Vokativ jména Anna

[Drobnosti]

(M. S.) Podle vzoru žena by byl 5. pád Anno, ale dnes se ho skoro neužívá, a proto nám zní divně, cize. Na jeho místo nastupuje tvar 1. pádu Anna (na př.: Anna, pojďte sem! Kde jste, Anna, byla?). Podobně je tomu také u jmen holka a kmotra; podle Přír. slovníku zní 5. pád holka, kmotra, kdežto tvar kmotro má význam peiorativní. Nahrazování vokativu nominativem je běžné u mnoha jmen v jazyce obecném, na př. pane doktor, pane učitel, pane Novák, teta, Žofka a pod. U jmen, která se v jazyce spisovném zpravidla nevyskytují v 5. pádě, bývá v naší jazykové zkušenosti jen onen způsob obecný, a chceme-li nebo máme-li u takového jména utvořit 5. pád podle způsobu spisovného, zní nám strojeně, nezvykle, někdy se zvláštním zabarvením citovým. Není tedy divu, když se autor nebo překladatel společenské divadelní hry, psané konversačním jazykem spisovným, rozpakuje v rozhovoru milence s jeho dívkou užít 5. pádu Anno! a když se mu ani tvar Anna! nehodí, protože zní hodně lidově nebo familiárně. Co si má počít spisovatel v takovém případě, když třetí možnosti už není? Domníváme se, že tu lze využít záliby v zdrobnělinách, která je právě pro náš jazyk příznačná, a i když na př. cizí předloha zní jinak, vyjádřit se v českém textu zdrobnělinou; bývá jich obyčejně mnoho na vybranou (Ančo, Aničko, Andulo, Andulko atd.).

Naše řeč 1, ročník 26/1942

Předchozí Svůj

Následující kř.: Zlidštět a zlidštit