Úvodem
Název, obsah a cíle práce
Cenzura, původ názvu „libri prohibiti“
Úvod do situace 70. let 20. století
Před vydáním Směrnice č.j. 9695/72
Oddělení zvláštních fondů při Státní knihovně ČSR
Směrnice č.j. 9695/72
Po vydání Směrnice č.j. 9695/72
Situace v knihovnách bývalé ČSAV
Závěr
Rešerše k tématu práce

 

Po dobrých zkušenostech a kladných ohlasech na zveřejnění diplomových prací v INFORMACÍCH v roce 2001 (čísla 1-2 a 3-4) se k této praxi vracíme a předkládáme našim čtenářům zkrácenou verzi absolventské práce Evy Skalákové, obhájené ve školním roce 2002/2003 na Vyšší odborné škole informačních služeb v Praze. Nazvala ji – „Libri prohibiti“ 70. let ve fondu Knihovny Akademie věd České republiky. Podle názvu by se mohlo zdát, že autorka zachytila pouze dílčí část této – naštěstí už dnes „historické“ problematiky, ale není tomu tak. Podstatnou část její práce totiž tvoří popis „normalizační“ situace 70. let v knihovnictví včetně konkrétních zásahů výkonné moci do obsahu fondů knihoven, jak veřejných (ty byly v té době nazývány knihovnami „lidovými“), tak i odborných a vědeckých. [1]

         Publikovaná absolventská práce by se měla stát jakýmsi mementem pro nastupující generaci knihovnic a knihovníků. Máme za to, že dnešní rozporuplná doba si žádá častější připomenutí takových skutečností, které by se neměly nikdy opakovat. Lidstvo je obecně nepoučitelné.

 

V kontrastu s textem tohoto čísla se rozhlédněte po vánočních knižních (a třeba i jiných) trzích a společně se radujme z množství krásných knih, které si můžeme prohlédnout či koupit z bohaté necenzurované nabídky.

         Na tomto místě nezbývá než popřát příjemné vánoční svátky, dobré zdraví a pohodu i trochu odpočinku. V dalším roce nechť se všem všechno daří! 

 

Ivana Kadlecová, Jarmila Burgetová

 

Eva Skaláková

 

 

Tuto práci jsem nazvala „Libri prohibiti“, protože středověké postupy při vyřazování knih, pro které se tento termín začal používat, jsou s postupy novodobými velmi analogické.

V roce 1972 musely být na základě tajné Směrnice Ministerstva kultury Československé socialistické republiky č.j. 9695/72 vyřazeny z fondů knihoven ideologicky nevyhovující knihy. Celkem bylo vyřazeno na milión svazků knih.

Ve své práci popíši okolnosti, které předcházely vzniku Směrnice a Pokynů, které ji doprovázely, dále se pokusím zrekonstruovat situaci, která nastala po vydání Směrnice a jak byly koncem 80. let a počátkem 90. let knihy navraceny zpět na regály knihoven.

Cílem této práce je také zmapování toho, jak Směrnice byla naplňována v „resortu“ Československé Akademie věd a na výjimky, které tato instituce měla oproti jiným knihovnám.

K práci přikládám na CD-ROM lístkový katalog titulů, které byly vyřa­zeny v Základní knihovně – Ústředí vědeckých informací Československé akademie věd a dnes jsou čtenářům (pouze presenčně) zpřístupněny v hale služeb Knihovny Akademie věd ČR. Knihy jsou označeny signaturou X, v rámci této signatury jsou řazeny formátově.

Velký problém pro mne představovalo, zda jmenovat či nejmenovat osoby, které stály v pozadí „normalizační“ cenzury.

Domnívám se (resp. je zřejmé), že hlavní odpovědnost za tento čin nesou příslušné osoby z Předsednictva ÚV KSČ a Ministerstva kultury, proto jmenuji pouze je.

Cílem této práce není hodnotit či kritizovat, což mi ani nepřísluší, ale spíše připomenout a trochu osvětlit jednu epochu v dějinách knihov­nictví, která je – podle mého názoru – opomíjena. Tuto skutečnost do­kládá i fakt, že od roku 1989 do současnosti byla na toto téma napsána pouze jedna diplomová práce (jedná se o diplomovou práci na téma Úloha Národní knihovny v Praze v oblasti prohibitní literatury /v letech 1948–1989/, kterou napsala Věra Jarová pro Katedru knihovnictví a vědeckých informací v roce 1992) a několik novinových a časopiseckých článků, o konkrétní situaci v ČSAV není známa žádná publikovaná práce.

Po seznámení se všemi výše uvedenými dokumenty jsem se rozhodla, že znovu prostuduji všechny dostupné archivní materiály a pokusím se o kom­plexní pohled.

 

 

 

2.1 Cenzura

 

Nejprve bych se chtěla zamyslet nad pojmem cenzura.

V ilustrovaném encyklopedickém slovníku nakladatelství Academia z roku 1983 se píše, že cenzura je: „právo státu kontrolovat informace určené ke zveřejnění“ [2] . Je ale právě „stát“, prostřednictvím svých zákonů, vyhlášek či směrnic tím pravým, kdo by o cenzuře měl rozhodovat? A když ne on, kdo tedy?

Tato práce by měla být živým příkladem toho, jak stát může svých práv cenzurovat zneužít.

Z hlediska komunikace je cenzurou myšlen jakýkoliv záměrný zásah, který způsobí, že se sdělení nedostane od odesilatele k příjemci, nebo že se dostane k příjemci nějak zkresleno.

Do této kategorie patří tedy nejenom situace, kdy některé tiskoviny nemohou být publikovány vůbec, ale i autocenzura, cenzura nakladatele či situace, kdy určité tiskoviny jsou vydávány záměrně v nízkém nákladu, zatímco jiné v nákladu obrovském.

Útok tak může být zaměřen nejenom na autora, ale i na čtenáře, nakladatelství, tiskárnu či – jako v tomto případě – na knihovnu.

 

 

 

2.2 Původ názvu libri prohibiti

 

První index zakázaných knih (Index librorum prohibitorum) byl vydán roku 1559 papežem Pavlem IV., stalo se tak čtyři roky po uzavření augsburského náboženského míru v roce 1555.

Důvodem pro jeho vydání byla obava z toho, že nevhodné knihy mohou mít neblahý vliv na věřící a mohou je odvádět od „pravé“ víry (tj. od víry katolické). Na prvním seznamu zakázaných knih se ocitly např. knihy církevních reformátorů Jana Husa, Jana Kalvína či Martina Luthera, ale i věroučně sporná díla církevních otců nebo některá vydání Bible.

Stejně jako kdykoliv potom, ani nyní se snahy o tyranii a cenzuru knih nesetkaly s pochopením. Po smrti papeže Pavla IV. roku 1559 (zemřel ve stejný rok, kdy vydal Index) poškodil dav Římanů jeho sochu na Kapitolu a zpustošil budovu Svaté inkvizice.

Zakazování knih, jako projev všech diktátorských a totalitních režimů, se nevyhnulo ani našim zemím. Pomineme-li všeobecně známé pálení knih páterem Koniášem, které souvisí s působením jezuitského řádu v českých zemích a s ničením nekatolických knih (jakož i knih nekvalitních), knihy byly v Českých zemích cenzurovány v době Bachovského absolutismu, za 2. světové války, či v 50. letech 20. století. Ač se jedná o různá období, motiv byl vždy stejný. Vědomí, jakou má kniha moc a význam při šíření myšlenek revolty a odporu.

 

 

 

Nyní krátce shrnu historickou situaci konce 60. a počátkem 70. let, neboť následné zakazování knih z ní vyplývá a „cenzoři“ se k ní ve svých zákonech, směrnicích a vyhláškách stále vrací, používajíce pro aktéry „obrodného procesu“ označení jako revizionisté, pravicoví oportunisté či exponenti pravicových sil .

 

„Pražské jaro“ roku 1968 bylo důsledkem vystřízlivění ze snah o budování socialistické společnosti, pokusem o vnesení lidskosti do stávající podoby socialismu.

Obrodný proces v KSČ však nezačal až na jaře 1968, jeho kořeny sahají dále, ve svém důsledku až zhruba do poloviny 50. let ke smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda.

Základem pro veřejné vyjádření demokratických myšlenek a kritiku stávajícího režimu se stal IV. Sjezd československých spisovatelů, který se konal 27.–29. června 1967, kde bylo otevřeně popřeno právo komunistické strany na hlavní úlohu ve společnosti a zejména v kultuře.

K vyostření situace došlo po tzv. „strahovských událostech“, kdy pokojná demonstrace studentů proti špatným podmínkám studia a bydlení byla v Nerudově ulici napadena příslušníky Veřejné bezpečnosti, což způsobilo mnoho studentských nepokojů po celé Praze i v dalších vysokoškolských centrech.

Ve dnech 3.–5. ledna 1968 byl zbaven funkce prvního tajemníka KSČ Antonín Novotný a místo něj byl zvolen Alexandr Dubček, který si rychle získal popularitu sdělovacích prostředků i lidí.

22. března rezignoval Antonín Novotný na úřad presidenta a 30. března se stal presidentem republiky Ludvík Svoboda, který vzápětí jmenoval novou vládu v čele s Oldřichem Černíkem. Předsedou Národního shromáždění se stal Josef Smrkovský.

Na plenárním zasedání ÚV KSČ ve dnech 1.–5. dubna 1968 byl schválen tzv. Akční program strany. Nadšení pro nové myšlenky začalo pronikat do všech vrstev společnosti. Svou činnost obnovil např. Junák nebo Sokol a některé náboženské společnosti. Vznikl Klub angažovaných nestraníků (tzv. KAN) a K 231, sdružující bývalé politické vězně komunistického režimu. V novinách přibývalo článků, které odhalovaly zločiny komunismu 50. let. Dne 27. června vytiskly některé noviny „Prohlášení 2 000 slov“ [3] .

Reforma socialismu však nebyla chápána jako ustoupení od plánovitého způsobu řízení hospodářství, ale spíše jako zvýšení produktivity a omezení nadměrného plýtvání.

Současně se však začaly vyskytovat některé projevy nesouhlasu s reformou socialismu.

 

Ve dnech 14.–15. července 1968 se konala (bez účasti ČSSR) schůzka představitelů zemí Varšavské smlouvy, která připomněla zásadu bránit socialismus a postavení socialistického společenství. Z této povinnosti vyplývalo právo mocensky zasahovat do vnitřních záležitostí všech socialistických států.

16. července obdrželo předsednictvo ÚV KSČ dopis vedoucích představitelů vlád pěti států Varšavské smlouvy, který vyjadřoval obavy o „osud socialismu v Československu“. Nikoho z představitelů reformy však nenapadlo, že se státy Varšavské smlouvy chystají k ozbrojenému zásahu.

20. srpna 1968 začalo jednání předsednictva ÚV KSČ. V. Bilak, A. Indra, E. Rigo, A. Kapek a J. Piller, kteří byly nepochybně o vstupu vojsk Varšavské smlouvy informováni, se pokoušeli využít situace ke změně smýšlení svých „reformních“ kolegů.

21. srpna 1968 skončilo „Pražské jaro“ vstupem pěti vojsk Varšavské smlouvy na území Československé republiky (hranice překročilo celkem 750 000 vojáků a 6 000 tanků). Představitelé KSČ (Alexandr Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, Bohumil Šimon a Josef Špaček) byli odvlečeni na Sovětské území.

Na celém území Československa vznikaly spontánně protestní akce (stávky, manifestace, regionální rozhlasové vysílání, vydávání protestních tiskovin, plakátů).

Demokratické státy, které byly invazí zaskočeny se vzmohly pouze na projevy solidarity.

Dne 23. srpna 1968 došlo v Moskvě k podepsání tzv. Moskevského protokolu mezi představiteli ČSSR a SSSR, ve kterém představitelé Československé republiky souhlasili s „dočasnou“ přítomností sovětských vojsk na našem území. Jediný kdo protokol nepodepsal, byl František Kriegel, který byl následně odvolán z funkce předsedy ÚV Národní fronty.

Touto smutnou událostí tak začíná období tzv. normalizace, období „znormalizování“ poměrů v Československu, uvedení socialismu do starých kolejí.

Ač byly zpočátku představitelé reformy přesvědčeni, že některé výsledky dosavadní činnosti se podaří zachovat, brzy se ukázalo, že to není možné. To vedlo na jedné straně k vzestupu emigrace, na druhé straně k ilegální činnosti (samizdatové časopisy, soukromá divadelní představení) jedněch a pasivitě druhých.

V lednu 1969 se upálili Jan Palach a Jan Zajíc. Důvodem byl protest proti událostem srpna 1968 a událostem následujících měsíců, stejně jako snaha o upozornění na nebezpečí, které z nich vyplývalo.

Lidé se nechtěli smířit s tím, že naděje na svobodný stát trvaly tak krátce. Účinné se tak ukázaly být pouze represe.

14.–17. listopadu probíhalo zasedání ÚV KSČ, na kterém se začalo zavádět opatření, které vedlo k omezení demokratických snah. Předsedou ÚV KSČ se stal Lubomír Štrougal.

Po událostech tzv. „hokejového týdne“ v březnu 1969, kdy vítězství hokejistů ČSSR nad hokejisty SSSR na mistrovství světa v ledním hokeji ve Stockholmu přešlo v Praze v oslavy s politickým podtextem, rozhodl L. Brežněv o úplné likvidaci reformních sil v KSČ.

Na jaře roku 1969 by novým presidentem zvolen Gustáv Husák. Na dubnovém plénu byl rovněž z čela strany odvolán Alexandr Dubček, který byl nedlouho poté vyloučen z komunistické strany.

„Čistka“ nepostihla pouze Komunistickou stranu, ze které bylo vyloučeno asi 30 000 lidí, ale celou společnost. Vlivem čistek v Československé akademii věd, v jejích ústavech, na vysokých školách nebo ve sdělovacích prostředcích došlo ke stagnaci kultury, k zaostávání v oblasti vědy a výzkumu.

