Cesta ze Šeremetěva do Dubny

Na mé druhé cestě do Dubny mne vezl řidič, který snad právě prodělával poslední stádium tuberkulózy, kombinované s pokročilou rozedmou plic. Bez přestání kašlal (skoro bych přísahal, že to byla i krev). Myslím, že druhého dne se dozajista nedožil. Byl tak tlustý, že mu volant drhl o břicho. Neustále si zapaloval cigarety jednu od druhé. Naštěstí kouř se zárodky tuberkulózy vydechoval z otevřeného okýnka. Ventilace běžela naplno, což spolu s otevřeným oknem mělo za následek, že teplota v automobilu klesla hluboko pod bod mrazu. Po příjezdu do hotelu jsem se musel pět minut rozmrazovat u topení.

A jak jsem vlastně tohoto úžasného (myšleno Rusky) řidiče na letišti potkal? Ústav zařídil, že na mne měl čekat v příletové hale. Když jsem vylezl ven z celního prostoru, vrhla se na mne smečka taxikářů, kteří mi slibovali, že mne dovezou kamkoliv si budu jen přát. Řidiče s cedulí Dubna jsem mezi nimi ovšem neviděl. Po chvíli ke mě přišel jeden "moloděc" v kožené bundě a ptal se mne, jestli nechci někam odvézt. Když jsem mu řekl, že čekám na řidiče, opáčil, že tu můj řidič dozajista není a že určitě nepřijede.

Hotel DUBNA - Stará gastinica

Hotel DUBNA se nachází na nábřeží Volhy v samém centru města. Pěšky mi to odtud do ústavu trvalo cca deset minut. Na mém pokoji mi vadily jen dvě věci (asi jsem byl jediný z hostů, komu to tady vadilo): 1) neustále tekla splachovací nádobka u záchodu - to však není problém jen u tohoto pokoje. Toto zařízení je zde vymyšleno tak, aby se do něj člověk nemohl dostat a vadu odstranit. Možná, že jsem ale jeho funkci jen nesprávně pochopil. Jeho primárním úkolem může třeba být neustálá obměna vody v záchodě, aby byla čerstvá. Po každém spláchnutí se také z nádobky po tři minuty ozývalo hlasité houkání. Že by se v ní ukrývala parní lokomotiva? 2) Co se mi však zdálo vážnější - netekla mi teplá voda. Nejprve jsem měl podezření, že instalatéři vyvedli do obou kohoutků pouze vodu studenou. Pak ale jednou při mytí vlasů v umyvadle (sprchu se mi bohužel nepodařilo zprovoznit) jsem na horkou vodu čirou náhodou narazil. Nikdy by mne nenapadlo, že k tomu, abych se k ní dostal, musím z kohoutku odtočit tak dva hektolitry vody studené. Chtěl bych se tímto omluvit hotelu DUBNA za to, že jsem je podezříval, že nefunguje teplá voda.

Později jsem také přišel na to, jak odstranit to neustálé obměňování vody v záchodu. To se musí velikou silou zatlačit na výpustní ventil. A neteče to!

Ve zdejší hotelové restauraci žije jeden velmi vzácný živočich, se kterým se u nás jen tak nepotkáte. Viděli jste už někdy servírku starší než čtyřicet let? Já myslím, že ne. Tady jeden takový exemplář měli. Nosila se jako by měla o dvacet let a kilo míň.

Můj domácí ústav mi na cestu do Ruska půjčil osobní digitální dozimetr. Velmi mne udivilo, že za každou noc v hotelovém pokoji na něm pravidelně přibylo o 3 µSv víc. Bylo to asi tak třikrát tolik než dávka, kterou jsem dostal v ústavu, když jsem tam pracoval s radioaktivitou. Co tam mohlo tak zářit? Podle mého názoru by hotel měl spadat pod stálý dohled dozimetrické kontroly, protože je to místo zamořené radioaktivitou.

