»Obvroubiti«

[Drobnosti]

Co dnes znamená obroubiti (s trvacím obrubovati), každý ví. Vykládá se toto slovo obyčejně jako složenina slovesa vroubiti s předložkou ob-. I kdyby to bylo pravda, o čemž my pochybujeme, byl by tvar obroubiti (bez v) docela správný: za b se v slovanských jazycích hláska v původně ztrácela, a proto říkáme ve složeninách s předložkou ob- na př. obrátiti, oběsiti, obyčej, obaliti atp. místo obvrátiti atd. Někdy ovšem také najdeme bv místo b, ale to je (působením slova základního) způsob nepůvodní, jejž nalézáme nejčastěji ve složeninách pozdějšího původu (na př. obviniti, obvěsiti = ověsiti, s významem odchylným, vedle staré složeniny oběsiti z ob-věsiti), někdy ve složeninách starých teprv později změněných (říkáme obvinouti místo staročeského obinúti podle vinouti, zavinouti atd., obvyknouti místo staršího obyknúti podle zvyknouti, navyknouti atd.). V posledních letech se někomu uzdálo, že by bylo lépe podle domnělého onoho původu psáti obvroubiti, a protože se u nás ujme vše, čím se mění staré poctivé české slovo, čtli jsme tak již několikrát; je to tak, jako kdyby se kdo někde dočetl, že obrátiti je z ob-vrátiti, obléci z ob-vléci atd., a honem nás učil tak psáti.

Ani se nám nezdá, že by obroubiti bylo opravdu z ob-vroubiti. Vroubiti v starším jazyce znamená jen »vseknouti«, s videm dokonavým; tak má Jungmann několik dokladů (též z Veleslavínova slovníku) rčení »sekyru vroubiti« (t. j. sekyru zaseknouti). Také znamenává (působením slov roub, roubovati) tolik co vštípiti, zasaditi roub do kmene, říkalo se také vrub vroubiti (do hole zaříznouti, učiniti vrub). Teprv ze Zlobického má Jungmann vroubiti s významem »obrubovati«; skutečných dokladů ze starší doby a z mluvy lidové neznáme. Obroubiti znamená vlastně »oseknouti, osekati« (říkalo se na př. »hlavu obrúbiti«, t. j. na všech stranách posekati); význam, v němž dnes známe sloveso obroubiti (s trvacím obrubovati), vznikl teprv vlivem podstatného jména obruba. A slovo obruba samo v nejstarší době je roubení okolo něčeho, na př. okolo studně, také přidělaný k něčemu okraj (v některých biblích je na př. v 2. kn. Mojž. 25, 24 n. řeč o zlaté obrubě stolu); význam zašitého lemu nějakého šatu atp. v starší době doložen není.

Vroubiti ve významě »obrubovati« je nepůvodní a vzniklo podle našeho soudu ne v mluvě živé, nýbrž nedorozuměním, nesprávným výkladem slovesa obroubiti. Teprve v době nové se časem objevuje v písemnictví, ale je zajímavo, že snad jen ve smysle přeneseném. Příčí se citu říci nebo napsati, že na př. dívka nějaká »vroubí« šátek, každý raději řekne nebo napíše, že jej »obrubuje«; ale psávají naši spisovatelé na př., jak cestu vroubí řady stromů, nebo tvář jejich hrdiny temné vousy. Trvací tvar slovesa obroubiti je v mluvě dnešní aspoň zpravidla obrubovati. Našli jsme také tvar broubiti. Tak na př. popisuje Tyl (ve vyd. Sekaninově u Kočího 2, 644; srv. též 495) silnici jako »uhlazený pruh, jejž … z obou stran pěkně se dařící stromořadí broubí«, nebo čteme u Máchy o bledých lících, »broubených černými vousy« (Listy filol. 44, 350). Broubiti je tvar jistě lidový, vzniklý z ob-roubiti nesprávným rozdělením, předpokládajícím složeninu o-broubiti, jako na př. lidové blízati vzniklo z ob-lízati; nedoporučujeme ho však, protože nevznikl správným způsobem (ačkoli na př. slovo bahniti se, znamenající o ovcích »dostávati jehně«, stejně vzniklo z ob-ahniti se, t. j. objehniti se, nebo baliti z ob-aliti, ob-valiti). Nelíbí se nám ani mnoho vroubiti = obrubovati; obvroubiti je nesmyslná chyba.

Rádi bychom věděli, kde žije v lidu tvar broubiti, také, říká-li se někde v mluvě lidové vroubiti ve významě »obrubovati«. Že by někde žilo obvroubiti, nedovedeme uvěřiti. Snad nás o těchto věcech poučí někdo z našich čtenářů.

Naše řeč 2, ročník 4/1920

Předchozí Shoda ve větách se dvěma (nebo více) podměty středního rodu

Následující »Uvázati koně o sloup«