Dostáti v slově

Josef Zubatý

[Články]

Říkáme obyčejně a píšeme, že N. N. »dostál slibu, slovu«; dokonce jsme čtli i v Bruse a v jiném spise, který radí, jak se má česky správně psáti, bez obvyklé výstrahy rčení tato s příkladnými větami »dostojím určitě své povinnosti«, »závazkům včas přesně dostáti«. A přece známe z české písně větu »Jeníčku můj, v slovu mi stůj«, a říkáme sami, jako se říká po Čechách všude a jako i ony spisy samy žádají; »státi v slově«, ne »státi slovu«.

Co znamená dostáti? Nepochybně nic jiného, než »státi až do konce«. Tak na př. ve smlouvě svatováclavské z r. 1517 čteme, že pán nebo rytíř, který by se dopustil pychu, může býti vyzván, »aby stál a dostál před soudem zemským«, t. j., aby až do konce se vydal soudu; pan Zdeněk Lev z Rožmitála píše r. 1515, jak »se přiházie v bojiech, že také ty pasují, ktož na svých místech dostojí, jako by se bili«, t. j. ty, kdo na místě stojí do konce bitvy, třebas neměli příležitosti, aby sami bojovali; Cyrus v Gynterrodově překladě (Cyri paedie (2, 1, 9)) vykládá v rozmluvě o boji: »my pak zšikovali bychom se proti těm, kteříž by dostáli«, t. j., kteří by se nedali dříve na útěk. Nesložené státi ve větách podobných bývá s dativem osoby, proti níž kdo vydrží státi, anebo i věci, která »stojícího« nedovede odpuditi. V Dalimilově kronice radí bába pastorkovi před bitvou na Tursku: »synku, když vendeš (vejdeš) v turský boj, prvý, ktož tě potká, tomu stój«; o hrozném hadu vykládá staročeský Million, že »žádný zvěř jemu státi nesmie«; na žaloby nešťastného milence v Tkadlečku odpovídá Neštěstí: »řeči tvé a tvému volání chceme státi«. A tak může býti v podobném významě dativ i u slovesa dostáti. Říkávalo se »dostáti nepříteli, odporníku«, t. j. »neutéci před ním, vytrvati v odporu«, z Veleslavína má Jungmann větu »mne se bojíš a dostáti mi nesmíš«, »dostáti právu, soudu« (anebo ku právu, k soudu, před soudem) znamenalo »vytrvati do konce soudu«.

»Dostáti slovu« by tedy mohlo znamenati jen něco, jako »nedostati strachu ze slova, dočkati slova« (cizího, jak se samo sebou rozumí). V Tkadlečkovi, z kterého jsme uvedli rčení »státi řeči« s významem »slyšeti řeč, nevyhýbati se jí«, jest také »dostáti řeči«, t. j. »řeč do konce vyslechnouti«, kde ovšem řeči může býti i genitiv, jako (podle Jungmanna) vedle »dostáti právu« se říkávalo i »dostáti práva«. Tak, jak dnes se říká »dostáti slovu«, t. j. »vytrvati v svém slově, v svém slibu«, je to rčení podle významu jednotlivých slov nesmyslné, a není proč se ho držeti, když sami říkáme »státi v slově« a dokonce, mluvíme-li také o osobě, jíž byl slib vyplněn, »dostáti komu v slově«, ne »dostáti komu slovu«.

»Dostáti slovu« je rčení, kterého prostý lid venkovský neužívá, leda, kde je pochytil od lidí městských. Jungmann ho nezná, ale má — z nové doby — doklad rčení podle našeho soudu správného (»ke hře jedenkrát zamluveni, měli bychom dostáti v slovu«); a při pečlivosti, s jakou Jungmann zaznamenával rozličné vazby, i kde na ně neměl knižních dokladů, smíme se domýšleti, že by byl zapsal i tuto vazbu, kdyby byla bývala za jeho doby tak v obyčeji jako dnes. Kott k ní cituje jen Rankův slovník: vznikla tedy asi někdy okolo počátku druhé polovice minulého století. Snad nám poví něco určitějšího nový Slovník. Nevyzpytatelné jsou cesty, jimiž přicházejí do jazyka všelijaké novoty, a tak si netroufáme ani zde hledati určitého výkladu; ale jako skoro vše ve vývoji jazykovém se děje napodobením, vzniklo asi i rčení »dostáti slovu« napodobením podobných jiných, na př. rčení »zadost učiniti« s dativem, jak se právě počátkem druhé polovice minulého století u nás rádo říkalo.

Co jsme řekli o rčení »dostáti slovu«, lze ovšem říci i o jiných rčeních podobných. Jako můžeme státi v slově, mohli bychom státi i ve smlouvě, v povinnosti, třebas se tak obyčejně neříká. Ale pak máme také v povinnosti, ve smlouvě dostáti. A máme ve smlouvě, v povinnosti, v závazku státi po celou dobu a dostáti až do té chvíle, kdy přestává; proto je také nesmyslné říkati na př. že »závazkům včas dostojíme«: totéž lze správněji vyjádřiti na př. rčením dosti učiniti, složeninami slovesa plniti anebo jinak. Nemusíme státi o rčení, která nemají ani základ ve vlastním významě slov svých ani ve skutečném vývoji jazykovém, jak jej známe z památek starých a z mluvy lidové.

Naše řeč 9, ročník 1/1917

Předchozí Josef Král: České jamby

Následující Václav Flajšhans: Jazykové desatero