Prosinec 2010


Václav Laurin
 

(27. 9. 1865 Přepeře-4. 12. 1930 Mladá Boleslav)

Václav Laurin byl český konstruktér a jeden ze zakladatelů firmy Laurin a Klement.V pramenech, které se zabývají činností obou společníků, je daleko větší pozornost věnována Václavu Klementovi. Důvodem je nejspíš to, že oproti Klementovi by Laurin málomluvný, tichý a skromný člověk, za něj mluvil jeho technický talent a schopnost zručného konstruktéra. Z odlišných povah zřejmě vyplynulo, že rázný a nesporně obchodně a organizačně nadaný Klement reprezentoval pozdější automobilku na veřejnosti. Co však oba muže spojovalo, byl zájem o cyklistiku. Ta také stála na začátku jejich úspěšné spolupráce.

Václav Laurin se narodil 27. září 1865 v Přepeřích  nedaleko Turnova. V Mladé Boleslavi absolvoval řemeslnickou školu a poté, co se vyučil strojním zámečníkem se stal spolumajitelem zámečnické dílny Kraus a Laurin v Turnově. Jako vášnivý cyklista uvažuje o vlastní firmě, ve které by vyráběl a opravoval jízdní kola. Jeho sen nabývá konkrétních obrysů,  když se setká s knihkupcem a také vášnivým cyklistou Václavem Klementem.V roce 1895 si Laurin s Klementem najmou na kraji města Mladé Boleslavi malou továrnu a pod jménem Laurin&Klement se s několika dělníky dají do podnikání. Role si rozdělili velmi účelně a ku prospěch společného podnikání tak, že Laurin se věnoval technické stránce a Klement obchodní. Začali s opravami a později i s výrobou bicyklů,  které vlastenecky pojmenovali Slavia.

V roce 1898 opouštějí původní prostory a v nové větší továrně zahajují vývoj a nakonec i výrobu prvního českého motocyklu. Klement se vypraví na studijní cestu do Paříže, aby se sám přesvědčil o technických novinkách, o motorovém pohonu jízdních kol. Nakonec ho nejvíce zaujal bicykl firmy bratrů Wernerů a jedno jejich kolo si přivezl domů. S Laurinem zkoušeli, jakým způsobem na kolo namontovat motor a po mnoha pokusech došli k závěru, že je potřeba vymyslet něco nového. Základem bylo vyrobit silný rám a mít výkonný motor.Po mnoha variantách představili v roce 1899 první motocykl pojmenovaný Slavia, vyrobený v Rakousku-Uhersku.

Novinka zhotoveného motocyklu  spočívala v tom, že kolem motoru zhotovili kolo, což  byl konstrukční princip automobilu. Další krok se tedy logicky ubíral směrem k vývoji a výrobě automobilu. Prvním úspěšným  modelem byla v roce 1905  voituretta typ A. Úřední provoz tohoto vozu začal v lednu 1906. Vůz dosahoval při udávané spotřebě paliva 7 až 8 litrů rychlost kolem 40 km/h. Výroba vozu skončila v roce 1911. V mladoboleslavské továrně se pod značkou Laurin&Klement dále vyráběli vylepšené osobní automobily, nákladní automobily, autobusy a další motorové stroje.

Václav Laurin se významným způsobem podílel na konstrukci, vývoji a samotné výrobě všech motocyklů automobilů v začátcích firmy i poté, co se firma L&K v roce 1925 spojila s plzeňskou Škodou. Po sloučení obou závodů byl Laurin jmenován  technickým ředitelem.  Václav Lurin zemřel ve věku 65 let, 4. prosince 1930 v Mladé Boleslavi.

V roce 2010 uplynulo už 145 od jeho narození a 80 let od jeho úmrtí.



Foto: Vůz Laurin a Klement rok 1909

Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací...


Aréna – dřevěné, většinou otevřené letní divadlo v předměstské zahradě. Arény vznikaly v Praze od pol. 19. st., např. Letní divadlo ve Pštrosce 1849-61, Švandova aréna ve Pštrosce 1869-71, Aréna na hradbách 1869-1875, Letní divadlo na Vinohradech 1882-92, Pištěkova aréna 1893-1920, Aréna na Smíchově 1891-1934 aj.


Foto: Pištěkova aréna na Vinohradech

 

Starší kalendária

    Listopad 2010


    Georgius Agricola

    (24. 3. 1494 Glauchau-21. 11. 1555 Chemnitz)


    Foto: Georgius Agricola

    Renesanční doba přála lidem mnoha talentů, jedním z nich byl i německý
    učenec Georgius Agricola, vlastním jménem Georg Bauer. Studoval na univerzitě v Lipsku filologii, filozofii a teologii a od roku 1518 byl rektorem latinské školy ve Cvikově. V roce 1523 odchází do Itálie, kde na zdejších univerzitách studoval lékařství a přírodní vědy. Doktorát medicíny získal roku 1526.V roce 1527 se Agricola vydal do Čech a začal pracovat jako městský lékař a správce lékárny v Jáchymově. Město bylo v té době významným horním městem, kde se těžilo především stříbro a doprovodné kovy. Zde měl G. Agricola jedinečnou příležitost věnovat se studiu minerálů. Zajímal se o jejich získávání, třídění, zpracování, ale také o jejich využití v lékařství. Při svém popisu minerálů vycházel z jejich barvy a tvrdosti. Popsal tak dvacet minerálů. Současně se velmi zajímal o práci horníků a metalurgů a byl mezi prvními, kteří se zajímali o vliv pracovních podmínek na zdraví horníků a hutníků.V Jáchymově napsal Agricola své první dílo, mineralogicko - hornický spis Bermannus aneb dialog o hornictví, kniha vyšla v roce 1530 v Basileji. 

    Za zmínku také stojí, že v Jáchymově od roku 1532 působil Agricolův současník protestantský pastor a učitel Johanes Mathesius, s kterým se později také setkal. Z Jáchymova Agricola odešel na počátku třicátých let do Saska a usadlil se v Saské Kamenici (Chemnitz), kde zůstal až do své smrti. Zisk z podílu na jáchymovských dolech mu zajistil slušnou existenci a dosáhl i významného společenského postavení. Stále pracoval jako lékař a působil i ve funkci purkmistra a navíc se věnoval své vědecké práci. V letech 1552 až 1553 zachránil město od morové pohromy tím, že izoloval nakažené lidi mimo město v domě, který nazval podle italského ostrova Lazaretto lazaret. Šíře Agricolových zájmů je velmi pestrá. Kromě zmíněné mineralogie a hornictví se zajímal o dějiny německé říše, ale i o současné dění.

    Stěžejní dílo tohoto všestranného učence je práce De re metallica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví), které vyšlo až čtyři měsíce po jeho smrti v roce 1556.

    Toto dílo, které psal více než patnáct let a bylo shrnutím veškerých praktických poznatků z hornictví a hutnictví i na základě svých zkušeností z Jáchymova, bylo ve své době a dlouhá léta potom zcela ojedinělé. Z dalších mnoha prací se může připomenout také kniha o mírách a vahách De mensuris et ponderibus vydaná roku 1533, spis De natura fossilium, což je systematický popis minerálů a hornin a byl to též první počinek utřídění přírodních látek, který vytvořil základy ke geologickým vědám.

    Humanista, lékař, přírodovědec, mineralog, odborník v oblasti hornictví a hutnictví, autor mnoha odborných spisů Georgius Agricola zemřel v 61 letech raněn mrtvicí 21. 11. 1555 v Saské Kamenici.

    Letos v listopadu to bude 455 let


    Foto: Agricolův vodotěžní stroj
     

    Říjen 2010


    Jakub Frey



    23. 10. 1987 v Praze zemřel jeden z prvních českých námořních kapitánů Jakub Frey. Narodil se 8. 6. 1906 v Postřekově u Domažlic. Námořnické řemeslo poznal od plavčíka přes kadeta, palubního důstojníka až ke kapitánovi Maturoval na reálce v Domažlicích, poté získal stipendium na státní námořní akademii do Bakaru, kterou ukončil v roce 1925. Po složení zkoušek na námořního poručíka v roce 1927 sloužil na čs.obchodní lodi Legie, která byla provozována pražskou Legiobankou. Později se plavil na lodích Baťovy společnosti Morava a Little Eve. V roce 1932 v Kotoru udělal kapitánské zkoušky a nastoupil na Little Eve do funkce velitele a sloužila na nío až do jejího odprodeje v roce 1935. Protože čs.námořní loďstvo až do roku 1952 neexistovalo, vykonávat různá občanská povolání. V době hospodářské krize až do roku 1938, působil v Angole, jako Baťův nákupčí surovin (zejména kůže). V roce 1939 byl vedoucím provozu na plavebním kanále Baťovy firmy na jižní Moravě, později jako skupinový vedoucí v nákupním oddělení. V roce 1948 se stal šéfem obchodního oddělení n.p Moravia, později pracoval v Centrolloydu, vedoucím kanceláře Čs. plavby oderské v Praze a dále pak vedoucím nákupu lidového družstva znak v Praze. V roce 1952 vznikl podnik zahraničního obchodu Čechofracht a Frey byl požádán, aby svými zkušenostmi pomohl nově vznikající československé poválečné námořní dopravě (zejména po poškození první čs. poválečné nákladní lodi Republika v Čínském moři). 1954 se stal kapitánem první nové lodi Lidice, která byla již postavena přímo pro československé rejdařství. Velel řadě lodí, jako pedagog předával své zkušenosti a věnoval se výcviku československých mladých námořníků. Je autorem řady odborných publikací: Loď, moře, námořníci (1961, 1967) skripta Námořnická praxe, Angličtina pro námořníky aj. Působil také jako překladatel z portugalštiny. Vychoval řadu nástupců, v roce 1966 získal státní vyznamenání „Za vynikající práci. Do důchodu odešel v roce 1966, jako kapitán však jezdil až do roku 1978. Je pohřben v moři (80 st.v.d., 0,6 st.s.š.) u ostrova Srí Lanka (dříve Ceylon).


     

    Haenke Tadeáš

    31. října 1817 v bolívijské Buxacaxii (Cochabamba) zemřel český botanik, lékař a cestovatel Tadeáš Haenke (celým jménem Tadeáš Peregrinus Xaverius Haenke - též Tadeus, Taddäus, Thadæus, Tadeo Henke, Hänke, Hænke), nazývaný také „Lovec leknínů“ nebo „Český Humboldt“. Narodil se 6. 12. 1761 v Chřibské. Někde jsou také uváděna data narození 5.12.1761, existuje i několik údajů o datu úmrtí (nejčastější 24. 10. 1817 nebo 4. 11. 1816). Jeho badatelské výpravy přinesly nejen řadu praktických poznatků přírodovědných (vyznal se v botanice, vulkanologii či mineralogii), ale také etnografických a lingvistických (sestavoval kupříkladu slovníky indiánských jazyků). Vypustil u nás první mongolfiéru (balón), byl prvním Čechem na Aljašce (1791), Nové Guinei (1792), Novém Zélandu (1793), v Austrálii (1793), na Tahiti (1793), v Cuzcu (1794), prvním, kdo pokořil Ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (1804).


     

    V roce 1784 s pomocí svého učitele Mikana sestrojil podle vzoru francouzských mongolfiér balón a provedl úspěšné pokusy s jeho bezposádkovým letem. Stal se asistentem ředitele pražské botanické zahrady Mikana a podnikl několik botanických průzkumů a cest po Čechách – v rakovnickém kraji, v berounském kraji a asi nejvýznamnější pěší a na povozové cestě z Prahy do krkonošského podhůří a na Černou Horu, Lučiny, Studničnou a Sněžku a údolím Labe zpátky do Prahy. Z této cesty vzešel jeden z našich prvních botanických inventarizačních soupisů.



    Ještě v osmdesátých letech odjel do Vídně, kde studoval medicínu u Maximiliana Stolla a botaniku u profesora Jacquina, u kterého pak na univerzitě pracoval jako asistent. Po návratu z vědecké expedice do Alp byl v roce 1789 přijat za člena Královské České společnosti nauk.

    Chtěl se také účastnit expedice placené ruskou carevnou Kateřinou II. Velitel expedice kapitán Billing však odmítl vzít s sebou vědce a tak se Haenke, díky svým vynikajícím znalostem a schopnostem a na přímluvu významného učence Ignáce Borna, mohl účastnit velké vědecké expedici na západní polokouli, která byla uskutečněna pod záštitou španělského krále Karla IV. Bourbonského. Haenke dostal od císaře Josefa II. povolení k účasti na této expedici jen pod podmínkou návratu do vlasti, což se nikdy nestalo. Fregaty Descubierta a Atrevida pod vedením italského kapitána ve španělských službách Alesandra Malaspiny di Mulazzo odplouvaly v roce 1789 z Cádizu. Než si však Haenke vyřídil všechna povolení a doklady ve Vídni a než dorazil do španělského přístavu, byl Malaspina s expediční flotilou dávno pryč. Haenke se však nevzdal a za pomoci krajana se dostal na obchodní loď směřující do Jižní Ameriky. Koráb s názvem Naše paní dobré cesty ztroskotal před pobřežím Uruguaye. Haenke se jako jeden z velmi mála zachránil a v člunu doplul do Montevidea, kde se dozvěděl, že Malaspinova výprava je již na západním pobřeží Jižní Ameriky. Ve vlnách oceánu ovšem zůstaly veškeré jeho osobní věci i vědecké instrumenty. Podařilo se mu zachránit pouze pověřovací listinu od španělského krále Karla IV. a kopie Liného Genera Plantarum. Přesto se nevzdal a vydal se na riskantní, velice obtížnou a z větší části pěší cestu přes Andy napříč kontinentem. 2. dubna 1792 v Santiagu expedici právě se vracející z Falkland dostihl. První část cesty expedice vedla k hornímu toku Amazonky s cílem prozkoumat její splavnost. Další cesta vedla podél západního pobřeží Ameriky na sever až k Aljašce a zpátky. Haenke po celou cestu (na Aljašce, v Kalifornii, Mexiku, Panamě, Ekvádoru atd.) dělal přírodovědné výzkumy, sbíral rostliny a nerosty a vše posílal do Španělska. Cesta pokračovala po Tichomoří a expedice prozkoumala Guam, Mariany, Filipíny, část Austrálie a Nového Zélandu, Tongu a Tahiti. V roce 1794 se výprava vrátila zpátky do Jižní Ameriky. Haenke onemocněl kurdějemi a Malaspin byl ve Španělsku intrikami obviněn ze zrady a uvězněn. Haenke zůstal natrvalo v Latinské Americe. Podnikal přírodovědné výzkumné cesty do jihoamerického vnitrozemí. V dnešním Peru strávil několik měsíců a popsal množství dosud neobjevených rostlinných druhů. Později se definitivně usadil v bolivijské Cochabambě (tehdy Oropesa), zřídil tam lékařskou ordinaci, koupil menší statek se zahradou, v níž pak pěstoval nejen léčivé, ale i jiné zajímavé rostliny ze svých cest. Dokonce začal kultivovat bource pro výrobu hedvábí.

