Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

V 3. čísle XXIII. ročníku Časopisu pro moderní filologii (str. 224 až 230) pokračuje Josef Janko v svých Poznámkách a příspěvcích k českému slovníku etymologickému. Tentokrát podává Janko výklad slova kelímek. V češtině žije toto slovo od r. 1828, kdy ho v své Chemii několikrát užil J. S. Presl. Znamená asi tolik jako tyglík, nádobka a Presl je převzal z polštiny. Z dosavadních výkladů uvádí Janko výklad Matzenaurův (z něm. lîm = klih), Karlowiczův (z kielenka, jež je zdrobnělinou něm. Kelle = zednická lžíce) a Holubův (z řec. kalamos; srovnej čes. kalamář). Janko sám vychází z perského slova gil = hlína a z adj. gilín = hliněný. To přešlo do turečtiny (kil) a odtud do jazyků evropských. Příd. jméno chápali cizinci jako jméno zpodstatnělé s významem „hliněná nádoba“. Koncové n se změnilo v m již v turečtině (sr. peregrinus, Pilgram, Pelhřimov) a i v první slabice přešlo v e, podobně jako v stejně znícím tureckém slově kilim = koberec, které je dochováno v jihoslov. a rus. kelim. Cesta, kterou se toto slovo bralo, byla pravděpodobně z perštiny do turečtiny, odtud do rumunštiny a polštiny. Ruština a jihoslovanské jazyky, které znají stejně znící slovo kelim (z tur. kilim), slova kelímek neznají.

kvh.

Příspěvek k diskusi o hudebnosti řeči. V Slově a slovesnosti (III, 99 n.) podává Vladimír Helfert několik námětů k diskusi o hudebnosti řeči. Vytýká jazykovědě, že užívá hudebních termínů, které nejsou vždy ve shodě s principy hudební vědy, a že tím vzniká nejasnost a nepřesnost názvoslovná. Obě vědy by měly víc spolu pracovat, hudební principy by měly být stejné v jazykovědě jako v hudbě. Přese všechnu odlišnost těchto dvou vědních oborů by se mělo při zkoumání rytmu a metra, melodie, dynamiky a formy vycházet ze stejných principů.

Vycházeje z hudebního rytmu a metra, vidí Helfert nejen v iktu, nýbrž i v kvantitě rytmický princip, kterým se jednotvárná řada organisuje ve vyšší rytmické celky. Nemá tu však na mysli kvantitu přirozenou, nýbrž rytmickou délku slabik. Prakticky mu jde o tak zv. triolovou substituci taktu dvoudobého, t. j. o náhradu stopy dvouslabičné trojslabičnou, což je známý a běžný zjev nejen v hudbě, ale i v českých verších trochejských anebo v trochejích s předrážkou. V přibližně stejném čase proběhnou tři doby místo dvou, čímž vzniká zvláštní oživení rytmu, jak ukazuje Helfert na těchto příkladech:

Po měsíce tváři jak mračna jdou —
zahalil vězeň v ně duši svou —
myšlenka myšlenkou umírá

Z Helfertových příkladů jsem volil právě tyto, protože při nich H. upozorňuje na „energický metrický nástup každého verše, jenž vždy směřuje k metrické retardaci tím, že z triolové substituce se vrací k základnímu trochejskému taktu a končí posledním taktem katalektickým“ (102), a že tato sestupná metrická forma trochejského verše „má svou obdobu v hudbě s agogickým ritartandem a dynamickým decrescendem“ (102). Autoru několika příspěvků o významu kvantity v českém verši bylo však na těchto příkladech hned nápadné, že všechny tyto verše s „agogickým ritartandem“ a „dynamickým decrescendem“ končí slabikou dlouhou, v třetím verši jsou na konci dokonce dvě délky za sebou. I vznikla hned otázka: Je ono „ritartando“ a „decrescendo“ způsobeno jenom tím přechodem z triolové substituce k základnímu trochejskému taktu? Lze také na př. tentýž zjev vycítit z Máchova verše

Nejzáze stíní šero hor

kde v druhé polovině verše délek vůbec není? Mně se zdá, že tu je poměr dokonce obrácený. Verš začíná „lento“ a „largo“, kdežto v druhé polovině se zrychluje, ačkoli tu jde o tentýž princip a podobnou metrickou strukturu jako v příkladech Helfertových.

