Radka Dudová
Co pro naše komunikační partnerky znamená „být matkou“? Mění rozvod nějakým způsobem jejich pohled na mateřství? Jaké klade situace osamělé matky nároky na výchovu dětí? Viděli jsme, že naprostá většina komunikačních partnerek je ekonomicky aktivní. Jedná se tedy vesměs (kromě jedné, která je toho času na rodičovské dovolené) o pracující matky, které nejenže pracují na plný úvazek, ale navíc si ke své práci přibírají další placené aktivity. Ukázali jsme ale také, že organizace jejich práce je podřízená tomu, aby mohly o své děti uspokojivě pečovat - volí proto práci v hodinách, kdy jsou otevřené školky a školy, případně hledají taková vedlejší zaměstnání, při kterých mohou být děti přítomné.
Ženská práce „na dvě směny“ nabývá u rozvedených matek nového významu: jsou většinou samotnými živitelkami svých dětí, a přitom i primárními pečovatelkami. Většinou pracují velmi intenzivně a relativně velký počet hodin denně, ovšem po skončení práce nemají k dispozici žádný čas určený pro odpočinek:
Opravdu večer někdy sotva stojím na nohách. Ale když vejdu do tohoto bytu, tak vím, že ty děti. Teď jsem tu pro ně. Těch dvacet, třicet minut a nestihnu se ani vysvlíknout, ani si umýt ruce, nic. Jako sednu si a ty děti se na mne sesypou. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
Takže máte přes den frmol, nebo přes den frmol, tak co to je akorát vyměňujete plínky, nebo jdete na pískoviště nebo jedete někam do parku a večer hold sedíte u počítače, to se nedá nic dělat. (Markéta, dcera 8 let, účetní)
Přesto je zajímavé, že mnoho z nich nevnímá porozvodovou situaci jako zásadně odlišnou od toho, jak byl jejich život uspořádán předtím. Porozvodová situace, kdy děti jsou v 90 % případů svěřovány do výhradní péče matek, se tak zdá být logickým vyústěním uspořádání rolí v úplné rodině před rozchodem. Ačkoli klade na matky zvýšené nároky z hlediska ekonomického zajištění, neznamená pro mnohé z nich žádnou zásadní změnu, co se týče jejich aktivity coby rodiče:
No já myslím, že jsem na to vždycky byla sama, takže mi to nepřišlo nějakým způsobem, že by se něco změnilo. (Marie, synové 15 a 10 let, učitelka)
Ono se víceméně nic nezměnilo, protože děda nám pomáhal i před tím, právě proto, že manžel tu práci má takovou nepravidelnou. (Dana, 2 synové 5 let, zdravotní sestra-asistentka)
Já jsem od začátku, vlastně od narození o ní rozhodovala jenom já, on se nikdy do toho nezapojoval. Tak jsem si na to zvykla a neptám se. (Hana, dcera 7 let, dělnice)
Taky na ně potom byla už jako trošku větší zodpovědnost třeba víc za učení, ale rozdíl velký nebyl. Protože vlastně už předtím stejně jsem se o ně starala sama. (Katka, dcery 22 a 19 let, zdravotní sestra)
Výchova
Přes obecný předpoklad, že děti z neúplných rodin prospívají hůře a mají více výchovných problémů, jelikož jim chybí otcův „mužský vzor“ a výchovná autorita, žádná z komunikačních partnerek si nestěžuje na zásadní problémy s výchovou svých dětí. Všechny matky hodnotí své děti a jejich chování i školní prospěch spíše pozitivně. Rozšířený stereotyp o dětech z rozvrácených rodin jim slouží spíše jako odstrašující příklad, od kterého se snaží všemi silami distancovat. Mnohdy poukazují naopak na to, jak se po rozvodu zlepšily rodinné podmínky a jak se jejich děti uklidnily, staly se vyrovnanějšími a dokonce se zlepšily ve škole. Negativní dopady připisují spíše než nepřítomnosti otce jako výchovné figury jejich celkovému stresu z rozchodu rodičů; uvědomují si, že děti rozvodem ztrácí blízkého člověka a jistotu pevného rodinného „hnízda“. Tento stres se jim ale jeví jako dočasný.
Cílem dotázaných žen je vesměs „vychovat z dětí slušné lidi“. Podobně jako otcové v první části výzkumu se domnívají, že hlavním klíčem k úspěchu je při tom jejich osobní příklad. Ještě důležitější je ale mít děti rád, dávat jim lásku a péči - o tom rozvedení muži nehovoří.
