Ročník 9/10, 2002-2003

Obsah:

Kristina Kallert
Svatý Jan Nepomucký ve třech jazycích. Bibliografie pražských svatojanských nepomucenských kázání u sv. Víta a panegyrik na Skalce (s. 5-89)
Resumé Česky Německy

Jaroslava Kašparová
Francouzské zeměpisné příručky a geografická kompendia druhé poloviny 17. století a obraz českých zemí v nich podaný (s. 90-120)
Resumé Česky Francouzsky

Eva Novotná
Knihovna Liturgické komise aneb Počátky Centrální katolické knihovny v Praze (s. 121-128)

Václav Bok
Germanistovy drobné rady kolegům knihovědcům (s.129-133)
Resumé Česky Německy

Nové diplomové práce s knihovědnou tematikou (s. 134)

Recenze, zprávy (s. 135-158)

Svatý Jan Nepomucký ve třech jazycích. Bibliografie pražských svatojanských nepomucenských kázání u sv. Víta a panegyrik na Skalce

Kristina Kallert

Bibliografie, které zde autorka uveřejňuje, představují zhruba dvě třetiny souhrnné, detailní a o co nejúplnější přehled usilující bibliografie německých, českých a latinských nepomucenských kázání, vzniklých v Čechách v 18. století. Sestavení této bibliografie – k části projektu, věnované analýze textů, viz předběžně Listy filologické 126, 2003, s. 228-253 – by nebylo možné bez finanční podpory poskytnuté zmocněncem Spolkové vlády pro záležitosti kultury a médií v rámci Programu výzkumu a prezentace německé kultury a historie ve východní Evropě.
Společenské změny v České republice v 90. letech minulého století umožnily obnovení a zintenzivnění zájmu o období baroka, v poválečných letech potlačovaného a jednostranně nazíraného. S novým přístupem k těmto tématům se do středu pozornosti nejen uměnovědného, kulturního ale rovněž i literárněvědného bádání vrátila jedna z významných postav formujících české sebeuvědomění, sv. Jan Nepomucký. Až do konce 90. let neexistovalo ovšem jasné povědomí o tom, jak rozsáhlá je kazatelská literatura k poctě tohoto světce, uchovávaná ve fondech českých knihoven. Dalo se samozřejmě počítat s nesnadno přehlédnutelným množstvím, uvážíme-li vysoký počet míst, kde byla Janu Nepomuckému ve třech jazycích věnována kázání nejen v kanonizačním roce 1729, ale i před ním a především každoročně po něm (byť někdy s přestávkami, a částečně v rámci tří nebo osmidenních oslav). První přehled nepomucenských kázání proslovených v češtině podala Michaela Horáková: „Zdá se tak, že základní repertoár všech česky psaných samostatných (stranou teď necháme produkci postilografickou) neanonymních svatojánských kázání nedosahuje většího počtu, než je sedmdesát.“ O jinojazyčné homiletické produkci přitom soudila, že je o něco nižší než jazykově česká.
K. Kallert podává následující statistiku, zpracovanou na základě vlastní heuristiky v osmi pražských knihovnách a v oddělení rukopisů a starých tisků Jihočeské vědecké knihovny ve Zlaté Koruně (s upozorněním, že prosloveno bylo více kázání, než-li jich bylo vytištěno, a že uváděné bibliografické počty mají platnost pomíjivou, jsou jen předběžné.
Textů celkem: 308
z toho
latinských 108 anonymních 0
německých 102 anonymních 41, z toho arcibratrstvo při sv. Vítu 37
českých 98 anonymních 37, z toho arcibratrstvo při sv. Vítu 34
Toto jazykové třídění zobrazuje – čistě statisticky – velmi vyvážené zastoupení. Signatury uvedené v předložených dvou bibliografiích naznačují, že latinské a německé texty jsou stejně početné a koncentrovaně svázáné do konvolutů (žánrově či tematicky) a stejně často se ve fondech opakují. Početný výskyt mají v knihovních fondech zejména tisky v latině, jež jim propůjčovala přirozenou prestiž a z nichž mnohé byly právě z tohoto důvodu podpořeny nějakým vlivným mecenášem, jemuž byly dedikovány.
Roztřídíme-li texty nikoliv chronologicky, nýbrž podle místa, kde bylo kázání proneseno, dostaneme následující přehled:

1. Pozoruhodná část v Praze dochovaných výtisků obsahuje kázání v Praze rovněž proslovená. Z nich se 71 vztahuje k arcibratrstvu při sv. Vítu, 94 k bratrstvu na Skalce. Kontinuita těchto kázání v průběhu mnoha desetiletí má zcela zjevně souvislost s institucionalizací světcova kultu.
2. Kromě těchto dvou výrazných skupin je mezi zjištěnými kázáními ještě pět dalších míst, k nimž se vztahuje větší počet kázání – v Praze malé soubory kázání u sv. Víta (nikoli v prostředí bratrstva) a u sv. Kříže Většího, mimo Prahu pak výrazněji vystupují soubory ze Žďáru, Olomouce a Litoměřic. Zbývající texty jsou většinou izolovanými doklady kázání v jiných pražských i mimopražských kostelech, často souvisejících s činností bratrstva či iniciativou šlechtického sídla, přičemž obě tyto vazby jasně osvětlují, proč byl příslušný text vytištěn.
3. Pohyb těchto tisků v prostoru českých zemí byl patrně velmi malý – tisky se převážně dochovaly tak říkajíc „na místě“, tedy tam, kde kázání byla kdysi proslovena a vytištěna. Vezmeme-li v úvahu tuto souvislost a skutečnost, že zde publikované soupisy představují mé výsledky bibliografického průzkumu hlavně pražských fondů, je naděje, že další nálezy nepomucenských kázání se dají očekávat právě mimo Prahu, především ve významných regionálních sbírkách.

Zpět na obsah čísla

Johannes von Nepomuk in dreierlei Sprache Bibliographie der Predigten und Panegyrica vor den Bruderschaften bei St. Veit und auf Skalka

