Tereza Dudová
V § 26 odst. 4 věta druhá zákona o rodině je výslovně zakotveno právo dítěte na péči obou rodičů a na pravidelný osobní styk s nimi. Teorie i praxe ohledně styku rodiče s dítětem jednoznačně upřednostňuje neformální dohodu rodičů bez nutnosti intervence soudní moci. O úpravě styku jsou rodiče zpravidla schopni se dohodnout a i fakt, že se jedná o situace tak proměnlivé a těžko zachytitelné v písemné podobě, vedl zákonodárce k tomu, že nepožaduje schválení dohody rodičů o styku s dítětem soudem.
Soud o úpravě styku rozhoduje za situace, kdy se rodiče nemohou dohodnout a vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině. Z pohledu flexibility a efektivnosti styku je pro dítě i pro rodiče jistě výhodnější, pokud není styk upraven soudem. Pokud je v rozsudku stanoveno, že rodič se bude s nezletilým dítětem stýkat v určitý den a v určitou hodinu, je jeho povinností dítě v daný čas převzít, případně se omluvit a nabídnout jiné řešení. Z práva se stává povinnost.
Rozsah styku je samozřejmě značně individuální a je závislý na mnoha okolnostech – věku dítěte, zda se s druhým rodičem častěji stýkalo, zda je na něj zvyklé, ohled je třeba brát i na mimoškolní aktivity dítěte a zachování možnosti je provozovat. Na straně rodiče je třeba zvažovat schopnost rodiče se o dítě během doby, která je ke styku vymezena postarat, vzdálenost bydliště rodičů a rovněž i otázku prostředí [1]. V praxi našich soudů je obvyklé, že se dítě s druhým rodičem stýká jednou až dvakrát v týdnu, dále každý druhý víkend od pátku do odpoledne či soboty ráno do neděle, několik dní během vánočních svátků a dva až čtyři týdny o prázdninách. Taková úprava styku je typická zejména u dětí školou povinných. Soudy však bohužel občas stanovují styk v tomto rozsahu, aniž by hodnotily specifika daného případu [2]. Ve výroku rozhodnutí je většinou stanoveno, že druhý rodič bude dítě přebírat a odevzdávat v místě jeho bydliště, příp. v místě bydliště druhého rodiče. Nevhodná je úprava, kterou se běžný styk z hlediska vymezení dnem, hodiny a místa převzetí a vrácení dítěte ponechává na vůli jednoho z rodičů. Tím se jen otevírá další prostor pro selhání výkonu práva.
Mezi rodiči, kteří nejsou schopni se v otázce styku dohodnout, jsou vztahy často velmi narušeny. Vzhledem k tomu, že výkon rozhodnutí o úpravě styku je velmi problematický zejména s ohledem na citlivost záležitosti, doplnila tzv. velká novela zákona o rodině z roku 1998 zákonnou úpravu o nevyvratitelnou domněnku, dle které bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem je považováno za podstatnou změnu poměrů ve smyslu § 28 zákona o rodině, dle kterého může soud při změně poměrů i bez návrhu změnit rozhodnutí či dohodu o výkonu rodičovských práv a povinností. Problematickým z hlediska dokazování zůstává otázka důvodnosti či bezdůvodnosti bránění ve styku. Rodiče často zabraňují druhému rodiči ve styku s dítětem s odkazem na jeho záporné výchovné či osobnostní kvality, neochotou a strachem dítěte, eventuálně nebezpečím, kterému druhý rodič dítě vystavuje. Soudy při posuzování bezdůvodnosti bránění ve styku většinou spoléhají na odborníky – soudní znalce v oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie. Vypracování znaleckých posudků však řízení značně protahují.
