Boris Vyskot
Hluboce souhlasím s tezemi, které uvádíte v první části Vašeho provolání. Ve vědě je zcela rozhodující lidský faktor, u vědce považuji za kritickou vlastnost jeho bytostný vztah k badatelské práci. Podle mého názoru není tento vztah v současné době dostatečně pěstován a vážen.
Z vědy se stává kšeft, jehož úspěšnost se měří a váží impaktovými body, citacemi, funkcemi, tituly, patenty či počty grantů. Považuji za významné pěstování atmosféry lásky a úcty k bádání, včetně hluboké pokory k poznávání. Domnívám se, že v západním světě je tato situace mnohem příznivější. Naše věda je jen průměrná, což odpovídá i naší celkové průměrnosti a jistému úpadku morálky. Podle mého názoru bude trvat několik desetiletí, než se z této situace naše země dostane. Hlavní problém nevidím ve financování vědy: kdyby se o dotacích na jednotlivé projekty či pracoviště rozhodovalo moudře a spravedlivě, nevěděli bychom kam s penězi.Mezi bariéry, které brání větší úspěšnosti naší vědy či AV ČR, patří tedy podle mého názoru atmosféra v naší společnosti. Je velmi pravděpodobné, že větší část nadaných studentů se nevrhá do vědy, protože oproti jiným povoláním není ani společensky, ani finančně ceněna. Pokud se týká existence špičkových vědeckých osobností, je jich žalostně málo, jsou i velké generační problémy. Obecně musejí vedoucí vědečtí pracovníci trávit tolik času byrokracií, zejména psaním četných projektů a hlášení či sezením v různých hodnotících grémiích, že postupně přicházejí o svou odbornost a z hlediska tvůrčí vědy jsou nenávratně ztraceni. Je třeba samozřejmě nejvíce investovat do studentů a mladých a nadějných vědeckých pracovníků. Starat se o ně a vytvářet jim podmínky pro práci i lepší finanční podmínky k životu. To je orientace, která se v dlouhodobém časovém horizontu musí vyplatit – naší vědě i celé společnosti. Za strategickou považuji samozřejmě spolupráci se zahraničními partnery, bez nich se věda dělat nedá.
Podle mého názoru chybí naší vědě koncepčnost. V každodenním shonu za publikacemi a granty není dostatek času k větším a seriózním projektům. Není třeba jistě zdůrazňovat, že v dnešním grantovém systému by propadl třeba i velký otec genetiky Gregor Mendel. Dnešní doba fandí průměrnosti a kariéristům. Stačí jen účelově publikovat, a to co nejčastěji. Plníme tak granty či výzkumné záměry, získáváme nutné body na habilitace a profesury. Nevadí, když ty práce skoro nikdo nečte. Ono se to stejně ani nedá stihnout, prací se přece uveřejňuje daleko více, než se dá vůbec přečíst. Není dost času, musíme přece psát další projekty a publikace. Při posuzování kvality vědecké práce bych výrazně prosazoval, kdyby to dělali opravdu odborníci-specialisté přístupem "peer review" a "reading-through" a nikoli jen scientometrickou statistikou či vyplňováním dotazníků. Svolávání evaluačních či hodnotících komisí, ve kterých sedí naši nenápadní kamarádi či zahraniční spolupracovníci (běžná praxe v ústavech AV i na našich VŠ či MŠMT), je plýtváním času i prostředků, které často vedou k pokřiveným závěrům a sebeklamu.
Autor působí v Biofyzikálním ústavu AV ČR
25.6.2008