    Když v roce 1801 zkoumal splavnost řeky Maraňon a jejích přítoků, objevil (a poprvé popsal) na řece Mamoré do té doby neznámou leknínovitou rostlinu s obrovskými listy a nádhernými velkými květy. Další nález této obří vodní rostliny až o dvacet let později učinil Francouz Bonpland v poříčí Amazonky a po dalších osmi letech na řece Paraná. d’Orbigny objevil třetí kus.



    A teprve tehdy byla tato 28 let známá rostlina poprvé platně vědecky popsána a pojmenována na počest britské královny Viktorie – viktorie královská (Victoria regia, nověji Victoria amazonica) Ještě později se pak zjistilo, že jde vlastně o dva rozdílné druhy - jednak viktorii královskou, která roste v povodí Amazonky a jednak o viktorii Cruzovu (Victoria cruziana) z povodí Paraná. Prvně jmenovaná dosahuje o něco větších rozměrů a je tak největším leknínem světa. Její listy mohou dosahovat průměru až 2 metry. Jsou zespodu vyztužené tvrdou žilnatinou a unesou na hladině tříleté dítě (prý i 50 kg).



    Do Evropy se Viktoria dostala až v roce 1849 do botanické zahrady v anglickém Kew. O tři roky později vykvetla (jako první v Evropě) v zámecké zahradě v Děčíně. Vyvolala v Evropě obrovský zájem a módu stavění viktoriových skleníků. Haenke objevil a popsal i další rostliny, (na většinu se pozapomnělo) a tak je s jeho jménem spojována ještě největší bromélie světa Puya raimondii.



    Haenke po celou dobu svého pobytu v Jižní Americe udržoval kontakt s předními evropskými botaniky a vědci a posílal do Evropy minerály, rostliny, semena, indiánské artefakty a vědecké studie o přírodě a životě indiánů. Roku 1804 podnikl cestu do And, kde měřil horské hřebeny. Při té příležitosti jako první člověk vystoupal na ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (6310 m).



    Chimborazo je vyhaslý čtvrtohorní stratovulkán a s 6310 metry nejvyšší horou Ekvádoru, zobrazenou na státním znaku Ekvádoru. Leží mezi pásmy Východní a Západní Kordillery, asi 150 km od hlavního města Quita. Kdyby se měření provádělo od zemského středu, bylo by Chimborazo, díky své blízkosti rovníku, nejvyšší horou světa, neboť jeho vrchol je místem nejvíce vzdáleným od středu Země. Má celkem pět vrcholů. První zdařilý výstup provedl švýcarský horolezec Edward Whymper v roce 1880, první česká výprava stanula na vrcholu v roce 1972.

    Haenke prozkoumal stříbrné doly v Potosí, četná teplá zřídla a prameny v oblasti, objevil chilský ledek a doporučil jej jako vynikající hnojivo. Shromáždil četné etnografické poznatky o různých indiánských kmenech. Dodnes jsou v Madridském muzeu jeho písemnosti o jihoamerických indiánech, včetně náčrtků oděvů, zbraní, nástrojů a předmětů nebo slovníčků základních slov toho kterého kmene.

    V letech 1806–1809 byl španělským vládním komisařem pro indiánský kmen Chiriguanů. Seznamoval indiány se zásadami křesťanství. Začal s nimi sympatizovat a pak jim i pomáhat jako vlastencům bojujícími za svobodu jednotlivých španělských kolonií. Učil je například ze síry a ledku vyrábět střelný prach, za což byl ovšem také zatčen. Díky jeho špatnému zdravotnímu stavu byl však z vězení propuštěn domů do Buxacaxey, kde ale záhy za dosud nevyjasněných okolností 31. října 1817 zemřel. Podle oficiální zprávy španělských koloniálních úřadů mu údajně služebná omylem podala místo léku jed.

    V Cochabambě dodnes stojí jeho dům a jedna z hlavních ulic nese jeho jméno (Avenida Tadeo Haenke). V Casa de la Cultura visí jeho portrét mezi nejvýznamnějšími občany města, neboť v Bolívii navrhoval pěstování vhodných užitkových rostlin, založil botanickou zahradu (první v Latinské Americe), napsal často používaný spis o splavnosti řek v jihoamerickém vnitrozemí a je považován dnešní bolivijskou historiografií za jednoho ze zakladatelů přírodovědy v Bolívii a za osobnost, která velmi významně ovlivnila hospodářství země. Jeho potomci žijí v Cochabambě dodnes.

    Většinu z jeho cenných písemností dnes uchovává Královská botanická zahrada v Madridu (některé jsou též v pražském Památníku písemnictví), ovšem materiál, který si po návratu chtěl Haenke osobně vyzvednout se po cestě zajímavé téměř jako cesta samotného Haenkeho nakonec dostal do Náprstkova a Národního muzea v Praze. Sedm beden s přírodovědným materiálem, které Haenke posílal roku 1794, leželo v Cádizském a později Hamburském přístavu až do roku 1821. Celá tato Haenkeova pozůstalost byla v roce 1819 nabídnuta Českému vlasteneckému muzeu v Praze (dnešní Národní) za velmi nízkou cenu 655 zlatých. Vzhledem k obavám, že je materiál za 25 let skladování ve vlhkých přístavech zničen, se koupě projednávala celkem třikrát. Bylo rozhodnuto o převozu beden do Nového Boru, kde je prohlédl profesor Tuasch a zkonstatoval, že stav materiálu (především rostlin) je mnohem lepší než se předpokládalo. Po tomto dobrozdání Vlastenecké muzeum sbírku koupilo. Šlo o 4000 druhů rostlin v 15000 exemplářích. Indiánské předměty (udice, klobouky, košíky, modely člunů aj.) se pak dostaly do Náprstkova muzea.


    Petrbok Jaroslav



    25. října 1881 se v Praze narodil a 14. prosince 1960 zemřel český paleontolog, speleolog, archeolog a botanik Jaroslav Petrbok. Prožil bujaré mládí - k jeho kumpánům patřil Jaroslav Hašek nebo známý výtržník František Sauer. Petrbok se zajímal o přírodní vědy a archeologii, na vysokoškolská studia mu však kromě peněz patrně chyběly některé osobní vlastnosti. Nesnášel autority, systém a kázeň, a ne každému imponovalo jeho hrubé chování. V roce 1902 maturoval na učitelském ústavu a učil pak v Nedomicích, Kojeticích a Praze-Kyjích. Externě spolupracoval s Národním muzeem.

    Zejména v mládí Jaroslav Petrbok hodně cestoval, oblíbil si Palestinu a Bulharsko, kam se opakovaně vracel. Později se stále více zabýval archeologickým výzkumem, především v jeskyních Českého krasu. Dosáhl některých nesporných vědeckých úspěchů. Velmi šťastnou náhodou ve slovenských Gánovcích od dělníků v kamenolomu koupil unikátní travertinový výlitek mozku neandrtálce. V Českém krasu zase nalezl pravěkou píšťalku zhotovenou z kosti a další vzácné památky na život v době kamenné. Byl také jedním z prvních, kdo se pokoušel prosadit ochranu této mimořádně cenné krajinné oblasti.



    Sepsal několik stovek odborných článků a knih o třetihorách a čtvrtohorách, mimo jiné také populární knihu o pračlověku. Jako znalec květin též napsal knihu pro děti „Poznáš je, když kvetou?“ a „Rostliny“ s kresbami Karla Svolinského. Jeho práce měla však poněkud zvláštní systém a jeho chování také nebylo v souladu s normálním chováním vědeckého pracovníka.. Dokumentaci vykopávek prováděl ledabyle nebo vůbec, šel jen po významných nálezech, zatímco "drobnosti" velkoryse přehlížel a lokality leckdy pro další výzkum zcela znehodnotil. Přesto ho české vědecké prostředí nejen trpělo, ale i podporovalo ještě v polovině 20. století.

    Okupace přinesla příchod německých vědců a pro Petrboka konkurenta Lothara Ferdinanda Zotza. (* 1899) . Na rozdíl od Petrboka svědomitě stoupal po žebříčku vědeckých hodností a svými pracemi získal mezinárodní věhlas. Po nástupu nacistů se archeologie stala státem sledovanou vědou, neboť podstatná část Hitlerovy ideologie stála na historických argumentech. Zotz nemínil vědeckou dráhu opustit a vstoupil do nacistické strany, přestože zážitky ze zákopů první světové války z něj udělaly antimilitaristu, a po příchodu na německou univerzitu v Praze si zamiloval Český kras. S českými archeology jednal vždy přátelsky jako rovný s rovným, v kolegiálním duchu obvyklém v předválečných vědeckých kruzích. Petrbok ho však nazýval drzým okupantsým frickem, znemožňujícím mu vědeckou práci. Zotz se o Petrbokových metodách se vyjadřoval jako o "škodlivém hrabání". Přesto se snažil jeho nadšení pro archeologii podchytit. V létě 1940 společně s ním vyrazil na obhlídku archeologických lokalit v Českém krasu a krátce na to zařídil, aby se mohl podílet na vykopávkách pod jeho dohledem. Petrbok ovšem lepší nálezy zatajoval a Zotz nakonec práci ukončil jako neefektivní. Od té doby český nadšenec do jeskyní nesměl, nicméně kopal dál tajně - a po svém. Snaha vycházet dobře s Čechy a ctít vědeckou pravdu Zotzovi přinesla spor se soukmenovci, kteří chápali archeologii jako nástroj nacistické ideologie, zejména s organizací Ahnenerbe, kterou založil Himmler, a která hledala po celém světě důkazy o prastarém původu nadřazené germánské rasy. Zotz byl v roce 1943 odveden na východní frontu. Zotz to kupodivu přežil a po válce působil jako uznávaný archeolog. Stal se autorem řady publikací. V jedné z nich zmínil Petrboka jako neodborníka, který české lokality svým "hrabáním" hlavně poškozoval. Petrbok, který velmi dobře po válce vycházel s bolševickými papaláši, svého německého konkurenta nešetřil vůbec.



    Díky podpoře z nejvyšších míst pracoval až do své smrti pro Národní muzeum - a díky svéráznému způsobu života, který neměl daleko k životnímu stylu bezdomovců, se stal legendou.

     


    Josef Božek

    (28. 2. 1782 Biery-21. 10. 1835 Praha)


    Foto: Josef Božek

    Budoucí český vynálezce, mechanik a hodinář se narodil ve slezské obci Biery (dnešní území Polska) do české mlynářské rodiny. Podobně jako později o 33 let mladší Jan Perner, se i mladý Josef měl vydat v otcových mlynářských stopách. Ale brzy bylo zjevné, že se tak nestane. Snad to bylo mlýnské zařízení, které ho přivedlo k zájmu o techniku. Zvídavý chlapec v rodném mlýně vymýšlel a protože byl i manuálně šikovný, tak i zhotovoval modely různých strojů a technických zařízení. Po obecné škole Božek nastoupil na gymnáziu v Těšíně, kde dokonce sestrojil čtyřicet technicky náročných modelů přístrojů. Po maturitě odešel na vysokou školu do Brna, kde studoval matematiku a mechaniku.V Brně zůstává jenom rok a roku 1804 odchází 22letý mladík s osmi groši a modelem postřihovacího stroje na zádech pěšky do Prahy. To, že měl možnost studovat na gymnáziu, byla zásluha profesora a prefekta těšínského katolického gymnázia Leopolda Šeršníka, který si povšiml jeho mimořádného talentu. Profesor Šeršník byl i přímluvcem u hraběte Clam-Martinice, u kterého se stal Božek vychovatelem jeho synů. V Praze také Božek studoval filosofii a poté ve Stavovském polytechnickém ústavu přijímá nabídku samotného ředitele ústavu Františka Josefa Gerstnera na místo mechanika. V tomto místě mohl uplatnit i své znalosti hodinářského řemesla, kterému se vyučil u pražského hodináře Petra Heinricha. Kromě hodin také sestavoval modely a přístroje pro potřeby vyučování. Šíře Božkova umu byla obdivuhodná, protože vedle zmíněných přístrojů sestrojil i protézu lidské ruky a nohou. Rok 1810 byl v Božkově životě zvlášť zásadní. Hrabě Buquoi přivezl z Anglie rozebraný parní stroj s neopracovanými litinovými díly, který věnoval pražské polytechnice. Božek se chopil příležitosti a první parní stroj v Čechách postupně sestavil. Od té doby ho neopouštěla myšlenka na sestrojení vozu poháněného parním strojem.

