Jiří Sgall
Chci předeslat, že píši svá pozorování z pohledu uživatele systému s omezeným obzorem; nejsem odborníkem na financování vědy. Abych svůj obzor vymezil, stručně popíšu své zázemí.
Mým oborem je matematika a teoretická informatika, kde výzkum často probíhá v malých skupinách a není náročný na zvláštní vybavení; na druhou stranu právě toto umožňuje možná větší mobilitu lidí. Studoval jsem (Ph.D.) čtyři roky na soukromé univerzitě v USA, z pozdějších střednědobých pobytů znám blíže akademické prostředí také v Izraeli a Nizozemí.Nemyslím, že by má pozorování byla nová, vesměs jde o známé problémy. Snad mohu přispět zdůrazněním některých souvislostí a aspektů, které mi připadají opomíjené i přes jejich závažnost.
Současný stav
Přebujelost účelového financování
Účelové financování je v dnešní době standardním nástrojem snad ve všech vyspělých zemích. Nicméně množství grantových agentur, typů projektů, a zejména nekoncepčnost a nepromyšlenost zavádění novinek je myslím v Česku větší než jinde. To přesně podporuje stav vyhovující průměru (na každého se občas dostane) a nevytváří stabilní systém pro špičky (nic není do poslední chvíle jisté). O tom i o kvalitě hodnocení bylo již řečeno mnohé povolanějšími kritiky.
Kromě trvalého narůstání účelového financování v poměru k institucionálnímu dochází i ke kvalitativní změně k horšímu. Tu vidím v tom, že stále více dochází k tomu, že z účelových prostředků jsou kryty nejen odměny, ale i základní platy nebo jejich část, a to i u špičkových vědců. To je zřejmé zejména u některých typů výzkumných center, ale je to myslím stále častější i u běžných grantů. Tento postup vede ke krátkodobému zlepšení platů, z dlouhodobého hlediska však vede k existenční nejistotě při ukončení účelového financování. Pro ilustraci stačí připomenout chaos po skončení prvního běhu výzkumných center MŠMT – a to, že nová (aplikovaná) výzkumná centra financují základní platy v ještě větší míře.
Problémy platového systému
Nebudu si stěžovat na nominální velikost příjmu vědců, naopak si myslím, že v tomto směru dochází k přiměřenému pokroku. Neznám statistiky, uvedu svoji představu spíš proto, aby bylo jasné, z čeho v dalším textu vycházím. Připadá mi, že průměrný celkový příjem vědce v AV je možná o 50 % vyšší než národní průměr a typický celkový příjem vynikajícího a úspěšného vědce je dvoj- až čtyřnásobek národního průměru. Úmyslně mluvím o celkovém příjmu, ne jen o platu. Řekl bych, že za posledních 10 let se příjem vynikajících vědců zvýšil na troj- až pětinásobek a o stejný násobek stále ještě zaostáváme za vyspělými zeměmi.
Zásadní problém ale je struktura tarifního systému v kombinaci se systémem atestací. Typický mírně nadprůměrný vědec v poměrně krátké době projde formálními atestacemi do nejvyšších tarifních stupňů a pak již jeho plat z institucionálních prostředků stoupá s věkem více než s jakýmkoliv jiným faktorem, protože osobní ohodnocení nebývá zásadní položkou platu. Očekává se (a v daném systému oprávněně), že úspěšní si další ohodnocení obstarají sami. Negativním důsledkem je systém častých vedlejších úvazků na univerzitách, ve firmách apod. Ten je do té míry zažitý, že vědec, který žije jen z platu v AV, je považován za výjimku, podivína, neschopného. Z hlediska průměrného vědce dává tento systém ideální sociální zajištění, naopak pro špičkového vědce znamená neustálou nejistotu větší části příjmu. Znamená to také, že špičkový vědec či celá skupina může ztrácet vztah ke svému ústavu vzhledem k tomu, že podstatná část příjmů pochází odjinud. To přispívá k dělení týmů na menší skupinky málo spolu komunikující, vedení ústavů ztrácí možnost ovlivňovat skutečné dění ve vědecké obci a stává se pouze správcem majetku. Z hlediska dlouhodobého rozvoje ústavů a Akademie jako celku to není dobrý směr.
Byrokratická zátěž vědců
Je zřejmé, že byrokratické zatížení ve společnosti obecně nepřiměřeně narůstá a nelze čekat zlepšení. Současné grantové systémy a systémy hodnocení vědy k tomu však přispívají značnou měrou. Především jde o zátěž vyvolanou samotným psaním projektů a zpráv, ale také o nutnost vyhotovování řady posudků v až nesmyslném množství. (Odstrašujícím, ale ne neobvyklým příkladem pro mě byl malý mezinárodní grant s jedním účastníkem na každé straně, kdy bylo každoročně nutné napsat tři oponentní posudky a fyzicky svolat šestičlennou oponentní komisi.)
