Březen 2011

POŠEPNÝ František

(30.3.1836 Jilemnice-27.3.1895 Vídeň)

Jméno významného českého geologa a mineraloga Františka Pošepného jednoho z tvůrců moderní geologie není v povědomí široké veřejnosti tolik známé, jako mnoho jiných vědců a techniků, kteří se proslavili ve svém oboru a jejichž jména dnes zná téměř každý. Přesto nebo právě proto je osoba Františka Pošepného pozoruhodná a zaslouží si plně své místo vedle jeho znamějších kolegů z oblasti vědy a techniky.

František Pošepný se narodil 30.března roku 1836 v podkrkonošské Jilemnici. V roce 1852 zahájil studium na pražské polytechnice a v roce 1857 pokračoval ve studiu na báňském učilišti (pozdější báňské akademii) v Příbrami. Zde ho zaujaly především přednášky o rudných ložiskách výborného geologa Johanna Grimma a tyto vědomosti začal uplatňovat v praxi ještě při studiu, při průzkumu měděných rud v okolí Jilemnice.
Po studiu působí jako důlní geolog na různých místech Rakouska-Uherska a podniká studjní cesty po rudných ložiskách v Evropě, Blízkém východě, Urale a na dalších místech. Aby si prohloubil své odborné znalosti míří do Vídně, kde se dál vzdělává na Říšském geologickém ústavu. Po dvou letech vídeňského studia byl přidělen do Sedmihradska a zde několik let studuje různé typy ložisek, jsou to mimo jiné ložiska zlatých a železných rud a také hnědouhelné lokality. Na svých četných cestách shromáždil mnoho materiálu ze kterého pak čerpal ve své bohaté publikační práci.
V roce 1870 přichází jmenování hlavním geologem pro Uhry a v lokalitách jako jsou Špania Dolina, Kremnica, Nova Baňa a další místa provádí František Pošepný také výzkum rudných ložisek. Roku 1875 odchází do Vídně a přijímá místo vicesekretáře rakouského ministerstva orby, pod které těžba nerostných surovin spadala.

Světový věhlas získáva Pošepný po své cestě do Spojených států v roce 1876, kam je vyslán jako pozorovatel na světovou výstavu a kde se seznamuje s ložisky zlata v Nevadě a Kalifornii.

V letech 1879 až 1888 Pošepný učil na příbramské báňské škole geologii a analytickou chemii, nejprve jako mimořádný a později jako řádný profesor a vedl zde katedru geologie minerálních ložisek, která byla založena právě jeho přispěním.

Při své pedagogické činnosti si také našel čas na geologický výzkum v příbramské oblasti.  

Z dnešního pohledu je možná nepochppitelné, že se Pošepný při své práci a výkumu setkával často s nepochopením od svých kolegů geologů tak i nadřízených.Pošepný totiž pokládal za důležité věnovat velkou pečlivost a přesnost při pozorování ložisek, jejich důkladnému studiu a dále vedení přesné dokumentace popisovaných ložisek předtím, než byla vytěžena, aby tak získané vědomosti sloužily i budoucím badatelům. Tento postup nebyl v 19.století obvyklý, podobně jako komplexní chápání přírodních jevů ve vzájemných souvislostech.

V roce 1889 odchází František Pošepný do důchodu, cestuje po Evropě a Palestině a na svých cestách získává další poznatky o vzniku rudných ložisek.

Vzhledem k názorům na moderní geologii na území tehdejšího Rakousko-Uherska není tedy překvapující, že Pošepného stěžejní práce o genezi rudných ložisek (The Genesis of Ore Deposits), byla poprvé publikována v roce 1893 v americkém Chicagu. Česky vyšla tato práce až roku 1927. Autor více než 100 vědeckých prací, významný ložiskový geolog, pedagog, který se zasloužil o moderní výuku ložiskové geologie, světoznámý vědec, zemřel 27.března 1895 ve Vídni.

V březnu 2011 uplyne 175 let od jeho narození.