V závěru této kapitoly Helfert poznamenává, že při úvahách o poměru metriky v hudbě a mluvě je nutno míti na mysli též rozdílnou funkci metriky v hudbě a v mluvě. Dodal bych k tomu, že je při tom třeba míti na mysli také rozdílnou funkci kvantity v hudbě a v mluvě. Kvantita v řeči je přirozená, předem dána a má funkční platnost, kdežto v hudbě je délka jednotlivých tónů vytvářena celkovou rytmickou a metrickou organisací skladby. V hudbě je kvantita jen jedna, totiž hudební, kdežto v mluvě přirozená kvantita modifikuje kvantitu rytmickou; tak na př. přirozená délka brzdí a zpomaluje někdy rytmický pohyb, t. j. prodlužuje poněkud jeho doby, a zase nedostatek dlouhých slabik často úplně uvolňuje rytmický pohyb, jak je vidět na př. z těchto veršů:

déšť díkůvzdání plá

a slova nelze promluvit

V prvním verši, plném délek, je něco z hudebního larga nebo lenta, v druhém, v němž není jedné slabiky dlouhé, je zase něco podobného hudebnímu staccatu nebo picchietatu.

V další části svého článku upozorňuje Helfert na nepřesnost výrazu „melodie řeči“. Melodie je něco specificky hudebního, co se na jazyk dobře přenášeti nedá, leda jen obrazně. V řeči připouští Helfert jen možnost mluvit o melodickém spádu, intonaci, intonační flexaci.

K tomuto správnému stanovisku, vyjádřenému také před lety Ot. Zichem,[1] připojil bych rád poznámku, že ani v slohu našich kritiků, kde možno připustit značnou míru obraznosti, není možno dobře mluvit o veršové melodii, chce-li se tím vyjádřit něco jasného a přesného. Je jisté, že i obrazný výraz může často smyslově a citově velmi obohatit naše poznání anebo že je někdy jediným možným způsobem, jak se v dané chvíli provisorně vyjádřit. Pochybnosti o vhodnosti obrazného výrazu v nás však vznikají, když nám je předkládán nejasný obraz místo žádoucího výrazu přesného, když obraz vykládáme a vysvětlujeme novým obrazem, báseň novou básní, metaforu novou metaforou. Obrazné vyjádření nebývá vždy nejlepším, nýbrž často toliko nejlehčím způsobem vyjádření anebo výkladu. Kdo má jen trochu krasořečnické pohotovosti (a kdo jí dnes nemá?), vyvlékne se z tohoto problému mnohem snáze nějakou tou veršovou melodií nebo melodičností, než kdyby měl neobrazně, ale jasně povědět, v čem tu veršovou melodii a melodičnost vidí. Na této skutečnosti nezmění nic bohorovné vtipálkování o Boioťanech, pro které prý kritikové nepíší.

Také já jsem se několikrát[2] pokusil nově užít výrazu veršová melodie a pod. a zachránit v něm a najít to, co by se ještě nejspíše přibližně melodií nazvat dalo. Ukazoval jsem, jak kvantita rytmus zvláštním způsobem modifikuje, jak záměrným rozložením slabik dlouhých — spolu s jinými veršovými činiteli — vzniká při pozorném a vnímavém čtení něco jako hudební lento, largo, ritartando nebo rallentando, tedy něco melodii aspoň podobného (plynulost tónů v řadě po sobě následujících). Ostatně na jméně tolik nezáleží. Ať se už tato schopnost kvantity nazve jakkoli, jen když budeme mít o kvantitě ve verši jasno.

