Šárka Hastrmanová
Rozvod začíná rozpadem manželského vztahu dvou jedinců, poté se ale především stává právním úkonem. Do jeho vývoje vstupují různé orgány, přes sociální služby, soudce, mediátory, soudní znalce, psychology. Všichni tito experti mají určité zkušenosti s rozvodovou a porozvodovou problematikou. Jsou to často oni, kteří ovlivní svým posudkem či rozhodnutím podmínky, podle kterých bude upravena porozvodová výchova dětí. Z dnešního znění zákona o rodině a jeho právního výkladu je zřejmé, že rozhodnutí jsou vystavěna především na vlastním uvážení soudce v dané situaci.
V současné době se začíná více mluvit o „právech otců“, která mohou být po rozvodu zanedbávána. Média předkládají příběhy mužů, kteří i přes obrovskou snahu nedostanou po rozvodu dítě do své výhradní péče a musejí se spokojit jen s pravidelnými návštěvami svého potomka, v nichž mu navíc může být bráněno ze strany matky. Nakolik je tento fenomén rozšířen a co v podstatě ovlivňuje šance rodiče na získání potomka do své péče? Jaký typ uspořádání porozvodové výchovy bude zvolen a jak je určováno povinné výživné? Tato kapitola se věnuje názorům expertů, kteří právě o těchto otázkách každodenně rozhodují.
Studie byla vypracována na základě sedmi hloubkových expertních rozhovorů se soudci, advokáty a soudními znalci. Polostrukturované rozhovory byly prováděny podle připraveného scénáře. Každý rozhovor trval přibližně hodinu a odehrával se na pracovišti respondenta. Výběr vzorku respektoval zastoupení okresních, krajských měst a hlavního města Prahy. Rozhovory byly přepsány a následně analyzovány metodou grounded theory za použití programu Atlas.ti.
Fakta o přidělování dětí do výhradní péče
Statistika o porozvodovém uspořádání poměrů k dítěti pro Českou republiku uvádí, že v posledních 15-ti letech bylo přibližně 90% dětí svěřeno do výhradní péče matkám. Tento fakt vzbuzuje pozornost a může vést k otázce, zda skutečně nedochází k diskriminaci otců při rozhodování o výchově. Statistiky ohledně přidělování dětí do péče ale nenabízejí kromě této konečné bilance podrobnější čísla, která by odpovídala na otázku, kolik procent otců a matek během rozvodu skutečně o svěření dítěte do výhradní péče žádá. Podle výpovědí oslovených soudců je hlavní příčinou „nerovného“ svěřování dětí do výhradní výchovy to, že o děti ve skutečnosti žádá jen malé procento otců.
Především jde o to, že otcové ty děti nechtějí, ani o mě nežádají. (Soudce 1, okres 70 tis. obyv.)
Jako tady všeobecně se bere jakoby diskriminace otců, že ve větším rozsahu dostávají děti matky. Dostávají, ale spíš proto, že ti rodiče se dohodnou. Ale vůbec nikdo ty otce nediskriminuje, protože pokud mají lepší předpoklady pro to, aby ty děti vychovávali, tak je dostanou. (Soudkyně 2, kraj 630 tis. obyv.) Ono to totiž většinou tak začíná, protože velmi malé procento mužů vůbec chce dítě svěřit do své péče. Takže to je podle mne i tím, že ti otcové ty děti nechtějí do péče svěřovat. (Soudkyně 4, okres 102 tis. obyv.)
V přibližně 70-90 % případů přicházejí rodiče k soudu s již určenou dohodou, která zároveň obsahuje i dohodu o uspořádání výchovy a péče dítěte po rozvodu, v těchto případech bývá rodičem, který tuto roli přebírá, většinou právě matka.
...že rodiče se na tom takto dohodli [svěření dětí do výhradní péče matce], to je první věc. (Soudkyně 3, kraj 630 tis. obyv.) Oslovení soudci a advokáti se tedy se samotnou žádostí otců o svěření dítěte do výhradní výchovy setkávají minimálně. Jak sami pokazují, některé z těchto případů jsou často doprovázeny nedostatečností bývalé manželky v roli matky, doprovázenou například alkoholismem či jinou závislostí. Ale můžu říct, že to je opravdu mizivý procento v těch případech. Že to se stane mi jednou za měsíc, že nějaký tatínek chce vzít dítě do péče. A většinou to je v případech, kdy teda ta matka selhává. Kdy je prostě problém. (Soudkyně 4, okres 102 tis. obyv.)