Foto: Kremnice-jedno z působišť F.Pošepného

Starší kalendária

Květen 2010


Bardeen John

23. května 1908 se v Madisonu v USA narodil a 30. 1. 1991 zemřel americký fyzik John Bardeen, dodnes jediný, kdo získal dvě Nobelovy ceny za fyziku. Jednu za objev tranzistoru, druhou za vysvětlení jevu supravodivosti. Střední školu dokončil ve 13 letech a byl připraven nastoupit na univerzitu. Vzhledem k věku se rozhodl, že se bude nejprve věnovat dva roky speciálním přednáškám z matematiky. V patnácti letech nastoupil na univerzitu ve Wisconsinu a začal navštěvovat Van Vleckovy přednášky o kvantové mechanice, studovat elektroinženýrství a nějaký čas pracoval v Pittsburghu v geofyzice. Ta ho ale nezaujala, a tak se rozhodl pro postgraduální program věnovaný matematice na univerzitě v Princetonu, kde se svým přítelem Seitzem a skupinou studentů dokázali jako první aplikovat kvantovou mechaniku na reálné pevné látky. Od roku 1935 začal studovat univerzitu v Harvardu, kde byl na tři roky zařazen do skupiny mimořádně talentovaných mladých vědců. Tam potkal Shockleyho, který dokončoval svou doktorskou práci a v roce 1936 odešel do Bellových laboratoří. Bardeen se stal profesorem na univerzitě v Minessotě, kde se věnoval studiu supravodivosti. Během války pak pracoval ve vojenské laboratoři na námořním výzkumu. Po válce přešel také do Bellových laboratoří, kde vznikla silná skupina složená ze dvou teoretiků, Shockleyho a Bardeena, dvou experimentátních fyziků Brattaina a Pearsona, chemika Gibneye a elektronika Moora. Jejich původním cílem bylo využít polovodiče k náhradě elektronek v telefonních systémech. Shockley vymyslel návrh křemíkového zesilovače řízeného polem. Teoreticky bylo vše v pořádku, Brattain ale experimentálně prokázal, že zařízení nefunguje. Výsledkem bylo, že Shockley se urazil. Bardeen velmi brzy zjistil, že příčina tkví v tom, že podstatná část elektronů se zachycuje v povrchových stavech a nepřispívá k elektrické vodivosti. Pro celou skupinu začala dlouhá etapa výzkumu povrchových stavů, Shockley ale ztratil na výzkumu zájem. V listopadu 1947 Brattain zjistil, že fotovoltaický jev (světlo uvolňuje nosiče elektrického náboje a způsobuje elektrický proud) se zvýší, když celou aparaturu ponoří do elektrolytu a okamžitě přišel s vysvětlením, že ionty v elektrolytu mohou vytvářet elektrické pole větší, než je "zpomalovací" pole povrchových stavů. Ukázalo se, že kladné napětí fotovoltaický jev zvyšuje, zatímco záporné napětí ho zmenšuje nebo dokonce zcela zruší. A tak našli novou cestu, jak vytvořit polovodičový zesilovač řízený polem. Bardeen mezitím navrhl použít místo křemíku germanium, které bylo vyvinuto za války k detekci vysokofrekvenčních signálů radaru. Elektrolyt nahradili oxidovou vrstvou na povrchu germania a 11. prosince 1947 byli připraveni demonstrovat polovodičový zesilovač. 16. prosince 1947 objevili hrotový tranzistor.


Replika prvního funkčního tranzistoru

Historický objev zcela zničil tvůrčího ducha polovodičové skupiny Bellových laboratoří. Shockley zklamaný tím, že vynález byl realizován bez něho, se pokusil tranzistor patentovat na své jméno. Patentový úřad ho odmítl s tím, že jeho starý princip si již patentoval Polák Lilienfield v roce 1930. Shockley jako šéf odstavil oba své úspěšné kolegy od vývoje nového tranzistoru s přechodem p-n. a experimenty na novém typu tranzistorů začal provádět tajně doma. Brzy to prasklo a Bardeen s Brattainem byli šokováni. Bardeen se z práce na tranzistoru stáhl a vrátil se ke "své" supravodivosti. Bellovy laboratoře tento problém nezajímal, a tak pracoval sám. 15. května 1950 se telefonicky dověděl od kolegy Serina z Rutgersovy univerzity o experimentech, které jeho teorii supravodivosti podporovaly a po jistých peripetiích přešel na univerzitu v Illinois. Tam se k němu připojili tehdy mladí doktorandi, dnes členové fyzikální elity, Leon Cooper a Robert Schrieffer. V roce 1956 Bardeen jel do Stockholmu převzít svou první Nobelovu cenu za tranzistor.



