GSI

GSI je zkratka pro "Gesellschaft fuer Schwerionenforschung". Ústav se nachází na kraji hlubokého lesa poblíž vesnice Wixhausen. Od vrátnice je vidět rozlehlá šedivá betonová budova s kancelářemi. Za ní se pak nachází obrovská hala, tzv. Target hall, která je sto pojmout ve svých útrobách části urychlovače a zařízení pro jednotlivé experimenty. Pokud budete chtít vědět, co se tady všechno zkoumá, pak bude asi nejlepší podívat se přímo na stránky GSI. Já jsem sem přišel pracovat na experimentu HADES, ve kterém se studuje tvorba elektron-pozitronových párů v horké a husté jaderné hmotě.

Příjemné je, že na vrátnici v GSI panuje úplně jiný režim než v SÚJV Dubna. Do ústavu si může přijít kdokoliv kdykoliv. Spíše než návštěvníkům věnují vrátní pozornost počítačové hře soliter. Ostraha objektu jde se svojí důvěřivostí dokonce tak daleko, že některé vchody do kancelářské budovy nikdy nezamyká, a to ani o víkendech. Tady se totiž nekrade.

Bohužel, nic příjemného netrvá věčně, a tak i GSI zavedlo jednoho krásného dne vstup na čipovou kartu.

Když jsem přijel do GSI na celý listopad, bylo už pozdě večer. Pro klíč od mého pokoje se tedy muselo zajít na vrátnici. Protože vím, jak Němci komolí moje jméno, řekl jsem německy vrátnému: "Máte tady pro mne klíč? Jmenuji se Kriček". On na to, že tam v seznamu, žádného Kričeka nemá, že je tam jenom nějaký Krizek. Pak se mne plynnou češtinou zeptal, jestli nejsem náhodou Čech. Koukal jsem na něj jako tele na nový vrata. Vrátný byl český emigrant někdy z roku 1969.

V areálu GSI je i menza. Snad každý týden se podává tradiční německé jídlo: tj. vuřt s hranolkami poprípade smazený rízek s hranolkami a hnedou omáckou. Není tu však nouze ani o exotické pokrmy: jako třeba těstoviny s mlži a pískem s příchutí hnědých mořských chaluh nebo pizza se smetanovou omáckou.

Barracks

Dřevěná ubytovna pro hosty GSI, běžně nazývaná barracks, by podle mého názoru klidně mohla nést hrdé přízvisko "Slovanský dům". Když pominu ty tři zbloudilé Číňany, tak tam kromě mne bydlelo ještě deset Poláků, dva Bulhaři a asi sto Rusů. Je tedy logické, že se vedle angličtiny prosadila jako druhý oficiální jazyk ruština. Tou nehovořím, proto jsem se s Rusy dorozumíval pomocí univerzální slovanštiny (tj. slovenštiny s ruským přízvukem).

I když to možná zvenčí tak nevypadá, jsou barraks uvnitř docela komfortně zařízeny. K vybavení pokoje patří např. lednička. Když se chce člověk podívat na televizi, může si zajít buď do kuchyňky nebo do společenské místnosti. Záchody a sprchy vypadaly čistě a každý den byly uklízeny. Bohužel má dřevěná ubytovna i své mouchy: papírové stěny, skrz které je všechno slyšet, a rozvrzanou dřevěnou podlahu.

Při jedné večeři se mi jeden ruský kolega svěřil, že vůbec neumí anglicky. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho, jak se tedy domlouvá se zaměstnanci v GSI. Odvětil, že s nimi komunikuje rusky. Navzájem si prý docela dobře rozumějí.

Rusové, se kterými jsem používal stejnou kuchyňku, byli úplně uneseni, když jsem jim při večeři začal přednášet jejich slavnou poemu: "Odin, dva, tri, četýre, pjať, vyšel zajčik paguljať..." Sborově, jako jeden muž, ji recitovali se mnou.

Přišlo mi krajně podezřelé, když okolo 7.listopadu ožila ruská komunita přípravami svého soukromého večírku. Ihned mne napadlo, jestli to náhodou nesouvisí s připomínkou 86. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Byla to docela zábavná myšlenka. Zvědavost mi nakonec nedala a tak jsem se jich zeptal, proč dnes chystají tolik toho jídla. Rusové mi podali celkem jednoduché vysvětlení: slavili narozeniny.

Víte, jak se polsky řekne, že je něco pro mě španělská vesnice? "Je to jako v českém filmu". To by mne zajímalo, který z českých filmů to na naše severní sousedy tak zapůsobil.

Moje další pobyty v GSI ukázaly, že jsem početnost čínské komunity značně podcenil. Když se slezli všichni do kuchyně, dokázali ji zcela zaplnit a vypudit z ní dokonce i všechny Rusy. Opravdu rád však vypomínám na ten večer, kdy si jeden čínský kolega vařil pomerančovou polévku. Nejprve pomeranče pečlivě oloupal. Pak, světe div se, "bezcenný" vnitřek vyhodil a začal vařit šlupky. Bůh ví, co do toho hrnce ještě nakonec přišlo. Ve výsledku z toho ale musela vzniknout nějaká dobrota, protože při konzumaci toho odvaru Číňan labužnicky mlaskal.

