Egypt faraonů jako chrám světa I.
Milovníkům dávných dějin se před časem dostala do rukou vzácná kniha z Nakladatelství Academia Chrám světa, svatyně, kulty a mystéria starého Egypta, dílo našeho předního archeologa a egyptologa, dlouholetého ředitele Československého, posléze Českého egyptologického ústavu Filozofické fakulty UK v Praze a v Káhiře, profesora Miroslava Vernera. K řadě dosavadních prací (Ztracené pyramidy, Zapomenutí faraóni, Pyramidy, tajemstvíminulosti, Objevování starého Egypta, Ilustrovaná encyklopedie Egypta) tak připojuje hluboce zasvěcený, do vzácné šíře otevřený pohled do duchovního prostoru civilizace, která se vynořila z dějinného nedohledna, aby proměnila úrodné i neúrodné oblasti okolo Nilu, trvala po čtyři tisíciletí a zanechala po sobě svědectví o kultuře, jejíž z písku vydobývané stopy nás dodnes ohromují, a zároveň jsou i tichým mementem.
Foto: Archiv ČEGÚ-MZ
Profesor Miroslav Verner se věnuje především archeologii doby stavitelů pyramid, má na starosti archeologickou koncesi v oblasti Abúsiru jako celek.
Pane, profesore, co vás vedlo k napsání knihy, která je svou stavbou také jakýmsi chrámem a množstvím sdělení, obrazů, reálií, příběhů vyplňuje prostor vašeho vyprávění stejně bohatě jako prostor egyptského chrámu vyplňovala umělecká díla?
Nad touto knihou a jejím námětem jsem uvažoval delší dobu, protože nejen v české, ale ani ve světové literatuře zatím nic podobného nevyšlo. Bylo napsáno mnoho odborných egyptologických i archeologických knih o výzkumech egyptských chrámů a kultovních míst, ale nemáme žádnou publikaci, která by výsledky bádání přístupnou formou zprostředkovala širší veřejnosti. Přitom jde o téma velmi důležité i docela aktuální. Prostě jsem se snažil přiblížit čtenářům velký kulturní, historický a také duchovní odkaz starověkého Egypta, kterému vděčíme za mnohé možná víc, než bychom si byli ochotni připustit. Snažil jsem se využít archeologických a historických informací v oblasti dějin egyptského náboženství a podat je pokud možno přístupnou formou, to nechť posoudí čtenář sám. Samozřejmě se nelze věnovat všem egyptským či staroegyptským místům, všem chrámům, všem kultům. Knihu bylo zapotřebí vymezit, zúžit výběr jen na ty nejvýznamnější chrámy, na nejvýznamnější náboženská centra starého Egypta a náboženská učení či doktríny, které na těchto místech vznikaly. Tedy Heliopolis, sluneční město, Hermopolis a učení Thovtovo, v Memfidě učení Ptahovo, Karnak, Luxor, starověké egyptské Théby a učení, jehož středem byl bůh Amon. Pozornost je věnována také vládci podsvětí bohu Usirovi a jeho hlavnímu kultovnímu místu Abydu, s ním potom úzce souvisejícímu kultu na ostrově Fílé u Asuánu na prvním nilském kataraktu. Do knihy byla zahrnuta i významná ptolemaiovská kultovní centra, Dendera a v ní rozvíjený kult bohyně Hathory a kult boha Hora.
Egyptský chrám představujete v knize mnoha způsoby: jako architektonický div, jako místo soustřeďující v malbách, sochách, reliéfech a kultovních objektech umělecké bohatství a odkaz minulosti nevšední, až nepochopitelné krásy a dokonalosti, ale také jako místo kultu, rituálu, mystérií. Je ve vašem sdělení i místem představujícím stvoření světa a lidstva, jak o něm vypráví jedna z egyptských bájí.
Všechna reprofora: Chrám světa, Academia
Pilíře Thutmose III. z červené žuly v Amonově chrámu v Karnaku zdobí lilie a papyrus, symbolické rostliny Horního a Dolního Egypta.
