«DEC FEB MAY » 20 2009 2010 2011 5 captures 30 Oct 09 - 1 May 10

Close Help

Die Ortsnamen des Kuhländchens

F. Oberpfalcer

[Posudky a zprávy]

Ferdinand Liewehr, Die Ortsnamen des Kuhländchens. (Veröffentlichungen der Slavistischen Arbeitsgemeinschaft an der deutschen Universität in Prag, I. Reihe, Heft 1.) Liberec 1926. Stran 88.

Jména míst jeví všude stopy po jazycích národů, kteří žili v příslušných krajích, ba nezřídka jsou jediným pramenem vědomostí o jazyce v jisté době historické. Proto se jazykozpytci bedlivě obírají jejich studiem. Ale obtíže, s nimiž se zde potkává vědecké badání, jsou neobyčejné. Mnohá místní jména byla dlouho jen lokálně běžná a jejich hláskový vývoj nebyl kontrolován obecnou mluvou, takže se mohl odchylovati od pravidel obecně platných. Památky, v nichž jsou tato jména zachována, psali často písaři neznalí krajů, z nichž jména pocházejí, ba namnoze ani jejich jazyku nerozumějící. Proto potřebuje toponomastika spolupráce rozličných oborů vědních. Historik zjišťuje, zda jsou památky s místními jmény původní či opisy a zda jsou opisy věrné. Od paleografa se dovíme, jaké omyly se mohou státi při opisování. Čísti s pravým porozuměním historické texty, dobře se obeznámiti i s dějinami hospodářskými a kulturními, to je nutný předpoklad správného etymologisování v toponymii. Ale je třeba býti obeznámen také s přírodními poměry studovaného kraje. Mnoho o nich povědí zkušenému badateli dobré mapy, ale ještě mnohem cennější je nejednou přímý názor na místě samém. Botanika pomáhá při výkladu jmen obsahujících názvy stromů nebo jiných rostlin, archeologie objasní mnohdy neproniknutelnou záhadu mající kořeny v pravěku, národopis dá důležitou podrobnost pro potvrzení dohadu atd. Aby byla usnadněna spolupráce těchto disciplin, sestupují se odborní znalci v společnosti, jako je angl. Place-Name Society, která se utvořila r. 1921 pod předsednictvím H. Bradleye. Také u nás pracovala několik let odborná komise místopisná při ministerstvu vnitra, řešící úkoly především praktické, t. j. stanoviti úřední názvy obcí v naší republice.

Ale linguistické studium toponymie nenašlo u nás mnoho pěstitelů, ač mu zvláště historikové půdu dosti připravili. Paleograf G. Friedrich pořídil diplomatické vydání dokumentů z let 805 až 1230; přehled listinného materiálu, rozptýleného po archivech, pořídili K. J. Erben (z let 600—1253) a J. Emler (léta 1253 až 1346); historickou topografií českou se po F. Palackém a H. Jirečkovi obíral zvláště A. Sedláček, moravskou V. Brandl, V. Prasek, F. Černý a j., slovenskou nejnověji V. Chaloupecký. Dějepisec Palacký to také jest, od něhož máme první etymologický rozbor místních jmen (v Čas. Čes. musea 1834, str. 404—419) dávno před základními slavistickými pracemi Miklosichovými (o tvoření místních jmen ze jmen osob 1865 a z apelativ 1872—1874)[1] Avšak od filologů je toponymických prací poskrovnu. Mimo studie slezských badatelů A. Vaška (Výklad slovanských jmen v Opavsku [Progr. gymn. v Opavě 1872]; O povahopisných jménech osad staročes. [Čas. Mat. mor. 1876]) a V. Praska (Zdrobněliny a druhotvary místních jmen [Komenský 1876]) zasluhují ze starší doby zmínky ještě B. V. Spiess (Studia z oboru místních jmen [Besedy 1863]; Jazykozpytný rozbor stčes. místních jmen na -ici zakončených [Otavan 1864]; Stčes. místní jména s příponou -ov [Progr. reálky v Král. Hradci 1883]) a F. Nekola (Topica v Boleslavště [Progr. gymn. v Ml. Boleslavi 1892]). Než to jsou vesměs drobnosti a ještě z valné části dnes už zastaralé. Skutečné jazykové monografie máme jen od F. Černého a P. Váši (Moravská jména místní. Výklady filologické. Brno 1907) a od A. Profousa (Jazykový výklad místních jmen v plzeňském hejtmanství [Sborník měst. histor. musea v Plzni III, 1914, str. 71 nn.]; O místních a zvláště pomístných jménech v okrsku chrasteckém [Národop. věstník 13, 1918, str. 13 nn.; 14, 1920, str. 49 nn.]). Vydrův rozbor čes. místních jmen na Prachaticku (Zpráva obch. akad. v Karlíně 1916, str. 25—56) nevyhovuje ve mnohém vědeckým požadavkům. Studie M. Weingarta »Bratislava — Pressburg — Posonium« (Sborník fil. fak. univ. Komens. v Bratislavě I, 1923 č. 17, str. 113—131) vzbudila ostrou odezvu maďarského linguisty J. Melicha (Zeitschrift f. slav. Philol. 1, 1924, str. 79—101); srv. tamtéž ještě k tomu thematu poznámky E. Schwarze [2, 1925, str. 58—61] a R. Holtzmanna [str. 372—379]), což autor asi předvídal, když hned k prvým řádkům připojil poznámku: »Etymologie místních jmen je tak ošemetná, dosud tak málo propracovaná a její výsledky často tak pochybné, že jenom nerad… se pouštím na tuto kluzkou půdu.«

