Podmínka

[Hovorna]

(S. V.) je slovo původu novějšího; dříve se užívalo v témže smyslu slova výminka. Uváděla-li se podmínka, dělo se to zpravidla předložkou s, na př.: zřetedlné ukázaní a obmezení, k tomu se ti boží slibové vztahují: že k lidu božímu, a to s tou výminkou, kteříž hledají Boha Kral. výkl. na Iza, 65, 10. Tak bývá v starším jazyce pravidlem. Porůznu se vyskytuje místo předložky s předložka pod; na př.: (zemané a města) na tom zuostali, že přivolují k té berni… pod takovú výměnkú, aby kral zapsal se viece takové berně nebrati St. let. č. 442 (1446); pod takovú výměnkú Všehrd 187a a j. Toto užití předložky pod je asi vlivem latiny, která užívá rovněž výrazů sub hac conditione, sub certa conditione atd. Od 17. stol. se šíří výraz pod tou podmínkou působením německým, ale dobří spisovatelé zachovávají dosud způsob starý a původní »s tou výminkou« anebo nč. »s tou podmínkou«. Správná je ovšem předložka pod při podst. jméně záminka, jehož užíváme dnes místo staršího zástěra, neboť tu jde skutečně o představu jednání, při němž se osoba jednající skrývá pod nějaký vymyšlený důvod, aby své pravé pohnutky zastřela.

Naše řeč 6, ročník 10/1926

Předchozí Mořská pěna

Následující Pokusný