Čeština v radách nakladatelských praktiků

Rudolf Havel

[Posudky a zprávy]

Začínajícím autorům sestavil praktickou pomůcku Jak psát rukopis a korektury pro tisk Bohumil Dobrovolný a vydala ji v r. 1952 Práce. I když je knížka určena převážně pro spisovatele techniky a počítá především s dělnickými kádry, přečte si některé její části s prospěchem každý, kdo přichází do styku s nakladatelstvím. Jsou v ní praktické rady a praktická data o výrobě knihy, rady, které může dát jenom nakladatelský praktik. Je však v knize i mnoho naivního, zvlášť v prvé části, nazvané Všeobecné pokyny a informace pro spisovatele. Dovíme se tam nejen, že spisovatel má knihu rozvrhnout na kapitoly a na odstavce, že má hotové dílo přečíst sám, pak je má dát přečíst jiným odborníkům, pak je přepsat atd., ale také jak má vypadat psací stůl, jak má být veliká podložka, jaká má být židle u stolu a jak na ní má spisovatel sedět, chce-li napsat dobrou knihu (jako by se dnes nepsaly knihy přímo v dílnách, na pracovištích, s nepatrným „spisovatelským“ pohodlím). Některé dobré rady však knížka sama neuskutečňuje, tak na př. že „každá lepší kniha“ má mít vzadu přehled použité literatury (v knize není), nebo že mají být u citátů nebo odkazů bibliografické údaje o knize (že tedy nestačí citovat Fr. Trávníček: O vyučování slohu, jak je v naší knize na str. 33, nýbrž že „místo a rok vydání by neměly nikdy chybět“; a že naprosto nestačí uvést autora citátu bez udání citovaného spisu, jak je v knize na téže 33. straně).

Nás však zajímá především kapitola Správná čeština, která vychází z přesvědčení, že „nesmíme slevit se zásady, že tištěné slovo má hovořit správnou a jadrnou češtinou“ (str. 32), a v níž se dovídáme, že „špatnou češtinu odborných rukopisů spravují odborníci nakladatelství“. Jak takové spravování špatné češtiny vypadá, ukazuje v kapitole Příklady nejběžnějších jazykových chyb prof. Alois Jirák. V třicátých letech vycházel u nás jako příloha časopisu Typografia „Pravopisný rádce“ který přinášel více než deset let mimo jiné takové příklady nesprávné češtiny a snažil se je vymýtit. Vzpomínáme na něj, abychom zjistili, že i když neodborné brusičství nevymizelo z řad nakladatelských jazykových poradců úplně, že je přece jen na ústupu. Už se tak často nezakazuje, jak se zakazovalo; velmi často Jirák pouze navrhuje („lépe bude vypadat … souvětí takto“, „přirozenější slovosled bude asi tento“, „správně bude znít věta asi takto“ a pod).; to je sympatické, zvlášť když autor někdy uvádí ne jedno, nýbrž několik „zlepšených“ znění. Některé příklady jsou opravdu téměř nestvůry, ale opravovat je je poměrně snadné. U jiných případů musíme být opatrní a mnohé ukazují, jak odpovědná a nesnadná je práce jazykových korektorů, zvlášť „upravují-li“ odbornou literaturu. Ta podstatná jména slovesná, která jsou na prvém místě jmenována a proti nimž bylo podnikáno již tolik útoků (a jak je vidět stále marně), mají zvlášť v technické řeči místo velmi pevné a někdy je velmi těžké je nahrazovat. Nevím, zda bude autor spokojen, opraví-li mu korektor větu: „Zamrzání betonu přerušuje proces tvrdnutí…“ na: „Zmrzlý beton přestává tvrdnout…“ (str. 36); nebo větu „Zvednutý nos umožňuje samočinné zvednutí krytu při vsunování dřeva do řezu“ navrhuje autor opravit: „Vsuneme-li dřevo do řezu pod zvednutý nos, zdviháme samočinně i kryt“ (36). Snad vyjadřují obě citované věty věcně totéž, ale jazykově (srov. rozdíl ve vidu) a zvláště slohově, stylisticky je mezi nimi značný rozdíl. Podobně je tomu s jinými „chybami“. Pochybuji, že se jazykovým korektorům podaří z technické literatury vymýtit sloveso umístiti a přinutit spisovatele, aby místo Hřídel je umístěn pod stolem psali Hřídel je pod stolem (poněvadž hodím-li hřídel pod stůl, je také pod stolem, ale není tam umístěn, aby sloužil k něčemu). A tak bychom mohli vybrat mnoho příkladů uvedených v knize, jejichž oprava je sporná nebo pochybná. Podivné je také třídění chyb a nedostatků, které autor vytýká. Není v něm nijaké jasné kriterion ani pokus o soustavu. Na mnoha místech se objevuje výtka, že autoři užívají zbytečných slov (str. 36), jindy najdeme „nadměrné nakupení týchž slov“ (str. 38) nebo na str. 41 zbytečné opakování některých slov. Za těmito „zbytečnými slovy“ se ovšem někdy skrývají rozložené vazby slovesně jmenné, které jsou právě pro odborné vyjadřování příznačné. (Je jistě i významový rozdíl mezi sušárna zabezpečí vysušení všech elektrod a navrhovanou úpravou že se v sušárně vysuší všechny elektrody. Str. 37.) A tak ukazují mnohé odsudky a navrhované úpravy na naprosté nepochopení osobitých znaků a vlastností odborného jazykového stylu. Je to zřejmé i ze zjednodušující formulace, že „hlavní podmínka dobrého slohu naučné knihy je prostota a jednoduchost výrazu“ (str. 45). Ale charakteristické prvky odborného stylu jsou jiné: úsilí o přesné a zároveň jasné vyjádření myšlenky.

Zbývá jen otázka, je-li vůbec účelné vybírat takové příklady jazykových chyb, mají-li taková upozornění na deseti stranách nějaký „výchovný“ význam. Musí-li autor dříve, než začne psát, prostudovat odbornou literaturu českou i cizojazyčnou, jak radí kniha, pak by se mohl podívat i na nějakou příručku jazykovou, když se už nenaučí spisovnému jazyku z prostudované literatury. Jaké příručky by měl prostudovat, to by mělo být v knize uvedeno.

Naše řeč 9-10, ročník 36/1952

Předchozí Karel Sochor: Nový vojenský slovník a současné vojenské názvosloví

Následující Vladimír Ženatý: Polská příručka o kultuře jazyka