Září 2010

Cutter Charlese Ammi

6. září 1903 zemřel knihovník bohoslovecké školy v Harvardu Charles Ammi Cutter. Narodil se 14. 3. 1837 v Bostonu v Massachuttes. Po dokončení studia pracoval jako knihovník na Harvard College, kde vyvinul novou formu katalogu používáním karty. První, kdo definoval funkce katalogu byl Antonio Panizzi. Pro knihovnu Britského muzea, jejíž katalog byl doslova přecpán záhlavími.vymyslel nová katalogizační pravidla a v roce 1847 je musel před komisí knihovny sám obhajovat. Jeho pojetí bylo velmi moderní. Rozlišoval dílo a vydání. Požadoval jedno záhlaví pro všechna vydání děl, která se vyskytují v katalogu. Anglo-americká pravidla z roku 1908 však jeho přístup nerespektovala. Panizzi definoval pět základních charakteristik katalogu:
dostatečně detailní záznam, aby mohl uživatel knihu identifikovat

• pouze jedno záhlaví na jednotku
• normalizovaná forma autorského záhlaví
• shromáždit všechna vydání a překlady díla dohromady
• křížové odkazy, které uživatele navedou ke správné formě jmen a názvů

Cutter asi třicet let po A. Panizzim funkce katalogu definoval ve svém díle Rules for a printed dictionary catalog (1876). Je to jeden z nejcitovanějších textů tohoto oboru. Zůstal nepřekonán až do 60. let 20. století, kdy byly formulovány Pařížské principy. Používá se dodnes zejména proto, že integruje roli jmenného i věcného popisu.

Funkce podle Cuttera:

1) umožnit nalézt knihu, u niž je znám:

• autor, • název, • předmět

2) ukázat, co má knihovna

• od určitého autora, • o určitém předmětu, • v určitém druhu literatury (žánru)
• dopomoci ve výběru knihy, • co se týče jejího vydání

• co se týče charakteru knihy (literárně nebo tematicky)

Tento systém byl flexibilní, ale přesto dostatečně konkrétní, aby třídil sbírky bez ohledu na velikost knihovny. Ovlivnil vývoj Kongresové knihovny a dodnes se v knihovnách po celém světě používá.



1891-1893 byl také redaktorem Věstníku knihovny. V jednom z jeho nejslavnějších článků Buffalo veřejná knihovna v roce 1983 popsal, jak si myslí, že bude vypadat knihovna za 100 let. Předvídal velký vývoj, včetně automatizace zhruba v podobě jak vypadá dnes.

Borlaug Norman Ernest

12. září 2009 v Dallasu v USA zemřel americký agronom, známý jako „otec Zelené revoluce“ Norman Ernest Borlaug. Narodil se 25. března 1914 v Iowě. Pracoval za 50 centů na den jako zemědělský dělník, neboť potřeboval vydělat peníze, aby mohl vystudovat lesnictví na University of Minnesota a získat doktorát v rostlinné patologii. Do roku 1949 pak dosáhl svého prvního cíle, vyvinout kmen pšenice odolné vůči zničující houbové korozi sběrem a křížením odrůd pšenice z celého světa. Podařilo se mu vypěstovat novou odrůdu pšenice, která měla kromě odolnosti proti nákaze také podstatně vyšší výnosy. Mexičtí rolníci ji začali pěstovat a země se pohnula k potravinové soběstačnosti. Po pšenici začal své metody aplikovat na rýži a ostatních plodiny, zabýval se také používáním chemických hnojiv, které naráželo hlavně na problém důsledku vysokých stonků.



Na Filipínách a v Číně se mu podařilo vypěstovat polo-trpasličí odrůdy nejdůležitějších plodin a výsledky zvyšování výnosů byly velmi dobré. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za inovace v oblasti pěstování nových vůči nemocím rezistentních a vysoce výnosných odrůd plodin, zejména pšenice. Jím vyšlechtěná tzv. trpasličí pšenice odolná vůči rzi travní podstatně zvýšila výnosy v mnoha zemích třetího světa a byla důležitým krokem k likvidaci hladomorů. Až v roce 1999 byl v Ugandě objeven nový, velmi nakažlivý druh rzi travní, vůči které není prozatím žádná pšenice odolná. Borlaug byl za svou činnost vyznamenán také dvěma americkými nejvyššími vyznamenáními 1977 Zlatou medailí Kongresu USA (Congressional Gold Medal) a Medailí svobody Prezidenta USA (Presidential Medal of Freedom) v roce 1977 a zlatou medaili Kongresu, v roce 2007. Je autorem řady publikací: Land use, food, energy and recreation (Aspen Institute for Humanistic Studies 1983), Feeding a human population that increasingly crowds a fragile planet, Mexico City (1994), Sixty-two years of fighting hunger: personal recollections. Euphytica (2007).

Libby Willard Frank

8. září 1980 v Los Angeles v Kalifornii zemřel americký fyzikální chemik Willard Frank Libby. Narodil se 17 prosince 1908 v Grand Halley v Coloradu. Studoval na University of California v Berkeley, po ukončení studia tam pak učil jako odborný asistent a později odešel na University of Chicago a UCLA. Po zahájení druhé světové války pracoval na Manhanttan projektu na Columbia University s laureátem Nobelovy ceny chemikem Haroldem Ureyem. Libby byl zodpovědný za plynovou difúzi oddělení a obohacování uranu-235, který byl použit v atomové bombě na Hirošimu. V rámci Manhattan projektu také pomohl vyvinout metodu pro separaci uranu izotopem s a ukázal, že tritium je produktem kosmického záření. V roce 1945 se stal profesorem na univerzitě v Chicagu. V roce 1947 ve spolupráci se svými studenty vyvinul uhlík-14, který se ukázal být mimořádně cenným nástrojem pro archeologii, antropologii a vědy o Zemi. V roce 1954 byl jmenován do Americké komise pro atomovou energii. V roce 1959 se stal profesorem chemie na University of California v Los Angeles, kde byl až do odchodu do důchodu v roce 1976, a ředitelem celostátní institutu geofyziky a planetární fyziky (IGPP), včetně měsíčního přistání. V roce 1972 jako první začal přednášet na UCLA program Inženýrství životního prostředí. V roce 1960 získal Nobelovu cenu za chemii za vedení týmu (post-doc James Arnold a postgraduální student Ernie Anderson), který vyvinul uhlík-14 datování. Je autorem řady publikací: Arnold, J.R. and W. F. Libby. Radiocarbon from Pile Graphite; Chemical Methods for Its Concentrations, Argonne National Laboratory, United States Department of Energy (through predecessor agency the Atomic Energy Commission), (October 10, 1946); Radiocarbon dating, 2d ed., University of Chicago Press, (1955); Progress in the Use of Isotopes: The Atomic Triad - Reactors, Radioisotopes and adiation, United States Department of Energy (through predecessor agency the Atomic Energy Commission), (August 4, 1958); History of Radiocarbon Dating, Department of Chemistry and Institute of Geophysics, University of California-Los Angeles, International Atomic Energy Agency, (August 15, 1967); Vulcanism and Radiocarbon Dates, University of California-Los Angeles, National Science Foundation, (October 1972); Radiocarbon Dating, Memories, and Hopes, Department of Chemistry and Institute of Geophysics and Planetary Physics, University of California-Los Angeles, National Science Foundation, (October 1972).

Jan Perner

(7. 7. 1815 Bratčice-10. 9. 1845 Pardubice)

Inženýr Jan Perner byl český projektant a stavitel železničních tratí. Měl se stát mlynářem jako jeho otec, ale touha a nadání ho vedlo zcela jiným směrem.

Mladý Jan odjel do Prahy, kde nejdříve studoval čtyři roky na Týnské hlavní škole a poté proti vůli otce, v letech 1830 až 1833 pokračoval ve studiu na pražské Polytechnice. Po úspěšném dokončení studia pracoval od roku 1833 jako hospodářský praktikant na trautmannsdorfském panství v Radimi u Jičína. Když v roce 1836 hledal prostřednictvím novin František Antonín Gerstner inženýry pro stavbu železnice v Rusku, využil mladý Perner této příležitosti a na stavbu se hned přihlásil. Nejdříve se však vydal na studijní cestu po Evropě, kde v Anglii, Belgii, Francii a Německu studoval tamější hotové nebo rozestavěné železnice, aby se svými postřehy a vědomostmi odjel ještě v roce 1836 do Petrohradu. V Rusku se podílel na stavbě první ruské dráhy z Petrohradu do Carského Sela. Perner však svoji práci v Rusku byl nucen vlivem různých okolností a neshod s Gerstnerem ukončit v listopadu 1836 a po nějaké době se vrátil zpátky domů. Svůj talent a dovednosti pak v červnu 1837 vložil do stavby Severní dráhy císaře Ferdinanda. V březnu 1842 byl jmenován vrchním inženýrem státních drah. Byl pověřen řadou úkolů mezi něž patřila stavba železniční tratě Pardubice-Praha, vyměřování tratě Praha-Drážďany, projektování a budování úseku mezi českou Třebovou a Prahou. Dobře se zhostil i nesnadného úkolu, který se týkal umístění pražského nádraží. Nakonec bylo vybráno místo, kde je dodnes - s obnoveným názvem - Masarykovo nádraží. K největším projektům, na kterých Perner pracoval, byl bezesporu projekt karlínského viaduktu. Dne 20. srpna 1845 se Perner dočkal velkého úspěchu, když do Prahy vjel první vlak tažený parní lokomotivou. Tak byl zahájen provoz železnice mezi Prahou a Olomoucí. Jan Perner toho jistě chtěl a také mohl dokázat ještě hodně. Zaujetí pro železnici se mu však stalo osudným. Při jedné cestě vlakem 9. září 1845 se v Chocni vyklonil z vlaku a narazil hlavou o sloup vrat u vjezdu na nádraží. Po této nešťastné nehodě ještě pokračoval v cestě vlakem, ale druhý den v pouhých třiceti letech na následky zranění umírá.

10. září 2010 tomu bude už 165 let.


Ilustrační foto: Parní lokomotiva

Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…

Akvadukt - z lat. aquaeductus - vodovod

Spádový vodovod, který je vedený nad zemí. Stavba byla nápadná řadou oblouků i několikapatrových, které nesly kanál nebo potrubí s vodou. Akvadukt budovali Řekové v 6. stol. př. n. l. a první akvadukt v Římě- Aqua Appia- byl postaven v roce 312 př. n. l. K nejznámějším zbytkům římských vodovodů patří vodovod vybudovaný v 1. století př. n. l na území dnešní Francie u města Nimes, nazvaný Pont du Gard.

Foto: Akvadukt Pont du Gard u provensálského města Nimes

 

 

Starší kalendária

Listopad 2009

Vavilov Nikolaj Ivanovič



5. listopadu 1887 se narodil a 26. ledna 1943 zemřel sovětský biolog, propagátor genetiky a zakladatel sovětské genetické a šlechtitelské školy Nikolaj Ivanovič Vavilov. Cestoval po celém světě, sbíral rostliny, které pak chtěl v Sovětském svazu pěstovat a zajistit tak jídlo pro milióny pracujících lidí. Jeho odpůrcem a nepřítelem byl vědec a přítel Stalina Trofim Lysenko, který tvrdil, že genetika je podvrh a že vše, co je třeba je možné nějakými podněty vycvičit. Jako příklad uváděl, že pokud by je k tomu někdo dovedl by třeba krávy mohly dávat fialové mléko, 6. srpna 1940 byl obviněn, že svými experimenty s genetikou zavinil hladomor ve třicátých letech 20. století. Proces trvající pět minut skončil odsouzením k zastřelení, ale pak mu byl trest snížen na dvacet let vězení v gulagu na Sibiři, kde také v roce 1943 zemřel.




22. listopadu 1963 ve 13:00 zemřel v Parklandské nemocnici prezident USA John Fitzgerald Kennedy. Zemřel na následky atentátu na Plaza Dealey v Dallasu ve státě Texas. Výstřely padly ve 12:35 hodin místního času. Velmi rychle byl vypátrán a za vraha oficiálně uznán Lee Harvey Oswald, který byl krátce poté také zastřelen. Spekulace a teorie o tom proč, kým a na čí pokyn byli prezident a Oswald zavražděni existuje řada teorií.