Ve výpovědích lze identifikovat dva odlišné výchovné styly, uplatňované rozvedenými matkami. Polovina žen svůj výchovný přístup popisuje spíše jako volnější, benevolentní; sází hlavně na samostatnost dětí. Vzhledem k nepřítomnosti otce a zejména k prodělaným traumatům rozvodu mají pocit, že si jsou s dětmi velmi blízké, že mohou hovořit o všem a děti jsou vzhledem ke svým předčasným životním zkušenostem schopné je pochopit a vůbec jsou celkově vyspělejší než jejich vrstevníci. Výchova tak může uspokojivě fungovat formou domluvy:
Nemám na to čas (na to být pro dítě autoritou, pozn. aut.) a vzhledem k tomu, že jsem byla jako otec, matka, kamarád všechno dohromady, tak to už ani nejde jako. Tak nějak jako ten kluk mně už tak nebere. (Petra, syn 13 let, poštovní doručovatelka)
Já si myslím, že jsem máma, že jim hodně dovoluju. Říkáme si doma všechno na rovinu. (...) Ale tohle si doma říkáme, mluvíme, tím, že jsem rozvedená, tak si myslím, že víc mluvíme. Víc si těch dětí určitě všímám. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
I tento typ matek ale občas cítí potřebu stanovit dětem pevné hranice, které už nesmí za žádných okolností překročit. Kvůli volnějšímu přístupu se ale tyto ženy setkávají někdy s kritikou okolí, navíc si svým okolím snáze nechají podrýt svou rodičovskou sebedůvěru, vzhledem k tomu, že jsou na výchovu samy a nemohou svůj přístup konzultovat s druhým rodičem, případně se za jejich názor nemá kdo postavit.
Některé matky cítí naopak potřebu přísnějšího přístupu. Mají pocit, že vzhledem k tomu, že otec děti nevychovává, musí ony převzít autoritativní pozici, která by jinak náležela muži. Mnohdy se přitom necítí v této pozici dobře a hodnotí to jako jeden z negativních důsledků rozchodu:
Ono to stačí jednou za 14 dní na celý víkend, ono, když dojede, tak je strašně moc rozdivočelá. Nejde uklidnit a tam jí asi všecko dovolujou, protože já su maminka, která většinou všecko zakáže a ona dojede tam a tam může všechno. (Hana, dcera 7 let, dělnice)
Je zajímavé, že potřeba autoritativního či naopak volnějšího přístupu je u obou skupin vysvětlována jako důsledek rozchodu a situace osamělého rodiče. Matky tedy různě reagují na skutečnost, že otcové dětí do výchovy příliš nezasahují. Otcové někdy dokonce hrají roli špatného příkladu: Vždycky říkám, nebudeš se učit, skončíš jak tatínek. (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka). U žen, které žijí trvaleji s novým partnerem či manželem, mají větší podíl na výchově jejich noví partneři.
Podle komunikačních partnerek se otcové dětí po rozvodu o výchovu příliš nezajímají. Pokud s dětmi udržují pravidelné kontakty, věnují se během nich s dětmi spíše zábavě, případně svým vlastním koníčkům. Matky si také uvědomují, že při kontaktech jednou za dva týdny nemohou otcové výchovu mnoho ovlivňovat – zároveň ale s povděkem kvitují, že za tuto dobu toho nemohou ani příliš zkazit. Celkově si matky spíše nepřejí, aby otcové po dlouhodobější absenci vstupovali do výchovy a případně zpochybňovali jejich vlastní rodičovskou práci.
Možná ani neví, v kterých třídách děti jsou. Možná by tak věděl, ve které škole, neví, jaké mají předměty, neví, kdy mají kroužky. Opravdu neví nic. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
(Výchovu dětí s otcem) nekonzultuju, protože to je bezpředmětná záležitost vzhledem k postoji otce, kterej sice si děti bere, ale tak více méně spíš jako doplněk svého volného času. (Pavla, syn 15, dcera 12 a syn 11 let, právnička ve státní sféře)
Některé ženy otcova nezájmu o své děti litují, jiné jsou rády, že jim do výchovy nezasahuje – ve vzorku není žádná, která by podle svých slov otci ve výkonu repertoáru vychovatele přímo bránila. Jen čtyři ženy jsou s otcovým podílem na výchově dětí spokojeny, podmínkou je, aby spolu trávili dostatek času a aby rodiče měli společnou představu, jak a k čemu děti vést.
