11.8.2009 Právo
Lukáš Jelínek
Do krve se hádáme o jména či cifry, leč podstatné nám často uniká.
Kupříkladu debata nad Akademií věd ČR se více než chybějících stamiliónů týká tendence vymazat ze světa nezávislou, ale nákladnou instituci. Peníze, co do ní tečou, a budovy, jež obývá, by s chutí schramstly privátní subjekty. A neoliberální ideologové by jen zatleskali. Nejlepší vlastnictví je přece soukromé. Ořezaný zbytek nechť spravuje stát. Proč by však mělo něco patřit „veřejnosti“?
Potom se ale i rozruch nad Českou televizí a Českým rozhlasem dostává do jiného světla. Je s podivem, jak malou pozornost vyvolává návrh dvou politiků ODS, senátora Richarda Svobody a europoslance Edvarda Kožušníka, na zrušení tzv. koncesionářských poplatků. Veřejné slyšení, které se k němu uskutečnilo nedávno v Senátu, přilákalo pouze pár zájemců. Ve stínu hrátek s Janečkem, Kasíkem, Fridrichem nebo Fibingerovou probíhá frontální útok na ČT a ČRo takřka bez povšimnutí.
Nápad, aby média veřejné služby byla financována ne poplatky „koncesionářů“, nýbrž státním rozpočtem, skrývá hned dvojí čertovo kopýtko. Jednak neříká, kde na sdělovací prostředky ve státní kase vzít. Že by snad zvýšením daní? Ale fuj, to se pravici příčí! Takže se ubere jinde? Země, které navázaly média veřejné služby na státní rozpočet (Polsko či Maďarsko), tak – s chabým výsledkem – učinily proto, že výběr poplatků byl neefektivní a média skomírala. Naše situace je naštěstí odlišná.
Druhá potíž spočívá v politické kontrole. Nezávislost vyplývající ze zvláštního zákona a ze specifického financování má držet televizi a rozhlas co nejdál od běžného politického hemžení. Místo toho, abychom uvažovali, jak posílit – třeba změnou sestavování mediálních rad – dennodenně atakovanou nadstranickost rozhlasu a televize, jsme nuceni přít se o jejich faktické zestátnění.
Když europoslanec Kožušník dostal otázku, proč coby konzervativní politik rovnou nenavrhuje privatizaci České televize a Českého rozhlasu, odvolal se na televizní krizi v roce 2000. Tehdy se skutečně ukázalo, že občanská společnost (zaměstnanci, odboráři, diváci, někteří politici) se dokáže postavit snaze televizi „ukrást“. Vzývat dnes její privatizaci by mohlo dopadnout podobně. A tak se vymyslí oklika: napojení na státní rozpočet, následuje možnost zestátnění – a až teprve pak se začne hledat vlastník ideální, tedy soukromý…
Silné téma pro podzimní volby je nasnadě, stačí se ho chytit: Chceme žít v zemi, kde je vše jenom soukromé, nebo jenom státní? Jsou nám lhostejná veřejnoprávní média, veřejnoprávní výzkumné instituce, veřejnoprávní vysoké školy či veřejnoprávní zdravotní pojišťovny? Necháme si oklešťovat „veřejný prostor“, z nějž v demokratické společnosti vyrůstají stovky spolků, sdružení, občanských aktivit? Co na to politici? A co na to voliči?
Lukáš Jelínek
Autor je politolog
Lukáš Jelínek
Do krve se hádáme o jména či cifry, leč podstatné nám často uniká.
Kupříkladu debata nad Akademií věd ČR se více než chybějících stamiliónů týká tendence vymazat ze světa nezávislou, ale nákladnou instituci. Peníze, co do ní tečou, a budovy, jež obývá, by s chutí schramstly privátní subjekty. A neoliberální ideologové by jen zatleskali. Nejlepší vlastnictví je přece soukromé. Ořezaný zbytek nechť spravuje stát. Proč by však mělo něco patřit „veřejnosti“?
Potom se ale i rozruch nad Českou televizí a Českým rozhlasem dostává do jiného světla. Je s podivem, jak malou pozornost vyvolává návrh dvou politiků ODS, senátora Richarda Svobody a europoslance Edvarda Kožušníka, na zrušení tzv. koncesionářských poplatků. Veřejné slyšení, které se k němu uskutečnilo nedávno v Senátu, přilákalo pouze pár zájemců. Ve stínu hrátek s Janečkem, Kasíkem, Fridrichem nebo Fibingerovou probíhá frontální útok na ČT a ČRo takřka bez povšimnutí.
Nápad, aby média veřejné služby byla financována ne poplatky „koncesionářů“, nýbrž státním rozpočtem, skrývá hned dvojí čertovo kopýtko. Jednak neříká, kde na sdělovací prostředky ve státní kase vzít. Že by snad zvýšením daní? Ale fuj, to se pravici příčí! Takže se ubere jinde? Země, které navázaly média veřejné služby na státní rozpočet (Polsko či Maďarsko), tak – s chabým výsledkem – učinily proto, že výběr poplatků byl neefektivní a média skomírala. Naše situace je naštěstí odlišná.
Druhá potíž spočívá v politické kontrole. Nezávislost vyplývající ze zvláštního zákona a ze specifického financování má držet televizi a rozhlas co nejdál od běžného politického hemžení. Místo toho, abychom uvažovali, jak posílit – třeba změnou sestavování mediálních rad – dennodenně atakovanou nadstranickost rozhlasu a televize, jsme nuceni přít se o jejich faktické zestátnění.
Když europoslanec Kožušník dostal otázku, proč coby konzervativní politik rovnou nenavrhuje privatizaci České televize a Českého rozhlasu, odvolal se na televizní krizi v roce 2000. Tehdy se skutečně ukázalo, že občanská společnost (zaměstnanci, odboráři, diváci, někteří politici) se dokáže postavit snaze televizi „ukrást“. Vzývat dnes její privatizaci by mohlo dopadnout podobně. A tak se vymyslí oklika: napojení na státní rozpočet, následuje možnost zestátnění – a až teprve pak se začne hledat vlastník ideální, tedy soukromý…
Silné téma pro podzimní volby je nasnadě, stačí se ho chytit: Chceme žít v zemi, kde je vše jenom soukromé, nebo jenom státní? Jsou nám lhostejná veřejnoprávní média, veřejnoprávní výzkumné instituce, veřejnoprávní vysoké školy či veřejnoprávní zdravotní pojišťovny? Necháme si oklešťovat „veřejný prostor“, z nějž v demokratické společnosti vyrůstají stovky spolků, sdružení, občanských aktivit? Co na to politici? A co na to voliči?
Lukáš Jelínek
Autor je politolog
en 
