Oje, oj

[Hovorna]

(O. K.) Pův. č. tvar byl oje (z předslov. ojo, prajaz. ojos) stř. r., s 2. p. ojese (jako bývalo tělo, kolo, slovo, nebo = č. nebe a j. s 2. p. -ese, kmeny na -s-), slovin. ještě oje, 2. p. ojesa; příbuzné slovo je stind. îšâ (îš slabý stupeň kmene ojes-). Na Moravě a na Slovensku je oje stř. r., ale s 2. p. oja atd. (jako skloňujeme tělo, 2. p. těla m. pův. tělese). V Čechách nalézáme v staré době oje ž. r. (podle vzoru »duše«, se změnou rodu podle jmen tohoto vzoru), z čehož pak je tvar oj ž. r. (podle vzoru »obec«). Č. tvar dnešní, voj, najisto má v- nepůvodní (jako lidové vosel a p.) a místy i v Čechách ještě říkají oj (jako je srb. oje, blh. ojište); ale nejrozšířenější je výslovnost voj, jak se často i psává. Není důsledné psáti podle původu proti lidové výslovnosti oko, oheň atd. bez v, voj proti původnímu znění s v; proto Pravidla doporučují tvar původní.

Naše řeč 5, ročník 6/1922

Předchozí Nadíti se

Následující Pádem