Rodiče, kteří se stykem dítěte s druhým rodičem nesouhlasí, často vyžadují, aby mohli být styku přítomni. Argumentují většinou obavou z fyzického, psychického či dokonce sexuálního ohrožení dítěte. Soudy, vědomy si rizik, k takovému řešení konfliktní situace přistupují výjimečně. Nasnadě je především riziko přenášení negativních emocí, které existují mezi rodiči. Nelze předpokládat, že rodič, který trvá na tom, že je ochoten přistoupit pouze na styk za své přítomnosti, budou kolem sebe šířit pozitivní energii a projevovat radost nad sebemenším náznakem náklonnosti k druhému rodiči. Z pohledu práva je zde i otázka vykonatelnosti rozhodnutí, jímž je uložena povinnost účastnit se styku třetí osobě, která není účastníkem řízení [3]. V tomto ohledu se jeví problematické i uložení této povinnosti koliznímu opatrovníku, jenž v podstatě není účastníkem řízení, i když v něm po celou dobu řízení aktivně vystupuje, ale je pouze zástupcem osoby nezletilé, jež plnou procesní způsobilost ze zákona nemá [4].
Výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem
Pokud je rodiči, který nemá dítě v péči, ve styku bráněno, soud si obvykle nejprve druhého rodiče předvolá a poučí ho o jeho povinnosti [5]. Nedojde-li k vyřešení situace, přikročí soud ve smyslu § 272 odst. 2 o. s. ř. k písemné výzvě před výkonem rozhodnutí, ve kterém ho vyzve k důslednému respektování povinností, jež mu byly uloženy rozsudkem. Pokud zůstane tato výzva bezvýsledná, soud nařídí výkon rozhodnutí ukládáním pokut dle § 273 odst. 1 o. s. ř. až do výše 50.000,- Kč [6]. Soud může dále nařídit výkon rozhodnutí odnětím dítěte a jeho předání tomu, komu rozhodnutí přiznává právo na styk s nezletilým. Dlužno říci, že k tomuto závažnému kroku soudy přistupují naprosto výjimečně a situaci řeší spíše opakovaným ukládáním pokut. Při úvahách o tom, zda je tento postup správný, je si nutné uvědomit, že soud by měl vždy rozhodovat v zájmu dítěte. Odnětí je pro dítě vždy nadmíru stresujícím zážitkem, a rodiče, pokud dítě opravdu milují, jak obvykle před soudem opakovaně deklarují, by měli udělat vše proto, aby nebylo nutno k takto krajnímu řešení přistoupit. Na druhou stranu existují rodiče, kteří jsou si opatrného a někdy až liknavého přístupu soudů k výkonu rozhodnutí odnětím dítěte vědomi a dobu, po kterou brání rodiči ve styku s dítětem využívají k manipulaci dítěte proti druhému rodiči a rozvíjení antipatií vůči všemu, co s druhým rodičem souvisí. Většinou pak logicky mezi druhým rodičem a dítětem dojde k odcizení, které mnohdy již nejde odstranit. Rodiče, kteří styku brání, tak spoléhají na to, že soud za takové situace nepřikročí k odnětí dítěte za účelem výkonu rozhodnutí o styku a ani nerozhodne o svěření do výchovy druhému z rodičů, neboť by to bylo v rozporu se zájmem dítěte. Bezdůvodné nerespektování soudního rozhodnutí může být důvodem pro podání trestního oznámení a následného zahájení trestního stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově a výživě nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody. Pro tento trestný čin je trestním zákonem stanovena trestní sazba odnětí svobody až na jeden rok.
Nejsou ojedinělé případy, kdy rodič odmítá druhému rodiči poskytovat výživné dle pravomocného rozsudku s odkazem na to, že mu druhý rodič brání, aby se s dítětem stýkal, případně že dítě popouzí proti tomuto rodiči a styk tímto znepříjemňuje. Soudy však opakovaně judikují, že ani za těchto okolností není poskytování výživného v rozporu s dobrými mravy a jeho přiznání je zcela na místě [7].