Na území našeho státu jsou rozsáhlé oblasti, z nichž byl český živel vytlačen lidem německým, ale kde z nomenklatury krajové všecky stopy po původním obyvatelstvu vyhlazeny býti nemohly. Studium jmen těchto krajů předpokládá vedle důvěrného obeznámení s vývojem českého jazyka ještě dobrou znalost historické mluvnice německé. Stará česká jména kraje žateckého a litoměřického sebral již Palacký (Čas. Čes. musea 1846, str. 55—83), toponymií hejtmanství znojemského se obíral J. Wisnar (Progr. něm. gymn. ve Znojmě 1895, 1896), jižní a jihozáp. Čechy po této stránce studoval M. Klimesch (v Mitteilungen der Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen, sv. 47, 49, 50; zvl. otisk z r. 1912), o slovans. jménech okresu kadaňského a doupovského jednal Th. Schütz (Jahrbuch der Stadt Radonitz 1914). Ale teprve po válce vycházejí práce psané německými linguisty všestranně připravenými pro výklad našich místních jmen. E. Sandbach rozbírá hláskosloví, kmenosloví a etymologii místních jmen z Lanškrounska (Die Schönhengster Ortsnamen, Heidelberg 1922, str. 437), používaje výsledků své analysy k charakteristice německého nářečí v tomto jazykovém ostrově. G. Gierach podává ve dvou přednáškách (Altdeutsche Namen in den Sudetenländern, Liberec 1922, stran 19; Germanen am Eschengebirge, Liberec 1923, stran 16) dobře odůvodněné keltské a germánské etymologie některvch názvů. Keltského původu jsou Sudety, Eger — Ohře, Jizera; jméno March je také keltské, ale germanisované. Název Říp je identický se starým nord. rip, jež značilo skálu, horu. V něm. Dalimilovi zní toto slovo Reiff; z toho lze souditi, že Slované přišli do našich zemí před ukončením hornoněmeckého posouvání hlásek (p — f), t. j. před VI.—VII. stol. po Kr.

Nejvíce se obírá toponomastikou E. Schwarz, který však je také nejradikálnější v úsilí, vyložiti všecky staré názvy z germánštiny. Zdá se, že je jeho snahou, opříti i jazykově teorie něm. historiků (zvl. B. Bretholze) o nepřetržité existenci německého živlu v našich zemích od dob Marobudových. Již titul jeho práce Zur Namenforschung und Siedlungsgeschichte in den Sudetenländern, Liberec 1923, stran 123, prozrazuje cíle, jež nejednou určovaly směr kombinačního nadání tohoto etymologa.[2] Germánského původu jsou prý téměř všecky názvy řek s příponou -ava (= ahwa ‚voda’), tedy nejen Vltava (= Wildach), Orava (=Adlerfluss) atd., nýbrž i Rudava, Sázava, Trnava, jakkoliv tato jména lze bez násilí vykládati jako stará jména slovanská (srv. stejně tvořené názvy Rusava, Litava; Ostrava, Svitava; Žitava, Jihlava, Šumava). Z materiálu Schwarzem s velikou pílí sneseného naopak vysvítá, že sice jsou germánského původu hojná jména řek, ale jinak je stará naše toponymie slovanská. Naši předkové nenašli tedy svou novou vlast bez obyvatel, ale asimilovali je energicky.