Mateřství
Ve vyprávěních dotázaných žen se ukazuje, že mateřství vstupuje do všech úrovní jejich rozhodování o životních strategiích a organizace života, stává se jaksi neoddělitelnou částí osobnosti ženy, která je matkou. Takto se u komunikačních partnerek projevuje to, co Sandra Ruddick nazvala „mateřským myšlením“.
„Mateřské myšlení“ se odráží například v tom, jak intenzivně ženy řeší důsledky, jaké měl rozchod na jejich děti, zejména jak se na nich podepsal psychicky. Otcové to podle svých slov řeší spíše výjimečně; matky jsou navíc častěji těmi, kdo musí dětem sdělit, že se rodiče budou rozvádět – ať už jsou iniciátorkami rozvodu či nikoliv. Jejich vyprávění o tom, jak děti prožívaly rozchod, jsou poměrně sugestivní:
(...) že třeba nechtěla, aby ten táta odešel, tak si dala jako stoličku ke dveřím a seděla tam v pyžamku a on ji jako odsunul a odešel a ona se poblinkala. To bylo takový. To když se na to dívám zpětně, tak když si na to člověk vzpomene, tak to bylo... No, ale pak se to všechno upravilo, tak to byl ten začátek. (Naďa, dcera 14 let, syn 11 let; syn 1 rok, učitelka)
Ale byly ze začátku hodně smutné, čekaly na něho, když se ozval, že prostě přijde za 14 dní, že si je vyzvedne. Tak seděli třeba do deseti hodin třeba u okna a čekali, až taťka přijde. (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka)
Matky jakoby prožívaly utrpení dětí „na vlastní kůži“ a nedokáží se od něj distancovat. Zatímco muži po rozchodu řeší své existenční a bytové problémy a věnují zvýšenou energii práci, ženy musí kromě práce a živobytí věnovat zvýšenou péči dětem, které jsou otřesené rozchodem. Zejména pokud oba rodiče před rozchodem uspokojivě fungovali a po rozchodu se otec ze života dítěte ztrácí, musí matka otcovu nepřítomnost pokud možno nějakým způsobem kompenzovat: Ne, protože to dítě bylo zvyklý na to, že tam ten táta je, že se mu věnoval a najednou prostě, to dítě nechápe, že už tam není. Takže ten člověk musí dát to všechno, co měl za ty dva. (Adéla, syn 13 let, obchodní referentka)
Stejně jako u zajištění ekonomické situace rodiny, i zde se ukazuje, že největším handicapem porozvodové situace je pro většinu komunikačních partnerek to, že jsou na výchovu svých dětí samy. Pokud vše funguje tak jak má, nepotýkají se s žádnými významnějšími problémy. Jakmile se ale stane cokoli mimořádného, jsou odkázané jen samy na sebe a nemají se ke komu obrátit o pomoc. Vnímají, že zodpovědnost za děti leží pouze na nich a není nikdo, kdo by z nich jejich povinnosti sejmul.
(...) protože když se toho nashromáždí, že děti mají spoustu povinností, nebo do toho vám to dítě lehne. Do toho já řeším pracovní problémy nebo svůj zdravotní stav, tak najednou vlastně zjistíte, že tu nemám vůbec nikoho. Na manžela, na bývalého není absolutně spolehnutí. A nikdy nebude. A dá se říct, že já jsem se s tím musela smířit, že takhle jako sami jsme. (Sylva, dcera 13, syn 7 let, práce ve vzdělávací agentuře)
Na druhé straně tato situace vede z jejich pohledu k vytvoření silného pouta mezi matkou a dítětem, které může dokonce nahrazovat neexistenci pouta mezi mužem a ženou v rodině. Jádrem rodiny se stává dyáda matka-dítě a další zúčastněné osoby se pohybují na periferii (prarodiče, nový partner, otec dětí při občasných kontaktech).
Proto asi pro mne ten R. tak jako hodně znamená, nebo je to taková ta moje rodina, protože on má všechno ve mně a já v něm. Protože ví, že nikdo se nedokáže o něho postarat víc než já. A on ví, že když něco potřebuje, tak první za kým by vždycky šel, budu já. Asi to možná nevadí, že to tak je. Takže je to dobře, že má takovou jistotu. (Petra, syn 13 let, poštovní doručovatelka)
Dokud jsou v pohodě, jsem v pohodě já. Když něco pohnojí, tak se hroutím. Hroutím se na dva, na tři dny. Než se z toho zase vykopu, ale v ten moment mám pocit, že umřu. To jsem měla pocit, že jsem zklamala já. (Romana, dcera 18, syn 16 let; kuchařka)
Matky hovoří o tom, že jejich děti jsou na ně více fixované, než tomu bývá v úplných rodinách, a stejně tak jsou ony fixované na ně. Na jedné straně se matky děti snaží chránit před neblahými důsledky nové situace a věnují jim proto zvýšenou péči a ochranu, na druhé straně děti přejímají částečně pozici druhého rodiče a snaží se více či méně úspěšně převzít větší díl zodpovědnosti než je v jejich věku běžné.
