Virus

Dš

[Drobnosti]

Toto podstatné jméno, označující příčinu několika nakažlivých onemocnění, působívá někdy rozpaky při skloňování. Původem je to slovo latinské a znamenalo ‚sliz, jed‘. V latině bylo rodu středního, avšak v češtině se přiklonilo k ostatním slovům na -us (tyfus, materialismus, luxus atd.), jež jsou vesměs rodu mužského. (Někteří odborníci zachovávali z počátku tu a tam střední rod i v češtině, jak ukazuje doklad z materiálu PS: „filtrovatelné virus“.) Skloňovat je možno naše slovo dvojím způsobem: virus, 2. p. viru … nebo virus, 2. p. virusu … Oba tyto způsoby jsou u slov na -us zastoupeny. Vcelku můžeme říci, že skloňování typu rytmus, 2. p. rytmu je spíše u slov čistě intelektuálních (odborné termíny), kdežto výrazy, které jsou časté i v jazyce hovorovém a lidovém, patří obyčejně k typu luxus, luxusu, luxusní (lidově ovšem i tyfusu a pod.). U některých slov usus kolísá (globus || globu a j.), avšak kodifikace Pravidel se tu většinou přiklání jednoznačně k způsobu druhému (globusu, sinusu a j.)[1]

K těm slovům, která kolísají, patří i náš výraz virus, Pravidly nezaznamenaný. V lístkovém materiálu k Příručnímu slovníku jsou oba způsoby skloňování doloženy přibližně stejným počtem dokladů a v obou skupinách jsou to doklady jak z jazyka odborného, tak ze spisů popularisujících i z denního tisku. I když musíme pro přítomnou dobu s tímto kolísáním počítat, bude jistě dobře, rozhodneme-li se — zatím alespoň v theorii — pro způsob jediný. Z několika důvodů lze doporučit skloňování virus, virusu a přídavné jméno virusový (na př. virusová infekce). Je pravda, že jde vlastně o slovo z jazyka odborného, avšak nelze pochybovat o tom, že s pokračující popularisací lékařských poznatků stane se tento název zcela běžným, tak jako tomu bylo u výrazu bacil (z pův. bacillus) a j. Při skloňování virus, viru atd. bychom mohli počítat také s tím, že — podobně jako u slova bacil — vnikl by kratší tvar bez koncovky -us i do prvního pádu, který by pak zněl vir (vyslov vír).[2] U slova bacil bylo takové zkrácení výhodné, neboť šlo o slovo dosti dlouhé, avšak tvar vir by měl ten nedostatek, že by byl homonymní (zatím jen ve výslovnosti, avšak v případě počeštění pravopisu cizích slov i v písmu) s domácím slovem vír. Tato homonymnost existuje ovšem i při zachování původního nominativu virus ve všech pádech ostatních.[3] — Toto naše doporučení je ve shodě jak s Trávníčkovou Mluvnicí spisovné češtiny (I, 503), tak, jak se zdá, i s jazykovou praxí doby nejnovější (na př. odborné články posledního ročníku Vědy a života užívají vesměs tvarů virusy, virusový atd.). Doporučujeme-li skloňovat virus, virusu, neznamená to, že bychom snad také chtěli měnit vžité odborné výrazy virologie a viremie na „virusologie“ a „virusemie“. Není k tomu důvodu, neboť tu nejde o tvoření domácí, nýbrž o přijetí odborného termínu jako celku z mezinárodního vědeckého názvosloví.

A ještě poznámku týkající se rodu podstatného jména virus. Jak už ze skloňování vyplývá (2. p. virusu), je rodu mužského neživotného. Tím se liší od podstatného jména bacil, které mívá v jednotném čísle tvary životné (bacila), v množném čísle pak jen neživotné (ty bacily). Tato mluvnická „životnost“ bacila je vlastně nedorozuměním, neboť biologie řadí tyto nejjednodušší organismy mezi rostliny. Jazyk tu tedy obráží do jisté míry nevědecké, avšak v denním životě běžné chápání bacila jako něčeho, co se pohybuje, rychle roznáší nemoc s místa na místo, nemoc působí, a je tedy aktivním činitelem. Toto pojetí nutí pak mluvčího zařadit takového činitele do mluvnické kategorie životnosti (s hlediska biologie jsou „životné“ ovšem i rostliny). Sluší však poznamenat, že se i v jednotném čísle setkáváme někdy s tvary neživotnými (2. p. bacilu, 4. p. bacil), jak dosvěd čuje Příruční slovník i Slovník Vášův-Trávníčkův, kde se připouštějí tvary oboje.

Naše řeč 1-2, ročník 34/1950

Předchozí jka: O sportovní češtině

Následující md: Budapešť — Ujpest, Kispest