Variace na gender. Poststrukturalismus, diskursivní analýza a genderová identita

Dnešní datum:
01. 05. 2010

Vydáno dne 06. 02. 2010 (258 přečtení)

Zábrodská, K. 2009. Variace na gender. Poststrukturalismus, diskursivní analýza a genderová identita. Praha: Academia, s. 200. / Lenka Formánková

Výzkum identity zastupuje tradiční oblast vědeckého bádání v oblasti sociálních věd. V psychologickém výzkumu je na identitu tradičně nahlíženo jako na trvalou esenci lidského sebeuvědomění, utvářenou vlivem různých sociálních a kulturních faktorů. Identitu definují „klasikové“ psychologických teorií jako základ jáství, jehož nabytí je na jednu stranu hlavním cílem úspěšně dovršené adolescence (James E. Marcia), na druhou stranu je nekončícím úkolem, neboť má být v průběhu života rozvíjena a kultivována v rámci jednotlivých stadií životního cyklu (Erik Erikson).
Kateřina Zábrodská se však rozhodla opustit tradiční liberálně-humanistické pojetí genderové identity a začít se identitou zabývat v rámci poststrukturalistických, postmoderních a diskursivních teorií, které nechápou identitu subjektu jako výslednici samotné povahy toho, kým člověk je, ale jako výsledek neustálého a opakovaného procesu vymezování se jedince vůči ostatním lidem a vůči situacím, kterým čelí. Kniha Variace na gender tak přináší do české vědecké komunity koncepty, které jsou hlavně v rámci psychologického výzkumného diskursu zřídkakdy využívány (např. gender, diskurs, performativita genderové role). O tom, jak novátorský krok kniha v rámci české psychologické vědy reprezentuje, svědčí i skutečnost, že v seznamu citované literatury nacházíme pouze jeden odkaz na české odborné dílo, a to je článek samotné autorky.
První část knihy věnuje Kateřina Zábrodská vymezení teoretických východisek své práce. Nejprve se věnuje konceptualizaci termínu gender v „post“ teoriích. Tyto teorie vycházejí z tzv. třetí vlny feminismu, která přináší do genderových a feministických vědeckých přístupů koncept fluidnosti a nestálosti genderových identit a snahu o zkoumání projevů „ženskosti“ a „mužskosti“ vždy v kontextu variety sociálních vlivů, konstelací a situací.
Autorka nejprve vymezuje rozdíl mezi postmoderními a poststrukturalistickými feministickými teoriemi, které bývají často zaměňovány. Přesto, že oba přístupy zpochybňují univerzalitu „ženské zkušenosti“ jako východiska feministického výzkumu a zdůrazňují význam sociálního kontextu pro hodnocení ženského útlaku a genderových nerovností, poststrukturalistický feminismus, ze kterého autorka dále primárně čerpá, pracuje s jazykem jako prostorem vyjednávání a konstrukce genderových identit. Jazyk pomáhá konstruovat sociální realitu jako prostor utvářený množstvím často protichůdných diskursů, které „nás konstruují jako vědomé, myslící subjekty a umožňují nám dávat význam sociálním jevům i schopnost tyto jevy přetvářet (s. 28).
Významnou teoretickou inspiraci představuje pro poststrukturalistický feminismus dílo Michela Foucaulta. Z jeho prací přejímá termín diskurs, který umožňuje zkoumat gender jako sociálně konturovaný jev napříč různými oblastmi sociální reality. Zároveň tyto směry vycházejí z Foucaultovy teorie moci, která je postavena na premise, že v každé společnosti existují mnohočetné mocenské vztahy, které ji charakterizují a utvářejí a které jsou ustaveny, upevněny a reprodukovány prostřednictvím vytváření a změny diskursů vědění. Podle M. Foucaulta je identita uměle vytvořeným fenoménem, odrážejícím a potvrzujícím mocenské vztahy ve společnosti, která je vytvářena v procesu podrobování se jedince sociálně reprodukovanému vědění navázanému na mocenské vztahy ve společnosti.
Dalším významným teoretickým zdrojem knihy je dílo feministické autorky Judith Butler, která vymezuje gender jako performativní kategorii. Genderová identita je podle J. Butler reprodukována neustálým opakováním (performací) v různých sociálních situacích. Neustálá reprodukce genderových rozdílů zároveň slouží jako důkaz „reálnosti jejich existence“. Genderově typické projevy pak nejsou „přirozeností“, ale naopak stále v průběhu času opakovanou „stylizací“. Autorka knihy dále vyzdvihuje zejména radikální zpochybnění přirozenosti pohlaví oproti genderu, když obě kategorie vnímá jako sociálně konstruované.
V další kapitole představuje K. Zábrodská v kontextu české psychologie relativně novou metodu kvalitativní analýzy – diskursivní analýzu. V rámci této kapitoly se autorka věnuje směrům diskursivní analýzy, jakými je konverzační analýza, diskursivní psychologie, kritická diskursivní analýza a nakonec poststrukturalistická diskursivní analýza, ze které autorka vychází při analýze dat, které se věnuje v druhé části knihy. Kniha tak nepřináší pouze teoretickou diskusi o nejrůznějších „post“ koncepcích a metodách, ale představuje také jejich aplikaci při analýze kvalitativních dat, sebraných v rámci šesti hloubkových rozhovorů se třemi ženami a třemi muži mladšími třiceti let. Struktura analýzy každého rozhovoru je stejná, autorka vždy nejprve analyzuje převládající diskursy a dále se zabývá vztahy mezi často protichůdnými pojetími genderové identity, které nazývá diskursivní dynamikou (termín převzala autorka od Iana Parkera).
