Jarmila

Josef Beneš

[Články]

Prof. Václav Flajšhans, jenž vykonal mnoho i v oboru jmen osobních, považuje jméno Jarmila za přínos Máchův. (Viz máchovský sborník Literárně historické společnosti, str. 193.) Máchova zásluha však není tak veliká: neutvořil toto jméno, nýbrž jen je přechýlil z mužského tvaru Jarmil, jež se vyskytuje v „Básních v řeči vázané“ (1785); v Brtníkově vydání této sbírky je otištěna rokoková selanka „Pastýř na Jarmila“ (na str. 71—73), složená podle všeho Fr. Knoblochem, seniorem ve Staré Boleslavi (t., str. 17 a 21). Mácha, který, jak je známo, dal v prvním náčrtku Máje „svadlé růži“ jméno Miláda, oblíbené nejen u něho, ale vůbec v písemnictví národního probuzení, jméno Jarmil mohl znát z uvedené sbírky básní nebo ze současného života literárního: básník „Kytice“ se podpisoval u svých prvotin v letech 1830 a 1831 Jarmil Erben. (Viz: Karel Jaromír Erben, Veškeré spisy básnické. Vydání kritické. Uspořádal Jaroslav Sutnar. Str. 183 a 185. Antonín Grund, Karel Jaromír Erben 1935, str. 15.) Šafařík, jak upozornil Bartoš (Hlídka 1896, str. 105), psal se svého času Josef Jarmil Šafařík.

U složeného jména Jarmil, na němž je rokokový původ jistě zřetelně vidět, překvapuje, že první část není zakončena kmenovou samohláskou -o-. Avšak v době jeho vzniku byla složená slova nezřídka takto tvořena; „slovkujíři“ je vyráběli 1. slepováním kusých kmenů, srov. na př. slovo stehnožka (Lisický, Osvěta, roč. 50, 1920, str. 165), a 2. spojením genitivu s příslušným určeným jménem, na př. psuvodové, právbuřicové, kněh-držitel, rybyžráč, čepubití atd. (Rohn; viz Lisický t., str. 44), lidíkrádce (K. H. Tham; t. 462) a p. Slovo Jarmil mohlo vzniknout způsobem prvním i druhým; znamenalo by tedy „milovník jara“ nebo „milovník jar“. (V Langrových Selankach se také shledáváme s novotvary jmen, která narážejí na nejkrásnější roční dobu, kdy se konají pastýřské slavnosti: vystupuje tam Jarvod a pastýřka Jara — není v těch jménech už kus tradice? V „Básních v řeči vázané“ se vyskytuje i jméno Jaron, vok. Jaroni.)

Je však možný i výklad jiný, byť málo podobný pravdě. Polívka, rozebíraje v článku „O osobních jménech v R. K. a R. Z.“ (Athenaeum, r. III, 1886, str. 427) jména osob z Rukopisů, soudí, že by se tvar Jarmír, vyskytující se v tomto básnickém díle, dal hájit, ač naň není starých dokladů. „Než čteme místní jméno Jermer (Reg. II, č. 2149, 2174, 2192) Jaroměř a možno ještě uvésti na doklad Jerhnev (Reg. I, č. 1163) vedle obyč. Jarohněv, Gerslaus (Reg. II, č. 1261); nicméně jsou to případy ojedinělé,“ poznamenává k tomu. (Upozorňuje na jméno Jarmila u Puchmajera, ale v tom, co jsem z toho básníka mohl prohlédnouti, nenalezl jsem toho jména.) To vše by mohlo vésti k úsudku, že jméno Jarmil je utvořeno podle takových starých případů bez -o-. Poznamenávám, že při těchto starých dokladech musíme asi počítat se zkomoleninami, které jdou na vrub nečeských písařů.[1] Nemusím však snad ani podotýkat, že stará jména nejsou utvořena jako jméno Jarmil od podstatného jména jaro, ale od přídavného jména jarý = bujný, ohnivý.

Brzy se pociťovalo, že jméno, o němž píši, není správně utvořeno: podle Sutnara (uv. dílo, str. 185) čteme v šestém svazku „Čechoslava“ (z r. 1831) u básně K. Jarmil Erben, ale v seznamu přispěvatelů Jaromil Erben. Jméno Jaromil je známo také z pohádky Boženy Němcové („Jak Jaromil k štěstí přišel“); Tille (v Lumíru 1905, viz Záhoř, Hlasy o osobnosti a díle B. Němcové, str. 186) upozorňuje, že je to pohádka umělá kromě kousku látky, kterou si Němcová pamatovala z dětských let. Lze tedy bez nebezpečí soudit, že u Němcové toto jméno — stejně jako mnoho jiných — patří mezi novotvary, jimiž v naší starší literatuře, hlavně od dob Rosových, pojmenovávali literární postavy. Kotík v knize „Naše příjmení“ (str. 171) uvádí i příjmení Jaromil. Podle mého mínění jde zde asi o nějaký omyl nebo o příjmení získané s povolením úřadů; neznám ho odjinud.

Jméno Máchovy postavy se stalo křestním jménem — nejdříve je dávali svým dětem ovšem Máchovi ctitelé. Heyduk se zmiňuje ve „Vzpomínkách literárních“, že r. 1878 dal své dcerce toto jméno, „vždyť u nadšeného ctitele Máchova ani jinak být nemohlo.“ Ale Heyduk nebyl prvním šiřitelem toho křestního jména; už r. 1869 je dítěti dali v profesorské rodině Tonnerů v Písku. Dnes je nalézáme — ač Máchova Jarmila není dívka žádoucí — mezi našimi nejčastějšími dívčími jmény. Prozkoumav jména skoro 4. 000 českých studentek z měst i z venkova, seznal jsem, že z dnešní jejich generace má asi každá dvacátá až pětadvacátá toto jméno; je to čtvrté nejhojnější české křestní jméno (za Marií, Věrou a Zdeňkou — před Jiřinou, Vlastou, Libuší, Lidmilou atd.), poněkud častěji se vyskytuje na Moravě než v Čechách. Patří mezi ta křestní jména, která se dostala z krásného písemnictví do matrik, jako na př. Božena (perucká selanka s dalimilovským a romantickým zaostřením byla oblíbeným námětem nejen probuzenských básníků, ale i výtvarníků), Zdeňka (obliba toho jména ukazuje na úctu k Havlíčkovi), cizí jméno Dagmar (dostalo se mezi dvacet našich nejčastějších křestních jmen vlivem Čechovy básně a je mezi nimi na 17. místě), Milada a j. Myslím, že příkladů, jak se u cizích národů dál podobný postup, nemusím uvádět. Zdá se, že jméno Jarmila poněkud zlidovělo a že pomalu ustupuje na venkov. Mužské jméno Jarmil patří mezi jména dávaná při křtu velmi zřídka; mezi jmény skoro 6.000 českých studentů jsem je našel jen čtyřikrát, tvar Jaromil se tam vůbec nevyskytl; snad se obě tato jména zdají rodičům pro hochy příliš něžná.

Naše řeč 8, ročník 23/1939

Předchozí K. Erban: O řeči obrazné

Následující Antonín Opravil: Služka (Édes Anna)