Jak hodnotí vědci diskuzi Věda – politika – veřejnost?

V návaznosti na debatu Věda – politika – veřejnost, kterou 24. dubna 2010 v pražském divadle Archa zorganizovalo fórum Věda žije!, oslovila redakce Akademického bulletinu přítomné vědce a vědkyně a požádala je o jejich dojmy z tohoto setkání. Přinášíme autentické odpovědi na otázku "Co na Vás jako zástupce badatelské obce nejvíce zapůsobilo?".

Prof. Rudolf Zahradník, čestný předseda Akademie věd ČR

zahradnik
© Stanislava Kyselová, Akademický bulletin

Začnu tím pozitivním. V době obecné lhostejnosti a nezájmu je povzbudivé, že existuje téma a existují lidé, kteří nejsou apatičtí. Dále je dobře, že spontánně o věc se zajímající badatelé jsou mladší generace. A konečně je dobře, že alespoň tu a tam dochází k setkání politiků s badateli. Nebuďme hned rozladěni, není-li výtěžek toho a onoho setkání tak vysoký, jak by kvalitní věda pro málo rušenou práci potřebovala. Naopak těšme se na další setkání.
Nedivme se, že se znovu a znovu vynořuje temná idea o zřízení ministerstva pro vědu. Přece víme, že jsme-li bezradní, máme tři možnosti: metodu odkladu, zřízení komise, či ustavení ministerstva. Pro soudného člověka je to myšlenka ohavná. Za prvé nic by se nevyřešilo, zato administrativa by vzrostla. V duchu vidím pár bytostí, které by to s chutí vzaly, avšak současná finanční situace ČR (a obava před řeckým modelem) jsou naštěstí moudrými inhibitory.
Obviňovat vědeckou komunitu z nedostatku informování veřejnosti o roli a potřebě výzkumu není právě na místě. Za prvé v posledních letech v médiích (tisk, rozhlas, TV) trvale roste počet zpráv z výzkumné oblasti. Ten kdo onu komunitu obviňuje, by si měl koupit čtvrteční MF Dnes, páteční Lidové noviny a sobotní Právo, a zjistil by při prohlížení příloh těchto listů, jaká témata a žánry se objevují znovu a znovu. Vzdělání a věda mezi vyžadované příspěvky však nepatří. A dále i renomovaní autoři kvalitních nedlouhých a aktuálních příspěvků narážejí na věru veliké bariéry. Myslí-li si někdo, že tomu tak není, mýlí se.
Hrozivá trampota, o níž všichni víme, není nová a je dána rozsahem a hloubkou neznalostí těch, kteří o vědě lví silou rozhodují. Až na nepatrné výjimky jsou neposkvrněni vědou ve smyslu „science“. Jednu z hlavních rolí hraje pracovitý úředník, který o vědě konce 20. a počátku 21. století v normálním světě neví a asi ani vědět nechce. Je podporován třemi hlavními praporečníky (jak se říkávalo, pamatujete?), kteří přísluší k ose České Budějovice – Praha – Brno, jejichž hlavní vědecká myšlenka je poškození kusu toho nejlepšího, co badatelství ČR má, tedy Akademie věd ČR.
Jedním z produktů Rady s dlouhým jménem je procedura pro hodnocení produktů badatelské práce. Jde o zmetek, kterého se výše zmínění pevně drží, protože vyhovuje jejich potřebám. Prof. Jana Musilová, prorektorka Masarykovy univerzity v Brně, provedla matematický rozbor a proceduru „kafemlejnek“ shledala pochybenou a nezpůsobilou. Obávám se, že ti, kteří by z toho měli vyvodit pro sebe ponaučení, shledají matematickou stánku rozboru nesrozumitelnou. Ono lpění na obskurním postupu slouží pouze pokusu o vytunelování prostředků kvalitního výzkumu AV ČR pro podporu privátního průmyslu.
Závěr budiž opět povzbuzující: potěšilo mne, že naprostá většina politiků si dobře uvědomuje neudržitelnost toho, co vytvořila současná RVVI.

