Časopis Naše řeč

Šestero ústí

E.

[Posudky a zprávy]

Kazimir Edschmid, Šestero ústí. Povídky. Přeložil Bohuslav Reynek. Upravil a illustroval Vlastislav Hofman. Vydal Ladislav Kuncíř v Praze. Vytiskl František Obzina ve Vyškově léta Páně MCMXX. Str. 110.

R. 1830 vyšla v Litomyšli u Turečka »zábavní« povídka »Jaronka, kněžna Kokořinská« od kutnohorského rodáka Josefa Mirumila Pohořelého. Je to sentimentální a hrůzostrašná romantická historie, jakých má české písemnictví z té doby na tucty, zajímavější svým jazykem a slohem než obsahem. Dobrý ten povídkář, který zanechal potomstvu ještě několik knížek podobného rázu, zřejmě usiloval o to, aby podle běžné ossianovsko-spiessovské módy naladil svůj sloh co nejvybraněji a nejrušněji, ale osudná neznalost jazyka zaváděla ho k tvarům a výrazům, které i na současného čtenáře jistě působily dojmem groteskním. »Za májového jitra,« začíná Pohořelý sladce, »když celá ještě ve jarní rose plynula krajina,… hnala krásná pastuška stádo po lučinách své kokořinských.« Zamilovaná dívka Síliva »plakala slze lásky upřímné co bohaté hrášky, studenou ruku nebohé kněžny hodnověrně k srdci tlukoucímu tisknouc, jako by s to na jazyku již hrozící smrt odehnati byla«. Hrabě zavolal k sobě Bedřicha »a tázaje se ho, anlili Jaronku zná, dal mu k zrozumění, jak nectně na ní jednal«. Když pak sluhové odváželi mrtvolu Sabininu, potkali v lese neznámého cizince, který »nejdivočejšími povahy zoufanlivosti na rakev se vrhna, černé sukno i poklop mocí neslýchanou odvleknul« a potom »vyšvihnuv jednomu pochodeň z ruky padil a duražil naň tak, že muži nuceni rakev spěšně uzavřivše a do koňů peruce, ouprkem ujížděli«.

Týmž groteskním dojmem by působil na dnešního čtenáře, který nezapomněl docela jazyka otců svých a nedbal by naší výstrahy, i tento překlad šesti povídek, který v pěkné zevní úpravě a s uměleckou modernistickou výzdobou Vlastislava Hofmana podává českým čtenářům Bohuslav Reynek. Exotický ráz a patrně i sloh povídek Edschmidových pudil nepochybně i našeho překladatele usilovati o sloh, který by se přimykal k obsahu i formě originálu, ale chatrná znalost vlastního jazyka a snad i nevalná zběhlost v jazyce originálu, z něhož překládal, zaplavila jeho překlad množstvím chyb, podivnůstek, lexikálních a skladebných bizarností, často až do nesrozumitelnosti.

Že se překladatel své mateřštině ještě zplna nedoučil, toho svědectvím jsou chyby, a to leckdy dosti elementární, při nichž jej lze přistihnouti přes tu chvíli. Píše sice s afektem pánův, schodův, vírův a pod. skoro na každé stránce, ale při tom se nerozpakuje užívati tvarů jako: nezůstavujte (!) u mne penízů (47 m. nenechávejte u mne peněz), uzle (14 m. uzly), tratě (93 m. trati), pěstě (95 m. pěsti), ke dveřům (26 m. ke dveřím), přání strýcově vyhověl (20 m. strýcovu), v tomže prostoru (13 m. v témž), na svojí pohovce (106 m. na své) a pod. Jak liší tvary jej a ho, není vždy zcela jasné; na str. 84 čteme, že Luisu Quijadovi přinesl sluha list od ní. »Donesl si ho do jizby (to by mohl býti genitiv, neboť v takových případech si v něm překladatel libuje), četl jej (to je akus.). Opět ho četl.« (Svatovšetečná otázka: je-li toto akusativ, proč bylo před tím jej?, je-li to genitiv, proč byl před tím akusativ?) Že překladatel píše jich vůdce (24), jich bytosti (81), jich chřípěmi (83 a j. m. jejich), není u něho konec konců nic tak tuze divného ani zvláštního; podivnější však najisto je, že si vytvořil místo obyčejného tvaru jejíž kratší, nesklonný tvar jíž a píše na př. »kobylu, jíž ohon bičoval zemi« (24) anebo »do světlé jizby, v jíž středu stálo lože« (70). Sloveso pnouti má v jeho překladě formy dosti rozmanité: sepnuté ruce u každého vzpiala v díkůčinění (28), jeho hlava, na šíji zapiata do svěráku (30), prostřed věže vyhřez výrůstek, beztvárně vypnutý, jako pupek (34), rychlé napjetí (42) a zase z napietí (108), ne však napětí. Jinde se mluví o cídění zanešeného stroje (14 m. zaneseného), o míseném víně (26 m. o míšeném), o středu, kol něhož město s svítěním by se otáčelo (62 m. svícením, kdyby se tak vůbec mohlo mluviti). Po andalůzsku (100) divoké bývají někdy přechodníky; tak Joaquin Pelayo vejda políbil jí ruku (45 m. vešed) a jich vůdce nehlesna tančil kol něho baživými skoky (24 m. nehlesnuv). Místo z jitra se píše s jitra (36), místo drahocenný foneticky drahocený (21), místo potom přiléhavěji k originálu na to (29, 82) atd.