Na vrátnici

Jakožto místo, kde se pracuje mimo jiné také s uranem a plutoniem, podléhá SÚJV zvláštnímu vojenskému dozoru. V praxi to znamená, že celý ústav je kolem dokola obehnán betonovým plotem s ostnatým drátem a jediná cesta dovnitř i ven vede skrz vrátnici plnou po zuby ozbrojených vojáků. Ti mají za úkol kontrolovat příchozí a odcházející pracovníky a podle možnosti jim znepříjemňovat život náhodným šacováním tašek, batohů a oblečení.

Velmi mne udivilo, když jsem viděl, že osazenstvo vrátnice tvoří také vyfintěné vojandy. V maskáčích a s botami na vysokém podpatku tvořily nejúdernější zbraň Rudé armády. V živých barvách jsem si představoval, jak zadržují auto plné čečenských teroristů. To by mne zajímalo, jestli to taky umějí s tím kalašnikovem, co mají na vrátnici opřený o zeď.

Jednoho večera mi při cestě z práce přes vrátnici šacovali batoh. Do té doby se mi to tady ještě nestalo! Naštěstí jsem sebou nic neměl. Nesmějí se nosit foťáky, alkohol a notebooky. Měl jsem sto chutí říci tomu vojákovi, že ten vysoce obohacený uran, co asi hledá, jsem odnosil všechen už včera, ale že už ho nemám, protože jsem ho stihl týž den výhodně prodat americkým diversantům. Zkrachovalo to na mé špatné znalosti ruštiny a pak jsem taky tak trochu srab. V každém případě byl voják smutný, že nic nenašel, což komentoval slovy:"Kdyby alespoň vodku ty lidi nosili."

V Den armie jsem opět měl nepříjemnou příhodu na vrátnici. Seděl tam jeden voják a očividně se velice nudil, div že nespal. Když si vzal do ruky moji propustku, myslel jsem, že už doopravdy usnul. Ale to ne. Náhle na mne začal rusky. Povídal něco v tom smyslu, že nemám vyplněnou dobu, kdy můžu chodit do práce (vremja). Bránil jsem se tím, že mi takhle tu propustku na úřadě vystavili. Za mnou se začala tvořit fronta netrpělivých lidí spěchajících do práce (ano, v Rusku se chodí do práce v sobotu i v neděli i ve svátky). Voják viděl, že domluva s člověkem, který neumí pořádně rusky, asi nikam nepovede, a tak mne raději propustil s tím, že si mám potřebné formality na úřadě doplnit. Uf! Čekám že mne příště zastřelí.

Celé toto představení mělo ještě večerní dohru. Když jsem se vracel z práce, opět byl na vrátnici ten samý voják. Pamatoval si mne. Centimetr za centimetrem pečlivě zkoumal moji propustku. I prstíkem zkoušel do toho kusu papíru dloubat, jestli je opravdu tak pravý, jak se tváří. Na závěr mi řekl, že pokud mi na úřadě nedoplní pracovní hodiny, tak mne příště do ústavu nepustí. Vypadal, že to myslí opravdu vážně. Evidentně mu dělalo radost, že je důležitý a že se po někom může vozit. Druhý den ráno jsem dal radši všechno do pořádku.

Ústav se rozkládá podél dlouhé hlavní silnice, která začíná hned za vrátnicí a končí neznámo kde. Při jedné poobědové procházce jsem se pokusil dojít až na její konec. Asi tak po půldruhém kilometru si to však namířila do nějakých kasáren. Tam už jsem se jí sledovat neodvážil. Nevím, jak bych někomu vysvětloval, co tam v těch místech vlastně dělám, aniž by to vypadalo jako pokus o špionáž.

Musím konstatovat, že nejvýstavnější fasády mají laboratoře, které jsou umístěny hned na začátku cesty. Nejstarší stavbou v ústavu je cihlová budova fázotronu. Od vrátnice to k ní trvá dobrých pět minut pěší chůze. Cestou míjíte březový háj ohrazený dřevěným laťkovým plotem, na kterém je známý znak pro nebezpečí radiace.