F. Liewehr zdůrazňuje hned v úvodu své práce, o níž zde budeme referovati, že jej vedou zájmy jen teoretické. Studuje místní názvy Kravařska, úrodného pruhu země po obou březích řeky Odry na rozhraní Moravy a záp. Slezska. Žijí tam dnes většinou Němci, ale původní obyvatelé toho kraje byli Čechové. Proto má převážná většina osad, potoků a tratí jména českého původu. Liewehr vychází od podoby jmen dosvědčené starými památkami literárními, zjišťuje původní znění a vykládá etymologicky všecky jeho složky, pečlivě dbaje i významu odvozovacích přípon. Přihlíží ke všem hláskovým změnám, jimiž názvy prošly, a neopomíjí ani znění dialektického. Proto a také, že zná historii kraje i dnešní jeho ráz, jsou jeho výklady většinou přesvědčující. Studovaná jména ovšem neposkytují z valné části výkladu nepřekonatelných obtíží a výsledky práce nepřinášejí mnoho překvapujících novot. Za nejoriginálnější považujeme výklad slova Jičín (str. 11—23) a poznámky připojené k názvu Kletné (str. 66—68).

Jičíny jsou na Kravařsku dva, Starý a Nový; jejich něm. názvy podle dnešního úředního způsobu psaní jsou Alt-Titschein, a NeuTitschein. Nejstarší záznamy (od r. 1201) píší Jičín (r. 1298 také Hičín), ale již r. 1281 se objevuje forma Tycin, která má od počátku XIV. stol. v památkách převahu. Hláska t na počátku tohoto tvaru se vykládala zpravidla mylnou dekomposicí ze složeniny Alt-Itschein a jméno Jičín se považovalo za pův. přivl. jméno přídavné k Jitka (Jitčin hrad). Ale jest ještě říčka Titsch, čes. Tyča, Týča, a dcera vých.-franského markraběte Jutta (t.j. Judith) byla v Čechách nazývána Jutka; počáteční ju- se přehlasuje v ji-teprve od poč. XIV. stol. Tato fakta a okolnost, že v Bulharsku je ves Dičin a v Srbsku řeka Dičina, přivádějí Liewehra k výkladu jména Jičín z pův. Dičín, odvozeného od slova dik’ ‚kanec‘. Na oporu tohoto výkladu uvádí místní jména Holubín, Husinec, Zaječín, Osletín, Vlčetín, Komonín, Čelín (v Sasku Zschillen, t. j. včelín), Řubřina (od zubr), Köslin v Prusku (od kozel), Schwerin (zvěr-in’), odvozená od jmen zvířat. Změna di- v ji- prý nastala, protože je počáteční di- v slov. jazycích poměrně vzácné a protože hláska ď je artikulačně velmi blízká hlásce j; srv. Dějice, Nedvějice (také dial. rajić), dále Jedibaby, Ječany, Ješov, Jelouš, Jetřich a j. (m. Dědice atd.). Liewehr proto i jméno Jevíčko vyvozuje z Děvíčko (od děva, děvica) a je mu při tom oporou, že osada Děvice na Krnovsku je r. 1222 psána Jewiczki; viz jeho příspěvek »Gewitsch im Schönhengst« (Zeitschrift für Ortsnamenforschung I., 1925, str. 138 n.). Slovo dik ovšem není zachováno v českém slovníku; má je jen polština (dzik) a maloruština (dyk) a od něho odvozené adj. zná i jazyk hornolužický (dźiky).[3] Osobní jméno Dík může být lichotná zkratka k Diviš. Ale v místních jménech se někdy zachovávají slova jinak zašlá, na př. pol. chląd, ‚větvička’ v názvu Chlędowa (jinak se říká rózga)[4], a oblast, kde je apelativum dik běžné, přímo sousedí s územím, z něhož je vykládané jméno. Liewehr arci předpokládá tvar Dičín i pro náš český Jičín, protože ani zde nejstarší doklady neznají tvaru Jutčín, Jučín.