John Fitzgerald Kennedy se narodil 29. 5. 1917 a měl osm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra.Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut pokračoval ve studiu a v roce 1940 absolvoval s vyznamenáním.na Harvardu. Jeho disertační práce o Mnichovské dohodě Proč Anglie spala, se díky jeho otci stala bestsellerem. Původně se jmenovala Setkání v Mnichově, ale na radu otce název změnil. V roce 1941 nastoupil do armády, V oblasti Šalamounových ostrovů velel torpédovému člunu PT-109. V noci z 1. na 2. srpna 1943 byl PT-109 potopen v úžině Blackett japonským torpédoborcem a JFK utrpěl vážné zranění zad (první měl již z amerického fotbalu). Několik dní se se svou posádkou skrýval bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. Tuto kritickou událost mu později připomínal kokos s vyrytou zprávou o trosečnících na jeho pracovním stole. Následně obdržel Řád purpurového srdce. Po válce pracoval krátce jako novinář. Byl při mírových rozhovorech v Postupimi a na zakládací schůzi OSN v San Francisku.
Po druhé světové válce se začal věnovat politice a v roce 1947 se stal kongresmanem. V roce 1953 se stal poprvé senátorem (znovuzvolen byl v roce 1958) za stát Massachusetts. V listopadu 1960 získal John Kennedy těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách porazil Bizona. Vyhrál ve 23 státech Unie a 20. ledna 1961 se stal prezidentem Spojených států.
V této době dominovalo soupeření se Sovětským Svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí ovlivňovalo také politiku v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spoluprái se západoevropskými spojenci. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, ale neústupnost N.S. Chruščova vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala. Problematická byla i jednání
s Chruščovem.



Na schůzce ve Vídni v červnu 1961 v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína se nepodařilo dosáhnout žádné dohody a v červenci a srpnu 1961 došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy se při televizním projevu 25.7.1961 vyjádřil, že je připraven svobodu Berlína bránit i vojensky. Další byla tzv karibská krize v květnu a červnu 1962, kdy se Sověti rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Kennedy se rozhodl tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili. V televizním projevu 22. 10. 1962 varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni. 28. 10. 1962 po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhly výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku. USA a Sovětský Svaz v této době také soupeřili v dobývání vesmíru. V květnu 1961 představil Kennedy v Kongresu smělý a v té době neuvěřitelný plán s cílem do 10 let poslat člověka na Měsíc a zajistit také jeho bezpečný návrat. Tímto prohlášením byl odstartován program Apollo a 20. 7. 1969 Neil Armstrong učinil první krok člověka na Měsíci.



Na podzim 1963 začal Kennedy pracovat na přípravě svého druhého volební období na prezidenta USA. V listopadu odjel do Dallasu.


 
Atentát na mimořádně populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Pohřbu 25. listopadu 1963 se účastnilo přes 90 zástupců zemí z celého světa včetně Sovětského svazu.

V listopadu 2009 získali Elizabeth Helen Blackburnová, Carol Greiderová a Jack Szostak Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii. Ukázali, že každému buněčnému dělení předchází kopírování dědičné informace pro dceřinou buňku. Blackburnová a Szostak zjistili, že chromozom, který je nositelem dědičné informace, při tomto procesu chrání před poškozením koncové "čepičky", takzvané telomery. Při každém dělení buňky se ale chromozom, přesněji řečeno jeho konec - telomera - o něco zkrátí. Když zkracování klesne pod kritickou mez, buňka dělení zastaví a umírá. Blackburnová a Greiderová nicméně přišly na to, že existuje enzym telomeráza, který zkracování telomer blokuje a který dokáže chromozom znovu prodloužit, a tak kompenzovat jeho zkracování v důsledku neúplné replikace. U diferenciovaných lidských buněk je aktivita telomerázy velmi nízká, což je příčinou přirozené smrtelnosti buněk. Výjimkou jsou rakovinné buňky, u nichž se telomeráza znovu aktivuje. Pokud by byl nalezen způsob, jak činnost telomerázy v rakovinných buňkách zastavit, dalo by se toho využít při léčbě rakoviny.



Blackburnová Elizabeth Helen

26. listopadu 1948 se v australském Hobartu na ostrově Tasmánie narodila Elizabeth Helen Blackburnová. Má australskou i americkou státní příslušnost.
Studovala na Melbournské univerzitě, v roce 1975 získala doktorský titul na Cambridgeské univerzitě ve Velké Británii. Zabývá se mapováním DNA. Dnes působí na univerzitě v Kalifornii, kde je od roku 1990 profesorkou biologie a fyziologie. 1975-1977 na univerzitě v Yale společně s Josephem Gallem objevila podstatu fungování takzvaných telomer neboli koncových částí chromozomů, bez nichž by v dědičné informaci zavládl chaos. Svůj objev publikovali v roce 1978 a Blackburnová telomery přirovnala ke koncům tkaniček, které zabraňují jejich rozvinutí. Telomery chrání chromozomy před zničením a degradací. Ve vědecké obci je známá jako "babička telomer", v roce 2009 získala Nobelovu cenu za lékařství.



Carol Greiderová se narodila v roce 1961 v kalifornském San Diegu. Vystudovala Kalifornskou univerzitu, v roce 1987 získala pod vedením Elizabeth Blackburnové doktorský titul a začala pracovat v laboratoří v Cold Spring Harbor. Od 1997 je profesorkou molekulární biologie a genetiky na lékařské fakultě Univerzity Johna Hopkinse. V prosinci 1984 spolu s Blackburnovou objevila enzym telomerázu, který tvoří telomery a tým vědců vedených Greiderovou, že telomeráza zpomaluje proces stárnutí lidských buněk.



Szostak Jack


 
9. listopadu 1952 v Londýně se narodil biochemik Jack Szostak. Vyrůstal v Kanadě, bakalářské studium v oboru buněčná biologie ukončil na McGillově univerzitě v Montrealu ve svých 19 letech, doktorát z biochemie získal na Cornellově univerzitě v roce 1977 a otevřel si vlastní laboratoř na Harvardu. V současné době je profesorem genetiky na lékařské fakultě na Harvardské univerzitě a působí i v Lékařském institutu Massachusettské všeobecné nemocnice. Zabývá se molekulární biologií a je považován za průkopníka ve vývoji umělých buněk a chromozomů a zaměřuje se na výzkum původu života na Zemi. Výsledky jeho práce využívá mezinárodní projekt zkoumání lidského genomu Human Genome Project (HGP). Je nositelem mnoha ocenění, například americké ceny Alberta Laskera nebo Heinekenovy ceny za biochemii a biofyziku.





Říjen 2009

Fischer Hermann Emil





9. října 1852 se v Euskurchen narodil a 18. 7. 1919 zemřel německý chemik a nositel Nobelovy ceny Emil Hermann Fischer. Jeho otec byl úspěšným obchodníkem. Po studiu na gymnáziu ve Wetzlaru a Bonnu nastoupil na přání otce v obchodě svého švagra, aby se naučil ve vedení podniku. Nedokázal se však smířit s jednotvárnou kancelářskou prací, začal se zajímat o chemii a přešel na Universitu v Bonnu. I když vysoce hodnotil Kekulovy přednášky, nebyl spokojen v analytických laboratořích, a proto pokračoval ve studiu na Universitě ve Strassburgu. Pod vedením profesora Adolfa Baeyera složil doktorát a stal se jeho asistentem. V roce 1875 objevil fenylhydrazin, který se stal odrazovým můstkem k jeho skvělým studiím o struktuře sacharidů a synthese indolových derivátů. Po habilitaci působil na universitách v Mnichově, Erlangenu, Wirzburgu a od roku 1892 v Berlíně jako nástupce A.W. Hofmanna. Na rozdíl od svého předchůdce v Berlině A.W. Hofmanna, výborného řečníka a znalce cizích jazyků, Fischer tyto přednosti postrádal, dokonce měl z počátku i potíže se svou výslovností v přednáškách. V mladších letech holdoval pití vína, účastnil se veselých pivních společností, hrál na klavír, chodil do divadla, ale i lovil a hodně kouřil, i ve styku se studenty, ke kterým měl otcovský vztah. Profesor Lukeš často citoval zásadu Emila Fischera "Erst kommt der Student, dann wieder der Student, dann lange nichts, und dann erst der Privatdozent". Studenta, který pokazil experiment, obvykle povzbuzoval výrokem, že chybami se člověk učí. Ve 35 letech se oženil s dcerou profesora anatomie v Erlangenu, která mu však po osmi letech zemřela. Syn Walter spáchal sebevraždu pod vlivem deprese, druhý syn Alfred zemřel jako vojenský lékař na skvrnitý tyfus v Bukurešti, přežil jen nejstarší Hermann, pozdější významný biochemik. V Berlíně ho v červnu 1919 přemohly silné bolesti a lékaři diagnostikovali pokročilý karcinom střev s tím, že ani okamžitá operace nepřinese uzdravení. Fischer se vypořádal se všemi povinnostmi a dobrovolně skončil život kyanidem. Berlínské akademii odkázal nadaci ve prospěch mladých vědeckých talentů 750.000 marek, které však byly znehodnoceny v důsledku pozdější inflace. Tyto prostředky získal Fischer z tantiem za patenty. Při jednání o patentové spoluúčasti s BASF, která nabízela 5 %, Fischer požadoval a také prosadil 10% finanční podíl. Kromě hlavního oboru - výzkumu cukrů - studoval složení bílkovin, vypracoval metodu dělení aminokyselin, zjistil složení kofeinu a theobrominu, navrhl hypnotikum Veronal, objevil fenylhydrazin. Je považován za zakladatele moderní lékařské chemie a je nositelem Nobelovy ceny z roku 1902 za syntézy cukrů a purinů.




WICHTERLE Otto





27. října 1913 se v Prostějově narodil a 18. 8. 1998 v Praze zemřel český vynálezce měkkých kontaktních čoček, chemik a akademik Otto Wichterle. Po absolvování gymnázia chtěl Otto studovat strojní fakultu, ale na radu přítele se v roce 1931 přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství. K usilovnému studiu chemie jej, podle jeho slov, motivovala i snaha smazat nepříznivý dojem u profesor O. Quadráta, kdy student Wichterle na jedné z prvních hodin neznal vzorec dvojchromanu draselného Diplomovou práci vypracoval v roce 1935 u profesora Votočka, u kterého pak pracoval jako asistent až do zavření vysokých škol 17. 11. 1939. V roce 1936 dosáhl doktorátu technických věd. Od roku 1940 pracoval v Baťově výzkumném ústavu ve Zlíně, kde vedl pracovní skupinu, zabývající se výzkumem polyamidů. Vypracoval technologii výroby kaprolaktamu a již v roce 1941 připravoval ve své laboratoři vlákna polyamidu, která byla možno spřádat. Po řadě komplikací souvisejících s utajením před německými okupanty a poté s problémy poválečného průmyslu, byla průmyslová výroba těchto polyamidů s označením Silon zahájena až za deset let. Po válce pracoval na výzkumu a zavedení výroby polyamidů v chemických závodech v Žilině. V roce 1945 se vrátil na VŠCHT, kde dokončil habilitační řízení v oboru organické chemie a začal přednášet obecnou a anorganickou chemii. Zde také zřídil katedru technologie plastických hmot a stal se jejím prvním profesorem a vedoucím. Byl nejen vynikajícím chemikem a experimentátorem, ale také skvělým učitelem. Od roku 1952 se začal zabývat syntézou síťovaných hydrofilních gelů, které vodou bobtnají, s cílem najít vhodný materiál pro oční implantáty. 1952-1958 vyučoval na Vysoké škole chemicko-technologické a pracoval jako ředitel Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. V roce 1961 stál u vzniku nové metody adiabatické polymerizace kaprolaktamu, která byla později využívána k průmyslovému zhotovování odlitků.