Jako všichni velcí překladatelé, ani náš překladatel nepřestává na zásobě zděděných forem (třebas chybných), nýbrž si ze starých základů vytvořuje slova nová (třebas chybná). Tak jeho hrdina jel tři dni v buvolím voze (16, kterýžto vůz nebyl pro buvoly, nýbrž byl od buvolů tažen), koupil si od niggera olejovitou čepici (15, t. j. olejem promaštěnou) a zkrácenou cestou běžel domů (12); kdo ji pro něj zkrátil, v knize se nepraví — možná, že běžel prostě kratší cestou. Tanečnice Fifi působila svým jménem autorovi jazyka dbalému potíže; dbal o to, že v jistých případech je třeba utvořiti z jejího jména přivlastňovací přídavné jméno, a protože se mu ve tvaru Fifin nejevilo toto krásné jméno dost zřetelným, utvořil si tvar Fifinin (Fifinino podzimní dobrodružství 55), který pak ještě dále rozšířil ve Fifininin (Fifininin tanec 56). Jsa obeznámen s nejmodernějšími sklony dnešního beletristického slohu, nezapomínal ani na hojné tvoření sloves na -eti a na slovesné složeniny s předponami z-, o-; vypravuje, jak toto město (Milwaukee) již se mu zprotivělo (15 m. zprotivilo), jak se dnělo (37 m. dnilo), jak ji rozbolavěl nestrozší(?) bolestí (66 m. rozbolavil), jak se druhové Jup Scottensovi zbolavějí a zpotí prací na mraze (110), jak Raoul znenáviděl barona (17) a pak zase znenávidel krásnou Helen (19 a pod. 98), jak Fifi ostavila druhého (nápadníka) jako omilostněnou(?) domovinu (66), ačkoli byli již hluboko v sebe zavykli (61). Zbrusu nové iterativum vytvořil překladatel ve větě »starý ohlašel začátek představení, zotevíral(?) záclony (61). Na vrub vlivu nejnovější české prósy jest asi přičísti také sloveso udiviti, a to v tvaru činném i zvratném: tato slova sama ho neudivila (11), když Jehan večer se převlékal, udivil se (32, ale zůstal živ a zdráv, ne jako ti ubožáci, kteří se ukuckali, ušňupali, utancovali atd.). Snad bude čtenáře také zajímati, že se v knize vyskytují dva druhy ottomanů, jedny mužské, snad pánské (celý den proseděl Jehan opět na svém ottomaně 35), a druhé ženské, snad dámské (seděl na úzké ottomaně 32).