Na jaře roku 1969 došlo i k zatýkání odpůrců normalizace (např. skupina Petra Uhla), se kterými o dva roky později proběhly soudní procesy.

Postupně se přistoupilo k rozšíření řad sledovaných lidí (někteří se nacházeli pod kontrolou již od roku 1948), k zákazům publikační činnosti, byl zostřen zákaz vycestování.

Za těchto okolností je rozšíření počtu zakázaných knih pouze logických důsledkem celé situace.

Seznamy zakázané odborné i krásné literatury sice nemohly být regitrovány ve Sbírce zákonů, ale promyšlený systém schvalování nebo přikázané autocenzury znemožňoval zveřejňovat „nevhodné“ tituly, zatímco práce funkcionářů KSČ, či jiných „vhodných“ autorů vycházela v obrovských nákladech, ač o ně nebyl zájem.

V ČSAV proběhly po roce 1968 výměny členů, byl upraven kád­rový pořádek a schválen nový zákon o Československé akademii věd.

V roce 1969 bylo přijato mimořádné zákonné opatření č. 99/1969, jehož cílem byla mimo jiné i kádrová očista vědeckých institucí. Ještě v roce 1972 se v dokumentu Předsednictva ÚV KSČ s názvem: „Jmenování nových členů Československé akademie věd a doplnění presidia ČSAV“, č.j. 1482/21 uvádí: „Za nezbytnou součást politické i pracovní konsolidace ČSAV považuje oddělení školství a vědy ÚV KSČ doplnění sboru členů ČSAV o nové, aktivní vědce, kteří by přispěli k dalšímu rozvoji ČSAV v zájmu budování socialismu a rozvoji naší vědy.“ Dále je uvedeno, že „současná struktura sboru členů akademie je nepříznivá“, neboť ze 182 členů ČSAV je „pouze“ 79 členů strany.

Z dnešního pohledu se zdá téměř neuvěřitelné, že kádrová čistota znamenala mnohem víc než znalosti. Skutečnosti, které byly uvedeny výše, to jenom dokazují.

 

 

 

Na počátku a během 70. let docházelo ke stálému zostřování a upevňování komunistické moci a k prohlubování cenzury. Cenzura tiskovin byla prováděna na všech úrovních. Jednalo se jednak o systém kontroly tiskovin před vydáním, ale i o stahování již vytištěných tiskovin z pultů knihkupectví a knihoven, či o stahování nevhodných učebnic ze škol.

K dokumentům, které se vztahují k tomuto tématu, patřily zejména „Pokyny pro práci s nežádoucí literaturou“, které vydalo Ministerstvo kultury dne 7. 11. 1969 na poradě ředitelů ústředních knihoven, státních vědeckých knihoven, krajských knihoven a zástupců KNV, tehdejších Krajských národních výborů, „aby knihovny v práci s prohibitní literaturou se vrátily k praxi před rokem 1968“. Další obdobný pokyn vyšel dne 24. 10. 1970.

Vydání Směrnice předcházel rovněž dokument „Návrh naléhavých opatření, která je třeba provést v knihovnách jednotné soustavy před schválením Směrnic vládou“. Píše se zde: „Z knihoven kulturně-výchovného charakteru vyřadit z běžného půjčování a až na další uložit na regálech (ve skříních) čtenářům nepřístupných. Ve vědeckých knihovnách zařadit do zvláštního oddělení a půjčovat k studijním účelům vybranému okruhu čtenářů – z řad politických, vědeckých a odborných pracovníků.

a)    Všechny literární práce a tiskoviny autorů – emigrantů (poúnorových i posrpnových); především těch, kteří se v zahraničí podíleli a podílejí na ideologické a politické diversi proti našemu státu.

b)    Všechna díla autorů, kteří se svým politickým působením po boku pravicových a oportunistických sil v letech 1968–1969 zdiskreditovali (organizátoři protistranických akcí).

c)               Veškerý periodický tisk z let 1968–1969 (do dubna).

Pod bodem a) a b) se nachází výčet těchto autorů, z nichž téměř všichni se následně objevují v Seznamu zastaralé a nevhodné literatury.

V dokumentu je rovněž uveden seznam autorů, kteří se nemají vyřadit z běžného půjčování, ale zároveň se nemají propagovat (ve volném výběru, na knižních výstavkách, besedách, v bibliografických seznamech). Jedná se o:

„díla autorů, kteří se rozešli se současnou politikou KSČ a v letech 1968 až 1969 podporovali pravicové a oportunistické síly.“ I zde je uveden výčet autorů.

Ač v dokumentu není uvedeno datum, kdy vznikl, je jasné že to mu­selo být před 30. 6. 1971, neboť v závěru je zde uvedeno: „Provést ve spo­lu­práci s Ministerstvem kultury SSR nejpozději do 30. 6. 1971 přehodnocení české a slovenské literární produkce let 1968/69 a stanovit stupeň závadnosti jedno­tlivých titulů.“

V listopadu roku 1970 vydalo Ministerstvo kultury písemně pokyny, které byly součástí Politických Směrnic a metodických pokynů pro práci knihoven jednotné soustavy k 50. výročí založení KSČ. Tyto pokyny byly zaslány všem tehdejším Krajským Národním výborům a ústředním úřadům a orgánům spravujícím základní sítě knihoven. Takto vyřazené tiskoviny byly buď uloženy v uzavřených skříních nebo zabaleny a svezeny do okresních knihoven.

Roku 1971 vydalo Ministerstvo kultury dokument „Politické Směrnice a metodické pokyny pro práci knihoven jednotné soustavy k 50. výročí založení KSČ“, kde jsou stanoveny „základní politické cíle, jichž mělo být prověrkou knihovních fondů knihoven jednotné soustavy v ČSR dosaženo“.

S výše uvedeným dokumentem je patrně spojen i dokument: „Jména autorů, která je nutno nespojovat s 50tým výročím založení KSČ“, i když to nelze potvrdit, neboť uvedený dokument je znám pouze z citace.

Za zmínku stojí ještě dokument: „O stavu našich knihoven“ z 6. ledna 1988, jehož autorem je dr. Jaromír Hořec, CSc. Autor zde píše, že roku 1970 „vydalo Ministerstvo kultury cyklostylovaný oběžník – bez podpisu, názvu odboru i bez jednacího čísla – v němž se sdělovalo státním a veřejným knihovnám, kte­ré autory je třeba ihned vyřadit“. Jedná se pravděpodobně o Pokyny, které byly uvedeny výše.

Ve dnech 25. 5.–29. 5. 1971 se konal XIV. Sjezd KSČ. Jeho účastníci z Předsednictva ÚV KSČ i z regionálních organizací se vyjádřili ke všem otázkám, které byly považovány za důležité, k otázkám hospodářským, ekonomickým, kulturním. Co se týká oblasti společenských věd, byla zdůrazněna hlavně „aktivizace a zaměření se na boj proti revizionistickým koncepcím“, které byly „noční můrou“ všech zastánců a propagátorů normalizace. XIV. Sjezd KSČ také mluvil o tom, že věda, zejména společensko­vědní obory, má mít hlavně ideologickou funkci a že je nutné „překonat revizionistické deformace ve společenských vědách důsledným uplatňováním marxisticko-leninské teorie“. Lze odvodit, že i tento Sjezd byl jedním z podnětů k vytvoření Směrnice o zvláštních fondech tiskovin v knihovnách jednotné soustavy, i když podnětem spíše ideologickým a teoretickým, neboť nutnost cenzury tiskovin si vedení KSČ – jak vyplývá z jmenovaných dokumentů – uvědomovalo již dříve.

Dne 8. 2. 1972 jednal Sekretariát ÚV KSČ na svém zasedání o „Opatření k vydávání a šíření politické a společensko-vědní literatury“.

Toto opatření vyplývalo z usnesení XIV. Sjezdu KSČ a na své 29. schůzi dne 11. února 1972 o něm následně jednalo Předsednictvo ÚV KSČ.

V materiálu, který předkládá Sekretariát ÚV KSČ, jmenovitě O. Švestka a J. Fojtík, Předsednictvu se v úvodu praví: „Sekretariát na svém zase­dání dne 8. 2. 1972 jednal o otázkách publikace politické a společensko-vědní literatury týkající se v prvé řadě hodnocení významných etap dějin strany i státu, mezinárodního dělnického hnutí, historických osobností a základních otázek marxismu-leninismu na jejichž výkladu (a výuce) závisí jako úspěšné překonání revizionismu a pravicových oportunistických postojů, tak upevňování pozic marxismu-leninismu ve straně i v celé společnosti, jeho principiální a tvůrčí uplatňování“.

Předsednictvo ÚV KSČ se mimo jiné shodlo na tom, že bude nutné vydat Směrnici k prověrce všech knihoven knihovnické soustavy, vydat pokyny pro vyřazování závadné literatury a stanovit způsob, jak s vyřa­zenou literaturou naložit. Jako termín vydání této Směrnice byl stanoven 1. duben roku 1972. Vydáním byla pověřena Ministerstva kultury (na čes­ké i slovenské straně), ale na vypracování se podíleli i pracovníci oddělení kultury ÚV KSČ.

Za tento úkol byli odpovědni: J. Korčák, P. Colotka, M. Lúčan, M. Brůžek (tehdejší ministr kultury) a M. Válek.

Dalším dokumentem, který se týkal tohoto tématu byl však až ma­teriál, který byl vytvořen pro schůzi Sekretariátu ÚV KSČ a který před­ložil M. Müller. Dne 25. 4. 1972 o něm Sekretariát ÚV KSČ jednal. V úvodu se říká: „Podle usnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 11. února 1972 předkládá oddělení ÚV KSČ Směrnice k provedení prověrky muzejních expozic, Směrnice o zvláštních fondech tiskovin a pokyny k prověrce knihovních fondů knihoven, jejichž zpracováním bylo pověřeno Ministerstvo kultury ČSR“. Sekretariát ÚV KSČ se k tomuto dokumentu vyjádřil tak, že souhlasí s navrhovanými opatřeními s tím, že bude zabezpečeno jejich citlivé provádění. Úkolem byl pověřen opět M. Müller.

K problému se vyjádřilo i oddělení kultury ÚV KSČ. Ve svém příspěvku vyslovuje naději, že: „Jejich důsledná realizace (myšleno směrnic) dává záruku provedení a dokončení očisty od protisocialistických a straně ne­přátelských ideologií“. Dále se zde též uvádí, že směrnice byly projednány i ve vládě, ale ta výsledky svého jednání dosud úředně neoznámila, ačkoliv na to měla již více než rok. „­… což velmi zkomplikovalo situaci v této oblasti a zdrželo očistu v knihovních fondech. … pod pojmem jednotná síť knihoven zahrnuty knihovny NV, resortů ROH a dalších společenských organizací a institucí, je potřebné, aby jejich řídící orgány zajistily realizaci tohoto usnesení“.

 

Zajímavý je „Seznam vyřazených knih v příruční knihovně rekreační chaty VŠE, Mariánská u Jáchymova“. Zdálo by se, že v 70. letech nebylo téměř knihovny, která by neprošla čistkou, avšak jak vyplývá ze slov dr. M. Šnýdra [4] , ředitele odboru správy knihovních fondů v Národní knihovně, naplňování Směrnice se v mnoha případech obcházelo.

Dokument oddělení kultury také zdůrazňuje význam knihoven, které mají podíl na „šíření a propagaci idejí a poznatků prostřednictvím svých sbírek“ a tak mají vliv na „boj proti pravicovému oportunismu, revizionismu a všem formám bur­žoazní ideologie“.

Doslovně se zde uvádí: „Do těchto sbírek pronikla v krizovém období vrcholícím v letech 1968–1969 v důsledku tehdejší ediční politiky ve značném rozsahu jako pravicově oportunistická a antisocialistická literatura domácí, tak i obdobná literatura zahraniční, včetně tiskovin s protistátním obsahem. Stalo se tak v důsledku faktické likvidace dřívějších opatření přijatých stranickými a státními orgány v oblasti práce s tzv. prohibitivní literaturou. Současně došlo v knihovnách jednotné soustavy k značnému uvolnění při půjčování politicky závadné literatury. Vládní usnesení ze dne 8. 10. 1958 č. 916 o zřizování zvláštních fondů pro závadný publikační materiál přestalo být respektováno a plněno“.

Oddělení kultury ÚV KSČ se zmiňuje, že v současné době (míněno v roce 1972) se knihovnictví nachází ve složité situaci, neboť Hlavní správa tiskového dohledu Ministerstva vnitra (od roku 1966 Ústřední publikační správa), která dříve prováděla označování politické závadnosti monografií i periodik, v dnešní době v tomto smyslu nefunguje. Vyřazování politicky závadných knih tak spočívá pouze na ředi­telích knihoven a na knihovnících, což – jak si Ministerstvo kultury i oddělení kultury ÚV KSČ uvědomovali – nebyla (z jejich hlediska) příliš optimální situace.

Proto se zde dále uvádí: „za dané situace považuje Ministerstvo kultury ČSR za nutné vydat podle § 12 zákona č. 53/1959 Sb. zvláštní Směrnice o evidenci, zpracování a využívání tiskovin s protistátním nebo závadným politicko­ideovým obsahem v knihovnách jednotné soustavy.“

Za nejdůležitější ustanovení se považuje § 1 a § 6.

V § 1 se uvádí, které tiskoviny jsou považovány za protistátní a které za tiskoviny se závadným politicko-ideovým obsahem.

Říká se zde, že: „taxativní výčet tématických okruhů této kategorie ve Směrnicích nepovažuje MK za vhodný a účelný“. Bližší pokyny mělo připravit a vydat Oddělení zvláštních fondů Státní knihovny ČSR. Nakonec však na taxativní výčet došlo, neboť se zjistilo, že jeho uvedení pomůže zabránit nejasnostem (ať již opravdovým nebo hraným) ze strany knihovníků.

§ 6 mluví o pravomocích oddělení zvláštních fondů, které k tomuto je již od roku 1971 zřizováno ve Státní knihovně a jehož chod má zajišťovat: „malý základní štáb politicky i odborně kvalifikovaných pracov­níků, kteří budou spolupracovat s širokým okruhem specialistů z řad politických, vědeckých a odborných pracovníků a konzultovat připravená rozhodnutí a doporučení s příslušnými politickými orgány“.

