Rádo pršívá

[Hovorna]

(E. J.). Říkáváme, že na sv. Petra a Pavla rádo pršívá; i to se prý někomu nelíbí, »rád« něco dělati prý může jen, kdo má vůli. Mohli bychom přidati, že vůbec něco dělati může jen, kdo má vůli, déšť že je spíše stav než vědomý výkon, mohli bychom i říci, že ani nevíme, kde je konec tvorů s vůlí a počátek tvorů bez vůle; ale neradi tak rozumujeme, kde jde o správnost či nesprávnost, nejraději se podíváme do skutečného jazyka a hledíme chápati, co nám snad je podivné. Slova rád tak užívá lid, užívali ho tak (a to hojněji než my) i naši předkové, proto nemáme tento způsob za nesprávný. Veleslavín píše »kde se kouří, tu rád oheň bývá«, Hus (u Erbena 3, 198) »po hromobití a po búři rád déšť bývá«, Hájek 308a »manželství bezděčné (proti vůli) rádo mívá zlé skončení«, Štítný o kupcích (u Erbena 200), že »kdež lúpie (= kde se loupí, kde jsou lupiči), tu se rádi opatrují (= mají na pozoru)«; jak bychom směli říci, že to je nesprávné? Původní význam slova rád (jehož užíváme nejčastěji jako přísudkového přívlastku nebo — podle Gebauera — jako doplňku) byl a jest asi »s radostí«; co s radostí, rád dělám, dělávám často, proto říkáme tak i o opětovných výkonech, při nichž není již řeči o radosti, ba i o výkonech nemilých (»ďábel mezi pravdu veždy blud rád rozsievá« v Ev. sv. Mat. s homiliemi 221b, přísloví »pro pravdu se lidé rádi hněvají«). A protože člověk rád vidí skutečný život i ve věcech snad neživých, vidí jej i v dešti, v bouřce atd. Říkáme přece, vidíme-li vystupovati mračno, že »chce« pršeti; to bychom teprv nesměli říkati! A přece chtíti, sloveso vědomé vůle, stalo se na př. v srbštině pomocným slovesem budoucího času. Tak čítáme i v staré češtině, a dosti často; na př. v radě o přípravě léku »vařiž tak dlúho, až by již stred (= med) chtěl býti čern«.

Naše řeč 9, ročník 4/1920

Předchozí Ploškovice

Následující »Souvrstevník«