www.ilaw.cas.cz

Výzkum a projekty/Svobodná vůle a odpovědnost

SVOBODNÁ VŮLE A ODPOVĚDNOST

Svobodná vůle je nutnou podmínkou morální odpovědnosti. Jestliže nemáme svobodnou vůli, pak nemůžeme být morálně odpovědní za své činy. Jedním z nejsilnějších argumentů proti svobodné vůli je tzv. základní argument. Nejsme schopni ultimátní sebe-determinace, nejsme příčinou sebe sama (causa sui), a proto nejsme ultimátně odpovědní za to jací jsme a jaké jsou naše činy. Nemůžeme tedy být za tyto činy férově a spravedlivě potrestáni nebo odměněni. Morální hodnocení, má-li být spravedlivé, má být hodnocením toho, co záleželo ultimátním způsobem na nás a nikoli hodnocením toho, co na někoho dopadlo arbitrárně jako štěstí nebo smůla v loterii jeho života. Problém je v tom, že v perspektivě tohoto argumentu vypadá arbitrárně úplně všechno. Nic nezávisí ultimátním způsobem na nás, nic nemáme ultimátně ve své režii. Neexistuje nic, na základě čeho bychom si mohli zasloužit trest nebo odměnu, pohrdání nebo obdiv.

Argumentace základního argumentu je velmi silná a rozhodně není snadné ji vyvrátit. Nicméně, můžeme se alespoň pokusit otupit její ostří. Ano, nemáme svobodnou vůli ve smyslu sebe-determinace. A také platí, že ultimátní morální odpovědnost vyžaduje svobodnou vůli v tomto silném smyslu. Ale záleží nám opravdu na takové odpovědnosti? Pokud by někteří z nás měli být potrestáni věčným utrpením, zatímco jiní odměněni věčnou blažeností, pak jistě ano. Proč by ale právě taková odpovědnost měla být signifikantní pro konečné bytosti jako jsme my-lidé? Způsob, jakým většina z nás chápe morální odpovědnost, je těsně svázán s každodenní morální společenskou praxí, na které se aktivně podílíme. Nejen jednání samotné, ale též naše reakce na toto jednání, ať už pozitivní nebo kritická, může být a také bývá hodnocena pro svou oprávněnost a přiměřenost.

 
Samotná otázka, zda máme svobodnou vůli, není tak významná jako důvody, proč si tuto otázku vlastně klademe. Svobodu nepovažujeme za důležitou proto, že bychom chtěli být něco zvláštního ve vesmíru, jakousi lokální fluktuací, ale proto, že nám záleží na uznání ze strany ostatních, aby nás vnímali a respektovali jako autonomní bytost, a aby k nám v reálném životě takto přistupovali. Dokážeme koordinovat svůj život se životy jiných lidí. Zajímají nás jejich názory a potřeby, diskutujeme s nimi vhodnost určitých způsobů chování a reakcí na ně, umíme revidovat své osobní postoje s ohledem na jejich postoje, chápeme, že jsou jiní než my a mají odlišné preference, zvažujeme jejich nabídky, omlouváme se jim, čekáme na jejich ospravedlněni, …, a to vše stojí na vzájemnosti. Záleží nám mnohem víc na osobních vztazích s druhými lidmi než na neosobním vztahu ke chladnoucímu vesmíru. Tak čert vem, jestli jsme determinovaní.
 

Řešitel:
JUDr. Tomáš Sobek, Ph.D.