O vánocích v roce 1961 si sestavil pomocí dětské kovové stavebnice Merkur první prototyp odstředivého odlévacího zařízení, které poháněl dynamem z jízdního kola zapojeným na zvonkový transformátor. Na něm odlil první čtyři velmi pravidelné čočky, které nedráždily oko. Za několik let se tento sen o nápravě oční vady, který poprvé popsal v roce 1508 Leonardo da Vinci a který k realizaci dovedl profesor Otto Wichterle, rozšířil do celého světa. Počátkem roku 1962 jich vyrobil na pět tisíc Dnes užívá kontaktní čočky, které lze rychle a jednoduše aplikovat, asi 100 000 000 obyvatel naší planety. Z jeho dalších vynálezů jsou známy umělé polyamidové vlákno – silon a hydrogel. S vládnoucí garniturou se rozešel po invazi vojsk armád Varšavské smlouvy v roce 1968, když připojil svůj podpis pod petici 2000 slov a při vystoupení v národním shromáždění kritizoval politiku vedení KSČ. Za to byl zbaven místa ředitele Ústavu makromolekulární chemie a v ústavu mohl pracovat dále, ale jen jako řadový vědec. V roce 1990 byl zvolen předsedou ČSAV a vykonával tuto funkci až do roku 1993. Byl také člen mnoha mezinárodních společností, držitelem řady zahraničních cen a čestným doktorem zahraničních univerzit, také čestným předsedou České akademie věd. V roce 1993 byla jedna z planetek naší sluneční soustavy pojmenována Wichterle.




Socha Svobody


28. října 1886 byla na své dnešní místo na Ostrov svobody u New Yorku v USA postavena Socha Svobody (Statue of Liberty) celým názvem Liberty Enlightening the World, česky „Svoboda přinášející světlo světu“. Ostrov se původně nazýval Bedloe’s Island a měl by katastrálně patřit do Hudson County v New Jersey, ale od roku 1664 je součástí New Yorku.



Měděna socha je vysoká 46 metrů, s 47metrovým podstavcem je vrchol pochodně ve výšce 93 metrů nad zemí. Váží 205 tun, v obvodu má 10,6 metru, ústa mají šířku 91 centimetrů. Pravá paže, držící pochodeň, je dlouhá 12,8 metru; jen ukazováček je dlouhý 2,4 metru. V levé ruce drží socha desky představující vyhlášení nezávislosti, je na nich nápis JULY IV MDCCLXXVI (4. července 1776, den vyhlášení Deklarace nezávislosti). Její koruna se sedmi paprsky je symbolem svobody, kterou má vyzařovat přes sedm moří do sedmi kontinentů. U nohou Svobody leží rozťatá pouta tyranie. Do Spojených států přicestovala lodí ve 214 bednách. Její sestavení trvalo celé 2 roky. Váží 205 tun a její úsměv je široký 91 centimetrů. Připomíná přátelství a pomoc, kterou Francie poskytla americkým osadníkům v jejich boji za nezávislost na Velké Británii v roce 1776. Své vojáky do Ameriky poslala pouze Francie. Francouzi chtěli Sochou Svobody nové republice vzniklé za Atlantským oceánem vyjádřit sympatie a jako připomínku jejího francouzského původu si v Paříži postavili její zmenšenou kopii. Nejprve sochař Frédéric Auguste Bartholdi udělal malý hliněný model ve výšce dospělého člověka. Druhý model byl vysoký tři metry. Třetí model udělali tak, aby byl čtyřikrát menší než socha ve skutečnosti. Čtvrtý a poslední model pak začali vyrábět již ve skutečné velikosti. Modelem pro ženskou tvář byla Bartholdimu vdova po proslulém výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi Isabella Eugenie Boyerová. Na podpěrné konstrukcí začal pracovat fr. architekt Eugene Viollet-le-Duc, který si představoval, že tělo sochy bude složeno z měděných částí naplněných pískem, což však znamenalo její obrovskou váhu. Peníze na sochu sháněl profesor Laboulay, který v roce 1875 založil v Paříži Francouzsko-americkou společnost pro stavbu Sochy Svobody a propagační kampaň v září 1875. Nadšení bylo veliké, peněz málo. Bertholdi přišel na geniální nápad nabízet k prodeji právo na reprodukci Sochy Svobody k reklamním účelům. Peníze se začaly scházet, ale šlo to pomalu. V roce 1876 putoval z Francie na výstavu ve Filadelfii pouze symbolický dárek - pravá ruka Madame Liberté. Později byl tento kousek ve velikosti solidní rozhledny převezen do New Yorku a vystaven několik měsíců v Madison Square Garden. V roce 1878 se na Pařížské světové výstavě objevila hlava. Když architekt Duc zemřel, Bertholdi požádal o pomoc stavitele pařížské Eiffelovi věže Gustava Eiffelka, který navrhl a zkonstruoval novou nosnou konstrukci bez písku.. Hotová socha byla 4. července 1886 v Paříži slavnostně předána americkému velvyslanci. Pak byla rozložena na části a na francouzské lodi dopravena do New Yorku. Podstavec navrhl americký architekt Richard Morris Hunt. V newyorském přístavu při skládání sochy byly podle návrhu Eiffela její kusy obepnuty kovovými pásy, které bránily poškození. Sochu Svobody slavnostně ji odhalil. prezident Grover Cleveland. Časem se socha stala symbolem Ameriky, ale také došlo k jejímu značnému poškození. Zrekonstruována byla vždy díky veřejným sbírkám. Při oslavě stého výročí vztyčení sochy přísahalo vrchnímu soudci Warrenu E. Burgerovi věrnost Spojeným státům 5 000 nových Američanů. Dalších 20 000 lidí se ve stejnou chvíli stalo americkými občany díky satelitnímu přenosu. V roce 1984 byla Socha Svobody zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dnes je u Sochy Svobody umístěno Museum přistěhovalectví otevřené v roce 1972. V koruně Sochy Svobody je rozhledna, po 11. září 2001 byla uzavřena, v roce 2009 znovu otevřena.





Srpen 2009

 

Žába Zbyněk



15. srpna 1971 v Praze zemřel významný český egyptolog. prof. Zbyněk Žába. Narodil se 19. 6. 1917 v Doubravicích. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové studoval až do zavření vysokých škol 1939 na Karlově univerzitě obor klasická filologie, po válce přešel na orientalistiku-egyptologii. Univerzitní studia dokončil v roce 1949. Byl žákem a nástupcem zakladatele české egyptologie Františka Lexy, jehož zásluhou byl v roce 1925 na půdě Filozofické fakulty UK založen egyptologický seminář a který byl také prvním řádným profesorem egyptologie v tehdejší ČSR..V roce 1954 se Žába stal docentem egyptologie na Karlově univerzitě v Praze, 1955-1957 působil v Káhiře na Vysoké škole jazyků jako učitel češtiny. 1959 byl jmenován profesorem egyptologie na FF UK Praha. V roce 1958 vyhlásilo UNESCO mezinárodní akci na záchranu památek Núbie ohrožených vodami tehdy zahajované stavby přehrady u Asuánu (tzv. Jižní chrám u Táfy, pevnost Kertásí, pohřebiště ve Wádí Qitně). Československá vláda se rozhodla místo finančního příspěvku akci podpořit účastí našich egyptologů při práci v Núbii. Se souhlasem egyptské vlády tak vznikl mezinárodní ústav s jedním pracovištěm v Praze a druhým v Káhiře. Na založení ústavu se prof. Žába podíle zejména svými organizačními schopnostmi. Počátkem šedesátých byla ústavu přidělena i archeologické koncese na pyramidovém poli v Abúsíru u Káhiry let a v Núbii začala expedice ústavu pracovat pod jeho vedením. Výzkum se zde v 60. a první polovině 70. let soustředil především na jednu z nejvýznamnějších soukromých architektur doby Staré říše - Ptahšepsesovu mastabu. Dodnes je Žábovo francouzské vydání Ptahhotepova naučení a anglické vydání skalních nápisů z Nubie považováno pro egyptologii za velmi cenné a významné. V roce 1960 se Žába stal ředitelem Československého egyptologického ústavu. Nový impuls pak zaznamenala archeologická práce ústavu v Abúsíru v roce 1976, kdy ústav získal novou koncesi na lokalitě zahrnující území přibližně o rozloze 2 km2 v celé oblasti mezi Abúsírem a Sakkárou s mnoha památkami, především z období Staré říše a Pozdní doby.



Žába byl také prvním naším vědcem, který publikoval práci zaměřenou výhradně na pyramidy. Jeho kniha vyšla roku 1953 francouzsky a její český název zní "Astronomická orientace v starověkém Egyptě a precese světové osy". Významným mezníkem pro další vývoje české egyptologie byl vznik Českého egyptologického centra v létě 2000.



Žižkov



7. srpna 1877 byly rozhodnutím ministerstva vnitra v Praze Královské Vinohrady I. přejmenovány na Žižkov. Území dnešního Žižkova bylo součástí obce Hory Viničné vznikající v roce 1788, (resp. od zřízení samospráv v roce 1849), která byla v roce 1867 přejmenované na Královskou Vinohradskou obec (König. Weinberge). V roce 1875 byla rozdělena na dvě obce s názvy Vinohrady I. (od roku 1877 Žižkov) a Vinohrady II. (od roku 1877 Královské Vinohrady). Obě samostatné obce za hradbami Prahy byly posléze povýšeny na města, Královské Vinohrady v roce 1879, Žižkov v roce 1881.Žižkov se pyšní několika zajímavými architektonickými stavbami. Na Sladkovského náměstí u budovy c.k. reálky na Žižkově (dnes gymnázium Karla Sladkovského) postavené v letech 1898-99 byl podle projektu architekta Josefa Mockera vybudován v letech 1899-1903 novogotický trojlodní kostel sv. Prokopa s jednou věží.



Gymnazium Karla Sladkovského          



Kostel sv. Prokopa

Po roce 1865 nastala v prostoru mezi Vrchem Vítkov - Vítkova hora a Vrchem sv. Kříže velká výstavba. V roce 1843 měl Žižkov 83 usedlíků, v roce 1850 více než dvojnásobek, - 197 osob. Za dalších sedm let přibylo 71 osob a v roce 1869 již měl Žižkov zapsáno 292 obyvatel. V té době se ale ještě moc nestavělo a obyvatel přibývalo pomalu. V osmdesátých letech se už staví po celém území a Žižkov je velkým městem s 21.212 obyvateli! V roce 1890 má 42.000 osob ve více než 750 domech! Kolem roku 1920 už byla celá čtvrť zastavěná a ve výstavbě se pokračovalo vlastně už jen na Ohradě. Na Žižkov vedla jedna z prvních elektrických tramvají.



Takhle Žižkov vypadal dřív



A takhle vypadá z vrcholu Televizního vysílače Žižkov dnes


Vrch Žižkov, po němž město nazváno, zval se až do r. 1420 se kopec na Žižkovem nazýval (snad po pražském měšťanu Vítkovi z Hory, který tu měl vinice) Vítkov. Vinice byly hlavně na jižní straně a pod nimi z Horské brány vedla horská silnice do Kutné Hory. Okraj návrší mezi Vítkovem a Olšany byl nazýván Šibeničná hora, protože tu stála pražská šibenice a vinice kláštera sv. Ambrože. Od 15. století byla Na Ohradě byla vinice stejného jména. Vinice časem (jako všechny kolem Prahy) zpustly. 14. července 1420 na Vítkově husité pod vedením Jana Žižky z Trocnova porazili křižácké vojsko a dlouho tam byly hradby a příkopy Žižkovy. Od toho vítězství byla hora Vítkov přejmenována na Žižkov. (Navrhovaná jména "Bojiště" a "Kalich" se neujala) Od té doby byl Žižkov ještě několikráte svědkem válečných hrůz. Švédové, Francouzi i Prusové odtud stříleli na Prahu. V roce 1938 byl na hoře Vítkov vystavěn (1938 znovu upraven, po 1945 doplněn o další část) k poctě účastníků boje za vznik Československé republiky Národní památník. 14. července 1950 (výroční den bitvy na Vítkově) byla před Národním památníkem na Vítkově odhalena největší bronzová jezdecká socha na světě – pomník Jana Žižky z Trocnova.