 

Oddělení zvláštních fondů mělo mít za úkol:

 

1.    Vypracovat titulový seznam závadné české produkce tiskovin z let 1968 až 1969.

2.    Přehodnocení seznamů prohibitivní literatury z 50.–60. let, určit stupeň jejich závadnosti a případně je uvolnit pro půjčování.

3.    Přehodnocení zahraničních tiskovin, které se do knihoven dostaly v letech 1968–1969.

 

Předpokládalo se, že tyto kroky mají být ukončeny do poloviny roku 1973. Počítalo se s tím, že bude: „vybudován celostátní souborný katalog tiskovin se závadným politicko-ideovým a protistátním obsahem v knihovnách jednotné soustavy ČSR a budou vydávány, po schválení Ministerstva kultury ČSR souborné, resp. tématické bibliografické seznamy těchto tiskovin pro potřeby knihoven jednotné soustavy i pro vybraný okruh čtenářů, kteří potřebují pohotové informace pro svou práci“.

Oddělení zvláštních fondů mělo za úkol provádět: „kontrolu činnosti zvláštních fondů knihoven jednotné soustavy a dodržování těchto Směrnic v celé soustavě knihoven“.

Oddělení kultury ÚV KSČ si také velmi dobře uvědomovalo, že mimo Směrnice a Pokynů bude třeba vydat seznam titulů, které mají být vyřazeny, aby nedocházelo k osobně zaujatému výkladu toho, na které tiskoviny se Směrnice vztahuje a na které ne.

Počítalo se s tím, že Směrnice zůstanou v platnosti i po jednorázové prověrce knihoven (ve skutečnosti zůstaly v platnosti až do uvolňování v 90. letech).

Zde končí výčet dokumentů, které předcházely vydání Směrnice č.j. 9695/72. Ač nemusí být – při současném stavu zpracování archivních materiálů ze 70. let – úplný, domnívám se, že obsahuje dokumenty nejdůležitější.

 

Ještě před vydáním Směrnice samotné, bylo dne 1. dubna roku 1971 založeno ve Státní knihovně ČSR Oddělení zvláštních fondů (dále jen OZF). Jako první vedoucí byla jmenována dr. Jarmila Dubovská, zpočátku se vedoucí velmi často měnili. Od roku 1973 do roku 1989 zde působila jako vedoucí dr. Marcela Kalašová.

Úkoly tohoto oddělení vycházejí z § 6 Směrnice o zvláštních fondech tiskovin (jak bylo naznačeno v předchozí kapitole).

„Toto oddělení bylo pověřeno především úkolem posoudit českou knižní produkci z let 1968–1970 a vypracovat seznam závadných tiskovin nevhodných pro běžné půjčování v knihovnách jednotné soustavy s tím, že literatura měla být posuzována komisemi specialistů pro jednotlivé obory a) oblast dějin a mezinárodního dělnického hnutí; b) oblast filosofie a sociologie; c) oblasti ekonomie; d) oblast krásné literatury, umění a hudby.“

Již roku 1972 zpracovalo toto oddělení, respektive komise specialistů při něm působící, bibliografický katalog literatury „závadného politicko-ideového a protistátního charakteru“.

Podle výše citované zprávy mělo oddělení zvláštních fondů v letech 1971–1977 10 pracovníků, od 1. 1. 1978 byl jejich počet snížen o dva, 1. 6. 1989 bylo zrušeno další místo. Zpráva uvádí, že: „V současné době (k 22. 3. 1990 – vlastní poznámka) pracuje v OZF 7 pracovníků s tím, že k 1. 7. 1990 budou další 2 místa zrušena“.

Mimo úkolů, které mělo toto oddělení určeno ve Směrnici, provádělo ještě další, zejména: „evidence zahraničních periodik, kterým bylo rozhodnutím Federálního úřadu pro tisk a informace (dále jen FÚTI) odňato právo dovozu a rozšiřování, a to jak objednaných SK ČSR, tak i – ale jen ve zcela výjimečných případech i jinými institucemi – jejich kompletace a zajišťování provizorní vazby“.

Dále se uvádí: „Velkou agendu představovalo zpřístupňování statí z těchto periodik formou xerokopií pro vědecké a odborné instituce z celé ČSSR, což rovněž bylo v rozporu jak se Směrnicí MK ČSR o ZF, tak i s Metodickým pokynem FÚTI z 17. 6. 1988.“

„Na pokyn MK ČSR provádělo OZF též sledování zahraničních periodik, zejména pokud šlo o články týkající se Československa.“

„V letech 1978–1981 zpracovávalo a vydávalo OZF periodika ,Přírůstky zahraniční literatury‘ a ,Články v zahraničních časopisech‘.“

O tato periodika však nebyl téměř žádný zájem a tak bylo jejich vydávání pozastaveno. Důvodem byla podle slov dr. Víta Richtera z Národní knihovny zastaralost a neaktuálnost jejich obsahu.

„Velký objem práce představovala rovněž kontrola vývozů knih do zahraničí, která byla Státní knihovně ČSR uložena – v podstatě protiprávně – Ministerstvem vnitra a FÚTI někdy v letech 1980–81“.

K 22. 3. 1990, kdy byla zpráva napsána, bylo – podle údajů v ní obsažených – v oddělení zvláštních fondů uloženo asi 25 000 svazků. Ve zprávě je uvedeno, že se nejedná pouze o literaturu, která byla vyřa­zena z fondu Státní knihovny v 70. letech, ale i produkci exilových nakladatelství: „do této skupiny je třeba dále zahrnout literaturu, kterou SK ČSR dostávala buď prostřednictvím STB nebo Ústřední celní správy“ a dále např. o erotickou [5] či okultní literaturu a nakonec i „speciální fondy, které začaly být v tomto oddělení vytvářeny, např. protektorátní kolaborantská literatura, fašistická a nacistická literatura“.

Dne 1. března roku 1990 byla na poradě vedení SK ČSR projednána zpráva dr. Vojtěch Balíka „Informační zpřístupnění bývalých tzv. zvlášt­ních fondů“, ve které se mj. říká, že katalogizační záznamy závadné literatury byly vyřazovány pouze ze čtenářských katalogů, ale že zůstaly zachovány ve služebních, a to i v katalogu generálním. Vedení SK ČSR rozhodlo, že signaturový katalog, který se v Oddělení zvláštních fondů zachoval bude převeden na jmenný a od 1. 4. 1990 bude zpřístupněn pouze pracovníkům a čtenářům knihovny.

V roce 1990 se také zvýšil počet čtenářských míst ve studovně oddělení.

Skutečnost, že činnost Oddělení zvláštních fondů byla velmi bedlivě utajována, dokládá i to, jak je oddělení popsáno v „Organizačním řádu Stát­ní knihovny České socialistické republiky“ z roku 1975. Zatímco činnosti ostatních oddělení popsány celkem podrobně, činnost tohoto oddělení je po­psána pouze slovy: „Úkoly a činnost tohoto oddělení se řídí Směrnicemi Minis­terstva kultury ČSR“, což byla sice pravda, ale současně to znemožňovalo komukoli získat o činnosti oddělení bližší informace, protože Směrnice byla tajná.

Je nesporné, že Oddělení zvláštních fondů plnilo důležitý úkol v realizování výše uvedené Směrnice a Pokynů, bylo však spíše článkem, byť velmi důležitým, než iniciátorem celé akce, jak vyplývá ze slov dr. Víta Richtera. [6]

Tituly náležející do zvláštních fondů byly půjčovány prezenčně, pouze na zvláštní povolení vědeckého pracoviště či studentům vyšších ročníků na základě povolení děkana katedry. Již v 80. letech a zvláště pak koncem tohoto období bylo však půjčování těchto titulů velmi benevolentní .

 

 

 

Dne 31. května roku 1972 vydalo Ministerstvo kultury konečnou verzi „Směrnice o zvláštních fondech tiskovin v knihovnách jednotné soustavy“, která nabyla účinnosti dne 1. června 1972. Pod Směrnicí je podepsán ministr kultury Miloslav Brůžek.

Z obsahu Směrnice lze skutečně sledovat, že vychází ze všech dokumentů zmíněných v kapitole 4, že je syntetizuje.

Směrnice byla určena pouze pro služební potřebu a seznámeny s ní měly být pouze Ústřední orgány, které spravovaly základní sítě knihoven jednotné soustavy a pověření pracovníci knihoven, kteří měli za úkol do 31. 12. 1972 odevzdat Oddělení zvláštních fondů Státní knihovny ČSR ve dvou kopiích hlášení o složení zvláštního fondu.

Prověrka se týkala např. těchto knihoven: „Lidových knihoven, státních vědeckých knihoven, muzejních knihoven, školních a vysokoškolských knihoven, závodních knihoven ROH, technických knihoven, zemědělských knihoven, knihoven ozbrojených sborů, knihoven ČSAV“. Předpokládalo se, že bude prověřeno asi 40 000 knihoven.

 

Směrnice hovoří o tom, že v určených knihovnách musí být zřízeny zvláštní fondy tiskovin s tzv. „protistátním“ obsahem, ve kterých mají být soustředěny fondy ostatních knihoven, které naplňují Směrnici. Tyto fondy měly být vyřazeny z půjčování všech knihoven a uloženy v místnostech, které nejsou veřejně přístupné.

Pojem „zvláštní fondy“ nebyl však žádnou novinkou, neboť byl použit již ve vládním usnesení ze dne 8. 10. 1958 č. 916 o zřizování zvláštních fondů pro závadný publikační materiál. Na mnoha místech tyto fondy již dříve existovaly.

Zvláštní fondy tiskovin měly být podle Směrnice zřízeny pouze ve Státní knihovně ČSR, v knihovně Ústavu marxismu-leninismu, ve všech státních vědeckých knihovnách, v krajských knihovnách a v městských knihovnách v Praze, v Brně, v Ostravě a v Plzni. V ostatních knihovnách pouze na požádání, se souhlasem Ministerstva kultury, který měly obdržet do 30. 9. 1972, přičemž se počítalo se snížením počtu takových knihoven (oproti situaci v 50. letech), které jsou oprávněny vést zvláštní fondy. Předpokládalo se, že toto oprávnění získá asi 100 knihoven.

Informace o knihovnách, které toto povolení získaly, jsou uvedeny níže při analyzování situace, která následovala po vydání Směrnice.

Pro účely Směrnice se tiskoviny dělí na ty, které mají protistátní obsah (ty měly být ve zvláštních přírůstkových seznamech označeny písmenem P) a na ty, které mají závadný politicko-ideový obsah (s označením Z). Podle § 1 Směrnice č.j. 9695/72 jsou za fondy s protistátním obsahem považovány tiskoviny které: „… porušují ústavu a zákony Československé socialistické republiky a svým zaměřením napadají marxismus-leninismus a politiku socialistických států a marxisticko-leninských stran“. [7]

 

Konkrétně měly být vyřazeny tyto tiskoviny:

a) … hanobící ČSSR nebo jiný stát socialistického společenství a jejich představitele (tiskoviny se štvavými útoky, pamflety atp.), tiskoviny emigrantské, zaměřené proti našemu zřízení;

b) … trockistické a bělogvardějské, zaměřené proti SSSR a státům socialistického společenství;

c) … fašistické, nacistické, kolaborantské, revanšistické;

 

d) …  propagující národnostní nebo rasovou diskriminaci;

e) … tiskoviny, které jsou v hrubém rozporu se zásadami socialistické morálky.“

 

Tiskoviny, které jsou v rozporu se zásadami politiky socialistických států se považují za tiskoviny se závadným politicko-ideovým obsahem.

Vyřazené fondy směly být zpřístupněny pouze prezenčně a to politickým, vědeckým a odborným pracovníkům. Ve Směrnici je zdůrazněno, že záleží na společenském významu práce žadatele, což v sobě samozřejmě zahrnuje i kádrovou čistotu. Tyto fondy směly být prezenčně půjčovány i členům ÚV KSČ a členům vlád a to bez zvláštního povolení, jiným politickým pracovníkům a vědeckým odborným pracovníkům pouze se souhlasem Ministerstva kultury.

Směrnice dále říká, že v rámci meziknihovní výpůjční služby se tiskoviny ze zvláštního fondu půjčují pouze těm knihovnám, v nichž byly zřízeny zvláštní fondy. Stejná pravidla platí i pro kopie pořízené ze zvláštních fondů, se kterými je podle Směrnice nutno nakládat jako s originálními tiskovinami.

Ve Státní knihovně ČSR (dnes Národní knihovna) mělo být zřízeno Oddělení zvláštních fondů – jak bylo uvedeno výše, bylo zřízeno již k 1. dubnu 1971 – které mělo za úkol spravovat ústřední fond těchto tiskovin, vést celostátní souborný katalog, vydávat seznamy pro potřeby knihoven jednotné soustavy, kontrolovat a pomáhat při naplňování Směrnice.

Spolu se Směrnicí byly vydány i Pokyny k prověrce knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR.

V těchto Pokynech je mimo dokumentů s protistátním obsahem a se závadným politicko-ideovým obsahem definován ještě fond tiskovin, které jsou v knihovním fondu „nežádoucí“. Jedná se o: „nezávadná díla autorů, kteří emigrovali či byli představiteli pravicových sil v letech 1968–1969 a dále nezávadná díla opatřená závadnou předmluvou nebo závadným doslovem“.

Dále jsou zde uvedeny orgány, které je třeba zřídit, aby byl zabezpečen jednotný postup při prověrce knihovního fondu.

Všechny níže uvedené komise měly za úkol řídit, kontrolovat a hodnotit průběh prověrky na své úrovni.

 

 

Patří sem:

a)   Ústřední komise Ministerstva kultury,

        kterou zřídí Ministerstvo kultury. Tato komise má za úkol poskytovat: „metodické materiály a metodickou pomoc ústředním resortním komisím a krajským komisím Národních výborů“.