    Po velkém úsilí a prací nad výkresy, po nocích, kdy si sám vyráběl nejjemnější díly a v neposlední řadě sháněním finančních prostředků, se nakonec dostavil 22. srpen 1815, kdy Božek písemně žádá o povolení veřejné produkce.

    Velký den nakonec nastal 24. září 1815, kdy Josef Božek přijíždí se svým parním vozem před jásající Pražany v Královské oboře. Po tomto úspěchu se chtěl vynálezce vydat se svým strojem do Vídně, ale to mu znemožnil Gerstner, který v budoucnost parní síly nevěřil a Božkovo nadšení nesdílel.

    Božek tedy dál vymýšlí, zdokonaluje svůj parovůz a postaví malou loďku opatřenou parním strojem a kolesy. Tu předvedl veřejnosti na rybníku v zahradě Valdštejnského paláce. Dne 1. června 1817 znovu předvádí veřejnosti vylepšený parní vůz i paroloď. Po úspěšném začátku se náhle strhla bouřka, začal liják a v nastalé panice někdo ukradl veškeré vybrané peníze. Pro Božka to znamenalo, že se dostal na mizinu. V návalu vzteku a zoufalství kladivem rozbil svůj parní stroj. V dalších letech dále zůstává ve funkci stavovského mechanika na polytechnice a nadále pracuje a vynalézá. Ale dějiny už svými výtvory neovlivní.

    Při pracích na pražské staroměstské vodárně si přivodí zápal plic a ve věku třiapadesáti let 21. října 1835 umírá.

    21. října 2010 to bude už 175 let.


    Foto: Božkův parní vůz

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…

    Malá československá encyklopedie k heslu "astroláb" uvádí:

    Astroláb - jednoduchý astrometrický přístroj, v podstatě měděný nebo mosazný kruh, který byl při měření svisle zavěšený a v jehož středu byla otáčivě upevněna alhidáda se dvěma průhledítky a s ukazateli. Používal se ve starověku a středověku k určování zeměpisných souřadnic z okamžiků průchodů hvězdy stejnou výškou.


    Foto: Astroláb

     

    Září 2010


    Cutter Charlese Ammi



    6. září 1903 zemřel knihovník bohoslovecké školy v Harvardu Charles Ammi Cutter. Narodil se 14. 3. 1837 v Bostonu v Massachuttes. Po dokončení studia pracoval jako knihovník na Harvard College, kde vyvinul novou formu katalogu používáním karty. První, kdo definoval funkce katalogu byl Antonio Panizzi. Pro knihovnu Britského muzea, jejíž katalog byl doslova přecpán záhlavími.vymyslel nová katalogizační pravidla a v roce 1847 je musel před komisí knihovny sám obhajovat. Jeho pojetí bylo velmi moderní. Rozlišoval dílo a vydání. Požadoval jedno záhlaví pro všechna vydání děl, která se vyskytují v katalogu. Anglo-americká pravidla z roku 1908 však jeho přístup nerespektovala. Panizzi definoval pět základních charakteristik katalogu:
    dostatečně detailní záznam, aby mohl uživatel knihu identifikovat

    • pouze jedno záhlaví na jednotku
    • normalizovaná forma autorského záhlaví
    • shromáždit všechna vydání a překlady díla dohromady
    • křížové odkazy, které uživatele navedou ke správné formě jmen a názvů

    Cutter asi třicet let po A. Panizzim funkce katalogu definoval ve svém díle Rules for a printed dictionary catalog (1876). Je to jeden z nejcitovanějších textů tohoto oboru. Zůstal nepřekonán až do 60. let 20. století, kdy byly formulovány Pařížské principy. Používá se dodnes zejména proto, že integruje roli jmenného i věcného popisu.

    Funkce podle Cuttera:

    1) umožnit nalézt knihu, u niž je znám:

    • autor, • název, • předmět

    2) ukázat, co má knihovna
    • od určitého autora, • o určitém předmětu, • v určitém druhu literatury (žánru)
    • dopomoci ve výběru knihy, • co se týče jejího vydání

    • co se týče charakteru knihy (literárně nebo tematicky)

    Tento systém byl flexibilní, ale přesto dostatečně konkrétní, aby třídil sbírky bez ohledu na velikost knihovny. Ovlivnil vývoj Kongresové knihovny a dodnes se v knihovnách po celém světě používá.



    1891-1893 byl také redaktorem Věstníku knihovny. V jednom z jeho nejslavnějších článků Buffalo veřejná knihovna v roce 1983 popsal, jak si myslí, že bude vypadat knihovna za 100 let. Předvídal velký vývoj, včetně automatizace zhruba v podobě jak vypadá dnes.

    Borlaug Norman Ernest



    12. září 2009
    v Dallasu v USA zemřel americký agronom, známý jako „otec Zelené revoluce“ Norman Ernest Borlaug. Narodil se 25. března 1914 v Iowě. Pracoval za 50 centů na den jako zemědělský dělník, neboť potřeboval vydělat peníze, aby mohl vystudovat lesnictví na University of Minnesota a získat doktorát v rostlinné patologii. Do roku 1949 pak dosáhl svého prvního cíle, vyvinout kmen pšenice odolné vůči zničující houbové korozi sběrem a křížením odrůd pšenice z celého světa. Podařilo se mu vypěstovat novou odrůdu pšenice, která měla kromě odolnosti proti nákaze také podstatně vyšší výnosy. Mexičtí rolníci ji začali pěstovat a země se pohnula k potravinové soběstačnosti. Po pšenici začal své metody aplikovat na rýži a ostatních plodiny, zabýval se také používáním chemických hnojiv, které naráželo hlavně na problém důsledku vysokých stonků.



    Na Filipínách a v Číně se mu podařilo vypěstovat polo-trpasličí odrůdy nejdůležitějších plodin a výsledky zvyšování výnosů byly velmi dobré. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za inovace v oblasti pěstování nových vůči nemocím rezistentních a vysoce výnosných odrůd plodin, zejména pšenice. Jím vyšlechtěná tzv. trpasličí pšenice odolná vůči rzi travní podstatně zvýšila výnosy v mnoha zemích třetího světa a byla důležitým krokem k likvidaci hladomorů. Až v roce 1999 byl v Ugandě objeven nový, velmi nakažlivý druh rzi travní, vůči které není prozatím žádná pšenice odolná. Borlaug byl za svou činnost vyznamenán také dvěma americkými nejvyššími vyznamenáními 1977 Zlatou medailí Kongresu USA (Congressional Gold Medal) a Medailí svobody Prezidenta USA (Presidential Medal of Freedom) v roce 1977 a zlatou medaili Kongresu, v roce 2007. Je autorem řady publikací: Land use, food, energy and recreation (Aspen Institute for Humanistic Studies 1983), Feeding a human population that increasingly crowds a fragile planet, Mexico City (1994), Sixty-two years of fighting hunger: personal recollections. Euphytica (2007).

    Libby Willard Frank



    8. září 1980 v Los Angeles v Kalifornii zemřel americký fyzikální chemik Willard Frank Libby. Narodil se 17 prosince 1908 v Grand Halley v Coloradu. Studoval na University of California v Berkeley, po ukončení studia tam pak učil jako odborný asistent a později odešel na University of Chicago a UCLA. Po zahájení druhé světové války pracoval na Manhanttan projektu na Columbia University s laureátem Nobelovy ceny chemikem Haroldem Ureyem. Libby byl zodpovědný za plynovou difúzi oddělení a obohacování uranu-235, který byl použit v atomové bombě na Hirošimu. V rámci Manhattan projektu také pomohl vyvinout metodu pro separaci uranu izotopem s a ukázal, že tritium je produktem kosmického záření. V roce 1945 se stal profesorem na univerzitě v Chicagu. V roce 1947 ve spolupráci se svými studenty vyvinul uhlík-14, který se ukázal být mimořádně cenným nástrojem pro archeologii, antropologii a vědy o Zemi. V roce 1954 byl jmenován do Americké komise pro atomovou energii. V roce 1959 se stal profesorem chemie na University of California v Los Angeles, kde byl až do odchodu do důchodu v roce 1976, a ředitelem celostátní institutu geofyziky a planetární fyziky (IGPP), včetně měsíčního přistání. V roce 1972 jako první začal přednášet na UCLA program Inženýrství životního prostředí. V roce 1960 získal Nobelovu cenu za chemii za vedení týmu (post-doc James Arnold a postgraduální student Ernie Anderson), který vyvinul uhlík-14 datování. Je autorem řady publikací: Arnold, J.R. and W. F. Libby. Radiocarbon from Pile Graphite; Chemical Methods for Its Concentrations, Argonne National Laboratory, United States Department of Energy (through predecessor agency the Atomic Energy Commission), (October 10, 1946); Radiocarbon dating, 2d ed., University of Chicago Press, (1955); Progress in the Use of Isotopes: The Atomic Triad - Reactors, Radioisotopes and adiation, United States Department of Energy (through predecessor agency the Atomic Energy Commission), (August 4, 1958); History of Radiocarbon Dating, Department of Chemistry and Institute of Geophysics, University of California-Los Angeles, International Atomic Energy Agency, (August 15, 1967); Vulcanism and Radiocarbon Dates, University of California-Los Angeles, National Science Foundation, (October 1972); Radiocarbon Dating, Memories, and Hopes, Department of Chemistry and Institute of Geophysics and Planetary Physics, University of California-Los Angeles, National Science Foundation, (October 1972).

    Jan Perner

    (7. 7. 1815 Bratčice-10. 9. 1845 Pardubice)

    Inženýr Jan Perner byl český projektant a stavitel železničních tratí. Měl se stát mlynářem jako jeho otec, ale touha a nadání ho vedlo zcela jiným směrem.

    Mladý Jan odjel do Prahy, kde nejdříve studoval čtyři roky na Týnské hlavní škole a poté proti vůli otce, v letech 1830 až 1833 pokračoval ve studiu na pražské Polytechnice. Po úspěšném dokončení studia pracoval od roku 1833 jako hospodářský praktikant na trautmannsdorfském panství v Radimi u Jičína. Když v roce 1836 hledal prostřednictvím novin František Antonín Gerstner inženýry pro stavbu železnice v Rusku, využil mladý Perner této příležitosti a na stavbu se hned přihlásil. Nejdříve se však vydal na studijní cestu po Evropě, kde v Anglii, Belgii, Francii a Německu studoval tamější hotové nebo rozestavěné železnice, aby se svými postřehy a vědomostmi odjel ještě v roce 1836 do Petrohradu. V Rusku se podílel na stavbě první ruské dráhy z Petrohradu do Carského Sela. Perner však svoji práci v Rusku byl nucen vlivem různých okolností a neshod s Gerstnerem ukončit v listopadu 1836 a po nějaké době se vrátil zpátky domů. Svůj talent a dovednosti pak v červnu 1837 vložil do stavby Severní dráhy císaře Ferdinanda. V březnu 1842 byl jmenován vrchním inženýrem státních drah. Byl pověřen řadou úkolů mezi něž patřila stavba železniční tratě Pardubice-Praha, vyměřování tratě Praha-Drážďany, projektování a budování úseku mezi českou Třebovou a Prahou. Dobře se zhostil i nesnadného úkolu, který se týkal umístění pražského nádraží. Nakonec bylo vybráno místo, kde je dodnes - s obnoveným názvem - Masarykovo nádraží. K největším projektům, na kterých Perner pracoval, byl bezesporu projekt karlínského viaduktu. Dne 20. srpna 1845 se Perner dočkal velkého úspěchu, když do Prahy vjel první vlak tažený parní lokomotivou. Tak byl zahájen provoz železnice mezi Prahou a Olomoucí. Jan Perner toho jistě chtěl a také mohl dokázat ještě hodně. Zaujetí pro železnici se mu však stalo osudným. Při jedné cestě vlakem 9. září 1845 se v Chocni vyklonil z vlaku a narazil hlavou o sloup vrat u vjezdu na nádraží. Po této nešťastné nehodě ještě pokračoval v cestě vlakem, ale druhý den v pouhých třiceti letech na následky zranění umírá.

    10. září 2010 tomu bude už 165 let.


    Ilustrační foto: Parní lokomotiva

    Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…

    Akvadukt - z lat. aquaeductus - vodovod

    Spádový vodovod, který je vedený nad zemí. Stavba byla nápadná řadou oblouků i několikapatrových, které nesly kanál nebo potrubí s vodou. Akvadukt budovali Řekové v 6. stol. př. n. l. a první akvadukt v Římě- Aqua Appia- byl postaven v roce 312 př. n. l. K nejznámějším zbytkům římských vodovodů patří vodovod vybudovaný v 1. století př. n. l na území dnešní Francie u města Nimes, nazvaný Pont du Gard.