Je pochopitelno, že spisovatel, který se nezná dobře ve svém jazyce, dosahuje opačných výsledků i tam, kde na sebe navléká korektnost a sahá k formám pěstovaným jen ve skleníku řeči čistě spisovné. Sem náleží na př. záliba překladatelova v genitivech i tam, kde se jich živý jazyk už dávno vzdal anebo kde jich ani nikdy nebývalo. Píše tedy nejen na př. hledal hodinek (59), muž donesl zpráv (77), podržel ruky (93), Fifi pozdvihla nohou (61, výkon i pro tanečnici dost obtížný), pozdvihl ramen (80, po česku pokrčil rameny), ale také: zjednati většího nadšení (14), ať si dává s hůry skytati (!) nezasloužených sentimentův (19), neví, čeho vlastně chce (19), čeho chcete s Las Casasem (80 a j., či snad je překladatel z kraje, kde se ptají čeho? m. co?), že této zeliny není s to jísti (28), nerozpomínal jsem se již matky Antoineovy (50), ani oka netkvělo za okny (34) a pod. Zajímavý způsob genitivu se mu povedl ve větě »svahem pomalu se cosi kotálelo po čtyřech (!), povstalo bílých a dlouhých vlasů, stanulo s uctivostí váhajíc« (23), z níž po delším nebo kratším uvažování vyrozumíme, že to cosi po čtyřech se kotálející mělo bílé a dlouhé vlasy a že tu jde o zvláštní případ t. zv. genitivu jakostného. V nemenší oblibě než genitiv má překladatel jmenné tvary přídavného jména, s nímž i jinak zachází velmi virtuosně: oči veliky, kulaty a vyvaleny se kroutily (30), jeho tvář byla sněda, jeho vlasy černy (32), zeleny byly jeho střevíce (35), těžky (!) klečely osmery věže na šíji valův (37), zámecká okna vyrážela (!) ještě nějakou chvíli nad pohasínajícími čtverhrany domů, slavnostna, tvrda a stara (56), nad nimiž koso a chladno se rozrostlo hluboce tmavé, hvězdami proděravělé (!), jesenní nebe (56), oči, které maličky a zbaběly toto všecko zas popíraly a úzkostny stékaly, jako s olejovité plochy krůpěje vodní, po nashromážděném diváctvu (56), stanul jako donucen opřen o sloup, údiv a nechápající zázračno rozsypáno po tváři málo chytré, jako poukázán (?) a zařeknut v tento postoj (65), povýšeně úsměvna se naň podívala (80), odešel, paže svisly (83), kterak čist zněl (roh) mezi stožáry (100 a č.). Ale překladatel nejen nezná tvaroslovných hranic jmenného tvaru příd. jména, ale není si vědom, jak již z uvedených příkladů viděti, ani skladebných podmínek jeho užívání, mate si funkce přídavného jména doplňkového s funkcemi příslovcí (roh zněl čist m. čistě, neboť čistý byl pouze zvuk) a zavádí je snad vlivem svého originálu i tam, kde by žádný Čech doplňkového příd. jména ani neužil. Je zhola nečeské psáti o stole, jenž kulatý stál prostřed (26); člověk může státi smuten, rozkročen, vzpřímen, neboť tu vyjadřujeme skutečně různé obměny a formy postoje, ale nikdo nemůže státi malý nebo velký, krátký nebo dlouhý, neboť tu nejde o stav a jeho modifikaci, nýbrž o dvě vlastnosti zcela samostatné.

Tytéž důvody, které vedly překladatele k přestřelování v domnělé správnosti, naháněly mu zbytečné strachy před způsoby mluvení, v nichž se sice někdy chybuje, které však v daných případech jsou zcela bezvadné. Protože někde četl, že se zájmena »to« užívá u nás leckdy nesprávně napodobením formálního podmětu německých vět neosobných, vyhýbá se zájmenu »to« jako podmětu s plachou úzkostlivostí a osnuje věty v češtině neslýchané. Na př.: Stromoví bylo ohnuto a znělo a zpívalo. Byla píseň, jež bolela (32 m. byla to píseň). Náměstí mělo dvé východů. Jehan se bral k jednomu. Byla brána ve věži (34). Zde ležel ještě muž. Byla táž tvář toho, jenž se usmíval (53). Luis Quijada vstoupil na galeru. Byltě on (101). Tleskl si do stehen, že uhodilo jako výstřel z ručnice a odrazilo se od zdi (45, pod. 41, 43 a j.).