Moje práce se většinou odbývala na tzv. JASNAPu. Jedná se o spektroskopické pracoviště bezprostředně navazující na budovu fázotronu. Celý objekt se mi zdál vybydlený a v dezolátním stavu. Aby sem zamezili vniku nežádoucích osob, namontovali na vstupní dveře mechanický zámek na kód. Musím říci, že dlouhou dobu odolával i mým pokusům jej odevřít a to jsem kód znal!

Budova JASNAPu má několik pater. V jejím přízemí jsou vyvedeny kanály urychlovače. Spektroskopie zde má také sejfy s radioaktivními zářiči. Kolegové mi řekli, že do jednoho z nich zapomněli dát při výrobě olovo, takže jaksi nestíní, jak by měl. Koutu ze sejfy bylo tedy radno vyhnout se širokým obloukem.

Dvě místnosti v prvním patře byly vyhrazeny pro účely našich měření. Kromě elektroniky a detektorů patřilo k vybavení laboratoře ještě špinavé kanape, ze kterého lezl všemi dírami molitan, nebo co to vlastně bylo. Připadalo mi, že ho sem právě dopravili přímo ze smetiště, kde se hodně dlouho válelo, vystaveno všanc rozmarům počasí a útokům divé zvěře. Nástrahám únavy jsem proto raději odolával na rozvrzané židli. (Podle posledních informací prý již kanape nahradili jiným. To jsem zvědav, co to bude tentokrát.) Dovírání dveří do místnosti zajišťovala dvě gumová lana spojující dveře a rám. Při zavírání zde tedy nebyla fáze jemného dobržďování a při neopatrné manipulaci dveře vždy strašně práskly.

Toalety v ústavu

Naštěstí doby, kdy se házel použitý toaletní papír (nebo novinový papír, podle toho, co se dalo zrovna sehnat) do koše u záchodu jsou už dávno pryč. Jinak by ruský národ už dávno pošel morem. Zbytek textu nedoporučuji číst po obědě či jiném jídle!

Pokud není zbytí a jste-li okolnostmi donucen požít ústavní toaletu, pak musíte mít v prvé řadě dobrý žaludek a bojovného ducha. Na onu místnost se vstupuje dveřmi, které většinou nepasují do rámu, v němž jsou zasazeny, a nejdou proto ani pořádně dovřít. Naštěstí je zde mechanická závlačka, která uživateli zajistí v těžkých chvílích dokonalé soukromí. Místnost sama je velice špatně vykachličkovaná. Kachličky jsou příšerně špinavé a snad nikdy neviděly hadr. Navíc jsou na několika místech okolo mísy omlácené (to asi jak zdejší návštěvníci bili v poslední agónii hlavou do stěn). Podle možnosti osvětluje záchodek buď rozbité okno anebo žárovka visící na drátu ze stropu. V předpokoji se nachází ušmudlané umyvadlo s poloslepým zrcadlem. Teče jen studená voda. Pozor - ručník vypadá čistě a silně tak kontrastuje se zbytkem zařízení WC. Za trubkami, které přivádějí vodu, jsou z nějakého neznámého důvodu zasunuty oslizlé gumové hadice.

Nevábnou kulisu této místnůstky dokresluje krvavá dámská proprieta, která se válí v koši vedle mísy (vzhledem k tomu, že mužský záchod je daleko, využívají služeb této toalety obě pohlaví). Záchod nemá prkýnko. To se ukrývá zasunuto za topenářskou trubkou a je na návštěvníkovi, aby zvážil, zda má cenu riskovat jeho použití. Hned vedle je nastražena záchodová štětka. Ani při své bujné fantazii jsem si nedovedl představit situaci, která by mne donutila jí použít. Při kontaktu s ní hrozilo minimálně nebezpečí, že dostanu ekzém. Zlí jazykové tvrdí, že Rusové tento záchod používají jako záchod turecký. Prý jen stačí oběma nohama vyskočit na okraje mísy a v krkolomné poloze vykonat svou potřebu. Já to zkusil jinak, pěkně v podřepu, tak aby moje zadní část nepřišla do kontaktu s mísou. Bylo to šíleně vyčerpávající. Ale povedlo se. Zbrocen potem jsem záhy zjistil, že na ruském záchodě není žádný toaletní papír (dokonce ani žádné ústřižky novin). Naštěstí pomohly papírové kapesníky, které mi sebou dala máma. Splachovací nádobka nemá víko a tak návštěvník záchodu může detailně studovat funkci splachovacího mechanismu a podrobně se seznámit s nahnědlým obsahem nádobky. Nutno podotknout, že splachovací zařízení je rozbité a plovákový systém nefunguje. Odtok z nádobky se tedy musí řídit manuálně pomocí ohnutého mosazného drátu. Na závěr tohoto vyprávění bych vám chtěl sdělit, že jsem dvě návštěvy na ústavním WC přežil ve zdraví. I v SÚJV se však blýská na lepší časy, vedle pracovny pana ředitele začali záchodky rekonstruovat. Styl kachličkování vypadal slibně.

