Červenec 2010
Lorentz Hendrik
18. července 1853 se v Arnhemu narodil a 4. února 1928 v Haarlemu zemřel holandský fyzik a zakladatel elektronové teorie Hendrik Lorenz. Studoval na univerzitě v Leidenu, kde také ve 22 letech obhájil disertační práci na téma Odraz a lom světla z hlediska Maxwellovy teorie. Jeho práce měla takový úspěch, že za tři roky zde byla pro něj zařízena nová katedra teoretické fyziky. Zabýval se převážně elektromagnetismem; studoval vztah elektřiny, magnetismu a světla. Dále se věnoval elektrodynamice, ve které položil základy pro speciální teorii relativity Alberta Einsteina. V elektromagnetismu vypracoval novou teorii o elektronech, podle které nejsou atomy elementárními částicemi, ale skládají se z ještě menších elektricky nabitých částic. Světlo je potom vyvoláno oscilacemi těchto nabitých částic v atomu. V té době se již vědělo, že světlo je elektromagnetické vlnění a Lorentzova teorie tak dobře vysvětlovala jeho vznik. Jeho kolega Pieter Zeeman (1865-1943), který studoval pod jeho vedením na univerzitě v Leidenu jako asistent, později se pak stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu, kde studoval spektra, objevil jev, který dnes nese jeho jméno. Již před Zeemanem bylo známo, že různé materiály vyzařují světlo o různých diskrétních hodnotách frekvencí, čímž vytváří spektrální čáry, pro každou látku charakteristické. Zeeman si všiml, že v přítomnosti magnetického pole se spektrální čáry polarizovaného světla štěpí na více čar. Tento jev vysvětlil Lorentz za pomoci své elektronové teorie. Magnetické pole nemění dráhu obíhajících elektronů, jak by mohlo někoho napadnout, ale mění rovinu jejich oběhu, čímž dochází k vyzařování na několika odlišených frekvencích. Lorentzova elektronová teorie sice narážela na těžkosti při vysvětlování jevů uvnitř atomů, ale dokázala dobře vysvětlit i mnoho dalších elektrických a optických jevů. 1875 vysvětlil vzorce pro intenzitu při odrazu a lomu. 1892 dal nový obsah Maxwellovým rovnicím; vektory elektrického posunutí a magnetické indukce mají mikroskopický, statistický význam. K těmto Maxwellovým-Lorentzovým rovnicím přistupuje nový fundamentální vztah pro tzv. Lorentzovu sílu, které podléhá elektrický náboj v elektromagnetickém poli. V roce 1902 byli Hendrik Lorentz a Pieter Zeeman oceněni Nobelovou cenou. Od roku 1912 pracoval jako ředitel výzkumu Teylerova ústavu v Harlemu. Zůstal ale čestným profesorem v Haarlemu, kde pořádal jednou týdně přednášky.
Giles Ernest
20. července 1835 se narodil a 13.11.1897 zemřel australský cestovatel Ernest Giles. V roce 1872 jako první použil stanic na právě zřízené transkontinentální telegrafní lince jako východiska k průzkumu vnitřní Austrálie. Na cestu vyrazil od Chambers Pillar na Finkeho řece, asi 400 km putoval podél MacDonnelova pohoří, přičemž objevil Liebigovo pohoří a Amadeovo jezero. Byl prvním bělochem, který spatřil Ayersovu skálu, kterou domorodci nazývají Uluru.
Nachází se přibližně ve středu Austrálie, asi 450 km od města Alice Springs. Je to největší monolit na světě vyčnívající 348 m nad rovinou okolních plání o délce 3,5 km a šířce 2,5 km. Ayersova skála dostala jméno po bývalém australském premiérovi a dnes je součástí národního parku Uluru - Kata Tjuta. V okolí žije již asi 22 000 let kmen Amantů, pro který má skála velký význam duchovní. Každá součást monolitu, každá jeskyně a prohlubenina je pro ně posvátná, má zvláštní smysl a je s nimi spojeno mnoho legend. V jeskyních a skalních výklencích Uluru byly objeveny malby vnitrozemských kmenů představující lukostřelce, oštěpaře či zvířecí hlavy s mohutnými rohy, peřím a listím. Nejstarší obrazce mají geometrické tvary. V roce 1873 a 1874 se Giles pokusil přejít kontinent od stanice Peake přes jím objevené pohoří Musgrave a pohoří Petermannovo. Došel až k 126 stupni východní délky a pokaždé musel cestu ukončit kvůli nedostatku vody a neprůchodné křoviny. Při cestě v roce 1874 zmizel v poušti jeho průvodce Alfred Gibson. Na čtvrté cestě v roce 1875 vyšel od Spencerova zálivu, putoval podél západního břehu Torrensova jezera a přes velkou poušť Viktoriinu až k Moorovu jezeru do Perthu. Na zpáteční cestě šel podél řeky Murchison ke středu kontinentu, přešel Gibsonovu poušť a cestu ukončil u stanice Peake. Při cestě používal velbloudů a jeho rychlost při cestování byla 2000-2500 mil za měsíc.
Hertz Gustav Ludwig
22. července 1887 se v Hamburku narodil, a 30.10.1975 v Berlíně zemřel německý fyzik Gustav Ludwig Hertz. V roce 1906 začal studovat na univerzitě v Göttingenu , později na univerzitě v Mnichově a Berlíně, promoval v roce 1911. V roce 1913 nastoupil jako odborný asistent na Institutu fyziky v Berlíně, 1914 byl mobilizován, 1915 těžce zraněn. 1917 se vrátil do Berlína, 1920 - 1925 působil ve fyzikální laboratoři Philips v Eidhovenu a pracoval na jednom z prvních pokusů, který se stal podkladem pro Franck-Herzův experiment. Poprvé ho předvedli již v roce 1914 (dvanáct let před vznikem kvantové mechaniky) a poskytli tak jasný důkaz Bohrova postulátu, který říká, že energetické stavy atomů jsou kvantovány a že výměna energie mezi atomy a okolím probíhá pouze tehdy, když tato energie nabývá určitých hodnot.V tomto experimentu jsou atomy par rtuti excitovány nepružnými srážkami s elektrony o určité energii. Jde tedy o předání mechanické energie. V roce 1925 se stal profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na University of Halle a spolu s Jamesem Franckem získal Nobelovu cenu za fyziku za objev zákonů, kterými se řídí srážka elektronu s atomem. V roce 1928 se vrátil do Berlína jako ředitel Ústavu fyziky Technologické univerzity v Charlottenburgu a byl zodpovědný za způsob oddělování izotopů neonu prostřednictvím šíření kaskády.
V roce 1935 z této funkce z politických důvodů odstoupil a začal pracovat jako ředitel výzkumné laboratoře Siemens Company. 1945 - 1954 byl vedoucím výzkumné laboratoře v Sovětském svazu, a byl jmenován profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku., kde působil až do roku 1961, kdy odešel do důchodu.
Starší kalendária
Srpen 2009
Žába Zbyněk
15. srpna 1971 v Praze zemřel významný český egyptolog. prof. Zbyněk Žába. Narodil se 19. 6. 1917 v Doubravicích. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové studoval až do zavření vysokých škol 1939 na Karlově univerzitě obor klasická filologie, po válce přešel na orientalistiku-egyptologii. Univerzitní studia dokončil v roce 1949. Byl žákem a nástupcem zakladatele české egyptologie Františka Lexy, jehož zásluhou byl v roce 1925 na půdě Filozofické fakulty UK založen egyptologický seminář a který byl také prvním řádným profesorem egyptologie v tehdejší ČSR..V roce 1954 se Žába stal docentem egyptologie na Karlově univerzitě v Praze, 1955-1957 působil v Káhiře na Vysoké škole jazyků jako učitel češtiny. 1959 byl jmenován profesorem egyptologie na FF UK Praha. V roce 1958 vyhlásilo UNESCO mezinárodní akci na záchranu památek Núbie ohrožených vodami tehdy zahajované stavby přehrady u Asuánu (tzv. Jižní chrám u Táfy, pevnost Kertásí, pohřebiště ve Wádí Qitně). Československá vláda se rozhodla místo finančního příspěvku akci podpořit účastí našich egyptologů při práci v Núbii. Se souhlasem egyptské vlády tak vznikl mezinárodní ústav s jedním pracovištěm v Praze a druhým v Káhiře. Na založení ústavu se prof. Žába podíle zejména svými organizačními schopnostmi. Počátkem šedesátých byla ústavu přidělena i archeologické koncese na pyramidovém poli v Abúsíru u Káhiry let a v Núbii začala expedice ústavu pracovat pod jeho vedením. Výzkum se zde v 60. a první polovině 70. let soustředil především na jednu z nejvýznamnějších soukromých architektur doby Staré říše - Ptahšepsesovu mastabu. Dodnes je Žábovo francouzské vydání Ptahhotepova naučení a anglické vydání skalních nápisů z Nubie považováno pro egyptologii za velmi cenné a významné. V roce 1960 se Žába stal ředitelem Československého egyptologického ústavu. Nový impuls pak zaznamenala archeologická práce ústavu v Abúsíru v roce 1976, kdy ústav získal novou koncesi na lokalitě zahrnující území přibližně o rozloze 2 km2 v celé oblasti mezi Abúsírem a Sakkárou s mnoha památkami, především z období Staré říše a Pozdní doby.
Žába byl také prvním naším vědcem, který publikoval práci zaměřenou výhradně na pyramidy. Jeho kniha vyšla roku 1953 francouzsky a její český název zní "Astronomická orientace v starověkém Egyptě a precese světové osy". Významným mezníkem pro další vývoje české egyptologie byl vznik Českého egyptologického centra v létě 2000.
Žižkov
7. srpna 1877 byly rozhodnutím ministerstva vnitra v Praze Královské Vinohrady I. přejmenovány na Žižkov. Území dnešního Žižkova bylo součástí obce Hory Viničné vznikající v roce 1788, (resp. od zřízení samospráv v roce 1849), která byla v roce 1867 přejmenované na Královskou Vinohradskou obec (König. Weinberge). V roce 1875 byla rozdělena na dvě obce s názvy Vinohrady I. (od roku 1877 Žižkov) a Vinohrady II. (od roku 1877 Královské Vinohrady). Obě samostatné obce za hradbami Prahy byly posléze povýšeny na města, Královské Vinohrady v roce 1879, Žižkov v roce 1881.Žižkov se pyšní několika zajímavými architektonickými stavbami. Na Sladkovského náměstí u budovy c.k. reálky na Žižkově (dnes gymnázium Karla Sladkovského) postavené v letech 1898-99 byl podle projektu architekta Josefa Mockera vybudován v letech 1899-1903 novogotický trojlodní kostel sv. Prokopa s jednou věží.
