Stará rodina

[Posudky a zprávy]

Anna Maria Tilschová: Stará rodina. Román. Nakladatel Fr. Borový v Praze. IV. kniha »Žatvy«, sbírky původní belletrie. Za K 5.60, R. 1916. Věnováno Anně Lauermannové-Mikschové a Marii Gebauerové v upřímném přátelství.

Starou rodinou se tu míní pražská rodina velkoobchodníka Kučery, z níž poznáváme nedůvěřivého, suchého a malomluvného otce, podobného kozáckému atamanu, dále nejstaršího syna Karla, 33letého, vysokého, silného a kostnatého jak otec, pak bratry Karlovy: módního reka Gustava, nespokojence Jiřího, professora mathematiky, a 19letého Viktora, lehkomyslného, ale domýšlivého tak, jakoby »v každém pohledu lesklých očí i v každém pohybu vzrostlého, silného těla měl napsáno jedno: Kdo se mně vyrovná? Kdo na světě je ještě něco tak znamenitého jako já?«, který stále potřeboval peněz a neštítil se ani je odciziti; rodinu doplňuje stará dobromyslná hospodyně Karolína. Životní osudy těchto čtyř Kučerových synů rozvíjejí se před našima očima od neradostného dětství jejich, jež nepoznalo lásky matčiny, ani pohádek, ani spokojeného života v rodině; a celý ten životní obraz jest malován barvami šedými, málo sympaticky. Jsme svědky obchodního, mravního i osobního úpadku rodiny, pokládané za bohatou a šťastnou, ačkoliv skřítek štěstí tu snad ani vůbec nikdy nebyl hostem.

Sňatek Gustava Kučery s bohatou, dobrosrdečnou Marinou Stuchlíkovou, dcerou centrálního ředitele, vychovanou v bezstarostném blahobytě a nádheře, převádí děj do druhé, jasnější rodiny; tyto styky přivádějí trochu rušnějšího, dramatického živlu do děje. Věnem Marininým starý Kučera totiž chtěl zachrániti obchodní dům svůj od úpadku.

Praha však brzy jest zatlačena do pozadí Brnem, jakmile tam Karel, otcem doma odstrčený, přijme místo v přádelně a pozná u své tety bývalého spolužáka Jaroslava Daneše. Karel si zamiluje jeho choť, a milostný zápas mezi nimi (v němž ona sice na čas podlehne, ale pak se vzepře a dalším svodům Kučerovým čelí, takže Kučera zdrcen opustí Brno a do Prahy se vrátí,) zaujme hlavní zájem čtenářův.

Annou Tilschovou přibyl českému románu bez odporu mnohoslibný talent; karakteristiku, dialog, drobnomalbu ovládá lehce, třebas by tu nebyla všude ještě dospěla nezbytné výše. Tilschová má bohatý cit a bystrý postřeh, nic jí neujde a umí zachytiti všecky vítané rysy, barvy, nálady, krásy krajinné i boje vnitřní. Skvostná je kapitola II. v části druhé. Sloh však jest místy ještě tvrdý.

Správnosti jazykové jest patrně dbalá, ba snaží se míti i svůj osobitý výraz, což jest potěšlivý úkaz. I nebude jí proto snad nevítáno, upozorníme-li na některé drobnosti, které jí ušly, na vazby a slova, jež by bylo lze nahraditi lepšími, správnějšími. Uvádíme z nich tyto:

Neubránil se tesknotě, která však nijak neplatila rodině (m. netýkala se rodiny, 18). — Viktor v stoje vlil do sebe snídani (m. stoje, 23.) — Od kterého tolik záviselo (m. na kterém; viseti na něčem; 24). — Co pak vám to napadá! (m. vás, 45). — Jak to přijde? (m. čím to je, nebo: čím to, 68). — Hedvika zhasla svíčku, on zhasnul plyn (m. zhasila, on zhasil, tamt. a jinde). — Oblíbenou zvláštností Tilschové jest, že doplněk klade absolutně, bez příčestí slovesa a bez předložky s, což někdy zní přímo násilně. Na př. na str. 74: poklad Jiřinčin v ruce vešel do domu. Nebo na str. 206: jiné skleničky na podnosu vešla do jídelny; nebo dokonce na str. 245: Tonka hlavu zabalenou do ženilkové šály zastrčila závoru. Podobně na str. 75: Hedvika ležela vlasy svázané pentlí. Na str. 76: Kočku na ruce táhla vozíček; na str. 81: bezradně v ruce džbánek se ptala atd. — Sloveso vyvolati nabylo v poslední době nevšední obliby. Vše se vyvolává: bolest, přátelství, láska, úsměv, úkaz, bouře atd. U Tilschové zahrádka vyvolala chuť na ženění u něho (str. 76). Dříve by se bylo řeklo: vzbudila chuť se ženiti. — Dáváme vám naše (m. své) královské svolení (83). — Přála bych si zmrzlinu (lépe 2. pád: zmrzliny, 91). — Jestli pak tady budou mít nějaké likéry (lépe: zdali pak tady, 92). — Nenávist vůči tamější měšťácké společnosti (spr. nenávist k…, 93). — Několikrát užito tvaru: upnut m. upjat. — Vykvetl nezávisle od nich (m. na nich, 121). — To věčné lhaní a tajení jejího (m. svého) poměru Hedvika čím dále tím silněji pociťovala jako nějakou (lépe: jakousi) pohanu. — Nejasné jest: Hedvika se samu sobě mihla před očima v domácích šatech (255). — Z nouze jiné zábavy (m. z nouze o jinou z., z nedostatku jiné zábavy, 257). — Vysloveně zlým pohledem se zableskly oči (spr. zřejmě n. urputně zlým, 275). — Potřebuju peníze (m. peněz, 274). —Zvyklý na pravidelné hodiny (pravidelným hodinám, 307).

Jak viděti, jsou to hříchy proti jazyku namnoze velmi rozšířené; to může býti jich omluvou, ale nikoliv povolením.

Naše řeč 6, ročník 1/1917

Předchozí Mír

Následující B.: Jan Gebauer