    Jako členové této komise byli stanoveni: „odborní pracovníci politických a vědeckých institucí, předsedové ústředních resortních komisí základních sítí knihoven a předsedové krajských komisí Národních výborů“.

b)                 Krajské komise,

které zřídí odbory kultury Krajských Národních výborů. Členy těchto komisí budou: „ředitelé krajských knihoven, státních vědeckých knihoven, pracovníci odborů kultury Krajských Národních výborů, předsedové krajských resortních komisí a předsedové okresních komisí Národních výborů“.

c)  Okresní komise,

        které mají za úkol zřídit odbory kultury Okresních národních výborů. Jejich členy budou: „ředitelé okresních knihoven, pracovníci odborů kultury Okresních národních výborů a předsedové okresních resortních komisí“.

Prověrku v knihovnách měly za úkol provést pracovní skupiny, které měly být jmenovány do 10. 6. 1972.

Průběh celé akce byl plánován takto:

„V době od 20. 5. 1972 do 31. 5. 1972 uspořádá ústřední komise MK ČSR instruktáž všech členů krajských komisí Národních výborů a krajských resortních komisí. V době od 1. 6. 1972 do 10. 6. 1972 uspořádají krajské komise Národních výborů instruktáž všech členů okresních komisí Národních výborů a okresních resortních komisí. V době od 10. 6. 1972 do 30. 6. 1972 uspořádají okresní komise Národních výborů instruktáž všech členů pracovních skupin a připraví termínovaný plán činnosti pracovních skupin tak, aby v době od 1. 7. 1972 do 30. 9. 1972 byly prověřeny všechny knihovny jednotné soustavy na území okresu.“

Dále se zde uvádí, že pracovní skupiny, které se budou zabývat vyřazováním tiskovin musí ve čtyřech kopiích vypracovat abecední seznam vyřazených tiskovin. Tento seznam musí obsahovat: jméno autora, název publikace, zkrácený katalogizační záznam a počet výtisků, které byly vyřazeny. S kopiemi vyřazených tiskoviny bude naloženo takto: jedna se uloží u vyřazených tiskovin, druhá u ředitele či vedoucího knihovny, třetí se zašle okresní komisi Národního výboru a čtvrtá okresní resortní komisi.

Na konci se uvádí, že Okresní komise krajských národních výborů vypracují ze seznamů, které jim byly zaslány souhrnný seznam, který zašlou krajským komisím, a to i se zprávou o průběhu prověrky.

Krajské komise mají za úkol vypracovat souhrnný seznam ze seznamů Okresních komisí, který doplní svou vlastní zprávou a zašlou ho Ústřední komisi MK ČSR, která má za úkol do 20. 11. 1972 předložit MK ČSR závěrečnou zprávu, které rozhodne, jak bude s vyřazenými tiskovinami naloženo.

Do 31. 12. 1972 měla být projednána závěrečná zpráva o průběhu a výsledcích prověrky, a to v kolegiu ministra kultury ČSR.

 

 

 

7.1 1. etapa

 

V této kapitole bylo využito zejména dokumentů, které mi poskytl archiv Národní knihovny, dále Státní ústřední archiv a v Archiv Akademie věd ČR.

Mnoho dokumentů neuvádí datum a číslo jednací, proto jejich posloupnost je pouze odvozena.

Následuje pokus o ucelený obraz toho, jakým problémům čelila a jaké výsledky měla realizace 1. etapy výše jmenované Směrnice (ač na druhou nikdy nedošlo).

V 1. etapě se mělo jednat zvláště o vyřazování publikací, které byly „vydané našimi nakladatelstvími v období let 1968–1969, jejichž autory byli převážně představitelé tzv. obrodného procesu, exponenti pravicových sil a posrpnoví emigranti“. V dokumentu „Zpráva o stavu prověrky knihovních fondů knihoven jednotné soustavy“ z 5. ledna roku 1976 se na str. 1 uvádí: „Současně (s dokumenty uvedenými výše) byl dán pokyn předsedům resortních a krajských komisí, aby z běžného půjčování ve veřejných knihovnách byla vyřazena i literatura nesprávně hodnotící Slovenské národní povstání a činnost současných vedoucích politických činitelů strany a státu (např. tyto publikace: Dějiny KSČ, vyd. 1961, V. Kopecký: ČSR a KSČ, V. Kopecký: 30 let KSČ atd.). Přitom bylo zdůrazněno, aby vyřazování těchto titulů nebylo dáváno do souvislosti s výše uvedenou prověrkou.“

Prvním dokumentem, který je důležité zmínit je „Zpráva o průběhu a výsledcích prověrky knihovních fondů knihoven jednotné soustavy na území ČSR, konané od 13. dubna do 30. června 1973“. O důvodech, které vedly k posunutí data prověrky se zmíním.

Materiál byl vytvořen pro „koordinační poradu vedení MK ČSR a MK SSR v Praze, dne 24 září roku 1973, předkládal ho Jan Kohout, ředitel II. odboru MK ČSR“.

Jako důvod zpoždění prověrky jsou uvedeny problémy s vypra­cováním seznamu závadné literatury, které ve spolupráci s pracovními skupinami odborníků [8] vypracovalo oddělení zvláštních fondů Státní knihovny ČSR. Tento seznam byl sice projednán a doporučen ke schválení dne 22. června 1972 ústřední meziresortní komisí, ovšem po pro­jednávání s oddělením kultury ÚV KSČ a Svazem českých spisovatelů v něm došlo k řadě změn. Seznam (s několika připomínkami) schválila porada vedení Ministerstva kultury ČSR až 2. října 1972.

V seznamu však nastaly ještě nějaké změny. V úvodu dokumentu „Seznam zastaralé a nevhodné literatury (8. verze)“ se píše: „Při projednávání ‚Seznamu závadné literatury č. 1‘ dne 23. ledna 1973 bylo OZF SK ČSR doporučeno provést před konečným schválením seznamu ještě tyto úpravy:

1)     Změnit název brožury v tom smyslu, aby v něm bylo vyjádřeno, že se vyřazuje především literatura zastaralá a nevhodná, což přispěje ke zkvalit­nění fondů jednotné sítě knihoven v ČSR.

2)     Doporučuje se snížit počet autorů, jejichž celé dílo se vyřazuje (…) hlavně přeřazením autorů s menším počtem vydaných prací do seznamu titulů (…) a přitom v některých případech provést výběr tak, aby byly ve fondech ponechány některé nezávadné práce.“

Ačkoliv bylo zjevné, že nedojde k provedení prověrky v termínech, které byly stanoveny v Pokynech, Ministerstvo kultury potvrdilo platnost Směrnice č.j. 9695/72.

Termíny prověrek byly změněny takto: „… krajsky řízené knihovny do 30. dubna 1973, okresem řízené knihovny do 6. května 1973 a místní knihovny do 31. května 1973.“

Na základě doporučení vedení Ministerstva kultury ČSR došlo také k několika organizačním změnám. „Místo ústřední meziresortní prověrkové komise při Ministerstvu kultury ČSR a místo krajských a okresních komisí při KNV a ONV byla zřízena ústřední meziresortní komise pro řízení prověrky knihovních fondů při Státní knihovně ČSR.“

Seznamy závadné literatury byly nadiktovány zástupci Ministerstva kultury do sešitů opatřených pečetí (původně se uvažovalo o tom, že budou v potřebném množství rozmnoženy) dne 13. dubna 1973 na zasedání ústřední meziresortní komise inspektorům pro kulturu (knihovnictví) jednotlivých KNV a předsedům krajských komisí spolu s pokyny, jak při prověrkách postupovat. Toto datum je považováno za počátek prověrky.

Jak uvedl dr. Šnýdr v Praze Směrnici předčítala ředitelka Městské knihovny, tištěná nebyla rozdána.

V archivu Národní knihovny se zachovalo několik těchto auten­tických sešitů, jsou zapečetěny a každý obsahuje 100 listů.

V každém ze sešitů jsou obsaženy stručné informace, jak při pro­věrce postupovat a jmenný seznam autorů, spolu s publikacemi, které je třeba vyřadit. V některých z nich je na konci uveden postup při prověrce, či jméno odpovědné osoby.

Jelikož v týdnu od 16. do 20. dubna 1973 svolali „předsedové kraj­ských komisí k instruktáži a k přediktování seznamů předsedy jednotlivých okres­ních komisí“, nedá se určit, které sešity pocházejí ze zasedání ústřední meziresortní komise a které ze zasedání krajských komisí.

Knihy, které byly podle seznamů vyřazeny, byly buď uloženy – přesně ve smyslu Směrnice č.j. 9695/72 ve státních a vědeckých knihovnách, stejně jako v dalších knihovnách, které toto povolení získaly – v oddělení zvláštních fondů, v ostatních knihovnách „zabaleny do balíků, zape­četěny a ponechány v knihovnách, popřípadě byly (nebo budou) podle možnosti sve­zeny do zvláštních objektů“. O svozech této literatury bude zmínka ještě později.

Bylo stanoveno, že okresní sumář musí okresní komise zaslat předsedovi krajské komise nejpozději do 15. června 1973, krajský sumář musí krajské komise zaslat do 30. června ústřední komisi při Státní knihovně ČSR, datum bylo později opět posunuto

K 15. srpnu 1973 byla prováděna kontrola výsledků prověrky a byly zjištěny tyto údaje:

„I) lidové knihovny a knihovny sledované okresními a krajskými komisemi:

	počet prověřených knihoven .........................		30 048
	zbývá prověřit ještě knihoven ......................		1 862
	počet vyřazených svazků .............................		777 190
II) knihovny resortů (ústředně řízené a sumarizované):
	počet prověřených knihoven .......................	635
	vykázaný počet neprověřených knihoven ....	375
	počet vyřazených svazků ..........................	160 371		“

Podle těchto údajů byla k 15. srpnu roku 1973 většina knihoven pro­věřena.

Ve téže zprávě se také uvádí, že během prověrky se: „objevovaly připomínky k formě rozšiřování seznamů prohibitivní literatury opisováním“. Nepřesnosti vznikaly zejména kvůli zkracování křestních jmen a zvláště v knihovnách, kde nebyly knihovníci kontrolováni, docházelo k chybám, které byly odhaleny při zpracovávání titulových sumářů v okresech, kdy bylo ze seznamu vyškrtnuto „4 789 nesprávně vyřazovaných svazků“.

Ve zprávě se např. uvádí, že jméno Artura Londona (autora knihy Doznání) bylo zaměňovány za jméno Jacka Londona atd.

Lze se domnívat, že některé knihy byly záměrně vyřazeny chybně, aby se zachránily jiné, písemné podklady však pro toto tvrzení samozřejmě nejsou.

Mnoho knihoven rovněž přibalovalo knihy již plesnivé, anebo knihy, kterých se potřebovaly zbavit, jak se zjistilo během jejich zpracovávání v Nučicích. Důvodem byla skutečnost, že odevzdat knihy do sběru by působilo větší starosti, neboť by se musely zbavovat vazeb.

Na str. 10 se zde říká: „Pro usnadnění práce v krajích bylo na zasedání ústřední meziresortní komise 20. června t.r. na návrh ředitele Státní knihovny ČSR rozhodnuto, že kraje zašlou okresní sumáře přímo oddělení zvláštních fondů Státní knihovny ČSR, které se samo postará o zpracování souborného sumáře v celostátním měřítku.“

Tento sumář byl vypracován pod názvem „Sumář knižních titulů vy­řa­zených při prověrce jednotné sítě knihoven ČSR v roce 1973“. Sumář byl určen pouze pro služební potřebu, obsahoval 330 listů. Je řazen jmenně, spolu se jménem autora je uveden i název knihy a vydavatelské údaje. Jednotlivé kraje jsou označeny čísly K1–K8, v posledním sloupci, který je označen písmenem S se uvádí souhrn za všechny kraje.

V tabulce uvádím příklad řazení titulů v sumáři:

 

                                                                                               

Mimo tohoto sumáře byl vypracován i sumář titulů vyřazených z knihoven resortu MK, jak vyplývá z dokumentu „Zpráva o stavu prověrky knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR“ ze dne 5. ledna 1976.

Spolu se sumářem byly vyhotoveny soupisy nesprávně vyřazené lite­ratury v krajích a v resortech, koncem roku 1974 byly předány či zaslány předsedům krajských komisí a zástupcům resortů.

V závěru zprávy o průběhu a výsledcích prověrky knihovních fondů se říká doslova toto: „Vcelku lze konstatovat, že akce spojená s prověr­kami knihovních fondů knihoven jednotné soustavy splnila politické a ideové záměry, jež byly jejím vyhlášením sledovány. Z knihoven byly v poměrně krátké lhůtě vyřazeny nejzávad­nější tituly z období let 1967 až 1969 v rozsahu téměř 1 000 000 svazků, což činí cca 2% celkového fondu.

Vyřazením těchto titulů byly bezprostředně uvolněny regály pro novou, poli­ticky správně orientovanou stranickou a angažovanou literaturu.“ (!) V dokumentu Zpráva o stavu prověrky knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR, z 5. ledna roku 1976 se na straně 3 říká: „MK ČSR centrálně zajistilo v letech 1973–1975 finanční prostředky ve výši cca 20 miliónů Kč na dopl­nění fondů těchto knihoven (knihoven v působnosti resortu MK ČSR) socialisticky angažovanou společensko-vědní literaturou a beletrií.“

 

 

7.2 Reakce ze zahraničí

 

Na vydání Směrnice reagoval i zahraniční tisk. Je paradoxní, ač v období totality nepřekvapující, že většina Čechů o této čistce nevěděla. Krátká zpráva o tom, že v Československých knihovnách probíhá či probíhalo vyřazování „závadných“ knih se objevila v mnoha důležitých evropských denících, např. v rakouském deníku Die Presse (dne 7. srpna roku 1973), dále v deníku The Times a Frankfurter allgemeine Zeitung téhož dne. Podle označení na konci textu pochází zpráva ze zdrojů agentury AFP (Agence France Presse).

