Číslo II./2002
Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník IX.(2002) » Číslo II./2002 »
Jiří Pernes
Československo a berlínská krize v roce 1961
Oldřich Tůma
Pád Berlínské zdi
Spontaneita versus režim
Melvyn P. Leffler
Ohlédnutí za studenou válkou
Úloha Spojených států v zrcadle historiografie
Philipp Ther
Polsko-ukrajinský konflikt v letech 1939–1947
Srovnávací poznámky k diskusi o česko-sudetoněmeckém konfliktu
Horizont
Hans-Peter Schwarz
Otázky nad dvacátým stoletím
Recenze
František Svátek
Německé soudobé dějiny na počátku 21. století
Časopis Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte a jeho poslední ročník 2001
Journal of Contemporary History (Milan Otáhal)
Bedřich Loewenstein
Řízený historický diskurz
Oldřich Tůma
Neplánovaná, leč nevyhnutelná konfrontace
Průkopnická publikace o studené válce v češtině
Petr Šafařík
Horliví nacisté, nebo oběti režimu?
Vynikající práce o sudetských Němcích za druhé světové války
Šárka Daňková
Průvodce myšlením Hannah Arendtové
Jaroslav Valenta
Nové prameny k životopisu Oskara Schindlera
Kronika
Miroslav Vaněk
Centrum orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR
Česko-polská studentská konference v Pardubicích (Petr Blažek)
Anotace
Bibliografie k soudobým dějinám
Vysídlení Němců a jeho reflexe v současných česko-německých vztazích
Výběrová bibliografie článků z časopisů a sborníků vydaných v letech 1990–2001
Jiří Pernes
Autor se soustřeďuje na reakce československého komunistického vedení a obyvatelstva na rozhodnutí nejvyšších představitelů Sovětského svazu a Německé demokratické republiky vybudovat kolem Západního Berlína zeď oddělující jej od okolního světa. Tento krok vyvolal v srpnu 1961 ostrou mezinárodní krizi. Na základě výzkumu ve Státním ústředním archivu v Praze Pernes tvrdí, že československé politické vedení tehdy počítalo s možností vypuknutí válečného konfliktu, nebo alespoň hluboké politické a ekonomické roztržky mezi státy sovětského bloku a západními demokraciemi. Přesto se jednoznačně postavilo na stranu Sovětského svazu a NDR a přijalo odpovídající opatření v oblasti politické i vojenské. Podporu sovětské zahraniční politice ve vztahu k německé otázce však vyjadřovali nejen funkcionáři Komunistické strany Československa, nýbrž také široké vrstvy československého obyvatelstva, neboť v nich přežívaly negativní zkušenosti s Německem z dob druhé světové války. Komunistická propaganda v nich navíc dovedně živila obavy z existence silné Spolkové republiky Německo a jeho armády a zpochybňovala jejich demokratický charakter. Pravidelné rozbory veřejného mínění, jež si vedoucí funkcionáři KSČ nechali v této době zpracovávat, ukazují, že většina československých občanů v létě a na podzim 1961 požadovala uzavření mírové smlouvy s Německem, stavbu Berlínské zdi schvalovala a v politice Sovětského svazu vůči Německu spatřovala záruku nezávislosti Československé socialistické republiky a jejího mezinárodního postavení. Komunistické vedení ovšem se znepokojením sledovalo postoje občanů německé národnosti, které podezíralo z neloajality a ze sympatií vůči Spolkové republice Německo.
Pád Berlínské zdi
Spontaneita versus režim
Oldřich Tůma
Autor líčí dramatické okolnosti zhroucení symbolu „železné opony“ počátkem listopadu 1989 a pokouší se o interpretaci jeho příčin. Jak na úvod podotýká, přestože události kolem pádu Berlínské zdi jsou v historických pracích do detailu rekonstruovány, stále se objevují nepodložené pokusy vykládat tento zlomový okamžik jako dobrovolné otevření hranic v režii sovětských a východoněmeckých komunistických reformátorů. Ovšem německé soudobé dějiny jsou v popisu dění i rozboru příčin a souvislostí demokratické revoluce v NDR mnohem dále, než postoupila srovnatelná analýza politického přelomu v Československu. Na konci října 1989 nové komunistické vedení Egona Krenze muselo čelit vzrůstajícímu tlaku veřejnosti, projevujícímu se masovými demonstracemi a exodem občanů do Spolkové republiky Německo přes pražské velvyslanectví SRN. Bylo proto nuceno na svém zasedání 9. listopadu urychleně přijmout zákon, který by umožňoval legální vystěhování do Spolkové republiky. Když špatně informovaný tajemník ústředního výboru Günter Schabowski na večerní tiskové konferenci odpověděl, že na Západ je možné začít cestovat ihned (namísto nazítří), díky západním médiím se tato informace bleskově rozšířila a u přechodů v Berlínské zdi se shromáždily tisíce občanů. Během několika hodin dezorientované orgány NDR rezignovaly na pokus uprchlíky zadržet, uvolnily přechody, a jak se později ukázalo, v podstatě tím ztratily vliv na politický vývoj. V poslední části článku autor interpretuje zmíněné události – s odvoláním na rozbory totalitarismu Hannah Arendtové – jako triumf lidské spontaneity nad strnulostí komunistického režimu.
