Gen. hostě

[Drobnosti]

Nedávno se opět vyskytl tento tvar dnes umělý a nám úplně cizí; byl dokonce dvakrát v jediném divadelním referátě (»ochota stálého hostě«, »vyvolávání hostě« v »Nár. Pol.« č. 319 ze dne 20. listopadu). Jinak bych jej byl pokládal za tvar již dávno pohřbený, ač byl kdysi mylně a násilně vnucován jazyku (na př. v Mat. brusu ve všech vyd. i ve 3. na str. 19, kde již méně důtklivě).

Gen. hostě žil kdysi v češtině jako tvar přechodný, utvořený podle gen. oráčě, oráče, když mužské kmeny na -i přecházely ke kmenům jiným. Vytlačen byl však v západní češtině tvarem kmene -o, tvarem hosta, nejpozději od dob obrozenských; Tomsa uvádí v Böhm. Sprachlehre (1782) na str. 99 jen tvary gen. hosta a dat. hostu a Tomsa osvědčil i v jiných věcech živý cit pro mluvenou řeč. Ale sám Dobrovský v Lehrgebäude 2 na str. 266 neuvedl tvaru hosta; tím spíše teoretikové a brusiči snažili se — marně — udržeti v spisovném jazyce starší tvar analogický až do let devadesátých; podporou byl jim starý mylný názor, že tvar hostě vznikl hláskoslovnou zákonitou cestou z tvaru hosti (Šafařík v Počátcích stč. mluv. ve Výb. I, 19, 55). Tomu tak není, takové změny hláskové nebylo, tvar jest analogický a dávno vyhynulý. Jeho užívání znásilňuje jazyk. Dnes hosta jest jediný tvar genitivní jako hostu dativní. Jen jako úmyslný archaismus v řeči opravdu básnické, slavnostní, snese jazyk starý původní tvar hosti. (Gebauer, Hist. mluv. III, 1, 383.)

V čísle množném zachovaly se však dosud i tvary podle vzoru kost, tedy hosté — hostí (n. hostů), hostem (n. hostům), hosti (n. hosty), hostech, hostmi (n. hosty).

Naše řeč 8, ročník 2/1918

Předchozí Batoh — baťoh

Následující Jako takový