Jak je uvedeno výše, zákon o rodině výslovně zakotvuje právo dítěte na péči obou rodičů a na pravidelný osobní styk s nimi. Obdobnou úpravu obsahuje rovněž Úmluva o právech dítěte, dle které má dítě oddělené od jednoho nebo obou rodičů právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte [8]. Podle převládající soudní praxe se však dítě nemůže rozhodnout o tom, zda se chce stýkat s rodičem, se kterým nežije ve společné domácnosti. V českém právním řádu není sice nikde zakotvena povinnost dítěte se s tímto rodičem stýkat, ovšem s vyloučením právně významného projevu vůle nezletilého a posuzováním pouze „zájmu dítěte“ v praxi dochází k tomu, že je právo dítěte na styk s rodičem jako povinnost uplatňováno. Styk je vymáhán proti vůli dětí. Soudy mnohdy ani u starších dětí nerespektují jejich vlastní rozhodnutí se s rodiči nestýkat a udělují pokutu za to, že druhý rodič dítě ke styku „nepřipravil“ a vhodně na dítě nepůsobil [9]. Samozřejmě lze argumentovat tím, že soudy zde ukládají pouze druhému rodiči povinnost připravit dítě ke styku a ve stanovenou dobu druhému rodiči předat. To je sice pravda, taková konstrukce však domyšlená do důsledku spěje k tomu, že je zcela vyloučena jakákoli možnost, že by dítě, tedy osoba mladší osmnácti let, mohla mít v tomto případě vlastní vůli. V praxi se pak pod pojmem „připravit dítě ke styku“ v mnoha případech rozumí dítě přesvědčit a pokud to nejde po dobrém, pak jej prostě přinutit [10]. Tomuto trendu odpovídá i celá řada judikátů, ve kterých je vyslovována teze, že rodič je povinen dítě ke styku vést dítě k pozitivnímu vztahu k druhému rodiči a připravit ji na styk bez ohledu na kvalitu vzájemných vztahů rodičů dítěte [11]. Věk dítěte je dle těchto judikátů nevýznamný. Soudy tak podle našeho názoru nedostatečně individualizují a nepátrají po příčině odporu dítěte stýkat se s druhým rodičem. Tento odpor však může být reakcí na neakceptovatelné chování rodiče (domácí násilí, násilí vůči dítěti, alkoholismus rodiče apod.).
[1] Hrušáková, M. a kol.: Rodinné právo. C. H. Beck, Praha
[2] K tomu se vyjadřuje i nález ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3 2003, sp. zn. 23 Co 6 1/2003, a č. j. 23 Co 62/2003-492, sp. zn. II. ÚS 363/03: Z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungováni vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte, který je definován v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. To je dáno především tím, že dítě samo je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, a tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy (viz i nález sp. zn. IV. US 695/2000).
[3] K tomu srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 23 Co 306/98-160 ze dne 17.12.1998Okresní soud upravil styk otce s nezletilou způsobem, který je zcela nevykonatelný. Okresní soud vázal průběh styku otce s nezletilou na přítomnost třetí osoby, která nebyla účastníkem tohoto řízení a jíž nelze přítomnost u styku nařídit. Okresní soud tak zdánlivě právo otce na styk zachoval, nicméně ve skutečnosti otci neposkytl žádné prostředky, jak by mohl své právo na styk vynutit.
[4] Soudy se touto problematikou pravděpodobně příliš nezabývají:Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 521/97, 35 Co 523/97-565 ze dne 11.11.1997: Ve výrocích o úpravě styku otce s nezletilou se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou po dobu dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku každé pondělí v roce od 15.00 do 17.00 hod. s tím, že matka je povinna nezletilou na tento styk připravit a předat ji otci před domem, kde matka s nezletilou bydlí, a otec je povinen nezletilou ve stanovenou hodinu odevzdat rovněž před domem, kde matka s nezletilou bydlí. Opatrovníkovi se ukládá, aby byl přítomen převzetí a odevzdání dítěte.