Jméno Kletné odvozuje Liewehr od starého slovanského klěť, jež značilo obydlí, komoru, chyši a pod. (čes. klec je od toho deminutivum, pův. kletcě). Synekdochicky se může i celá obec jmenovati podle jednotlivé budovy nebo její části, srv. něm. Hof, Zell, Weiler. Podobné názvy obcí jsou Kletice, Kletečná, Klecany. Ale s týmž kořenem lze prý spojovati ještě některá slova, jež značí svah, kopec, horu (na př. něm. leite svah, lat. clivus kopec), a tento význam vidí Liewehr ve jméně nejvyšší hory Blánského lesa na jihočes. Krumlovsku Kleť. Srv. jeho článek v uvedeném již německém časopise pro toponymické badání, roč. II. (1926—7), str. 65 n. Nelze však přejíti mlčením, že této etymologii odporuje na př. litevské šlaitas ‚svah‘, a přes tyto hláskové překážky se lze přenésti jen odvážným uznáváním dvou variant téhož kořene.

Názvy míst a potoků na Kravařsku tvoří dvě hlavní skupiny, jednak označují povahu místa, jednak jsou odvozeny od jmen osobních. Do prvé skupiny bychom ke Kletnému nejspíše přiřadili Jistebník (jistebník byl také hlídač rybníků, baštýř, jinak zvaný i ‚boudný‘; pak to značilo strážní domek sám, něm. Zapfenhaus; srv. i Jistebnice) a Sedlnice; tato osada se prý pův. jmenovala Sedlo a potok, u něhož leží, byl ‚Sedlnice‘ (nyní Sedlnička). Zřetelný je význam jmen Loučka, Lučice (-ice je zde tvoření kolektivní), Studenka (pův. asi ‚Studená voda‘, ‚Studená louka‘ od studených výparů nad lukami a rybníky) a potoku Luha (pův. ‚luhy‘ při potoku ležící). I Hůrka je název jasný; autor uvádí možnost, že to jméno snad upomíná na někdejší dolování, zvl. na stříbro (srv. Březové Hory, Stříbrné Hory, Kutné Hory atd.). Podobně Pohoř, není-li to osada ‚po hoře‘, jako je prý Polom ves ‚po lomě‘ (jižní její část se jmenuje ‚Steinbruch‘). Ale ‚Polom‘ může být i památka na kácení lesů v »Moravské bráně« a pak se řadí k rozsáhlé pomístné terminologii, jako Poruby, Proseky, Paseky, Kluče atd. Na Kravařsku jest dále osada Kujavy, kterou Liewehr vykládá jako polské Kujawy, Kujawiszcze, t. j. kraje vymýcené (srv. sloveso kúti, kovati s významem blízkým podst. jménu kyj’, odvozenému od téhož kořene). Suchdol je ze Suchodol; něm. zní Zauchtel s počátečním c, protože němčina neměla hlásky shodné s naším s- (dnes s- zní v němč. z-, do XIV. stol. bylo podobno hlásce š-). Jméno Jílovec může býti vzato od jílové půdy, ale také to může poukazovati k ‚jilování‘, t. j. ryžování zlata. Od stromů mají jména Jesenice (jasan, srv. Vrbice, Lipice, Doubice nebo i: Javornice, Lipnice, Jilemnice) a Dub (srv. názvy osad Smrk, Habr, Tis a j.; obec se asi původně jmenovala »u dubu«). Děrné je prý utvořeno podle něm. Tyrn (starší forma ‚Tyrne‘ a dialekticky rozvedeno ‚Thyerna‘), jež vzniklo na základě čes. označení Drnava (k subst. drn). K rozsáhlé skupině jmen, jako Vráž, Vražice, Vrážný, Vrážná a pod., jež značila místa, kde se »vražilo«, t. j. čarovalo, připojuje Kravařsko Vražno. Do názvosloví hřbitovního (na př. Žaly, Žalov, Želany, Želenice, Želenky) zařaďuje Liewehr také název Žilina, ovšem není-li odvozen z osobního jména vzniklého zkrácením slov, jako Želibor, Želislav. Potoky mají jména buď z adjektiv (Zrzávka, Čermenka, Temnice; něm. Gamlich je z čes. ‚jamník‘, srv. ‚Reimlich‘ z ‚Rybník‘) nebo odvozená od substantiv: Lubina prý od lub ‚kůra stromová‘, jež někdy zcela pokrývá hladinu potoka.