    Foto: Akvadukt Pont du Gard u provensálského města Nimes

     

     

    Srpen 2010


    Link František



    15. srpna 1906 se v Brně narodil a 28. 9. 1984 v Paříži zemřel průkopník české astronomie František Link. Za druhé světové války založil Početní sekci České astronomické společnosti, která vykonala v předpočítačové době velké množství nenahraditelné práce. Roku 1947 založil a stal se prvním šéfredaktorem vědeckého časopisu "Bulletin of the Astronomical Institutes of Czechoslovakia" (BAC), které vycházely také v české verzi. BAC se v roce 1992 připojil k evropskému časopisu "Astronomy and Astrophysics. V roce 1948 se stal ředitelem observatoře v Ondřejově. Inicioval výzkum Slunce a vztahů Slunce-Země a byl také průkopníkem vesmírného výzkumu. Díky svým vědeckým aktivitám a dobrým společenským kontaktům výrazně přispěl k založení Ústředního astronomického ústav v roce 1951, začleněného do Ústředí výzkumu a technického rozvoje, které sdružovalo malou skupinu vědeckých institucí a později se stalo základem Československé akademie věd. V roce 1951 pozval František Link, tehdejší ředitel Ústředního astronomického ústavu Československého, mladého univerzitního studenta Zdeňka Ceplechu, aby na observatoři v Ondřejově zahájil postgraduální práci na novém projektu, ve kterém se pomocí meteorů určovaly hustoty a vzduchu ve výškách mezi 130 a 60 km. Linkův projekt zahájil novou éru výzkumu meteorů na Ondřejově, jehož prvotním cílem bylo osvětlit vzájemné působení meteorů a střední atmosféry. Meteory se každou jasnou a bezměsíčnou noc systematicky snímkovaly ze dvou různých stanic. Ondřejov byl po mnoho let základní stanicí; druhá se nacházela na jiných místech přibližně 40 km od Ondřejova (Mezivraty, Vysoký Chlumec a Prčice). Link si brzy uvědomil, že by přímé snímkování meteorů mělo být doplněno spektrálními kamerami o vysokém rozlišení vybavenými objektivními mřížkami. Posléze vznikla celá soustava 30 kamer s velkým zorným polem a ohniskovou vzdáleností 180 mm, pokrývající něco přes polovinu viditelné oblohy, opatřené rotujícím sektorem s 50 otáčkami za sekundu. K pořízení záznamů se používaly skleněné fotografické desky, které byly nejpřesnějšími detektory pro astrografická měření této doby. Tento moderní program snímkování meteorů poskytl za 27 let provozu údaje o 1200 meteorech. Pomocí této základny se zdařil Zdeňku Ceplechovi, Jaroslavu Rajchlovi aj. historický úspěch: stali se prvními astronomy v historii, kteří vědeckými prostředky zaznamenali příbramský bolid a pád meteoritu, jenž se stal prvním meteoritem s přesně definovanou oběžnou drahou. V letech 1952-1955 byla díky Františku Linkovi na observatoři v Ondřejově přistavěna nová budova sluneční laboratoře se třetí, východní kopulí.



    Když byl v roce 1953 po sporech s nastupující mladou generací odvolán z funkce ředitele, soustředil se na výzkum vysoké atmosféry Země, často pomocí velmi nekonvenčních metod, včetně fotometrických studií měsíčních zatmění, obzvláště hustoty jejich ztemnění a barvy. Tímto způsobem zdokonalil svou teorii o zatměních Měsíce, kterou vypracoval ve Francii již roku 1933. Upozornil na možnost světélkování měsíčního povrchu způsobené korpuskulárním zářením Slunce. Link byl také jedním z prvních, kdo stanovoval množství atmosférického ozónu a navrhl metodu soumrakových měření umělými družicemi Země. František Link udržoval během celé své kariéry úzké vztahy s francouzskými astronomy. Pracoval na observatořích v Lyonu a Pic du Midi a prosadil spolupráci s francouzskými odborníky, kteří začali v 60. letech používat k výzkumu atmosféry stratosférických balonů. Využíval také sběrů meteorického prachu z tryskových stíhaček. Dva roky po sovětské invazi do Československa v roce 1968 emigroval do Paříže, kde aktivně působil na Observatoire de Paris až do své smrti roku 1984. Je autorem téměř 300 vědeckých prací, více než 100 populárně naučných článků, 10 knih např. Potulky vesmírem (1943), Co víme o hvězdách (1957), podílel se na třídílné Astronomii (1942, 1947, 1950).


    Sanger Frederick



    3. srpna 1918 se v Rendcombe v Gloucestershire narodil britský biochemik Frederick Sanger. Původně chtěl studovat lékařství, ale při studiu na Cambridge ho zaujala biochemie, v roce 1943 získal titul PhD. Stanovil kompletní aminokyselinové pořadí inzulínu a dokázal specifickou strukturu bílkovin. Zabýval se zejména řešením problémů spojených se stanovením struktury proteinů.  Tyto studie později vedly k určení struktury inzulinu. 1940-1943 pracoval s Dr. A. Neubergerem na metabolismus aminokyselin lysinu a v roce 1943 získal titul Ph.D. 1944-1951 měl stipendium pro lékařský výzkum a od roku 1951 byl členem Medical Research Council. His present position is Head of the Division of Protein Chemistry in the MRC Laboratory for Molecular Biology at Cambridge. V roce 1960 se začal zabývat nukleovými kyselinami RNA a DNA a  vyvinul metodu pro stanovení malých sekvencí v RNA.  V roce 1975 vyvinul řetězovou zakončovací metodu DNA sekvenčního zpracování známou jako Dideoxy zakončovací metodu nebo Sanger metodu. O dva roky později použil její techniku k úspěšně sekvence genom Phage-X174.  Tato poměrně rychlá metoda byla použita v roce 1977 pro stanovení DNA sekvence bakteriofága x 174 z 5375 nukleotidů, lidské mitochrondrial DNA (16338 nukleotidy) a bacteriophage (48.500 nukleotidů).  Sanger je dvojnásobným nositelem Nobelovy ceny – z roku 1958 za určení struktury inzulínu a z roku 1980 za metodu zjišťování struktury bílkovin, nukleových kyselin a virů. Spolu s ním cenu obdrželi americký molekulární genetik Walter Gilbert (*1932), autor metody zjištění struktury DNA, a americký biochemik Paul Berg (*1926), jeden ze zakladatelů genového inženýrství.  Do odchodu do důchodu byl Sanger vedoucím oddělení chemie proteinů v MRC laboratoře molekulární biologie v Cambridge. V roce 1951 byl Sanger oceněn Corday-Morgan medaili a cenou chemické společnosti. V roce 1954 se stal členem Královské společnosti a členem Královské vysoké školy v Cambridge.



    Je čestným zahraničním členem Americké akademie umění a věd, čestným členem Americké společnosti biologických chemiků, členem Akademie věd Argentiny a Brazílie, čestným členem japonské Biochemické společnosti, a dopisujícím členem asociace Qulmica Argentina. 


    Laufberger Vilém



    29. srpna 1890 se v Turnově narodil a 29. prosince 1986 v Praze zemřel český lékař Vilém Laufberger 1910 maturoval v Chrudimi, 1916 promoval na lékařské fakultě Karlovy university v Praze a po roce 1918 zde také krátce působil. 1920 odešel vybudovat na nově založenou lékařskou fakultu v Brně Ústav pro obecnou a experimentální patologii a stal se jeho přednostou, 1921 habilitoval. 1922 byl jmenován mimořádným, 1927 řádným profesorem.



    Byl žákem a spolupracovníkem fyziologa a biologa E. Babáka (1873-1926). Jeho práce O přeměně neotenického axolotla z roku 1913 publikovaná v Biologických listech je dodnes považována za jednu ze základních prací rodící se endokrinologie. Do té doby byl totiž znám jediný hormon adrenalín, a kvůli jediné látce tedy nebylo nutné hned zakládat další obor. Laufberger tehdy ještě jako student lékařství experimentoval s obojživelníkem a živil ho štítnou žlázou. Po počátečních neúspěších se mu podařilo vytvořit živočicha, jakého do té doby přírodověda neznala a určil také hormon, kterým se tak stalo. 1. světová válka a politika tehdejšího Rakouska-Uherska mu však další výzkum znemožnila a tak Laufbergerův sen nalézt hormon štítné žlázy nemohl tedy být ani zahájen. Při nedostatku hormonů štítné žlázy vzniká kretenismus. Hormony jsou proto v popředí zájmu fyziologie a klinických endokrinologů dodnes. Později byl tento hormon připraven E.C.Kendallem a nazván thyroxin (1917). Objev uměle vzbuzovat metamorfózu z obojživelníků na čistě suchozemské živočichy ovlivnil také bádání o metamorfóze hmyzu. O několik let později se pak v brněnském Ústavu pro pokusnou a obecnou patologii podařilo izolovat inzulín z břišních slinivek. Psal se rok 1924 a ústav byl jediný v Československu, který to uměl. Preparát byl ale nečistý a v nepatrném množství, takže žádosti o lék musely být odmítnuty. 1932 a 1933 byl Laufberger děkanem lékařské fakulty v Brně. 1936 přešel na UK Praha jako řádný profesor a přednosta fyziologického ústavu a v letech 1938 – 1939 zde působil ve funkci děkana Za okupace se zabýval otázkami nervové činnosti ve Státním zdravotním ústavu, kde bylo jeho cílem spojit fyziologii a psychologii. 1939-1947 vytvořil vzruchovou teorii, v níž předběhl světovou vědu v oblasti, které se dnes nazývá neurověda o více jak 50 let. Do 1952 byl profesorem fyziologie na lékařské fakultě Karlovy university Hned po válce se začal zabývat organizací Československé akademie věd (ČSAV), 1952 se stal jedním z jejích prvních členů, akademikem a náměstkem prezidenta ČSAV. V roce 1953 přestal být přednostou Fyziologického ústavu pražské lékařské fakulty a stal se v rámci ČSAV ředitelem Laboratoře vyšší nervové činnosti v areálu nemocnice na Bulovce, od 1973 přejmenované na Laboratoř grafických vyšetřovacích metod. Vedení pak po něm převzal jeho žák Ctibor Dostálek. Laboratoř byla rozšířena a přejmenována na Ústav fyziologických regulací. Laufberger zkoumal především elektrické projevy srdeční činnosti a zabýval se konstrukcí diagnostických přístrojů. Vrcholem byla diagnostika srdce pomocí spaciokardiografie. Na vývoji spaciokardiografu se kromě Laufbergera podíleli J. Prošek a M. Netušil. Laufberger byl laurátem státní ceny (1954), nositelem Řádu republiky, Komandérského kříže řádu Polonia restituta, medaile J.E. Purkyně. 1957 – 1967 redigoval časopis Československá psychologie, celá desetiletí časopis Biologické listy a stál v čele sdružení fyziologů. 1950 byla založena Fyziologická společnost jako sekce Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně a Laufberger byl do roku 1955 jejím předsedou. Významné vědecké akce Fyziologické dny 1967, založené v roce 1957, se zúčastnil jako hlavní referent. Podílel se také na vybudování Slovenské akademie věd.

    Červenec 2010

    Lorentz Hendrik



    18. července 1853 se v Arnhemu narodil a 4. února 1928 v Haarlemu zemřel holandský fyzik a zakladatel elektronové teorie Hendrik Lorenz. Studoval na univerzitě v Leidenu, kde také ve 22 letech obhájil disertační práci na téma Odraz a lom světla z hlediska Maxwellovy teorie. Jeho práce měla takový úspěch, že za tři roky zde byla pro něj zařízena nová katedra teoretické fyziky. Zabýval se převážně elektromagnetismem; studoval vztah elektřiny, magnetismu a světla. Dále se věnoval elektrodynamice, ve které položil základy pro speciální teorii relativity Alberta Einsteina. V elektromagnetismu vypracoval novou teorii o elektronech, podle které nejsou atomy elementárními částicemi, ale skládají se z ještě menších elektricky nabitých částic. Světlo je potom vyvoláno oscilacemi těchto nabitých částic v atomu. V té době se již vědělo, že světlo je elektromagnetické vlnění a Lorentzova teorie tak dobře vysvětlovala jeho vznik. Jeho kolega Pieter Zeeman (1865-1943), který studoval pod jeho vedením na univerzitě v Leidenu jako asistent, později se pak stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu, kde studoval spektra, objevil jev, který dnes nese jeho jméno. Již před Zeemanem bylo známo, že různé materiály vyzařují světlo o různých diskrétních hodnotách frekvencí, čímž vytváří spektrální čáry, pro každou látku charakteristické. Zeeman si všiml, že v přítomnosti magnetického pole se spektrální čáry polarizovaného světla štěpí na více čar. Tento jev vysvětlil Lorentz za pomoci své elektronové teorie. Magnetické pole nemění dráhu obíhajících elektronů, jak by mohlo někoho napadnout, ale mění rovinu jejich oběhu, čímž dochází k vyzařování na několika odlišených frekvencích. Lorentzova elektronová teorie sice narážela na těžkosti při vysvětlování jevů uvnitř atomů, ale dokázala dobře vysvětlit i mnoho dalších elektrických a optických jevů. 1875 vysvětlil vzorce pro intenzitu při odrazu a lomu. 1892 dal nový obsah Maxwellovým rovnicím; vektory elektrického posunutí a magnetické indukce mají mikroskopický, statistický význam. K těmto Maxwellovým-Lorentzovým rovnicím přistupuje nový fundamentální vztah pro tzv. Lorentzovu sílu, které podléhá elektrický náboj v elektromagnetickém poli. V roce 1902 byli Hendrik Lorentz a Pieter Zeeman oceněni Nobelovou cenou. Od roku 1912 pracoval jako ředitel výzkumu Teylerova ústavu v Harlemu. Zůstal ale čestným profesorem v Haarlemu, kde pořádal jednou týdně přednášky.


    Giles Ernest



    20. července 1835
    se narodil a 13.11.1897 zemřel australský cestovatel Ernest Giles. V roce 1872 jako první použil stanic na právě zřízené transkontinentální telegrafní lince jako východiska k průzkumu vnitřní Austrálie. Na cestu vyrazil od Chambers Pillar na Finkeho řece, asi 400 km putoval podél MacDonnelova pohoří, přičemž objevil Liebigovo pohoří a Amadeovo jezero. Byl prvním bělochem, který spatřil Ayersovu skálu, kterou domorodci nazývají Uluru.