Gymnazium Karla Sladkovského 
Kostel sv. Prokopa
Po roce 1865 nastala v prostoru mezi Vrchem Vítkov - Vítkova hora a Vrchem sv. Kříže velká výstavba. V roce 1843 měl Žižkov 83 usedlíků, v roce 1850 více než dvojnásobek, - 197 osob. Za dalších sedm let přibylo 71 osob a v roce 1869 již měl Žižkov zapsáno 292 obyvatel. V té době se ale ještě moc nestavělo a obyvatel přibývalo pomalu. V osmdesátých letech se už staví po celém území a Žižkov je velkým městem s 21.212 obyvateli! V roce 1890 má 42.000 osob ve více než 750 domech! Kolem roku 1920 už byla celá čtvrť zastavěná a ve výstavbě se pokračovalo vlastně už jen na Ohradě. Na Žižkov vedla jedna z prvních elektrických tramvají.
Takhle Žižkov vypadal dřív
A takhle vypadá z vrcholu Televizního vysílače Žižkov dnes
Vrch Žižkov, po němž město nazváno, zval se až do r. 1420 se kopec na Žižkovem nazýval (snad po pražském měšťanu Vítkovi z Hory, který tu měl vinice) Vítkov. Vinice byly hlavně na jižní straně a pod nimi z Horské brány vedla horská silnice do Kutné Hory. Okraj návrší mezi Vítkovem a Olšany byl nazýván Šibeničná hora, protože tu stála pražská šibenice a vinice kláštera sv. Ambrože. Od 15. století byla Na Ohradě byla vinice stejného jména. Vinice časem (jako všechny kolem Prahy) zpustly. 14. července 1420 na Vítkově husité pod vedením Jana Žižky z Trocnova porazili křižácké vojsko a dlouho tam byly hradby a příkopy Žižkovy. Od toho vítězství byla hora Vítkov přejmenována na Žižkov. (Navrhovaná jména "Bojiště" a "Kalich" se neujala) Od té doby byl Žižkov ještě několikráte svědkem válečných hrůz. Švédové, Francouzi i Prusové odtud stříleli na Prahu. V roce 1938 byl na hoře Vítkov vystavěn (1938 znovu upraven, po 1945 doplněn o další část) k poctě účastníků boje za vznik Československé republiky Národní památník. 14. července 1950 (výroční den bitvy na Vítkově) byla před Národním památníkem na Vítkově odhalena největší bronzová jezdecká socha na světě – pomník Jana Žižky z Trocnova.
Je 9 m vysoká, 9,6 m dlouhá a váží 16,5 tun. Sochu navrhl profesor pražské Akademie výtvarných umění Bohumil Kafka, který na ní pracoval od roku 1931, ale dokončení svého díla se nedočkal. Krátce po dohotovení modelu zemřel. Odlití sochy provedla slévárna K. Mašky v Karlíně, socha byla po detailním propočtu statiky profesorem B. Hacarem upevněna na železobetonové trny zakotvené v tělese Národního památníku.
Nejznámější a výškově dominantní žižkovská stavba Žižkovský televizní vysílač stojí na hranici Žižkova s Vinohrady v Mahlerových sadech od roku 1992.
Autory věže jsou ing. arch. Václav Aulický, dr. ing. Jiří Kozák, CSc. a Ing. Alex Bém, stavba je chráněna československým patentem. Tři kruhové tubusy dosahují do výšky 134 metrů. V hlavním, přecházejícím do anténního nástavce o průměru 6,4 metru (další dva pak 4,8 metru), jsou dva rychlovýtahy, ve dvou dalších je provozní technologický výtah a požární nouzové schodiště. Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů železobetonová, 4 metry silná deska o průměru 30 metrů. Vypočtená výchylka věže na vrcholu činí až 120 cm. V běžném provozu není žádný výkyv znatelný, protože je eliminován speciálním kyvadlovým tlumičem kmitů. Na věži je vyhlídková místnost s dalekohledem a vyhlídková restaurace. V roce 2000 bylo na žižkovskou věž nainstalováno v rámci projektu Praha Evropské město kultury 2000 10 miminek, která vytvořil architekt David Černý. Koncem roku byla sejmuta, avšak pro velký úspěch byla v roce 2001 upevněna na věž na trvalo.
Vysílač Praha Žižkov poskytuje Pražanům: televizní signál, programy rozhlasové vysílání, telefonické spojení pro mobilní i pevné sítě, středisko řízení sítě společnosti T-Mobile Czech Republic, a.s., hlavní stanice televizních kabelových rozvodů, meteorologické zařízení monitorování kvality ovzduší v Praze, rádiové stanice záchranné služby a hasičského sboru.
Červenec 2009
Sekora Ondřej
4. července 1967 v Praze zemřel český spisovatel, kreslíř a otec Ferdy Mravence Ondřej Sekora. Narodil se 25. 9. 1899 v Brně v rodině odborného učitele, který mu zemřel když mu bylo 7 let a rodina pak žila ve velmi bídných poměrech. Ondřej vychodil obecnou školu v Králově Poli, studoval na gymnáziu v Brně, po přestěhování rodiny dokončil studium ve Vyškově. 1918 složil urychlenou válečnou maturitu a jako jednoroční dobrovolník byl do konce války ve Vídni. Na přání matky začal studovat práva, ale při studiu kreslil a přispíval svými kresbami do Lidových novin. V roce 1921 studia ukončil a stal se redaktorem Lidových novin jako sportovní novinář, kreslíř, karikaturista, soudničkář a fejetonista. Také přispíval do časopisu Sport. 1924 a 1927 pobýval vždy celý rok ve Francii na studijním pobytu. Psal tam sportovní reportáže, přispíval kresbami i do francouzských časopisů. Ve Francii poznal ragby a doma je pak začal propagovat. Napsal a nakreslil jeho první česká pravidla a později působil jako trenér a rozhodčí. Ve Francii se seznámil a navázal přátelství s českými umělci, kteří tam v té době žili - např. J. Zrzavý, B. Martinů aj. V roce 1928 nastoupil do pražské redakce Lidových novin a začal se věnovat i rubrice pro děti. V roce 1941 musel z redakce odejít, protože jeho manželka byla židovka. Od roku 1944 až do konce války byl internován v pracovních táborech v Polsku a Německu. Po válce působil jako redaktor deníku Práce a satirického časopisu Dikobraz. Od 1949 přešel do Státního nakladatelství dětské knihy a od roku 1952 pracoval jako spisovatel a ilustrátor na volné noze. Za své knihy získal různá ocenění a v roce 1964 byl jmenován zasloužilým umělcem.
11. července 1240 privilegiem císaře Fridricha II. se Frankfurt nad Mohanem stal prvním veletržním městem na světě. Počátky konání veletrhu se však datují již od počátku 11. století, kdy se na tradičním podzimním veletrhu obchodovalo s obilím, vínem, dřevem, vlnou a živými zvířaty. První písemné doložení je rokem 1160.
Fridrich II.
Byl středověký rytíř, který vládl výborně zbraní. Byl však také výborným diplomatem. Pěstoval poezii a kulturu.
Císař Svaté říše římské Fridrich II. (1194-1250) z rodu Hohenstaufů se císařem stal po urputném zápase o císařskou korunu, který proběhl mezi rodem Štaufů a rodem Welfů. Llegitimními následníky byli Štaufové, ale vzhledem ke své neuvážené politice ztratili podporu papeže a navíc byl Fridrich v době uvolnění císařského trůnu (1197) teprve dvouletým chlapcem V dospělosti byl zajímavým a pokrokovým člověkem, který na jedné straně dobýval Svatou zemi (byť byl v době získání Jeruzaléma stižen církevní klatbou) a byl velkým příznivcem duchovních institucí (např. Řádu německých rytířů) a na straně druhé nemístně koketoval s islámem a judaismem. Jeho orientální sklony se projevovaly tím, že měl vlastní harém. Jeho spory s církevními autoritami došly až tak daleko, že byl papežem Inocencem IV. na koncilu v Lyonu (1245) označen za antikrista. Ke konečnému uznání Fridricha II. císařem Svaté říše římské došlo až v roce 1211, kdy jej uznala skupina knížat v čele s Přemyslem I. Otakarem. Za tuto podporu ho Fridrich odměnil vydáním Zlaté buly sicilské.
V roce 1840 se součástí frankfurtského veletrhu stal knižní veletrh. V roce 1919 byla na výstavišti postavena první hala se samonosnou konstrukcí – Festhalle, která vystavovatelům slouží dodnes. Výstavní věž měří 156,5 m a je nejvyšší kancelářskou budovou v Evropě.
Dnes je Messe Frankfurt společnost s ročním obratem 436 milionů € a více než 1400 zaměstnanci po celém světě (data z roku 2008) patří mezi největší veletržní a výstavní společnosti. Má 29 dceřiných společností, 5 poboček a 48 mezinárodních obchodních partnerů, zajišťujících servis pro její zákazníky ve více než 150 zemích světa. V roce 2008 uspořádala více než 110 veletrhů, z toho přes 60 výstavních akcí mimo území Německa. V současnosti výstavní centrum ve Frankfurtu zahrnuje 322 000 m2 výstavní plochy s 9 halami a kongresovým centrem.