Skupina (Bardeen, Schrieffer, Cooper) pracovala dále na supravodivosti a publikovala základní článek o BSC teorii supravodivosti. Bardeen byl přesvědčen, že jejich práce si zaslouží Nobelovu cenu možná více než tranzistor, ale obával se, že Švédská akademie věd se bude držet tradice neudělovat více než jednu cenu jedné osobě v jednom oboru. Navrhl tedy na cenu zcela nezištně pouze své spolupracovníky. Nicméně v roce 1972 se Nobelův výbor rozhodl tradici porušit a udělil za BSC teorii cenu všem třem.



V 80. letech Bardeen pokračoval v řešení složitých kvantově mechanických problémů v pevných látkách. Když byla objevena vysokoteplotní supravodivost, okamžitě začal pracovat na teorii tohoto jevu. 30. ledna 1991 ho ale postihl infarkt a problém vysokoteplotní supravodivosti dosud rozřešen nebyl.



Kossel Walther Ludwig Julius



22. května 1956 v Tubingenu v Německu zemřel německý fyzik Walther Ludwig Julius Kossel. Narodil se 4. ledna 1888 v Berlíně. Byl synem Albrechta Kossela, který získal v roce 1910 Nobelovu cenu za fyziologii a medicinu. Studoval na univerzitě v Heidelbergu, 1907-1908 na univerzitě v Berlíně. 1910-13 byl asistentem Philippa Lenarda a 1910 získal titul PhD. Na univerzitách v Kielu a Danzig, prováděl výzkum na spektroskopické jevy paprsků X-a gama záření a stabilitu atomových dluhopisů a vyvinul teorii electrovalence. V roce 1921 byl jmenován řádným profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Kielu, v roce 1928 představil kinetické teorie růstu krystalů, která se stala známou jako Kossel-Stranski model . V roce 1932 byl jmenován řádným profesorem teoretické fyziky na technisce Hochshule v Gdaňsku a v roce 1934 tam objevil x-ray mříž interference sférických vln v krystalech při bombardování single-krystalů mědi s high-energie elektronového svazku. V roce 1944 mu byla udělena Max-Plnckova medaile. V roce 1945 se stal profesorem teoretické fyziky a ředitelem Ústavu fyziky na univerzitě v Tubingenu., kde také zemřel.



Koula Jan



18. května 1919 zemřel česlý architekt, výtvarník, etnograf a spoluzakladatel Klubu za starou Prahu Jan Koula. Narodil se 7. 2.1855 v Českém Brodě. V letech 1872-1877 vystudoval pozemní stavitelství a architekturu na České vysoké škole technické v Praze u prof. Josefa Náklade a na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Theofila Hansena. Vrátil se do Prahy a 1878-1880 j pracoval jako asistent architektury u prof. Josefa. V roce 1885 se tam stal docentem, mimořádným a pak řádným profesorem ornamentálního a architektonického kreslení. V architektuře se zprvu přikláněl k historismu, později spojoval prvky historické s folklorem a secesí. Zabýval se záchranou památek, historií uměleckého řemesla a lidového umění v Čechách, zejména skla, keramiky a kovářských i zlatnických prací. Tuto činnost shrnul vydáním dvou svazků Památek uměleckořemeslných v Čechách (1882, 1888) a prací pro harrachovské sklárny nebo malírnu keramiky v Telči. Jeho národopisné cítění se projevilo při přípravě Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 návrhem několika výstavních budov pro Národopisnou výstavu v roce 1895 a založením a dlouholetým vedením národopisného oddělení Národního muzea v Praze. V oblasti památek stojí za pozornost jeho citlivá rehabilitace průčelí a vnitřků renesanční radnice v Plzni nebo soutěžní návrh na dostavbu Staroměstské radnice v Praze. Vynikajícím způsobem redigoval Architektonický obzor. Jeho dílo: úprava interiérů paláce Vojtěcha Lanny v Hybernské ul. čp. 1030 v Praze (1880), novorenesanční sokolovna v Českém Brodě (1884), Česká chalupa na Jubilejní výstavě v Praze (1891), Rychta na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze, vlastní rodinná vila v lidovém slohu v Slavíčkově ul. čp. 153 v Praze-Bubenči (1896), novorenesanční dům Adolfa Heyduka v Písku (1899), novobarokní dům v Pařížské tř. čp. 1073 v Praze (1902) , dům na Staroměstském nám. čp. 608 v Praze (1904–05), úpravy Staroměstské radnice a sousedícího domu U minuty v Praze, Čechův most v Praze (1906–08, úpravy Strakovy akademie v Praze, pavilón Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan v Královské oboře v Praze (1908), rekonstrukce historické renesanční radnice v Plzni (1907–12). Jeho výtvarné a uměleckořemeslné práce – akvarely, sklo a keramika, nábytek, šperky a kovářské práce – jsou uchovávány ve sbírkách mnoha našich muzeí a galerií, především v Uměleckoprůmyslovém museu a Národní galerii v Praze, Regionálním muzeu v Kolíně (Podlipanském muzeu v Českém Brodě), Západočeském muzeu a Západočeské galerii v Plzni nebo v Moravské galerii v Brně.