    Nachází se přibližně ve středu Austrálie, asi 450 km od města Alice Springs. Je to největší monolit na světě vyčnívající 348 m nad rovinou okolních plání o délce 3,5 km a šířce 2,5 km. Ayersova skála dostala jméno po bývalém australském premiérovi a dnes je součástí národního parku Uluru - Kata Tjuta. V okolí žije již asi 22 000 let kmen Amantů, pro který má skála velký význam duchovní. Každá součást monolitu, každá jeskyně a prohlubenina je pro ně posvátná, má zvláštní smysl a je s nimi spojeno mnoho legend. V jeskyních a skalních výklencích Uluru byly objeveny malby vnitrozemských kmenů představující lukostřelce, oštěpaře či zvířecí hlavy s mohutnými rohy, peřím a listím. Nejstarší obrazce mají geometrické tvary. V roce 1873 a 1874 se Giles pokusil přejít kontinent od stanice Peake přes jím objevené pohoří Musgrave a pohoří Petermannovo. Došel až k 126 stupni východní délky a pokaždé musel cestu ukončit kvůli nedostatku vody a neprůchodné křoviny. Při cestě v roce 1874 zmizel v poušti jeho průvodce Alfred Gibson. Na čtvrté cestě v roce 1875 vyšel od Spencerova zálivu, putoval podél západního břehu Torrensova jezera a přes velkou poušť Viktoriinu až k Moorovu jezeru do Perthu. Na zpáteční cestě šel podél řeky Murchison ke středu kontinentu, přešel Gibsonovu poušť a cestu ukončil u stanice Peake. Při cestě používal velbloudů a jeho rychlost při cestování byla 2000-2500 mil za měsíc.


    Hertz Gustav Ludwig



    22. července 1887
    se v Hamburku narodil, a 30.10.1975 v Berlíně zemřel německý fyzik Gustav Ludwig Hertz. V roce 1906 začal studovat na univerzitě v Göttingenu , později na univerzitě v Mnichově a Berlíně, promoval v roce 1911. V roce 1913 nastoupil jako odborný asistent na Institutu fyziky v Berlíně, 1914 byl mobilizován, 1915 těžce zraněn. 1917 se vrátil do Berlína,  1920 - 1925 působil ve fyzikální laboratoři Philips v Eidhovenu a pracoval na jednom z prvních pokusů, který se stal podkladem pro Franck-Herzův experiment. Poprvé ho předvedli již v roce 1914 (dvanáct let před vznikem kvantové mechaniky) a poskytli tak jasný důkaz Bohrova postulátu, který říká, že energetické stavy atomů jsou kvantovány a že výměna energie mezi atomy a okolím probíhá pouze tehdy, když tato energie nabývá určitých hodnot.V tomto experimentu jsou atomy par rtuti excitovány nepružnými srážkami s elektrony o určité energii. Jde tedy o předání mechanické energie.  V roce 1925 se stal profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na University of Halle a spolu s Jamesem Franckem získal Nobelovu cenu za fyziku za objev zákonů, kterými se řídí srážka elektronu s atomem. V roce 1928 se vrátil do Berlína jako ředitel Ústavu fyziky Technologické univerzity v  Charlottenburgu a byl zodpovědný za způsob oddělování izotopů neonu prostřednictvím šíření kaskády.



    V roce 1935 z této funkce z politických důvodů odstoupil a začal pracovat jako ředitel výzkumné laboratoře Siemens Company.  1945 - 1954 byl vedoucím výzkumné laboratoře v Sovětském svazu, a byl jmenován profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku., kde působil až do roku 1961, kdy odešel do důchodu.





     

    Červen 2010


    Braun Karl Ferdinand



    6. června 1850
    v německém městě Fulda narodil a 20. dubna 1918 v New Yorku zemřel německý fyzik Karl Ferdinand Braun. Experimentální fyziku, chemii a matematiku vystudoval na univerzitě v Marburgu, V roce 1872 získal doktorát z fyziky na univerzitě v Berlíně. Do roku 1874 byl asistentem profesora Quinckeho na Universitě ve Würzburgu, 1876 byl jmenován mimořádným profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Marburgu, v roce 1880 profesorem fyziky na univerzitě ve Štrasburku, 1884 profesorem fyziky na Technische Hochschule v Karlsruhe a v roce 1885 byl pozván University of Bingen, aby tam vybudoval nový fyzikální ústav.  Jeho první výzkumy se týkaly oscilace strun a elastických tyčí, zejména s ohledem na vliv amplitudy a životní prostředí tyčí na jejich oscilace, ale  nejvýznamnější byly jeho objevy v oblasti elektřiny.  Publikoval práce o odchylkách od Ohmova zákona a výpočty elektromotorické síly reverzibilní galvanických článků z tepelných zdrojů. Jeho praktické experimenty ho přivedlo k vynálezu Braunova elektroměru a obrazovek-ray oscilograf v roce 1897.  V roce 1898 se začal zabývat bezdrátovou telegrafii s cílem zlepšit vysílání a rozsah vysílače.  V této době vysílání znamenalo přenos Morseovy abecedy a používán byl systém Guglielmo Marconiho, který měl monopol na radiotelegrafii a  mohl vysílat jen asi 15 km. Braun vyvinul systém, kterým rozsah vysílání opravdu výrazně zvýšil. Pomocí vysokofrekvenčních proudů představil uzavřený okruh kmitání do bezdrátové telegrafie a byl jeden z prvních, který dokázal poslat elektrické vlny v určitém směru.  V roce 1902 se mu podařilo přijímání zpráv prostřednictvím sklonu paprsku antény. Své poznatky o bezdrátové telegrafii zveřejnil v roce 1901 ve formě brožury v rámci Drahtlose Telegraphie durch Wasser und titul Luff (bezdrátové telegrafie prostřednictvím vody a vzduchu). V roce 1909 získal Braun spolu s Guglielmo Marconim Nobelovu cenu za fyziku.



    V roce 1915 odcestoval do New Yorku kvůli ověřování patentu a zjištování, zda by rádio nemohlo mít vojenský význam. Nemohl se však již vrátit zpět do Evropy, kde mu zůstala celá rodina. Usadil se v Brooklynu v New Yorku, zabýval se dalším vývojem v oblasti rádia a  pracoval na rukopise Fyzika pro ženy, neboť ho trápil nedostatek vědeckého vzdělání pro dívky.  Hodně informací v ní bylo zaměřeno k tomu, aby život a práce ženy v domácnosti byly jednodušší. Například první kapitola měla název Ústava hmoty - nebo jak k čištění skla. Nemoc a smrt mu nedovolila knihu dokončit.

    Koryta Jiří




    24. června 1922 se v Písku narodil a 30. 5. 1994 v Praze zemřel fyzikální chemik profesor Jiří Koryta. Vystudoval Karlovu univerzitu v Praze a získal doktorát v oboru fyzikální chemie. 1951-88 byl pracovníkem Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie J. Heyrovského v Praze, od 1966 externím profesorem UK v Praze, od 1985 dr.h.c. univerzity v Drážďanech, 1985-86 prezidentem Mezinárodní elektrochemické společnosti, od 1988 pracovníkem Fyziologického ústavu ČSAV v Praze, 1962-90 vědeckým redaktorem časopisu Vesmír. Zabýval se teoretickou elektrochemií, bioelektrochemií a historií přírodovědy. Publikoval ve vědeckých časopisech, jeho knihy vyšly v několika jazycích. Učebnice mu vydalo nakladatelství John Wiley a synové, uznávané v Anglii i v Americe. Přednášel na mnoha mezinárodních konferencích, a to nejen ve východní a západní Evropě, ale také ve Spojených státech, Japonsku a Číně. Je autorem nebo spoluautorem více než 150 publikací, z toho 20 knižních, např. Elektrochemie ( s J. Dvořákem) z roku 1983 byla přeložena do pěti jazyků a Iontově-selektivní elektrody (s K. Štulíkem) z roku 1984 do čtyř jazyků. Z biografických studií je zajímavá M. Faraday (1982) a J. Heyrovský (1990).

    Baronka Bertha Sophia Felicita Freifrau von Suttner




    9. června 1843 se v Praze narodila a 21. 6. 1914 ve Vídni zemřela česko-rakouská radikální radikální pacifiska, publicistka a spisovatelka baronka Bertha Sophia Felicita Freifrau von Suttner, rozená hraběnka Kinsky z Chynic a Tetova. V roce 1905 se stala první ženou, které byla udělena Nobelova cena za mír. Narodila se na Novém Městě pražském, jejím otcem byl polní podmaršál hrabě František Josef Kinský (1768-1843) a matka Sofie (Žofie) Vilemína Körnerová. Část dětství prožila s matkou v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, ale pro nerovnost původu rodičů a proto, že její otec již nežil, byly vztahy mezi matkou Berty a širší rodinou Kinských napjaté. Odešly do Brna k Bertinu poručníku, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi, kde získala kvalitní vzdělání a naučila se kromě rodné němčiny a češtiny i francouzsky, anglicky a italsky. V roce 1856 se odstěhovaly do Vídně, kde ji její teta zasvětila do literatury a filozofie. V roce 1873 se stala vychovatelkou u velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, proti vůli celé rodiny se provdala za jeho syna Artura a odjeli spolu na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Jekateriny Dadiani z Mingrelie do Gruzie. Finanční prostředky získávali především vyučováním v tamních šlechtických rodinách a psaním článků pro časopisy a noviny ve Vídni a Berlíně, zejména zprávy o Rusko-Turecké válce, často pod pseudonymem B. Oulet nebo Nemane. Oba též pracovali ve vojenských lazaretech při rusko-turecké válce a Berta získala odpor k válce a utrpení vojáků. V roce 1885 se vrátili zpátky do Vídně, usmířili se s rodinou a odjeli do rodinného zámku Harmannsdorf v Dolních Rakousích. 1886-1888 žili v Paříži jako uznávaní publicisté. V roce 1889 Berta von Suttnerová vydala román "Die Waffen nieder!" (v češtině „Odzbrojte!“, v angličtině jako "Lay Down Your Arms" 1892). Kde mj. popisuje dění v kraji těsně po velké bitvě u Hradce Králové v roce 1866. Román vyvolal velký rozruch a postavil autorku mezi přední představitele mírového hnutí ve světě. Začala se angažovat v protiválečných aktivitách; brzy stála v čele výborů mírových organizací, v jejich setkání v Evropě; jezdila na první mezinárodní kongresy, propagovala založení mezinárodního smírčího soudu v Haagu a také organizace obhajující práva žen a národnostních menšin, vyjadřovala svůj odpor k antisemitismu. 1892-1910 vydávala pacifistický časopis „Odzbroje“ (Die Waffen nieder!). Také napsal pod tímto názvem knihu Die Waffen nieder(1889), která byla přeložena v opakovaných vydání do mnoha jazyků. V češtině vyšla pod názvem „Odzbrojte!“ v roce 1896 v překladu Vlasty Pittnerové s dedikací Památce Vojty Náprstka, který byl iniciátorem překladu knihy. Mírovým aktivitám se začala naplno věnovat po smrti manžela Artura (10.12.1902). S jejím jménem jsou spojovány zejména tyto události:1891 založení společnosti Mírová společnost Benátky ("Friedengesellschaft Venedig"), v říjnu 1891 založení - Osterreichische Friedensgesselschaft. ve staré vídeňské radnici,. V listopadu 1891 na 3. mírovém kongresu v Římě byla zvolena viceprezidentskou Mezinárodního mírového byra. Kongres se konal na Kapitolu a Suttnerová byla první ženou, která kdy na tomto historickém místě pronesla řeč. Za úspěch Berty a jejích přátel lze pokládat i zřízení Mezinárodního soudního dvora se sídlem v Den Haagu v roce 1899. 3. září 1891 oznámila založení Rakouské společnosti přátel míru ("Österreichischen Gesellschaft der Friedensfreunde") a až do své smrti byla její prezidentkou. 3. června 1897 předala císaři Františku Jsefovi I.) podpisový arch s obhajovací řečí pro mezinárodní arbitrážní soud. V roce 1899 se účastnila příprav První Mírové konference k otázkám národní i mezinárodní bezpečnosti, odzbrojení a zřízení trvalého mezinárodního Nejvyššího soudu v Haagu. 1902 se účastnila Světového mírového kongresu v Monaku 1903 otevření Mezinárodního institutu míru (Institut International de la Paix) tamtéž 1904 při příležitosti Mezinárodní ženské konference v Berlíně na závěrečné mírové demonstraci ve filharmonii měla přednášku, pak odjela na Světový mírový kongres do Bostonu v USA, cestovala po Americe a mívala až tři přednášky denně. Ve Washingtonu DC byla pozvána do Bílého domu k rozhovoru s prezidentem Rooseveltem. V roce 1912 odjela do USA podruhé a přednášela tam ve více než padesáti městech. Dne 21. srpna 1904 v kursále (společenský dům Casino) v Mariánských Lázních přednášela jako prezidentka rakouské Mírové společnosti o pacifistickém hnutí a o boji s válkami Udržovala kontakt se svou rodnou zemí; za pacifistu a za svého stoupence považovala také T.G. Masaryka; setkávala se s básníky Svatoplukem Čechem a Jaroslavem Vrchlickým. Již na podzim 1895 se v Praze účastnila snah o ustavení české sekce Mírové společnosti. Německé kruhy chtěla získat vystoupením v Tiskovém klubu Concordia (v Německém domě v ulici Na příkopech) a pacifismus měl překlenout napětí mezi Čechy a Němci, nepochopením německé strany se tak nestalo. 1907 se účastnila druhé mírové konference v Haagu, kde se, oproti roku 1899, o pravidlech válečného práva a o otázkách stabilního míru jednalo mnohem ostřeji.