Vzhledem ke špatně nastavenému platovému systému je z pohledu ústavů značný nepoměr mezi cenou práce vědce a pomocných činností. Ústav za práci vědce ve stávajícím systému ve skutečnosti zaplatí mnohem méně než za kvalitní účetní, sekretářku znalou cizích jazyků či správce počítačů. Plat je v obou případech podobný, ale vědec přinese značné účelové prostředky (nejen na své osobní ohodnocení), navíc lze jeho činnost vykázat v hodnocení práce ústavu. Důsledkem je nekvalitní a nedostatečné zázemí ústavů a velký tlak na přenášení pomocných prací na vědce. Dle mého názoru právě toto velmi významně a zbytečně zvyšuje zátěž vědců.
Nedostatečný pohyb vědců
V současné vědě je zásadní kontakt s novými myšlenkami a podněty. Kromě krátkodobých pobytů a konferencí, kde účelové financování v principu vyhovuje, jde o různé dlouhodobé pobyty a pohyby. Zde současný systém naprosto selhává, což souvisí se všemi výše uvedenými body.
Vybudování si dobré pozice v systému účelového financování a dvojích úvazků vyžaduje nemalý čas, jistě několik let. To znamená, že i vynikající nový pracovník či host má horší výchozí podmínky než průměrný, který dlouhodobě setrvává ve své instituci. To je velmi negativní pro řadu skupin lidí.
Nejvýrazněji se toto projevuje ve vztahu k zahraničním hostům, spolu s dalšími faktory. Největší problém je samozřejmě plat, který vzhledem k výše popsanému rozdílu mezi platem a příjmem často není ani srovnatelný s příjmem českého vědce srovnatelné vědecké úrovně, přitom náklady cizinců jsou objektivně vyšší. (Z hlediska ústavu je samozřejmě problematické, aby plat hosta byl násobně větší než kmenového pracovníka.) Samostatnou kapitolou je nutné jednání s českými úřady, kde se ovšem také projevuje špatné zázemí ústavů a Akademie jako celku.
Další skupinou, které se již v jisté míře věnuje pozornost, jsou čeští vědci a absolventi vracející se ze zahraničí. Programy na jejich podporu jsou však diskutabilní kvality, a především si myslím, že jde o vytloukání klínu klínem – problém do značné míry vyvolaný účelovým financováním se řeší zavedením dalšího účelového financování, navíc se tím řeší jen jeden z mnoha důsledků.
Setrvačností účelového financování se ovšem výrazně zmenšuje i prostor k pohybu českých vědců mezi českými akademickými institucemi, už tak malý díky velikosti naší země. V domácí rovině mi také připadá důležité umožnit a podpořit případný příchod výzkumníků z komerční do akademické sféry. V současné době to sice zní jako utopie, protože komerční sféra expanduje rychleji a "pohyb mozků" je převážně opačným směrem. Ale domnívám se, že časem dojde opět k rovnováze a příchod či návrat z komerční do akademické sféry bude stejně běžný jako ve stabilních vyspělých zemích.
Ve vztahu k pohybu lidí se chci ještě zmínit o Ph.D. studentech, kteří se v úspěšných zahraničních institucích podstatně podílejí na výzkumu. Myslím, že dobří studenti na předních univerzitách v USA se své akademické činnosti věnují s velikým nasazením, jako své hlavní kariéře. To je u nás výjimečné, většina studentů se více věnuje vedlejšímu zaměstnání. To, že výše popsaný systém vedlejších příjmů prosperuje i mezi našimi nejlepšími doktorandy (ať už díky našemu vzoru nebo díky stejným systémovým chybám), mi připadá do budoucna značně znepokojivé.
Akademie věd ve srovnání s univerzitami
Myslím, že výše uvedené problémy se daleko více dotýkají Akademie než univerzit. Akademie se obecně týká nedostatečná podpora excelence více než univerzit. Ale je pozoruhodné, že i v řešení mnoha ze zmíněných problémů jsou univerzity dále než Akademie.
Co se týče platového systému, jsou univerzity evidentně napřed v tom, že již nejsou vázány tarifními tabulkami, a tím byly donuceny tento problém řešit. Systém vedlejších úvazků je možná méně problematický tam, kde je náplní práce i konkrétní výuka, nejen základní výzkum. Navíc naopak některé regionální univerzity jsou na něm do značné míry závislé.
Zázemí univerzit vždy bylo větší díky nutnosti zajištění studentů včetně infrastruktury a administrativy s tím spojené. Financování univerzit není tolik závislé na financování vědy, a tím pádem (ne)kvalita systému financování vědy jejich činnost tolik neovlivňuje. Pohyb studentů nutí univerzity, aby uměly řešit technické problémy s pohybem lidí včetně cizinců. A tak dále.
Toto srovnání poukazuje na aktuálnost těchto problémů pro Akademii – ale také na to, že i když jsou univerzity v pěstování vědy přirozeným spojencem Akademie, tak v některých aspektech nemusí mít stejné zájmy.