Podle nejstaršího náboženského učení starého Egypta, slunečního náboženství, jehož centrem bylo Sluneční město, řecky Heliopolis, egyptsky Iunu, existoval na počátku chaos, pravodstvo, v němž byl imanentní bůh – stvořitel, sluneční bůh, který se z vlastní vůle rozhodl stvořit svět. Vynořil se z pravodstva v podobě písečného pahorku a na něm započal své stvořitelské dílo, které pokračovalo a pokračuje stále. Egypťané věřili, že toto dílo jednou skončí, bůh se opět ponoří do pravodstva a svět zanikne, aniž by to vylučovalo možnost, že někdy v budoucnu svou vůli změní a znovu stvoří svět. Je to pozoruhodná myšlenka a staroegyptský chrám s ní byl velmi úzce spjatý. Podle náboženských představ starých Egypťanů byl každý egyptský chrám takovýmto prapahorkem a v tom duchu také projektovali jeho architekturu.
Každá část chrámu měla hluboký náboženský, symbolický význam. Ten byl přítomen už ve stavbě mohutné zdi ze sušených cihel, jež obklopovala chrámový komplex a vymezovala posvátný prostor. Zeď, zpravidla široká i vysoká kolem deseti metrů, byla postavena tak, že cihly, kladené nejprve do konvexní a za ní do konkávní vrstvy, připomínaly při vertikálním řezu vlnovku. Symbolizovala vlny pravodstva, které dosahovaly až na okraj stavby.
Na úsvitu dějin byly chrámy jednoduché, jen z rákosí, ze dřeva, ze sušených cihel, ale poměrně záhy se už stavěly chrámy kamenné, s hlavní orientací ve směru východ–západ. Základní osa napodobovala běh slunce po obloze, což v konkrétních podmínkách Egypta znamenalo, že vchod do chrámu byl od řeky Nilu, který byl také hlavní komunikační tepnou starého Egypta.
Nosiči obětin. Detail výzdoby hrobky velmože Ptahhotepa v Sakkáře, 5. dynastie.
Do chrámu se vstupovalo monumentálním pylonem, obrovskou branou, kterou tvořily dvě věžovité stavby, mezi nimiž byla obrovská, okolo deseti metrů vysoká vrata z cedrového dřeva, zpravidla opatřená měděným, později bronzovým kováním. Tato věžovitá stavba symbolizovala dva pahorky na východním obzoru nilského údolí, mezi nimiž vycházelo slunce. Egypťan, který žil v nilském údolí, takto viděl každé ráno mezi rozeklanými útesy, lemujícími oba břehy nilského údolí, rodící se den, vycházející slunce a s ním přicházející nový život. Vstupovalo se tedy symbolicky do místa znovuzrození.
Uspořádání místností za branou mělo rovněž svůj řád a hluboký náboženský význam. Bezprostředně za pylonem následoval velký dvůr, otevřený blahodárným slunečním paprskům, místo slunečního kultu. Až sem mohla při určitých náboženských slavnostech, svátcích a poutích vstoupit široká veřejnost. Do následující části chrámu už vstupovali pouze kněží, a to dle řádu kněžské hierarchie. Byla tu sloupová síň se sloupy velmi často ve tvaru papyrusu či v podobě lotosu, s hlavicemi ve tvaru lotosových poupat. Tyto sloupy symbolizovaly bažinu, v níž se rodil život a v níž bůh Hor, největší státní božstvo Egypta, za jehož personifikaci se každý egyptský král považoval, našel jako dítě útočiště před bohem zla Sutechem.
Za sloupovou síní zpravidla následovala kaple, kde stála na podstavci dřevěná bárka a na ní bohatě zlatem zdobená dřevěná schrána, v níž spočívala socha boha nazývaná „tento vznešený bůh“. Bývala při určitých slavnostech a obřadech vynášena ven z kaple bárky, nesena na ramenou kněží chrámem, případně navštěvovala jiné chrámy nebo kultovní místa. Až sem měli přístup kněží zvaní vab – „čistí“.