Ohlédnutí za studenou válkou
Úloha Spojených států v zrcadle historiografie
Melvyn P. Leffler
Autor podává náčrt dynamiky historického výzkumu studené války s důrazem na pozici Spojených států amerických, jak se zračí v profilových teoreticko-metodologických trendech a koncepcích za uplynulé půlstoletí. Vědecké myšlení o studené válce podle něj opsalo pomyslný oblouk. V padesátých letech byl na Západě všeobecně rozšířený názor, že studená válka je výsledkem ideologického zápalu celosvětového komunistického spiknutí, v jehož čele stojí Kreml a jehož pilířem je paranoidní Stalinova osobnost. Od raných šedesátých let až do počátku devadesátých let byl vystřídán pluralitou interpretačních škol a přístupů, mezi nimiž se uplatnili zejména realisté, revizionisté, korporativisté, teoretici mezinárodních vztahů a postrevizionisté. Společný pro ně byl odklon od nazírání v kategoriích dobra a zla, od významu komunistické ideologie, teorie totalitarismu a úlohy osobnosti a důraz na širší škálu a složitost vysvětlujících faktorů, od autonomie mezinárodního systému, fungování světového kapitalismu, zájmu ekonomických subjektů a specifické role menších států po psychologii vzájemné interpretace záměrů protivníka. Vesměs také zpochybňovaly idealistické pohnutky Spojených států a Západu jako strany bojující za svobodu a demokracii v konfrontaci s komunistickými režimy, když jim přisuzovaly pouze propagandistický význam. Namísto toho studenou válku chápaly spíše jako geopolitický zápas, v němž šlo o nastolení rovnováhy mezi velmocemi, které hájily své tak či onak definované národní zájmy. Nový obrat v historiografii studené války nastal po zhroucení komunistických režimů a souvisel podstatně s otevřením zejména sovětských archivů. Pod dojmem dokumentů vypovídajících o agresivních záměrech Moskvy a jejích satelitů, cynismu jejich vůdců a bezohledných represích vůči vlastnímu obyvatelstvu badatelé znovu začali nezastřeně vnímat studenou válku jako globální střetnutí mezi diktaturou založenou na expanzivní ideologii a aliancí svobodných států vyznávajících demokracii a lidská práva. Nejedná se zde ovšem o návrat k původnímu přesvědčení o americkém idealismu, sledujícím ryzí pomoc potlačeným národům, ale o vyváženější a odstíněnější interpretace zohledňující úlohu ideologie jako určitého souboru víry, ideálů a tradic, determinujícího politiku USA i dalších zemí. Autor se s tímto pohledem ztotožňuje.
Polsko-ukrajinský konflikt v letech 1939–1947
Srovnávací poznámky k diskusi o česko-sudetoněmeckém konfliktu
Philipp Ther
Autor klade počátky národnostního napětí mezi Poláky a Ukrajinci v Haliči do období formování novodobých národů v 19. století. Mezi světovými válkami se v rámci Polské republiky vedle snah o politické řešení narůstajících problémů projevily už i teroristické metody ilegálních ukrajinských organizací vůči Polákům. Po sovětském záboru východního Polska v roce 1939 byly desetitisíce Poláků deportovány. Přestože represí nebyli ušetřeni ani Ukrajinci, vzájemné nepřátelství obou etnik se nadále vyostřovalo. Nic na tom nezměnila ani německá okupace, která využívala ukrajinských nacionalistických nálad. Poláci se stávali terčem mimořádně brutálních útoků Ukrajinské povstalecké armády (Ukrainska Povstanska Armija), kterým se stavěly na odpor jednotky Zemské armády (Armija Krajowa). Teror pokračoval i po znovuobsazení těchto území sovětskou armádou, jelikož mu nová správa nebyla s to účinně čelit; násilné vyhánění polského obyvatelstva se odehrávalo v situaci permanentní občanské války. V září 1944 došlo k uzavření dohod, které odstartovaly druhou fázi migrace – nucené vysídlení Poláků z Ukrajinské SSR na území Polska a Ukrajinců z Polska do SSSR, na které měly dohlížet sovětské orgány. Podle smluv si vysídlenci mohli vzít s sebou značný majetek a měli nárok na odškodnění v hodnotě zanechaného majetku. Celá akce byla prezentována jako dobrovolná „repatriace“, ve skutečnosti se však odehrávala v podmínkách soustavného nátlaku na ty, kteří se nechtěli vystěhovat, a strádání při přepravě a v provizorních táborech. Celkově bylo takto v letech 1945 a 1946 nuceně vysídleno 787 tisíc Poláků (dalších tři sta tisíc předtím uprchlo) a 482 tisíc Ukrajinců (dalších sto padesát tisíc bylo vysídleno v roce 1947 v rámci „akce Visla“ do jiných oblastí Polska). V závěru článku pak autor stručně srovnává vyhánění a nucené vysídlení zmíněných dvou etnik s obdobným „transferem“ německého obyvatelstva z poválečného Československa.