Kristina Kallert

Die hier veröffentlichten Bibliographien umfassen etwa zwei Drittel einer detailliert konzipierten und auf Vollständigkeit zielenden Gesamtbibliographie der deutsch-, tschechisch- und lateinischsprachigen Johannes-von-Nepomuk-Predigten des 18. Jahrhunderts im böhmischen Raum. Die Erstellung dieser Bibliographie – zum textanalytischen Teil des Projekts vgl. vorläufig Listy Filologické, 126, 2003, 228-253 – wäre ohne die Förderung, die der Authorin im Rahmen des Programms zur Erforschung und Präsentation deutscher Kultur und Geschichte im östlichen Europa aus deutschen Bundesmitteln (Innenministerium – Abteilung für Kultur und Medien) gewährt wurde, nicht möglich gewesen.
Die 90er Jahre des vergangenen Jahrhunderts ermöglichten im tschechischen Raum eine erneute und verstärkte Beschäftigung mit dem traditionell verpönten Barock. Damit rückte auch Johannes von Nepomuk, eine der zentralen Kristallisationsfiguren des tschechischen Selbstbildes, wieder in den Mittelpunkt nicht nur von Kunst- und Kulturgeschichte, sondern auch der Literaturwissenschaft. Dennoch war bis gegen Ende der 90er Jahre unklar, wie umfangreich die in den Fonds der tschechischen Bibliotheken überlieferte Predigtliteratur zu Ehren des Heiligen sei. Bei der Vielzahl der Orte, an denen nicht nur anläßlich der Kanonisierungsfeierlichkeiten 1729, sondern alljährlich danach, und freilich auch schon vorher, wenngleich nicht im selben Maße, in allen drei Sprachen des Landes gepredigt wurde, und das zum Teil im Rahmen drei- oder achttägiger Festivitäten, mitunter mehrmals täglich, war zunächst mit einer unübersehbaren Menge von Texten zu rechnen. Eine erste Bilanz für die tschechischsprachige Predigtliteratur zieht Horáková (2001):
[„So scheint das grundlegende Repertoire der tschechischsprachigen eigenständigen nichtanonymen Johannes-von- Nepomuk-Predigten (wir sehen hier ab von der postillographischen Literatur) die Zahl von siebzig nicht zu übersteigen.“ … Die Recherchen in den Bibliotheken ... erlaubt mir dennoch, die Hypothese zu formulieren, daß die Zahl der fremdsprachigen homiletischen Texte niedriger liegt als die der tschechischsprachigen.] [übers. v. K.K.]
K. Kallert legt die folgende Ergebnisse vor:.
Texte insgesamt: 308
davon
lateinisch: 108 davon anonym: 0
deutsch: 102 davon anonym: 41 davon Erzbruderschaft St. Veit: 37
tschechisch: 98 davon anonym: 37 davon Erzbruderschaft St. Veit: 34
Ergebnisse seien hier knapp in Zahlen vorgelegt, wobei wir uns der immer nur vorläufigen Gültigkeit jedes bibliographischen Arbeitens bewußt sind. Daß ganz offensichtlich mehr gepredigt als gedruckt wurde, bestätigen auch die Recherchen in acht Prager Bibliotheken (vgl. Siglenverzeichnis) sowie in der Abteilung der Südböhmischen Wissenschaftlichen Bibliothek in Kloster Goldenkron.
Hinsichtlich der drei Sprachen ergibt sich – rein numerisch – ein recht ausgewogenes Bild. Die Signaturangaben in den nachfolgenden Teilbibliographien – deutlicher noch würde es die Gesamtbibliographie zeigen – lassen außerdem erkennen, daß die lateinisch- und deutschsprachigen Texte ebenso „konzentriert“ (will sagen in den genremäßig und/oder thematisch entsprechenden Konvoluten) überliefert sind und sich im Grunde ebenso oft wiederholen. Gerade lateinische Drucke, denen von vornherein ein hohes Prestige zukam und die mancher Widmung zufolge einen potenten Mäzen im Hintergrund hatten, sind mit hoher Frequenz in den Fonds der Bibliotheken nachzuweisen.
Gruppiert man die Texte nach Vortragsort und nicht chronologisch, so wird folgendes deutlich:

1. Ein beträchtlicher Teil der in Prag evidierten Texte wurde auch dort vorgetragen. Von diesen wiederum sind 71 der Erzbruderschaft bei St. Veit zuzuweisen, 94 der Bruderschaft bei Skalka. Eine Kontinuität über viele Jahrzehnte hin steht also ganz offensichtlich in Verbindung mit der Institutionalisierung des Kultes.
2. Neben den freilich sehr viel kleineren Prager Textgruppen bei St. Veit (nicht Bruderschaft) und dem Hl. Größeren Kreuz sind natürlich die Textgruppen aus Saar, Olmütz und Leitmeritz hervorzuheben. Ansonsten handelt es sich überwiegend um vereinzelte Belege aus anderen Kirchen Prags bzw. aus anderen Städten oder ländlichen Gemeinden, nicht selten in Verbindung mit einer Bruderschaft oder einem Adelssitz, wobei gerade dies auch erklärt, warum der betreffende Text in Druck ging.
3. Wie die Recherchen in Prag zeigen, sind die Texte vor allem dort überliefert, wo sie auch vorgetragen (und gedruckt) wurden. Zu einer Wanderung der Drucke aus Prag in andere Städte oder aufs Land ist es in größerem Stil nicht gekommen, schon gar nicht in umgekehrter Richtung. Neue Textfunde sind daher eher außerhalb Prags und vor allem in ausgeprägt regionalen Fonds zu erwarten.