ALEŠ MIKOLÁŠ
10. července 1913 na mozkovou mrtvici v Praze zemřel český malíř, kreslíř a ilustrátor Mikoláš Aleš. Narodil se 18. 11. 1852 v Miroticích v jižních Čechách. Malovat začal již ve čtyřech letech. Vystudoval gymnázium v Písku a pokračoval v letech 1869-1877 na pražské univerzitě - Malířská akademie v Klemetýnu u profesorů Jana Swertse a Josefa Matyáše Trenkwalda. Protože již neměl rodinu a musel se živit sám, kreslil do řady časopisů např. Paleček, Černokňažník, Zlatá Praha, Humoristické listy, Světozor, Šotek a Švanda Dudák. Na univerzitě hájil české umění v Praze, zejm. proti německému profesorovi Alfredovi Woltmannovi, který původnost českého umění popíral. Za tuto činnost Aleš odsouzen ke čtyřdennímu vězení a z akademie vyloučen. V roce 1875 nastoupil na jednoroční vojenskou službu do kasáren v Újezdu. Morálně i finančně ho podporoval Alexandr Brandejs, nájemce statku v Suchdole, kde Aleš často žil a tvořil obrázky s vlasteneckou tématikou. Zde je také postaven Alšův pomník . Na Brandejsův podnět se také přihlásil do soutěže na výzdobu foyeru v Národním divadle v Praze. Navrhl 14 lunet, ale protože to byla velká práce, tak přizval Františka Ženíška a společně v roce 1879 výběrové řízení vyhráli. Také se v tomto roce oženil s Marinou Kailovou a nastěhovali se do bytu na Malé Straně (Lázeňská ul.283/15).. Vzápětí odjel na studijní cestu do Itálie. Po svém návratu 1880-1881 pracoval na lunetách pro Národní divadlo. Soutěžní porota mu však při práci stále předhazovala, že jeho myšlenky namaloval a dokončil Ženíšek, protože se jí jeho uhlazený a líbivější projev se splývavými liniemi a hladkou malbou líbil lépe než "neotesaný", neurovnaný, nekonvenční a citově vášnivý Aleš. Ten pro toto nepochopení velmi zahořkl a prakticky zanechal malby. Musel však také pokračovat i s ilustracemi do časopisů (zejm. časopis Šotek) a v roce 1884 se dokonce z finančních důvodů musel věnovat téměř výhradně kresbám a ilustracím do časopisů, dokonce tvořil i návrhy a kartony na fresky a sgrafita. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní “Osiřelo dítě”. Roku 1896 se Mikoláš Aleš stal čestným starostou výtvarného spolku Mánes.V roce 1900 (to se mu už dařilo dobře) se přestěhoval do bytu se třemi pokoji na Havlíčkově třídě (dnes Bělehradská 1018/64), kde je umístěna pamětní deska od Josefa Šejnosty. V roce 1912 vydal Mánesův spolek první samostatnou publikaci o jeho díle a téhož roku byl také jmenován pražským měšťanem s titulem inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce uměleckých dílech. V roce 1913 namaloval své poslední dílo “Svatý Václav”. 10. 7. 1913 zemřel, jeho manželka Marina pak v roce 1941. Jsou pochováni na hřbitově ve Vinohradech, kde mu pak v roce 1917 spolek výtvarných umělců Mánes postavil pomník. První Alšův pomník však postavil Josef Rada v Alšových sadech v Praze 4 roku 1914.
Mikoláš Aleš vytvořil celkem 8000 nejrůznějších kreseb, kartonů, ilustrací či náčrtů a 65 olejomaleb. Nejznámější: Olejomalby 1873 - Sláva Čechie, 1877 - Husitský tábor, 1878 - Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem. Obrazové cykly: 1876 – Smysly, 1878 - Poezie-Malířství-Hudba, Vlast, Život, Mýtus, Národní zpěv a hudba a Historie. Čtrnáct lunet (témata: Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov). Ilustrace pro: 1883 - Ohlas písní ruských, 1884 - Rukopis zelenohorský a královédvorský, 1894 - Zvony a zvonky, 1900 – Psohlavci, Máj. Scénografické práce pro Národní divadlo:1897 – Šárka, 1887 - Naši furianti, 1896 – Neklan.
Červen 2009
František Ferdinand d´Este
16. června 1914 rakouský následník trůnu František Ferdinand d´Este rozhodl o trase své cesty do Bosny, na které se měl účastnit sledování vojenských manévrů a otevření muzea v Sarajevu. 24. 6. 1914 dorazil do Terstu, nalodil se na moderní bitevní loď Viribus unitis, která ho 25. 6. 1914 dopravila do ústí Neretvy. Na jachtě Dalmat plul proti proudu Neretvy do Metkoviče. Odtud pokračoval vlakem do Mostaru a Illidžy. Zde se setkal se svou manželkou Žofií a ubytovali se v hotelu Bosna. Odpoledne navštívili bazar v Sarajevě, kde František Ferdinand koupil místní umělecké výrobky do svých sbírek. 26. a 27. 6. 1914 se v hotelu Bosna konala slavnostní večeře, František Ferdinand měl výbornou náladu. Padl návrh, aby byla zrušena zítřejší návštěva Sarajeva a odcestovali rovnou domů. Chvíli František Ferdinand váhal, ale nakonec se rozhodl, že původní program dodrží.
V neděli 28. 6. 1914 po snídani a mši v hotelu poslal František Ferdinand telegram svým dětem, v 9:50 přijel vlak z Illidži do Sarajeva. Ulice vroubily zástupy lidí, mezi nimi však bylo jen 120 policistů cca 200 kroků od sebe. Mohli být povoláni i vojáci, kteří se pod dohledem Františka Ferdinanda účastnili manévrů, jenže generální guvernér Bosny Oskar Potiorek to odmítl, že mají zašpiněné uniformy z manévrů. Následník trůnu s manželkou nasedli do černého automobilu Graf & Stift, jehož majitelem byl hrabě Harrach a seděl vlevo od řidiče. Na sklápěcím sedadle seděl guvernér Potiorek, František Ferdinand s Žofií na zadních sedadlech.
Vůz jel 20 km rychlostí. Nejprve první atentátník Čabrinovič vhodil do vozu bombu, kterou František Ferdinand odhodil (nebo se svezla po srolovaném plátěném krytu), takže explodovala až pod dalším vozidlem. Auto kupodivu zastavilo a hrabě Harrach šel zkontrolovat co se stalo. Asi po 2 minutách se vrátil a kolona pokračovala k sarajevské radnici, kde měla být pronesena uvítací řeč. František Ferdinand nejprve starostu naštvaně přerušil s tím, že přijel do Sarajeva na návštěvu a oni tam po něm házejí bomby. Pak se během prohlídky radnice řešilo, jestli má vůbec být původní program návštěvy dodržen. Nakonec byla pouze změněna trasa Jenže řidiče prvního vozu nikdo o změně neinformoval, takže jel podle trasy původní a další vozy jely za ním. Když to zjistili v následníkově autě, zařadil řidič zpátečku a chtěl vycouvat. Bylo to však v místě, kde čekal druhý atentátník Gavrilo Princip. Ten dvakrát zmateně bez míření vystřelil, poprvé nízko, podruhé po zpětném nárazu výše. Absolutně mimo logiku a pravděpodobnost smrtelně zranil arcivévodu i vévodkyni. První kulka prošla skrze dvířka a trefila Žofii do břicha.. Druhá kulka Františka Ferdinanda do krční tepny. Žofie zemřela hned. Hrabě Harrach stál na stupátku vedle arcivévody, chránil ho svým tělem a držel arcivévodovi límec, aby mu nepadala hlava, a stíral mu potůčky krve vytékající z úst. František Ferdinand zemřel po příjezdu do Konaku v 11 hodin dopoledne. Rakousko-Uhersko, podporované Německem, využilo atentát jako záminku k vyhlášení války Srbsku a to byl také začátek l.světové války.
Walther Hermann Nernst
25. června 1864 se v Briesen v Západním Prusku narodil a 18. 11. 1941 v Berlíně zemřel německý fyzikální chemik, Walther Hermann Nernst. Studovat začal v Graudentzu, pokračoval studiem fyziky a matematiky na univerzitě v Curychu, Berlíně a Grazu (u Ludwiga Boltzmanna a Alberta von Ettinghausena). Ve Wurzburg u Friedricha Kohlrauscha absolvoval v roce 1887. V roce 1905 byl jmenován profesorem chemie, později fyziky na Univerzitě v Berlíně, a stal se ředitelem nově založeného "Physikalisch-Chemisches Institut" v roce 1924. Přijal pozvání do Göttingenu, kde založil Institut pro fyzikální chemii a elektrochemii a stal se jejím ředitelem. A zůstal jím až do jeho odchodu do důchodu v roce 1933. Nernst byl nejen vědecky, ale také prakticky myslícím člověkem a při své práci vždy na první místo stavěl způsob uplatnění výsledků vědeckého výzkumu v průmyslu. Jeho jménem bylo označeno několik pojmů: Nernstova rovnice (charakterizuje elektrodový potenciál určité elektrody), Nernstův rozdělovací zákon (vztah určuje, v jakém poměru se rozpouštěná látka rozdělí mezi dvě vzájemně nemísitelná rozpouštědla - kapaliny) a Nernstův tepelný teorém z roku 1906 (3. termodynamický princip). Zasloužil se též o dotvoření teoretických základů analytické chemie. V roce 1920 za svou práci v termochemie obdržel Nobelovu cenu za chemii. Základních příspěvky elektrochemie, teorie řešení, termodynamika, solidní stav chemie a fotochemie, jsou zaznamenány v řadě jeho monografií, v mnoha dokumentech učených společností, atd. Jeho kniha Theoretische Chemie vom Standpunkte der Regel und Avogadro'schen der Thermodynamik (Teoretická chemie z hlediska Avogadro pravidla a termodynamiky) byla poprvé vydána v roce 1893, desáté vydání vyšlo v roce 1921 (páté anglické v roce 1923). Spolu s A. Schonfliesem napsal učebnici Einführung in die mathematische Behandlung der Naturwissenschaften (Úvod do matematického studia přírodních věd), která dosáhla desátého vydání v roce 1923. Další monografie Die theoretischen und experimentellen Grundlagen des neuen Wärmesatzes (1918, druhé vydání 1923) byla rovněž vydána angličtině v roce 1926.
Jan Marek Marci z Lanškrouna
13. června 1595 v Lanškrouně se narodil a 10. 4. 1667 v Praze zemřel český přírodovědec a filosof, „lanškrounský Archimedes“ a „pražský Hippokrates Jan Marek MARCI z KRONLANDU. Byl skutečným polyhistorem, který do všech oborů, jimiž se zabýval lékařství, fyzika filosofie či astronomie), dovedl přinést nové poznatky a pohledy. Marci vystudoval filosofii a teologii v Olomouci a pak medicínu na pražské universitě, kde také pravděpodobně v roce 1625 promoval. Stal se pak profesorem (a to na dlouhou dobu jediným) lékařské fakulty. 1638 byla universita rozdělena na jezuitskou (bohoslovecká a filosofická fakulta) a světskou (lékařská a právnická fakulta). Marci v této době zřejmě zastával funkci děkana. Úspěšně a dříve pracoval na vědeckých objevech než ti, s jejichž jmény jsou dnes spojovány. Zejména v oboru optiky má světové prvenství v pozorování a popsání řady jevů. Jeho práce znal například Christian Huygens, svou práci poslal Jan Marek i Galileovi a osobně se také setkal s objevitelem krevního oběhu Williamem Harveyem, který navštívil v roce 1636 Prahu. 1654 se Marci stal dokonce osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a je pravděpodobné, že proslulá anglická Královská společnost (Royal Society) mu hodlala nabídnout své členství. Než se však tak mohlo stát, Jan Marek Marci zemřel.
