Svatý Václave, pros za nás dál

Jakými peripetiemi prošla svatováclavská tradice v minulém století?

Do svatováclavské tradice se zvláště v moderní době promítly různorodé ideové směry a vlivy. Některé subjekty vnesly do interpretace Václavova života a jeho působení své zájmy, a to včetně různě deformovaných pohledů.

Vrcholem svatováclavské úcty v meziválečném Československu byla připomínka milénia od smrti sv. Václava v roce 1929 (tehdy historici stanovili datum jeho smrti na rok 929, nyní se přiklánějí spíše k roku 935). Už tenkrát se ale vedly velké debaty o různých rozdílných stanoviscích, které vyplývaly z problémů ve vztahu církve a státu a v jejichž důsledku byly oslavy rozděleny na část státní a část církevní. Přes to všechno se však nakonec svatováclavské slavnosti staly manifestací podpory jednotící národní a státní ideji, kterou osoba sv. Václava ztělesňovala. Díky ní získala svatováclavská tradice důstojnou pozici v pomyslném panteonu národních tradic, k nimž se hlásila i „masarykovská“ republika. V době ohrožení republiky na konci 30. let se pak ke sv. Václavu jako jednotícímu národnímu prvku a symbolu hlásili reprezentanti různých názorových skupin, včetně levicově orientované inteligence. Svědčí o tom i průvod s obrazem Palladia země české v září 1938 v Praze, který byl spojen se svatováclavskou úctou a kterého se zúčastnilo velké množství lidí.

Nové interpretace svatováclavské tradice přinesla situace po uzavření mnichovské dohody na podzim 1938. V té době byla svatováclavská úcta vyzdvižena ke zdůvodnění dominance katolického křesťanství v druhé republice a k podpoře autoritativních tendencí v politice a společnosti. Po nacistické okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939 se v přístupu ke svatováclavské tradici začaly projevovat naprosto protikladné tendence. Na jedné straně sloužila k posilování českého národního vědomí – například ve zprávách nacistické bezpečnostní služby SD najdeme zmínky o tom, že kněží využívali tohoto svátku k vlasteneckým promluvám. Na druhé straně vznikaly různé její manipulativní výklady, které sloužily nacistické propagandě v protektorátu i tehdejším proněmeckým kolaborantům a které měly odůvodnit podřízenost českých zemí Německé říši. Samozřejmě, že se tato stopa negativně promítla do recepce svatováclavského kultu po roce 1945.

Po válce se v důsledku zneužití svatováclavského kultu akcentovaly spíše jeho vazby na východní křesťanství. Komunistická ideologie se pak snažila svatováclavskou tradici zcela upozadit, což se jí ale úplně nepodařilo – není náhoda, že středem dění v přelomových meznících moderních dějin, v roce 1968 nebo 1989, se stal právě prostor kolem svatováclavského pomníku.

 

Jak se projevovala úcta ke kultu sv. Václava v posledních dvaceti letech, v době postkomunizmu?

Lze říci, že na vnímání svatováclavské úcty měly vliv předchozí peripetie v nazírání na osobu našeho národního světce. Část veřejnosti byla zejména na počátku 90. let ovlivněna hledisky komunistického režimu, který prezentoval Václava jako slabošského panovníka a naopak vyzdvihoval jako vzor silného vůdce Václavova bratra Boleslava. Proto také pokusy o zavedení státního svátku 28. září vyvolávaly na politické scéně spíše rozpaky a zákon o jeho vyhlášení byl po dlouhých debatách přijat až v roce 2000. Svátek byl ale v této době výrazně připomínán v církevním prostředí a začaly se pořádat poutě do tradičního místa svatováclavské úcty – do Staré Boleslavi.

Zajímavým připomenutím letošního desátého výročí zavedení svátku Dne české státnosti je obnovená premiéra filmu „Svatý Václav“ z roku 1930. Premiéra je pod patronací předsedy vlády Petra Nečase a českého primase Dominika Duky a bude hlavním bodem programu slavnostního večera 28. září v pražském Rudolfinu, na jehož realizaci se podílelo několik institucí, včetně Úřadu vlády ČR. Tato forma připomenutí Dne české státnosti může být podle mého názoru jedním z příspěvků k diskusi nejen o významu svatováclavské tradice, ale také o naší kulturní, státní i národní identitě na přelomu tisíciletí. Domnívám se, že ani v dalších letech by nemusel tento den zůstat omezen jen na církevní slavnosti a při přípravě oficiálního programu oslav by mohly úzce spolupracovat státní, vědecké, duchovní i kulturní instituce.

 

Říká svatováclavská tradice ještě něco lidem v dnešní době?

Jsem přesvědčen, že může být rozvíjena v rámci snah o etickou kultivaci našeho veřejného prostoru a hledání hodnot převyšujících jen úzce konzumní pohled na svět. Politiky by mohla inspirovat k tomu, aby ve větší míře upřeli pozornost na širší obecný zájem. U veřejnosti by soudobé rozvíjení svatováclavského odkazu mohlo posílit vědomí společenského významu vzdělání a vědy, které byly hybnou silou vývoje od přemyslovských počátků státu až po současnost. Myslím si tedy, že možnosti pro nové uchopování této nejstarší kontinuálně udržované duchovní, státní a národní tradice se dají určitě nalézt také v současné éře.