Při své první návštěvě v Dubně jsem si chtěl udělat procházku ke zdejší soše Lenina. Ta se tyčí u přehrady na západním konci města. Na mapě se to zdálo kousek, vyrazil jsem proto pěšky. Cesta podél železničních kolejí mne zavedla ke druhému Dubněnskému hotelu. Mezi Starou a Novou gastinicou (ulice Moskevskaja 2) je jeden podstatný rozdíl. V Nové gastinici je na pokoji navíc k dispozici i kuchyňka. Být ubytován zde má tedy tu výhodu, že člověk není odkázán na služby hotelového restaurantu. Ten bývá ostatně čas od času hladové veřejnosti uzavřen.

Bolšaja Volga je veliké sídliště na západním okraji města. Zajímavé je, že paneláky jsou zde postaveny z cihel. Zevnějšek budov je zanedbaný.

Fascinují mne místní tržiště. Je zde možno koupit téměř cokoliv. Od toaletního papíru přes pečivo až po baterie. Maso se prodává v otevřených stáncích podobně jako oblečení. Ještěže mrzlo, jinak by to určitě strašně smrdělo. Na prodej byla i kravská hlava. Měla ještě oči, ale byla už zbavená kůže. Jenom jsem se tiše modlil, aby zdejší trhovci nedodávali maso také do mého hotelu a menzy.

Kostel byl nádherný, hezky opravený. Pochází z 18. století. Něco takového jsem v Dubně opravdu nečekal. Město Dubna je totiž poměrně mladé. Bylo založeno až někdy v padesátých letech 20. století. Moc památek zde tedy není. Ratmino je starší osada na soutoku řek Volga a Dubna. Uvnitř kostela se právě konala bohoslužba. Šel jsem si proto alespoň prohlédnout blízkou faru.

Jeli jsme po přehradě kolem sochy Lenina. Vladimír Iljič zde dosahuje úctyhodných rozměrů. Snad až 10 metrů. Z okna autobusu bylo vidět, jak na zamrzlém rameni Volgy stanovali desítky rybářů (měli skutečně rozdělané stany). S jejich úlovky jsem se ostatně seznámil na jednom místním trhu na křižovatce ulic Volodarskogo a Centralnaja. Ryby byly pěkně vystavené hned vedle nakládaných okurek, plesnivějících rajčat, pletených svetrů, uzeného masa, dalších nakládaných okurek a mnohých jiných nesčetných sarapatiček. Jak vidno, ruská tržiště skýtají nepřeberné poklady. Odhadem se zde odehrává asi tak 90 procent veškerých obchodů. A Rusové? Ti tyto trhy prostě zbožňují. Kupují všechno, snad i ty nakládané okurky.

Cílem mojí cesty v této končině však nebylo tržiště, ale jeden pravoslavný kostelík. Byl celý vyřezaný ze dřeva. Právě se v něm konala bohoslužba. Chtěl jsem si udělat jeho fotku. Z nějakého důvodu se mi po čtvrtém snímku začal přetáčet film. (S foťákem nebyla ani pak seriózní domluva a až do konce pobytu vytrvale stávkoval.) Zaujal mne však nedaleký hřbitov. Představte si hustý borový les, do kterého jsou naneseny stovky až tisíce železných ohrad, zábradlí a zátarasů. Nedalo se mezi nimi vůbec projít. Také hrozilo nebezpečí, že se co chvíli člověk napíchne na nějaký ten železný hrot. To by mne zjímalo, jak sem transportují nebožtíky?