Dále už následovala jen intimní část chrámu, malá svatyně, v níž se opět nacházela dřevěná nebo i kamenná schrána, opět bohatě zdobená zlatem a nápisy náboženského charakteru. V ní byla uchovávána socha boha nazývaného „svatý bůh“. Do těchto míst měli přístup jen kněží z ranku hem-necer – „služebníků božích“, nebo kněží cherej-hebet – „předčitatelé“, kteří pronášeli modlitby a liturgické zpěvy.
Zbytky Sahureova údolního chrámu v Abúsíru, v oblasti pyramidových polí, kde pracují týmy českých archeologů už více než padesát let. Prozkoumaly
za tu dobu velkou část pohřebiště a podařily se jim zde i nečekané objevy.
Z toho, jak byla stavba rozvržena, i z maleb či reliéfů na zdech je patrné, jak velmi záleželo tvůrcům prostředí v chrámu na tom, aby zhmotnili prostor náboženského příběhu a působivou atmosférou příchozího připravili na posvátné setkání. V této souvislosti se zmiňujete o jednom dalším důmyslném efektu.
Je tu ještě jeden, návštěvníkovi na první pohled zřejmý prvek ve hře. Tak jak se od vchodu postupuje do nitra chrámu, postupně se zvyšuje podlaha, ale také snižuje strop, takže místnosti jsou stále menší, poslední svatostánek s kultovní sochou je už docela malý. Zároveň se při průchodu podél hlavní osy chrámu ztrácí světlo. Otevřený dvůr je ještě zcela zalit světlem, sloupová síň je v pološeru, kaple bárky je potemnělá a kultovní místnost svatyně je už zcela temná.
Tajemství této komnaty, které směl znát původně jen farao, bylo ohniskem chrámového kultu: člověk se tu setkával s bohem. Naznačují archeologické výzkumy, co se na tomto místě dělo?
Do svatostánku, kde se farao později nechával zastupovat kněžími, měli přístup, jak už bylo řečeno, pouze kněží z ranku „sluha boží“ nebo „předčitatel“. Poté, co některý z nich vstoupil za pronášení modliteb do svatyně, přistoupil ke schráně, zlomil pečeť a schránu otevřel. Podle egyptských textů otevřel „bránu nebes“, neboť ve schráně s kultovní sochou boha se podle představ Egypťanů stýkalo nebe, země a podsvětí.
Schránu obklopoval písek, pečlivě rozestřený na zemi, symbolizující rituální čistotu a počáteční pahorek. Kněz za příslušných modliteb a zpěvů odstrojil sochu boha, rituálně ji očistil, natřel vonnými oleji a znovu oblékl do čistého roucha. Používaly se čtyři barvy – bílá, zelená, červená a modrá – z nichž každá měla vlastní symboliku. Poté kněz symbolicky boha nakrmil, napojil, předložil mu květiny, uctil ho a za odříkávání modliteb schránu uzavřel. Pozpátku se od ní potom vzdaloval a před sebou zametal stopy v písku, aby jich zlé síly nemohly zneužít a schránu s kultovní sochou znesvětit.
Tento rituál sice odkazuje na představy, které Egypťané měli o lidských vlastnostech bohů, ale souvisí i s hlubším vnímáním duchovního aspektu boha.
Podle egyptských náboženských představ sídlilo v kultovní soše tak zvané ba, nehmotná složka, kterou překládáme jako „duše“. Byla vlastní nejen lidem, ale i bohům. Další takovou duchovní složkou bylo ka, něco jako „dvojník“. Nehmotnou složkou člověka bylo i jméno, což platilo též pro bohy. I oni museli dávat pozor, aby někdo nepoznal jejich utajené jméno a nemohl je proti nim zneužít. Také stín byl jednou z nehmotných složek lidské i božské bytosti.
Sluneční bůh uprostřed své noční pouti na bárce podsvětím je ve své schráně zobrazen s hlavou berana. Boha chrání had Mehen ovinutý kolem schrány. Nástěnná malba z hrobky Sethiho I. v Údolí králů.