K jeho nejznámějším dílům patří secesní Čechův most v Praze.

Je desátým pražským mostem a z mostů vedoucích přes Vltavu v Praze nejkratší Je 169 m dlouhý a 16 m široký. Je to jediná takto velká ozdobená mostní konstrukce v Čechách z období secese a patří mezi chráněné technické památky. Je jediným železným obloukovým mostem v Praze a postaven byl v letech 1905 až 1908.. Na jeho návrhu se podíleli spolu s ním ing. Jiří Soukup, Václav Trča, a František Mencl. Podle původních plánů měl být součástí velkorysého dopravního řešení: Můstek – Staroměstské náměstí – Pařížská třída – tunel pod letenskou strání. Most má jednostranné stoupání 2 % a rozpětí oblouků od pravého břehu roste (47,8 + 53,1 + 59,2 m). Z těchto důvodů je každé z celkem 24 klenbových žeber jinak dimenzováno. Přímo pod mostem vede hlavní kanalizační sběrač. Betonové pilíře s tuhou výztuží z profilových želez jsou založeny na ketonech.. Stavba pilířů byla slavnostně skončena 17.4.1907 položením závěrného kamene císařem Františkem Josefem I.. Chodníky byly vydlážděny tříbarevnou mozaikou s obrazci šachovnic a rybiček. Na vozovku byla položena speciální 13 cm vysoká špalíčková dlažba z tvrdého australského dřeva zvaného Jarčách. Veřejnosti byl most předán 6. června 1908.



Výzdoba Čechova mostu měla pravděpodobně za vzor pařížský Pont Alexandre přes Seinu, především ve čtyřech bronzových postavách Viktorií. Každá postava je postavena na zasklené železné lucerně a stojí na vrcholu 17,5 metru vysokého sloupu. Sochy Viktorií či Génií (od Antonína Poppa) více než tři metry vysoké drží v ruce pozlacené ratolesti. Na návodních stranách mostních pilířů jsou bronzové sochy Světlonošek s pochodněmi (od Ludvíka Wurzla a Karla Opatrného), do nichž dříve vedlo plynové vedení, takže pochodně ozařoval plamen svítiplynu. Části oblouků při jejich vrcholech jsou pokryty výplněmi z měděných plechů s motivy klidných a bouřlivých vln. Okraje mostních oblouků osvětlovaly dvě stovky žárovek, které patřily k nejčastěji poškozovaným částem mostu. Výzdoba Čechova mostu byla obnovena po druhé světové válce v plném rozsahu, avšak jeho bronzové vázy, které se za německé okupace podařilo ušetřit, padly za oběť potřebám průmyslu v prvních poválečných letech. Most také zdobí pražský znak, který "chrání" šestihlavé hydry od L. Wurzela a stejně reliéfy s Delfíny. Výzdoby mostu se účastnil i sochař Vilém Amort ap. alegorie řemesel jsou upraveny G. Zoulem. Na letenské straně byl most upravován při příležitosti výstavby Stalinova pomníku vletech 1953-1956. V rámci stavebních úprav okolí Čechova mostu byla přesunuta o 31 metrů kaple sv. Máří Magdalény, což byl historicky první významný přesun budovy v České republice. Poté prošel v roce 1974 generální opravou za 22 miliónů Kč. V levé krajní mostní opěře byl vybudován podjezd, čímž také došlo ke zrušení místnosti, která byla vybudována pro podzemní kavárničku. Při rekonstrukci také zmizela původní při dešti velice kluzká dřevěná dlažba mostovky. Původní jméno mostu bylo Most Svatopluka Čecha (1908-1940), během německé okupace byl přejmenován na Most Gregora Mendela (1940-1945), od 1945 je dodnes Čechův most.