Druhá kategorie názvů je od osobních jmen. Nejčastěji jsou to zpodstatnělá přivlastňovací adjektiva, jako Bílov, Bílovec, Pustějov, Mošnov, Vyhnalov; Bělotín, Skorotín. Protože stará slovanská jména osob byly dvojčlenné složeniny, předpokládá Liewehr, že základem těchto toponymik je pravidlem zkrácená, hypokoristická forma, na př. Běl, Biel (z Běloslav), odtud Bělota (přípona -ota jako v sirota, holota); Pust-ěj (z Pustimír). Skorota náleží k adj. skorý ‚rychlý‘; srv. jména osob Brzota, Prudota (k adjektivu brzký, prudký). Mošna se stalo osobním jménem z obscénního významu slova mošna ‚nevěstka‘, ‚vulva‘. Blahutice jsou od jména Blahut, utvořeného lichotnou příponou -ut od základu blah- (plná jména jsou na př. Blahoslav, Blahomil). Tato obec se jmenuje také Blahutovice; zde jsou spojeny přípony -ov a -ic jako v názvu Bludovice (základ Blúd). Stará přivlastňovací adjektiva jsou Libhošť (k Libhost, pův. L’ubohost) a Skrbeň, název zašlé osady (ke Skrben, srv. jména jako Skrbimír). Na jejím místě vznikly Pohořelky, jež mají jméno buď od vzniku po shoření Skrbeně, nebo od zakladatele Pohořalky. Jméno Hlubojaty vykládá Liewehr jako posměšek od hlubojat ‚zloděj košťálů‘.[5] Konečně Jestřabí může míti základem buď jméno osobní (Jestřáb), nebo apelativum (srv. Telecí, Medvězí).

Ze jmen zvířat jest odvozováno mimo Jičín a toto Jestrebí jen ještě Bravinné (od bravín a to od subst. brav). Při výkladu jména Gručovice (tak zapsáno již r. 1475) uchyluje se Liewehr k předpokladu, že základem německé formy, jež byla dnešnímu názvu předlohou, bylo lašské grodec nebo grodźec (odtud něm. Gro^iets).

K rozboru místních jmen připojil Liewehr (na str. 83—86) seznam slov, jež přejali kravařští Němci z okolní češtiny. Je to snůška zajímavá pro otázku jazykových výpůjček. Ze snahy po eufemistickém vyjadřování si vysvětlíme slova bóžemon ‚ďábel‘, bobák, bubák ‚strašidlo‘, an píske mache ‚natahoval pysk‘, áies of dí plec kríge ‚dostal na plec, na zadek‘. K nadávkám pluch ‚pluha, člověk špinavý‘, šluch ‚nepořádná žena‘, ‚šluha‘, ložáke ‚uličníci, nezvedené děti‘ řadíme i škódln ‚šáliti, pomlouvati‘, škádele ‚Hanswurst‘, špince ‚popichovat‘ a název núš pro škaredý nůž, ‚žabikuch‘ (taky kmink, dial. ‚kmiňák‘). Slovo popábe ‚zábava, hody‘ je název lidové slavnosti dožinkové na Valašsku »pobaba«. Němci si vypůjčují i výraz poržátke, jako se v obecné češtině říká ‚je v ordnunku, v richtiku‘ (srv. úsloví »kde je ordnunk, tam je pořádek«). Z češtiny jsou názvy jídel póvidl, kaš, bób, bóf, ‚bábovka‘, pečke ‚sušené ovoce‘ (také čipke, šipke, t. j. ščípky), kvačke ‚sladká řepa‘ (dial. kvačky), plauc ‚pličky‘, dále názvy obuvi krpse, papuče a pro hospodářské pojmy tragáč, bričke, bičke ‚býček‘, kalup ‚chalupa‘, povláč, habuške a čekán, puške, lúš ‚louže‘, kráčem ‚krčma‘. I ptáci cojk a raškele ‚čermák‘ (dial. raška) a květiny pavunk nebo pivunk ‚pivoňka‘, barvenkl ‚barvínek‘ mají česká jména. Pomáč je pomahač v pivovaře a poštífke, paštífke jsou odpadky vlny v mluvě tkalců (pazdeřivky?). Několik slov je hybridních, t. j. zpola českých, zpola něm.: gatihóze (podvlékačky, gatě), nosiedlstaeke (džberové nosidlo, Nosiedlstecken), zamlbábe (žemlovka), bábešúieb (Babescherben), malínebér (Malinebeeren; srv. praizlbér z bruslina), drúšknáiecht (Druš-knecht, družba; srv. dolnoluž. Drauschmann, hornoluž. Drauschmer, Drauschke, v Poznaňsku Druschmer, Druschber). I citoslovce le! le! se vypůjčuje a tvoří se k němu množné číslo let! let! Ze sloves ještě buíaže (bouří, o větru i o lidech) a picln ‚na drobno rozstřihávat, rozřezávat‘. Slovo gaj ve frázi »dí fláiešr gíaen ai’s gaj« je shodné s českým dial. ‚řezníci chodí do gaje‘ (t. j. kupovat dobytek do vsí).