Jako funkcionář univerzity se Marci zasazoval spolu s pražským arcibiskupem o to, aby světské fakulty, lékařská a právnická, nespadaly pod pravomoc jezuitů. Přesto měl mezi jezuity mnoho přátel, řada z nich se intenzivně zabývala i přírodními vědami (např. Athanasius Kircher, s nímž se seznámil v Římě) a na pražské univerzitě s nimi byl v každodenním styku i jako učitel a lékař. Marci měl mocné přátele a ochránce, k nimž patřil např. pražský arcibiskup Arnošt Harrach i sám císař.
Dnes již historie vědy víceméně uznává, že Marci některými svými experimentálními poznatky ve spektroskopii a fyzikální optice předešel Newtona, Grimaldiho a Boylea, částicoví fyzikové mu přiznávají zásluhu na tom, že jako první rozlišil pružné a nepružné srážky těles. Česká spektroskopická společnost přijala jeho jméno, 14. kongres Mezinárodní astronomické unie po něm pojmenoval jeden z menších kráterů na odvrácené straně Měsíce (na přivrácené straně jsou již všechny krátery obsazeny) a UNESCO zařadilo jeho čtyřsetleté jubileum mezi svá výročí.
Květen 2009
Řetězový most v Praze
13. května 1868 byl v Praze slavnostně vysvěcen nový most, pojmenovaný most Císaře Josefa I., který byl také na této slavnosti osobně přítomen. Druhý den Pražský deník uveřejnil fotografii Jeho Veličenstva jak přechází nový most s titulkem Procházka na mostě. Pražané od té doby Františku Josefu I. říkali PROCHÁZKA. Rozpětí mostu v hlavním poli bylo 143,9 m, v obou krajních polích po 46,95 m. Autory projektu byli angličtí inženýři Rowland Mason Ordish, William Henry Le Feuvre a Max von Ende.
Stavba byla zahájena 20. srpna 1865 a trvala 32 měsíců. Zatěžkávací zkoušku provedli přehnáním stáda skotu v dubnu 1868. Po zahájení provozu mostu se však ukázalo, že jeho pevnost není dostatečná. Po mostě vedla dvoukolejná trať pražské koňky (koňmi tažená tramvaj) a šířka 9,7 m byla také nedostačující. V roce 1898 bylo proto provedeno celkové zesílení konstrukce mostovky a řetězy z oceli o pevnosti jen 5500 kg/cm2 byly vyměněny za lana s naměřenou pevností 13 až 16000 kg/cm2.
Po roce 1918 byl most přejmenován na Štefánkův, za německé okupace na Janáčkův a zároveň bylo rozhodnuto nahradit jej novým železobetonovým mostem o šířce 24 m. V roce 1936 byla vypsána soutěž, zvítězil projekt inženýra Oldřicha Širce, arch. Vlastislava Hofmana a prof. ing. dr. Václava Daška. Aby však mohlo ke stavbě nového mostu vůbec dojít, bylo třeba vedle něj vybudovat v letech 1941-42 dřevěné mostní provizórium, Pražany nazvaný Dřevák, který měl sloužit pouze 3 roky. Práce se ujala stavební firma ing. B. Hlavy a vedením stavby byl pověřen její ing. P. Astapkovič. Stavba 250 m dlouhého dřevěného mostu byla v té době největší stavbou tohoto druhu ve střední Evropě. Byla rozpočtena na 10 měsíců a stála 7 milionů protektorátních korun. Na stavbě pracovalo průměrně 90 tesařů, kteří během stavby odpracovali 20000 hodin. Starý řetězový most byl odstraněn až v roce 1947. Nejcennější součásti mostu byly uloženy do depozitáře Národního technického muzea. Na jeho místě v ose Revoluční třídy byl v letech 1949-51 postaven podle vítězného návrhu nový železobetonový most, nazvaný jménem komunistického politika a novináře Jana Švermy (Švermův most), který zahynul ve 2. světové válce při přechodu slovenských hor a dřevěný most byl až teď demontován. Nový most vylehčené vzdušné konstrukce je tvořen třemi segmentovými oblouky o rozpětí 59-65 m. Při stavbě bylo poprvé použito skruží z ocelových trubek. Délka mostu je 163 m, šířka 24,4 m. Betonové návodní pilíře nesou světelné stožáry, mostní zábradlí je z ocelových hranolů, dlažba ze žulových kostek. Spolu se stavbou Letenského tunelu, uvedeného do provozu v roce 1953, tvořil most stavební a komunikační celek. Dřevěný most byl demontován v roce 1951.
U mostu na novoměstské straně byl v roce 1969 umístěn pomník Jana Švermy od sochaře Antonína Nykla. Po téměř 50 letech v r. 1997 byl most znovu přejmenován na Štefánikův. Švermova socha nebyla podle vyjádření odborníků řemeslně ani umělecky zdařilá a v r. 1999 byla odstraněna. Při rekonstrukci mostu v roce 2007 byla odstraněna původní dlažba mostu a byla nahrazena živičným povrchem.
16. května 1868 u příležitosti kladení základního kamene Národního divadla šel ve slavnostním průvodu Prahou a byl středem pozornosti Josef Vondřich se svým kostitřasem.
První předchůdci velocipédů - dresiny - začaly vznikat mezi lety 1813-1817. Byly dřevěné, neměly převod a jezdec se při jízdě odstrkoval nohama od země. Za hodinu se dalo takto ujet i 15 km.
První dvoukolový dřevěný stroj – velocipéd předvedl 12. července 1817 německý baron Karel Friedrich Drais (1785–1851).
Jeho první cesta vedla z Mannheimu do 22 kilometrů vzdáleného Schwetzingenu.). Při výrobě rámu kola nahradil dřevo železem. Sedlo upevnil na mírně ohnutou ocelovou pružinu. Angličané se jeho stroji smáli. Říkali mu boneshaker – kostitřas. Postupně se na základě úvahy, že čím větší bude přední kolo, tím delší vzdálenost závodník ujede na jediné šlápnutí, vyvinula tzv. vysoká kola. Dosáhlo se tak kýžené rychlosti, avšak nebezpečí pádu bylo veliké. 
Od roku 1861 pracovali otec a syn Ernest a Pierre Michauxovi z Francie na stroji poháněném šlapadly na předním kole. Kvůli dosažení co největší rychlosti přední kolo zvětšili. Svůj dopravní prostředek předváděli na světové výstavě v Paříži v roce 1867 a nazvali ho velociped (velox = rychlý, pedes = nohy). O dva roky později se konaly první bicyklové závody z Paříže do Rouenu na trati 126 km dlouhé; vítěz dosáhl průměrné rychlosti 12 km/h. Pozoruhodné líčení „cyklistického dávnověku“ přináší ve sbírce Slávy dcera i český básník Jan Kollár (1793–1852).
Následovaly další objevy. Vynález řetězového náhonu na zadní kolo Francouze Guilmeta v roce 1878. První moderní kolo z ocelových trubek se stejně velkým předním a zadním kolem zkonstruoval Angličan H. Bate a nazval ho Létající Holanďan. 1893 vznikl zadní náboj sloužící současně jako náhon, volnoběh i brzda. Přibližně v roce 1830 byly železné obruče nahrazeny kaučukovými, ty ale mrazem tvrdly a teplem příliš měkly. Obchodník z Edinburghu Thompson si nechal o 15 let později patentovat jako obruče nafouklá zvířecí střeva, která pak nahradil kůží obalenou kaučukovou hadicí. V roce 1888 si dal irský zvěrolékař John B. Dunlop (1840–1921) patentovat pneumatiku.
V Čechách byla v 80. letech známá vysoká jízdní kola, tzv. „kohoutovky“ vyráběná v Praze na Smíchově. Vítězila i na závodech a to zejména zásluhou čtyř cyklistů bratrů Kohoutů. Nejstarší z nich František se také stal prvním starostou České ústřední jednoty velocipedistů, Petr byl vynikajícím krasojezdcem a Josef získal v roce 1882 ve Vídni titul mistra Rakouska-Uherska. V roce 1874 začal kola vyrábět továrna Premiér v Chebu, další byla firma Josef Vejtruba a synové v Praze. V roce 1894 s výrobou jízdních kol značky Slavia začali v Mladé Boleslavi Václavové Laurin a Klement. V roce 1930 v Československu již existovalo 50 firem s roční výrobou 100 000 kol. Ve sbírkách Národního technického muzea v Praze je vysoké dřevěné kolo z roku 1875 vyrobené kolářským mistrem Chválou v Milevsku a kolo firmy Bohemia-Fahrrad-Fabrik v Ústí nad Labem z roku 1895.
V roce 2009 najdeme na webu informaci, že v Česku je přibližně 33 výrobců jízdních kol. 
Úřadující mistr světa z roku 2003 Jihoafričan Greg Minnaar a Francouz Cyrille Kurtz měli tu čest jezdit na nejdražších kolech světa. Ve vydané tiskové zprávě pro celý svět stálo, že celkem byly vyrobeny čtyři exponáty tohoto kola a cena jednoho kusu je 60.000 liber, to znamená téměř tři miliony korun!
Gréfe Ernst Albrecht Friedrich Wilhelm
22. května 1828 se narodil a 20. 7. 1870 zemřel německý lékař, oftalmolog a profesor univerzity v Berlíně Albrecht Friedrich Wilhelm Ernst Gréfe. Byl jedním ze zakladatelů moderního očního lékařství. Zavedl vyšetřování očním zrcátkem, novou operaci glaukomu a odstranění oční čočky při šedém zákalu - kataraktě. Katarakta je buď získaná nebo vrozená. Znamená sníženou průhlednost (zkalení) normálně čiré oční čočky. Úkolem čočky je zaostřovat paprsky přicházející do oka tak, aby dopadaly na sítnici. Zkalená čočka brání průchodu paprsků světla na sítnici, takže dochází k poklesu zrakové ostrosti.
Šedý zákal (katarakta) je nejčastěji způsoben stárnutím, tzv. senilní katarakta.. Dědičnost může ovlivnit, jestli šedý zákal vznikne dříve nebo později.Šedý zákal může vzniknout také v důsledku trvalého užívání některých léčiv (hlavně kortikosteroidů) nebo v důsledku jiného celkového nebo očního onemocnění (např. při cukrovce, po očním úrazu).