 

Duben 2010


Ulam Stanislav




13. dubna 1909 se v polském Lemberku (dnes Lwov na západní Ukrajině) narodil a 13. 5. 1984 v Santa Fé zemřel polský matematický génius Stanislav Ulam. Matematiku studoval ve Lwově a jeho učitelem byl vynikající matematik Stefan Banach. Doktorát získal ve 24 letech na lwovské polytechnice. V roce 1936 na pozvání Johna von Neumanna pracoval na několikaměsíční stáži v Ústavu pokročilých studií vPrincetonu a v roce 1938 na Harvardu. Do Polska jezdil na prázdniny, v roce 1939 v předvečer 2. světové války odjel zpět do USA. Zbytek jeho rodiny zemřel v koncentračních táborech. Ulam několik let působil na Wisconské univerzitě v Madisonu. Uprostřed války ho Neuman přizval do projektu Manhattan, který pracoval na vývoji jaderných zbraní. Společně přivedli na svět metodu Monte Carlo, což je numerické řešení pravděpodobnostních i deterministických úloh pomocí statistického experimentu. Jedná se o statistický odhad, jehož přesnost roste s počtem pokusů. Metoda jako taková byla známa již v minulosti, ale Ulam, von Neumann a Metropolis navrhli první počítačové algoritmy pro tuto metodu, ukázali převod deterministických úloh na stochastické úlohy a jejich řešení statistickými postupy.

Matematikové již předtím dokázali, že množina všech prvočísel je nekonečná, tedy že za každým přirozeným číslem leží nekonečně mnoho prvočísel, ale stále řešili otázku, jak jsou prvočísla v rámci množiny přirozených čísel uspořádána. Ulam na tuto otázku odpověď nalezl. Při jednom ze svých pokusů začal do polí nekonečné šachovnice zapisovat do spirály přirozená čísla, všiml si, že prvočísla tvoří jakési úhlopříčky a že se tedy rozmístění prvočísel řídí nějakou zákonitostí. V roce 1943 se Ulam výrazně podílel na vytvoření vodíkové bomby, ale byla špatně sestrojena. Teprve po několika dalších pokusech došlo k výrobě úspěšné. Bombu nazval Teller-Ulamova konstrukce podle sebe a maďarského fyzika Edwarda Tellera, se kterým na ní pracoval a který si později veškeré zásluhy o objev vodíkové bomby přisvojil. Až pár let před svou smrtí ve svých vzpomínkách Ulamův přínos nazval „obzvlášť důležitým“. Dnes se pro vodíkovou bombu používá název termonukleární zbraň a dokumenty o ní jsou stále přísně tajné.



V roce 1946 onemocněl Ulam těžkou encefalitidou a přestože byl úspěšně operován, dalšímu výzkumu se již nevěnoval. V roce 1965 se stal děkanem matematické fakulty na Coloradské Univerzitě v Bouldevaru a vládním poradcem.

Je autorem řady publikací: Sbírka problémů, Los Alamos, 1957; Sbírka matematických úloh, New York, Interscience Publishers, 1960; Ohlédnutí a perspektivy, New York, Praeger, 1968.  Dover brožované vydání dotisk ca.  1990 ;  Sady, Čísla a vesmíry, Cambridge, Massachusetts, 1974;  Dobrodružství matematik, New York, Charles Scribner je Sons, 1983 (autobiografie);  Matematické Zprávy SM Ulam Los Alamos a jeho spolupracovníci.  Berkeley: University of California Press, 1990.