Zprávy stručně informují o tom, že v Československu již po několik měsíců probíhá čistka knihoven, že knihy jsou vyjímány rovněž ze jmenných a věcných katalogů, že speciální komise při Státní knihovně ČSR podle instrukcí Ministerstva kultury zpracovává seznamy závadné literatury, že seznamy jsou opisovány ručně a celá akce je držena v tajnosti. Ve zprávách je rovněž uvedeno, o jaké knihy jakých autorů se zhruba jedná.

 

 

7.3  2. a 3. etapa (1974–1976)

 

Do druhé etapy „čistek“ měla původně spadat: „literatura vyřazená z fondů knihoven jednotné soustavy v 50. letech (po jejím přezkoumání a přehodnocení) a další literatura, která nebyla zahrnuta do seznamu č. 1, ale byla stažena z univerzálního fondu Státní knihovny ČSR (např. literatura k Slovenskému národnímu povstání apod.“

Ve třetí etapě se mělo jednat o literaturu napsanou v cizím jazyce s protistátním či politicky závadným obsahem, která se týkala převážně pouze Státních vědeckých a krajských knihoven. Podle dalšího dostupného dokumentu však byly tyto etapy roku 1975 sloučeny.

Jak vyplývá z výše uvedeného materiálu realizování I. etapy se velmi protáhlo, na straně 4 se zde praví: „Realizací těchto opatření (soustředění vyřazené literatury do centrálních depozitářů a rozdělení vyřazené literatury do pěti skupin, které budou uvedeny níže) bude ukončena I. etapa prověrky knihovních fondů jednotné soustavy knihoven ČSR.“

Z dopisu, který dne 5. ledna roku 1977 zaslal ředitel Státní knihovny ČSR, Jaroslavu Lipovskému, vedoucímu oddělení knihoven na Ministerstvu kultury ČSR vyplývá, že další etapy, které byly plánovány již byly v podstatě splněny: „Jednak byla očista fondů knihoven od závadné a proti­státní literatury domácího původu dokončena již v etapě první, jednak byla cizojazyčná literatura tohoto charakteru v uplynulém období rovněž přeřazena do OZF, resp. je do nich průběžně po jejím nabytí zařazována (podle pokynů Ministerstva vnitra). Proto se SK ČSR domnívá, že po dokončení úkolů vyplývajících z 1. etapy prověrek (dořešení dalšího osudu literatury vyřazené z fondů, systému depozitních skladišť apod.) by měla být nastoupena etapa pozitivní práce se závadnou, resp. pozitivní literaturou.“

Ve 2. čtvrtletí roku 1974 byl na základě seznamu závadné literatury č. 1 vypracován návrh seznamu protistátní literatury, který byl koncem června téhož roku předložen Ministerstvu kultury ČSR. Ještě v roce 1976 je v materiálu pod bodem 3 psáno: „Byl vypracován návrh seznamu protistátní literatury, která bude podle Směrnic MK ČSR č.j. 9695/1972 soustředěna do SK ČSR a ÚML ÚV KSČ. Návrh seznamu by předložen na poradě oddělení knihoven MK ČSR dne 8. 11. 1976“. Ve zprávě o stavu prověrky knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR z 5. 1. roku 1977 je uvedeno: „návrh seznamu protistátní literatury předkládáme v příloze ke schválení“. Další informace o tomto seznamu nejsou dostupné.

Oddělení zvláštních fondů ČSR během II. pololetí roku 1974 a zejm. v roce 1975 rozšířilo spolupráci s externími spolupracovníky, hlavně pro účely recenzování a posuzování zahraničních dokumentů. K tomu se v archivních materiálech uvádí:

„Při mnoha jednáních pro obnovu a rozšíření činnosti komisí (míněno ko­misí pro posuzování ideově závadné a zastaralé literatury – vlastní poznámka) (např. bylo jednáno se Svazem českých spisovatelů, Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV, Ústavem teorie a dějin umění ČSAV, Ústavem pro filosofii a sociologii ČSAV, Ústavem státu a práva ČSAV, filosofickou fakultou UK, Vysokou školou politickou ÚV KSČ, přírodovědeckou fakultou UK, ÚML Českého vysokého učení technického, Ministerstvem vnitra, Ústavem mezinárodních vztahů, s nakladatelstvími Čs. spisovatel, Albatros, Odeon aj.), se pracovníci oddělení zvláštních fondů Státní knihovny ČSR setkali velice často s nepochopením, nechutí i přímým odmítnutím, jak institucí, tak i jednotlivých pracovníků“.

Zachoval se také „Přehled aktivních členů a spolupracovníků odborných komisí k 31. 12. 1974“, kteří tvořili celkem čtyři komise:

 

1)               Komisi pro ekonomii

2)    Komisi pro historii a dějiny MDH (mezinárodní vztahy, poli­tika)

3)    Komisi pro filosofii, sociologii, vědecký komunismus a psycho­logii

4)    Komisi pro beletrii, literární vědu, umění a vědy o umění, hudební literaturu

5)               Komisi pro právo

V přehledu se uvádí: „Celkem bylo za 2. pololetí 1974 zpracováno 136 posudků, z toho:

62 v komisi pro historii a dějiny MDH

 9   v komisi pro beletrii, literární vědu, umění…

24 v komisi pro filosofii, sociologii, věd. komunismus…

13  v komisi pro právo

24 v komisi pro ekonomii“

 

Ve 2. čtvrtletí roku 1974 oddělení zvláštních fondů vypracovalo a koncem června téhož roku Ministerstvu kultury ČSR předložilo návrh seznamu knihoven, které mohou i nadále uchovávat ideově závadnou literaturu ve zvláštních fondech. V archivu Národní knihovny se nalézají dvě verze návrhů knihoven, které mohou mít zvláštní fond. Ani u jednoho z těchto dokumentů není uvedeno přesné datum, ač první z dokumentů je velmi pravděpodobně výše uvedeným materiálem. Z materiálu nevyplývá, zda tento návrh byl schválen či ne.

V přehledu plnění nejdůležitějších úkolů (podle plánů SK ČSR) je uvedeno:

„Schválit návrh seznamu knihoven s právem oddělení zvláštních fondů a vystavit těmto knihovnám příslušná pověření.“ Dále se říká: „Návrh seznamu knihoven s právem oddělení zvláštních fondů byl předložen na poradě oddělení knihoven MK ČSR dne 8. 11. 1976. MK ČSR má podle Směrnic č.j. 9695/1972 o zvláštních fondech tiskovin v knihovnách jednotné soustavy právo pověřit příslušné knihovny zřízením oddělení zvláštních fondů“. Není jasné, zda se jedná o opětovné přehodnocení počtu těchto knihoven či pouze o zpoždění ve schvalování tohoto návrhu, což je pravděpodobnější. Návrh byl předložen ke schválení dne 5. 1. roku 1977, jak vyplývá z dokumentu „Zpráva o stavu prověrky knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR.“

Také z dokumentu „Zpráva o stavu prověrky knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR a návrhy koncepce další práce s literaturou, která je v těchto fondech uložena“, který je datován dne 3. listopadu roku 1976, vyplývá, že ještě stále nebyly splněny některé úkoly, které měly být splněny již dříve. Hlavní úkoly byly stanoveny takto:

„1)                  Schválit návrh seznamu knihoven s právem zvláštních fondů.

2)                 Schválit návrh seznamu protistátní literatury.

3)  Stáhnout protistátní literaturu do Státní knihovny ČSR a ÚML ÚV KSČ.

4)  Schválit vybudování centrálních depozitářů v jednotlivých krajích a do těchto depozitářů soustředit knihy vyřazené při prověrce knihoven jednotné soustavy ČSR.

5)  Doplnit Pokyny článkem o tom, že během doby se může publikace ztra­tit nebo nabýt charakter zvláštního fondu.

6)  Zajistit Státní knihovně ČSR možnost získávat ze zahraničí všechny tituly objednané pro zvláštní fondy, na něž má právo, zvláště bohemika.“

 

„Cenzoři“ tak stále naráželi na odpor, byť pasivní – jak je pro normali­zační období typické, mnoha z těch, kterých se Směrnice týkala.

 

 

7.4 Otázka depozitářů

 

Otázka depozitářů byla řešena již na zasedání ústřední komise v červnu roku 1974, kde bylo „přijato opatření o zřizování depozit v okresech, ve kterých mají být fondy vyřazené z knihoven spravovaných národními výbory s termínem ukončení této akce 30. září 1974. Předsedové krajských komisí byli požádáni, aby do konce října zaslali Státní knihovně ČSR o splnění tohoto opatření písemnou zprávu. Ke dni 5. ledna 1975 tak učinily jen kraje Severomoravský a Jihomoravský. V ostatních krajích ČSR byla proto situace zjišťována buď osobními návštěvami pracovníků OZF SK ČSR nebo telefonicky.“

Ze zpráv „Stav okresních depozit a svozů vyřazené literatury ke dni 20. 12. 1974“ a „Přehled o stavu budování depozitních skladišť literatury vyřazené z fondů knihoven. (K 31. říjnu 1975)“ je zřejmé, že před­pokládané ukončení 30. září 1974 bylo velmi optimistické. Důvody tohoto prodloužení mohou být mimo oficiální i záměrné, zajištění prostor by nemuselo činit takový problém, opět je to však pouze dohad.

V červnu roku 1976 byl na poradě oddělení zvláštních fondů projednán návrh na rozmístění depozitářů. Současně bylo jednáno o seznamu titulů, které mohou být – pokud tomu nebrání politické důvody – vráceny. „Tím by se značně snížil požadavek na rozlohu skladištních prostor.“

V dokumentu se dále uvádí: „Původní návrhy seznamů, které byly připra­veny v 1. pololetí 1976, byly přepracovány na základě usnesení porady oddělení kniho­ven MK ČSR ze dne 8. 11. 1976 a vyřazená literatura byla rozdělena do pěti skupin:

1)     Literatura protistátního charakteru, která bude pode Směrnic MK ČSR č.j. 9596/1972 soustředěna do SK ČSR a ÚML ÚV KSČ (Ústav marxismu-leninismu Ústředního výboru Komunistické strany Československa).

2)     Literatura omylem vyřazená, jež bude neprodleně vrácena do příslušných knihoven.

3)     Publikace autorů, jejichž práce mohou být postupně vráceny do knihoven k běžnému půjčování, pokud tomu již nebrání politické důvody.

4)     Tituly trvalé umělecké, literární a odborné hodnoty, s jejichž vrácením se do knihoven počítá, ale které nelze okamžitě vrátit vzhledem k dosud trvající nepřátelské politické aktivitě autorů.

5)     Politicky zastaralá a závadná literatura, s jejímž vrácením se do knihoven k běžnému půjčování již nepočítá a s níž bude naloženo pode platných Směrnic.“  Tento seznam obsahoval asi 170 000 svazků.

O tomto návrhu jednala dne 16. 11. 1976 na své poradě ústřední komise a jednomyslně jej přijala.

„Rovněž byl schválen návrh na soustředění vyřazené literatury do centrálních depozitářů v jednotlivých krajích a převedení do správy SK ČSR.“ V dokumentu se též praví, že v březnu roku 1976 byl na poradě oddělení zvláštních fondů projednán seznam titulů, které lze navrátit do fondů knihoven. Dne 8. 11. 1976 byl návrh na poradě oddělení knihoven MK ČSR přepracován a doplněn. Je zde uvedeno, že se to týká asi 167 000 svazků.

Do seznamu titulů „trvalé umělecké, literární a odborné hodnoty, s jejichž vra­cením se do knihoven v budoucnosti počítá“ spadalo podle výše citovaného dokumentu asi 335 000 svazků.

 

 

7.5  Svozy do Nučic

 

Během roku 1977 a 1978 byly víceméně realizovány úkoly, které byly vytyčeny v letech předešlých. Ve Zprávě z 5. 1. 1978 je zmíněno, že do konce roku 1977 „zašlou krajské knihovny a státní vědecké knihovny oddělení zvláštních fondů Státní knihovny ČSR katalogizační lístky literatury, zařazené do jejich zvláštních fondů“. Jedná se sice o úkol, který měl být již dávno splněn, ale úkoly, které byly vytyčeny pro rok 1978 ukazují, že se začalo pomalu přistupovat k práci s fondy.

 

V roce 1978 byly plánovány tyto úkoly:

1)   Připravit návrh na vytvoření ediční řady bibliografických informací ze zvláštních fondů.

2)  Pokračovat v budování souborného katalogu zvláštních fondů v ČSR dokončením evidence záznamů došlých do SK ČSR a průběžným zpracováváním záznamů nově docházejících. (…)

3) Soustředění literatury do ústředního depozitáře.

4) Metodická práce v oblasti zvláštních fondů.

5)  Spolupráce s vědeckou knihovnou ÚML ÚV KSČ v oblasti získávání antikomunistické, emigrantské a maoistické literatury a informační činnosti o této literatuře pro potřeby stranických a státních orgánů podle dohody, která bude dodatečně uzavřena.“

 

Jak vyplývá z dokumentu „O zvláštních fondech“, který byl vytvořen ve Státní knihovně roku 1990, depozitáře na úrovni krajů, o kterých jsem se zmiňovala, nebyly nikdy vytvořeny „a tak Ministerstvo kultury nařídilo SK ČSR soustředit nežádoucí literaturu do nučické haly“. V materiálu je uvedeno, že Státní knihovna s tímto opatřením nesouhlasila.