Návrhy
Omezení mzdových prostředků z účelového financování
Odhaduji, že nyní je v Česku podíl mateřské instituce na příjmu úspěšných vědců 25–35 % a dále klesá. Myslím, že by ve zdravém stabilizovaném systému měl být základní plat dobrého vědce poskytovaný z rozpočtu ústavu nejméně 70–80 % jeho celkových příjmů. Tak je tomu třeba v USA, kde z grantů a jiných zdrojů může být placen letní plat, tj. maximálně 25 %, a vedlejší úvazky k plnému zaměstnání jsou neobvyklé. V jiných zemích je zase celkový úvazek na státních akademických institucích striktně omezen na 100 %. Řada zahraničních institucí má také striktní pravidla pro vedlejší příjmy z komerční sféry (consulting). Tím chci ilustrovat, že i v zahraničí je tento problém pociťován a různým, často poměrně direktivním způsobem řešen.
Je tedy žádoucí přesunout naprostou většinu dnešních účelových mzdových prostředků do institucionálních a zároveň omezit systém vedlejších úvazků. V současné situaci si nedovedu představit scénář takové radikální změny. Nicméně si myslím, že pokud nedojde alespoň ke změně trendu nyní, bude to později ještě horší. V blízké budoucnosti lze očekávat další zvyšování úrovně platů i příjmů vědců až do přibližného vyrovnání se úrovni v západní Evropě. V době zvyšujících se příjmů a systémových změn (jakou je například přechod ústavů do jiné právní formy) lze jistě lépe nalézt mechanismy pro změnu struktury příjmů; pokud se však příjmy stabilizují v nevhodné struktuře, bude to mnohem těžší.
Flexibilita používání grantových prostředků
Je nutné neustále se snažit o rozumné uvolnění pravidel, které by snížilo byrokratickou náročnost. Konkrétním námětem je převoditelnost prostředků mezi jednotlivými roky řešení projektu a případně na konci možnost prodloužení řešení o rok s použitím nevyčerpaných prostředků. Tento systém funguje např. u grantů NSF v USA. Praktické nevýhody našeho rigidního systému jsou zřejmé a jako argumenty v jeho prospěch jsem vždy slyšel jen úřednické výmluvy, že "to tak musí být". Roční prodloužení grantu kromě efektivního využití zbývajících prostředků může umožnit, že vzniklé publikace již projdou recenzním řízením.
Možnost snadného jednání o pokračování grantového projektu
Jedna z možností, jak snížit byrokratickou náročnost grantového financování pro velmi dobré vědce, je nabídnout jim téměř automatické obnovení grantů. V mnoha případech je výzkumný program dlouhodobý a řešitelé rutinně podávají aktualizované návrhy projektů. (Před časem se mluvilo o zavedení nějaké formy pokračovacích grantů, nevím, na čem tato myšlenka ztroskotala.) Časově si lze dobře představit, že by po přijetí dílčí zprávy na začátku posledního roku projektu grantová agentura do měsíce vytipovala několik vynikajících grantových projektů a vyzvala jejich řešitele k zjednodušenému jednání o pokračování na další období. Tento systém by byl i motivační, na rozdíl od dnešního, kdy vynikající řešení projektu nepřináší prakticky žádné výhody pro další období.
Individuální dojednávání podmínek podpory vynikajících osobností
Pokud mluvíme o omezeném okruhu vedoucích vědeckých osobností, které zaštiťují vědecké školy, je podle mě místo běžné grantové soutěže vhodné vyzvat je k individuálnímu jednání o budoucí podpoře. K tomu ostatně částečně směřoval i předchozí bod.
Z hlediska vynikajícího odborníka, který je zodpovědný za život aktivního týmu, je těžko přijatelná současná forma soutěží, kdy výsledkem je buď plné přidělení prostředků, nebo jejich naprosté zastavení. Vede to k tomu, že takové týmy žádají o řadu různých typů podpory kvůli omezení rizika a výsledek často neodpovídá skutečným potřebám, nemluvě o zbytečné byrokratické náročnosti plně přenesené z administrativy na vědeckou obec.
Individuální jednání o celkové situaci takového týmu je pro správce financí samozřejmě podstatně náročnější než současné systémy hodnocení. Lze ale očekávat, že povede ke kvalitativně lepším výsledkům, protože výsledná vyjednaná podpora může daleko lépe odpovídat jak skutečným potřebám vědeckého týmu, tak finančním možnostem správce. Jednání také poskytuje kvalitní zpětnou vazbu, a tím může vést k lepšímu a stabilnějšímu prostředí. Navíc, zejména ve srovnání s u nás častou úřednickou arogancí, individuální jednání je samo o sobě nemalým výrazem uznání.
Myslím, že dobrá analogie je systém pobídek pro průmyslové investory. Nikdo nežádá, aby velké automobilky soutěžily o granty ve stejné kategorii s drobnými podnikateli. Individuální jednání je zde standardním nástrojem, který málokdo zpochybňuje.
Autor působí v Matematickém ústavu AV ČR
25.6.2008
