Proč je pro společnost důležitý náš podivínský kolega

6.3.2010    Magazín Víkend DNES   

Milan Mareš 

 

Jedna z nejhouževnatějších pověr o naší vědě je ta, že máme nevhodný poměr mezi výzkumem, kterému se říká základní, a tím, který si zaslouží název „aplikovaný“. Je kolem toho značné zmatení pojmů, které přejala i paní ministryně školství ve svých posledních vystoupeních, a už kvůli srozumitelnosti případné diskuse je proto vhodné trochu si vyjasnit, o čem že to je řeč.

Co to vlastně je, ten aplikovaný výzkum? Nuže, rozhodně jím není používání dávno známých znalostí stále stejným způsobem a k dosahování předem očekávaného výsledku; tedy třeba dosazování konkrétních čísel do známého vzorečku. Aplikovaný výzkum ty „vzorečky“ vytváří, ale činí tak s vizí konkrétního problému ležícího mimo hranice vlastní vědecké disciplíny a s cílem k vyřešení toho problému přispět. Aplikovaný výzkum, stejně jako ten základní, především vytváří nové znalosti, a tak hranice mezi nimi se někdy hledá těžko. To, co kritici naší vědy vydávají za aplikovaný výzkum, je ovšem často technický vývoj. A mnohdy dokonce jen podružné inovace - sice mnohdy zručné, avšak postrádající obecný přesah, který by výzkum měl mít.

K tomu, aby mohl splnit to, co se od něj čeká, potřebuje mít aplikovaný výzkum po ruce docela širokou zásobu obecných teoretických znalostí. Ty už nesahají za hranice konkrétní vědecké disciplíny, pro laika mohou vypadat i samoúčelně, ale bez nich by se aplikovatelné poznatky nedaly vytvořit. Takové obecné znalosti vznikají právě v základním výzkumu. Je už v povaze věci, že základní výzkum žije dost v předstihu před oním aplikovaným, že vytváří svou zásobu znalostí, které čekají na to, „až se budou hodit“. Nedejte se mýlit, vždy se dočkají. Dnešní věda je taková, že ten nejčistší teoretik a ctitel abstraktní krásy, který by se zařekl, že nikdy neudělá nic, co by dávalo praktický užitek, aby se musel ustaraně ohlížet přes rameno a sledovat, co mu lidé s jeho výsledky provádějí.

Víc než dva tisíce let byla v matematice teorie čísel dokonalým vzorem disciplíny rozvíjené jen pro její vnitřní krásu. Vždyť komu může být v životě dobré třeba to, že součet každých deseti po sobě jdoucích členů Fibonacciho posloupnosti je dělitelný jedenácti. Stačilo, aby se objevil internet, elektronické bankovnictví, ochrana důvěrných dat a vůbec všechno, co musí hlídat počítačová kryptografie - a z teorie čísel je disciplína, bez níž byste na svých účtech neměli ani to, co tam zbude po odečtení všech podivných bankovních poplatků.

Ale nejen to. I když je základní výzkum svou podstatou nadnárodní, ví se ve světě moc dobře, kdo jsou tvůrci a kdo konzumenti jeho výsledků. A buďme si jisti, že to vědecká komunita umí dát najevo. Od bezprostředního přístupu k nejnovějším poznatkům (včetně aplikací postavených na nejnovějších výsledcích základního výzkumu) po pozvání k účasti na bohatých mezinárodně dotovaných projektech. Nebýt členy této komunity není jenom morální ostuda, nýbrž i hmotná škoda. A vstup do ní vede především přes základní výzkum.

Jistě, od teoretického základního výzkumu zaměřeného na obecné abstraktní problémy vede k hranicím oboru a k použitelnosti poznatků jaksi „mimo“ vlastní předmět zájmu cesta, která je někdy kratší, někdy hodně dlouhá. Ale vždy tam vede. Jen málokdy se stane, že by ji ušel od obecné teorie k aplikačnímu výsledku jen jeden člověk - zpravidla to bývá práce pro štafetu. To však neznamená, že si naše republika může dovolit posílat na vědecké štafetové závody jenom finišmany.

Když už tady uvažujeme o aplikacích obecných výsledků, neměli bychom propadat dalšímu oblíbenému předsudku - že totiž aplikace vznikne jen tehdy, když ze bran závodu vyjede nová lokomotiva, je vylisována nová plastická hmota nebo vyrostou kulatější brambory. Aplikací - a hodně důležitou aplikací - je přece i to, že toho víme víc. Třeba o sobě a svých dějinách nebo o atmosféře na planetě, na niž se lidé nejspíš nikdy nedostanou, nebo i o tom, proč jsou lidé nešťastní a co s tím dělat. Nedejme si vnutit názor, že užitečné je pouze to, co se dá projíst. Každý základní výzkum, který nám o těchto věcech něco řekne, je zpropadeně aplikovaný. Ale to jen na okraj...