Soustřeďování literatury do ústředního depozitáře bylo zahájeno 10. 5. 1978, literatura byla svážena do 3. haly v Nučicích. „V letech 1978 až 1980 byla svezena literatura ze všech českých krajů. Celkem bylo soustředěno v ústředním depozitáři cca 520 tis. svazků neprofilové literatury.“

V dokumentu se dále říká: „Již v průběhu svozů byly zahájeny práce na třídění svezené literatury. Do konce roku 1982 bylo roztříděno cca 150 tis. svazků. (…) Protože kapacita depozitáře je dnes již zcela vyčerpána a není možné do něj soustřeďovat další literaturu, nebylo možno provést soustřeďování literatury ze Severomoravského a Jihomoravského kraje.“

Celá akce byla držena v tajnosti a nebyly o ní publikovány ani zve­řej­ňovány žádné informace, jak vyplývá mj. z krátké zprávy dr. Mirka Velinského

Zajímavé je, že již po svezení literatury z krajů Severočeského (roku 1978), Západočeského (roku 1978), Jihočeského (roku 1979) upozorňovala dr. Kalašová na to, že kapacita haly, ve které se po těchto svozech nacházelo 230 tis. svazků, je již zcela vyčerpána. V tomtéž dokumentu se také říká, že: „byly mezi tuto literaturu zařazeny i další tituly, kterých se zřejmě knihovny nemohly zbavit jiným způsobem. (Nejedná se pouze o evidentní chyby a omyly).“ Zpráva mluví dokonce o tom, že se jedná o 20% z literatury, která byla zatím do Nučic svezena.

Z dokumentu vyplývá, že s platností od 1. července 1980 neměli do haly přístup: „kromě pracovnic odd. III/9, dr. Velinského, s. Charvátové a s. Pekárka další pracovníci Státní knihovny ČSR.“ Jako důvod je uvedeno, že pohyb pracovníků vzhledem k množství svazků nelze kontrolovat.

Situace knih v Nučicích byla zejména konce 80. let mnohdy celkem oprávněně kritizována (hlavně v samizdatových časopisech, od roku 1989 i v novinách). Jak mi však sdělil ve výše citovaném rozhovoru dr. Vít Richter, knihy zde sice plesnivěly, ale ne pouze zvláštní fondy, ale i ostatní knihy, které zde byly uloženy, což bylo dáno nevhodností nučických hal pro ukládání literatury. Dále uvedl, že pokud zde byly nějaké knihy páleny, jednalo se pouze o knihy plesnivé, či o knihy, které do zvláštních fondů nepatřily, určitě se však nejednalo o úmyslné ničení zvláštních fondů.

Jak vyplývá z rozhovoru s dr. Šnýdrem, ředitelem odboru správy knihovních fondů NK ČR, většina knih zůstala v Nučicích zabalena do balíků se jménem knihovny. Koncem 80. let byly balíky rozbalovány a knihy řazeny podle autorů na regály.

Knihovny byly vyzvány, aby si pro své knihy přijely. Dle slov dr. Šnýdra však mnoho knihoven nejevilo o knihy zájem.

Knihy, které v Nučicích zůstaly, si částečně ponechala Národní knihovna, zbytek byl odvezen do sběru. Jednalo se z velké části o knihy zastaralé nebo o knihy, které po roce 1989 vyšly v novém nákladu.

 

 

7.6 Postupné uvolňování zvláštních fondů

 

Roku 1981 započala Státní knihovna práci na přehodnocování seznamu literatury. Pokyn pocházel s největší pravděpodobností z „vyšších míst“. „V této souvislosti se obrátila (Státní knihovna) na ředitele nakladatelství, která vyřazenou literaturu vydala, se žádostí o posouzení literatury z nových hledisek.“ Dopisy nakladatelům byly odeslány ze Státní knihovny ČSR dne 14. května roku 1981. Zatímco v dostupné Zprávě se píše, že dopis byl zaslán do nakladatelství: „Academia, Československý spisovatel, Melantrich, Mladá fronta, Naše vojsko, Panorama, Svoboda“, v Archivu Národní knihovny byly nalezeny dopisy pro tato nakladatelství: „Naše vojsko, Academia, Československý spisovatel, Melantrich, Mladá fronta, Panorama, Svoboda, Lidové nakladatelství, Odeon, Vyšehrad, Práce, Horizont“. Nedokáži si tuto skutečnost vysvětlit, neboť dr. Hekrdlová, vedoucí Archivu Národní knihovny potvrdila, že všechny dopisy byly z Národní knihovny odeslány.

V dopise se říká:

 

„Vážený soudruhu řediteli, (ředitelé jednotlivých nakladatelství)

 

v minulých letech byla z fondů knihoven jednotné soustavy vyřazena literatura, kterou na počátku 70. let nebylo vhodné z politických nebo odborných důvodů rozšiřovat. Mezi těmito publikacemi byly i některé tituly, které vydalo Vaše nakladatelství. Protože v posledním období mohlo dojít k řadě změn v hodnocení této literatury, žádáme vás o laskavé vyjádření, zda některé z níže uvedených titulů lze navrátit do knihoven k běžnému půjčování.

 

S pozdravem

                             ředitel Státní knihovny ČSR“

 

„Do konce roku 1982 obdržela Státní knihovna ČSR odpověď od nakladatelství Academia, Melantrich, Naše vojsko a Panorama“, stejná situace byla i v roce 1984. V archivu Národní knihovny byly nalezeny odpovědi pouze z nakladatelství Naše vojsko, Academie a Panorama, což samozřejmě neznamená, že odpověď z nakladatelství Melantrich neexistovala. Všechny doručené odpovědi (bez znalosti odpovědi z Melantrichu) jsou záporné.

V dubnu roku 1981 se Státní knihovna ČSR: „obrátila na vedení Svazu českých spisovatelů se žádostí o zhodnocení seznamu z nových hledisek, ale přes písemnou urgenci dosud neobdržela odpověď“. Odpověd Státní knihovna neobdržela ani do 12. 10. 1989.

V tomtéž dokumentu jsou zmíněny úkoly, které plní oddělení zvlášt­ních fondů. Je zde například zmíněno, že je stále budován sou­borný katalog zvláštních fondů na území ČSR či „zpracovávána dokumentace ze zahraničních periodik na vybraná aktuální témata“.

V závěru jsou vytyčeny tyto úkoly:

1)  „Projednat se Svazem českých spisovatelů revizi literatury vydané nakladatelstvím Československý spisovatel, která byla podle schválených seznamů z roku 1972 vyřazena z fondů knihoven jednotné soustavy ČSR s tím, že tituly, u nichž pominuly důvody k jejich zařazení do zvláštních fondů, budou vráceny příslušným knihovnám.“

2)  „Podpořit u KNV (krajských národních výborů) v Jihomoravském a Severomoravském kraji požadavek Státní knihovny ČSR o vytvoření celokrajských depozitářů pro zvláštní fondy. Kromě toho, že kapacita ústředního depozitáře je již zcela vyčerpána, jeví se toto řešení jako účelnější a ekonomičtější.“

3)   „Svolat do konce 1. pololetí 1983 poradu předsedů krajských prověrkových komisí a projednat s nimi návrhy na další práci s literaturou uloženou v oddělení zvláštních fondů.“

Ještě v roce 1987 neobdržela Státní knihovna ČSR odpověď od Svazu českých spisovatelů, což je uváděno jako důvod proč „nemohla být dosud uvolněna díla autorů, kteří v poslední době opět začali publikovat (např. D. Hamšík, J. Foglar, J. Šotola)“. V závěru jsou navržena tato opatření:

1)  „Pokud jde o vědeckou a odbornou literaturu, Státní knihovna ČSR požádá příslušné vědecké ústavy ČSAV o posouzení literatury zařazené do zvláštních fondů, z oblasti jejich specializace.

2)   Pokud jde o krásnou literaturu, doporučujeme uspořádat schůzku zástupců MK ČSR, Svazu čs. spisovatelů a SK ČSR, na níž by byl do­hodnut postup při přehodnocování beletrie. Doporučujeme však, aby tuto schůzku svolalo MK ČSR.

3)  Navrhujeme přehodnocení seznamu vyřazené literatury z hlediska vhodnosti opětného zařazení do běžného knihovního fondu (…)“

 

6. ledna roku 1988 napsal dr. Jaromír Hořec, CSc. článek: „O stavu našich knihoven“. Článek byl vydán patrně v samizdatu. Autor popisuje situaci ve zvláštních fondech od počátku roku 1970 do současnosti. Nalezla jsem i dokument, který vyvrací či upřesňuje některé body článku, jedná se o dokument vytvořený ve Státní knihovně. Dokument neobsahuje žádné označení, mimo jednacího čísla a data (což je celkem běžné) chybí i nadpis.

V dokumentu z 12. 10. 1989 se mimo snahy ředitele Státní knihovny ČSR z května 1981, kdy kontaktoval ředitele nakladatelství, i mimo snahy o kontakt se Svazem českých spisovatelů, uvádí, že „ještě v říjnu 1988 se ředitel SK ČSR obracel na příslušnou správu MK ČSR s upozorněním na neuspokojivý stav v této oblasti. Upozorňoval na stále neúnosnější situaci v oblasti zvláštních fondů s poukazem na to, že zde jsou uložena i díla autorů, kteří jsou již delší dobu členy Svazu spisovatelů.“ Z materiálu vyplývá, že v únoru roku 1989 byla zahájena 1. etapa navracení knih z ústředního depozitáře do příslušných krajských knihoven „během této a dalších dvou etap bylo celkem vráceno 24 700 svazků.“

Z dopisu, který dne 4. ledna roku 1989 zaslal ředitel Státní knihov­ny ČSR, dr. Josefu Švagerovi, řediteli Správy pro kulturně výchovnou činnost a ochranu kulturního dědictví Ministerstva kultury ČSR vyplývá, že dne 10. ledna roku 1989 má na zasedání ve Státní knihovně dojít k přehodnocení zvláštních fondů.

Zvláštní fondy byly definitivně uvolněny až po politických a společenských změnách, a to rozhodnutím ministra kultury ČSR dne 27. listopadu roku 1989.

V dokumentu „Postup při uvolňování zvláštních fondů“ jsou uvedeny tři etapy, které mají vést k navrácení knih z depozitáře v Nučicích (pro kraje Středočeský, Jihočeský, Západočeský, Severočeský a Východočeský).

V kompetenci jednotlivých státních vědeckých knihoven, které knihy přebíraly, již byl způsob zpřístupňování – absenčně i prezenčně – protože existovala obava z toho, že o navrácené publikace bude veliký zájem. Ze slov dr. Šnýdra vyplývá, že o knihy téměř žádný zájem nebyl.

Knihovnám bohužel nemohly být navráceny tytéž knihy, které musely vyřadit. Ve výše uvedeném dokumentu jsou pro to uvedeny tři různé důvody:

„a)    předchozí redistribuce rovněž probíhala bez ohledu na příslušnost k jednotlivým knihovnám;

b)    menší část fondů napadených plísní bylo nutno skartovat; hlavní příčinou bylo nevhodné uložení knih v jednotlivých okresech (sklepy a jiné vlhké prostory) a také použití igelitových pytlů na zabalení knih;

c)    řada knihoven do balíků zabalila místo požadovaných titulů makulaturu.“

 

Uvolněním periodik byla pověřena Státní knihovna ČSR a pro Slovensko Univerzitná knižnica v Bratislavě, která jako jediná mohla „zakázaná“ periodika odebírat. Nutno dodat, že existuje i dokument, který obsahuje: „Seznam funkcionářů a organizací, kterým je uvolňován objednaný zahraniční tisk, i když je vydán zákaz jeho dovozu a rozšiřování v ČSSR, neboť svým obsahem porušuje chráněné zájmy ČSSR“. V seznamu jsou uvedena jména nejvyšších představitelů Komunistické strany, z Předsednictva ÚV KSČ se výjimka týkala všech.

Dne 11. prosince 1989 Federální úřad pro tisk a informace zrušil všechny zákazy dovozu a šíření zahraničního periodického tisku. Proběhlo postupné uvolnění literatury jak z Nučic, tak z krajských depozitářů či z oddělení zvláštních fondů jednotlivých knihoven. Spolu s rozvozem knih jednotlivým knihovnám ustal i zájem o zvláštní fondy a od počátku 90. let o nich nebylo již téměř nic publikováno.

 

 

 

^8.1 Situace v ČSAV před a po vydání Směrnice č.j. 9695/72

 

Při zpracování této kapitoly je využíváno materiálů, které mi byly poskytnuty v Archivu Akademie věd, ze složky Základní knihovny – Ústředí vědeckých informací ČSAV.

Ještě před vydáním Směrnice č.j. 9695/72 se v dopise řediteli Ústavu práva ČSAV k jejímu obsahu vyjádřil ředitel ZK-ÚVI ČSAV. Jeho připomínky se dají shrnout do těchto bodů:

1)   K § 2 odst. (2) [9] , že zvláštní fondy by měly být zřízeny i v: „knihovnách ústavů Akademie, kde se řeší výzkumné úkoly, jež bojují s buržoásními, revisionistickými a antikomunistickými ideologiemi“, což může být interpretováno jako zjevná snaha o to, aby by zvýšen počet knihoven s právem zvláštních fondů. Jak bylo uvedeno již dříve, v Pokynech, které tuto Směrnici doprovázely byla tato skutečnosti již upravena.

2)   K § 5 [10] , kde by bylo „vhodné, aby právo výpůjčky ze zahraničí a dodání publikací se závadným politicko-ideovým obsahem měly i akademické knihovny, jež mají právo zřídit zvláštní fond“.

 

Dne 25. května 1972 byl z Ministerstva kultury odeslán dopis, ve kterém je ředitel Základní knihovny zván na zasedání ústřední resortní komise, které bylo plánováno na 31. května 1972. Na programu mělo být:

„1)  zprávy předsedů resortních komisí o organizační přípravě k zajištění prověrky;

2)  diskuse k bibliografickému katalogu Literatura závadného politicko-ideového a protistátního charakteru.“

Podobné zasedání bylo svoláno i 22. června 1972, byly na něj pozváni i před­sedové krajských komisí. Zde měli: „předsedové ústředních resortních komisí, jakož i předsedové krajských komisí předložit písemné zprávy, jak je akce v oblasti jejich působnosti zajištěna“. Z důvodu nedostatku materiálů – nebyla k dispozici zpráva, kterou za ČSAV ředitel Základní knihovny předkládal ani zápis z jednání – nelze říci, zda zpráva byla skutečně předložena a jaké informace obsahovala.

Pravděpodobně na základě pokynů získaných na jmenovaném zasedání ze dne 25. 5. 1972, dne 30. 5. 1972 poslal (či předal) ředitel ZK-ÚVI ČSAV generálnímu sekretáři ČSAV informace o tom, co je třeba učinit ve smyslu Směrnice č.j. 9695/72. Jsou zde zmíněny tyto základní okruhy:

1)   V každém resortu má být zřízena resortní komise.