Operace šedého zákalu
Duben 2009
Lister Joseph
Joseph Lister a jeho operace v roce 1870
5. dubna 1827 se v Essenu v Anglii narodil a 10. února 1912 na Walter v Kentu zemřel britský chirurg Joseph Lister, jehož největší zásluhou bylo zavedení přísné čistoty a antiseptických opatření do operačních sálů a chirurgické techniky, což vedlo k radikálnímu poklesu pooperační úmrtnost. V 19. století totiž přibližně 50 % pacientů zemřelo v důsledku pooperační infekce. Lister studoval na University College v Londýně, v roce 1852 získal lékařský titul. Seznámil se s prací L. Pasteura a po řadě vlastních pokusů dospěl k názoru, že příčinou pooperační infekce by mohly být bakterie a zničit by je mohla čistá karbolová kyselina. Začal jemnou mlhou z karbolové kyseliny stříkat na rány v průběhu operace, máčet obvazy v karbolové kyselině a přikládal je na rány ihned po operaci. V roce 1867 svůj objev zveřejnil a zavedl u svých operací přísné hygienické předpisy. Kromě přísné hygienické čistoty místa operace zavedl mytí nástrojů a rukou chirurgů před a po operaci v 5 % karbolové kyselině, nošení dlouhých bílých plášťů a později i rukavic. 1855 se stal profesorem klinické chirurgie v Edinburku, 1861 byl jmenován profesorem chirurgie na Glasgow University a později lékařem v Glasgow Royal Infirmary. 1877 pak profesorem a předsedou klinické chirurgie na Kings College v Londýně. Napsal řadu prací: Minute structure of the involuntary muscular fibre (1857); Early stages of inflammation (1859); On excision of the wrist for caries (1865); Ligature of arteries and the antiseptic system (1869); On the germ theory of putrefaction and other fermentative changes (1873); A further contribution to the natural history of bacteria and the germ theory fermentative changes (1873); The germ theory of fermentation and its bearings on pathology (1875); Lactic fermentation and its bearings on pathology (1878); Principles of antiseptic surgery (1891)
Schulz Josef
11. dubna 1840 se v Praze narodil a 15. 7. 1917 zemřel český architekt Josef Schulz. Vystudoval polytechniku v Praze a c. k. akademii výtvarných umění ve Vídni. 1864-1868 byl asistentem architektury na české technice v Praze. Dva roky cestoval po Itálii, 1871 se vrátil do Prahy a začal pracovat jako samostatný architekt. 1874 se stal odborným učitelem na zlatnické škole v Praze, která díky jeho působení vynikla nad průměr škol podobných. Jako hlavní designér se zasloužil například o obohacení vzorníku tradičních českých granátových šperků o antický či antikizující dekor. Již před rokem 1880 se stal také jedním z prvních fotografických dokumentátorů pražských reálií, přičemž měl to štěstí, že se jeho fotografie, na rozdíl od mnohých jiných, zachovaly v pozůstalosti po básníku Josefu Václavu Sládkovi.1877-78 byl suplentem, 1878 řádným profesorem architektury na české technice a řádným členem České akademie věd a umění v Praze, od 1902 členem Umělecké rady ve Vídni, čestným členem spolku Cercle artistique et littéraire de Bruxelles a Spolku vlasteneckých přátel umění v Čechách, artistickým rádcem c. k. musea pro obchod a průmysl ve Vídni, členem komise pro úpravu Karlštejna, zemské komise divadelní, kuratoria a správního výboru Umělecko-průmyslového muzea v Praze a členem ředitelstva a uměleckého odboru Spolku pro dostavění chrámu sv. Víta.
Soutěž na stavbu Rudolfina a rekonstrukci požárem zničeného Národního divadla vyhrál spolu s Josefem Zítkem. 1884 obdržel rytířský řád císaře Františka Josefa za vnitřní přestavbu Národního divadla a 1885 titul c. k. vládního rady za dostavění Rudolfina.
Mezi jeho samostatné práce, poznamenané již semperovskou racionalistickou tendencí patří Národní museum v Praze (postaveno 1884-1891), radnice na Smíchově (1874), Umělecko-průmyslové museum v Praze, kostel v Maršově, některé menší stavby vil v Loučimi, na Mělníce, v Podmoklí a řada adaptací paláců (Buquoyský, Waldštejnský a Schwarzenberský) v Praze, zámky Stranov, na Hrubé Skále a ve Vrchlabí, kostely v Uherském Hradišti a na Strahově, interiéry. Lannova paláce a Gröbeovy vily v Praze. Jeho městské obytné domy v Praze I., III. a na Smíchově jsou typickými obytnými stavbami 80. let , kdy městský obytný a činžovní dům přestal být kopií panských sídel.
Burbank Luther
11. dubna 1926 v Santa Rosa v Kalifornii zemřel americký botanik a šlechtitel Luther Burbank. Narodil se 7. 3. 1849 v Lancasteru v Massachusetts. V roce 1875 se odstěhoval do Santa Rosy v kalifornském okrese Sonoma, kde za dědictví po otci koupil 6,9 ha pozemku a založil experimentální zahrady. Za svého života vyšlechtil, přestože neměl vysokoškolské vzdělání, asi 800 kultivar. Mezi nejznámější patří Burbankovy brambory, švestky bez pecek, bílé borůvky, Burbankova růže, bílý mák, beztrnné opuncie.
Březen 2009
Bjerknes Wilhelm
14. března 1862 se v Oslo (tehdy nazývaném Christiania) narodil a 9.4.1951 v Oslo zemřel zakladatel moderní předpovědní meteorologie Wilhelm Bjerknes. 1880-1888 studoval na univerzitě v Oslo a poté na stipendium odjel studovat elektrodynamiku k Poincarému do Paříže. 1890 se stal asistentem a blízkým spolupracovníkem Heinricha Hertze a podílel se na jeho práci o elektromagnetické rezonanci. Vrátil se do Norska a 1892 dokončil doktorskou práci. 1893-1894 přednášel na Vysoké škole inženýrské ve Stockholmu. 1895 se stal profesorem aplikované mechaniky a matematické fyziky. Zevšeobecnil Thomsonovy a Helmholtzovy výsledky a začal pracovat na plánu využití hydrodynamiky a termodynamiky k předpovědi počasí. Objasnil vztah mezi dynamikou kapalin a termodynamikou - cirkulační teorém. Jeho práce byla inspirací k aplikaci na pohyby velkých měřítek v oceánech a v atmosféře, čímž bylo umožněno ji použít v moderní předpovědi počasí. Bjerknes sám předpovídal využitelnost aplikace už v roce 1904 a vyjadřoval ji větou:„Početní předpověď počasí je hlavním a konečným cílem meteorologie jako vědy.“
V roce 1905 odjel do Spojených států amerických, kde vyložil své plány aplikovat matematiku k předpovědi počasí. To The Carnegie Foundation zaujalo natolik, že ho 1905-41 ocenila každoroční rentou na podporu jeho výzkumů. V roce 1907 se vrátil do Oslo a založil tam školu dynamické meteorologie. 1912 se stal profesorem geofyziky na univerzitě v Lipsku, pomohl vybudovat Lipský geofyzikální institut a stal se jeho ředitelem. Začal spolupracovat se svým synem Jacobem Bjerknesem a dalšími vědci z Oslo. Opustil Lipsko, přijal nabídku Bergenského muzea (dnes část Bergenské univerzity) a v roce 1917 založil Bergenský geofyzikální institut (Bergen Geophysical Institute), kde napsal knihu O dynamice kruhových vírů s aplikací na atmosférické víry a vlnové pohyby (On the Dynamics of the Circular Vortex with Applications to the Atmosphere and to Atmospheric Vortex and Wave Motion - 1921). 1923 publikoval sbírku o elektrické rezonanci, přičemž úvodní věnování je jeho učiteli a příteli Hertzovi. 1926-1932 působil na Univerzitě v Oslo. V roce 1926 vytvořil teorií, že sluneční skvrny jsou vybuchující konce magnetických vírů přerušených rozdílnou rotací. V roce 1929 vydal knihu o vektorové analýze. 1932 se stal prezidentem en Association of Meteorology of the International Union of Geodesy and Geophysics a organizoval mezinárodní shromáždění ve skotském Edimburghu. Bjerknes byl také jmenován členem mnoha akademií:(1893 Norwegian Academy of Oslo, 1906 Washington Academy of Science, 1923 the Dutch Academy of Science, 1928 the Prussian Academy, 1930 the Royal Society of Edinburgh, 1933 the Royal Society of London, 1934 the U.S. National Academy of Science, 1936 the Pontifical Academy of Rome) al oceněn mnohými univerzitami (1926 Univerzitou v St. Andrews a 1929 Kodaňskou univerzitou. 1926 získal medaili Agassiz Medal for Oceanography, 1932 the Symons Medal for Meteorology, 1933 a the Buy-Ballot Medal for Meteorology). Jeho jméno nesou krátery na Marsu a na Měsíci.
Krátery na Měsíci
Röntgen Wilhelm Conrad
27. března 1845 se v Lennep v Prusku narodil a 10. 2. 1923 v Mnichově zemřel německý fyzik Wilhelm Conrad Röntgen. Uznání svých kolegů se dočkal až ve čtyřiceti letech, když šťastnou náhodou objevil paprsky, které potom dostaly jeho jméno. Studoval na střední škole, pro klukovinu byl vyloučen a nebylo mu dopřáno maturovat. 1865 se přesto přihlásil a byl přijat na Vysokou školu technickou v Curychu, která přijímala zájemce i bez maturitního vysvědčení, pouze na základě vstupní zkoušky. Po šesti semestrech studia stavby strojů získal diplom strojního inženýra a rok nato doktorát filozofie na curyšské univerzitě.
1871 publikoval svou první vědeckou práci, která se týkala plynů. Později zveřejnil práce z oblasti piezoelektrických a pyroelektrických vlastností krystalů. Mimo jiné popsal jev, kdy rotující dielektrikum v elektrickém poli má magnetické vlastnosti. Toto zjištění přispělo k formulování Lorenzovy elektronové teorie. Další Röntgenův život ovlivnilo setkání s profesorem fyziky A. Kundtem. 1869 se stal jeho asistentem, po roční spolupráci v Curychu s ním odešel do Würzburgu a 1872 na nově zřízenou univerzitu ve Štrasburku. Tam podal habilitační práci a od roku 1874 začal působit jako soukromý docent univerzitního ústavu . 1875 se stal profesorem matematiky a fyziky na Vysoké škole zemědělské v Hehenheimu. Protože mu tam ale chyběla možnost pracovat experimentálně, vrátil se (jako mimořádný profesor matematické fyziky) už za dva semestry zase ke Kundtovi do Štrasburku. Po třech letech se stal řádným profesorem a ředitelem Fyzikálního ústavu univerzity v Giessenu, tam zůstal až do roku 1888.. Dalších dvanáct let působil na würzburské univerzitě. Řídil nejen její nový fyzikální ústav, ale 1894 jako rektor dokonce celou školu. 8.11.1895 katodovou trubici obalil černým papírem, aby ho při pozorování světelných jevů vyvolaných katodovými paprsky vystupujícími z trubice tenkým hliníkovým okénkem nerušilo světlo výboje. Pak sehrála svou roli náhoda. Přestože neprůsvitný obal nemohl žádné viditelné ani ultrafialové záření z výbojky propustit, krystalky platnatokyanidu barnatého, ležící na experimentátorově stole, se ve tmě laboratoře bledězeleně rozzářily. Nebylo pochyb, že v místě, kam na sklo výbojky dopadalo katodové záření, vznikaly neznámé paprsky, které dokázaly prostupovat neprůhlednými látkami.
