Zvíci

[Hovorna]

(Dr. B.) Bývalo podst. jm. ž. r. viecě »velikost« (dnes by znělo více), z něhož spojením se zaniklou předložkou vz (se 4. p.) vzniklo příslovce vzviecu, přehláskou vzvieci »na velikost« (jako je vzhůru = nahoru). Toho se užívalo (ob. v tvaru zvieci, zvíci) v údajích o míře velikosti; výraz udávající míru byl v 2. nebo 4. p. (chrám čtyřidceti loket zvieci), řidčeji jinak (kámen jako člověčie hlava zvieci). Když se zapomněl mluvnický základ tohoto slova, říkalo se i psávalo zvící. Pravidla radí psáti zvíci; dnes se tohoto slova ovšem málo užívá. — Nazvíce vzniklo v nové době nedorozuměním (I, 307) a objevuje se dnes leda jako vzácná zkamenělina.

Podobné výrazy jako zvíci bývaly vzdáli, později také vzdálí, také vzdál (zdál a pod.), vzdéli (zdéli, zdélí a j.), zšíři (zšíří, ztíži (ztíží)), vzvýši (zvýši, zvýší a j.) a j. Někdy se objevují i mimo údaje míry, zejména vzdáli s významem »na dálku, do dálky« (na př. což jich (králů) bylo bliz i vzdáli). Odtud si vysvětlíme, že si novější jazyk utvořil také jako nové podst. jm. vzdálí (= vzdálenost); říká se pak zejména »ze vzdálí, zevzdálí« (= z nějaké vzdálenosti). Staré spojení je povzdáli (povzdálí, pozdálí) »opodál«; na př. v legendě o sv. Kateřině »z Alexandřie k němu cesta povzdál bieše (= byla)«, »králová… jide (= šla) povzdál ot nich obú«, které (v tvaru pozdáli, pozdálí posud slýchati (i to by se mělo raději psáti s krátkou koncovkou). Podobné je povzvýši »trochu do výšky« (zachováno v sloven. pozvýš Kott 7, 405). Pozvíce (= ponejvíce, většinou) má Kott t. z Kalendáře č. hasičů; je to patrně pouhá napodobenina nesprávného slova nazvíce (pochybujeme, že by se tak někde v lidu mluvilo) a tedy také slovo nesprávné, třeba se objevuje napořád v kterési lékařské knize.

Naše řeč 4, ročník 5/1921

Předchozí Stolik, stakový

Následující Václav Ertl: Postrádati