Je 9 m vysoká, 9,6 m dlouhá a váží 16,5 tun. Sochu navrhl profesor pražské Akademie výtvarných umění Bohumil Kafka, který na ní pracoval od roku 1931, ale dokončení svého díla se nedočkal. Krátce po dohotovení modelu zemřel. Odlití sochy provedla slévárna K. Mašky v Karlíně, socha byla po detailním propočtu statiky profesorem B. Hacarem upevněna na železobetonové trny zakotvené v tělese Národního památníku.

Nejznámější a výškově dominantní žižkovská stavba Žižkovský televizní vysílač stojí na hranici Žižkova s Vinohrady v Mahlerových sadech od roku 1992.



Autory věže jsou ing. arch. Václav Aulický, dr. ing. Jiří Kozák, CSc. a Ing. Alex Bém, stavba je chráněna československým patentem. Tři kruhové tubusy dosahují do výšky 134 metrů. V hlavním, přecházejícím do anténního nástavce o průměru 6,4 metru (další dva pak 4,8 metru), jsou dva rychlovýtahy, ve dvou dalších je provozní technologický výtah a požární nouzové schodiště. Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů železobetonová, 4 metry silná deska o průměru 30 metrů. Vypočtená výchylka věže na vrcholu činí až 120 cm. V běžném provozu není žádný výkyv znatelný, protože je eliminován speciálním kyvadlovým tlumičem kmitů. Na věži je vyhlídková místnost s dalekohledem a vyhlídková restaurace. V roce 2000 bylo na žižkovskou věž nainstalováno v rámci projektu Praha Evropské město kultury 2000 10 miminek, která vytvořil architekt David Černý. Koncem roku byla sejmuta, avšak pro velký úspěch byla v roce 2001 upevněna na věž na trvalo.





Vysílač Praha Žižkov poskytuje Pražanům: televizní signál, programy rozhlasové vysílání, telefonické spojení pro mobilní i pevné sítě, středisko řízení sítě společnosti T-Mobile Czech Republic, a.s., hlavní stanice televizních kabelových rozvodů, meteorologické zařízení monitorování kvality ovzduší v Praze, rádiové stanice záchranné služby a hasičského sboru.

Červenec 2009

Sekora Ondřej

 

4. července 1967 v Praze zemřel český spisovatel, kreslíř a otec Ferdy Mravence Ondřej Sekora. Narodil se 25. 9. 1899 v Brně v rodině odborného učitele, který mu zemřel když mu bylo 7 let a rodina pak žila ve velmi bídných poměrech. Ondřej vychodil obecnou školu v Králově Poli, studoval na gymnáziu v Brně, po přestěhování rodiny dokončil studium ve Vyškově. 1918 složil urychlenou válečnou maturitu a jako jednoroční dobrovolník byl do konce války ve Vídni. Na přání matky začal studovat práva, ale při studiu kreslil a přispíval svými kresbami do Lidových novin. V roce 1921 studia ukončil a stal se redaktorem Lidových novin jako sportovní novinář, kreslíř, karikaturista, soudničkář a fejetonista. Také přispíval do časopisu Sport. 1924 a 1927 pobýval vždy celý rok ve Francii na studijním pobytu. Psal tam sportovní reportáže, přispíval kresbami i do francouzských časopisů. Ve Francii poznal ragby a doma je pak začal propagovat. Napsal a nakreslil jeho první česká pravidla a později působil jako trenér a rozhodčí. Ve Francii se seznámil a navázal přátelství s českými umělci, kteří tam v té době žili - např. J. Zrzavý, B. Martinů aj. V roce 1928 nastoupil do pražské redakce Lidových novin a začal se věnovat i rubrice pro děti. V roce 1941 musel z redakce odejít, protože jeho manželka byla židovka. Od roku 1944 až do konce války byl internován v pracovních táborech v Polsku a Německu. Po válce působil jako redaktor deníku Práce a satirického časopisu Dikobraz. Od 1949 přešel do Státního nakladatelství dětské knihy a od roku 1952 pracoval jako spisovatel a ilustrátor na volné noze. Za své knihy získal různá ocenění a v roce 1964 byl jmenován zasloužilým umělcem.





11. července 1240 privilegiem císaře Fridricha II. se Frankfurt nad Mohanem stal prvním veletržním městem na světě. Počátky konání veletrhu se však datují již od počátku 11. století, kdy se na tradičním podzimním veletrhu obchodovalo s obilím, vínem, dřevem, vlnou a živými zvířaty. První písemné doložení je rokem 1160.



Fridrich II.
Byl středověký rytíř, který vládl výborně zbraní. Byl však také výborným diplomatem. Pěstoval poezii a kulturu.  

Císař Svaté říše římské Fridrich II. (1194-1250) z rodu Hohenstaufů se císařem stal po urputném zápase o císařskou korunu, který proběhl mezi rodem Štaufů a rodem Welfů. Llegitimními následníky byli Štaufové, ale vzhledem ke své neuvážené politice ztratili podporu papeže a navíc byl Fridrich v době uvolnění císařského trůnu (1197) teprve dvouletým chlapcem V dospělosti byl zajímavým a pokrokovým člověkem, který na jedné straně dobýval Svatou zemi (byť byl v době získání Jeruzaléma stižen církevní klatbou) a byl velkým příznivcem duchovních institucí (např. Řádu německých rytířů) a na straně druhé nemístně koketoval s islámem a judaismem. Jeho orientální sklony se projevovaly tím, že měl vlastní harém. Jeho spory s církevními autoritami došly až tak daleko, že byl papežem Inocencem IV. na koncilu v Lyonu (1245) označen za antikrista. Ke konečnému uznání Fridricha II. císařem Svaté říše římské došlo až v roce 1211, kdy jej uznala skupina knížat v čele s Přemyslem I. Otakarem. Za tuto podporu ho Fridrich odměnil vydáním Zlaté buly sicilské.

V roce 1840 se součástí frankfurtského veletrhu stal knižní veletrh. V roce 1919 byla na výstavišti postavena první hala se samonosnou konstrukcí – Festhalle, která vystavovatelům slouží dodnes. Výstavní věž měří 156,5 m a je nejvyšší kancelářskou budovou v Evropě.



Dnes je Messe Frankfurt společnost s ročním obratem 436 milionů € a více než 1400 zaměstnanci po celém světě (data z roku 2008) patří mezi největší veletržní a výstavní společnosti. Má 29 dceřiných společností, 5 poboček a 48 mezinárodních obchodních partnerů, zajišťujících servis pro její zákazníky ve více než 150 zemích světa. V roce 2008 uspořádala více než 110 veletrhů, z toho přes 60 výstavních akcí mimo území Německa. V současnosti výstavní centrum ve Frankfurtu zahrnuje 322 000 m2 výstavní plochy s 9 halami a kongresovým centrem.

ALEŠ MIKOLÁŠ



10. července 1913 na mozkovou mrtvici v Praze zemřel český malíř, kreslíř a ilustrátor Mikoláš Aleš. Narodil se 18. 11. 1852 v Miroticích v jižních Čechách. Malovat začal již ve čtyřech letech. Vystudoval gymnázium v Písku a pokračoval v letech 1869-1877 na pražské univerzitě - Malířská akademie v Klemetýnu u profesorů Jana Swertse a Josefa Matyáše Trenkwalda. Protože již neměl rodinu a musel se živit sám, kreslil do řady časopisů např. Paleček, Černokňažník, Zlatá Praha, Humoristické listy, Světozor, Šotek a Švanda Dudák. Na univerzitě hájil české umění v Praze, zejm. proti německému profesorovi Alfredovi Woltmannovi, který původnost českého umění popíral. Za tuto činnost Aleš odsouzen ke čtyřdennímu vězení a z akademie vyloučen. V roce 1875 nastoupil na jednoroční vojenskou službu do kasáren v Újezdu. Morálně i finančně ho podporoval Alexandr Brandejs, nájemce statku v Suchdole, kde Aleš často žil a tvořil obrázky s vlasteneckou tématikou. Zde je také postaven Alšův pomník . Na Brandejsův podnět se také přihlásil do soutěže na výzdobu foyeru v Národním divadle v Praze. Navrhl 14 lunet, ale protože to byla velká práce, tak přizval Františka Ženíška a společně v roce 1879 výběrové řízení vyhráli. Také se v tomto roce oženil s Marinou Kailovou a nastěhovali se do bytu na Malé Straně (Lázeňská ul.283/15).. Vzápětí odjel na studijní cestu do Itálie. Po svém návratu 1880-1881 pracoval na lunetách pro Národní divadlo. Soutěžní porota mu však při práci stále předhazovala, že jeho myšlenky namaloval a dokončil Ženíšek, protože se jí jeho uhlazený a líbivější projev se splývavými liniemi a hladkou malbou líbil lépe než "neotesaný", neurovnaný, nekonvenční a citově vášnivý Aleš. Ten pro toto nepochopení velmi zahořkl a prakticky zanechal malby. Musel však také pokračovat i s ilustracemi do časopisů (zejm. časopis Šotek) a v roce 1884 se dokonce z finančních důvodů musel věnovat téměř výhradně kresbám a ilustracím do časopisů, dokonce tvořil i návrhy a kartony na fresky a sgrafita. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní “Osiřelo dítě”. Roku 1896 se Mikoláš Aleš stal čestným starostou výtvarného spolku Mánes.V roce 1900 (to se mu už dařilo dobře) se přestěhoval do bytu se třemi pokoji na Havlíčkově třídě (dnes Bělehradská 1018/64), kde je umístěna pamětní deska od Josefa Šejnosty. V roce 1912 vydal Mánesův spolek první samostatnou publikaci o jeho díle a téhož roku byl také jmenován pražským měšťanem s titulem inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce uměleckých dílech. V roce 1913 namaloval své poslední dílo “Svatý Václav”. 10. 7. 1913 zemřel, jeho manželka Marina pak v roce 1941. Jsou pochováni na hřbitově ve Vinohradech, kde mu pak v roce 1917 spolek výtvarných umělců Mánes postavil pomník. První Alšův pomník však postavil Josef Rada v Alšových sadech v Praze 4 roku 1914.



Mikoláš Aleš vytvořil celkem 8000 nejrůznějších kreseb, kartonů, ilustrací či náčrtů a 65 olejomaleb. Nejznámější: Olejomalby 1873 - Sláva Čechie, 1877 - Husitský tábor, 1878 - Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem. Obrazové cykly: 1876 – Smysly, 1878 - Poezie-Malířství-Hudba, Vlast, Život, Mýtus, Národní zpěv a hudba a Historie. Čtrnáct lunet (témata: Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov). Ilustrace pro: 1883 - Ohlas písní ruských, 1884 - Rukopis zelenohorský a královédvorský, 1894 - Zvony a zvonky, 1900 – Psohlavci, Máj. Scénografické práce pro Národní divadlo:1897 – Šárka, 1887 - Naši furianti, 1896 – Neklan.

 

Červen 2009

František Ferdinand d´Este



16. června 1914 rakouský následník trůnu František Ferdinand d´Este rozhodl o trase své cesty do Bosny, na které se měl účastnit sledování vojenských manévrů a otevření muzea v Sarajevu. 24. 6. 1914 dorazil do Terstu, nalodil se na moderní bitevní loď Viribus unitis, která ho 25. 6. 1914 dopravila do ústí Neretvy. Na jachtě Dalmat plul proti proudu Neretvy do Metkoviče. Odtud pokračoval vlakem do Mostaru a Illidžy. Zde se setkal se svou manželkou Žofií a ubytovali se v hotelu Bosna. Odpoledne navštívili bazar v Sarajevě, kde František Ferdinand koupil místní umělecké výrobky do svých sbírek. 26. a 27. 6. 1914 se v hotelu Bosna konala slavnostní večeře, František Ferdinand měl výbornou náladu. Padl návrh, aby byla zrušena zítřejší návštěva Sarajeva a odcestovali rovnou domů. Chvíli František Ferdinand váhal, ale nakonec se rozhodl, že původní program dodrží.