Někdy se zdá dokonce, jako by snaha vyjadřovati se lépe, než se mluví obyčejně, zaváděla překladatele k vědomým odchylkám od dnešní řeči, k výrazům a obratům, které z jazyka vymizely, kterých se tím způsobem ani neužívalo, anebo kterých nikdy ani v jazyce nebylo. Sem náleží jeho zvláštní záliba v zájmeně an, která dodává leckde jeho slohu obstarožního rázu let dvacátých a třicátých: klesati nemohl, an neměl nijakých očekávání (14), strhla jej, an mluvil o Evropě a ona proti ní postavila Washington (18), (děla) s chladností, jež sotva označovala vztek, ano její nepřiblížitelnosti (!) toto se přihodilo: že baron v noci na ni útočil (19); prodrali se proudem a ana tvář se mu vyjasnila, František ukázal na Fifi a řekl (57 a č.). Podobnou oživenou mumií jest i spojka kdyžtě, které překladatel užívá také po svém, třebas i odchylně od jiných jejích milovníků; píšeť nejen, že Juanu tísnila nepřítomnost milence, »kdyžtě byla sama samotinká« (85), ale také: »kdyžtě jedli, stalo se cos podivného« (28).

Ještě větší podivnůstkou, která se opravdu již blíží grotesknosti, jest stanoviště překladatelovo k vokalisaci předložek. Píše-li sstupovaly (9), nadšel den (18), odšel (85, 106), v vánek (61), v večeru (65), v výsledcích (81), k kormidlu (87) a pod., mohlo by se snad zdáti, že se odchyluje vědomě od dnešní prakse a obnovuje stav kdysi bývalý; ale spousta dalších případů vyvede nás rázem z bludu o jeho učené rekonstrukci a přesvědčí nás o tom, že nemá o vokalisaci předložek ani ponětí, ba že snad je zásadním nepřítelem vokalisace vůbec. Čtemeť také v dnech (9), vdrala (18, 49), mezka odhnal (16), rozchvívaly (57), v dvou (70), gesta zmdlela (61), v snu (75), nad všecko (82), v tmu (89), v rtech (99), rozdní se (107) a dokonce i nerozstlanou (37), sžral (75, 78), sřazeny (46, ó nepřátelé kakofonií!), zšlehán (63), sšněrovala (79), szelenaly (83) a pod.; jenom v jednom případě nemohl povoliti své nechuti k vokalisovaným předložkám, a to v tvaru sessál (89): tři s na jedné hromádce, to se snad zdálo i jemu příliš mnoho. Ale milý náš překladatel je originální i v užívání předložek; i tu jeho neznalost jazyka, stupňovaná touhou po apartnosti výrazu, přináší své hojné, byť divoké plody. »Po kterési poledne (píše 14) jich propůjčil (t. j. svých rukou) na cídění stroje« a jinde (60) »nesmyslné měsíce vystupovaly po nocech« (t. j. noc co noc). Stejně při předložce o: později se sjeli, uvázali koně o koly a přikývli mu (17, k čemuž třeba na vysvětlenou podotknouti, že přikývli mu neznamená zde »přisvědčili mu«, nýbrž »pozdravili ho kývnutím hlavy«); »mohu tě dát uvázati«, hrozila Mekkije, vvanuvši (90) do vězení, »o nohu velbloudí kobyly« (91). Bylo již sice v N. Řeči vyloženo, že nelze koně uvázati o sloup, leda bychom z něho chtěli udělati zavináče, ale nesmysl má vždycky více čáky na úspěch než prostá pravda; a když už překladatel vůbec obrací jazyk na ruby, postaral se i zde o rub: poněvadž pro jeho hrdinu byl v mezipalubí »pach příliš rozhodný«, »ovázal si mokrý šat na nos« (13). Význam předložky »dle«, které se až dosud užívalo, byť nesprávně, ve významu srovnávacím (dle zákona), rozšířil překladatel o význam místní nikdy nebývalý: zuřivě se ženeme dle Rýna (10), hlava dle hlavy (24, hlava na hlavě), lavice se vinuly dle stěn (26), ležela natažena dle dveří (36), tápal dle stěn (89) a pod. Nový odstín získala také předložka u: mužové »vešli, odhrnuvše koberec, u Lydie, dámy bez lůna« (57). Jak se mohla Beautrice »uložiti tupě přes práh« zavřených dveří (36), nespadá již v úkoly mluvnické, nýbrž v obor nauk spiritistických.