[5] Novák, T., Pokorná, A.: Jak dalece lze vynutit přípravu dítěte ke styku s druhým rodičem, Právo a rodina, 2004, č. 5
[6] Otázkou zůstává, zda uložení pokuty není ve výsledku zejména „potrestáním“ dítěte, kterému se v důsledku uložení pokuty rodiči, se kterým žije ve společné domácnosti, dočasně sníží životní standard.
[7] K tomu se vyjadřoval např. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí sp. zn. Co 2661/1999: Pokud dojde k dlouhodobému vyloučení jednoho z rodičů ze styku s nezletilými dětmi, který to následně pociťuje jako újmu na svých rodičovských právech, nelze tento důsledek přičítat nezletilým dětem a přiznání výživného ze strany vyloučeného rodiče pak není v rozporu s dobrými mravy.
[8] Čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničí č. 104/1991 Sb.): „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte.“
[9] Při takové aplikaci práva lze spekulovat o tom, zda nedochází v případě nucení dítěte ke styku s rodičem k porušení Ústavy. Článek 4 Ústavy totiž stanoví, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích. V našem právním řádu není a ani nemůže být zakotvena povinnost dítěte, stýkat se s kýmkoli, tedy ani s rodičem.
[10] Langhansová H.: Dítě má právo na styk s rodičem, ne povinnost.Via iuris ONLINE ze dne 14. 1. 2007.
[11] K tomu např. rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 35 Co 521/97, 35 Co 523/97-565 ze dne 11.11.1997: Je to právě matka, na níž leží jedna ze stěžejních výchovných úloh, a sice vést nezletilou k pozitivnímu vztahu k otci a připravit ji na styk bez ohledu na kvalitu vzájemných vztahů rodičů dítěte. Nechuť nezletilé nemůže být vzhledem k jejímu věku důvodem k tomu, aby se otec nemohl s dcerou stýkat a uplatňovat tak své výchovné působení. Dále pak např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 8 Co 1572/95-27 ze dne 26.9.1995: Jako osoba, které byly děti svěřeny do výchovy má zásadní odpovědnost pro přípravu dětí ke styku s otcem a nemůže ponechávat s ohledem na jejich věk na jejich rozhodnutí, zda se s otcem budou stýkat či nikoliv. Musí si uvědomit, že role otce je nezastupitelná a oba rodiče mají stejná práva a stejné povinnosti při výchově nezletilých dětí. Pokud by matka nebyla schopna umožnit otci podílet se na výchově nezletilých dětí, pak by to mohlo vzbuzovat pochybnosti o její schopnosti děti řádně vychovávat. Zvlášť zarážející je rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 11 Co 703/2003-230 ze dne 13. 11. 2003 Soud má zato, že je na matce, aby nezl. Lukáše ke styku s otcem všestranně připravila a styk se synem umožnila. Pokud matka namítá, že syn k otci sám nechce z vlastního rozhodnutí jít, je tato námitka s ohledem na věk nezl. Lukáše právně nevýznamná. (Pozn. věk dítěte téměř 15 let.) Matka, které byl nezletilý předběžným opatřením svěřen do výchovy je povinna vytvářet příznivé podmínky ke styku nezletilého s otcem, především musí vést dítě ke správnému vztahu k druhému rodiči, a to bez ohledu na vztahy, které existují mezi ní a otcem. Její povinností je i připravit nezletilého na styk s otcem tak, aby nezletilý byl ochoten s otcem odejít a nemůže nechat na vůli nezletilého, aby se rozhodl sám. Na plnění těchto povinností a podrobení se vykonatelnému soudnímu rozhodnutí nemůže nic změnit skutečnost, že dítě má pokud je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje, právo svobodně vyjádřit svůj názor na úpravu styku s rodičem, kterému nebylo svěřeno do výchovy. ...