V neděli 28. 6. 1914 po snídani a mši v hotelu poslal František Ferdinand telegram svým dětem, v 9:50 přijel vlak z Illidži do Sarajeva. Ulice vroubily zástupy lidí, mezi nimi však bylo jen 120 policistů cca 200 kroků od sebe. Mohli být povoláni i vojáci, kteří se pod dohledem Františka Ferdinanda účastnili manévrů, jenže generální guvernér Bosny Oskar Potiorek to odmítl, že mají zašpiněné uniformy z manévrů. Následník trůnu s manželkou nasedli do černého automobilu Graf & Stift, jehož majitelem byl hrabě Harrach a seděl vlevo od řidiče. Na sklápěcím sedadle seděl guvernér Potiorek, František Ferdinand s Žofií na zadních sedadlech.



Vůz jel 20 km rychlostí. Nejprve první atentátník Čabrinovič vhodil do vozu bombu, kterou František Ferdinand odhodil (nebo se svezla po srolovaném plátěném krytu), takže explodovala až pod dalším vozidlem. Auto kupodivu zastavilo a hrabě Harrach šel zkontrolovat co se stalo. Asi po 2 minutách se vrátil a kolona pokračovala k sarajevské radnici, kde měla být pronesena uvítací řeč. František Ferdinand nejprve starostu naštvaně přerušil s tím, že přijel do Sarajeva na návštěvu a oni tam po něm házejí bomby. Pak se během prohlídky radnice řešilo, jestli má vůbec být původní program návštěvy dodržen. Nakonec byla pouze změněna trasa Jenže řidiče prvního vozu nikdo o změně neinformoval, takže jel podle trasy původní a další vozy jely za ním. Když to zjistili v následníkově autě, zařadil řidič zpátečku a chtěl vycouvat. Bylo to však v místě, kde čekal druhý atentátník Gavrilo Princip. Ten dvakrát zmateně bez míření vystřelil, poprvé nízko, podruhé po zpětném nárazu výše. Absolutně mimo logiku a pravděpodobnost smrtelně zranil arcivévodu i vévodkyni. První kulka prošla skrze dvířka a trefila Žofii do břicha.. Druhá kulka Františka Ferdinanda do krční tepny. Žofie zemřela hned. Hrabě Harrach stál na stupátku vedle arcivévody, chránil ho svým tělem a držel arcivévodovi límec, aby mu nepadala hlava, a stíral mu potůčky krve vytékající z úst. František Ferdinand zemřel po příjezdu do Konaku v 11 hodin dopoledne. Rakousko-Uhersko, podporované Německem, využilo atentát jako záminku k vyhlášení války Srbsku a to byl také začátek l.světové války.



Walther Hermann Nernst



25. června 1864 se v Briesen v Západním Prusku narodil a 18. 11. 1941 v Berlíně zemřel německý fyzikální chemik, Walther Hermann Nernst. Studovat začal v Graudentzu, pokračoval studiem fyziky a matematiky na univerzitě v Curychu, Berlíně a Grazu (u Ludwiga Boltzmanna a Alberta von Ettinghausena). Ve Wurzburg u Friedricha Kohlrauscha absolvoval v roce 1887. V roce 1905 byl jmenován profesorem chemie, později fyziky na Univerzitě v Berlíně, a stal se ředitelem nově založeného "Physikalisch-Chemisches Institut" v roce 1924. Přijal pozvání do Göttingenu, kde založil Institut pro fyzikální chemii a elektrochemii a stal se jejím ředitelem. A zůstal jím až do jeho odchodu do důchodu v roce 1933. Nernst byl nejen vědecky, ale také prakticky myslícím člověkem a při své práci vždy na první místo stavěl způsob uplatnění výsledků vědeckého výzkumu v průmyslu. Jeho jménem bylo označeno několik pojmů: Nernstova rovnice (charakterizuje elektrodový potenciál určité elektrody), Nernstův rozdělovací zákon (vztah určuje, v jakém poměru se rozpouštěná látka rozdělí mezi dvě vzájemně nemísitelná rozpouštědla - kapaliny) a Nernstův tepelný teorém z roku 1906 (3. termodynamický princip). Zasloužil se též o dotvoření teoretických základů analytické chemie. V roce 1920 za svou práci v termochemie obdržel Nobelovu cenu za chemii. Základních příspěvky elektrochemie, teorie řešení, termodynamika, solidní stav chemie a fotochemie, jsou zaznamenány v řadě jeho monografií, v mnoha dokumentech učených společností, atd. Jeho kniha Theoretische Chemie vom Standpunkte der Regel und Avogadro'schen der Thermodynamik (Teoretická chemie z hlediska Avogadro pravidla a termodynamiky) byla poprvé vydána v roce 1893, desáté vydání vyšlo v roce 1921 (páté anglické v roce 1923). Spolu s A. Schonfliesem napsal učebnici Einführung in die mathematische Behandlung der Naturwissenschaften (Úvod do matematického studia přírodních věd), která dosáhla desátého vydání v roce 1923. Další monografie Die theoretischen und experimentellen Grundlagen des neuen Wärmesatzes (1918, druhé vydání 1923) byla rovněž vydána angličtině v roce 1926.



Jan Marek Marci z Lanškrouna



13. června 1595 v Lanškrouně se narodil a 10. 4. 1667 v Praze zemřel český přírodovědec a filosof, „lanškrounský Archimedes“ a „pražský Hippokrates Jan Marek MARCI z KRONLANDU. Byl skutečným polyhistorem, který do všech oborů, jimiž se zabýval lékařství, fyzika filosofie či astronomie), dovedl přinést nové poznatky a pohledy. Marci vystudoval filosofii a teologii v Olomouci a pak medicínu na pražské universitě, kde také pravděpodobně v roce 1625 promoval. Stal se pak profesorem (a to na dlouhou dobu jediným) lékařské fakulty. 1638 byla universita rozdělena na jezuitskou (bohoslovecká a filosofická fakulta) a světskou (lékařská a právnická fakulta). Marci v této době zřejmě zastával funkci děkana. Úspěšně a dříve pracoval na vědeckých objevech než ti, s jejichž jmény jsou dnes spojovány. Zejména v oboru optiky má světové prvenství v pozorování a popsání řady jevů. Jeho práce znal například Christian Huygens, svou práci poslal Jan Marek i Galileovi a osobně se také setkal s objevitelem krevního oběhu Williamem Harveyem, který navštívil v roce 1636 Prahu. 1654 se Marci stal dokonce osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a je pravděpodobné, že proslulá anglická Královská společnost (Royal Society) mu hodlala nabídnout své členství. Než se však tak mohlo stát, Jan Marek Marci zemřel.

Jako funkcionář univerzity se Marci zasazoval spolu s pražským arcibiskupem o to, aby světské fakulty, lékařská a právnická, nespadaly pod pravomoc jezuitů. Přesto měl mezi jezuity mnoho přátel, řada z nich se intenzivně zabývala i přírodními vědami (např. Athanasius Kircher, s nímž se seznámil v Římě) a na pražské univerzitě s nimi byl v každodenním styku i jako učitel a lékař. Marci měl mocné přátele a ochránce, k nimž patřil např. pražský arcibiskup Arnošt Harrach i sám císař.

Dnes již historie vědy víceméně uznává, že Marci některými svými experimentálními poznatky ve spektroskopii a fyzikální optice předešel Newtona, Grimaldiho a Boylea, částicoví fyzikové mu přiznávají zásluhu na tom, že jako první rozlišil pružné a nepružné srážky těles. Česká spektroskopická společnost přijala jeho jméno, 14. kongres Mezinárodní astronomické unie po něm pojmenoval jeden z menších kráterů na odvrácené straně Měsíce (na přivrácené straně jsou již všechny krátery obsazeny) a UNESCO zařadilo jeho čtyřsetleté jubileum mezi svá výročí.

 

Květen 2009

Řetězový most v Praze


13. května 1868 byl v Praze slavnostně vysvěcen nový most, pojmenovaný most Císaře Josefa I., který byl také na této slavnosti osobně přítomen. Druhý den Pražský deník uveřejnil fotografii Jeho Veličenstva jak přechází nový most s titulkem Procházka na mostě. Pražané od té doby Františku Josefu I. říkali PROCHÁZKA. Rozpětí mostu v hlavním poli bylo 143,9 m, v obou krajních polích po 46,95 m. Autory projektu byli angličtí inženýři Rowland Mason Ordish, William Henry Le Feuvre a Max von Ende.



Stavba byla zahájena 20. srpna 1865 a trvala 32 měsíců. Zatěžkávací zkoušku provedli přehnáním stáda skotu v dubnu 1868. Po zahájení provozu mostu se však ukázalo, že jeho pevnost není dostatečná. Po mostě vedla dvoukolejná trať pražské koňky (koňmi tažená tramvaj) a šířka 9,7 m byla také nedostačující. V roce 1898 bylo proto provedeno celkové zesílení konstrukce mostovky a řetězy z oceli o pevnosti jen 5500 kg/cm2 byly vyměněny za lana s naměřenou pevností 13 až 16000 kg/cm2.



Po roce 1918 byl most přejmenován na Štefánkův, za německé okupace na Janáčkův a zároveň bylo rozhodnuto nahradit jej novým železobetonovým mostem o šířce 24 m. V roce 1936 byla vypsána soutěž, zvítězil projekt inženýra Oldřicha Širce, arch. Vlastislava Hofmana a prof. ing. dr. Václava Daška. Aby však mohlo ke stavbě nového mostu vůbec dojít, bylo třeba vedle něj vybudovat v letech 1941-42 dřevěné mostní provizórium, Pražany nazvaný Dřevák, který měl sloužit pouze 3 roky. Práce se ujala stavební firma ing. B. Hlavy a vedením stavby byl pověřen její ing. P. Astapkovič. Stavba 250 m dlouhého dřevěného mostu byla v té době největší stavbou tohoto druhu ve střední Evropě. Byla rozpočtena na 10 měsíců a stála 7 milionů protektorátních korun. Na stavbě pracovalo průměrně 90 tesařů, kteří během stavby odpracovali 20000 hodin. Starý řetězový most  byl odstraněn až v roce 1947. Nejcennější součásti mostu byly uloženy do depozitáře Národního technického muzea. Na jeho místě v ose Revoluční třídy byl v letech 1949-51 postaven podle vítězného návrhu nový železobetonový most, nazvaný jménem komunistického politika a novináře Jana Švermy (Švermův most), který zahynul ve 2. světové válce při přechodu slovenských hor a dřevěný most byl až teď demontován. Nový most vylehčené vzdušné konstrukce je tvořen třemi segmentovými oblouky o rozpětí 59-65 m. Při stavbě bylo poprvé použito skruží z ocelových trubek. Délka mostu je 163 m, šířka 24,4 m. Betonové návodní pilíře nesou světelné stožáry, mostní zábradlí je z ocelových hranolů, dlažba ze žulových kostek. Spolu se stavbou Letenského tunelu, uvedeného do provozu v roce 1953, tvořil most stavební a komunikační celek. Dřevěný most byl demontován v roce 1951.



U mostu na novoměstské straně byl v roce 1969 umístěn pomník Jana Švermy od sochaře Antonína Nykla. Po téměř 50 letech v r. 1997 byl most znovu přejmenován na Štefánikův. Švermova socha  nebyla podle vyjádření odborníků řemeslně ani umělecky zdařilá a v r. 1999 byla odstraněna. Při rekonstrukci mostu v roce 2007 byla odstraněna původní dlažba mostu a byla nahrazena živičným povrchem.

16. května 1868 u příležitosti kladení základního kamene Národního divadla šel ve slavnostním průvodu Prahou a byl středem pozornosti Josef Vondřich se svým kostitřasem.
První předchůdci velocipédů - dresiny - začaly vznikat mezi lety 1813-1817. Byly dřevěné, neměly převod a jezdec se při jízdě odstrkoval nohama od země. Za hodinu se dalo takto ujet i 15 km.



První dvoukolový dřevěný stroj – velocipéd předvedl 12. července 1817 německý baron Karel Friedrich Drais (1785–1851).



Jeho první cesta vedla z Mannheimu do 22  kilometrů vzdáleného Schwetzingenu.). Při výrobě rámu kola nahradil dřevo železem. Sedlo upevnil na mírně ohnutou ocelovou pružinu. Angličané se jeho stroji smáli. Říkali mu boneshaker – kostitřas. Postupně se na základě úvahy, že čím větší bude přední kolo, tím delší vzdálenost závodník ujede na jediné šlápnutí, vyvinula tzv. vysoká kola. Dosáhlo se tak kýžené rychlosti, avšak nebezpečí pádu bylo veliké.