Co vykonával bůh, že potřeboval péči, o které byla řeč?
Bůh „konal“ celý den, působil na tomto světě svou tvořivou silou a po celodenní práci poněkud unavený sestupoval do podsvětí. Okamžik, kdy ba opouštělo sochu, byl kritický, neboť při něm hrozila zkáza světa. Bylo zapotřebí rituálů a modliteb, aby se tento osudový okamžik překonal. Bůh, jeho ba, potom putovalo na bárce během nočních hodin podsvětím a pro tento noční čas byly také určeny modlitby, které ho doprovázely. O půlnoční hodině se uskutečnilo velké mystérium, tajemná proměna boha, v němž splynul vládce podsvětí Usir se slunečním bohem. V této fázi je bůh zobrazován s beraní hlavou a bývá pomalován zelenou barvou. V následujících hodinách směřuje ba ke konci své pouti podsvětím, aby se při východu slunce vrátilo do kultovní sochy. Tehdy bůh znavený noční poutí podsvětím potřeboval vydatně napojit a nakrmit. Pak slunce začíná svou denní pouť po obloze, nazývá se Chepri a má podobu skaraba, který před sebou valí kuličku podobně jako Chepri před sebou valí slunce. V poledním čase, kdy byl v zenitu, se sluneční bůh nazýval Re, jak dobře vědí křížovkáři. V podvečer se bůh v podobě zapadajícího slunce nazývá Atum, což je slovo dvojího významu, může znamenat „ten, který je i není“ i „ten, jenž se naplnil, je úplný“. Ten, jenž naplnil svůj čas…
Jak je možné, že lidé, kteří vnímali tak jemné aspekty života, jako je duše, duch, a boha chápali jako základní tvořivou a životodárnou sílu, zároveň uctívali člověka-faraona a mnohá zvířata?
Staroegyptská společnost byla přepestrá. Vedle velmi početné základní vrstvy negramotných rolníků existovala poměrně významná vrstva lidí, kteří byli vzdělaní, pracovali ve státní správě, udržovali v chodu celý staroegyptský faraonský stát. Existovala též elitní vrstva vzdělaných lidí, k níž patřili i kněží ve zmíněných chrámových centrech. Intelektuální špičky této kněžské elity uvažovaly samozřejmě velmi odlišně od negramotných felahů, kteří obdělávali pole. V egyptských náboženských naukách se tedy setkáváme na jedné straně s odvážnými, promyšlenými a poměrně velmi abstraktními teologickými konstrukcemi, a vedle toho s různými fetiši, magií a bájemi, které s ostatním koexistovaly. To, že staří Egypťané někdy dávali bohům lidskou, jindy zvířecí podobu, je s tím velice úzce spojeno.
Mluvili jsme o ba, duchovní složce boha. Například ba boha Ptaha z Memfidy představoval býk Apis. Egypťanům na něm imponovala jeho mohutná fyzická síla a plodivá, generační schopnost. Tyto dva aspekty byly pro ně pozemským zhmotněním ba, duchovní složky boha Ptaha.
Zvířecí kulty se v Pozdní době, která už byla do určité míry dobou pozvolného úpadku původních staroegyptských představ, velmi silně začaly rozvíjet. Bylo to něco zcela nepochopitelného pro současníky egyptského světa, například pro řecké a římské učence, kteří přicházeli do Egypta, aby zde studovali egyptskou moudrost nebo aby v egyptských chrámových školách získávali vědomosti, a přitom se zde setkávali s primitivními zvířecími kulty, které je šokovaly. Nedokázali pochopit, že lidé tak vzdělaní mohou holdovat podobným kultům. To ovšem souviselo s rozvrstvením egyptské společnosti, feláh, který vzýval posvátného berana nebo posvátnou husu, v nich viděl něco jiného než vzdělaný kněz v chrámu.
SYLVA DANÍČKOVÁ
14.7.2010