Hans-Peter Schwarz
Článek je převzat z německého čtvrtletníku Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte (roč. 48, 2000/1). Autor, jeden ze spoluvydavatelů tohoto časopisu, se zamýšlí nad tím, jaké události, tendence a problémy byly klíčové pro charakter a vývoj uplynulého století. Probírané otázky lze zároveň chápat jako katalog aktuálních témat z perspektivy směřování disciplíny soudobých dějin (nejen) v Německu. Schwarzovo tázání začíná přemýšlením o tom, zda je možné 20. století pokládat za samostatnou a jedinečnou epochu světových dějin. Na ně pak navazují další otázky: Kde leží jeho mezníky a interpretační linie? Byl všeobjímajícím znamením 20. (stejně jako 19.) století moderní nacionalismus? Je oprávněné mluvit o jeho první polovině jako o „věku katastrof“? A je-li tomu tak, proč počátkem padesátých let byl (alespoň na Západě) vystřídán érou prosperity? Nebyla dekolonizace a vznik nových států ve světových dějinách ještě důležitější než studená válka? Bylo 20. století „americkým stoletím“? Jaká váha v něm náleží osobnostem? Je namístě pohlížet na ně jako na sled ztroskotavších experimentů, jak zkrotit či překonat kapitalismus? Co bylo na 20. století opravdu nové? Je jeho určujícím rysem rozklad a úpadek – politického a hodnotového řádu, tradic, životního stylu? V závěru své statě se autor pokouší o rekapitulaci nadhozených problémů, s vědomím, že katalog otázek a témat není zdaleka vyčerpán.
Německé soudobé dějiny na počátku 21. století
Časopis Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte a jeho poslední ročník 2001
František Svátek
Autor se nejprve vrací k období konstituování oboru soudobých dějin ve Spolkové republice Německo počátkem padesátých let minulého století, které bylo těsně spjato s ustavením mnichovského Ústavu pro soudobé dějiny (Institut für Zeitgeschichte) a založením jeho čtvrtletního časopisu Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte v roce 1953. Podává pojmové a tematické vymezení disciplíny v (západo)německém prostředí a přibližuje její utváření na stránkách časopisu v prvním desetiletí jeho existence, kdy zde dominovala problematika příčin a počátků nástupu nacismu za výmarské republiky. Poté přechází k charakteristice jeho posledního vydaného ročníku a rešerši jednotlivých příspěvků. Konstatuje, že z hlediska struktury a obsahu časopisu je patrná dlouhodobá kontinuita, v jejímž rámci dochází k mírným posunům. Přední místo v něm zaujímají studie o dějinách nacismu a Hitlerovy třetí říše, ovšem se stále sílícím zájmem o „druhý život“ těchto fenoménů, jak se projevuje v historiografii, legendách, stereotypech a polemických debatách. V této souvislosti upozorňuje na silnou tendenci k historické sebereflexi, pro niž se vžil pojem „vyrovnávání se s minulostí“ (Vergangenheitsbewältigung), což demonstruje na příkladu několika biografických studií o významných osobnostech, které se ideologicky nebo politicky exponovaly za nacistické diktatury. Ruku v ruce s těmito posuny jde rozšiřování zorného pole z politických dějin na proměny historické paměti a dějiny mentalit.
Journal of Contemporary History (Milan Otáhal)
Autor rešerše charakterizuje celkový profil časopisu a podrobněji informuje o náplni jeho posledního vydaného ročníku. Uvádí, že největší pozornost v posledním desetiletí věnoval tématům z období mezi světovými válkami, dějinám fašismu a holocaustu, geograficky pak západní Evropě a Spojeným státům, některým asijským zemím a Střednímu východu, zatímco střední a východní Evropa je na okraji jeho zájmu.
Bedřich Loewenstein
SABROW, Martin: Das Diktat des Konsenses: Geschichtswissenschaft in der DDR 1949–1969. München, R. Oldenbourg Verlag 2001, 488 stran.