Od roku 1861 pracovali otec a syn Ernest a Pierre Michauxovi z Francie na stroji poháněném šlapadly na předním kole. Kvůli dosažení co největší rychlosti přední kolo zvětšili. Svůj dopravní prostředek předváděli na světové výstavě v Paříži v roce 1867 a nazvali ho velociped (velox = rychlý, pedes = nohy). O dva roky později se konaly první bicyklové závody z Paříže do Rouenu na trati 126 km dlouhé; vítěz dosáhl průměrné rychlosti 12 km/h. Pozoruhodné líčení „cyklistického dávnověku“ přináší ve sbírce Slávy dcera i český básník Jan Kollár (1793–1852).



Následovaly další objevy. Vynález řetězového náhonu na zadní kolo Francouze Guilmeta v roce 1878. První moderní kolo z ocelových trubek se stejně velkým předním a zadním kolem zkonstruoval Angličan H. Bate a nazval ho Létající Holanďan. 1893 vznikl zadní náboj sloužící současně jako náhon, volnoběh i brzda. Přibližně v roce 1830 byly železné obruče nahrazeny kaučukovými, ty ale mrazem tvrdly a teplem příliš měkly. Obchodník z Edinburghu Thompson si nechal o 15 let později patentovat jako obruče nafouklá zvířecí střeva, která pak nahradil kůží obalenou kaučukovou hadicí. V roce 1888 si dal irský zvěrolékař John B. Dunlop (1840–1921) patentovat pneumatiku.
V Čechách byla v 80. letech známá vysoká jízdní kola, tzv. „kohoutovky“ vyráběná v Praze na Smíchově. Vítězila i na závodech a to zejména zásluhou čtyř cyklistů bratrů Kohoutů. Nejstarší z nich František se také stal prvním starostou České ústřední jednoty velocipedistů, Petr byl vynikajícím krasojezdcem a Josef získal v roce 1882 ve Vídni titul mistra Rakouska-Uherska. V roce 1874 začal kola vyrábět továrna Premiér v Chebu, další byla firma Josef Vejtruba a synové v Praze. V roce 1894 s výrobou jízdních kol značky Slavia začali v Mladé Boleslavi Václavové Laurin a Klement. V roce 1930 v Československu již existovalo 50 firem s roční výrobou 100 000 kol. Ve sbírkách Národního technického muzea v Praze je vysoké dřevěné kolo z roku 1875 vyrobené kolářským mistrem Chválou v Milevsku a kolo firmy Bohemia-Fahrrad-Fabrik v Ústí nad Labem z roku 1895.

V roce 2009 najdeme na webu informaci, že v Česku je přibližně 33 výrobců jízdních kol.



Úřadující mistr světa z roku 2003 Jihoafričan Greg Minnaar a Francouz Cyrille Kurtz měli tu čest jezdit na nejdražších kolech světa. Ve vydané tiskové zprávě pro celý svět stálo, že celkem byly vyrobeny čtyři exponáty tohoto kola a cena jednoho kusu je 60.000 liber, to znamená téměř tři miliony korun!




Gréfe Ernst Albrecht Friedrich Wilhelm


22. května 1828 se narodil a 20. 7. 1870 zemřel německý lékař, oftalmolog a profesor univerzity v Berlíně Albrecht Friedrich Wilhelm Ernst Gréfe. Byl jedním ze zakladatelů moderního očního lékařství. Zavedl vyšetřování očním zrcátkem, novou operaci glaukomu a odstranění oční čočky při šedém zákalu - kataraktě. Katarakta je buď získaná nebo vrozená. Znamená sníženou průhlednost (zkalení) normálně čiré oční čočky. Úkolem čočky je zaostřovat paprsky přicházející do oka tak, aby dopadaly na sítnici. Zkalená čočka brání průchodu paprsků světla na sítnici, takže dochází k poklesu zrakové ostrosti.



Šedý zákal (katarakta) je nejčastěji způsoben stárnutím, tzv. senilní katarakta.. Dědičnost může ovlivnit, jestli šedý zákal vznikne dříve nebo později.Šedý zákal může vzniknout také v důsledku trvalého užívání některých léčiv (hlavně kortikosteroidů) nebo v důsledku jiného celkového nebo očního onemocnění (např. při cukrovce, po očním úrazu).

Operace šedého zákalu




Duben 2009

Lister Joseph


Joseph Lister a jeho operace v roce 1870

5. dubna 1827 se v Essenu v Anglii narodil a 10. února 1912 na Walter v Kentu zemřel britský chirurg Joseph Lister, jehož největší zásluhou bylo zavedení přísné čistoty a antiseptických opatření do operačních sálů a chirurgické techniky, což vedlo k radikálnímu poklesu pooperační úmrtnost. V 19. století totiž přibližně 50 % pacientů zemřelo v důsledku pooperační infekce. Lister studoval na University College v Londýně, v roce 1852 získal lékařský titul. Seznámil se s prací L. Pasteura a  po řadě vlastních pokusů dospěl k názoru, že příčinou pooperační infekce by mohly být bakterie a zničit by je mohla čistá karbolová kyselina. Začal jemnou mlhou z karbolové kyseliny stříkat na rány v průběhu operace, máčet obvazy v karbolové kyselině a přikládal je na rány ihned po operaci. V roce 1867 svůj objev zveřejnil a zavedl u svých operací přísné hygienické předpisy. Kromě přísné hygienické čistoty místa operace zavedl mytí nástrojů a rukou chirurgů před a po operaci v 5 % karbolové kyselině, nošení dlouhých bílých plášťů a později i rukavic. 1855 se stal profesorem klinické chirurgie v Edinburku, 1861 byl jmenován profesorem chirurgie na Glasgow University a později lékařem v Glasgow Royal Infirmary. 1877 pak profesorem a předsedou klinické chirurgie na Kings College v Londýně. Napsal řadu prací: Minute structure of the involuntary muscular fibre (1857); Early stages of inflammation (1859); On excision of the wrist for caries (1865); Ligature of arteries and the antiseptic system (1869); On the germ theory of putrefaction and other fermentative changes (1873); A further contribution to the natural history of bacteria and the germ theory fermentative changes (1873); The germ theory of fermentation and its bearings on pathology (1875); Lactic fermentation and its bearings on pathology (1878); Principles of antiseptic surgery (1891)


Schulz Josef



11. dubna 1840 se v Praze narodil a 15. 7. 1917 zemřel český architekt Josef Schulz. Vystudoval polytechniku v Praze a c. k. akademii výtvarných umění ve Vídni. 1864-1868 byl asistentem architektury na české technice v Praze. Dva roky cestoval po Itálii, 1871 se vrátil do Prahy a začal pracovat jako samostatný architekt. 1874 se stal odborným učitelem na zlatnické škole v Praze, která díky jeho působení vynikla nad průměr škol podobných. Jako hlavní designér se zasloužil například  o obohacení vzorníku tradičních českých granátových šperků o antický či antikizující dekor. Již před rokem 1880 se stal také jedním z prvních fotografických dokumentátorů pražských reálií, přičemž měl to štěstí, že se jeho fotografie, na rozdíl od mnohých jiných, zachovaly v pozůstalosti po básníku Josefu Václavu Sládkovi.1877-78 byl suplentem, 1878 řádným profesorem architektury na české technice a  řádným členem České akademie věd a umění v Praze, od 1902 členem Umělecké rady ve Vídni, čestným členem spolku Cercle artistique et littéraire de Bruxelles a Spolku vlasteneckých přátel umění v Čechách, artistickým rádcem c. k. musea pro obchod a průmysl ve Vídni, členem komise pro úpravu Karlštejna, zemské komise divadelní, kuratoria a správního výboru Umělecko-průmyslového muzea v Praze a členem ředitelstva a uměleckého odboru Spolku pro dostavění chrámu sv. Víta.



Soutěž na stavbu Rudolfina a rekonstrukci požárem zničeného Národního divadla vyhrál spolu s Josefem Zítkem. 1884 obdržel rytířský řád císaře Františka Josefa za vnitřní přestavbu Národního divadla a 1885 titul c. k. vládního rady za dostavění Rudolfina.



Mezi jeho samostatné práce, poznamenané již semperovskou racionalistickou tendencí patří Národní museum v Praze (postaveno 1884-1891), radnice na Smíchově (1874), Umělecko-průmyslové museum v Praze, kostel v Maršově, některé menší stavby vil v Loučimi, na Mělníce, v Podmoklí a řada adaptací paláců (Buquoyský, Waldštejnský a Schwarzenberský) v Praze, zámky Stranov, na Hrubé Skále a ve Vrchlabí, kostely v Uherském Hradišti a na Strahově,  interiéry. Lannova paláce a Gröbeovy vily v Praze.  Jeho městské obytné domy v Praze I., III. a na Smíchově jsou typickými obytnými stavbami 80. let , kdy městský obytný a činžovní dům přestal být kopií panských sídel.


Burbank Luther



11. dubna 1926 v Santa Rosa v Kalifornii zemřel americký botanik a šlechtitel Luther Burbank. Narodil se 7. 3. 1849 v Lancasteru v Massachusetts. V roce 1875 se odstěhoval do Santa Rosy v kalifornském okrese Sonoma, kde za dědictví po otci koupil 6,9 ha pozemku a založil experimentální zahrady. Za svého života vyšlechtil, přestože neměl vysokoškolské vzdělání, asi 800 kultivar. Mezi nejznámější patří  Burbankovy brambory, švestky bez pecek, bílé borůvky, Burbankova růže, bílý mák, beztrnné opuncie.




Březen 2009

Bjerknes Wilhelm

14. března 1862 se v Oslo (tehdy nazývaném Christiania) narodil a 9.4.1951 v Oslo zemřel zakladatel moderní předpovědní meteorologie Wilhelm Bjerknes. 1880-1888 studoval na univerzitě v Oslo a poté na stipendium odjel studovat elektrodynamiku k Poincarému do Paříže. 1890 se stal asistentem a blízkým spolupracovníkem Heinricha Hertze a podílel se na jeho práci o elektromagnetické rezonanci. Vrátil se do Norska a 1892 dokončil doktorskou práci. 1893-1894 přednášel na Vysoké škole inženýrské ve Stockholmu. 1895 se stal profesorem aplikované mechaniky a matematické fyziky. Zevšeobecnil Thomsonovy a Helmholtzovy výsledky a začal pracovat na plánu využití hydrodynamiky a termodynamiky k předpovědi počasí. Objasnil vztah mezi dynamikou kapalin a termodynamikou - cirkulační teorém. Jeho práce byla inspirací k aplikaci na pohyby velkých měřítek v oceánech a v atmosféře, čímž bylo umožněno ji použít v moderní předpovědi počasí. Bjerknes sám předpovídal využitelnost aplikace už v roce 1904 a vyjadřoval ji větou:

„Početní předpověď počasí je hlavním a konečným cílem meteorologie jako vědy.“



V roce 1905 odjel do Spojených států amerických, kde vyložil své plány aplikovat matematiku k předpovědi počasí. To The Carnegie Foundation zaujalo natolik, že ho 1905-41 ocenila každoroční rentou na podporu jeho výzkumů. V roce 1907 se vrátil do Oslo a založil tam školu dynamické meteorologie. 1912 se stal profesorem geofyziky na univerzitě v Lipsku, pomohl vybudovat Lipský geofyzikální institut a stal se jeho ředitelem. Začal spolupracovat se svým synem Jacobem Bjerknesem a dalšími vědci z Oslo. Opustil Lipsko, přijal nabídku Bergenského muzea (dnes část Bergenské univerzity) a v roce 1917 založil Bergenský geofyzikální institut (Bergen Geophysical Institute), kde napsal knihu O dynamice kruhových vírů s aplikací na atmosférické víry a vlnové pohyby (On the Dynamics of the Circular Vortex with Applications to the Atmosphere and to Atmospheric Vortex and Wave Motion - 1921). 1923 publikoval sbírku o elektrické rezonanci, přičemž úvodní věnování je jeho učiteli a příteli Hertzovi. 1926-1932 působil na Univerzitě v Oslo. V roce 1926 vytvořil teorií, že sluneční skvrny jsou vybuchující konce magnetických vírů přerušených rozdílnou rotací. V roce 1929 vydal knihu o vektorové analýze. 1932 se stal prezidentem en Association of Meteorology of the International Union of Geodesy and Geophysics a organizoval mezinárodní shromáždění ve skotském Edimburghu. Bjerknes byl také jmenován členem mnoha akademií:(1893 Norwegian Academy of Oslo, 1906 Washington Academy of Science, 1923 the Dutch Academy of Science, 1928 the Prussian Academy, 1930 the Royal Society of Edinburgh, 1933 the Royal Society of London, 1934 the U.S. National Academy of Science, 1936 the Pontifical Academy of Rome) al oceněn mnohými univerzitami (1926 Univerzitou v St. Andrews a 1929 Kodaňskou univerzitou. 1926 získal medaili Agassiz Medal for Oceanography, 1932 the Symons Medal for Meteorology, 1933 a the Buy-Ballot Medal for Meteorology). Jeho jméno nesou krátery na Marsu a na Měsíci.