A překladatel »posléze« (93, 108) by ani nebyl překladatelem, aby nehledal nových sensací také na poli slovosledu. I tu křísí staré hodnoty (věda či nevěda) a píše se 17. stol.: ale zdálo mu se (21 m. zdálo se mu), vzdor, jenž (zdálo jí se), pocházel z nesrozumění (82, t. j. z nedorozumění), uzdá-li mi se (91), smrt mu se jevila nevalnou jen hrou (94 a často). Že o postavení nepřízvučných slov ve větě jen toto právě mu utkvělo, je opravdu s podivem. Ale také přízvučná slova promíchává způsobem sobě vlastním, ovšem beze všeho bezděčného archaisování. Příkladům, jako »z dokořán otevřených ventilů« (9), »s strach vzbuzujícím úpončím jemnosti« (58), »z hvězdami ověšené noci« (104), bychom se ani tuze nedivili; jsou dnes skoro příliš všední a překladatel dbal asi příliš svědomitě originálu, aby tu dělal ústupky své mateřštině. Ale jsou tu zase i případy divočejší: bral se klenbami a chodbami a stanul v jizbě, z nenadání, s jasně žlutými dlaždicemi (88, dostala ta jizba z nenadání jasně žluté dlaždice?); ale mrštil jí a v tom jeho prstové pojali veškeru spanilost jejího těla a v citu ji uchovali, nazpět do jizby (91, nevznikla tato mosaika tím, že si překladatel něm. indem vyložil »a v tom«?); Las Casas se plížil jako den jasným nádvořím (89); vyrazil jediný, nejděsnější věci z všech prsou odpoutávající výkřik po galéře. Bylo příliš. (101). A last not least: Pomněte Indiána, jenž bůvola (!), na jehož hřbetě přišněrován byl vyhnán, trapičsky oslepil (108).