K prvním rentgenovým fotografiím patřily stínové obrazy ruky objevitelovy manželky a část hlavně lovecké pušky. Neviditelné paprsky začaly tak sloužit medicíně a technické defektoskopii už v době, kdy byly ještě označeny symbolem X. V prosinci 1901, při prvním udílení Nobelových cen, se mu dostalo nejvyššího uznání za vynález nebo objev rentgenového záření. Spolu s medailí a diplomem mu bylo při slavnostním ceremoniálu ve Stockholmu předáno i 150 800 švédských korun. Žádnou jinou finanční odměnu Röntgen v souvislosti s objevem nepřijal. Chtěl, aby dílo vykonané na univerzitní půdě s pomocí veřejných prostředků sloužilo zdarma úplně všem.
Únor 2009
Vulterin Zdeněk
7. února 1990 zemřel botanik, vědec, průkopník a propagátor ochrany přírody RNDr. Ing. Zdenek Vulterin, CSc. Narodil se 19. 10. 1907 ve Velkých Žernosekách. Studoval na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou a již v této době se zabýval floristikou. Seznámil se s řadou vynikajících botaniků – vysokoškolských profesorů (J. Suzou, J. Klikou, K. Kavinou, K. Dominem, F. A. Novákem, A. Zlatníkem aj.), kteří mladého a nadšeného středoškoláka podporovali i usměrňovali. 1936 maturoval a lesní inženýrství začal studovat na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. Později se zde také stal demonstrátorem na dendrologickém ústavu, vedeném prof. Klikou a na jeho popud začal studovat otázky horní hranice lesa na Svidovci ve Východních Karpatech. V době nacistické okupace a zavření českých vysokých škol byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po propuštění byl nasazen v Nymburce a později pracoval jako lesní manipulant a technik na lesní správě statku Lány u Kladna. Po osvobození se stal asistentem v dendrologickém ústavu Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství v Praze a dokončil válkou přerušená studia. Obhájil před válkou rozdělanou disertační práci Studie o horní hranici lesní na Svidovci ve Východních Karpatech a v r. 1946 získal titul doktora technických věd. Od 1947 pracoval pod vedením dr. ing. Němce v Ústavu lesnické biochemie a pedologie Státních výzkumných ústavů lesnických a neustále prohluboval a rozšiřoval své znalosti zaměřením na další obory: meteorologii, bioklimatologii, rostlinnou ekologii až k problematice krajinné ekologie. Zdraví podlomené pobytem v koncentračním táboře zapříčinilo, že v roce 1952 přešel do oboru ochrany přírody Státní památkové správy (1958, transformované do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody – SÚPPOP).
Krkonoše
Po vzniku Ministerstva životního prostředí ČR od 1. ledna 1990 vznikl rozdělením bývalého SÚPPOP Český ústav ochrany přírody ČÚOP, který byl dále v r. 1995 rozdělen na Správu CHKO ČR a Agenturu ochrany přírody a krajiny České republiky – AOPK ČR.
Krkonošský národní park (KRNAP)
Svou prací přispěl podstatnou měrou k vytváření a rozmnožování sítě chráněných území, zejména jejich vědecky založeným zdůvodněním. Zasloužil se o zřízení Krkonošského národního parku, publikoval vědecké, odborné i populární ochranářské články, přednášel pro profesionální i dobrovolné pracovníky státní ochrany přírody. Hodně cestoval a domů přinášel cenné poznatky. Současně pracoval na kandidátské práci „Bioklimatické studie přízemních vzdušných proudů ve vztahu ke dřevinám“, kterou obhájil v r. 1967 na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně a získal hodnost kandidáta zemědělských věd. Této problematice se věnoval i na území Krkonoš, zejména na Harrachovsku a v Modrém dole. Výsledky těchto prací publikoval mimo jiné i ve sborníku OPERA CORCONTICA. Od r. 1969 vedl vědeckovýzkumné oddělení oboru ochrany přírody v SÚPPOP a v r. 1971 byl pověřen vedením celého oboru. Působil v řadě vědeckých rad, byl členem řady komisí, zabývajících se otázkami ochrany přírody a přírodního prostředí při nejvyšších československých a českých vědeckých institucích. Byl členem několika redakčních rad ochranářských časopisů a sborníků a dlouhou dobu vedl časopis Ochrana přírody.
ZIKMUND LUCEMBURSKÝ
14. února 1368 v Norimberku narodil syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské Zikmund Lucemburský. 
Zikmund Lucemburský od Albrechta Dűrera, cca 1509-1516.
Sekyra Josef
24. února 1928 se narodil a 10. 11. 2008 zemřel český geomorfolog, horolezec a první občan Československa, který stanul na jižním pólu doc. Josef Sekyra, CSc. Zabýval se periglaciální geomorfologií, kryogeologií a širší problematikou velehorských oblastí. Od 1952 pracoval v Ústředním ústavu geologickém v Praze (od roku 1991 Český geologický ústav), od roku 1968 byl externím docentem UK v Praze. Účastnil se četných horolezeckých expedic a při geologickém průzkumu vytvořil Československý výškový rekord – pracoval v 7 700 m n.m. na Pik Kaufmannu. V roce 1961 na Pamíru jako první občan Československa zdolal sedmitisícovku, 1963 jako člen speleologická expedice do Apuánských Alp v Itálii pracoval v druhé nejhlubší jeskyni světa Antro di Gorchia a následně v kráteru vulkánu Stromboli. Dvakrát cestoval do Antarktidy, v letech 1966-67 se sovětskými výzkumníky do země královny Maud a Enderbyho, 1969-70 s americkou expedicí Deep Freeze do Transantarktického pohoří. Je autorem 54 prvovýstupů na vrcholy Antarktidy.
Jižní pól
1974–1976 se účastnil mapování Centrální Sahary v Alžírsku, 1978 geologického průzkumu a mapování Západní Írácké pouště, 1980-81 mapování Centrální Sahary v Libyi, 1989 mapování a geologický průzkum Syrské pouště. Podílel se na vyhodnocování leteckých a satelitních snímků jak Země, tak ve spolupráci s NASA i snímků z Marsu. Je autorem řady publikací: Velehorský kras Bělských Tater (1954), Metodika základního geologického mapování kvartéru (1963), Geomorfologie sev. Pamíru (1968), s dr. A. Černíkem Zeměpis velehor (1969), V horách a oázách Antarktidy (1970), Zkameněliny v Antarktidě a pohyb kontinentů (se Z. Špinarem 1973), Duricrust centrální Sahary (1989), Exodynamic map of the Syrian Desert (1989).
Sahara
Leden 2009
Tříkrálová deklarace
6. ledna 1918 odpoledne generální sněm českých a říšských zemských poslanců přijal v Grégrově sálu v Obecním domě v Praze tzv. Tříkrálovou deklaraci s odvoláním na princip práva národů na sebeurčení a žádal samostatný československý stát. Vídeňská vláda prohlásila dokument za velezrádný a přikázala jej zkonfiskovat. Konečné znění deklarace vypracoval ze tří předešlých verzí poslanec dr. Alois Rašín v noci z 5. na 6. ledna 1918. Dokument obsahoval tři body. První zpochybňoval jednostranný akt separátního míru: "Příští mír může být s trvalým úspěchem uzavřen jenom od národa k národu, mezi legitimovanými a řádnou demokratickou volbou k jeho zastupování zvolenými poselstvy." Druhým bodem byl princip sebeurčení a nepřímo jej opatrně vyjadřovala věta, že "mírová ujednání mohou být dílem jen národů samých" a že toliko ve společném díle národů mohou být vyrovnány veškeré válečné křivdy. Třetí bod vyjadřovala klíčová věta navazující na Státoprávní prohlášení českých říšských poslanců z konce května 1917 a požadovala "spojení s bratrskou větví slovenskou v samostatný život politický, hospodářský a kulturní ve vlastním samostatném státě československém". I když výrazem "samostatný československý stát" nebylo míněno odtržení od rakousko-uherského celku, nýbrž ústavní reorganizace monarchie v český (česko-slovenský) prospěch, a i když ostrý tón deklarace zmírňoval k státu loajální dovětek českomoravských katolíků o kontinuitě projevů českých poslaneckých delegací a klubů, přesto se jednalo o novum v české válečné politice, jež u Němců v parlamentu i v Uhrách vyvolalo bouři nevole.
8. ledna 1918 bylo zveřejněno čtrnáct bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (1856-1924). V desátém bodě se hovoří o budoucím uspořádáním rakousko-uherské monarchie tak, že jednotlivým státům by měla být poskytnuta možnost "nejširšího autonomního vývoje".
17.-25. ledna 1918 probíhaly masové demonstrace pod hlavním heslem: Mír, svoboda, chléb! V letácích bylo požadováno navrácení politických svobod, uzavření příměří na všech frontách a také to, aby o delegátech na mírových jednáních mohli rozhodnout i obyčejní lidé.