Krátery na Měsíci





 

Röntgen Wilhelm Conrad

27. března 1845 se v Lennep v Prusku narodil a 10. 2. 1923 v Mnichově zemřel německý fyzik Wilhelm Conrad Röntgen. Uznání svých kolegů se dočkal až ve čtyřiceti letech, když šťastnou náhodou objevil paprsky, které potom dostaly jeho jméno. Studoval na střední škole, pro klukovinu byl vyloučen a nebylo mu dopřáno maturovat. 1865 se přesto přihlásil a byl přijat na Vysokou školu technickou v Curychu, která přijímala zájemce i bez maturitního vysvědčení, pouze na základě vstupní zkoušky. Po šesti semestrech studia stavby strojů získal diplom strojního inženýra a rok nato doktorát filozofie na curyšské univerzitě.



1871 publikoval svou první vědeckou práci, která se týkala plynů. Později zveřejnil práce z oblasti piezoelektrických a pyroelektrických vlastností krystalů. Mimo jiné popsal jev, kdy rotující dielektrikum v elektrickém poli má magnetické vlastnosti. Toto zjištění přispělo k formulování Lorenzovy elektronové teorie. Další Röntgenův život ovlivnilo setkání s profesorem fyziky A. Kundtem. 1869 se stal jeho asistentem, po roční spolupráci v Curychu s ním odešel do Würzburgu a 1872 na nově zřízenou univerzitu ve Štrasburku. Tam podal habilitační práci a od roku 1874 začal působit jako soukromý docent univerzitního ústavu . 1875 se stal profesorem matematiky a fyziky na Vysoké škole zemědělské v Hehenheimu. Protože mu tam ale chyběla možnost pracovat experimentálně, vrátil se (jako mimořádný profesor matematické fyziky) už za dva semestry zase ke Kundtovi do Štrasburku. Po třech letech se stal řádným profesorem a ředitelem Fyzikálního ústavu univerzity v Giessenu, tam zůstal až do roku 1888.. Dalších dvanáct let působil na würzburské univerzitě. Řídil nejen její nový fyzikální ústav, ale 1894 jako rektor dokonce celou školu. 8.11.1895 katodovou trubici obalil černým papírem, aby ho při pozorování světelných jevů vyvolaných katodovými paprsky vystupujícími z trubice tenkým hliníkovým okénkem nerušilo světlo výboje. Pak sehrála svou roli náhoda. Přestože neprůsvitný obal nemohl žádné viditelné ani ultrafialové záření z výbojky propustit, krystalky platnatokyanidu barnatého, ležící na experimentátorově stole, se ve tmě laboratoře bledězeleně rozzářily. Nebylo pochyb, že v místě, kam na sklo výbojky dopadalo katodové záření, vznikaly neznámé paprsky, které dokázaly prostupovat neprůhlednými látkami.



K prvním rentgenovým fotografiím patřily stínové obrazy ruky objevitelovy manželky a část hlavně lovecké pušky. Neviditelné paprsky začaly tak sloužit medicíně a technické defektoskopii už v době, kdy byly ještě označeny symbolem X. V prosinci 1901, při prvním udílení Nobelových cen, se mu dostalo nejvyššího uznání za vynález nebo objev rentgenového záření. Spolu s medailí a diplomem mu bylo při slavnostním ceremoniálu ve Stockholmu předáno i 150 800 švédských korun. Žádnou jinou finanční odměnu Röntgen v souvislosti s objevem nepřijal. Chtěl, aby dílo vykonané na univerzitní půdě s pomocí veřejných prostředků sloužilo zdarma úplně všem.







Únor 2009

Vulterin Zdeněk


7. února 1990 zemřel botanik, vědec, průkopník a propagátor ochrany přírody RNDr. Ing. Zdenek Vulterin, CSc. Narodil se 19. 10. 1907 ve Velkých Žernosekách. Studoval na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou a již v této době se zabýval floristikou. Seznámil se s řadou vynikajících botaniků – vysokoškolských profesorů (J. Suzou, J. Klikou, K. Kavinou, K. Dominem, F. A. Novákem, A. Zlatníkem aj.), kteří mladého a nadšeného středoškoláka podporovali i usměrňovali. 1936 maturoval a lesní inženýrství začal studovat na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. Později se zde také stal demonstrátorem na dendrologickém ústavu, vedeném prof. Klikou a na jeho popud začal studovat otázky horní hranice lesa na Svidovci ve Východních Karpatech. V době nacistické okupace a zavření českých vysokých škol byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po propuštění byl nasazen v Nymburce a později pracoval jako lesní manipulant a technik na lesní správě statku Lány u Kladna. Po osvobození se stal asistentem v dendrologickém ústavu Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství v Praze a dokončil válkou přerušená studia. Obhájil před válkou rozdělanou disertační práci Studie o horní hranici lesní na Svidovci ve Východních Karpatech a v r. 1946 získal titul doktora technických věd. Od 1947 pracoval pod vedením dr. ing. Němce v Ústavu lesnické biochemie a pedologie Státních výzkumných ústavů lesnických a neustále prohluboval a rozšiřoval své znalosti zaměřením na další obory: meteorologii, bioklimatologii, rostlinnou ekologii až k problematice krajinné ekologie. Zdraví podlomené pobytem v koncentračním táboře zapříčinilo, že v roce 1952 přešel do oboru ochrany přírody Státní památkové správy (1958, transformované do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody – SÚPPOP).


Krkonoše

Po vzniku Ministerstva životního prostředí ČR od 1. ledna 1990 vznikl rozdělením bývalého SÚPPOP Český ústav ochrany přírody ČÚOP, který byl dále v r. 1995 rozdělen na Správu CHKO ČR a Agenturu ochrany přírody a krajiny České republiky – AOPK ČR.


Krkonošský národní park (KRNAP)

Svou prací přispěl podstatnou měrou k vytváření a rozmnožování sítě chráněných území, zejména jejich vědecky založeným zdůvodněním. Zasloužil se o zřízení Krkonošského národního parku, publikoval vědecké, odborné i populární ochranářské články, přednášel pro profesionální i dobrovolné pracovníky státní ochrany přírody. Hodně cestoval a domů přinášel cenné poznatky. Současně pracoval na kandidátské práci „Bioklimatické studie přízemních vzdušných proudů ve vztahu ke dřevinám“, kterou obhájil v r. 1967 na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně a získal hodnost kandidáta zemědělských věd. Této problematice se věnoval i na území Krkonoš, zejména na Harrachovsku a v Modrém dole. Výsledky těchto prací publikoval mimo jiné i ve sborníku OPERA CORCONTICA. Od r. 1969 vedl vědeckovýzkumné oddělení oboru ochrany přírody v SÚPPOP a v r. 1971 byl pověřen vedením celého oboru. Působil v řadě vědeckých rad, byl členem řady komisí, zabývajících se otázkami ochrany přírody a přírodního prostředí při nejvyšších československých a českých vědeckých institucích. Byl členem několika redakčních rad ochranářských časopisů a sborníků a dlouhou dobu vedl časopis Ochrana přírody.



ZIKMUND LUCEMBURSKÝ

14. února 1368 v Norimberku narodil syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské Zikmund Lucemburský.


Zikmund Lucemburský od Albrechta Dűrera, cca 1509-1516.


V roce 1374 ho Karel IV. zasnoubil s nejstarší přeživší dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. Marií. 1378 se stal braniborským markrabětem, od 31. 3. 1387 uherským králem a 28. července 1420 byl korunován českým, 31. 5. 1433 římským císařem. Zaměřil se na reformu církve (koncil v Basileji a v Kostnici) a reformu říše římské. Snažil se řešit spory mezi Anglií a Francií (jako první císař vstoupil na anglickou půdu), Polským královstvím a Řádem německých rytířů a organizoval křížovou výpravu na pomoc Byzantské říši proti Turkům. Snažil se prosazovat podřízenost církve světské moci, 1403-04 zakázal odvádět peněžní dávky papežské kurii a sám obsazoval některé církevní úřady, včetně biskupských. Jako první vytvořil soustátí z uherského a českého království a říše římské, čímž hodlal bojovat proti osmanské expanzi. 1401 vypukla v Uhrách vzpoura a král byl dočasně uvězněn. Václav IV. byl sesazen z německého trůnu, hledal pomoc ohledně císařské korunovace u Zikmunda a nabídl mu správu Čech. Zikmund začal zabírat královské hrady a zámky, což se však Václavovi nelíbilo a tak ho Zikmund nechal zajmout a odvést do Vídně. Musel čelit vojensky odporu v Čechách a v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a v roce 1404 se bratři smířili. Po smrti Václavova římského protikrále Ruprechta III. byl Zikmund 21. července 1411 s Václavovým souhlasem zvolen hlasy pěti kurfiřtů římským králem (korunován 8. 11. 1414). V té době definitivně odtrhl Braniborsko od Čech. Jako německý král se snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). Janu Husovi předvolanému před Kostnický koncil kvůli jeho učení dal Zikmund ochranný glejt aby mohl své učení obhájit, ale koncil rozhodl o jeho upálení a jediném papeži. Po Václavově smrti (1419) se stal Zikmund jediným dědicem českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta s obavami. Připravovaly se volební požadavky: přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmunda podporovala jako příštího českého krále i vdova po Václavovi IV. Žofie Bavorská. V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s křižáckým vojskem Prahu. Byl poražen 14. 7. na Vítkově a 2. 11. pod Vyšehradem. 28. 7. se nechal korunovat českým králem, neboť držel ve své moci Pražský hrad. Na jaře 1421 se v Čáslavi sešel sněm, který ho jako krále odmítl; na Moravě, ve Slezsku a Lužici ho šlechta uznala. 8. 1. 1422 prohrál bitvu u Německého Brodu, ze země odtáhl a snažil se ji získat kombinací diplomatického a vojenského nátlaku. V roce 1429 ho husité hodlali přijmout za krále, pokud by uznal jejich program. Zikmund ho neuznal a musel čekat celých sedmnáct let po Václavově smrti, než byl v českých zemích všeobecně přijat jako král. 31. 5.1433 byl papežem Eugenikem lV. korunován římským císařem. Vítězství v bitvě u Lipan mu otevřelo cestu k vládě v českých zemích. 6. 8. 1436 na sněmu v Jihlavě byla vyhlášena kompaktáta (kompromis mezi stanovisky církve a husitů) a císař Zikmund byl přijat za českého krále. Zemřel 9. prosince 1437 ve Znojmě při cestě do Uher.