K. Erban

Slovácko či moravské Slovensko? Dr. J. Húsek otiskl v Lid. novinách 30. května t. r. zajímavý výklad o tom, je-li správnější říkati jihovýchodní části Moravy, sousedící se Slovenskem, moravské Slovensko či Slovácko. Důvody filologické i snad lidový usus by svědčily pro název moravské Slovensko; ale četné důvody praktické, jež podle dr. Húska patrně zvítězí, svědčí proti němu a pro název Slovácko, slovácký. Dokud se rozlišovalo Slovensko uherské a Slovensko moravské (s přídavnými jmény uherskoslovenský, moravskoslovenský), nevznikaly s tímto názvem nesnáze; avšak nesnadné je rozlišovati dnes moravské Slovensko od Slovenska vlastního. Co znamená na př. Moravskoslovenská společnost: společnost Slováckou, či společnost, jež by se podle přenosného sídla mohla po čase nazývat Slovensko-moravskou společností? Naproti tomu však má jméno slovácký sice dosud zjevně hanlivý přízvuk, ale doporučuje se zato pro svou jednoznačnost. Proto se na př. v úředním názvosloví zeměpisném mluví o Slovácké nížině, proto také letošní výstava v Uherském Hradišti byla nazvána výstavou Slovácka. Dr. Húsek sám, jak praví, vždycky by se zastával spíše tvarů moravské Slovensko a moravskoslovenský, ale zdá se mu, že větší naději na trvání mají tvary Slovácko a slovácký; rozhodnout mezi obojími těmi tvary však může podle něho jen skutečná praxe a její potřeby.

S tímto konečným úsudkem Húskovým lze jistě souhlasiti, neboť theoreticky by se dalo pro jeden z obou těch výrazů rozhodnouti opravdu velmi těžko. Je totiž možné oslabiti i námitky, které dr. Húsek uvádí, a tak rovnováha výrazů moravskoslovenský a slovácký se zdá ještě větší. K napravení dvojznačnosti slova moravskoslovenský se naskytuje prostý prostředek, t. j. spojovací čárka uprostřed složeniny. Jako máme dvojí přídavné jméno českoněmecký (t. j. německý z Čech, na př. českoněmecký spisovatel) a česko-německý (t. j. český a německý, na př. česko-německé styky a pod.), tak by bylo lze rozlišovati také výrazy moravskoslovenský (t. j. slovenský z Moravy, slovácký, na př. moravskoslovenský kraj) a moravsko-slovenský (t. j. moravský a slovenský, na př. moravsko-slovenská společnost). U příd. jména slovácký pak sama lidová praxe moravská svědčí spíše o tom, že se mu už nerozumí ve smyslu hanlivém, nýbrž že se ho docela objektivně užívá k přesnému rozlišování věcí týkajících se Slováků moravských na rozdíl od Slováků ze Slovenska. V NŘ. 2, 1918, 251 podal o tom autentickou zprávu Moravan Fr. Křemenek: „Na Moravě se liší slova slovenský a slovácký. Sejde-li se nás několik a chceme-li si zazpívat, tážeme se: ‚Jakú si zazpíváme, slováckú nebo slovenskú?‘ Jaký je v tom rozdíl? Slováckými jmenujeme písně Slováků moravských, slovenskými písně Slováků uherských. Podobně se říká i o kroji: To je kroj slovácký, to zase slovenský. U nás alespoň takto rozlišujeme Slováky moravské od uherských.“ Také Slovník jazyka českého ode dvou moravských autorů, Váši a Trávníčka, uvádí výrazy Slovácko a slovácký s významem „moravské Slovensko“ a „moravskoslovenský“ bez jakékoliv poznámky. Bylo by tedy asi sotva správné namítati dnes ještě proti příd. jménu slovácký, že se s ním spojuje jistá příhana; je dnes stejně bez citového zabarvení, jako je tomu u jména Slovák. Rozhodne-li se i spisovný usus pro výrazy Slovácko a slovácký ve významu „moravské Slovensko“ a „moravskoslovenský“ (na rozdíl od výrazů Slovensko a slovenský), nebude lze ani se stanoviska jazykového nic proti tomu namítati.