Při analýze rozhovorů nachází autorka šest významově odlišných genderových diskursů ženskosti a mužskosti, které se v analýze stávají „stavebními kameny“ genderových identit. Jedná se o diskurs genderového esencialismu, ve kterém jsou genderové rozdíly odrazem přirozených a neměnných odlišností mužů a žen. „Diskurs genderového esencialismu konstruuje mužskost a ženskost jako dvě komplementární kvality, které vždy již spočívají v mužském nebo ženském těle“ (s. 113). V rámci tohoto diskursu nedochází k problematizaci genderových stereotypů, ale naopak k jejich reprodukci. Genderové identity je v této perspektivě dosahováno naplňováním tradičních podob mužství a ženství. Dále je to diskurs socializace, který vnímá genderové charakteristiky jako výsledek socializačních tlaků ze strany rodiny, školy, vrstevníků a společnosti obecně. „Ženskost a mužskost … jsou konstruovány nikoliv jako přirozenost jedince, ale jako výsledek společenských norem, které si jedinec během života osvojuje nebo spíše kterým se … poddává“ (s. 100). V rámci tohoto diskursu jsou kategorie ženství a mužství relativizovány z hlediska jejich přirozenosti. Genderové role jsou vnímané jako společností vynucované modely chování, které jsou však v rámci diskursu potvrzovány jako neměnné a nevyhnutelné důsledky socializace. Diskurs individualismu staví na přesvědčení o jedinečnosti každé osoby bez ohledu na pohlaví/gender. „Jáství je tímto diskursem konstruováno jako osobní zodpovědnost a vlastnictví jedince …, pro diskurs individualismu je klíčová idea nedotknutelnosti vlastních práv, která je postavena do kontrastu s omezeními, jež přináší kategorizace na ženy a muže“ (s. 105). Tento diskurs představuje nejčastější zdroj rezistence komunikačních partnerů a partnerek proti genderové dualitě. Genderově stereotypní projevy jsou však v rámci tohoto diskursu legitimizovány tím, že jsou prezentovány jako výsledky svobodné volby jedince. Diskurs heterosexuality konstruuje muže a ženy jako dvě kategorie lidí, mezi kterými existuje přirozená atraktivita, která odůvodňuje a legitimizuje binární společenské uspořádání. Tento diskurs legitimizuje normu heterosexuality, přičemž v optice heterosexuální přitažlivosti je žena vnímána jako objekt přitažlivosti pro mužský subjekt. Podobně v biologizujícím diskursu jsou ženské a mužské tělesné charakteristiky vnímány jako dané ve zcela zřetelném protikladu. V rozhovorech je biologizující pojetí genderu tematizováno v hovorech o mateřství, kdy rozdílná biologická funkce ženského a mužského těla při reprodukci slouží jako vysvětlení a legitimizace společenských a ekonomických nerovností. Nakonec se v rámci analýzy objevuje diskurs jinakosti, který je postaven na představě radikální odlišnosti ženy z pohledu muže. „Klíčová je představa radikální odlišnosti ve smyslu nepopsatelnosti a neuchopitelnosti ženy jako druhé, jež je viděna z pozice normativního mužského subjektu“ (s. 110). Toto nepochopitelné ženství představuje magický a tajemný předmět touhy, jehož přitažlivost je podmíněna právě nepochopitelností ženy, a tedy důrazem na neporovnatelnost a rozdílnost kategorií žena a muž.
Tyto diskursy se objevují v různých podobách a konstelacích v analyzovaných výpovědích (diskursech) o genderové identitě a vytvářejí tak rozdílnou diskursivní dynamiku. Z analyzovaných výpovědí proto plasticky vystupuje performativní a kontextuální charakter genderové identity, která je vždy jinak formulována v kontextu diskutovaných sociálních realit.
Na knize je velice cenná odvaha autorky volit si v českých sociálních vědách zpochybňovaný mezioborový přístup ke zkoumání genderové identity. Autorka tak názorně ukazuje, jak významnou roli může hrát teoretický eklektismus při rozvoji výzkumu celého oboru, protože oborová neortodoxnost pomáhá vymanit se z konvence a teoretické rigidity nahlížení na sociální a psychologické fenomény. V kontextu autorčina novátorského přístupu je překvapující konvenční strukturace textu, která v mnohém kopíruje standardní obsahové uspořádání diplomových nebo disertačních prací (teorie–metodologie–výsledky výzkumu). Text se tak tříští do dvou částí (teoretické a analytické), které by podle mého názoru mohly sebou vzájemně prostupovat, zvláště proto, že mnohé koncepty definované v rámci první části knihy jsou pro čtenáře/ky lépe pochopitelné na konkrétním příkladu citace z analyzovaných rozhovorů.
Závěrem lze říci, že kniha Variace na gender přináší nový a svěží pohled na výzkum genderové identity, a proto by jistě neměla být přehlédnuta českou odbornou veřejností zajímající se o genderové vztahy, identitu, kvalitativní metodologii a v neposlední řadě o nové kritické směry v psychologickém a feministickém výzkumu.
Celý článek | Autor: Redakce |