Před poměrně delší, ale ne zase tak moc dlouhou dobou uskutečnili v USA jakýsi výzkum trhu práce. Týkal se toho, o jaké matematiky je zájem ve velkých průmyslových podnicích, v takových těch „vlajkových lodích“, které táhnou pokrok kupředu v planetárním měřítku. Čekalo se ledacos, ale ne to, co průzkum ukázal - nejvíce stáli o odborníky na ty nejabstraktnější a nejnepraktičtější teorie. Ti totiž měli ten pravý nadhled, který přináší skutečné revoluční změny technologií a zažitých postupů.

Pokud vám to připadá neuvěřitelné, budu vám vyprávět o jednom svém bývalém kolegovi. Byl to přesně ten typ matematika, o nichž se vyprávějí ony podivínské anekdoty. Od problémů, kterými se zabýval, po způsob, jakým o nich mluvil. Nejraději se pohyboval ve funkcionálních prostorech ještě abstraktnějších než ty obvyklé. Jednou se na nás neoficiálně obrátilo jedno výzkumné zdravotnické zařízení, jestli by bylo možné udělat matematický model proudění krve cévami. Pro představu - cévy jsou pružné, stahují se a roztahují, zahýbají, nemají ideálně hladké stěny, krev je poměrně hustá a vazká a síly, které to celé pohánějí (stahy srdce), jsou proměnlivé, zkrátka problém, kam se podíváte. Jediný, kdo si na to troufl, byl tenhle kolega upnutý na „úplně nepraktické“ teorie. A model vytvořil. Měl totiž přesně ten už zmíněný nadhled, bez nějž to nešlo.

Kdybychom naší vědě vzali právě tu část, která takový pohled z odstupu vytváří, pak by byl náš vývoj brzy bez nových podnětů a zanedlouho by řešil nanejvýš problém nové barvy vypínačů na zařízeních, která se vyrábějí už padesát let.

Abychom si správně rozuměli - problém není v tom, že průmysl chce vyvíjet inovace svých výrobků, to je přirozené a nutné. Potíž je v tom, že jeho vlivní exponenti prosazují přes některé členy Rady vlády, aby jim státní rozpočet takové inovace směřující k prodejnosti jejich výrobků, a tedy k jejich zisku, financoval. Nejen na úkor základního výzkumu, ale dokonce tak, že by kvalifikované odborníky nutil pomocí deformovaných metod hodnocení takový inovační vývoj pro průmysl (na úkor základního výzkumu a za státní prostředky) dělat. Pak by se totiž nejen mohlo stát (ale nejspíš se i stalo) to, že by se ze státního rozpočtu financoval třeba vývoj komerčního softwaru a jeho dalších vylepšení (samozřejmě draze prodávaných) nebo tvaru nových volantů (také motivovaný výhradně prodejností aut).

Proto se vědci, ať už v Akademii věd nebo na vysokých školách, cítí ohroženi. Ne za sebe, oni už si poradí, ale za obory svého výzkumu, které by brzy začaly bolestivě chybět.

Naše věda základní výzkum, který ukazuje cestu k revolučním praktickým řešením, dobře umí, a hlavně - dělá jej. Snesete další příklad? Pokud to nevíte, tak křídlo v nejnovějším typu airbusu je o třetinu lehčí, než se původně předpokládalo. Jeho nosníky byly počítány pomocí softwaru vyvinutého v našem ústavu jako koncová verze výsledků našeho základního výzkumu. Vyprávějte mi někdy o tom, jak je základní výzkum na nic.

 

Milan Mareš

Autor je matematik, působí v Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR, mares@utia.cas.cz

 

Milan Mareš Narozen roku 1943. Vystudoval MFF UK. Zabývá se základním i aplikovaným výzkumem v oblasti informatiky a softwarových systémů. V letech 1993-1997 byl členem Akademické rady AV ČR.

 

Milan Mareš poslední dobou občas napíše i příspěvek na blog - viz http://blog.aktualne.cz/blogy/milan-mares.php

 

Matematik Milan Mareš se popularizace nebojí a neštítí: píše články do denního tisku, do časopisu Vesmír, vydali popularizační knihy Slova, která se hodí (Academia, 2006) a Příběhy matematiky (Pistorius & Olšanská, 2008)