Recenzent hodnotí knihu německého historika jako přínosnou, spíše sociologicky pojatou analýzu diskursního rámce a pravidel konstituování a fungování dějepisectví v prvním dvacetiletí existence Německé demokratické republiky. Charakterizuje jednotlivé fáze tohoto procesu a připojuje k tomu vlastní vhled do problematiky.
Neplánovaná, leč nevyhnutelná konfrontace
Průkopnická publikace o studené válce v češtině
Oldřich Tůma
MASTNÝ, Vojtěch: Studená válka a sovětský pocit nejistoty 1947–1953: Stalinova léta. Praha, Aurora 2001, 294 stran. Přeložili Milan a Daria Dvořákovi.
Recenzent považuje knihu česko-amerického historika za jednu z dosud nejlepších prací o počátcích studené války. Autor, čerpající z nově otevřených východoevropských archivů, podle jeho názoru výstižně a přesvědčivě argumentuje na podporu teze, že studená válka nevznikla nahodile ze souhry okolností ani záměrně z vůle politiků, nýbrž byla logickým důsledkem protikladné povahy soupeřících režimů a vyústěním jejich vzájemně podmíněných kroků.
Horliví nacisté, nebo oběti režimu?
Vynikající práce o sudetských Němcích za druhé světové války
Petr Šafařík
ZIMMERMANN, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě: Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Praha, Prostor – Argo 2001, 477 stran. Přeložil Petr Dvořáček.
Recenzent vysoce oceňuje syntetickou práci mladého německého historika jak co do shromážděné faktografie, tak co do celkového pojetí a důkladnosti zpracování. Kniha podle jeho mínění vyplňuje nejnápadnější „bílé místo“ v poznání dějin sudetských Němců a území, na nichž v Československu žili. Dále se soustřeďuje na evidenci drobných nepřesností a problémů Zimmermannova díla.
Průvodce myšlením Hannah Arendtové
Šárka Daňková
ALTHAUS, Claudia: Erfahrung denken: Hannah Arendts Weg von der Zeitgeschichte zur politischen Theorie. Göttingen, Vandernhoeck & Ruprecht 2000, 412 stran.
Monografie německé autorky je podle recenzentky koncepčním a zdařilým pokusem uchopit život a dílo Hannah Arendtové prizmatem historie jako subjektivní zkušenosti i jako modu teoretické reflexe. Ve třech částech knihy Althausová zkoumá spojitost mezi autobiografickými zážitky německožidovské filozofky a její politickou filozofií, její pojetí historie a historického porozumění a nakonec její úvahy o možnostech realizace lidské svobody ve vytváření veřejného prostoru politického jednání. Autorka přitom usiluje o syntetickou interpretaci jednotlivých složek a zasazuje je do kontextu filozoficko-historických diskusí.
Nové prameny k životopisu Oskara Schindlera
Jaroslav Valenta
SCHINDLER, Emilie: Ich, Emilie Schindler: Erinnerungen einer Unbeugsamen. München, Herbig 2001, 229 stran, 72 fotografií a faksimilí.
ROSENBERG, Erika (ed.): Ich, Oskar Schindler. München, Herbig 2001, 448 stran, 35 fotografií a faksimilí.
Předmětem recenze je německé vydání vzpomínek Schindlerovy manželky Emilie a edice různých, nedávno nalezených Schindlerových textů a dokumentů z poválečné doby. Valenta upozorňuje na řadu chybných, nevěrohodných a zmatených údajů v obou knihách a na nedbalou práci argentinské editorky Rosenbergové, která také vedla se Schindlerovou rozhovor zpracovaný do podoby jejích memoárů. Podle jeho soudu smyslem těchto publikací je přiživovat schindlerovskou legendu a jejich pramenná hodnota je téměř mizivá.
Centrum orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR
Miroslav Vaněk
Autor jako vedoucí centra informuje o koncepci a činnosti této nedávno založené badatelské instituce. Centrum získalo členství v Mezinárodním sdružení orální historie (International Oral History Association), navázalo výzkumnou i pedagogickou spolupráci se společenskovědními pracovišti v České republice i v zahraničí a chystá zajímavé projekty. Aktuální informace jsou k dispozici na internetové stránce www.coh.usd.cas.cz, kontaktní e-mailová adresa je coh@usd.cas.cz.
Česko-polská studentská konference v Pardubicích (Petr Blažek)
Autor referuje o studentské konferenci s názvem „Česká a polská historická tradice a její vztah k současnosti“, která se konala letos v dubnu v Pardubicích.
Anotace
Bibliografie k soudobým dějinám
Vysídlení Němců a jeho reflexe v současných česko-německých vztazích
Výběrová bibliografie článků z časopisů a sborníků vydaných v letech 1990–2001