Prof. Jana Musilová, prorektorka pro vědu a výzkum MU Brno

musilova

Mým nejvýraznějším dojmem z debaty „Věda – politika – veřejnost“, stejně jako z večerní diskuse s jednotlivými politiky, byl pocit vcelku pozitivního překvapení. Očekávala jsem, že na jedné straně bude šest politiků, kteří budou tvrdit, že koncepce vědy a výzkumu a jejich hodnocení a financování v našem státě je správná – vždyť ji jejich strany koneckonců odhlasovaly, a na druhé straně bude šest vědců, kteří jim budou vysvětlovat opak. Tím překvapením bylo, že i když v minulém období došlo ke schválení Reformy výzkumu, vývoje a inovací v ČR, novely zákona 130/2002 Sb., a dokonce již i k první aplikaci Metodiky, se všichni zástupci ambiciózních volebních stran s názorem vědců vzácně shodovali. Souhlasili, že Metodika hodnocení výsledků výzkumu je léta odborně pochybená a nezpůsobilá k tomu, aby se podle ní rozdělovaly institucionální prostředky na výzkum, bylo jim také jasné, že prohlašování podpory průmyslového výzkumu a inovací za financování vědy a výzkumu je krycí formulace pro přelévání peněz vykazovaných jako prostředky na vědu fakticky do výroby. Debata přinesla naději, že se ti, v jejichž rukou jsou koncepční a politická rozhodování, budou systematičtěji zabývat i odbornými aspekty této problematiky. Bylo by dobře, kdyby také přispěla k tomu, aby akademická obec konečně spojila své síly k vytvoření vlastních podkladů pro koncepce hodnocení a financování vědy, výzkumu a terciárního vzdělávání. Bylo by to pádným argumentem proti realizaci mnohamilionových projektů slibujících dosud bezvýsledně takové koncepce.

Prof. Milena Bartlová, Filozofická fakulta MU Brno

bartlova

Mám-li dopovědět na to, co na mne nejvíc zapůsobilo, tak to byla živá a intenzivní atmosféra akce. Díky tomu, že se konala v sobotu odpoledne ve slunný jarní den, nepřišlo tolik lidí, kolik by se dalo očekávat, ale ti, kdo přišli, vytvořili energii intenzivního zájmu. Dovolím si ale otázku malinko posunout a zeptám se, co pro mne bylo nejdůležitějším zjištěním. Pro mne to bylo další a intenzivní potvrzení těžko pochopitelné skutečnosti, jak těžko se mezi tolika velice inteligentními, vzdělanými a chytrými lidmi, kteří tvoří množinu "naši vědci", nacházejí takoví, kdo by byli ochotni a schopni promyšlené akce na politickém poli. Pozor, tím nemám na mysli politiky, kteří zahajují svou řeč "já jsem vlastně taky vědec", ale vědce, kteří jimi chtějí zůstat, ale přitom neztrácejí pocit odpovědnosti za širší, veřejný kontext své práce. Tím není – jakkoli sama o sobě jistě záslužná – "popularizace vědeckých výsledků", ale právě ochota komunikovat s politiky takovým způsobem a jazykem, jakému jsou oni aspoň potenciálně schopni porozumět. Ideálně by takovými lidmi měli především být ti, kdo zastávají vysoké pozice v organizaci vědy (a na dobu svého působení v těchto funkcích stejně museli vlastní vědeckou práci odložit stranou).

Prof. Stanislav Štech, prorektor analýz a strategií, Univerzita Karlova v Praze

stech

Debata byla výborným počinem, který přispěl k obohacení žánrů, jak učinit téma vědy věcí veřejnou (veřejnější). Vstupní debata byla docela dobře moderována – i když řada velmi zasvěcených měla jiný dojem. Moderátorka diskusi udržela kolem tří klíčových otázek a tak se to nezvrhlo v hádání o body a detaily Metodiky. Politici byli nuceni dosti detailně reagovat po relativně dlouhou dobu na jedno z dílčích témat jejich programů. Byly možné reakce. Speed dating byl problematičtější: nebylo jasné, jak to uchopit, jak využít čas. Asi to chtělo jednu stejnou otázku pro všechny a srovnávat. Tolik formálně organizační stránka.
Obsahově – z jedné strany líbivé sliby, z naší strany pokus vysvětlit složitější funkce vědy ve společnosti a způsoby jejího ovlivňování. Bohužel si nejsem jistý, že tuto složïtější argumentaci politici pochopili. Museli by totiž zpochybnit (ve smyslu vědeckého „tázání“, formulování hypotéz alternativních) sám rámec svých úvah, tj. jeho ekonomistní vymezení.

Zprávu brzy rozšíříme o komentář prof. Heleny Illnerové.

Fotogalerii ze setkání naleznete zde.
-red-

21.6.2010

OHLASY

Reakce na článek V medicíně a inženýrství to musí fungovat
Dr. Karel Janák,
Norwegian Institute of Public Health

Jak hodnotí vědci diskuzi Věda – Politika – Věřejnost
Prof. Rudolf Zahradník, prof. Jana Musilová, prof. Milena Bartlová, prof. Stanislav Štech

Archiv ohlasů