Kopu

[Hovorna]

(A. V.) Věty, jejichž podmětem jest výraz znamenající kolikost a přísudkem sloveso býti, mění se rády podle jiných vět téhož způsobu ve věty bezpodměté. Z věty »byla tam hromada smetí« vzniká změnou pojetí slova hromada od významu »kupa« ve význam »množství« věta »bylo tam hromada dětí«, jako říkáme »bylo tam mnoho, pět atd. dětí«. U jiných sloves než býti přechod tvaru podmětného v bezpodmětý na tomto stupni ještě nenastává; proto říkáme: »těm už pomřela kopa, hromada dětí«. Další stupeň vývoje jest, že slovo »hromada« (původně podmět), stištěné ve význam určení kolikosti, bere na sebe také tvar určení, t. j. mění se v akusativ, a vzniká normální tvar věty bezpodměté, »bylo jich tam hromadu« (toho původu je na př. příslovce trochu), »bylo jich polovinu (polovic), kopu a ovšem také mandel, litr atd.« Na tomto stupni vývoje výrazu značícího kolikost mění se v bezpodměté i věty s jinými slovesy; na př. stonalo hromadu dětí, polovic jich pomřelo, našlo by se jich kopu, nespadlo ani kapku vody atd. Ale ne v každém případě děje se tento vývoj až do konce. Mnoho výrazů označujících kolikost zůstává v tvaru nominativním; tak říkáme: »bylo jich hrstka, síla, spousta« atd. (a pak ovšem: »spousta lidí pomřela, hrstka se jich vrátila« atd.). To bývá zejména u takových podst. jmen významu měrového, při nichž máme představu určité věci, formy atd., na př. vajec bylo ošatka, bylo toho fůra, anebo která mají u sebe přívlastek, na př. bylo jich dobrá polovice, dobrá kopa, hezká hromádka, plná ošatka atd. Vnucovat tuto rozmanitost, kterou si jazyk vytvořil, do uniformity bylo by páchati násilí na jazyku a mluviti tak, jak nikdo nemluví. Z toho, že říkáme »bylo tam hromadu dětí«, neplyne, že bychom měli říkati »bylo jich (hostí) plnou síň«; správná v tomto případě je buď věta (podmětná) »byla jich plná síň« anebo (bezpodmětá) »bylo jich plná síň (plná světnice atp.)«. Akusativ »hromadu« ve větě »bylo tam hromadu dětí« je přísl. určení, gen. »dětí« je jeho přívlastek; ale výrazů toho způsobu, jako »trochu vody, mnoho slov, pět let« a p., obyčejně nerozkládáme, protože přívlastková platnost těchto genitivů nebývá už dost zjevná (Gebauer-Ertl, II, 32). — Sto padesát píšeme zpravidla odděleně; srov. sto dvaapadesát, sto dva a p.

Naše řeč 9, ročník 6/1922

Předchozí Klanečník

Následující Nám