Je to, je jiný než děti jeho věku. Na to, že je mu patnáct, tak více méně neprochází tou pubertou nějak drasticky. Řekla bych, že po rozvodu se stal tím mužem číslo jedna v rodině. Jak to ti starší synové dělají a děti, že se snažil zaujmout tu mužskou a otcovskou roli v rodině. (Marie, synové 15 a 10 let, učitelka)
Ženy samy si uvědomují existenci dvojího standardu posuzování rodičovského nasazení u žen a u mužů, které se projevuje již v odlišnosti toleranci situace, kdy muž opustí rodinu a odejde od dětí, a situace, kdy by totéž udělala žena. Matka v takovém případě riskuje obrovské odsouzení ze strany okolí. Je ale zvýhodněna, ovšem zároveň v jistém smyslu i znevýhodněna tím, že pokud odchází, může (musí) si vzít své děti s sebou a sama se o ně postarat. Děti jsou stále obecně vnímány jako zodpovědnost v první řadě matek, a matce není tolerováno této zodpovědnosti nedostát. Komunikační partnerky tento předpoklad přijímají a chovají se podle něho. V našem vzorku se zvlášť silně tato skutečnost vyjevuje v párech, kde se narodí nemocné či postižené dítě. Otcové jakoby se v okamžiku diagnózy začínali od dítěte a od rodiny citově odpoutávat a angažovat se více v jiných oblastech svého života. Matky naopak aktivizují svou energii a věnují se dítěti, nezřídka tomu obětují svou profesi i soukromý život.
...a on si myslel, že jsem já to dítě blbě porodila. On to nikdy neřekl, ale to ty chlapi to tak cítěj. Nedával mi žádnou vinu, my jsme se nehádali, to nemůžu říct. Ale já jsem vedle něj jako ženská měla pocit jako když jsem ztratila tu jeho důvěru. Že nepřivedete na svět zdravý dítě. On za to ani nemůže, že se to třeba v těch chlapech vůči vám takhle otočí. (Helena, dcera 22, syn 16 let, kadeřnice)
Měl vysoký horečky, jednačtyřicet, měl meningitidu, a tak mi (manžel) řekl, že kdyby se náhodou vrátil, kdyby byl postiženej, tak, že ho dáme do ústavu to dítě. V téhle té fázi a tenkrát bych řekla, že u mne hrozně moc ztratil už ten člověk. (Marie, synové 15 a 10 let, učitelka)
Pocit odpovědnosti a povinnosti postarat se o děti je přitom pro komunikační partnerky jakýmsi hnacím motorem, záchranným člunem v situaci po rozchodu. To je to, co je motivuje, aby si našly práci, aby byly psychicky v pořádku, aby dětem zajistily příjemné životní podmínky. Své vlastní osobní problémy ženy nejprve odkládají stranou a zaměří svou energii tímto směrem, což jim většinou pomáhá překonat nejhorší období.
Takže jenom to, že jsem se nezhroutila, že bych nebyla schopna se postarat o děti, byly právě ty děti, který byly obrovským hnacím motorem pro mě. (Dana, 2 synové 5 let, zdravotní sestra-asistentka)
Já jsem měla R., mě to motivovalo k tomu, abych nepáchala sebevraždy, že mě to hnalo k tomu, abych se z toho dostala. (Petra, syn 13 let, poštovní doručovatelka)
Zodpovědnost za děti je tak zároveň největší nevýhodou a zároveň výhodou porozvodové situace pro ženy: na jedné straně právě z ní plyne nejvíce těžkostí, které zažívají; na straně druhé právě ona jim dává sílu je úspěšně překonat.
Dobrá matka
Může být rozvedená matka „dobrou matkou“? Jedním ze záměrů výzkumu mateřství po partnerském rozchodu bylo zjistit, co komunikační partnerky vnímají jako normativní očekávání spojené se statusem matky a nakolik tato očekávání a nároky akceptují, jak konstruují ideál mateřství a jak se samy s tímto ideálem poměřují, a zda se cítí ve své situaci osamělé matky být schopny tato očekávání naplnit.
