Září 2010


Cutter Charlese Ammi



6. září 1903 zemřel knihovník bohoslovecké školy v Harvardu Charles Ammi Cutter. Narodil se 14. 3. 1837 v Bostonu v Massachuttes. Po dokončení studia pracoval jako knihovník na Harvard College, kde vyvinul novou formu katalogu používáním karty. První, kdo definoval funkce katalogu byl Antonio Panizzi. Pro knihovnu Britského muzea, jejíž katalog byl doslova přecpán záhlavími.vymyslel nová katalogizační pravidla a v roce 1847 je musel před komisí knihovny sám obhajovat. Jeho pojetí bylo velmi moderní. Rozlišoval dílo a vydání. Požadoval jedno záhlaví pro všechna vydání děl, která se vyskytují v katalogu. Anglo-americká pravidla z roku 1908 však jeho přístup nerespektovala. Panizzi definoval pět základních charakteristik katalogu:
dostatečně detailní záznam, aby mohl uživatel knihu identifikovat

  • pouze jedno záhlaví na jednotku
  • normalizovaná forma autorského záhlaví
  • shromáždit všechna vydání a překlady díla dohromady
  • křížové odkazy, které uživatele navedou ke správné formě jmen a názvů

Cutter asi třicet let po A. Panizzim funkce katalogu definoval ve svém díle Rules for a printed dictionary catalog (1876). Je to jeden z nejcitovanějších textů tohoto oboru. Zůstal nepřekonán až do 60. let 20. století, kdy byly formulovány Pařížské principy. Používá se dodnes zejména proto, že integruje roli jmenného i věcného popisu.

Funkce podle Cuttera:

1) umožnit nalézt knihu, u niž je znám:

• autor, • název, • předmět

2) ukázat, co má knihovna
• od určitého autora, • o určitém předmětu, • v určitém druhu literatury (žánru)
• dopomoci ve výběru knihy, • co se týče jejího vydání

• co se týče charakteru knihy (literárně nebo tematicky)

Tento systém byl flexibilní, ale přesto dostatečně konkrétní, aby třídil sbírky bez ohledu na velikost knihovny. Ovlivnil vývoj Kongresové knihovny a dodnes se v knihovnách po celém světě používá.



1891-1893 byl také redaktorem Věstníku knihovny. V jednom z jeho nejslavnějších článků Buffalo veřejná knihovna v roce 1983 popsal, jak si myslí, že bude vypadat knihovna za 100 let. Předvídal velký vývoj, včetně automatizace zhruba v podobě jak vypadá dnes.

Borlaug Norman Ernest



12. září 2009
v Dallasu v USA zemřel americký agronom, známý jako „otec Zelené revoluce“ Norman Ernest Borlaug. Narodil se 25. března 1914 v Iowě. Pracoval za 50 centů na den jako zemědělský dělník, neboť potřeboval vydělat peníze, aby mohl vystudovat lesnictví na University of Minnesota a získat doktorát v rostlinné patologii. Do roku 1949 pak dosáhl svého prvního cíle, vyvinout kmen pšenice odolné vůči zničující houbové korozi sběrem a křížením odrůd pšenice z celého světa. Podařilo se mu vypěstovat novou odrůdu pšenice, která měla kromě odolnosti proti nákaze také podstatně vyšší výnosy. Mexičtí rolníci ji začali pěstovat a země se pohnula k potravinové soběstačnosti. Po pšenici začal své metody aplikovat na rýži a ostatních plodiny, zabýval se také používáním chemických hnojiv, které naráželo hlavně na problém důsledku vysokých stonků.



Na Filipínách a v Číně se mu podařilo vypěstovat polo-trpasličí odrůdy nejdůležitějších plodin a výsledky zvyšování výnosů byly velmi dobré. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za inovace v oblasti pěstování nových vůči nemocím rezistentních a vysoce výnosných odrůd plodin, zejména pšenice. Jím vyšlechtěná tzv. trpasličí pšenice odolná vůči rzi travní podstatně zvýšila výnosy v mnoha zemích třetího světa a byla důležitým krokem k likvidaci hladomorů. Až v roce 1999 byl v Ugandě objeven nový, velmi nakažlivý druh rzi travní, vůči které není prozatím žádná pšenice odolná. Borlaug byl za svou činnost vyznamenán také dvěma americkými nejvyššími vyznamenáními 1977 Zlatou medailí Kongresu USA (Congressional Gold Medal) a Medailí svobody Prezidenta USA (Presidential Medal of Freedom) v roce 1977 a zlatou medaili Kongresu, v roce 2007. Je autorem řady publikací: Land use, food, energy and recreation (Aspen Institute for Humanistic Studies 1983), Feeding a human population that increasingly crowds a fragile planet, Mexico City (1994), Sixty-two years of fighting hunger: personal recollections. Euphytica (2007).