Po půl hodině chůze od hřbitova jsem konečně našel autobusovou zastávku. Jízdní řád opět chyběl. Naštěstí tu stáli lidi. Autobus tedy nebude daleko. Na plakátu umístěném na zdemolované zastávce se skvěl nápis :"Miluji tě, Dubno." Někdo asi ten příval emocí nevydržel. Za pět minut přijechal nejméně 30 let starý žlutý autobus. U nás by technickou kontrolou určitě neprošel. Jeho maximální rychlost do mírného kopce činila asi tak 5 km/hod. Motor měl co dělat. Autobus byl totiž úplně přecpaný Rusy. Ani průvodčí se ke mě dlouho nemohla dostat. Ale stihla to, škoda. Byl jsem zase o 7 rublů chudší.

Moskva

Pro cestu z Dubny do Moskvy mohu doporučit vlak. Překvapilo mne, jaké mají v Dubně krásné moderní nádraží. Vestibul z oceli a skla je skutečně výstavní. Lituji, že jsem si ho nevyfotil. Dalším překvapením pro mne byl vlak. Expres Dubna-Moskva snese srovnání se západními vlaky, je komfortně zařízený a navíc čistý. Cesta do Moskvy trvá tak dvě hodiny.

Poprvé jsme cestovali do Moskvy společně s kamarádem Tondou. Průvodkyní po městě nám byla Brigita, naše známá z mikulášské besídky. Nejprve nás vzala na Rudé náměstí. Bylo však ohrazené a veřejnosti nepřístupné. Brigita se zeptala hlídkujícího policisty strážícího zátaras, proč že se dnes vlastně na Rudé náměstí nesmí. Policista se jen usmál a řekl: "Dneska je takový den."

Brzy mi už ani nepřišlo divné, že se při vstupu do veřejných budov jako jsou muzea, kostely a divadla musí procházet skrz detektory kovů. Moskvou obchází strašidlo terorismu. Téměř na každém detektoru jsem si zapípal, buď to byly brýle, peněženka anebo mobil.

Úchvatnou stavbou je Chrám Krista spasitele. Nenechejte se zmást jeho vzhledem, jedná se o novostavbu, i když je to věrná kopie chrámu zbořeného bolševiky. V jeho okolí se potuluje spousta žebráků. Smutné je, že se většinou jedná o staré babky. Vsadím se, že značná část toho, co na turistech vyžebrají, končí v rukou obchodníků s kostelními lojovými svíčkami.

Obědvali jsme v jedné kavkazské restauraci nedaleko od Arbatu. Odpoledne byla na programu návštěva Puškinova muzea. Při vzpomínce na ty tváře vyobrazené na ikonách musím konstatovat, že ve středověku asi v Rusku žili ohyzdní lidé a velice ošklivé děti. Na večer koupila Brigita lístky do Bolšovo těátru na operu Bohéma.

Do Dubny jsme jeli ze Saviolovského nádraží posledním večerním spojem. Mrzuté bylo, že 20 km před cílovou stanicí vypnuli ve vlaku topení. Rázem zde byla ukrutná zima.

Při mé druhé návštěvě Moskvy celý den vydatně pršelo. Pohled na Stalícu za deště mi připadal smutný. Když prší, protékají ulicemi potoky a potůčky, které se na bulvárech mění přímo ve veletoky. Kde voda odtékat nemůže, tvoří se obrovské louže. Řada domů má ucpané okapy. Lidé na chodníku manévrují mezi vodopády řinoucími se ze střech a uhýbají sprškám od kolem projíždějících automobilů. Útočiště před nepohodou jsem hledal v interiérech památek.

Vasil Blažený je ten krásný cihlový kostelík na Rudém náměstí. (Jen tak mimochodem Rudé náměstí bylo toho dne opět veřejnosti nepřístupné. V Rusku bude zřejmě "takových dnů více". ) Vevnitř je to hotové bludiště. Oproti jiným kostelům je výzdoba chudá. Rozhodně však stojí za to si ten babylon chodeb a schodišť prolézt. Bylo nutné chvíli počkat, než otevřou Kreml, a tak jsem se vydal na Nový Arbat do Domu knigy koupit nějaké pohledy.