Metoda Monte Carlo se postupně začala uplatňovat i v dalších oblastech fyziky a operačního výzkumu. Na vývoji a rozšiřování této metody, která v dnešní době nachází široká uplatnění v různých oborech včetně inženýrství, fyziky, výzkumu a vývoje, obchodu a finančnictví mají společnosti U. S. Air Force a společnost Rand Corporation.



Billroth Theodor




26. dubna 1829 se na Rujaně narodil a 6. 2. 1894 v Opatii zemřel německý lékař a jeden z nejznámějších chirurgů Theodor Billroth, který vypracoval několik postupů pro operaci žaludku, střev, prostaty a štítné žlázy. Studoval na Univerzitě v Greiswaldu, Gottingenu a v Berlíně, kde také v roce 1852 získal titul doktor medicíny. 1853 byl jmenován asistentem kliniky B. von Langenbeck v Berlíně a publikoval svou první práci z patologické histologie Mikroskopické studie o struktuře nemocných lidských tkání. V roce 1858 byl jmenován profesorem patologie v Greifswaldu, 1860 profesorem chirurgie v Curychu. V roce 1876 se stal profesorem chirurgie na vídeňské univerzitě a přednostou I. chirurgické kliniky. I přes jeho plný výukový program vzděláváni doktorů a chirurgů se věnoval i řádnému vzdělávání zdravotních sester. Rozpoznal úlohu bakterií při působení poúrazových horeček a zasloužil se o zvýšení bezpečnosti na operačních sálech zavedením dezinfekce.



V roce 1877 provedl jako první na světě úspěšnou operaci hrtanu. První resekce žaludku byla provedena v roce 1879 francouzským chirurgem Péanem, pacient však zemřel. První úspěšnou operaci pak provedl až v roce 1881 Billroth. Po celý život byl vášnivým hráčem na housle a měl blízko k řadě hudebních skladatelů, např. k Johanu Brahmsovi. Zemřel krátce po svých 65 narozeninách. Je pohřben na čestném místě na vídeňském hřbitově a jeho přínos medicině byl oceněn Třetí mincí z cyklu Slavní rakouští lékaři.




 

SCRINCI Jan Antonín

28. dubna 1773 v Praze zemřel český lékař a fyzik Jan Antonín Scrinci. Narodil se 16. 10. 1697 v Praze. Pocházel z pražské italské stavitelské rodiny. Původně chtěl být právníkem, ale když byl jednou přítomen veřejnému zkoušení mediků, odpovídal za jednoho nepříliš připraveného studenta tak dobře a přesně, že se rozhodl přestoupit na studium lékařství a velmi brzy patřil k nejlepším studentům. Po získání titulu působil nejdříve ve Slaném a pak v Mladé Boleslavi. Na podzim roku 1736 se na severu Čech objevila rychle se šířící zvláštní choroba, ze které byli lékaři bezradní. Teprve až Scrinciho důkladná pozorování a studium příčin choroby vedly k jednoznačnému závěru, že jde o ergotismus, tedy nemoc vzniklou z námele a postihující nervový systém. Přestože byla tato choroba popsána již dříve, Scrinci se jako první zabýval především důkladnou množstevní analýzou poškození lidského organismu. Výsledky výzkumu vedly k získání místa profesora na lékařské fakultě, kde pak přednášel mj. právě sémiotiku - nauku o příznacích chorob. První zmínky o výuce chemie na Universitě Karlově se datují k roku 1654, kdy měl podle tehdy platného studijního řádu přednášet profesor botaniky ve čtvrtém ročníku lékařského studia také o fyzice a chemii. Ustanovení však zůstalo téměř sto let jen na papíře.

Teprve až Scrinci začal na univerzitě od roku 1745 přednášet z chemii a experimentální fyziku jako samostatný předmět. Jeho přednášky (zejména díky velkému množství pokusů, které s oblibou demonstroval)ve svém bytě v Karolinu) dosáhly velmi brzy velké obliby u studentů a císařovna Marie Terezie mu na jejich provádění od roku 1752 vyplácela zvláštní podporu 200 zlatých. Jeden z nich - proslulý pokus s magdeburskými polokoulemi - předváděl v roce 1754 na nádvoří Břevnovského kláštera i před Marií Terezií a jejím manželem.



