Invaze

Od července 1968 bylo stále evidentnější, jaký význam mají mezinárodní aspekty pro československý reformní pokus a nakolik vnitropolitickou situaci ovlivňují názory představitelů těch států, s nimiž Československo tvořilo politicko-vojenský svazek Varšavské smlouvy. Vojenská agrese proti Československu, iniciovaná Moskvou, se již nejevila jako vzdálená eventualita, ale jako reálná hrozba v případě, že by vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem neprojevilo vůli splnit požadavky předložené sovětskými vůdci a neukončilo reformní (či z jejich pohledu kontrarevoluční) proces vlastníma rukama.



Václavské ­náměstí obsadily sovětské tanky, které střílely na budovu ­Národního muzea a zaútočily na nedaleký ­Československý rozhlas, kde si ostré ­srážky vyžádaly i několik mrtvých.
FOTO: Archiv ÚSD AV ČR

V noci z 20. na 21. srpna se tato hrozba naplnila. Do Československa vtrhlo zhruba 300 000 vojáků Varšavské smlouvy a jejich počet se brzy zvýšil na půl miliónu. Akce byla koordinována s připravovaným převzetím moci ve prospěch konzervativních sil v československém vedení. Pučisté, jako byl Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Alois Indra aj., však nedokázali splnit úkoly, jimiž je Moskva pověřila. Dubčekova proreformní část zabránila mocenskému zvratu a v prohlášení předsednictva ÚV KSČ odsoudila invazi jako akt odporující nejen základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale i základním normám mezinárodního práva. Nenabídla však šokované veřejnosti žádnou alternativu, jak postupovat, ani náznak pokynů k možnému jednání, ale pouze pasivně tento akt přijala. Ještě v dopoledních hodinách 21. srpna byl Alexander Dubček internován a spolu s ním také Oldřich Černík, Josef Smrkovský, Josef Špaček, František Kriegel a Bohumil Šimon.

Československá společnost přijala invazi s jednoznačným nesouhlasem. Nekompromisně požadovala jediné – odchod okupačních vojsk a návrat internovaných politiků. Odmítala byť jen na chvíli uvažovat o své kapitulaci a kolaboraci s interventy. Zasloužila se tak o to, že invaze, jež byla po vojenské stránce úspěšnou akcí, nesplnila své politické cíle. Českoslovenští občané za to zaplatili nemalou cenu – v krátkém období jich zemřelo přes sedmdesát a několik set jich bylo těžce zraněno. Výraznou roli v tomto spontánním celonárodním odporu sehrály sdělovací prostředky – i přes nesnadné podmínky, kdy mnohé redakce, tiskárny, televizní a rozhlasová studia byly obsazeny, dokázaly fungovat a orientovat pohyb dole, udržovat jednotného ducha vzdoru i působit tak, aby odpor nepřerostl v krveprolití. Zasloužily se o to mimořádná vydání novin a časopisů, četné letáky a především rozhlasové vysílání.

Od 21. srpna zasedalo nepřetržitě Národní shromáždění a protestovalo proti okupaci Československa. Jasně odmítavé stanovisko zaujalo i torzo československé vlády. Ne tak jednoznačná byla situace ve vedení KSČ. Zbývající část předsednictva i někteří členové ÚV KSČ projevovali až přílišnou připravenost spolupracovat s okupanty a legalizovat intervenci "pětky" vznikem loutkové revoluční dělnicko-rolnické vlády. Rychle se tak vzdalovali od československé společnosti i většiny svých straníků – i oni protestovali "proti tomuto bezpříkladnému porušení socialistického internacionalismu" a požadovali činit vše pro to, aby se umožnila legální činnost československého vedení a okupační vojska se okamžitě stáhla. Odmítali, aby za ně mluvili ti, kteří do Československa údajně pozvali sovětská vojska.

Na výzvu městského výboru KSČ v Praze se do hlavního města republiky začali již od 21. srpna sjíždět delegáti stranického sjezdu, svolaného původně na počátek září, a druhého dne zahájili v pražských Vysočanech poradu, jež se posléze proměnila ve stranický sjezd. Delegáti zvolili nové ústřední orgány KSČ, a tak znemožnili vznik kolaborantské vlády.