Práce Liewehrova je velmi pečlivá a svědomitá. Materiál mohl býti uspořádán podle jazykového tvoření, jak jsme se o ně pokusili v tomto referátě; autor by si byl pak ušetřil nejeden odkaz na věci už vyložené, nejedno opakování. Dvakrát připomíná Liewehr »dogma« českých fonetiků o přízvuku na prvé slabice slov (str. 26, pozn. 1 a str. 60) a nezastřeně se hlásí k odchylným názorům cizích badatelů. Zbytečně zavádí spletitou terminologii Martyovu (figürliche Sprachform) do jednoduchých otázek semantických. Znění jasan není dialektické (str. 24), nýbrž spisovné. V diakritických značkách je několik tiskových chyb u českých slov; opravuji zde aspoň Mošňov a Mošna (m. Mošnov a Mošna, str. 72). Na str. 46 je z Erbenových Regest citováno Dirnavia k 26. únoru 1923! Skládá-li se vlastní jméno z adj. a subst., píše se oboje velikým začátečním písmenem, tedy Vražno Velké (str. 64). Význam ‚šourek‘ (lat. scrotum, viz str. 71) je u slova mošna dosvědčen jen ze Slovenska, zatím co pro význam ‚nevěstka‘ (lat. scortum) jsou svědectví starší a obecnější.

Liewehr ještě také psal o etymologii jména Sázava (Archiv f. slav. Phil., 41, 1927, str. 257 n.), přidržuje se výkladů již dříve pronesených, že to je buď ‚řeka s usazeninami‘ nebo ‚s vodou tmavou jako saze‘.

Jmenovaní badatelé němečtí neustávají se horlivě obírati naší toponymií. E. Schwarz má některé německé názvy slovan. původu ze severních Čech za svědectví pro hranici, až kam pronikal hornolužický živel do Čech (Archiv f. slav. Phil. 41, str. 31—42). Způsob psaní potoka Teplá Töpel a lázní Teplic Töplitz je mu dokladem pro hornoluž. toply (ćoply), podobně jako jméno Hrádku u Liberce Grottau (h.-luž. hród; srov. Grätz, čes. Hradec). Dále reflexy pův. slabičných hlásek slovan. l, r v slovech Kolmacher (u Kadaně), Kolmen (u Děčína), Turn (u Teplic, čes. Trnovany), Türmitz (u Ústí, čes. Trmice), Tolzbach, Tölzelsdorf (č. Tlustec), Tolzberg (všecky tři mezi Něm. Jablonným a Mimoní) a jméno říčky u Děčína Pulsnitz (č. Ploužnice) mu ukazují na hornoluž. khótm (č. chlum), *torn (č. trn), *Tormica, *(s)tormy (č. strmý), totsty (č. tlustý) a h.-luž. obdobu čes. plžek.

Připomínky zde zasluhuje také výklad jména Krkonoše od Bruna Schiera (Zeitschr. f. Ortsnamenforschung II, str. 61—65) jako ‚nositele krčí‘, něm. Knieholzträger. Složenina tato vznikla prý kolem r. 1450 spoluprací horalů a vzdělanců, neboť má podobu jako slova světlonoš, štítonoš, hlasonoš, jež jsou překlady z latiny (lucifer, scutifer, vociferatio).

---

Naše řeč 8, ročník 12/1928

Předchozí Václav Ertl: Vyhlídka, výhled

Následující Z kanceláře Slovníku jazyka českého