Prohlídka Kremlu začala nepříjemným handrkováním s vojákem na stráži u vchodu. Nelíbilo se mu, že mám na zádech batůžek. Aby mne pustili dovnitř, bylo nutno zlikvidovat jeho obsah. Sušenky jsem snědl, vodu v láhvi vypil a mapu, foťák a zmačkaný batůžek schoval do kapes. Detektor kovů u vstupu mne pustil hned napoprvé. Na nádvoří Kremlu stojí řada pitoreskních kostelíčků, Car puška a slavný Kolokol, obrovský zvon s dírou na boku. Určitě stojí za to obětovat pár Rublů navíc a shlédnout poklady, které ukrývá Oruženaja paláta. V jejím přízemí neztrácejte zbytečně čas prohlídkou ornátů a kočárů, protože v prvním patře čeká návštěvníka neméně rozsáhlá výstava zlatého nádobí a šperků ruských carů. Čas prohlídky je omezen.

Zpět do Dubny jsem cestoval obyčejným osobákem. Byl v o něco horším stavu než modré panťáky Českých drah. Jednotvárnost jízdy oživovali svými vystoupeními obchodní cestující, kteří ve vlaku nabízeli ke koupi své zboží. To se vždycky celým vagónem rozlehlo hlasité:"Uvažanye pasažíry!" Načež začal prodejce cestujícím nabízet svůj sortiment a z plných plic vychvalovat jeho přednosti. Za celou cestu z Moskvy do Dubny tak kolem mne defilovali: obchodník s romány, stánek s buráky, zpěvák s kytarou, obchod se zeleninou a ovocem, prodejce novin, slané brambůrky, nějaké časopisy, tři zpěváci s kytarami a spousta jiných prodejců dalších komodit. Myslím, že mi byla nabízena i výhodná koupě šňůry na prádlo.

Pár slov o ruské kuchyni

Nápojová nabídka byla celkem pestrá. Sestávala se z něčeho, co vypadalo a chutnalo jako naředěná dětská výživa, pak tu byl ruský čaj ve formě přeslazeného koncentrátu, který si zákazník podle libosti mohl dolít teplou vodou, následoval velmi hustý a odporný tomatový džus a jakási žlutá tekutina, v níž na dně cosi černého plavalo. Později jsem se odvážil vyzkoušet, jak to chutná. Byla to kompotová šťáva a to černé na dně byla jablka a švestky (samozřejmě i s peckou). Musím ale uznat, že to byla skutečně delikatesa.

Zarazilo mne, že se jídlo podávalo na kovových talířích. Porce se mi zdály poměrně malé. Proto jsem si radši bral vždy dva chody a polévku. V menze vařili docela dobrý boršč. V jeho středu nikdy nechyběla veliká lžíce kysané smetany. Člověk si za chvíli zvykne na to, že jídlo vypadá většinou jinak než chutná. Jednou jsem si vzal "květákovou polévku", nakonec se z ní vyklubala ovesná kaše. Placení jídla bylo také zajímavé. U nás jsme zvyklí na to, že je pouze jedna pokladní. V Rusku mají pokladní dvě. Úkolem první je pouze sčítat ceny jídel na vašem tácu. Výslednou cenu pak předá druhé pokladní, která sedí u oprýskaného stolku a obsluhuje finanční hotovost dovedně ukrytou v šuplíku. Pro případ, že by chtěl zákazník něco ostřejšího, se u pokladny nachází v ušmudlaném pohárku ještě specielní hořčice. Musím poznamenat, že jsem nenašel nikdy dost odvahy, abych ji ochutnal.

