Ludvík Kuba (16. 4. 1863–30. 11. 1956)
Když byl díky aktivitě ministerstva zahraničních věcí a osobní podpoře prezidenta T. G. Masaryka založen r. 1922 Slovanský ústav, znamenalo to dovršení snah našich slavistů i politických reprezentantů o vybudování zvláštního ústavu, jehož cílem bylo rozvíjení mnohostranných česko-slovanských vztahů. Členy této instituce se proto nestali pouze významní čeští slavisté, ale i přední národohospodáři a průmyslníci, zástupci ruské, ukrajinské a běloruské emigrace a slovansky cítící a tvořící umělci.
Mezi prvními byl r. 1927 zvolen také malíř, hudebník, národopisec a spisovatel Ludvík Kuba. Tento poděbradský rodák ve své osobě ideálním způsobem naplňoval ideu Slovanského ústavu, neboť ve všech oborech, jimž se věnoval, zachycoval slovanskou tematiku. Největších zásluh na poli slovanství si Kuba vydobyl svým dílem Slovanstvo ve svých zpěvech, které začal vydávat vlastním nákladem u pardubické firmy Hoblik r. 1884. Měl to být hudební obraz celého Slovanstva založený na tištěných pramenech, avšak již na počátku své práce Kuba zjistil, že takto zpracované jsou částečně jen písně české, polské a lužické, a je tedy nutno v prvé řadě materiál sesbírat a řadu věcí poznat přímo z autopsie. Vzdal se proto svého učitelského povolání a od roku 1885 až do začátku 1. světové války uskutečnil, většinou ve vlastní režii, řadu studijních cest po slovanských zemích. Shromáždil takto více než 4000 lidových písní všech slovanských národů, z čehož nejvýznamnější část představovalo 2700 písní jihoslovanských. Publikovat se mu však podařilo jen torzo z této rozsáhlé sbírky, neboť vydávání bylo zastaveno po deseti letech kvůli finančním obtížím u 10. svazku. Tato vynucená přestávka trvala celých 30 let, než změněná společensko-politická situace po vzniku Československa umožnila Kubovi za podpory Hudební matice, prezidenta republiky a MŠANO publikovat i zbylých pět svazků – poslední roku 1929.Kuba si vydobyl pozici uznávaného odborníka a jeho hudebně-etnografické studie se objevily i v odborných sbornících a sbírkách vydávaných doma i v zahraničí. V knižní podobě publikoval např. práce O písni slovanské I–III (1922–1923) a Česká muzika na Domažlicku (1947), slovesné, malířské a hudební "pohlednice" z cest Čtení o Lužici (1925), Čtení o Dalmácii (1936) aj. Vedle toho vydal časopisecky více než 100 folkloristických a cestopisných statí, později shrnuté v knihách Cesty za slovanskou písní. I. a II. díl (1934 a 1936) a Křížem krážem slovanským světem (1956). Nikdy se však neomezoval jen na sbírání a publikování slovanské písně, ale propagoval ji také prostřednictvím koncertů a přednášek, mj. i za svých pobytů v Paříži a ve Vídni.
Tematiku slovanství Kuba reflektoval nejen v hudbě a literatuře, ale také jako malíř. Na počátku jeho více než 4000 kreseb, z nichž významnou část představují balkánské motivy a etnografické studie týkající se krojů v Lužici, stojí jeho skicáře z cest po Bosně. Postupem času pokročil k akvarelu a oleji, zdokonaloval se v technice a teorii soukromým studiem v Praze, Paříži a Mnichově a stal se uznávaným umělcem. Již od r. 1898 patřil mezi členy S. V. U. Mánes, r. 1937 byl zvolen řádným členem IV. třídy ČAVU a r. 1945 byl jmenován profesorem h. c. Akademie výtvarných umění a oceněn titulem národní umělec.
Byl v mnoha směrech průkopníkem – jako první například zapisoval partitury dudáckých písní nebo běloruské a černohorské nápěvy. Zaznamenal řadu pozoruhodných jihoslovanských textů, za což se mu dostalo uznání i od domácích odborníků a vyznamenání řádem sv. Sávy. Roku 1893 mu byla dokonce nabídnuta práce v sarajevském zemském muzeu – místo však zdvořile odmítl. Nicméně odborné spolupráci se nevyhýbal, o čemž svědčí jeho pozdější kontakty s hudebním oddělením muzea v Záhřebu i přijetí funkce hudebního redaktora istrodalmatského oddílu chystané sbírky Das Volkslied in Österreich. O jeho odborných kvalitách svědčí členství v řadě vědeckých institucí, mezi něž patří Jihoslovanská akademie v Záhřebu, Comission Internationale pour l’Art Populaire v Paříži a v neposlední řadě také Slovanský ústav, jemuž v r. 1945 poukázal milion korun, z něhož byl vytvořen Fond Ludvíka Kuby. L. Kuba osvědčil i lidskou statečnost, když v březnu 1955 inicioval podpisovou akci za vězněného profesora J. Huttera, hudebního vědce a pedagoga, a zaslal prezidentovi A. Zápotockému v té věci ještě svou osobní žádost.
Jan Chodějovský,
Archiv AV ČR
25.6.2008