Herschelová Caroline Lucretia
9. ledna 1848 v Hannoveru zemřela první astronomka Caroline Lucretia Herschelová. Narodila se 16. 3. 1750 v Hannoveru a byla sestrou objevitele planety Uran Williama Herschela (1738-1822), který byl i původcem její astronomické kariéry. William, Karolína a dalších osm sourozenců se narodilo hudebníku vojenské kapely Isaacu Herschelovi, který byl potomkem protestantské rodiny Jelínků, která se byla nucena v 17. století vystěhovat z pobělohorské rekatolizované Moravy do protestantského Německa. Isaac Herschel vzdělával své děti v hudbě, ale i v dalších oborech
William a Carolína Herschelovi
V roce 1766 odešel Carolínin bratr William jako hudebník za prací do Anglie, s níž bylo tehdejší Hannoversko propojeno personální panovnickou unií a Caroline se vydala za ním. Nejprve mu pouze vedla domácnost, později se však i ona začala podílet na jím vedených hudebních produkcích v lázeňské městě Bathu jako zpěvačka, ale i při vedení sboru, rozepisování not atd. William Herschel se však zamiloval do astronomie a budování dalekohledů a svou poměrně lukrativní hudební kariéru opustil. Caroline tak učinila také a začala se zaučovat v zapisování a třídění astronomického pozorování, přepisování tehdejších hvězdných katalogů, opisování článků i v pomoci při broušení astronomických zrcadel a výrobě dřevěných součástí dalekohledů. 1781 Wiliam objevil Uran a věnoval jej anglickému králi Jiřímu III.. Stal se jeho placeným dvorním astronomem, přestěhoval se poblíž královského sídla ve Windsoru a umožnoval králi, jeho rodině a hostům noční pozorování oblohy. Začal budovat stále větší dalekohledy, hledat a pozorovat s nimi mlhoviny a dvojhvězdy. Carolína se definitivně stala jeho asistentkou - obsluhovala hodiny, měřila pozice dle polohy dalekohledu, psala záznamy pozorování během noci a ráno je přepisovala na čisto, přepisovala Williamovy zprávy a články k publikaci a naopak opisovala články jiných autorů, které chtěl mít při ruce atd. William pro ni postavil dalekohled ji naučil pozorování. Sama pak objevila více než desítku objektů vzdáleného vesmíru - otevřené hvězdokupy, mlhoviny i galaxie. Když se Willam po létech staromládeckého života v roce 1787 oženil, její astronomická práce se dále rozšířila. Známým a uznávaným astronomem, zejm. pro pozorování z jižní polokoule z mysu Dobré naděje v jižní Africe se také stal Carolinin synovec a Williamův syn John. 1.srpna 1786 objevila Carolina s pomocí malého dalekohledu svou první kometu. Následně kometu sledovali i další známí pozorovatelé komet té doby: Nevil Maskelyne, Messier, Méchain, a to až do října téhož roku. Dnes je v katalozích uváděna pod označením C/1786 P1 (Herschel). Druhou její kometou nalezenou v roce 1788 je periodická kometa, dnes známá jako 35P/Herschel-Rigolett. R. Rigolett toto těleso zaznamenal ve Francii až v roce 1939. Identikaci s kometou Herschelové navrhl L. E. Cunningham, definitivně jej však potvrdil až Brian Marsden v roce 1974. Kometa má oběžnou dobu 155 let, velkou poloosu dráhy 29 AU, sklon dráhy 64 stupňů a excentricitu 0,97. Její dráha křižuje zemskou dráhu, neboť přísluní má 0,75 AU od Slunce a tak je Karolina Heschelová vlastně i první ženskou objevitelkou NEO. Další komety objevila v letech 1790 (hned dvě - C/1790 A1 a C/1790 H1), 1791 před vánoci (C/1791 X1) a v roce 1793 nezávisle nalezla Messierem objevenou kometu C/1793 S2 (Messier). Také její další objev nese dnes jiné než její jméno. Je to proslulá krátkoperiodická kometa s nejkratší známou dobou oběhu kolem Slunce 2P/Encke. Enckeova kometa je totiž jednou z mála komet, která nenese jména svých objevitelů, ale jméno astronoma a matematika, který určil že komety pozorované v letech 1795, 1805 a 1818 jsou jedno a to samé těleso s běžnou dobou 3,3 roku. Poslední kometu objevila Karolína Herschelová v roce 1797 nezávisle na Alexisu Bouvardovi z Paříže. Okamžiky objevu obou pozorovatelů se lišily jen o několik hodin a kometa dnes nese jména obou C/1797 P1 (Bouvard-Herschel). Carolína Herschelová byla zdatná a zkušená pozorovatelka, pečlivá až perfekcionalistická zaznamenatelka získaných dat. V roce 1828 byla za svou práci oceněna zlatou medailí Královské astronomické společnosti. V roce 1835 byla (spolu s Mary Somerville), zvolena čestnou členkou Královské astronomické společnosti. Této pocty se oběma dostalo jako vůbec prvním ženám. Po Williamově smrti se v roce 1822 odstěhovala zpět do Hannoveru. Přepracovala katalog 2500 mlhovin tak, aby byl lépe použitelný pro pozorovatele (včetně jejího synovce Johna Herschela). Dílu a životu Karolíny Herschelové bylo věnováno mnoho různých článků a knih. Jedna z nich nedávno vyšla i v Čechách v nakladatelství Academia jako první svazek nové řady Ženy a věda. Jejím autorem je Michael Hoskin, do češtiny ji přeložila Ludmila Eckertová a jmenuje se "Karolína .
Bečvář Antonín
10. ledna 1965 v Brandýse nad Labem zemřel český astronom a klimatolog Antonín Bečvář. Narodil se 10. června 1901 ve Staré Boleslavi. Studoval klimatologii a astronomii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V roce 1927 postavil na zahradě rodinné zemědělské usedlosti v Brandýse nad Labem malou hvězdárnu, jež se stala záhy známým místem astronomického pozorování, kam se sjížděli tehdejší významní astronomové, a jako hydrometeorologická stanice slouží dodnes. Na terase hotelu na Štrbském plese umístil mladý astronom svou druhou kupoli pro nebeská pozorování. V roce 1937 přijal místo státního klimatologa ve Vysokých Tatrách. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 musela být Československá astrofyzikální observatoř ve Staré Ďale (dnešní Hurbanovo) na Slovensku zrušena. Tehdy Bečvář velmi úspěšně zapůsobil na slovenskou vládu a prosadil, aby výkonný reflektor o průměru 600 mm byl převezen na nové místo na Skalnaté Pleso, kde v letech 1941 1943 inicioval výstavbu nové observatoře na Skalnatém Plese. V letech 1943-50 byl jejím prvním ředitelem. Zde také vzniklo jeho světoznámé dílo - hvězdné atlasy. Se svými spolupracovníky dokončil v roce 1948 Atlas Coeli, v zahraničí známý jako Atlas of Heavens, jímž se stal skutečným fenoménem v oblasti hvězdné kartografie. Observatoř na Skalnatém Plese je jednou z nejvýše položených hvězdáren v Evropě. Stala se jedinou vysokohorskou observatoří v tehdejším Československu a za dobu své existence také uznávaným vědeckým ústavem. Bečvář tam založil tradici výzkumu Slunce a meziplanetární hmoty. Od vzniku Přírodovědecké fakultě Slovenské univerzity v Bratislavě tam přednášel astronomii. 1944 se také stal přednostou nově zřízeného astronomického ústavu PFSU a vedl ho až do roku 1952, kdy se ústav stal součástí Katedry astronomie, geofyziky a meteorologie pod vedením prof. Mikuláše Končeka..V roce 1951 byl padesátiletý světově uznávaný vědec z observatoře na Skalnatém Plese propuštěn. Vrátil se do Brandýsa nad Labem, opravil si starou hvězdárničku a začal pracovat na dalších hvězdných atlasech. Jeho práce vyvrcholila velkolepou trilogií hvězdných atlasů Eclipticalis (1958), Borealis (1962) a Australis (1964). Po celou dobu svého pobytu v Tatrách se také zabýval fotografováním a studiem mraků a jeho systematická práce vyústila v roce 1953 ve vydání neobyčejného díla - Atlasu horských mraků.
Prosinec 2008
Josef Lada
14. prosince 1957 v Praze zemřel český malíř, ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista a spisovatel Josef Lada. Narodil se 17.12.1887 v Hrusici u Prahy v rodině ševce a měl čtyři sourozence. Do školy chodil v Hrusicích, ale učení ho kromě kreslení a přírodopisu.moc nebavilo. Učení malířem pokojů bylo pro něj příliš namáhavá, proto se nakonec vyučil knihařem-zlatičem. V roce 1904 týdeník Máj uveřejnil jeho dvě kresbičky a téhož roku začal navštěvovat kreslířské kurzy profesora Jakesche. Po dalším roce dostal výuční list a usadil se natrvalo v Praze, kde se začal živit jako kreslíř a karikaturista. Na třetí pokus byl přijat k řádnému studiu na Uměleckoprůmyslové škole, ale protože žáci této školy nesměli publikovat a předměty ho nebavily, po půl roce ze školy odešel, začal ilustrovat knihy pro děti a své kresby uveřejňovat v časopisech Besídka malých, Humoristické listy, Šibeničky aj. Byl stálým spolupracovníkem časopisů nakladatelství Melantrich, redigoval přílohu deníku České slovo - Kvítko z čertovy zahrátky, ilustroval knihy Jaroslava Haška, J. S. Kubína, Jana Nerudy a jiných spisovatelů. V roce 1926 vznikaly první ilustrace Švejka pro nakladatelství Adolfa Synka. V roce 1923 se Josef Lada po dlouholeté známosti oženil s Hanou Budějovickou, s kterou měl dvě dcery, z nichž mladší Eva zahynula při náletu na Prahu 14. února 1945. Pro svoji dceru udělal návrh na pomník na Olšanských hřbitovech, který je na hrobě Ladovy rodiny dodnes. Manželka Hana zemřela v roce 1951, Lada o šest let později. Je pochován na Olšanských hřbitovech. Dcera Alena byla známou ilustrátorkou. V roce 1963 vydala knihu Můj táta Josef Lada. Zemřela roku 1992.
Nils Gustaf Dalén
9. prosince 1937 ve své vile ve městě Lidingo zemřel švédský průmyslník a vynálezce, nositel Nobelovy ceny za fyziku Nils Gustav DALÉN. Narodil se 30.11.1869. Již v dětství si liboval ve fyzikálních a chemických pokusech. Velký úspěch měl se svými pokusy s acetylenovými hořáky námořních světelných majáků. V roce 1906 se stal vedoucím inženýrem společnosti Gas Accumulator Company, která obchodovala s acetyléném. V roce 1909 se již stal ředitelem téže společnosti a vynalezl Agamassan – látku pohlcující acetylén a umožňující koncentrovat plyn bez nebezpečí výbuchu. V roce 1905 se mu podařilo zkonstruovat sluneční ventil, kterým zajistil automatické zažehnutí světelných bójí či majáků za šera a jejich zhasnutí při rozbřesku. Podle dobových zdrojů jeho regulátor tak ušetřil až 94 % plynu v porovnání s naplno svítící světelnou bójí. Odpadla lidská obsluha a majáky se mohly stavět i na těch nejodlehlejších místech. V roce 1912 konal pokusy s odolností kovových láhví naplněných acetylénem proti žáru. Jedna láhev vybuchla, těžce ho poranila a přišel o zrak. S těžkým zdravotním postižením vedl dále svůj podnik a řídil pokusy směřující ke zlepšení konstrukce majáků. Jeho vynálezy podstatně zvýšily bezpečnost lodní plavby, a proto mu švédská akademie v r. 1913 udělila Nobelovu cenu za fyziku. 1912 se stal členem Švédské královské akademie věd (1913) a Akademie věd a inženýrství (1919). V roce 1918 mu byly uděleny čestný doktorát na univerzitě v Lundu a medaile Mezinárodní acetylénové společnosti. Dalén pracoval ještě 25 let po ztrátě zraku. Rád hrával šachy a každý den zahajoval ranní procházkou ostrým krokem ulicemi svého města za doprovodu své manželky. V domácím prostředí si všiml, že jeho manželka tráví velmi mnoho času v kuchyni a zobecnil to i na ostatní (tradiční) rodiny tehdejší doby. V roce 1922 korunoval své tepelně technické výpočty a provozní zkoušky vynálezem velmi úsporného sporáku (AGA cooker), který se ujal nejen ve Skandinávii, ale i ve staré Anglii. Vyhrál soutěž na osvětlení celého Panamského průplavu. Mezi jeho nejznámější majáky patří Barrajoey (1932–1972) a Point Stephens (1922–1960) v Novém Jižním Walesu, Skerryvore (1920–1959) v Hebridách a stále ještě svítící maják Punta Celaraian postavený v roce 1934 v Mexiku.