    S A. Nobelem se sešla na základě dočasného nuceného odchodu z rodiny Sutterů, která ji chtěla oddělit od syna Artura, do Paříže, kde se stala na čas jeho tajemnicí Nobel se na přání švédského krále musel vrátil do Švédska a Berta na přání Arturovo zoufalé přání do Vídně. Krátký čas, který s Nobelem prožila v Paříži, položil základ k jejich celoživotnímu hlubokému přátelství a dopisování. V dopise ze 7. ledna 1893 Bertě naznačil, že hodlá založit fond, ze kterého se budou vyplácet ceny vědcům, lékařům a že také míní zřídit cenu pro toho, kdo se nějak zasloužil o světový mír a porozumění mezi národy. Po smrti Alfreda Nobela (10. 12. 1896) bylo toto v jeho závěti. Velká míra vlivu na toto rozhodnutí se připisuje Bertě von Suttnerové – která byla pro Nobela inspirací zejména při myšlence udělovat také cenu za mír. 10. prosince 1905 Berta von Suttner obdržela jako první žena na světě Nobelovu cenu za mír. Převzala ji 18. dubna 1906 v Kristianii (OSLO) a při té příležitosti přednesla přednášku „Vývoj mírového hnutí“. Čestného ocenění se jí také dostalo (posmrtně) při proslovu Štefana Zweiga na Mezinárodním ženském kongresu k porozumění národů v Bernu v roce 1917. V roce 2006 vyšla kniha "Život pro mír" (originál Ein Leben für den Frieden) od Brigitte HAMANN), která na 577 stranách popisuje život Berty Suttnerové. Do češtiny knihu přeložila Alena BLÁHOVÁ.



    8. června 2008 jí byla v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí slavnostně odhalena pamětní deska. Ve Vídni již řadu let existuje Společnost Berty Suttnerové, zabývající se odkazem jejích myšlenek. Ve skandinávských zemích se její život a dílo stalo námětem pro stovky knih a rozhlasových pořadů. Bertha von Suttner je zobrazena na rakouské minci v hodnotě 2 euro. Její portrét se nacházel i na starší rakouské bankovce - 1000 šilinků.

     

    Květen 2010


    Bardeen John

    23. května 1908 se v Madisonu v USA narodil a 30. 1. 1991 zemřel americký fyzik John Bardeen, dodnes jediný, kdo získal dvě Nobelovy ceny za fyziku. Jednu za objev tranzistoru, druhou za vysvětlení jevu supravodivosti. Střední školu dokončil ve 13 letech a byl připraven nastoupit na univerzitu. Vzhledem k věku se rozhodl, že se bude nejprve věnovat dva roky speciálním přednáškám z matematiky. V patnácti letech nastoupil na univerzitu ve Wisconsinu a začal navštěvovat Van Vleckovy přednášky o kvantové mechanice, studovat elektroinženýrství a nějaký čas pracoval v Pittsburghu v geofyzice. Ta ho ale nezaujala, a tak se rozhodl pro postgraduální program věnovaný matematice na univerzitě v Princetonu, kde se svým přítelem Seitzem a skupinou studentů dokázali jako první aplikovat kvantovou mechaniku na reálné pevné látky. Od roku 1935 začal studovat univerzitu v Harvardu, kde byl na tři roky zařazen do skupiny mimořádně talentovaných mladých vědců. Tam potkal Shockleyho, který dokončoval svou doktorskou práci a v roce 1936 odešel do Bellových laboratoří. Bardeen se stal profesorem na univerzitě v Minessotě, kde se věnoval studiu supravodivosti. Během války pak pracoval ve vojenské laboratoři na námořním výzkumu. Po válce přešel také do Bellových laboratoří, kde vznikla silná skupina složená ze dvou teoretiků, Shockleyho a Bardeena, dvou experimentátních fyziků Brattaina a Pearsona, chemika Gibneye a elektronika Moora. Jejich původním cílem bylo využít polovodiče k náhradě elektronek v telefonních systémech. Shockley vymyslel návrh křemíkového zesilovače řízeného polem. Teoreticky bylo vše v pořádku, Brattain ale experimentálně prokázal, že zařízení nefunguje. Výsledkem bylo, že Shockley se urazil. Bardeen velmi brzy zjistil, že příčina tkví v tom, že podstatná část elektronů se zachycuje v povrchových stavech a nepřispívá k elektrické vodivosti. Pro celou skupinu začala dlouhá etapa výzkumu povrchových stavů, Shockley ale ztratil na výzkumu zájem. V listopadu 1947 Brattain zjistil, že fotovoltaický jev (světlo uvolňuje nosiče elektrického náboje a způsobuje elektrický proud) se zvýší, když celou aparaturu ponoří do elektrolytu a okamžitě přišel s vysvětlením, že ionty v elektrolytu mohou vytvářet elektrické pole větší, než je "zpomalovací" pole povrchových stavů. Ukázalo se, že kladné napětí fotovoltaický jev zvyšuje, zatímco záporné napětí ho zmenšuje nebo dokonce zcela zruší. A tak našli novou cestu, jak vytvořit polovodičový zesilovač řízený polem. Bardeen mezitím navrhl použít místo křemíku germanium, které bylo vyvinuto za války k detekci vysokofrekvenčních signálů radaru. Elektrolyt nahradili oxidovou vrstvou na povrchu germania a 11. prosince 1947 byli připraveni demonstrovat polovodičový zesilovač. 16. prosince 1947 objevili hrotový tranzistor.


    Replika prvního funkčního tranzistoru

    Historický objev zcela zničil tvůrčího ducha polovodičové skupiny Bellových laboratoří. Shockley zklamaný tím, že vynález byl realizován bez něho, se pokusil tranzistor patentovat na své jméno. Patentový úřad ho odmítl s tím, že jeho starý princip si již patentoval Polák Lilienfield v roce 1930. Shockley jako šéf odstavil oba své úspěšné kolegy od vývoje nového tranzistoru s přechodem p-n. a experimenty na novém typu tranzistorů začal provádět tajně doma. Brzy to prasklo a Bardeen s Brattainem byli šokováni. Bardeen se z práce na tranzistoru stáhl a vrátil se ke "své" supravodivosti. Bellovy laboratoře tento problém nezajímal, a tak pracoval sám. 15. května 1950 se telefonicky dověděl od kolegy Serina z Rutgersovy univerzity o experimentech, které jeho teorii supravodivosti podporovaly a po jistých peripetiích přešel na univerzitu v Illinois. Tam se k němu připojili tehdy mladí doktorandi, dnes členové fyzikální elity, Leon Cooper a Robert Schrieffer. V roce 1956 Bardeen jel do Stockholmu převzít svou první Nobelovu cenu za tranzistor.



    Skupina (Bardeen, Schrieffer, Cooper) pracovala dále na supravodivosti a publikovala základní článek o BSC teorii supravodivosti. Bardeen byl přesvědčen, že jejich práce si zaslouží Nobelovu cenu možná více než tranzistor, ale obával se, že Švédská akademie věd se bude držet tradice neudělovat více než jednu cenu jedné osobě v jednom oboru. Navrhl tedy na cenu zcela nezištně pouze své spolupracovníky. Nicméně v roce 1972 se Nobelův výbor rozhodl tradici porušit a udělil za BSC teorii cenu všem třem.



    V 80. letech Bardeen pokračoval v řešení složitých kvantově mechanických problémů v pevných látkách. Když byla objevena vysokoteplotní supravodivost, okamžitě začal pracovat na teorii tohoto jevu. 30. ledna 1991 ho ale postihl infarkt a problém vysokoteplotní supravodivosti dosud rozřešen nebyl.

    Kossel Walther Ludwig Julius



    22. května 1956
    v Tubingenu v Německu zemřel německý fyzik Walther Ludwig Julius Kossel. Narodil se 4. ledna 1888 v Berlíně. Byl synem Albrechta Kossela, který získal v roce 1910 Nobelovu cenu za fyziologii a medicinu. Studoval na univerzitě v Heidelbergu, 1907-1908 na univerzitě v Berlíně. 1910-13 byl asistentem Philippa Lenarda a 1910 získal titul PhD. Na univerzitách v Kielu a Danzig, prováděl výzkum na spektroskopické jevy paprsků X-a gama záření a stabilitu atomových dluhopisů a vyvinul teorii electrovalence. V roce 1921 byl jmenován řádným profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Kielu, v roce 1928 představil kinetické teorie růstu krystalů, která se stala známou jako Kossel-Stranski model . V roce 1932 byl jmenován řádným profesorem teoretické fyziky na technisce Hochshule v Gdaňsku a v roce 1934 tam objevil x-ray mříž interference sférických vln v krystalech při bombardování single-krystalů mědi s high-energie elektronového svazku. V roce 1944 mu byla udělena Max-Plnckova medaile. V roce 1945 se stal profesorem teoretické fyziky a ředitelem Ústavu fyziky na univerzitě v Tubingenu., kde také zemřel.

    Koula Jan



    18. května 1919 zemřel česlý architekt, výtvarník, etnograf a spoluzakladatel Klubu za starou Prahu Jan Koula. Narodil se 7. 2.1855 v Českém Brodě. V letech 1872-1877 vystudoval pozemní stavitelství a architekturu na České vysoké škole technické v Praze u prof. Josefa Náklade a na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Theofila Hansena. Vrátil se do Prahy a 1878-1880 j pracoval jako asistent architektury u prof. Josefa. V roce 1885 se tam stal docentem, mimořádným a pak řádným profesorem ornamentálního a architektonického kreslení. V architektuře se zprvu přikláněl k historismu, později spojoval prvky historické s folklorem a secesí. Zabýval se záchranou památek, historií uměleckého řemesla a lidového umění v Čechách, zejména skla, keramiky a kovářských i zlatnických prací. Tuto činnost shrnul vydáním dvou svazků Památek uměleckořemeslných v Čechách (1882, 1888) a prací pro harrachovské sklárny nebo malírnu keramiky v Telči. Jeho národopisné cítění se projevilo při přípravě Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 návrhem několika výstavních budov pro Národopisnou výstavu v roce 1895 a založením a dlouholetým vedením národopisného oddělení Národního muzea v Praze. V oblasti památek stojí za pozornost jeho citlivá rehabilitace průčelí a vnitřků renesanční radnice v Plzni nebo soutěžní návrh na dostavbu Staroměstské radnice v Praze. Vynikajícím způsobem redigoval Architektonický obzor. Jeho dílo: úprava interiérů paláce Vojtěcha Lanny v Hybernské ul. čp. 1030 v Praze (1880), novorenesanční sokolovna v Českém Brodě (1884), Česká chalupa na Jubilejní výstavě v Praze (1891), Rychta na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze, vlastní rodinná vila v lidovém slohu v Slavíčkově ul. čp. 153 v Praze-Bubenči (1896), novorenesanční dům Adolfa Heyduka v Písku (1899), novobarokní dům v Pařížské tř. čp. 1073 v Praze (1902) , dům na Staroměstském nám. čp. 608 v Praze (1904–05), úpravy Staroměstské radnice a sousedícího domu U minuty v Praze, Čechův most v Praze (1906–08, úpravy Strakovy akademie v Praze, pavilón Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan v Královské oboře v Praze (1908), rekonstrukce historické renesanční radnice v Plzni (1907–12). Jeho výtvarné a uměleckořemeslné práce – akvarely, sklo a keramika, nábytek, šperky a kovářské práce – jsou uchovávány ve sbírkách mnoha našich muzeí a galerií, především v Uměleckoprůmyslovém museu a Národní galerii v Praze, Regionálním muzeu v Kolíně (Podlipanském muzeu v Českém Brodě), Západočeském muzeu a Západočeské galerii v Plzni nebo v Moravské galerii v Brně.


    K jeho nejznámějším dílům patří secesní Čechův most v Praze.

    Je desátým pražským mostem a z mostů vedoucích přes Vltavu v Praze nejkratší Je 169 m dlouhý a 16 m široký. Je to jediná takto velká ozdobená mostní konstrukce v Čechách z období secese a patří mezi chráněné technické památky. Je jediným železným obloukovým mostem v Praze a postaven byl v letech 1905 až 1908.. Na jeho návrhu se podíleli spolu s ním ing. Jiří Soukup, Václav Trča, a František Mencl. Podle původních plánů měl být součástí velkorysého dopravního řešení: Můstek – Staroměstské náměstí – Pařížská třída – tunel pod letenskou strání. Most má jednostranné stoupání 2 % a rozpětí oblouků od pravého břehu roste (47,8 + 53,1 + 59,2 m). Z těchto důvodů je každé z celkem 24 klenbových žeber jinak dimenzováno. Přímo pod mostem vede hlavní kanalizační sběrač. Betonové pilíře s tuhou výztuží z profilových želez jsou založeny na ketonech.. Stavba pilířů byla slavnostně skončena 17.4.1907 položením závěrného kamene císařem Františkem Josefem I.. Chodníky byly vydlážděny tříbarevnou mozaikou s obrazci šachovnic a rybiček. Na vozovku byla položena speciální 13 cm vysoká špalíčková dlažba z tvrdého australského dřeva zvaného Jarčách. Veřejnosti byl most předán 6. června 1908.