V roce 1753 se pak Scrinci ovlivněn francouzskou vědou, duchem doby a obklopen řadou stejných nadšenců, odhodlal vypracovat návrh na založení akademie věd v Praze. Jeho návrh byl však zamítnut. 1756-57 a později znovu v letech 1760-61 byl zvolen rektorem pražské univerzity. V roce 1758 fakultu opustil a v přednáškách chemie nastala, neboť se nenašel vhodný nástupce, sedmnáctiletá přestávka. Teprve v roce 1775 chemii začal přednášet erudovaný učitel Josef Bohumil Mikan (1742–1814), který také prosadil úpravu gotických prostor v přízemí Karolina (v místech dnešní šatny) na chemickou laboratoř a sám dohlížel na stavbu speciálního chemického krbu. Rok před jeho odchodem do výslužby došlo dvorským dekretem z 24. září 1810 k oddělení přednášek chemie od botaniky a jejich prodloužení na celý studijní rok.

 

Březen 2010

Hooke Robert




3. března 1703 v Londýně zemřel anglický vynálezce a experimentátor Robert Hooke. Narodil se 18. července 1635 se ve Freshwater na ostrově Sign. Začal studovat v Oxfordu, kde se o něj začal zajímat anglický fyzik a chemik R. Boyla. Na jeho doporučení se v roce 1663 stal členem Royal Society, která měla heslo Nullius in verba! (Nic slovy). Byl jedním z těch, kteří začali používat mikroskop pro vědecká pozorování. Vylepšil osvětlování, vynalezl irisovou clonu. Nákresy jeho mikroskopického pozorování se staly přílohou první knihy věnované mikroskopické technice - nejslavnějšího Hookova díla Micrografia (1665). Je mu mj. přisuzováno také zavedení biologického pojmu buňka. Poprvé se v této knize objevily zobrazené rostlinné i živočišné buňky i krystalická struktura železa či nerostů. Zkonstruoval zrcadlový dalekohled, předvedl helioskop určený k pozorování Slunce, navrhl pohon dalekohledu hodinovým strojem, představil vynález čelních kol se šroubovými zuby, vynalezl tzv. hodinový nepokoj, zavedl užívání nitkového kříže pro nastavení dalekohledu, vynalezl stroj na dělení kruhu, vymyslel přístroj nazývaný oktant, objevil úměrnost mezi zatěžující silou a prodloužením pružiny, dnes známou pod názvem Hookův zákon.




1677-1683 byl tajemníkem Královské společnosti.

V roce 1665 se stal profesorem geometrie na Gresham College v Londýně. V roce 1667 jako první vysvětlil teplotu jako živý pohyb molekul, 1678 tento objev popsal v díle De potentia restitutiva. Vynalezl sirénu s ozubenými koly, sestrojil první rtuťový barometr s kruhovou stupnicí, zdokonalil podvojný Huygensův tlakoměr, navrhl námořní barometr, zkonstruoval přístroj pro měření síly větru, navrhl meteorologické přístroje se samočinnou registrací (např. srážkoměr a vlhkoměr), objevil hustoměr pro měření koncentrace soli ve vodě, vynalezl hloubkoměr a teploměr pro měření mořských hlubin, optický telegraf, spolu s nizozemským matematikem a fyzikem Ch. Huygensem (1629-1695) zvolil body varu a mrznutí vody za pevné body stupnice teploměru. Po požáru Londýna v roce 1666 vypracoval stavební plány, podle kterých byla část města znovu postavena. Pozoroval Slunce a planety sluneční soustavy, studoval změny povrchu Země, rozpoznal souvislost mezi geologickými změnami a změnami fauny. Byl první, kdo ve zkamenělinách poznal zbytky dřívějších organismů a napsal o tom práci O příčinách častých nálezů lastur a jiných mořských objektů na povrchu Země. V práci Přednášky o zemětřesení z roku 1688 psal o vnitřním ohni Země, v práci Pokus o dokázání pohybu Země z roku 1674 připravil půdu pro gravitační teorii anglického vědce I. Newtona (1642-1727).