Karel Čapek
25. prosince 1938 v Praze zemřel český prozaik, dramatik, novinář a překladatel Karel Čapek. Narodil se 9.1.1890 u Trutnova v rodině lékaře MUDr. Antonína Čapka. Měl dva sourozence, sestru Helenu a bratra Josefa. Do školy chodil v Úpici, od 1901 do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty v roce 1905 vstoupil do tajného studentského debatního spolku a byl ze školy vyloučen. Odešel do Brna k sestře, později k rodičům do Prahy, kde také nakonec maturoval. Studoval postupně na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, filozofické fakultě Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně, na Sorbonně na Faculté des lettres v Paříži. V listopadu 1915 V Praze obhájil doktorát. Čapkovi rodiče se přestěhovali do Trienčanských Teplic. Karel nebyl pro nemoc odveden do války a začal žít s bratrem Josefem v Praze na Vinohradech. 
Dům bratří Čapků ve stejnojmenné ulici v Praze
1917 se stal redaktorem Národních listů, nesouhlasil však s politickými názory šéfredaktora a z novin odešel. 1920 se seznámil s herečkou Olgou Scheinpflugovou. 1921-1938 byl redaktorem Lidových novin a zároveň dramaturgem a režisérem Městského divadla Královských Vinohrad. Napsal velké množství fejetonů, později vydávaných v různých souborech, a sloupky, v nichž se vyjadřoval k aktuálním problémům a které vymyslel jako novou novinářskou formu. V roce 1922 se setkal s prezidentem T.G. Masarykem. Jeho názory zaznamenal a vydal v letech 1928-1935 ve třech svazcích pod názvem Hovory s T.G.M., v roce 1935 v knize Mlčení s T.G.M.
Krátce po své cestě do Anglie (1924) se v roce 1925 členem pražského Penklubu, později byl zvolen jeho předsedou. V květnu byl zvolen členem Literárního odboru IV. třídy České akademie věd, ale po měsíci z funkce rezignoval, neboť neuznal odepření členství významným literátům,jako např. P. Bezruče nebo F. Šrámka. 1932 s bratrem Josefem Čapkem přešel k nakladatelství Fr. Borový, jehož se stal tichým společníkem.. Odmítl předsednictví světové federace Penklubů, na které ho návrh H. G. Wells, a norský tisk ho navrhl na Nobelovu cenu za literaturu.
1935 se oženil s Olgou Scheinpflugovou a poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše, kde je dnes jeho památník. V roce 1938 psal otevřené dopisy na obranu kultury, hájil principy svobody a snažil se podat objektivní pohled na politickou situaci v současném Československu. Emigraci odmítl. Zemřel na zápal plic několik měsíců před jeho plánovaným zatčením gestapem. Je pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze. 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T.G. Masaryka.
Z díla: Zářivé hlubiny a jiné prózy – společně s bratrem Josefem(1917), Boží muka (1917), Trapné povídky (1921), Továrna na absolutno (1922), Krakatit (1922), Hordubal (1933, zfilmováno 1937), Válka s mloky (1936), dramata: Loupežník – napsal s bratrem Josefem 1920, zfilmováno 1931), R.U.R. (1920), Věc Makropulos (1922), Lásky hra osudná (1922), Ze života hmyzu – s bratrem Josefem (11921), Adam Stvořitel (1927), Bílá nemoc (1937, zfilmováno 1937), Matka (1938). Z cest po Evropě vzniklo několik knih cestopisných fejetonů: Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska, (1932), Cesta na sever (1936). V knihách Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy v roce 1929 vytvořil originální typ krátkých detektivních příběhů. Pro děti napsal Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932) a Dášeňka čili život štěněte (1933).
Miroslavem Halíkem byla posmrtně vydána jeho díla: Život a dílo skladatele Foltýna, Měl jsem psa a kočku, Kniha apokryfů, Kalendář, O lidech, Bajky a podpovídky, Čtení o TGM, Místo pro Jonathana, Listy Olze a další.
Karel Čapek byl také velmi dobrým fotografem (fotografie v Dášeňce, portréty prezidenta Masaryk a další Pátečníků). Dašeňka čili Život štěněte byla nejprodávanější fotografickou publikací první republiky. Čapek patřil také mezi přední sběratele etnické hudby; celou dochovanou sbírku (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). jeho dědicové v roce 1981 věnovali Náprstkovu muzeu v Praze. Po roce 1990 byly nahrávky s podporou UNESCO digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti CD.
Kalendárium listopad 2008
Leo Hendrik Artur Beakeland
14. listopadu 1863 se v Gentu, v Belgii, narodil a 23. 2. 1944 zemřel Leo Hendrik Artur Beakeland. Vystudoval univerzitu v Gentu, 1884 v jedenadvaceti letech studia ukončil doktorátem, maxima cum laude, a profesora Theodor Swarts ho udělal svým asistentem. V jeho laboratoři dělal j různé pokusy, např. s vývojem a vylepšením fotografických emulsí. Založil si malý vlastní podnik na výrobu emulsí, který však velice rychle zkrachoval. V roce 1889 se oženil proti vůli prof. Swartse s jeho dcerou Céline a odcestovali na svatební cestu do USA. Do Evropy se již nikdy natrvalo nevrátili. Beakeland pracoval několik let v chemické firmě a pak si založil vlastní podnik na výrobu fotografického papíru Velox. Nová, převratná vlastnost tohoto papíru, že ho bylo možno rychle vyvolat při umělém světle, přinesla v jeho životě zásadní obrat. Firma Eastman Kodak od něho koupila patent na výrobu tohoto papíru za částku 700.000 $ a musel se zavázat, že se stáhne z fotografického průmyslu Postavil si dům v New Yorku, vilu na Floridě, koupil si dvě jachty a měl peníze na další výzkum. Nejprve cestoval autem s celou rodinou po Evropě a o této cestě napsal velice vtipnou knihu: „A Family Motor Tour Through Europe“. S mnoha vlastními fotografiemi. Po návratu do USA ve své soukromé laboratoři experimentoval s kondenzační reakcí fenolu a formaldehydu a podařilo se mu vyrobit tzv. autokláv (bakelizer), který snášel jak vysoké teploty, tak prudké ochlazení. Nový produkt byl nazván bakelit. V roce 1910 založil mezinárodní společnost General Bakelit Company, která uvedla na trh přes 15.000 různých bakelitových výrobků, které byly používány nejen v domácnostech, ale i v průmyslu, v pětatřiceti různých velkých továrnách. 1907 obdržel na svůj vynález patent, ale došlo k rozporům a procesům o prvenství tohoto patentu. Všechny procesy vyhrál, ale jako gentleman nabídl poraženému protivníkovi spolupráci založením společné firmy Bakelite Co, která byla později, v roce 1939, převzata společností Union Carbide. V Německu získala licenci společnost Rütgers-Werke již v roce 1910. Šelakové gramofonové desky byly postupně nahrazovány bakelitovými, jako první byla z bakelitu vyrobena deska orchestru Cab Callowaye, který hrál v proslulém Cotton Clubu. Firma Parker jako první použila bakelit pro výrobu svých plnicích per. Za velkého zájmu novinářů a zvědavců demonstrovala jejich nezničitelnost tím, že plnicí pera nechala shazovat v New Yorku z 24 patra mrakodrapu a a po pádu byla stále použitelná. Bakelit měl zpočátku jen tmavou barvu, po delší době byl i tento nedostatek zcela odstraněn. Leo Baekeland se stáhl z veřejného života, žil velice skromným způsobem ve svém domě na Floridě v Coconut Grove. Živil prý se jenom z konzerv (např. Campbellovou polévkou z plechovky, rozředěné mořskou vodou a navrchu si dal jednu krabičku sardinek. To vše zapíjel rozpustnou kávou. Vše mu bylo servírováno na bakelitových talířích a v bakelitových hrníčcích. Odmítal prý veškerý luxus a chodil stále zásadně jen v teniskách. Ke konci života na radu syna, celé impérium, které mělo filiálky na třech kontinentech, prodal. Modifikovaný bakelit stále patří mezi pět nejvíce používaných umělých hmot na světě. V roce 1989 byl též použit na ochranný štít satelitu, vyslaného k Jupiteru. V roce 1999 byl Dr. Leo Baekeland, jako jediný Belgičan zařazen americkým časopisem Time, spolu s Einsteinem a Freudem mezi 100 největších vynálezců a myslitelů dvacátého století
Henry Gwyn Jeffreys Moseley
23. listopadu 1887 se ve Weymouthu narodil a 10. 8. 1915 padl na frontě v Dardanelách britský fyzik Henry Gwyn Jeffreys Moseley. Po studiu fyziky v Oxfordu začal jako učitel na plný úvazek učit na univerzitě v Manchesteru, po roce se v Rutherfordově laboratoři začal věnovat pouze výzkumu. rentgenových spekter všech prvků v periodické tabulce od hliníku po zlato. Podnětem k tomu byly výzkumy radioaktivity a vztah mezi vlnočtem spektrální čáry K-série rentgenového spektra a pořadovým číslem prvku v periodické soustavě. 1913 objevil empirický vztah mezi rentgenovými spektry a protonovými čísly prvků - později po něm pojmenovaný jako Moseleyův zákon.. Dokázal, že atomové číslo odpovídá elektrickému náboji jádra - jinými slovy množství protonů. Tím upřesnil periodický zákon prvků v tom smyslu, že rozhodující pro postavení prvku v periodické tabulce není jeho atomová hmotnost .