    Výzdoba Čechova mostu měla pravděpodobně za vzor pařížský Pont Alexandre přes Seinu, především ve čtyřech bronzových postavách Viktorií. Každá postava je postavena na zasklené železné lucerně a stojí na vrcholu 17,5 metru vysokého sloupu. Sochy Viktorií či Génií (od Antonína Poppa) více než tři metry vysoké drží v ruce pozlacené ratolesti. Na návodních stranách mostních pilířů jsou bronzové sochy Světlonošek s pochodněmi (od Ludvíka Wurzla a Karla Opatrného), do nichž dříve vedlo plynové vedení, takže pochodně ozařoval plamen svítiplynu. Části oblouků při jejich vrcholech jsou pokryty výplněmi z měděných plechů s motivy klidných a bouřlivých vln. Okraje mostních oblouků osvětlovaly dvě stovky žárovek, které patřily k nejčastěji poškozovaným částem mostu. Výzdoba Čechova mostu byla obnovena po druhé světové válce v plném rozsahu, avšak jeho bronzové vázy, které se za německé okupace podařilo ušetřit, padly za oběť potřebám průmyslu v prvních poválečných letech. Most také zdobí pražský znak, který "chrání" šestihlavé hydry od L. Wurzela a stejně reliéfy s Delfíny. Výzdoby mostu se účastnil i sochař Vilém Amort ap. alegorie řemesel jsou upraveny G. Zoulem. Na letenské straně byl most upravován při příležitosti výstavby Stalinova pomníku vletech 1953-1956. V rámci stavebních úprav okolí Čechova mostu byla přesunuta o 31 metrů kaple sv. Máří Magdalény, což byl historicky první významný přesun budovy v České republice. Poté prošel v roce 1974 generální opravou za 22 miliónů Kč. V levé krajní mostní opěře byl vybudován podjezd, čímž také došlo ke zrušení místnosti, která byla vybudována pro podzemní kavárničku. Při rekonstrukci také zmizela původní při dešti velice kluzká dřevěná dlažba mostovky. Původní jméno mostu bylo Most Svatopluka Čecha (1908-1940), během německé okupace byl přejmenován na Most Gregora Mendela (1940-1945), od 1945 je dodnes Čechův most.

     

    Duben 2010


    Ulam Stanislav




    13. dubna 1909 se v polském Lemberku (dnes Lwov na západní Ukrajině) narodil a 13. 5. 1984 v Santa Fé zemřel polský matematický génius Stanislav Ulam. Matematiku studoval ve Lwově a jeho učitelem byl vynikající matematik Stefan Banach. Doktorát získal ve 24 letech na lwovské polytechnice. V roce 1936 na pozvání Johna von Neumanna pracoval na několikaměsíční stáži v Ústavu pokročilých studií vPrincetonu a v roce 1938 na Harvardu. Do Polska jezdil na prázdniny, v roce 1939 v předvečer 2. světové války odjel zpět do USA. Zbytek jeho rodiny zemřel v koncentračních táborech. Ulam několik let působil na Wisconské univerzitě v Madisonu. Uprostřed války ho Neuman přizval do projektu Manhattan, který pracoval na vývoji jaderných zbraní. Společně přivedli na svět metodu Monte Carlo, což je numerické řešení pravděpodobnostních i deterministických úloh pomocí statistického experimentu. Jedná se o statistický odhad, jehož přesnost roste s počtem pokusů. Metoda jako taková byla známa již v minulosti, ale Ulam, von Neumann a Metropolis navrhli první počítačové algoritmy pro tuto metodu, ukázali převod deterministických úloh na stochastické úlohy a jejich řešení statistickými postupy.

    Matematikové již předtím dokázali, že množina všech prvočísel je nekonečná, tedy že za každým přirozeným číslem leží nekonečně mnoho prvočísel, ale stále řešili otázku, jak jsou prvočísla v rámci množiny přirozených čísel uspořádána. Ulam na tuto otázku odpověď nalezl. Při jednom ze svých pokusů začal do polí nekonečné šachovnice zapisovat do spirály přirozená čísla, všiml si, že prvočísla tvoří jakési úhlopříčky a že se tedy rozmístění prvočísel řídí nějakou zákonitostí. V roce 1943 se Ulam výrazně podílel na vytvoření vodíkové bomby, ale byla špatně sestrojena. Teprve po několika dalších pokusech došlo k výrobě úspěšné. Bombu nazval Teller-Ulamova konstrukce podle sebe a maďarského fyzika Edwarda Tellera, se kterým na ní pracoval a který si později veškeré zásluhy o objev vodíkové bomby přisvojil. Až pár let před svou smrtí ve svých vzpomínkách Ulamův přínos nazval „obzvlášť důležitým“. Dnes se pro vodíkovou bombu používá název termonukleární zbraň a dokumenty o ní jsou stále přísně tajné.



    V roce 1946 onemocněl Ulam těžkou encefalitidou a přestože byl úspěšně operován, dalšímu výzkumu se již nevěnoval. V roce 1965 se stal děkanem matematické fakulty na Coloradské Univerzitě v Bouldevaru a vládním poradcem.

    Je autorem řady publikací: Sbírka problémů, Los Alamos, 1957; Sbírka matematických úloh, New York, Interscience Publishers, 1960; Ohlédnutí a perspektivy, New York, Praeger, 1968.  Dover brožované vydání dotisk ca.  1990 ;  Sady, Čísla a vesmíry, Cambridge, Massachusetts, 1974;  Dobrodružství matematik, New York, Charles Scribner je Sons, 1983 (autobiografie);  Matematické Zprávy SM Ulam Los Alamos a jeho spolupracovníci.  Berkeley: University of California Press, 1990.

    Metoda Monte Carlo se postupně začala uplatňovat i v dalších oblastech fyziky a operačního výzkumu. Na vývoji a rozšiřování této metody, která v dnešní době nachází široká uplatnění v různých oborech včetně inženýrství, fyziky, výzkumu a vývoje, obchodu a finančnictví mají společnosti U. S. Air Force a společnost Rand Corporation.

    Billroth Theodor




    26. dubna 1829 se na Rujaně narodil a 6. 2. 1894 v Opatii zemřel německý lékař a jeden z nejznámějších chirurgů Theodor Billroth, který vypracoval několik postupů pro operaci žaludku, střev, prostaty a štítné žlázy. Studoval na Univerzitě v Greiswaldu, Gottingenu a v Berlíně, kde také v roce 1852 získal titul doktor medicíny. 1853 byl jmenován asistentem kliniky B. von Langenbeck v Berlíně a publikoval svou první práci z patologické histologie Mikroskopické studie o struktuře nemocných lidských tkání. V roce 1858 byl jmenován profesorem patologie v Greifswaldu, 1860 profesorem chirurgie v Curychu. V roce 1876 se stal profesorem chirurgie na vídeňské univerzitě a přednostou I. chirurgické kliniky. I přes jeho plný výukový program vzděláváni doktorů a chirurgů se věnoval i řádnému vzdělávání zdravotních sester. Rozpoznal úlohu bakterií při působení poúrazových horeček a zasloužil se o zvýšení bezpečnosti na operačních sálech zavedením dezinfekce.



    V roce 1877 provedl jako první na světě úspěšnou operaci hrtanu. První resekce žaludku byla provedena v roce 1879 francouzským chirurgem Péanem, pacient však zemřel. První úspěšnou operaci pak provedl až v roce 1881 Billroth. Po celý život byl vášnivým hráčem na housle a měl blízko k řadě hudebních skladatelů, např. k Johanu Brahmsovi. Zemřel krátce po svých 65 narozeninách. Je pohřben na čestném místě na vídeňském hřbitově a jeho přínos medicině byl oceněn Třetí mincí z cyklu Slavní rakouští lékaři.


     

    SCRINCI Jan Antonín

    28. dubna 1773 v Praze zemřel český lékař a fyzik Jan Antonín Scrinci. Narodil se 16. 10. 1697 v Praze. Pocházel z pražské italské stavitelské rodiny. Původně chtěl být právníkem, ale když byl jednou přítomen veřejnému zkoušení mediků, odpovídal za jednoho nepříliš připraveného studenta tak dobře a přesně, že se rozhodl přestoupit na studium lékařství a velmi brzy patřil k nejlepším studentům. Po získání titulu působil nejdříve ve Slaném a pak v Mladé Boleslavi. Na podzim roku 1736 se na severu Čech objevila rychle se šířící zvláštní choroba, ze které byli lékaři bezradní. Teprve až Scrinciho důkladná pozorování a studium příčin choroby vedly k jednoznačnému závěru, že jde o ergotismus, tedy nemoc vzniklou z námele a postihující nervový systém. Přestože byla tato choroba popsána již dříve, Scrinci se jako první zabýval především důkladnou množstevní analýzou poškození lidského organismu. Výsledky výzkumu vedly k získání místa profesora na lékařské fakultě, kde pak přednášel mj. právě sémiotiku - nauku o příznacích chorob. První zmínky o výuce chemie na Universitě Karlově se datují k roku 1654, kdy měl podle tehdy platného studijního řádu přednášet profesor botaniky ve čtvrtém ročníku lékařského studia také o fyzice a chemii. Ustanovení však zůstalo téměř sto let jen na papíře.

    Teprve až Scrinci začal na univerzitě od roku 1745 přednášet z chemii a experimentální fyziku jako samostatný předmět. Jeho přednášky (zejména díky velkému množství pokusů, které s oblibou demonstroval)ve svém bytě v Karolinu) dosáhly velmi brzy velké obliby u studentů a císařovna Marie Terezie mu na jejich provádění od roku 1752 vyplácela zvláštní podporu 200 zlatých. Jeden z nich - proslulý pokus s magdeburskými polokoulemi - předváděl v roce 1754 na nádvoří Břevnovského kláštera i před Marií Terezií a jejím manželem.



    V roce 1753 se pak Scrinci ovlivněn francouzskou vědou, duchem doby a obklopen řadou stejných nadšenců, odhodlal vypracovat návrh na založení akademie věd v Praze. Jeho návrh byl však zamítnut. 1756-57 a později znovu v letech 1760-61 byl zvolen rektorem pražské univerzity. V roce 1758 fakultu opustil a v přednáškách chemie nastala, neboť se nenašel vhodný nástupce, sedmnáctiletá přestávka. Teprve v roce 1775 chemii začal přednášet erudovaný učitel Josef Bohumil Mikan (1742–1814), který také prosadil úpravu gotických prostor v přízemí Karolina (v místech dnešní šatny) na chemickou laboratoř a sám dohlížel na stavbu speciálního chemického krbu. Rok před jeho odchodem do výslužby došlo dvorským dekretem z 24. září 1810 k oddělení přednášek chemie od botaniky a jejich prodloužení na celý studijní rok.

     

    Březen 2010

    Hooke Robert


    3. března 1703 v Londýně zemřel anglický vynálezce a experimentátor Robert Hooke. Narodil se 18. července 1635 se ve Freshwater na ostrově Sign. Začal studovat v Oxfordu, kde se o něj začal zajímat anglický fyzik a chemik R. Boyla. Na jeho doporučení se v roce 1663 stal členem Royal Society, která měla heslo Nullius in verba! (Nic slovy). Byl jedním z těch, kteří začali používat mikroskop pro vědecká pozorování. Vylepšil osvětlování, vynalezl irisovou clonu. Nákresy jeho mikroskopického pozorování se staly přílohou první knihy věnované mikroskopické technice - nejslavnějšího Hookova díla Micrografia (1665). Je mu mj. přisuzováno také zavedení biologického pojmu buňka. Poprvé se v této knize objevily zobrazené rostlinné i živočišné buňky i krystalická struktura železa či nerostů. Zkonstruoval zrcadlový dalekohled, předvedl helioskop určený k pozorování Slunce, navrhl pohon dalekohledu hodinovým strojem, představil vynález čelních kol se šroubovými zuby, vynalezl tzv. hodinový nepokoj, zavedl užívání nitkového kříže pro nastavení dalekohledu, vynalezl stroj na dělení kruhu, vymyslel přístroj nazývaný oktant, objevil úměrnost mezi zatěžující silou a prodloužením pružiny, dnes známou pod názvem Hookův zákon.


    1677-1683 byl tajemníkem Královské společnosti.

    V roce 1665 se stal profesorem geometrie na Gresham College v Londýně. V roce 1667 jako první vysvětlil teplotu jako živý pohyb molekul, 1678 tento objev popsal v díle De potentia restitutiva. Vynalezl sirénu s ozubenými koly, sestrojil první rtuťový barometr s kruhovou stupnicí, zdokonalil podvojný Huygensův tlakoměr, navrhl námořní barometr, zkonstruoval přístroj pro měření síly větru, navrhl meteorologické přístroje se samočinnou registrací (např. srážkoměr a vlhkoměr), objevil hustoměr pro měření koncentrace soli ve vodě, vynalezl hloubkoměr a teploměr pro měření mořských hlubin, optický telegraf, spolu s nizozemským matematikem a fyzikem Ch. Huygensem (1629-1695) zvolil body varu a mrznutí vody za pevné body stupnice teploměru. Po požáru Londýna v roce 1666 vypracoval stavební plány, podle kterých byla část města znovu postavena. Pozoroval Slunce a planety sluneční soustavy, studoval změny povrchu Země, rozpoznal souvislost mezi geologickými změnami a změnami fauny. Byl první, kdo ve zkamenělinách poznal zbytky dřívějších organismů a napsal o tom práci O příčinách častých nálezů lastur a jiných mořských objektů na povrchu Země. V práci Přednášky o zemětřesení z roku 1688 psal o vnitřním ohni Země, v práci Pokus o dokázání pohybu Země z roku 1674 připravil půdu pro gravitační teorii anglického vědce I. Newtona (1642-1727).