V barracks žijí dva druhy lidí. Ti první chodí spát okolo druhé ráno a ti druzí vstávají okolo osmé. Oba tyto druhy mají společné to, že svou aktivitu dávají okolí najevo vyluzováním zvuků. Občas se tu člověk moc nevyspí.

Darmstadt

Podobně jako ostatní větší města v této oblasti Německa byl i Damstadt za druhé světové války vybombardován. Z původní zástavby přežilo v centru pouze pár staveb. Centrum Darmstadtu lze pohodlnou chůzí prochodit tak za dvě hodiny.

Matildenhoehe je docela pěkné místo, nedaleko centra Darmstadtu. Na počátku 20. století sezval hesenský vévoda Ernst Ludwig umělce z Německa, aby sem přišli tvořit. Výsledkem je krásný parčík se zajímavými skulpturami. Ruský car si zde dokonce nechal postavit svůj soukromý pravoslavný kostelík.

Frankfurt am Main

Centrum Frankfurtu nad Mohanem vypadá tak nějak americky: spousta mrakodrapů,aut a lidí. I v tak moderním městě, jako je Frankfurt, se přeci jen sem tam nějaké ty památky dochovaly. Například v samotném centru se nachází náměstí s hrázděnými domy a katedrála.

V sobotu se ve Frankfurtu konají obrovské bleší trhy. Jaký byl můj údiv, když jsem zde objevil například i stánek specializovaný pouze na staré teploměry.

Na zpáteční cestě k nádraží jsem procházel takovou podezřelou čtvrtí. Všude bylo spousta pochybných existencí a taky lidí, kteří jakoby zrovna neměli co na práci. Po několika metrech mne zde zastavila jedna slečna, jestli prý s ní nechci náhodou zajít do blízkého baru, že mi tam rozhodně musí ukázat něco moc hezkého. Nevěděl jsem, jak se jí mám slušně zbavit. Když se po chvíli do přesvědčování vložil i opodál stojící mladík, raději jsem rychle prchnul směrem k nádraží.

Na co asi dlouho nezapomenu je výlet historickou tramvají po Frankfurtu. Konal se u příležitosti jedné konference. Dvě hodiny jsme jezdili tramvají po Frankfurtu sem a tam. Přitom nám vymývali mozky neustále se dokola opakujícími odrhovačakmi, v nichž se pělo o tom, co by si asi tak ve Frankfurtu počali bez jejich jablečného vína. Nakonec nás vyložili u hospody, kde, světe div se, čepovali jablečné víno. Tlustý hostiský přede mne postavil džbán na stůl a řekl :”Tohleto bych nikdy nepil, to si radši dám světlé pivo”. Ani se mu nedivím, jablečné víno bylo kyselé. Za půlhodiny nato donesl talíř, na kterém se krčila troška opečných brambor. O tu jsem se měl rozdělit s dalšími deseti lidmi. Za další půlhodinu se však vytasil s tácem, který překypoval vepřovým, a tak hostina mohla začít. Co však bylo na této hospodě opravdu zajímavé, byly záchody. Nacházely se v podzemí a vedla k nim dlouhá potemělá, dřevem obložená chodba, na jejímž konci seděla černoška v turbanu a věštila cosi z porcelánvé misky. To vše navozovalo atmosféru doupěte, kde se pěstuje okultismus.

Mainz

Mainz se do češtiny překládá jako Mohuč. Za druhé světové války bylo město vybombardováno během spojeneckého náletu. Centrum je proto jakousi podivnou směsicí staré kamenné a nové betonové zástavby. Dominantu města tvoří impozantní románsko-gotická katedrála. Je úžasná, strávil jsem v ní asi hodinu. Za návštěvu však určitě stojí i blízký kostel sv. Štěpána, jehož interiér se díky modrým vitrážovým oknům utápí v blankytném světle.

Českého návštěvníka by mohlo zajímat, že v Mainzu pobýval Karel IV. Město je také rodištěm Guttenberga.

Na náměstí u katedrály jsem poprvé v životě uviděl, jak vypadá taková echt Weihnachtspyramide, německá obdoba vánočního stromečku. Větrník na její špičce se otáčí díky teplému vzduchu, který stoupá ze zapálených svíček na jejích bocích.

Zámek Lichtenberg

Součástí programu zářijového meetingu kolaborace experimentu HADES byl i zájezd na zámek Lichtenberg. V zámku je možno shlédnout výstavku běžného půdního harampádí, expozici hraček a cínových vojáčků.

Na protějším svahu se nachází kamenná věž. Je z ní krásný výhled do kraje a na zámek. Jinak v této vesnici chcípl pes.

