Radka Dudová
Dalším faktorem, který může ovlivňovat frekvenci a kvalitu porozvodových kontaktů mezi otcem a dítětem (dětmi) je jeho nová rodinná situace, zejména jeho eventuální vztah s novou partnerkou, nový sňatek či narození dalších dětí. Jedná se o faktor, který je proměnlivý v čase, stejně jako otcova ekonomická, pracovní a bytová situace a charakter jeho vztahu s matkou dětí. To, jak se tyto faktory proměňují, určuje, jak se v průběhu času po rozchodu může měnit vztah otce a dítěte.
Podle Judith A. Seltzer a Yvonne Brandreth (1995) patří současné rodinné uspořádání rozvedeného otce ke čtyřem faktorům, které určují jeho postoje k otcovství (dalšími třemi jsou: vztah s bývalou partnerkou, sociální postavení a vztah s dětmi). Autorky poukazují na to, že je známo jen velmi málo o tom, jaký vliv mají nové partnerky rozvedených mužů na jejich postoje a skutečné jednání ohledně péče o děti z předchozího manželství. Podle jejich výzkumů dochází ke snížení kontaktů otce s dětmi z předchozího manželství, jakmile se znovu ožení.
Frank F. Furstenberg se svými spolupracovníky je autorem teorie „swapping families“ (výměny rodin). „Pokud otcové zakládají nové rodiny a zejména pokud mají další děti, jejich potomci z předchozích manželství přicházejí zkrátka.“ [Furstenberg, Cherlin 1991: 37] Při výkonu otcovské role je podle jejich zjištění důležité především společné bydliště. Sociální otcovství je tak silnější než otcovství biologické, pokud již otec se svými biologickými dětmi nežije [Furstenberg, Spanier 1984; Furstenberg, Cherlin 1991].
Výzkum Wendy D. Manning a Pamely J. Smock [2000: 111–121] tyto předpoklady potvrzuje jen částečně. Je pravda, že pokud má otec další biologické děti v následujícím manželství, snižuje se míra jeho ekonomické podpory dětí z prvního manželství. Samotný nový sňatek či soužití s nevlastními dětmi (dětmi jeho nové partnerky) ale podle jejich zjištění jeho příspěvky nesnižuje. „Muži si tedy ,vyměňují‘ rodiny, ale jen pokud se jedná o výměnu mezi novými biologickými dětmi žijícími uvnitř a staršími biologickými dětmi žijícími mimo otcovu domácnost.“ [Manning, Smock 2000: 119]
V našem kvalitativním výzkumu nebylo bohužel možné důkladně prozkoumat platnost těchto závěrů. Hlavním důvodem je nedostatečný rozsah vzorku: jen malý počet dotázaných mužů založil nové manželství a měl další biologické děti. Relativně velký podíl dotázaných naopak vůbec nevyhledával nové vztahy nebo se cíleně vyhýbal stabilním a perspektivním partnerským vztahům.
U dotazovaných mužů převládá určitá nedůvěra k novým vztahům, která pramení ze zkušenosti rozpadu rodiny. Rozchod je vnímán zpravidla jako neúspěch, přestože byl podle většiny dotázaných pravděpodobně nejlepším řešením v dané situaci. Dotázaní jsou po zkušenosti rozchodu ve velké míře skeptičtí vůči své schopnosti správně si vybrat a odhadnout partnerku nebo udržet fungující manželství.
Jako ten vztah, něco společnýho plánovat, tak to mě velmi děsí. Vzhledem k tomu, že jsem si uvědomil, že i když já jsem k tomu (poprvé) přistupoval normálně, jako že jsem si byl jistej, že nic nepokazim a že se budu chovat dobře, takže ani v tom není ta jistota že by se to nepokazilo. (Jan, novinář, dcera 5 let)
Přesto jen výjimečně skutečně chtějí žít zbytek života sami. Rádi by nové partnerství nebo rodinu založili, pociťují ale značnou nejistotu a raději k tomu nesměřují příliš rychle. Jen čtyři z respondentů jsou přesvědčeni, že pokud bylo první manželství omyl, druhé jistě dopadne dobře, jelikož teprve nyní potkali „tu pravou“. Jen tři z nich mají s novou partnerkou další dítě. Další jsou spíše skeptičtí, ale doufají, že podruhé to snad vyjde. Zatím buďto hledají perspektivní partnerku nebo se nacházejí v počátečních fázích vztahu. Překvapivě vysoký je ale podíl těch mužů, kteří po rozchodu cíleně nový stálý vztah nehledají a dávají přednost krátkodobým a nezávazným známostem anebo žijí raději sami (15 ze všech komunikačních partnerů).
Tyto dvě poslední skupiny mužů (ti, kteří teprve hledají nebo začínají nový vztah, a ti, kteří o dlouhodobý vztah neusilují) nejsou ve svých kontaktech s dětmi ovlivněni svým vztahem k nové partnerce. Jejich děti tak nemají žádnou „macechu“. Otázkou je, jak to determinuje frekvenci a kvalitu jejich styků.