Stravování v hotelu DUBNA bylo na zcela jiné úrovni, a to jak po stránce ceny (5 krát dražší než v menze), tak i kvality (značně převyšovala úroveň menzy). Témata snídaně se cyklicky střídala: vaječina, párky, zapečený květák, tvarožník a ovesná kaše. Když jsem si jednou objednal k večeři Kyjevský kotlet, přinesli mi něco, co vypadalo jako "citron" obalený ve strouhance. Trčela z toho kost. Opatrně jsem ji vyndal. Z "citronu" začalo pomalu vytékat máslo. Poté, co jsem se odvážil do kotletu zapíchnout vidličku, se ale tento pramének změnil v mohutný gejzír. "Citron" ukrýval ve svých útrobách úctyhodné množství másla. Chuťově byl však výtečný. Za geniální výdobytek místní kuchyně však považuji pelmeně na dubněnský způsob. Malé knedlíčky plněné mletým masem zalité hovězím vývarem se zeleninou. Toto jídlo se podávalo v podobném hrnečku, v jakém vodníci u nás přechovávají dušičky.

Jednou nás taky jeden ruský kolega pozval, abychom ochutnali ty výborné blíny, co mu prý doma dělá jeho manželka. Vůbec jsem netušil, jak takový blín vlastně vypadá. Nakonec se z toho vyklubaly placky velice podobné českým palačinkám. Aby ten poklad ukryl před všudypřítomným mrazem a hladovými vojáky na vrátnici, zabalil je do igelitové tašky, novin, další igelitové tašky a dalších novin, utěrky a dvou talířů. Blíny servíroval s višňovou marmeládou. Degustace se odehrávala samozřejmě v pracovní době. Tady holt nikdo nikam nespěchá.

Zábava v Dubně

Kulturní vyžití se člověku v Dubně nabízí pouze sporadicky. Za divadlem, operou nebo výstavou se většinou musí až do Moskvy. Proto jsem uvítal zprávu, že má do zdejšího kulturního domu Mir přijet vystoupit smyčcový soubor Moskovjan. Vstupenky na koncert šlo koupit v předprodeji u jedné paní, která zrovna štrikovala nějakou strašně dlouhou punčochu. V den D jsem tedy usedl na dřevěnou sedačku v obrovském kinosále. Připadalo mi, že je jako stvořený pro to, aby se zde konaly okresní komunistické sjezdy. Celý večer uváděla profesionální uvaděčka, jejíž ruštině bylo možno rozumět. V první půlce koncertu provedl orchestr díla moderních autorů vážné hudby - mistrovské skřípání, které však většinou postrádalo to hlavní - melodii. Abych se z toho trochu probral, prohlédl jsem si o přestávce výstavu fotografií zdejší amatérské fotografky. Nejpovedenější snímky zachycovaly krásu ledových krystalů námrazy na okně. Dirigent Moskovjanu zřejmě vytušil, že lidé si sem přišli poslechnout především hudbu, a proto zařadil ve druhé polovině večera klasické autory. Publikum bylo nadšením bez sebe a mohutně aplaudovalo. Následovala dlouhá série přídavků, která byla ukončena až úprkem členů orchestru na vlak do Moskvy.

Opravdu krásnou vzpomínku mám na mikulášskou besídku, která se konala v Českém domě. Byla tam sezvána snad celá česko-slovenská enkláva žijící v Dubně. K jídlu se servíroval segedínský guláš a kapustnica s vařeným vejcem. Poté, co se hosté dosyta napili a najedli, se až do pozdních nočních hodin zpívaly národní písně. Ozdobou večera byl krásný hlas Brigity, která navíc přidala k lepšímu píseň začínající slovy:"Skákej honem, milá, za dopravní značky. Pozor jedou báby jézeďačky...".

Chtěl bych se zde také zmínit o jedné vášni, které dubněnští Rusové zcela propadli. Velmi je přitahují hrací automaty. Vlastně jsem ještě nikdy neviděl, že by automat v prodejně Rosjanin stál jen tak naprázdno. Vždycky je kolem něj nashromážděna skupinka lidí. V jejím středu stojí člověk, který "krmí" automat pětirublema. To by mne zajímalo, jestli někdy už něco vyhráli. A nebo že by to tam házeli kvůli těm barevným číslům, co na tom automatu poblikávají? V každém případě zájem o hru je zde veliký.