Zpět na obsah čísla

Francouzské zeměpisné příručky a geografická kompendia druhé poloviny 17. století a obraz českých zemí v nich podaný

Jaroslava Kašparová

Historicko-zeměpisná kompendia mohou být významným zdrojem poznatků pro dějiny kultury v širokém pojetí (dějiny knihy a četby, kartografie, etnologie, sociologie, vzdělávání).
Mnohdy suplovala geografické učebnice a pomůcky (doplněna v takových případech mapami kontinentů nebo příslušných oblastí). Sloužila rovněž jako svého druhu cestovní průvodce, tj. žánr, jehož zrod vlastně iniciovala.
Spolu s jazykovými a zeměpisnými příručkami (slovníky, konverzace, mapy) a později i cestovními průvodci byla tato kompendia určena těm cestovatelům, kteří si před cestou chtěli opatřit poučení a praktické informace. Zkušenosti z cest samotných pak zpětně ovlivňovaly podobu kompendií. Mezi cestopisnou literaturou a literaturou zeměpisně-historickou existuje tedy nepochybně úzká spojitost.
Zeměpisně-historická kompendia byla však orientována i na veřejnost, která nikdy nikam necestovala a měly jí být poskytnuty základní geograficko-etnografické informace. Často pak byla taková kompendia koncipována jako školní pomůcky pro mládež, se silným didaktickým zaměřením a s využitím ve školní výuce. Didaktický záměr už často vyplývá z názvu („conducteur“ nebo „introducteur“, „introduction facile et méthodique“) či je zdůrazněn v předmluvě.
Na příkladu několika různých zeměpisných příruček od druhé poloviny 17. století určených frankofonním čtenářům (anonymní compendium „La géographie universelle abbrégée“, spisy Philippa Labbého, Louise Coulona, Gaston-Jean-Baptisty de Renty, Jacquea Robbeho, Clauda Jordana) až po cestovního průvodce Louise Dutense „Itinéraire des routes les plus fréquentées“ z druhé poloviny 18. století autorka představuje nejtypičtější soudobá zeměpisně-historická kompendia, jež byla zájemcům k dipozici a také to, jaké představy o českých zemích a jejich obyvatelích si na základě těchto knih mohli vytvořit.
Dnes nám tento druh literaturu může svými informacemi pomoci odpovědět na otázku, jaké znalosti měli v minulosti Francouzi a frankofonní Evropané o historii, geografii, hospodářství a obyvatelích Čech a českých zemí obecně. Rozborem těchto údajů bychom měli zjistit, které informace byly pravdivé, které mylné a proč a zda některé konstantní a po léta neměněné názory neovlivňují apriorně a podvědomě i dnešní generace (ať kladně či záporně) v jejich pohledu na české země a jejich obyvatele.
V úvodu studie jsou charakterizovány kosmografie, historická, zeměpisná a kartografická díla a  cestopisy, úzce spjatá s uváděnými zeměpisně-historickými kompendii a v přílohách najde čtenář české překlady pasáží s českou tematikou, vybraných ze studovaných kompendií.

Zpět na obsah čísla

L’image des Pays Tchèques dans les manuels et compendia français de la deuxième moitié du XVIIe siècle