Libby Willard Frank



8. září 1980 v Los Angeles v Kalifornii zemřel americký fyzikální chemik Willard Frank Libby. Narodil se 17 prosince 1908 v Grand Halley v Coloradu. Studoval na University of California v Berkeley, po ukončení studia tam pak učil jako odborný asistent a později odešel na University of Chicago a UCLA. Po zahájení druhé světové války pracoval na Manhanttan projektu na Columbia University s laureátem Nobelovy ceny chemikem Haroldem Ureyem. Libby byl zodpovědný za plynovou difúzi oddělení a obohacování uranu-235, který byl použit v atomové bombě na Hirošimu. V rámci Manhattan projektu také pomohl vyvinout metodu pro separaci uranu izotopem s a ukázal, že tritium je produktem kosmického záření. V roce 1945 se stal profesorem na univerzitě v Chicagu. V roce 1947 ve spolupráci se svými studenty vyvinul uhlík-14, který se ukázal být mimořádně cenným nástrojem pro archeologii, antropologii a vědy o Zemi. V roce 1954 byl jmenován do Americké komise pro atomovou energii. V roce 1959 se stal profesorem chemie na University of California v Los Angeles, kde byl až do odchodu do důchodu v roce 1976, a ředitelem celostátní institutu geofyziky a planetární fyziky (IGPP), včetně měsíčního přistání. V roce 1972 jako první začal přednášet na UCLA program Inženýrství životního prostředí. V roce 1960 získal Nobelovu cenu za chemii za vedení týmu (post-doc James Arnold a postgraduální student Ernie Anderson), který vyvinul uhlík-14 datování. Je autorem řady publikací: Arnold, J.R. and W. F. Libby. Radiocarbon from Pile Graphite; Chemical Methods for Its Concentrations, Argonne National Laboratory, United States Department of Energy (through predecessor agency the Atomic Energy Commission), (October 10, 1946); Radiocarbon dating, 2d ed., University of Chicago Press, (1955); Progress in the Use of Isotopes: The Atomic Triad - Reactors, Radioisotopes and adiation, United States Department of Energy (through predecessor agency the Atomic Energy Commission), (August 4, 1958); History of Radiocarbon Dating, Department of Chemistry and Institute of Geophysics, University of California-Los Angeles, International Atomic Energy Agency, (August 15, 1967); Vulcanism and Radiocarbon Dates, University of California-Los Angeles, National Science Foundation, (October 1972); Radiocarbon Dating, Memories, and Hopes, Department of Chemistry and Institute of Geophysics and Planetary Physics, University of California-Los Angeles, National Science Foundation, (October 1972).

Jan Perner

(7. 7. 1815 Bratčice-10. 9. 1845 Pardubice)

Inženýr Jan Perner byl český projektant a stavitel železničních tratí. Měl se stát mlynářem jako jeho otec, ale touha a nadání ho vedlo zcela jiným směrem.

Mladý Jan odjel do Prahy, kde nejdříve studoval čtyři roky na Týnské hlavní škole a poté proti vůli otce, v letech 1830 až 1833 pokračoval ve studiu na pražské Polytechnice. Po úspěšném dokončení studia pracoval od roku 1833 jako hospodářský praktikant na trautmannsdorfském panství v Radimi u Jičína. Když v roce 1836 hledal prostřednictvím novin František Antonín Gerstner inženýry pro stavbu železnice v Rusku, využil mladý Perner této příležitosti a na stavbu se hned přihlásil. Nejdříve se však vydal na studijní cestu po Evropě, kde v Anglii, Belgii, Francii a Německu studoval tamější hotové nebo rozestavěné železnice, aby se svými postřehy a vědomostmi odjel ještě v roce 1836 do Petrohradu. V Rusku se podílel na stavbě první ruské dráhy z Petrohradu do Carského Sela. Perner však svoji práci v Rusku byl nucen vlivem různých okolností a neshod s Gerstnerem ukončit v listopadu 1836 a po nějaké době se vrátil zpátky domů. Svůj talent a dovednosti pak v červnu 1837 vložil do stavby Severní dráhy císaře Ferdinanda. V březnu 1842 byl jmenován vrchním inženýrem státních drah. Byl pověřen řadou úkolů mezi něž patřila stavba železniční tratě Pardubice-Praha, vyměřování tratě Praha-Drážďany, projektování a budování úseku mezi českou Třebovou a Prahou. Dobře se zhostil i nesnadného úkolu, který se týkal umístění pražského nádraží. Nakonec bylo vybráno místo, kde je dodnes - s obnoveným názvem - Masarykovo nádraží. K největším projektům, na kterých Perner pracoval, byl bezesporu projekt karlínského viaduktu. Dne 20. srpna 1845 se Perner dočkal velkého úspěchu, když do Prahy vjel první vlak tažený parní lokomotivou. Tak byl zahájen provoz železnice mezi Prahou a Olomoucí. Jan Perner toho jistě chtěl a také mohl dokázat ještě hodně. Zaujetí pro železnici se mu však stalo osudným. Při jedné cestě vlakem 9. září 1845 se v Chocni vyklonil z vlaku a narazil hlavou o sloup vrat u vjezdu na nádraží. Po této nešťastné nehodě ještě pokračoval v cestě vlakem, ale druhý den v pouhých třiceti letech na následky zranění umírá.

10. září 2010 tomu bude už 165 let.


Ilustrační foto: Parní lokomotiva

Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…

Akvadukt - z lat. aquaeductus - vodovod

Spádový vodovod, který je vedený nad zemí. Stavba byla nápadná řadou oblouků i několikapatrových, které nesly kanál nebo potrubí s vodou. Akvadukt budovali Řekové v 6. stol. př. n. l. a první akvadukt v Římě- Aqua Appia- byl postaven v roce 312 př. n. l. K nejznámějším zbytkům římských vodovodů patří vodovod vybudovaný v 1. století př. n. l na území dnešní Francie u města Nimes, nazvaný Pont du Gard.



Foto: Akvadukt Pont du Gard u provensálského města Nimes

 

 

Starší kalendária