka českého. Jemu nemůžeme prominouti, píše-li na str. 28: zazlívala jsem mu to velice (m. měla jsem mu to velice za zlé), na str. 32: kdybyste chtěl počítati na vděčnost pozvaných hostí (m. spoléhati, bezpečiti se na vděčnost, očekávati ji, nadíti se jí), podobně na str. 52: můžeš na to počítati (m. spoléhati); na str. 32: Vy o tom nevíte? Ani to nejmenší! (m. zhola, naprosto nic); na str. 34: bude to hotový div (m. opravdový div, přímo zázrak; hotový znamená: připravený, ukončený, učiněný); na str. 34: to za předně (m. předně to nebo: to především); podobně na str. 52: za předně by to byla hotová (m. přímo) lež; na str. 34: člověk nemá právo se zbláznit (!), má-li děti na výchovu (m. nemá práva, lépe: nesmí, má-li děti ještě nedospělé, nebo: děti, které má vychovati, které potřebují výchovy); str. 45: dopis její zítra zodpovím (m. na dopis odpovím), str. 61: P. Gabriel dává vzkazovat (m. vzkazuje); str. 69: V každém případě ani na sekundu nebyla míň něžná a v obavách o tebe (m. v žádném případě, žádným způsobem, naprosto nebyla ani na chvíli méně něžná a neměla menší obavy, menšího strachu o tebe); str. 68: použiti (m. použíti); na str. 89: mnoho-li potřebuješ? (určitěji: kolik, co potřebuješ?, mnoho-li znamená: zdali mnoho); str. 97: v naší čtvrti se nedostanou (m. jich nedostane); str. 99: chtěla jsem Vám toto ušetřiti (m. Vás toho ušetřiti; Vám toto ušetřiti znamená: toto přivydělati, našetřiti); 99: nežádala bys si štěstí tak žalostného (m. by sis). Atd. Poukázali jsme tu toliko na chyby jazykové. Ale i sloh je leckdy zatížen tvrdostmi a nehoráznosti, jak ostatně již také v uvedených příkladech čtenář někde o ně zaklopýtl.

Naše řeč 4, ročník 2/1918

Předchozí Josef Zubatý: Jeden

Následující Z notýskův Pavla Čamrdy