Je na bíle dni, že spisovatel, tak smělé přemety provádějící na bujném oři mluvy naší, ještě širší pole než v ohradě forem našel na širých prériích českého slovníku. Tu teprve se jeho umění tvůrčí i spisovatelské mohlo rozvinouti v plné míře svých možností i nemožností. Není možno snésti do tohoto referátu vše, co by bylo hodno zaznamenání, abychom tím nevyplnili tento sešit Naší Řeči i s obálkou. Ale dobrého tesaře pozná i z třísek. Tak čteme hned z kraje o chůzi strýcově, která byla vědoma sebe a velice na venek (12), o hrdinovi, který jako tremolo spádil se schodův (12), vlezl do dráhy a ujel (14) do Ameriky, kde byla proň zprvu ještě potíž jazyka (14). Stal se cow-boyem a seznámil se s dívkou, která objevila v jeho stádě jasnou kobylu (19).; jednou mu ublížila, ale přes to kterak (!) jej těšila rána, již mu prorazila (19); bolest se zabodla do něho v pojetí, že jest mu vyjíti nad Helen a přemoci její lásku (22), (obával se) osidel, jež v sebe stékajíce by se opakovala za vytržení do veliké výše i v znavenosti (22); a rozjel se proti kusu nebes, nad nímž se rozpučoval obzor (22). Jehan Bodel, sire ď Arras, jel na žlutém mezku a z opovržení neměl zbroje (23). Jeho pohled se rozhlížel. Nic nebylo v okrsku jeho rukou (24). Mnich, jehož oškleba se pokryla tučnou důvěrností (25), (ukázal mu) koso do zdi vraženou (?) postel, na které byla schoulena dívka v jižním postoji, jež se nyní pozdvihla v postoj urozený a zahanbený a rozvila dojemně velikou krásu (25). Vzal ji do kalné krčmy (26) a pojal svoji dámu vedle sebe (26). Donesl jí párek sokolů, kteří právě byli v horkosti (28). Beautrice se modlila u tří oltářů a to bylo jako začátek postoje nevýslovné věci vysévajícího (28); večer si zmyla tělo olejem, by okřídlená a slavnostná jej uvítala (31). Ale jemu širá prázdeň obtočila myšlenky (32). Přišlo naň malomocí (32) i odešel do lesa. Hvozd malomocných se střel před ním. Jako obočí — jevilo mu se (37). Jeho nohy se ubíraly v zelených střevících (39), ruce okapávaly krví (39). — V jiné povídce čteme: Vyhlédnuv, necítě jsem pojal: vlajka již nevála (49); Maintoni dostala veliké, oslnivé oči (52, asi k Ježíšku); svrhl jsem se po schodech (53); bylo šeravo (53); úzký proužek krve visel z úst. V obličeji byly modřice (53). Několikrát si v knize muži obouvají rukavice (17, 57); nejspíše se v těch cizích krajích nosí na nohou. V cirku z »Fifinina podzimního utrpení« vystupují tři cow-boyové, z nichž celá prérie nevázaně po půl týdne by nebyla než řvoucím smíchem (58), a dvě dívky, jedna plava a s počinkem vyklemujících se tvarův (58), jež v drsnost, kommunost pouličních valčíkův vkolébávaly zachvívání svého tance (58). Při pohledu na cow-boye děvečky osykaly a v chlapcích se osvobozovaly dramatické perspektivy (59). František pomalu se ubíral na představení. V tom břitkým přízvukem vťal se do něho výkřik, poryvem jej otočil (62). Mexikán a Fakir se bili; Mexikán jal se jej mědliti nohama (63). Fifi milovala Františka i Mexikána; v jejích slovech zažířila jména obou (65). Potom v ní vyrazil odpor k Mexikánu a v ekstatických pozevech jej vychrlivši, opět upadla v upokojenou modlitbu (67). Cítila, jak ony poryvy štěstí, jímž v ní uzrálo odporování, protože se na ni obořilo jako kyj, pomalými závany opět v ni vplývají (67). (V povídce Jousouf statečný Las Casas dlel u lože krásné Juany.) Nikdy jsem ještě necítil vůně jejího těla, bylo mu. Temnotně a sladce mu to stáhlo mozek. Ona pojala jeho hlavu a čečulky jejích prstů se dotýkaly pod jeho bradou (74). On slovy polou rozžranými celováním říkal: Ne! (74). Ačkoli lžička větru nevanula (77), vydal se na stíhání škunarů Jousoufových, ale tma je sžrala (79). Po nemnoha minutách prorazil kord svému protivníku pupkem (83, jak tvrdý a břitký byl to asi pupek!) a krví postříkán setkal se Las Casas s Juanou a Luisem Quijadou, jenž se o ni namáhal (84). Pak spoličkoval jednoho hněvem a pokojný se vrátil (89, obyčejní lidé poličkují rukou). Vzpial ruku, i s paží vrhl jí do vzduchu (90): i vbil s vzkřiknutím pěstí do jedné z tabulí (90). Mekkije viděla, jak jeho rty žihravějí (92). Podržela mu prstík před zornicí a štuchla mu do ní (92). Tedy prchl. Posléze: Svrh se s koně (93, t. j. seskočil, aby čtenář nemyslil, že se zvrhl), naslouchal do sebe a nalez(?) jako pizzicato v pokoji nejvyššího svého vzdmutí myšlenku na Juanu a vytrhl ji (95). Pak odřval na mladíka (95), že by raději býval ostouzen s babami majícími visuté cecy (96). Když Juana dostala zprávu o jeho smrti, zavrávorala, ale potom nezměrným vzmachem opět se zajala sama v sebe (102). V poslední povídce Jup Scottens — měl dvacet pět let (104) — vzpomínal za noci, kdy štěkala liška hrotitě a s dlouhým vyzníváním (104), jak v klubu byli lidé podobní jako on (105) a jak nižádný jiného nevěděl, nežli že se prokoušou a byť i poslední zub si pálil k ďasu (105). Seznámil se s miss Laurou, krapet se zakoktal a šťoural žihravým dřívkem (105). Vsadil se, že pojede rychlíkem jako slepý pasažér a někteří se pokusili přibíti jej na jeho tvrzení (105). Ale přišlo mu vyjití (108). Skočil na rychlík, když nabíral své počáteční rychlosti (106) a sedě na náraznících bakoval o sto šest (107), atd.