Asi před sedmi lety, kdy ještě nebylo tak častý, tak jsem zastupovala otce, který chtěl svěřit dítě do své péče a soud rozhodl, že ta matka opravdu nebyla taková ta pravá mamina, měla problémy sama se sebou, tomu dítěti se opravdu nevěnovala. Takže skutečně soud rozhodl, kdo se tomu dítěti více věnoval před rozvodem. (Advokátka 1, Praha) Co také často podle soudců a advokátů ovlivňuje rozhodnutí rozvádějících se rodičů o porozvodovém uspořádání poměrů k dětem, bývá jejich zaměstnanecké postavení a na to navazující reálný čas, který by péči o dítě mohli věnovat. Většina otců tedy v rámci dohody zvažuje své profesní povinnosti a z nich vyplývající časová omezení. Sami poté po zvážení přiznávají faktickou nemožnost současného propojení svého pracovního nasazení s péčí o děti. Jak uvedla jedna soudkyně: „Druhá věc, že u těch dětí, které jsou skutečně útlého věku, tak otcové nemají. Sami to jako objektivně uznávají, že nejsou schopni se o ně postarat. (...) Takže většinou to potom končí až na výjimky tím, že se dohodnou, že dítě zůstane ve výrazné péči některého z rodičů a spíše u té matky, protože ten otec uzná, že třeba i z pracovních důvodů. (Soudkyně 2, kraj 630 tis. obyv.) Samotné rozhodnutí rodičů o svěření dítěte do výchovy matky je podle expertů ovlivněno věkem dítěte a předrozvodovým uspořádáním péče v rodině. V Čechách převládající model, kdy rodičovská dovolená a samotná péče v raném věku dítěte je povětšinou záležitostí matky a otec naopak za rodinu zodpovídá finančně, se přenáší i do rozhodnutí o uspořádání výchovy dítěte po rozvodu. Otcové v těchto případech často sami přiznávají, že nejsou fakticky připraveni se o takto malé dítě postarat a souhlasí s jeho předáním do výhradní péče matce. Role matky jako pečovatelky a otce jako zdroje materiálního zabezpečení se přenášejí i do porozvodové situace.
Podle mě je ten hlavní důvod je, že ty matky se v té naší společnosti o ty děti většinou starají. Jsou s nima na mateřský dovolený, jak z nějakých biologických, tak i genderově zavedených rolích, ty role tady takhle zavedený jsou, přestože se to mění v poslední době určitě. Ale jsou to ony, kdo jsou s nima na mateřský, jsou to ony, kdo je většinou vodí do školky, kdo je ukládá a ty děcka, podle mých zkušeností většinou s nima mají užší kontakt než s těma otcema. (Advokátka 2, okres 102 tis. obyv.)
Jak ale dodávají i mnozí z oslovených expertů, určitou roli sehrává i hodnotové nastavení ve společnosti. I sami dotázaní experti poukazují na to, že situaci, kdy jsou děti svěřovány do péče otci jen minimálně, mohou ovlivňovat i předsudky soudců, sociálních pracovnic a psychologů. Soudnictví v České republice je bezesporu velmi feminizované, opatrovnictví řeší převážně ženy–soudkyně, které někdy, podle zkušeností oslovených advokátů, bohužel postupují podle zavedeného schématu, že dítě patří k matce a pro advokáty …je potom opravdu těžké je přesvědčit, že ten otec opravdu není úchyl, pokud chce častější styk než dva víkendy v měsíci..
Určitě je tam nějaká-, je to i zbavení se předsudků u soudců, celý tý společnosti obecně, potom i ti opatrovníci k tomu přistupujou s určitýma předsudkama, sociální pracovníci, psychologové. To asi chce i nějakou dobu a aby i ta atmosféra ve společnosti byla taková, že se i otcové podílejí na péči víc než jen dávání peněz. (Advokátka 2, okres 102 tis. obyv.) Příkladem dokumentujícím možný stereotypní přístup soudců, opírající se o stereotypy týkající se mateřské a otcovské role rozšířené v celé české společnosti, je i následující citace:
Každej rozumnej chlap vám řekne, Ježíš Marjá, to by mě ani nenapadlo, děti patří k mámě. (Soudkyně 4, okres 102 tis. obyv.)
Advokáti ale zároveň také podotýkají, že právě pod vlivem určitého mediálního tlaku zdůrazňujícího nemožnost otce získat dítě do své péče a veřejných stereotypů o tom, že matky mají větší šance dítě dostat, tuto snahu mnozí otcové předem vzdávají a o svěření do péče se ani nepokoušejí, i když by objektivně péči o dítě zvládali a měli o ni skutečný zájem. Možný to je. Podle mne tou masáží těch sdělovacích prostředků, že ty soudy jsou tak hrozný, že žádnýmu tátovi ty děti nedají, že radši to vzdá klidně dopředu. (Soudkyně 4, okres 102 tis. obyv.)
Je to daný asi i tím povědomím, že ty ženský mají větší šanci to dítě dostat. Nebo jsou příliš zaměstnaný. (Soudní znalkyně 1, Praha)
Celý článek zde.
Další tematické články zde.