Dotázané ženy si uvědomují, že nároky na „dobrou matku“ jsou obrovské. Gabriela to shrnuje: Dobrá matka toho musí zvládnout hodně. Vlastně všechno bych řekla. Stejně jako otcové (když hovoří o ideálním otci) ale i matky nakonec dospívají k závěru, že dobrá matka je nejčastěji ve skutečnosti právě ta, kterou děti mají, ačkoli nemusí splňovat všechna očekávání obsažená v populárním a odborném diskurzu mateřství:
Takže já si myslím, že jsem taky dobrá matka. Dělám pro to tak jako, ... asi nic nedělám, ale děti mě mají asi rády. Ony nikoho jiného nemají. (smích) (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
Maminku si v obchoďáku nekoupí. Všechno ostatní, ale bohužel matku ne, tak mě musí brát takovou jaká jsem. (Petra, syn 13 let, poštovní doručovatelka)
Jedna z komunikačních partnerek poukazuje na to, že tlaky jsou takové, že mnoho žen se cítí nebýt dostatečně dobrými matkami, ačkoli ve skutečnosti dobrými matkami jsou: No tak třeba člověk je dobrá matka a ani si to třeba neuvědomuje a má výčitky, takže právě to můžu třeba, já jsem si myslela, že moje matka je dobrá matka. A ona si to nemyslí, že je dobrá matka. (Jarka, syn 13 a dcera 11 let, školní družinářka)
Oproti rozvedeným otcům projevují matky ale mnohem více jistoty ohledně definice mateřské role a mateřského ideálu; jsou přitom i více sebejisté a zároveň spokojené samy se sebou v roli matky. Podle Kamily jde o to dát dětem hodně lásky a hodně svobody, podle Naďy se musí člověk snažit dělat s tím, co je. A když to není, tak se snažit, aby to bylo co nejlepší s tím, co má kolem sebe. Podle Romany se dobrá matka pozná jednoduše podle toho, když jsou ty děcka v pohodě. Pavla se domnívá, že hlavní podmínkou dobrého mateřství je, aby člověk měl ty děti úplně rád, jako rád se vším všudy, a Markéta si myslí, že je dobrou matkou proto, že se snaží to dělat tak, jak umím nejlíp. Zdá se, že zatímco muži více tápou v nejistotě o tom, co by měli dělat, chtějí-li být dobrými otci, ženy si ohledně dobrého mateřství jisté jsou. Zároveň na rozdíl od mužů je pro ně nepředstavitelné pochybovat samy o sobě a o tom, že by mohly nebýt dobrými matkami. Zatímco otec může být i špatný otec, žena, pokud není „dobrou matkou“, není za matku pokládána vůbec.
Přesto se komunikační partnerky setkávají s kritikami ze strany svého okolí, zejména od blízkých, kteří mají pocit, že nejsou dostatečně „dobrými“ matkami. Od žen to vyžaduje zaujmout alespoň samy pro sebe pevné stanovisko; vzhledem k tomu, že svůj přístup nemohou konzultovat s partnerem, musí si za ním samy pevně stát. Nejčastější jsou kritiky ze strany vlastních matek či starších žen, které neschvalují, že mladé matky postupují jinak než postupovaly ony samy před lety. S tímto druhem kritiky se setkává pravděpodobně většina současných matek, ať už jsou rozvedené či nikoli. Dotázané ženy jsou každopádně přesvědčeny, že být dobrou matkou po rozvodu není o mnoho náročnější než být dobrou matkou obecně – rozvod a nepřítomnost otce dětí v domácnosti na jejich mateřských schopnostech podle jejich názoru nic nezměnil.
Některé ženy upozorňují i na to, že být dobrou matkou znamená být „nejen“ matkou, ale mít i svůj vlastní život a záliby, „nedusit“ děti příliš svou láskou, být připravena na jejich dospívání a odchod: Ale já si myslím, že ideální matka je ta, která zvládne a přitom povinnosti v uvozovkách a ještě se stihne trošku bavit a žít. Nefunguje jenom pro ty děti, ale funguje i sama pro sebe v tom životě (Marie, synové 15 a 10 let, učitelka). Tento život mimo mateřství se pro naše komunikační partnerky odehrává v první řadě v práci, jelikož na koníčky a volnočasové aktivity ji mnoho času nezbývá – tento fakt ještě více podtrhuje důležitost pracovní identity pro rozvedené matky.