Svědectví o jednoznačném ­odporu a nesouhlasu ­Čechů a Slováků s okupací ­Československa v srpnu 1968 – mladí lidé u sochy sv. Václava
FOTO: Archiv ÚSD AV ČR

Po prvních dvou dnech mohli interventi jediné – konstatovat naprostý neúspěch při naplňování politických záměrů své akce. Sověti museli improvizovat. S vojenským okupačním režimem ve svém scénáři nepočítali a ani mocenské poměry a civilní odpor v okupované zemi, ani mezinárodní protesty nečinily tuto alternativu příhodnou. Proto do jednání zapojili československé politiky – ty, kteří byli internováni již 21. srpna (s výjimkou Františka Kriegla, jenž jakoukoli účast odmítl), a ty, kteří do Moskvy dobrovolně přiletěli ve dvou etapách. Rokování v Moskvě byla zahájena 23. srpna. Po čtyři dny jednali sovětští předáci s československými politiky a zároveň i s vedením čtyř intervenujících zemí a hledali východisko. 26. srpna československo-sovětská jednání skončila podpisem moskevského protokolu. Československé vedení kapitulovalo před sovětským tlakem a nechalo si vnutit sovětský ultimativní návrh. Přistoupilo na kompromisy, které narušovaly suverenitu Československa a pokračování v proreformní polednové cestě znemožnily. Moskevský protokol tak byl v naprostém rozporu s tím, co očekávala československá společnost bez rozdílu.

V časných ranních hodinách 27. srpna se do vlasti vrátili v naprosté tichosti členové československé delegace. První zprávy o závěrech moskevských rozhovorů vyvolávaly rozhořčení veřejnosti, jež je chápala jako dobrovolný souhlas s okupací. Neuklidnilo ji ani komuniké, s nímž se na ni obrátili českoslovenští předáci. Komuniké, plné obvyklých klišé, nebylo tím, co společnost chtěla slyšet. Nehovořilo se v něm ani o stažení okupačních jednotek, ani o platnosti XIV. sjezdu KSČ, komuniké nepotvrzovalo pokračování v reformní politice a dávalo až příliš najevo, že nebylo projevem svobodné vůle československých představitelů.

K obratu vedl až projev Alexandra Dubčeka. Řečník v něm ujišťoval posluchače, že československé vedení učiní vše pro to, aby našlo prostor, cesty a prostředky, jak rozvinout a uskutečňovat politiku, která nakonec povede k normalizaci poměrů. Přestože o této politice mluvil velmi neurčitě, podařilo se mu přesvědčit společnost, která chtěla věřit spolu se svými vůdci v existenci "prostoru", v to, že reforma bude pokračovat, i když bude spojena s určitými kompromisy. Půda pro přijetí moskevského protokolu, pro to, aby celá společnost uznala novou realitu, byla připravena.

Přispěli k tomu i další politici. Všichni se snažili prezentovat moskevský protokol jako nejednoznačný, ale přece jen určitý kompromis. Činil tak Josef Smrkovský, jenž v dopoledních hodinách 27. srpna ujišťoval Národní shromáždění, že se "spojenecká" vojska nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Československa a v několika etapách úplně odejdou, že KSČ bude pokračovat v politice, kterou nastoupila po lednu – na tom neměla nic změnit ani připravovaná určitá omezení svobody slova a opatření proti činnosti nelegálních organizací typu K 231, KAN aj.

Nejožehavějším problémem, který museli českoslovenští předáci řešit, byla otázka vysočanského sjezdu KSČ. V Moskvě se zavázali, že nebude uznán jako legální. Na Slovensku se o to na sjezdu KSS zasadil Gustáv Husák, bagatelizující okupaci jako "tragické nedorozumění". I v Praze se po dlouhých jednáních podařilo dosáhnout toho, že se většina vysočanského ÚV KSČ cítila vázána podpisy svých vůdců pod moskevským protokolem a převzala závazky v něm obsažené. Na krátkém zasedání 28. srpna souhlasili jeho členové s ukončením činnosti. Rozhodli se tak na základě několika příslibů, které však byly v rozporu s vůlí sovětského vedení, a proto se žádný z nich nesplnil.

Morální vítězství nad agresorem, politická porážka invaze vojsk Varšavské smlouvy proti Československu byly promarněny. Potlačením Pražského jara definitivně skončila jedna etapa ve vývoji reformních komunistických hnutí. Porážka reformního komunismu ukázala neslučitelnost "socialismu s lidskou tváří" s historicky reálným socialismem. V marné salámové taktice, která následovala po přijetí moskevského protokolu, se KSČ i celá společnost postupně, krok za krokem, vracely zpět před leden 1968. Začalo více než dvacet let normalizace.

Jitka VONDROVÁ,
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.