Byly by potom tedy proti sobě výrazy Slovensko, Slovák, Slovenka, slovenský a 1) moravské Slovensko, moravský Slovák, moravská Slovenka (či Slovačka?), moravskoslovenský nebo 2) Slovácko, moravský Slovák, moravská Slovenka a slovácký. Čas ukáže, které z nich se osvědčí nejlépe.

V další části svého článku se dr. Húsek obírá místními jmény, která mají přívlastek „Uherský“, na př. Uherské Hradiště, Uherský Brod, Uherský Ostroh, Uherská Ves. Vyslovuje názor, že z politicko-státních důvodů je nutné, aby v Československé republice co nejdříve zmizelo všechno, co připomíná starou Hungarii, a proto se přimlouvá za změnu těchto názvů. Možnost je dvojí: buďto přejmenovat tato místa na Moravské Hradiště, Moravský Brod atd., nebo je označit jmény Slovenské Hradiště, Slovenský Brod atd. Uherské Vsi v bratislavském okresu by ovšem příslušel název Slovenská Ves.

K této druhé části Húskova článku se připíná výklad, který otiskl 8. srpna t. r. v témž deníku L. Hosák. Budou-li se ona místní jména měnit, bude podle něho třeba přihlížeti i k původu a stáří přívlastku Uherský. Z historických pramenů lze totiž zjistit, že pojmenování Uherského Hradiště je původu moderního, Uherského Ostrohu data dokonce velmi mladého a jen místní jméno Uherský Brod se datuje už od sklonku 13. století. Uherské Hradiště se od nejstarších dob (od r. 1297) až do začátku 19. století jmenovalo vždycky jen Hradiště; tak píše na př. slavné privilegium krále Matyáše z r. 1481, na landfrýdech ze 16. stol. se purkmistr a obec podpisují vždy jen jménem Hradiště a ještě v josefínském katastru r. 1788 a v katastru daně pozemkové z r. 1820 se užívá jen názvu Hradiště. Teprve od r. 1818 se počíná, patrně podle Uherského Brodu, psáti v úředních spisech o Uherském Hradišti. Ale historikové, na př. Palacký, užívali i potom vesměs jen jména Hradiště. Ve jméně Uherský Ostroh je přívlastek data ještě pozdějšího; až do r. 1848 ho autor vůbec nikde nenašel. Uherský Brod se v nejstarších listinách (1240—71) jmenuje sice jen Brod, ale r. 1278 již Brod Ungaricalis a od té doby vždycky tak. Jest tedy přívlastek Uherský historicky oprávněn jen u Uherského Brodu, kdežto u dvou druhých jmen nebrání změně přívlastku ani historická tradice.

Jiná věc je, jak se tato jména mají změnit. U jména Ostrohu by stačilo vynechati prostě přívlastek Uherský, neboť je na Moravě Ostroh jen jediný. U Hradiště se nedoporučuje ani název Slovácké ani Slovenské; jediné dobré pojmenování by podle Hosáka bylo Hradiště nad Moravou (jako je Veselí nad Moravou); tak se ostatně Hradiště nazývá už v jedné listině z r. 1530. Připustí-li se také změna jména Uherského Brodu, navrhoval by Hosák místo Slovenský Brod říkati Královský Brod (býval královským městem), Přemyslův Brod (podle zakladatele) nebo Brod nad Olšavou (nebo nad Olsavou, podle toho, který z obou těch tvarů bude uznán za správnější).

Podle zprávy L. Hosáka odmítají v poslední době jmenovaná tři města přívlastek Uherský, a otázka jejich jmen se bude tedy patrně musit nějak řešit. Je dobře, že se o ni zajímá i veřejnost a že se o ní napřed uvažuje po všech stránkách, než se místopisná komise snad pro některý z těch návrhů rozhodne.

[1] ČMF. VI, 1918, 8, 15.

[2] NŘ. XVIII, 1934, 1 n, 33 n.; XX, 1936, 67, 243.

Naše řeč 7, ročník 21/1937

Předchozí Š.: Jak se dívá Němec na přednosti a těžkosti češtiny

Následující Konfekce