Sekyra Josef



24. února 1928 se narodil a 10. 11. 2008 zemřel český geomorfolog, horolezec a první občan Československa, který stanul na jižním pólu doc. Josef Sekyra, CSc. Zabýval se periglaciální geomorfologií, kryogeologií a širší problematikou velehorských oblastí. Od 1952 pracoval v Ústředním ústavu geologickém v Praze (od roku 1991 Český geologický ústav), od roku 1968 byl externím docentem UK v Praze. Účastnil se četných horolezeckých expedic a při geologickém průzkumu vytvořil Československý výškový rekord – pracoval v 7 700 m n.m. na Pik Kaufmannu. V roce 1961 na Pamíru jako první občan Československa zdolal sedmitisícovku, 1963 jako člen speleologická expedice do Apuánských Alp v Itálii pracoval v druhé nejhlubší jeskyni světa Antro di Gorchia a následně v kráteru vulkánu Stromboli. Dvakrát cestoval do Antarktidy, v letech 1966-67 se sovětskými výzkumníky do země královny Maud a Enderbyho, 1969-70 s americkou expedicí Deep Freeze do Transantarktického pohoří. Je autorem 54 prvovýstupů na vrcholy Antarktidy.


Jižní pól

1974–1976 se účastnil mapování Centrální Sahary v Alžírsku, 1978 geologického průzkumu a mapování Západní Írácké pouště, 1980-81 mapování Centrální Sahary v Libyi, 1989 mapování a geologický průzkum Syrské pouště. Podílel se na vyhodnocování leteckých a satelitních snímků jak Země, tak ve spolupráci s NASA i snímků z Marsu. Je autorem řady publikací: Velehorský kras Bělských Tater (1954), Metodika základního geologického mapování kvartéru (1963), Geomorfologie sev. Pamíru (1968), s dr. A. Černíkem Zeměpis velehor (1969), V horách a oázách Antarktidy (1970), Zkameněliny v Antarktidě a pohyb kontinentů (se Z. Špinarem 1973), Duricrust centrální Sahary (1989), Exodynamic map of the Syrian Desert (1989).


Sahara




Leden 2009


Tříkrálová deklarace


6. ledna 1918 odpoledne generální sněm českých a říšských zemských poslanců přijal v Grégrově sálu v Obecním domě v Praze tzv. Tříkrálovou deklaraci s odvoláním na princip práva národů na sebeurčení a žádal samostatný československý stát. Vídeňská vláda prohlásila dokument za velezrádný a přikázala jej zkonfiskovat. Konečné znění deklarace vypracoval ze tří předešlých verzí poslanec dr. Alois Rašín v noci z 5. na 6. ledna 1918. Dokument obsahoval tři body. První zpochybňoval jednostranný akt separátního míru: "Příští mír může být s trvalým úspěchem uzavřen jenom od národa k národu, mezi legitimovanými a řádnou demokratickou volbou k jeho zastupování zvolenými poselstvy." Druhým bodem byl princip sebeurčení a nepřímo jej opatrně vyjadřovala věta, že "mírová ujednání mohou být dílem jen národů samých" a že toliko ve společném díle národů mohou být vyrovnány veškeré válečné křivdy. Třetí bod vyjadřovala klíčová věta navazující na Státoprávní prohlášení českých říšských poslanců z konce května 1917 a požadovala "spojení s bratrskou větví slovenskou v samostatný život politický, hospodářský a kulturní ve vlastním samostatném státě československém". I když výrazem "samostatný československý stát" nebylo míněno odtržení od rakousko-uherského celku, nýbrž ústavní reorganizace monarchie v český (česko-slovenský) prospěch, a i když ostrý tón deklarace zmírňoval k státu loajální dovětek českomoravských katolíků o kontinuitě projevů českých poslaneckých delegací a klubů, přesto se jednalo o novum v české válečné politice, jež u Němců v parlamentu i v Uhrách vyvolalo bouři nevole.

8. ledna 1918 bylo zveřejněno čtrnáct bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (1856-1924). V desátém bodě se hovoří o budoucím uspořádáním rakousko-uherské monarchie tak, že jednotlivým státům by měla být poskytnuta možnost "nejširšího autonomního vývoje".

17.-25. ledna 1918 probíhaly masové demonstrace pod hlavním heslem: Mír, svoboda, chléb! V letácích bylo požadováno navrácení politických svobod, uzavření příměří na všech frontách a také to, aby o delegátech na mírových jednáních mohli rozhodnout i obyčejní lidé.




Herschelová Caroline Lucretia

9. ledna 1848 v Hannoveru zemřela první astronomka Caroline Lucretia Herschelová. Narodila se 16. 3. 1750 v Hannoveru a byla sestrou objevitele planety Uran Williama Herschela (1738-1822), který byl i původcem její astronomické kariéry. William, Karolína a dalších osm sourozenců se narodilo hudebníku vojenské kapely Isaacu Herschelovi, který byl potomkem protestantské rodiny Jelínků, která se byla nucena v 17. století vystěhovat z pobělohorské rekatolizované Moravy do protestantského Německa. Isaac Herschel vzdělával své děti v hudbě, ale i v dalších oborech
 

William a Carolína Herschelovi

V roce 1766 odešel Carolínin bratr William jako hudebník za prací do Anglie, s níž bylo tehdejší Hannoversko propojeno personální panovnickou unií a Caroline se vydala za ním. Nejprve mu pouze vedla domácnost, později se však i ona začala podílet na jím vedených hudebních produkcích v lázeňské městě Bathu jako zpěvačka, ale i při vedení sboru, rozepisování not atd. William Herschel se však zamiloval do astronomie a budování dalekohledů a svou poměrně lukrativní hudební kariéru opustil. Caroline tak učinila také a začala se zaučovat v zapisování a třídění astronomického pozorování, přepisování tehdejších hvězdných katalogů, opisování článků i v pomoci při broušení astronomických zrcadel a výrobě dřevěných součástí dalekohledů. 1781 Wiliam objevil Uran a věnoval jej anglickému králi Jiřímu III.. Stal se jeho placeným dvorním astronomem, přestěhoval se poblíž královského sídla ve Windsoru a umožnoval králi, jeho rodině a hostům noční pozorování oblohy. Začal budovat stále větší dalekohledy, hledat a pozorovat s nimi mlhoviny a dvojhvězdy. Carolína se definitivně stala jeho asistentkou - obsluhovala hodiny, měřila pozice dle polohy dalekohledu, psala záznamy pozorování během noci a ráno je přepisovala na čisto, přepisovala Williamovy zprávy a články k publikaci a naopak opisovala články jiných autorů, které chtěl mít při ruce atd. William pro ni postavil dalekohled ji naučil pozorování. Sama pak objevila více než desítku objektů vzdáleného vesmíru - otevřené hvězdokupy, mlhoviny i galaxie. Když se Willam po létech staromládeckého života v roce 1787 oženil, její astronomická práce se dále rozšířila. Známým a uznávaným astronomem, zejm. pro pozorování z jižní polokoule z mysu Dobré naděje v jižní Africe se také stal Carolinin synovec a Williamův syn John. 1.srpna 1786 objevila Carolina s pomocí malého dalekohledu svou první kometu. Následně kometu sledovali i další známí pozorovatelé komet té doby: Nevil Maskelyne, Messier, Méchain, a to až do října téhož roku. Dnes je v katalozích uváděna pod označením C/1786 P1 (Herschel). Druhou její kometou nalezenou v roce 1788 je periodická kometa, dnes známá jako 35P/Herschel-Rigolett. R. Rigolett toto těleso zaznamenal ve Francii až v roce 1939. Identikaci s kometou Herschelové navrhl L. E. Cunningham, definitivně jej však potvrdil až Brian Marsden v roce 1974. Kometa má oběžnou dobu 155 let, velkou poloosu dráhy 29 AU, sklon dráhy 64 stupňů a excentricitu 0,97. Její dráha křižuje zemskou dráhu, neboť přísluní má 0,75 AU od Slunce a tak je Karolina Heschelová vlastně i první ženskou objevitelkou NEO. Další komety objevila v letech 1790 (hned dvě - C/1790 A1 a C/1790 H1), 1791 před vánoci (C/1791 X1) a v roce 1793 nezávisle nalezla Messierem objevenou kometu C/1793 S2 (Messier). Také její další objev nese dnes jiné než její jméno. Je to proslulá krátkoperiodická kometa s nejkratší známou dobou oběhu kolem Slunce 2P/Encke. Enckeova kometa je totiž jednou z mála komet, která nenese jména svých objevitelů, ale jméno astronoma a matematika, který určil že komety pozorované v letech 1795, 1805 a 1818 jsou jedno a to samé těleso s běžnou dobou 3,3 roku. Poslední kometu objevila Karolína Herschelová v roce 1797 nezávisle na Alexisu Bouvardovi z Paříže. Okamžiky objevu obou pozorovatelů se lišily jen o několik hodin a kometa dnes nese jména obou C/1797 P1 (Bouvard-Herschel). Carolína Herschelová byla zdatná a zkušená pozorovatelka, pečlivá až perfekcionalistická zaznamenatelka získaných dat. V roce 1828 byla za svou práci oceněna zlatou medailí Královské astronomické společnosti. V roce 1835 byla (spolu s Mary Somerville), zvolena čestnou členkou Královské astronomické společnosti. Této pocty se oběma dostalo jako vůbec prvním ženám. Po Williamově smrti se v roce 1822 odstěhovala zpět do Hannoveru. Přepracovala katalog 2500 mlhovin tak, aby byl lépe použitelný pro pozorovatele (včetně jejího synovce Johna Herschela). Dílu a životu Karolíny Herschelové bylo věnováno mnoho různých článků a knih. Jedna z nich nedávno vyšla i v Čechách v nakladatelství Academia jako první svazek nové řady Ženy a věda. Jejím autorem je Michael Hoskin, do češtiny ji přeložila Ludmila Eckertová a jmenuje se "Karolína .




Bečvář Antonín



10. ledna 1965 v Brandýse nad Labem zemřel český astronom a klimatolog Antonín Bečvář. Narodil se 10. června 1901 ve Staré Boleslavi. Studoval klimatologii a astronomii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V roce 1927 postavil na zahradě rodinné zemědělské usedlosti v Brandýse nad Labem malou hvězdárnu, jež se stala záhy známým místem astronomického pozorování, kam se sjížděli tehdejší významní astronomové, a jako hydrometeorologická stanice slouží dodnes. Na terase hotelu na Štrbském plese umístil mladý astronom svou druhou kupoli pro nebeská pozorování. V roce 1937 přijal místo státního klimatologa ve Vysokých Tatrách. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 musela být Československá astrofyzikální observatoř ve Staré Ďale (dnešní Hurbanovo) na Slovensku zrušena. Tehdy Bečvář velmi úspěšně zapůsobil na slovenskou vládu a prosadil, aby výkonný reflektor o průměru 600 mm byl převezen na nové místo na Skalnaté Pleso, kde v letech 1941 1943 inicioval výstavbu nové observatoře na Skalnatém Plese. V letech 1943-50 byl jejím prvním ředitelem. Zde také vzniklo jeho světoznámé dílo - hvězdné atlasy. Se svými spolupracovníky dokončil v roce 1948 Atlas Coeli, v zahraničí známý jako Atlas of Heavens, jímž se stal skutečným fenoménem v oblasti hvězdné kartografie. Observatoř na Skalnatém Plese je jednou z nejvýše položených hvězdáren v Evropě. Stala se jedinou vysokohorskou observatoří v tehdejším Československu a za dobu své existence také uznávaným vědeckým ústavem. Bečvář tam založil tradici výzkumu Slunce a meziplanetární hmoty. Od vzniku Přírodovědecké fakultě Slovenské univerzity v Bratislavě tam přednášel astronomii. 1944 se také stal přednostou nově zřízeného astronomického ústavu PFSU a vedl ho až do roku 1952, kdy se ústav stal součástí Katedry astronomie, geofyziky a meteorologie pod vedením prof. Mikuláše Končeka..V roce 1951 byl padesátiletý světově uznávaný vědec z observatoře na Skalnatém Plese propuštěn. Vrátil se do Brandýsa nad Labem, opravil si starou hvězdárničku a začal pracovat na dalších hvězdných atlasech. Jeho práce vyvrcholila velkolepou trilogií hvězdných atlasů Eclipticalis (1958), Borealis (1962) a Australis (1964). Po celou dobu svého pobytu v Tatrách se také zabýval fotografováním a studiem mraků a jeho systematická práce vyústila v roce 1953 ve vydání neobyčejného díla - Atlasu horských mraků.

• <<
• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• ... 117
• >>