abicko.avcr.cz > Akademický bulletin > 2006 > září > Příloha

Jiří Homola

Nejprve bych se rád vyjádřil k otázce bariér, které podvazují rozvoj excelence a limitují impakt vynikajících vědeckých osobností v ústavech AV ČR. Jsou to především (pořadí neodráží jejich relativní důležitost):

Nestimulující atmosféra. Domívám se, že atmosféra ve výzkumných ústavech nepodporuje dostatečně celkovou excelenci instituce a jednotlivých výzkumných týmů. Řada vědeckých pracovníků (i týmů) nemá zakořeněnou touhu dosáhnout badatelské excelence a nesrovnává pravidelně a kriticky své výsledky s výsledky nejlepších týmů v zahraničí. To ve svém důsledku vede k snížené schopnosti a ochotě rozpoznat excelenci u svých kolegů v rámci ústavu. Navíc úspěchy kolegů jsou často vnímány jako úspěchy "konkurenta” a ne jako příspěvek k úspěchu ústavu a k budování jeho mezinárodní prestiže.
Nedostatečná kontrola kvality. Podstatnou podmínkou rozpoznání a budování excelence je kritické hodnocení vědecké práce kolegy (peer review) i vědci samotnými. Stávající způsob hodnocení práce vědeckých pracovníků formou atestací dle mého názoru plní tento úkol nedostatečně. Jeho důsledkem je zachovávání (či nedostatečně razantní útlum) stagnujících či neperspektivních vědeckých problematik a zakotvení situace, v níž se dramaticky neliší institucionální podmínky pro velmi kvalitní a velmi slabé výzkumné týmy. To vede k nivelizaci hodnocení vědecké práce, neefektivnímu vynakládání zdrojů a působí demotivačně.
Nevhodný způsob a nástroje řízení. Současný způsob řízení vědecké práce je administrativní a postrádá silnou vědecko-programovou komponentu. Proto není schopen včas odhalit a využít potenciální jádra excelence ani pružně alokovat finační a lidské zdroje na jejich podporu. Rovněž není schopen dosaženou kvalitu dostatečně propagovat (dovnitř instituce i navenek).
Struktura řízení výzkumu v ústavech není dle mého názoru šťastná – za vědecký výzkum formálně spoluzodpovídá Vědecká rada (VR), která však nenese reálně žádnou odpovědnost. VR, jako orgán volený tvůrčími pracovníky ústavu, není nutně garantem vědecké excelence, ale často i orgánem, v němž se prosazují lokální zájmy. Úsilí managementu a VR pracoviště tak nejsou synergická.
Na úrovni ústavů chybí (mentorský) systém pro výchovu mladých vědeckých pracovníků k excelenci.
Nedostatečná podpůrná infrastruktura. Struktura a výkonnost instituciální infrastruktury podporující vědecký výzkum ve výzkumných ústavech není v souladu s aktuálními potřebami vědeckých týmů. Mnohost zdrojů a nástrojů financování výzkumu vyžaduje, aby ústavy měly grantovou a fiskální podporu s odpovídající kvalifikací a jazykovou vybaveností. Nedostatky podpůrného systému zvyšují administrativní zátěž na produktivní vědecké pracovníky a ve svém důsledku limitují jejich produktivitu.
Nedostatek finančních prostředků. Domnívám se, že není možné pravidelně dosahovat výsledků srovnatelných se světovou špičkou bez vynakládání srovnatelných prostředků na výzkum. Současný systém a objem prostředků v něm neumožňují financovat dostatek velkých projektů (s rozpočtem více než 10 milionů Kč) poskytující nadkritické množství zdrojů pro ambiciózní výzkumné projekty. Chybí programy podporující strategické výzkumné aktivity s dlouhodobým výhledem (delším než pět let) a periodickým prodlužováním.

S ohledem na výše uvedené omezující faktory bych považoval za vhodné, aby opatření na podporu rozvoje excelence v ústavech AV ČR obsahovala následující elementy:

Změna způsobu hodnocení vědecké práce. Posun hodnocení vědeckých pracovníků od stávajícího systému atestací směrem k adresnímu hodnocení vědeckých pracovníků ad hoc komisemi odborníků z oboru ve stejném či vyšším zařazení s cílem poskytnout vědeckým pracovníkům kritickou zpětnou vazbu a podmínky pro sebereflexi.
Zvýšení důrazu na kvalitu managementu. Zvýšit tlak na dosahování kvality a excelence na všech úrovních řízení (od ředitelů ústavů k vedoucím vědeckých oddělení). Posuzovat kritičtěji manažerské schopnosti vedoucích pracovníků na všech úrovních a důsledně svázat jejich hodnocení s kvalitou výsledků jejich organizačních jednotek. Sledovat vytváření a rozvoj excelence konkrétních týmů pracovišť na úrovni ústavů i AV ČR.
Zvýšení podpory kvalitních vědeckých programů. AV ČR by měla výrazně bojovat za zvýšení výdajů na vědeckou činnost v ČR. Zároveň je dle mého názoru žádoucí budovat v pracovnících AV ČR pochopení, že výzkum financovaný z veřejných prostředků by měl společnosti přinášet odpovídající hodnotu. Z tohoto pohledu je nutné na úrovni ústavu kriticky posuzovat individuální výzkumné problematiky, pružně tlumit nedostatečně kvalitní a neperspektivní problematiky a takto uvolněnými zdroji podporovat výkonné a perspektivní oblasti a oblasti, v nichž existuje reálná naděje dosáhnout excelence.
Vytváření nástrojů podpory excelence. Domnívám se, že obecně existuje relace mezi kvalitou výzkumu (a jeho managementu) a jeho schopností pro sebe získávat grantové prostředky. Proto osobně nepovažuji individuální dotace (granty) na podporu vybraných excelentních osobností za způsob, kterým by měl být financován jejich výzkum, ale za ocenění jejich přínosu. Tomu by měla odpovídat i forma dotace. Rozhodně by však neměla narušit princip volné soutěže mezi vědeckými myšlenkami a projekty.
Zkvalitnění podpůrné infastruktury. Intenzivněji podporovat zavádění moderních nástrojů vytváření, sdílení, řízení a kontroly vědeckých a provozních informací v rámci ústavů s cílem eliminovat nadbytečnou byrokracii, snížit administrativní zátěž na vědecké pracovníky a maximálně zefektivnit podporu vědecké činnosti.
Propagace excelence. Vytvořit v rámci ústavů konkrétní nástroje k propagaci vědecké kvality (dovnitř instituce i navenek) a toho současně využít k změnám atmosféry ve výzkumných ústavech a k prosazování excelence.