     

    Němec Bohumil



    12. března 1873 se v Prasku u Nového Bydžova narodil a 7. 4. 1966 v Havlíčkově Brodě zemřel český biolog a akademik Bohumil Němec. 1891 maturoval na gymnáziu v Novém Bydžově, studoval na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Zájem o přírodovědu ho přivedl mezi posluchače prof. F. Vejdovského, který tam vedl ústav zoologie a srovnávací anatomie. 1899 pro tento obor habilitoval. Zavádění pokrokových zoologických metod Vejdovského školy a jejich doplnění o vlastní pokusy mu umožnilo se stát jedním z uznávaných zakladatelů experimentální cytologie rostlin. Spolu s J. Blažkem začal v roce 1902 intenzivně studovat možnosti umělé polyploidizace rostlinných buněk. Tyto výzkumy, spolu s řešením řady otázek oplození a cytologických základů genetiky, vyvrcholily v jeho nejrozsáhlejší vědeckou práci Das Problem der Befruchtungsvorgänge (Berlín 1910). Významně se také podílel na založení Ústavu fysiologie rostlin, v letech 1901–1903 stál v jeho čele. 1907 se stal profesorem. Zabýval se zkoumáním rostlinné buňky, podporoval výzkum růstových a regulačních látek - fytohormonů. 1921 rozdělil organismy na eukaryota a prokaryota. 1919-1920 byl děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zasloužil se o vznik samostatné přírodovědné fakulty a 1921-22 byl pak rektorem celé univerzity. V roce 1923 znovu zahájil činnost populárně vědeckého časopisu Vesmír. 1923-1927 byl vydavatelem vědeckého časopisu Studies from the Plant Physiological Laboratory of Charles University a v roce 1959 založil časopis Biologia plantarum. 1930-1943 pracoval jakol šéfredaktor Ottova Slovníku naučného nové doby. V roce 1937 ku příležitosti 150. výročí narození J. E. Purkyně spoluorganizoval v Praze kongres pro historii reálných věd. 1931–1946 předsedal Čs. národní radě badatelské. Bohumil Němec se také angažoval v politice. Byl přítelem A. Rašína a členem národně demokratické strany. Obdivoval K. Kramáře a kritizoval skupinu Hradu kvůli slabosti vůči Němcům a špatné politické etice V roce 1935 se stal protikandidátem E. Beneše na úřad prezidenta republiky.



    Nezískal však dostatečnou podporu státotvorných stran a proto svou kandidaturu stáhl. Po roce 1945 byl komunisty vytlačován z funkcí ve vědecké komunitě a včetně jeho rodiny i perzekuován. Na základě intervence sovětského vědce Borise Zoravy u prezidenta Zápotockého perzekuce skončila a stal se členem a akademikem Československé akademie věd, 1956-1959 ředitelem Encyklopedické kanceláře ČSAV. Byl místopředsedou Mezinárodní akademie reálných věd v Paříži, místopředsedou Mezinárodní rady vědeckých unií, členem a funkcionářem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk, Československé národní rady badatelské a také členem Linnéovy společnosti v Londýně, která v rozmezí 175 let své působnosti zvolila do svých řad jen dva Čechy – J. E, Purkyně a Bohumila Němce.

    Mayer, Julius




    20. března 1878 v Heilbronnu ve Švábsku se narodil a 25. listopadu 1814 tamtéž zemřel německý lékař a fyzik Julius Mayer. Vystudoval lékařství v Tübingen a krátkou dobu provozoval praxi na klinikách v Mnichově, Vídni a Paříži. V roce 1840 se stal lodním lékařem na malé východoindické lodi s 28 muži plující na Jávu. Zajímal se o záhadu tepla, buzeného třením i o původ tepla v živých organismech. Při pouštění žilou námořníkům v tropech ho zaujalo, že jim tekla neobyčejně světlá krev. Při návratu do mírného pásu se barva změnila na tmavou. Vysvětlil to tím, že lidské tělo v tropech nemusí vydávat mnoho energie na udržení tělesné teploty a tudíž se v krvi nepřenáší tolik kyslíku. Pozoroval prý také zahřívání vody při jejím mechanickém pohybu, vlnobití, a celou zpáteční cestu (121 dní) o těchto jevech přemýšlel. Výsledkem byl článek, který 16. června 1841 odeslal do Poggendorffových Análů, ale publikování se nedočkal. V roce 1842 mu byl však článek o stejném objevu již v Liebig´s Annalen otištěn byl. Navíc v něm popsal i výpočet mechanického ekvivalentu tepla. Publikoval celkem tři práce týkající se zákona zachování energie. V roce 1842 Bemerkungen über die Kräfte der unbelebten Natur o energii v neživé přírodě, v roce 1845 Die organische Bewegung im Zusammenhang mit dem Stoffwechsel o energii u živočichů a rostlin. Popisoval proudění energie ze Slunce v podobě světla, které způsobuje vypařování vody do mraků a které dodává energii rostlinám a zvířatům. Dále pak, že při přeměně na svalovou práci se přeměňuje chemická energie potravin na energii mechanickou. Nakonec v roce 1848 publikoval Beiträge zu der Dynamik des Himmels, kde popsal energetické zásady pro kosmická tělesa. V roce 1848 správně zdůraznil nemožnost konstrukce perpetuum mobile prvního druhu, správně chápal podstatu tepla a rozlišoval pět forem energie (potenciální, kinetickou, tepelnou, elektrickou a magnetickou, chemickou). Mezitím se stal uznávaným lékařem, ale jeho úspěch neměl dlouhého trvání, neboť se články na podobné téma začaly objevovat i jinde. Když hájil své prvenství, přišel o duševní klid i klientelu, neboť pacienti se na něj dívali jako na člověka, který krade cizí myšlenky. Musel se léčit 13 měsíců v psychiatrické léčebně s diagnózou megalomanie. Na zotavenou odjel do Švýcarska a světem se šířila pomluva, že zemřel v blázinci. V posledních letech života se mu konečně dostalo uznání od zahraničních fyzikálních kolegů, ale jeho první práce dokazující pravdu se našla až za 36 let po smrti Poggendorffa v jeho stole.

    Únor 2010


    František Lexa



    13. února 1960 v Praze zemřel zakladatel české egyptologie na Karlové univerzitě František Lexa. Narodil se 5. 4. 1876 v Pardubicích. Do gymnázia chodil v Praze, kde ho dějepis a zeměpis učil Alois Jirásek. Ve studiu pakpokračoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity a mezi jeho spolužáky patřil  T.G. Masaryk a Zdeněk Nejedlý. Po ukončení studia učil krátce středoškolskou matematiku a fyziku na malostranském gymnáziu a na C. K. Vyšším gymnasiu v Hradci Králové. Zajímal se o filozofii, psychologii a začal se zabývat studiem staroegyptského písma. V roce 1905 se začal učit starou egyptštinu a  to tak dobře, že přeložil jednu kapitolu Knihy mrtvých. Překlad náhodou získal profesor orientalistiky Rudolf Dvořák a doporučil Lexu ke studiu egyptštiny u profesora Adolfa Ermana v Berlíně. Po roce studií  se začal věnovat démonštině ve Štrasburku  a v letech 1938-1951 se rozhodl vydat svou vlastní mluvnici démotštiny. Po návratu do Prahy začal učit znovu na gymnáziu a připravovat svou habilitační práci O poměru ducha, duše a těla u Egypťanů Staré říše, kterou však zveřejnil  až po skončení 1. světové války.



    Po vzniku Československa se na Karlově univerzitě zvedl zájem o orientalistiku a Lexa zde d roku 1919 začal bezplatně přednášet egyptologii. V roce 1927 získal placené místo mimořádného profesora a během této doby napsal několik knih, o které byl velký zájem. To přispělo ke zřízení Egyptského semináře na Karlově univerzitě, a Lexa se stal jeho jediným řádným profesorem.  Ve školním roce 1934/35 byl zvolen děkanem Univerzity Karlovy. V 50. letech 20. století inspiroval Lexu jeho žák Zbyněk Žába k založení Československého egyptologického ústavu se sídlem v Praze a v Káhiře., v jehož čele stál až do své smrti. Po něm na toto místo pak Žába nastoupil.


    Zbyněk Žába

    Lexa je autorem řady knih: Výbor z mladší a starší literatury staroegyptské, Náboženská literatura staroegyptská, Staroegyptské čarodějnictví, Obecné mravní nauky staroegyptské , Grammaire démotique - Gramatika démotštiny, Veřejný život ve starověkém Egyptě, Česká egyptologie.


    XXI. zimní olympijské hry 2010















    12. února 2010 začínají a 28. února 2010
    skončí v kanadském Vancouveru XXI. Zimní olympijské hry. Vlajka olympijských her byla vztyčena 26.února 2006 před budovou vancouverské radnice, kde bude vlát až do slavnostního zahájení. her. Navazovat budou Paralympijské hry, které se uskuteční od 12. do 21. března 2010.



    Olympijský oheň pro XXI. ZOH byl zapálen 22. října 2009 v Řecké Olympii a do Kanady cestoval přes severní pól. Pochodeň urazí 45.000 kilometrů a projde rukama 12.000 Kanaďanů a poprvé v historii bude po dobu olympiády hořet pod střechou.  Sportovci z 97 zemí, včetně Ghany, Puerta Rico, Jamajky, Bahamy, Venezuelya nebo Senegalu, budou soutěžit v 15 sportech a 86 disciplínách. Sporty: Alpské lyžování, Biatlon, Boby, Běh na lyžích, Curling, Krasobruslení, Akrobatické lyžování, Lední hokej, Saně, Severská kombinace, Short track, Skeleton, Skoky na lyžích, Snowboarding, Rychlobruslení.Vítězové získají nejtěžší medaile v historii olympijských her. Váha medailí bude 500 – 576 gram.  Bude rozděleno 1014 unikátních medailí, 86 zlatých. Ani jedna nemá dokonalý tvar a ani dvě medaile nejsou identické.  Z České republiky pojede soutěžit 98 sportovců.

    Zde bude slavnostní zahájení a zde se budou rozdávat medaile:



    Hokejové zápasy se budou odehrávat v této hala na hřišti, které bude mít standardní rozměry kluziště NHL (61 × 26 metrů), mezinárodní má rozměr 61 × 30 metrů. Zápasy proběhnou na hokejovém stadionu GM Place, na kterém hraje svoje zápasy v NHL Vancouver Canucks.



    Vancouver

    Vancouver je přístavním městem v jihozápadní části kanadské provincie Britská Kolumbie. Leží v údolí řeky Fraser u Tichého oceánu na ploše 114,67 km² (aglomerace 2 878,52 km2). Od přímého vlivu Tichého oceánu ho chrání ostrov Vancouver, s oceánem je spojen úžinou Strait of Georgia. Město samotné se rozkládá na poloostrově Burrard mezi fjordem Burrard na severu a ústím řeky Frasier. Nad ním se rozkládá pohoří Coast.



    Je největším metropolitním centrem v západní Kanadě a třetím největším v celé Kanadě. Vancouverský přístav zaujímá objemem své přepravy první místo v celé Severní Americe. Město i přilehlý ostrov nesou jméno po kapitánovi Královského námořnictva Georgi Vancouverovi, který zde prováděl průzkumy v roce 1792. Oficiálně město Vancouver vzniklo zápisem do registru jako městská samospráva 6. května 1886. Ve stejný rok do města dorazila Transkontinentální železnice a městu vybral jméno prezident Kanadské pacifické železnice (CPR) William Cornelius Van Horne.



    13. června 1886, vypukl velký požár a celé město lehlo popelem. Přesto se Vancouver z této tragédie rychle vzpamatoval a ještě v tom samém roce byla založená i první městská požární stanice Z osady čítající pouze 1 000 obyvatel se Vancouver do konce 19. století rozrostl na 20 000 a do roku 1911 na 100 000 obyvatel. Odhaduje se, že počet obyvatel v roce 2020 dosáhne hranici 2,6 milionu.

     

    Arrhenius Svante August



    19. února 1859 se v Uppsale narodil a 2. 10. 1927 ve Stockholmu zemřel  švédský fyzik a chemik, jeden ze zakladatelů fyzikální chemie Svante August Arrhenius. Fyziku začal studovat od roku  1876 v Uppsale, později ve Stockholmu. Zabýval se zejména studiem vodivosti elektrolytů a v roce 1883 dospěl k Teorii elektrolytické dissociace, což znamená, že látky, které vedou elektrický proud, jsou ve svých roztocích rozštěpeny v částice s elektrickými náboji (ionty). Akceptoval a důsledně provedl myšlenku, kterou dříve vyslovili v omezené míře Clausius a Williamson, a vytvořil nauku o chemické afinitě. V roce 1884 habilitoval v oboru fyzikální chemie a získal od stokholmské skademie cestovní stipendium, na základě kterého pak mohl studovat v cizině, a to u F. Kohlrausche ve Vircpurce, u Boltzmanna ve Štýrském Hradci, u W. Ostwalda v Rize a v Lipsku a u Van' Hoffa v Amsterodamě. V té době provedl řadu prací, kterými význam své teorie elektrolytické disociace přesvědčivě dokazoval. Jeho práce byly uznávány ve světě, ale doma se mu příliš nedařilo. Až v roce 1895 získal řádnou profesuru a byl jmenován čestným členem Německé Bunsenovy společnosti pro užitou fyzikální chemii a teprve v roce 1901 členem švédské WetenskapsAkademi. V roce 1903 získal Nobelovu cenu. Jeho práce jsou uloženy v různých německých, anglických i francouzských odborných časopisech a v publikacích Švédské akademie: Theories of Solution (1912), Smittkorper och deras bekämpende (1913), Vaccinationes teoretiska grunder (1913), Quantitative Laws in Biological Chemistry (1915), Stjärnernas öden (1915), Kemien och det moderna livet (1919).