2)    Závadná literatura bude uložena buď ve zvláštním fondu nebo je nutné ji zabalit do balíků a zapečetit.

3)    Ministerstvo kultury z důvodu zabezpečení jednotného postupu zřídilo ústřední komisi – za ČSAV členem jmenován ředitel ZK-ÚVI ČSAV.

4)    Bude třeba v ČSAV jmenovat resortní komisi, v níž mají být zastoupena všechna společenskovědní pracoviště a několik odborníků z oblasti věd přírodních a technických.

K tomu je zcela dole je připsána tato poznámka: „Z resortní komise by bylo možno příp. vynechat zastoupení některých společensko-vědních pracovišť (např. Kabinet cizích jazyků, Ústav teorie a dějin umění, Archeologický ústav apod.).“

5)   Je zde zmíněno, že: „návrhy na členy by byly vyžádány od ředitelů společenskovědních pracovišť; u odborníků z oblasti přírodních a technických věd by členy navrhli členové presidia, zástupce z oblasti lékařských věd Dr. Kusák“.

 

6)    Bude nutné také požádat Ministerstvo kultury o povolení ke zřízení zvláštních fondů, a to tam, kde byly již dříve. [11]

7)    Bude třeba: „Požádat ředitele všech pracovišť, aby jmenovali do konce června pracovní skupiny o počtu 3-4 pracovníků. Tyto skupiny by zajišťovaly realizaci Směrnice Ministerstva kultury ČSR v knihovnách jednotlivých pracovišť. Pokyny by byly přenášeny resortní komisí ČSAV.“

 

V Československé akademii věd vznikla – jak nařizovala Směrnice – resortní komise pro prověrku knižních fondů knihoven ČSAV.

Dne 10. 7. 1972 napsal ředitel ZK-ÚVI ČSAV sdělení pro generálního sekretáře ČSAV, ve kterém byl obsažen návrh pracovníků do resortní komise. Pět členů bylo navrženo členy presidia, deset členů řediteli ústavů a tři členové ředitelem Základní knihovny. Ve spodní části dokumentu je poznámka z 13. 7. 1972, že: „Po projednání s vedoucí kádrového útvaru (…) není námitek k jejich jmenování do resortní komise.“

Dne 22. 6. 1972 byl z Ministerstva kultury odeslán dopis, kterým byl jmenován ředitel ZK-ÚVI ČSAV členem Ústřední meziresortní komise. Dopis říkal toto:

„Vážený soudruhu,

s přihlédnutím k § 8 odst. 2 zákona ze dne 9. června 1959, č. 53 Sb. o jednotné soustavě knihoven jmenuji Vás členem ústřední (meziresortní) komise pro řízení prověrky knihovních fondů knihoven jednotné soustavy.“ [12]

Ředitelem ústřední (meziresortní) komise Ministerstva kultury byl Jaroslav Lipovský a to až do té doby, kdy tato komise byla nahrazena „Ústřední meziresortní komisí pro řízení prověrky knihovních fondů při Státní knihovně ČSR“, v roce 1973, jejímž ředitelem se stal ředitel Státní knihovny ČSR. Složení komise však zůstalo téměř nezměněno, bylo pouze doplněno.

Dne 16. 6. 1972 byly do některých ústavů ČSAV, na adresu ředitelů či „dočasných“ ředitelů zaslány dopisy tohoto znění:

 

„Vážený soudruhu řediteli,

 v současné době připravilo Ministerstvo kultury ČSR Směrnice, jež se týkají zřizování zvláštních fondů tiskovin s protistátním nebo závadným politicko-ideovým obsahem a jednotného postupu při jejich uchovávání. Směrnice se týkají všech resortů a tedy i ČSAV, přičemž v pokynech k Směrnicím je stanoveno, že prověrky v knihovních sítích jednotlivých resortů mají být zajišťovány resortními komisemi.

Protože i v ČSAV je resortní komise podle pokynů Ministerstva kultury zřizována, dovoluji si obrátit se na vás s žádostí, abyste do této komise navrhl odpovědného pracovníka Vašeho ústavu.

Tento návrh zašlete urychleně, nejpozději do 25. června 1972, na adresu – Základní knihovna – ÚVI ČSAV, k rukám ředitele, Praha 1, Národní třída 3.“

 

Podepsán je generální sekretář ČSAV, člen korespondent.

 

Dopisy tohoto znění byly odeslány do těchto ústavů:

– Československo–sovětský institut ČSAV

– Ekonomický ústav ČSAV

– Orientální ústav ČSAV

– Slezský ústav ČSAV

– Ústav československých a světových dějin ČSAV

– Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV

– Ústav pro filosofii ČSAV

– Ústav státu a práva ČSAV

– Ústav vědeckého ateismu

– Encyklopedický institut ČSAV

 

Během června, července a srpna roku 1972 byly navrženým a kádrově schváleným členům, generálním sekretářem poslány jmenovací dekrety.

Jmenovací dekrety obdrželo (resp. v Archivu Akademie věd bylo nalezeno) celkem 16 členů ústavů Akademie věd (v tabulce je uvedeno datum jmenování, popř. odmítnutí tak, jak jsou tyto dekrety uloženy v Archivu Akademie věd ve složce Základní knihovna – Ústředí vědeckých informací).

Celkový počet členů resortní komise v ČSAV byl pravděpodobně 18, jak vyplývá z dokumentu: „Seznam členů resortní komise pro prověrku knižních fondů knihoven ČSAV“.

 

Všichni navržení a schválení členové resortní komise obdrželi jmenovací dekret tohoto znění:

 

„Vážený soudruhu,

s přihlédnutím k materiálům Ministerstva kultury ČSR ‚Směrnice o zvláštních fondech tiskovin a práci s tiskovinami s protistátním nebo závadným politickým obsahem‘ a ‚Pokyny k prověrce knihovních fondů knihoven jednotné soustavy‘ zřizuji resortní komisi, jež má v rámci Československé akademie věd koordinovat práci, vyplývající ze Směrnice a Pokynů.

Na základě návrhu ředitele Vašeho pracoviště jmenuji Vás členem resortní komise Československé akademie věd a věřím, že se této funkce zhostíte vzhledem ke svým politickým a odborným zkušenostem co nejlépe.“

 

 

8.2 Naplňování Směrnice č.j. 9695/72

 

Jednotlivá pracoviště ČSAV se proti Směrnicím a Pokynům bránila. Za všechny budu citovat několik vět z dopisu ředitele Ekonomického ústavu řediteli Základní knihovny ČSAV, který byl napsán dne 4. 1. 1973:

„Kdybychom v našem ústavu se přísně řídili pokyny pro vyřazování knih a tiskovin (č. 2 Pokynů a par. 1 Směrnic) museli bychom vyřadit cca 50% fondů, což činí 10 000 kn.j. Upozorňujeme, že v takovém případě bychom nemohli plnit velkou část plánovaných úkolů – zejména VI. odboru zabývajícího se výzkumem politické ekonomie kapitalismu a kritikou buržoazních ekonomických teorií“.

Dále je uvedeno: „Bereme s povděkem úvahu, že Komise pro prověrku kniž­ních fondů na svém posledním zasedání 20. 11. t.r. se usnesla, požádat akademika Kožešníka a gener. sekretáře Frimla o příslušné jednání na ÚV KSČ a na předsednictvu vlády v tom směru, aby byl vzat v úvahu specifický charakter vědecké práce a Směrnice a pokyny pro vyřazování fondů byly upřesněny – co se týče vymezení šíře a hloubky jejich politicko-ideové závadnosti a stanovení významu nových ve Směrnicích použitých termínů jako např. ‚propagující‘ atd. Domníváme se, že je nezbytné přihlédnout při tom ke skutečnosti, že politicko-ideový rozhled a informovanost odborného a vědeckého pracovníka společenských věd – získaný předchozím vzděláním a praxí – se diametrálně liší od běžného uživatele lidové knihovny; z tohoto hlediska je třeba Směrnice příslušně odstupňovat.“

Pomineme-li fakt, že vše, co je v tomto dopise napsáno, je zajisté pravdivé, můžeme opět z dopisu pociťovat jistou snahu o „záchranu“ dokumentů před jejich zařazením do zvláštních fondů, které Ekonomický ústav zřizovat mohl, čímž by se jejich zprostředkovávání badatelům stalo obtížnějším.

 

 

8.3      Zasedání ústřední meziresortní komise za účasti představitelů ČSAV a zasedání resortní komise ČSAV

 

Zachovaly se stručné zápisy z 1. a 2. „Schůze resortní komise pro prověrku knižních fondů v ČSAV“, ze dne 15. 8. 1972 a 20. 11. 1972 (o které jsem se zmiňovala již ve výše citovaném dopisu ředitele Ekonomického ústavu).

Na 1. schůzi se projednávaly tyto body:

1)  „Členové komise byli seznámeni s postupem orgánů ČSAV před ustanovením komise“ (postup orgánů ČSAV mi však není z důvodu nedostatku materiálů znám).

2)  Všichni přítomní členové se vyjádřili ke Směrnici MK ČSR a ke krokům, které byly zatím podniknuty.

Ze všech připomínek vyplývá, že byla snaha o to, aby – byť jen určitému okruhu vědců, popř. studentům – bylo literaturu (samozřejmě presenčně) možno půjčovat.

 

Na 2. schůzi byli členové informováni o těchto novinkách:

1)    Zatím nebude vydán Seznam závadné literatury (definitivně byl schválen – jak jsem již zmiňovala – 12. 4. 1973).

2)    Ještě nebudou rozeslána (oproti plánu ve Směrnici) povolení o zřízení zvláštních fondů.

3)    Ředitel Základní knihovny byl pověřen, aby podal zprávu o stavu zvláštních fondů předsedovi ČSAV „aby mohl jednat se stranickými orgány“ a generálnímu sekretáři ČSAV; „bylo by účelné obrátit se znovu na ministra kultury ČSR“.

4)    Během diskuse zdůrazňovali členové komise, že je nutné: „zachování zvláštních fondů na pracovištích ČSAV při respektování Směrnice Ministerstva kultury ČSR“.

5)    Byl rovněž doplněn a upraven návrh na interní směrnice ČSAV.

 

Je k dispozici ještě „zápis ze třetí schůze resortní komise pro prověrku knižních fondů v ČSAV“, která se konala dne 6. 4. 1973.

Zde byli členové komise seznámeni s těmito skutečnostmi:

1)    Ředitel Základní knihovny ČSAV předložil zprávu o stavu zvláštních fondů předsedovi ČSAV i generálními sekretáři ČSAV.

2)    Ministr kultury dr. Brůžek schválil žádost generálního sekretáře ČSAV, člena korespondenta, o zachování zvláštních fondů ve vybraných knihovnách ČSAV.

3)    Členové byly také seznámeni s návrhem dopisu Předsedy komise ředitelům pracovišť, kde jsou zachovány zvláštní fondy.

4)    Předseda komise byl pověřen, aby požádal s. Lipovského o zodpovězení otázek, kdy bude: „vydán seznam závadné literatury“ a „zda budou vydávány seznamy protistátní literatury“.

5)     „Komise schválila návrh interního pokynu ČSAV pro práci se závadnými knihami na pracovištích, kdy bylo povoleno zachovávání zvláštních fondů.“ Předseda komise byl pověřen, aby s generálním sekretářem projednal, jak budou tyto interní předpisy vydány.

6)    Předseda byl také pověřen, aby „do příští schůze zpracoval návrh pro práci se závadnou literaturou na těch pracovištích, kde zvláštní fondy povoleny nebyly“.

V Archivu Akademie věd ČR byly zachovány jakési pokyny týkající se prověrky knihovních fondů, které vydala Československá akademie věd, avšak bez jakéhokoli označení. Domnívám se, že by se mohlo jednat o interní předpisy, stejně tak se ale může jednat pouze o návrh. Pokyny jsou rozpracováním Směrnice a Pokynů, neříká se zde nic nového. Další záznamy ze zasedání resortní komise ČSAV nebyly k dispozici.

Mimo tyto tři zápisy ze zasedání resortní komise ČSAV mám ještě několik zápisů ze zasedání ústřední meziresortní komise mimo dvě, které jsem zmínila již v úvodu kapitoly.

Jedná se o zápis z 15. května 1973, k němuž se zachovala i pozvánka pro ředitele Základní knihovny, kterou ředitel Základní knihovny obdržel.

V pozvánce je zmíněno, že: „Na programu zasedání je projednání dosavadního průběhu prověrky knihovních fondů knihoven jednotné soustavy v jednotlivých krajích a zajišťování tohoto úkolu pro linii resortů“, v závěru je zdůrazněno, že účast na zasedání je nutná.

Ze Zápisu vyplývá, že ředitel Základní knihovny se zasedání zúčastnil a po­dal zde informaci, že „si v rámci ČSAV vypracovali harmonogram, především zajišťují pracoviště společenských věd, pak se věnují přírodovědným. Do 25. 5. chtějí ukončit společ. vědy, do 15. 6. pak ostatní pracoviště. V Brně plánují prověrku od 1. 6. na všech pracovištích tam umístěných“.

Další porada se konala dne 20. června 1973, zde podal ředitel Základní knihovny mj. zprávu, že v Praze budou prověrky skončeny do 30. 6. Nejprve byly – podle plánu – prověřeny společensko-vědní knihovny, ze kterých nejprve ty, kde je povoleno vést zvláštní fondy. Nyní zbývá prověřit „knihovny vědeckých společností ČSAV“, kde je složitá situace, protože neexistují katalogy.

Na poradě by také stanoven termín 15. srpna 1973, musí krajské ko­mise odevzdat titulové sumáře s konečnou zprávou ústřední komisi, která podá zprávu ústředním orgánům.

Následující porada se konala dne 22. srpna 1973, opět se k ní do­cho­vala pozvánka pro ředitele Základní knihovny.