Z našich zjištění vyplývá, že přítomnost nové stálé partnerky má na kontakty otce s dětmi spíše pozitivní vliv – navzdory kulturně zakořeněným stereotypům. Nová partnerka totiž zpravidla otce spíše podporuje v jeho rodičovských povinnostech, než že by ho od nich odrazovala: No ona mě spíš povzbuzuje, ona mě nechci říct obdivuje, že jsem o to tak usiloval a odmítal jí ztratit. (Daniel, překladatel, dcera 6 let)
Navíc pokud muž založí novou rodinu, tráví více času „rodinnými“ činnostmi, se kterými se mu kontakt s dětmi z předchozího manželství lépe slaďuje, než pokud zůstane single. Pak se totiž věnuje ve větší míře svým osobním zájmům a své práci, a to i během víkendů.
Vstup do nového vztahu může silně zamíchat kartami ve vztahu s druhým rodičem dítěte. To je další důvod, proč rodičovská konfigurace po rozvodu není statická, nýbrž vyvíjí se v čase a mění se mimo jiné působením takovýchto vnějších okolností. Tam, kde přetrvává silný konflikt mezi bývalými partnery (zejména proto, že ještě nedošlo k úplnému citovému a emočnímu odpoutání), hrozí, že pokud otec vstoupí do nového vztahu, konflikt se ještě více vyhrotí. To může ohrozit kontinuitu jeho vztahu s dětmi (pokud jejich matka negativně reaguje na otcův nový vztah).
Úplně z provopočátku to bylo takový, že spolu měli hrozně hezký vztah… a v okamžiku, kdy jsme se vzali, tak se (synův) vztah vůči mé nastávající manželce změnil. Ale nezměnil se… kvůli tomu, že by se změnil (syn), ale změnilo se asi to, jakým způsobem se o mojí stávající manželce vyjadřuje moje bývalá manželka. (Václav, vedoucí prodeje, syn 8 let)
Muži, kteří uvažovali nebo uvažují o novém pevném partnerském vztahu, chápou své rodičovství jako danou věc, se kterou se jejich nová partnerka bude muset vyrovnat. U těch, kteří se se svými dětmi stýkají spíše zřídka, to může způsobit pouze ideový problém; u těch, kteří mají pravidelné a déletrvající kontakty, to přináší i problémy praktického rázu. V obou případech ale od nové partnerky očekávají akceptování daného stavu:
Moje partnerky, musej to hlavně brát v úvahu, že je to moje dcera, že jo. A protože buď to tak budou brát, je to moje dcera, nebo maj smůlu, no. (Richard, opravář v autoservisu, dcera 10 let)
Já si to teď uvědomuju sám na sobě, když mám teď půl roku vztah s partnerkou, tak pořád je to tak nějak řečený, že první jsou děti. Možná je to blbý, ale je to taková vzájemná shoda. (Aleš, vedoucí personálního oddělení, dcery 23 a 20 let)
Pak když viděla, že já opravdu nedám přednost jí před (dcerou), tak jako začla žárlit, začala jí opravdu nenávidět. Asi tím začalo, že jsem vymýšlel nějaký takový akce, že jsem se snažil, aby spolu vůbec nebyly. (Antonín, skladník, dcera 7 let)
Založení nové rodiny podle našich dotázaných často brání také vnější ekonomické podmínky. Dotázaní muži zpravidla vnímají své otcovství jako určitý závazek a cítí se povinováni své děti alespoň nějakým způsobem materiálně podporovat. Založení nové rodiny by vyžadovalo (větší) byt a více peněz pro podporu dítěte a manželky na rodičovské dovolené. Muži by museli zvládnout živitelskou roli (alespoň v omezené míře) ve dvou rodinách. To si mnoho z nich objektivně nemůže dovolit. Někteří navíc nechtějí rozmělňovat zdroje, které mohou investovat do svých již existujících dětí: Čili, kdybych měl teď rodinu, tak samozřejmě, že omezím ty dvě holky. To je logický. Omezím je finančně, omezím je citově. To každopádně. To člověk neutáhne. To všechno dohromady najednou. (Jáchym, realitní agent, dcery 17 a 11 let)
To vše ukazuje na to, že vstup do nového svazku není pro muže, kteří za sebou mají rozchod manželství či partnerství, ve kterém se narodily děti, rozhodně nic jednoduchého. Odrazuje je od toho jak jejich nedůvěra v úspěch jakéhokoli vztahu, tak existence dětí jako citového a vztahového závazku, který má v určité rovině přednost před jakýmkoli závazkem novým, ale také ekonomický aspekt věci – nedostatek zdrojů pro založení nové rodiny či neochota materiálně omezit děti z prvního manželství. Pokud ale muži po rozchodu do nového partnerství vstupují, jejich nová partnerka je nucena akceptovat jejich otcovství a dokázat úspěšně vycházet s jejich dětmi během vzájemných styků. U mužů z našeho vzorku, kteří uzavřeli nové manželství, hraje jejich nová manželka spíše pozitivní roli při zprostředkování vztahu mezi otcem a dětmi. Omezení našeho výzkumu ale spočívá v tom, že nezahrnuje muže, kteří kontakty se svými dětmi úplně přerušili. V tomto přerušení mohly hypoteticky sehrát roli i nové partnerky a rodiny těchto mužů.