Jaroslava Kašparová

Les compendia historico-géographiques sont une importante pour qui effectue des recherches dans le vaste domaine de l’histoire de la culture (histoire du livre, de la lecture, de la cartographie, de l’ethnologie, de la sociologie, et de l’enseignement).
Parfois, ils suppléent les manuels de géographie (en étant, le cas échéant, complétés par des cartes de continents ou de régions particulières). Ils servent aussi d’introductions et de guides de voyage, genre auquel ils ont donné naissance.
Avec les ouvrages linguistiques (dictionnaires, manuels pratiques de conversation) et les documents cartographiques (plus tard avec les guides de voyage), ils furent destinés aux voyageurs qui en tiraient les renseignements et instructions avant leur départ. Les voyages eux-mêmes ont inversement entraîné des modifications de la structure de ces compendia; bien logiquement la littérature de voyage et la littérature historico-géographique entretiennent d’étroites relations.
Les compendia, souvent destinés à un large public qui ne voyageait jamais, offraient des informations élémentaires de caractère etnologique et géographique. Quelquefois, ils étaient rédigés comme de vrais ouvrages scolaires, avec un fort caractère didactique et servaient de manuels d’enseignement. D’ailleurs, leur destination pédagogique s’exprime parfois dans leurs titres („conducteur“ ou „introducteur“, „introduction facile et méthodique“) ou est expliquée dans leur préface.
En confrontant divers ouvrages géographiques de la seconde moitié du XVIIe siècle (compendium anonyme „La géographie universelle abbrégée“, livres de Philippe Labbé, Louis Coulon, Gaston-Jean-Baptiste de Renty, Jacques Robbe, Claude Jordan) destinés aux lecteurs francophones, au guide de voyage de Louis Dutens „Itinéraire des routes les plus fréquentées“ (seconde moitié du XVIIIe siècle), nous présentons les manuels les plus caractéristiques disponible à l’époque et étudions l’image des Pays Tchèques et leurs nations qu’en tiraient leurs lecteurs.
Aujourd’hui, ces documents nous permettent de connaîter les informations dont disposaient à l’époque les Français ou les Européens francophones sur l’histoire, la géographie, l’économie et les habitants des Pays Tchèques. En analysant les indications fournies par ce genre de littérature, il est possible de distinguer les informations erronnées de vraies, de voir si elles sont encore valables aujourd’hui et de vérifier l’existence de constantes pouvant contribuer à donner une image positive ou négative des Pays Tchèques et de leur population.
Cette étude est précédée d’un aperçu des ouvrages cosmographiques, historiques,
cartographiques et des livres de voyage, étroitement liés aux compendia historico-géographiques ici présentés et s’achève sur une annexe donnant la traduction tchèque des passages rélatifs aux Pays Tchèques figurant dans les documents analysés.

Zpět na obsah čísla

Germanistovy drobné rady kolegům knihovědcům

Václav Bok

Autor upozorňuje na to, že v jazykově německých tiscích 16.-18. století se lze setkat s grafickými a gramatickými jevy, které se odlišují od dnešních zvyklostí, neboť ještě dlouho po konci ranné hornoněmecké fáze (kolem r. 1650) nebyly mnohé z nich ustálené. Některé starší prvky (např. v deklinaci substantiv, ve spojení řídících předložek aj. přetrvávaly dále a současně se objevovaly nové tendence, které však nakonec neprosadily. Autor tedy varuje dnešní zpracovatele takových dokumentů před častým a neuváženým zvýrazňování těchto jevů vykřičníky, jako by šlo o sazečské chyby, zatímco tyto tvary neodporovaly soudobé praxi.

Zpět na obsah čísla

Kleine Ratschhläge eines Germanisten an die Kollegen Buchwissenschaftler

Václav Bok

Der Verfasser weist darauf hin, dass man in deutschsprachigen Drucken des 16.-18. Jahrhunderts auf graphische und grammatische Erscheinungen stoßen kann, die sich von den heutigen unterscheiden, weil auch nach dem Abschluss der frühneuhochdeutschen Periode (um 1650) manches noch nicht stabilisiert war. Einige ältere Elemente (z. B. in der Deklination der Substantive, in der Rektion der Präpositionen u. ä.) lebten noch weiter, es zeigten sich auch einige neue Tendenzen, die sich schließlich nicht durchgesetzt haben, usw. Der Verfasser warnt vor der häufigen Kennzeichnung solcher Formen durch Ausrufezeichen, denn in ihrer Zeit waren sie durchaus üblich und berechtigt.

Zpět na obsah čísla