Na této poradě měla být podána závěrečná zpráva o průběhu pro­věrek, která ale nebyla vypracována, protože všechny kraje ani resorty včas nedodaly podklady pro její vyhotovení. V zápisu ze zasedání se říká, že ČSAV zprávu dodala před začátkem zasedání.

Poslední dochovaná pozvánka na zasedání ústřední meziresortní komise pochází z 21. září 1973 a zve ředitele Základní knihovny na zasedání dne 3. října 1973.

Na tomto zasedání byli členové komise se závěrečnou zprávou pro „řídící a stranické orgány“. Domnívám se, že jedná o tutéž zprávu, o které hovořím již v obecné části.

V ČSAV byla prověrka provedena k 15. srpnu 1973, a to v „93 knihovnách ústavů, společných pracovišť, domech vědeckých pracovníků a pionýrských táborů ČSAV.“

„Z toho 37 knihoven nemá závadnou literaturu, v 56 knihovnách bylo vyřazena nebo převedeno do zvláštního fondu 2 291 titulů, tj. 6 687 svazků závadné literatury.“

K dispozici je seznam titulů, které byly převedeny v ČSAV do zvláštního fondu, jedná se o výše zmíněných 2 291 titulů. Tentýž seznam mi by poskytnut nejen v Archivu Akademie věd, ale také v Archivu Národní knihovny.

Z roku 1973 jsem bohužel nezískala seznam knihoven ústavů, které mohou vést zvláštní fond, ale pouze dva již citované dokumenty, „Návrh knihoven s právem zvláštních fondů“ a „Návrh knihoven, které budou mít oprávnění mít oddělení zvláštních fondů“, ani jeden z těchto dokumentů ale neuvádí žádné datum. V materiálu z roku 1982, který se nazývá: „Zásady pro vedení zvláštních fondů literatury se závadným politicko-ideovým obsahem na pracovištích ČSAV“, je rovněž zmíněn výčet knihoven, které mohou vést zvláštní fondy, zmíním se o něm ještě později.

 

 

8.4  Situace od konce 70. let až do uvolňování fondů

 

Jak vyplývá z dopisu, který v roce 1975 zaslal ředitel Základní knihovny (pravděpodobně) na adresu pověřené osoby knihoven ústavů, podobná prověrka jako v roce 1973 byla provedena v roce 1975. K dopisu byl přiložen ještě seznam literatury, která má být vyřazena, nebyl však v době psaní této práce k dispozici. 45 titulů bylo naopak vráceno do fondů.

Z materiálů, které mi byly poskytnuty, vyplývá, že další „Zásady pro vedení zvláštních fondů“ byly vypracovány k 13. 7. 1978, pravděpodobně obsahovaly výčet pracovišť, která mohou vést zvláštní fondy a pokyny týkající se jejich vedení či vyřazování knih.

Mohly mít podobný obsah jako Zásady z roku 1982, kterými se Zásady z roku 1978 ruší.

Zásady z roku 1982 jsem nalezla jako přílohu dopisu, který zasílá řediteli Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV, předseda ČSAV. Dopis byl napsán dne 23. srpna 1982.

Doslovně se zde mj. praví:

 

„Vážený soudruhu řediteli,

v příloze Vám zasílám Zásady pro vedení zvláštních fondů literatury se závadným politicko-ideovým obsahem na pracovištích ČSAV, které nabývají platnosti dnem 1. 9. 1982. Tímto dnem se ruší Zásady, vydané 13. 7. 1978.“

 

Zmiňovaná příloha je detailněji popsána níže, neboť konkrétně vypovídá o činnostech, které byly na pracovištích prováděny, v rámci jmenované Směrnice Ministerstva kultury.

V ČSAV bylo povoleno Ministerstvem kultury zřídit zvláštní fondy na těchto pracovištích:

 

V Praze:

          – Základní knihovna – Ústředí vědeckých informací ČSAV

          – Československo-sovětský institut ČSAV

          – Ekonomický ústav ČSAV

          – Orientální ústav ČSAV        

          – Ústav československých a světových dějin ČSAV

          – Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV

          – Ústav pro filozofii a sociologii ČSAV

          – Ústav státu a práva ČSAV

           

V Opavě:

          – Slezský ústav ČSAV

 

V dokumentu se uvádí, že ředitelé či vedoucí jednotlivých pracovišť měli za úkol zřídit komise, které posuzovaly obsahovou vhodnost objedná­vané literatury tak, aby se literatura, která měla závadný politicko-ideový obsah, vztahovala pouze na témata, která byla na jednotlivých praco­vištích řešena.

Literatura se závadným politicko-ideovým obsahem byla pracovištím ČSAV zasílána dvěma způsoby:

1)     Po označení na příslušném poštovním úřadě byla část knih a časopisů zasílána na jméno ředitele daného pracoviště ČSAV, který dával pokyn k jejímu zařazení do zvláštního fondu.

2)     Část titulů byla centrálně zasílána do Základní knihovny ČSAV, která je mohla předat ÚML ÚV KSČ a vědeckým pracovištím na kterých byl zřízen zvláštní fond a dané téma bylo na pracovišti řešeno.

Literatura, která nebyla takto předána, musela být podle tohoto dokumentu zařazena do zvláštního fondu Základní knihovny ČSAV.

Literatura duplicitní nebo pro výzkum nepotřebná mohla být skartována.

V dokumentu jsou uvedeny postupy, které bylo třeba dodržovat při práci s literaturou, která byla zařazena do zvláštního fondu.

Je zde, stejně jako ve Směrnici, ze které tento dokument vychází, zdůrazněno, že vše, co se týká vedení zvláštních fondů (katalogy, kartotéky a evidence), musí být přístupno pouze pro úzký okruh pracovníků, kteří byli pověřeni ředitelem knihovny.

Také se opět uvádí, že zvláštní fondy musí být uloženy ve vyhrazené, uzamykatelné místnosti nebo skříni, kam má přístup pouze pověřený pracovník.

„Závadná“ literatura musela být zpracovávána jako samostatná část fondů, knihy musely být vedeny ve zvláštní části přírůstkového seznamu a označovány zvláštní signaturou (doporučena je signatura X). Tyto zvláštní seznamy nebyly uveřejňovány v běžných seznamech získané literatury.

Co se týkalo jednotlivých čísel časopisů, stačilo, aby jako závadná byla označena jenom některá část a daný časopis musel být veden na zvláštních evidenčních kartách. Stejně tak musely být řazeny do samostatných kartoték i bibliografické záznamy statí časopisů, které byly označeny jako politicky závadné.

Půjčovat ze zvláštního fondu mohl pouze pověřený pracovník, a to pouze těm zaměstnancům ústavů ČSAV, kde byl zřízen zvláštní fond a kteří mají doporučení od ředitele pracoviště. Z tohoto nařízení bylo možné udělat výjimku pouze ve zvláštních, odůvodněných případech.

Z tiskovin se závadným politicko-ideovým obsahem nebylo možné pořizovat kopie (jak je uvedeno i ve Směrnici MK ČSR), určité výjimky však opět bylo možné povolit.

Výpůjčky ze zahraničí byly povoleny pouze pro ta pracoviště, kde byl zřízen zvláštní fond, za podobných podmínek jako výpůjčky domácí literatury.

Mám k dispozici ještě dokument, který se nazývá „Vedení zvláštních fondů tisku se závadným politicko-ideovým a protistátním obsahem na pracovištích ČSAV“, je určen ředitelům a pracovníkům zvláštních oddělení na vybra­ných pracovištích ČSAV. V seznamu pracovišť, na kterých byl zřízen zvláštní fond, jsou oproti roku 1982 zmíněna ještě dvě pracoviště navíc: Prognostický ústav ČSAV a Ústav pro výzkum společenského vědomí a vědeckého ateismu ČSAV.

Dokument je obsahově téměř totožný s dokumentem z roku 1982.

Tento dokument je posledním, který se v Archivu Akademie věd k tomuto tématu nachází, žádné novější prameny v době zpracovávání tématu nebyly k dispozici.

Jak vyplývá ze slov ředitelky Knihovny Akademie věd ČR [13] , zvláštní fondy, které byly soustředěny v ZK-ÚVI ČSAV, zůstaly po roce 1989 z prostorových důvodu ve skladu, a to až do roku 1998, kdy byly rekonstruovány prostory bývalého skladu na studovnu s volným přístupem. Po rekonstrukci byly definitivně umístěny na galerii dvorany, kde jsou uloženy do dnešní doby a čtenáři si je mohou prezenčně půjčovat.

Podle fyzického stavu fondu můžeme usuzovat, že knihy byly tajně půjčovány, několik beden muselo projít opravou vazby.

 

 

 

V úvodu své práce uvádím, že po prostudování všech dostupných materiálů se pokusím o komplexní pohled na cenzuru knih v době normalizace.

Při práci bylo využíváno materiálů ze Státního ústředního archivu, z Archivu Národní knihovny a z Archivu Akademie věd ČR.

Co se týká obecných materiálů k cenzuře v 70. letech, k tomu, jaká usnesení, nařízení vyhlášky či Směrnice jí předcházely, byly k dispozici téměř stejné materiály, které využívala Věra Jarová, která téma zpracovávala na počátku 90. let.

Většina materiálů je stále nezpracována, přesto se domnívám, že jich existuje poměrně dost k tomu, aby byl o této době vytvořen jakýsi obraz.

Na rozdíl od situace počátkem 90. let byly k dispozici (i když nezpracované) materiály ze správního archivu Ministerstva kultury, kde byla nalezena např. Směrnice č.j. 9695/72. (Tatáž Směrnice byla nalezena i v Archivu Národní knihovny a v Archivu Akademie věd ČR).

Je příznačné, že ruku v ruce s nedostatkem materiálů jde velmi často neochota „pamětníků“ (alespoň těch, kteří se na vyřazování knih podíleli – třeba jen tím, že knihy vyřazovali z regálů) na toto téma hovořit.

Při dokončování této práce jsem v jednom z archivních materiálů nalezla zmínku o tom, že koncem 80. let pořizovala záběry v Nučicích ČT.

V archivu ČT mi bylo sděleno, že záběry byly pořizovány pro pořad Knihy vzdoru a pokory, v režii Jitky Pistoriusové, který pojednává o: „těch známých i neznámých lidech, kteří celých dvacet let dělali samizdat“. Přepis na VHS, o který jsem žádala, by byl bohužel nákladný.

 

Jak vyplývá z rozhovoru s dr. Šnýdrem, haly v Nučicích stále stojí. Národní knihovna je dnes pronajímá, protože pro uskladňování knih jsou nevhodné.

Tato práce je zaměřena na obecné informace o zvláštních fondech a dále na konkrétní situaci v Základní knihovně ČSAV. Do budoucna by bylo zajímavé a pro uzavření otázky zvláštních fondů i potřebné zaměřit se na situaci v ostatních veřejných i odborných knihovnách a na situaci v jednotlivých krajích.

Závěrem bych ráda upozornila na sbírku knih zvanou „Libri prohibiti“ ve fondu knihovny Akademie věd ČR. Tato součást fondu je svědectvím shora popsaného dějinného období a měla by být mementem pro ty, kdo by se chtěli k popsaným metodám vracet.

 

 

KNIHY

 

MÍŠKOVÁ, Alena – BARVÍNKOVÁ, Hana – ŠMIDÁK, Miroslav Československá akademie věd, 1969 – 1972. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1998, 149 s.

 

OTÁHAL, Milan

Normalizace 1968 – 1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002. 105 s.

 

SVĚDECTVÍ o duchovním útlaku 1969 – 1970.

Praha: Maxdorf, 1993. 148 s.

 

TOMÁŠEK, Dušan

Pozor, cenzurováno! aneb, Ze života soudružky cenzury.

Praha, Vydavatelství a nakladatelství MV ČR, 1994. 157 s.

 

 

DIPLOMOVÁ PRÁCE

 

JAROVÁ, Věra

Úloha Národní knihovny v Praze v oblasti prohibitní literatury (v letech 1948–1989).

Praha, 1992. Katedra knihovnictví a vědeckých informací Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

 

 

TELEVIZNÍ DOKUMENT

 

PISTORIUSOVÁ, Jitka

Knihy vzdoru a pokory.

Praha, Československá televize 1990.

 

 

ČLÁNKY Z NOVIN a ČASOPISů

 

BALAJKA, Bohuš: Koniáš by zezelenal závistí…

Tvar, 1990, č. 34, s. 15

 

CAUSA libri prohibiti.

Souvislosti, 1990, s. 97 – 100

 

ČERMÁK, Zdeněk – KOJZAR, Jaroslav : Cenzura u nás po roce 1968 neexistovala.

Haló noviny, 2002, č. 222, s. 5

 

DALŠÍ důležité informace o uvolňování zvláštních fondů.

Čtenář, 1990, č. 2, s. 57

 

KETNER, Petr : Libri prohibiti posledních čtyřiceti let.

Ahoj na sobotu, 1990, č. 4, s. 4-5

 

MAŠEK, Petr : Libri prohibiti.

Lidové noviny, 8. 5. 1991, s. 4

 

MILEROVÁ, Anna – BÍNOVÁ, Jiřina : Opět spatří světlo světa.

Svoboda, 24. 1. 1990. s. 3

 

MINULOST z úkrytu.

Večerní Praha, 18. 6. 1990, s. 3

 

NĚMEC, Ludvík : Z pohledu knihovníka.

Duha, 1990, č. 1, s. 33

 

NEPOVÍMOVÁ, Miloslava: Otevíráme „zvláštní fondy“.

Metodický zpravodaj, 1989, č. 4, s. 195-197

 

RAMBOUSEK, Jiří: Zákazy.

Věda a život, 1990, č. 5, s. 72-74

 

 

ŠITLER, Jiří : Cenzura v předlistopadovém Československu.

Dějiny a současnost. 1998, č. 6, s. 33-38

 

ZAKAZOVALI sami sebe.

Svobodné slovo, 11. 6. 1991, č. 135, s. 3

 

ZVLÁŠTNÍ fondy 1., 2., 3.

Čtenář, 1990, č. 2, č. 3, č. 4 – Přílohy.