Tímto klasobraním počet originálních výrazů a obratů překladatelových daleko ještě není vyčerpán a bylo by třeba někde opisovati celé sloupce, abychom svéráznosti překladu nezůstali nic dlužni. Mnohou z těchto zvláštností lze přičísti zajisté na vrub originálu, s nímž asi překladatel těžce zápasil a jemuž nerozuměl. Zdá se, že ho přes tu chvíli přistihujeme, jak listuje v nějakém německém slovníku a neznaje ani dobře česky ani pořádně německy, vybírá si výraz nejnevhodnější. Svědčí tomu nejen zřejmé, přímo školácké germanismy (na př. na výběžku zdržovala se M. se skříženýma pažema 50 m. stála; čichal hvozdíky sadu kartagenského. Narcisy, přišlo mu, též při tom byly 96; v postranní ulici mu přišlo: zaklepal ještě na kterási vrata 27, vlak, jemuž úklad platil 109 a jiné již dříve uvedené), ale i zřejmá neporozumění. Na př.: Když dívka »štuchla« Las Casase do oka, nevylákala odrazu. Ponurá plula hvězda po bělmu (92; tato hvězda není asi nic jiného než to, čemu Němec říká Augenstern a my zřítelnice, panenka); když mučili malomocného kapkami vroucího oleje, tu »nad ním visela trubka, jíž muž ošetřoval (30, t. j. měl na starosti). Něm. ruhig překládá zpravidla slovy pokojný, pokojně m. klidný, klidně; m. stálý tábor překládá ustavičný, m. ponurá krčma kalná, m. světlá kobyla jasná atd. Nesrovnávali jsme překladu s jeho originálem, ale že mu překladatel nerozuměl, jest viděti z přečetných míst, která jsou v českém znění načisto nesrozumitelná a která překladatel patrně překládal lopotně slovo za slovem, sám jejich smyslu často ani nechápaje. »Když v autu zuřivě se ženeme dle Rýna, tehdy nesedím, nohy přimknuty, daleko u předu, otáčeje kolo v dvojici rukou, a časem usazuje škrabavý lomoz vyrušeného rozptylovače nad kladivové nárazy motoru, nesedím, hněd, nos jako akcent na tváři gumou maskované, světle hnědými koženými rukavicemi na přístroji —, ale mnohem spíše kdesi jsem nad tím, ve výši, letě (ale nikterak jako v aeru: božsky a přece spoután!), nýbrž z prostřed velikého pokoje mohutně patře dolů a kochaje se pocitem v nárazech jako sousty: Bílá síť silnic, jasná, bílá, teteliva prachem, to že jest ukojení, hrdá věc — jasné hadice všecky že vedou v nějaké blaženství (10). Anebo: »Pomyslil si, že v skvělém paradoksu pozbytí pláště takřka učinil ekvivalentem positivnímu nově nabarvené psychy« (13). Anebo: »Uvnitř Turek pohřížen v dívání, marques nenalezl okamžiku, by nezašramotiv se odpial od stráže« (90) atd. atd. To není napodobení impresionistické manýry tečkovací a třepetavé, o něž se pro dosažení podobné vibrace pokoušejí v próse někteří novodobí spisovatelé a jež bychom snad našli i v originále tohoto překladu; to, co překladatel ve svých zmatených periodách z toho po česku zosnoval, je prostě vír smetí a prachu, který brání viděti to, co bychom chtěli a měli viděti, a při tom štípe do očí a odporně skřípe v zubech.

Končíme. Nepřejeme překladateli, třebas takto paskudil náš a snad i svůj mateřský jazyk, nic zlého: ani aby ho za to Mexikán změdlil nohama, ani aby ho sžrali Jousoufovi lvi, ani aby mu Las Casas prorazil kord pupkem; jen toho bychom si přáli, aby »znenáviděl« po tomto nevděčném referátě tu nepodajnou češtinu a zkusil napsati také takhle jednou něco pro radost Němcům jazykem německým, v němž se patrně zná stejně dobře jako v češtině. Snad by sklidil lepší vděk. Našich čtenářů pak prosíme za prominutí, že jsme věnovali této knížce tolik místa; ale snad není na škodu poznati, co všechno snese sto deset stránek na křídovém papíře s expresionistickou výzdobou a co všecko musí vytrpěti český jazyk na Prokrustově loži takového překladatele. Kdyby byla tato knížka vyšla skutečně léta Páně, snad by jí bylo lze odpustiti, ale roku 1920 je to vskutku případ skoro pathologický.

Naše řeč 1, ročník 5/1921

Předchozí Čekanka

Následující Ferd. Stiebitz: Příspěvek k válečnému slovníku