Heidelberg

Heidelberg je krásné město, které se určitě vyplatí navštívit. Má jedinečně zachované historické centrum. Městu vévodí dominanta hradu, na který je působivý pohled zejména z protější stráně, kudy vede tzv. Philosophenweg. Mají zde univerzitu jen o málo mladší, než je Univerzita Karlova. Městem protéká řeka Neckar. Na druhý břeh se lze dostat po historickém kamenném mostě. Průvodcem po místních pamětihodnostech mi byl Dalibor, můj spolužák z Matfyzu.

Adolf Hiltler byl Heidelbergem tak nadšen, že si zde nechal na kopci nad Philosophenweg postavit amfiteátr.

Na zpáteční cestě jsem si připadal jako v Orientexpresu. Kupé bylo plné Turků. Všichni zpívali dokola nějakou tureckou odrhovačku. Ženám na protější sedačce zřejmě přišlo velice zábavné, že s nimi nezpívám, a tak se smály a ukazovaly si na mne prstem.

Zámek Kranichstein

Lovecký zámek Kranichstein leží na severním okraji Darmstadtu ve stejnojmenné městské čtvrti. Tu z devadesáti procent zabírá obrovské turecké sídliště. Zdejší paneláky si v ničem nezadaly s podobnými stavbami u nás. V zámku se nachází muzeum lovu. Rozhodně to nebylo nezajímavé. Dozvěděl jsem se zde například, že v dobách baroka bylo vrcholem loveckého umění nahnat za pomoci psů vysokou do vodní nádrže a tam ji postřílet. Po shlédnutí expozice o lovu jsem nabyl pevného přesvědčení, že ve zdejších hlubokých lesích už nic nebezpečného nežije. Divá zvěř lačná krve, co má zejména ráda lidský mozek a vnitřnosti, byla už všechna dávno do mrtě vyhubena.

Na chodbě v prvním patře zámku se nacházela "interaktivní výstava" o přírodě. Sestávala se z hlemýždího terária, nástěnky s vylisovanými rostlinami a také z jakéhosi přístřeší zbudovaného z kartonu. Paní, co hlídala výstavu, si všimla, jak nedůvěřivě nakukuji dovnitř této pochybné stavby. Proto mi řekla, že jestli chci vidět něco zajímavého, tak že si musím do toho kartonového domečku vlézt a podívat se do vystřižených otvorů. Po čtyřech jsem se tedy vplazil dovnitř a nakoukl do nejbližší díry. Musím přiznat, že to, co jsem tam uviděl, mi vyrazilo dech. Na niti tam visela oběšená uschlá moucha.

Ke konci listopadu jsem se byl o jednom víkendu podívat v Messelu, to je vesnice hned vedle Wixhausenu. Dostat se tam obnáší absolvovat asi 6 km chůze liduprázdným lesem. Messel jest vcelku pěkná vesnice. Tvoří ji asi z padesátka hrázděných domků seskupených kolem kostela. Světe div se, na ulicích byli dokonce i lidi! (To není v Německu zas tak běžné, lidé jsou většinou zalezlí doma.) Na hlavní třídě se zrovna konal jarmark či co a hrála dechovka. V Messelu jsem objevil jedno moc zajímavé muzeum se zkamenělinami všelijakých třetihorních potvor. Ve prospěch jeho návštěvy hovořila i skutečnost, že bylo zdarma:-).

Při mém odchodu z muzea se se mnou dal do řeči nějaký sedmdesátiletý dědula. Řekl jsem mu, ať mluví pomaleji, protože jsem cizinec. Zeptal se mne, odkud že jsem, jestli nejsem náhodou z Polska. Odpověděl jsem mu, že pocházím z Prahy. A on na to: "Ale, Prahu tu já znám velmi dobře. Krásný město. Tam jsem byl ve čtyřiačtyřicátým (1944!!!!). Víte, za druhý světový války. No jo, tam máte na Václavským náměstí ten krásnej orloj". Myslím, že Centrum Simona Wiesenthala by mělo prověřit, zda tento seriózně vyhlížející důchodce není náhodu nějaký válečný zločinec ukrývající se před spravedlností. Toho chlapa si nelze splést. Lze ho poznat podle toho, že mu rostly chlupy na nose.

Zřícenina hradu Frankenstein

Půvabná zřícenina hradu Frankenstein se nachází na jednom kopci hned za Darmstadtem. Nejbližší zastávka S-Bahnu je v Eberstadtu. Odtud se pak musí jít dlouho vilovými čtvrtěmi a nakonec lesem do prudkého kopce. Těsně před hradem stojí naprosto nevkusná betonová budova restaurace. Asi proto mne u vstupu do hradu uvítalo poblité vstupní schodiště.

Vlastní zřícenina hradu se sestává ze dvou věží, zbytku paláce a pásma hradeb okolo. Nic hrůzostrašného tam rozhodně není. Možná jen ten špinavý kus hadru, co vlál z okna vstupní věže a hrozil, že se každou chvíli utrhne a spadne někomu na hlavu. Vstup byl zdarma:-) Za krásného počasí by se z hradu skýtal nádherný výhled do širokého okolí, ale bylo zataženo, takže nebylo nic vidět.