 

Němec Bohumil



12. března 1873 se v Prasku u Nového Bydžova narodil a 7. 4. 1966 v Havlíčkově Brodě zemřel český biolog a akademik Bohumil Němec. 1891 maturoval na gymnáziu v Novém Bydžově, studoval na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Zájem o přírodovědu ho přivedl mezi posluchače prof. F. Vejdovského, který tam vedl ústav zoologie a srovnávací anatomie. 1899 pro tento obor habilitoval. Zavádění pokrokových zoologických metod Vejdovského školy a jejich doplnění o vlastní pokusy mu umožnilo se stát jedním z uznávaných zakladatelů experimentální cytologie rostlin. Spolu s J. Blažkem začal v roce 1902 intenzivně studovat možnosti umělé polyploidizace rostlinných buněk. Tyto výzkumy, spolu s řešením řady otázek oplození a cytologických základů genetiky, vyvrcholily v jeho nejrozsáhlejší vědeckou práci Das Problem der Befruchtungsvorgänge (Berlín 1910). Významně se také podílel na založení Ústavu fysiologie rostlin, v letech 1901–1903 stál v jeho čele. 1907 se stal profesorem. Zabýval se zkoumáním rostlinné buňky, podporoval výzkum růstových a regulačních látek - fytohormonů. 1921 rozdělil organismy na eukaryota a prokaryota. 1919-1920 byl děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zasloužil se o vznik samostatné přírodovědné fakulty a 1921-22 byl pak rektorem celé univerzity. V roce 1923 znovu zahájil činnost populárně vědeckého časopisu Vesmír. 1923-1927 byl vydavatelem vědeckého časopisu Studies from the Plant Physiological Laboratory of Charles University a v roce 1959 založil časopis Biologia plantarum. 1930-1943 pracoval jakol šéfredaktor Ottova Slovníku naučného nové doby. V roce 1937 ku příležitosti 150. výročí narození J. E. Purkyně spoluorganizoval v Praze kongres pro historii reálných věd. 1931–1946 předsedal Čs. národní radě badatelské. Bohumil Němec se také angažoval v politice. Byl přítelem A. Rašína a členem národně demokratické strany. Obdivoval K. Kramáře a kritizoval skupinu Hradu kvůli slabosti vůči Němcům a špatné politické etice V roce 1935 se stal protikandidátem E. Beneše na úřad prezidenta republiky.



Nezískal však dostatečnou podporu státotvorných stran a proto svou kandidaturu stáhl. Po roce 1945 byl komunisty vytlačován z funkcí ve vědecké komunitě a včetně jeho rodiny i perzekuován. Na základě intervence sovětského vědce Borise Zoravy u prezidenta Zápotockého perzekuce skončila a stal se členem a akademikem Československé akademie věd, 1956-1959 ředitelem Encyklopedické kanceláře ČSAV. Byl místopředsedou Mezinárodní akademie reálných věd v Paříži, místopředsedou Mezinárodní rady vědeckých unií, členem a funkcionářem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk, Československé národní rady badatelské a také členem Linnéovy společnosti v Londýně, která v rozmezí 175 let své působnosti zvolila do svých řad jen dva Čechy – J. E, Purkyně a Bohumila Němce.



Mayer, Julius




20. března 1878 v Heilbronnu ve Švábsku se narodil a 25. listopadu 1814 tamtéž zemřel německý lékař a fyzik Julius Mayer. Vystudoval lékařství v Tübingen a krátkou dobu provozoval praxi na klinikách v Mnichově, Vídni a Paříži. V roce 1840 se stal lodním lékařem na malé východoindické lodi s 28 muži plující na Jávu. Zajímal se o záhadu tepla, buzeného třením i o původ tepla v živých organismech. Při pouštění žilou námořníkům v tropech ho zaujalo, že jim tekla neobyčejně světlá krev. Při návratu do mírného pásu se barva změnila na tmavou. Vysvětlil to tím, že lidské tělo v tropech nemusí vydávat mnoho energie na udržení tělesné teploty a tudíž se v krvi nepřenáší tolik kyslíku. Pozoroval prý také zahřívání vody při jejím mechanickém pohybu, vlnobití, a celou zpáteční cestu (121 dní) o těchto jevech přemýšlel. Výsledkem byl článek, který 16. června 1841 odeslal do Poggendorffových Análů, ale publikování se nedočkal. V roce 1842 mu byl však článek o stejném objevu již v Liebig´s Annalen otištěn byl. Navíc v něm popsal i výpočet mechanického ekvivalentu tepla. Publikoval celkem tři práce týkající se zákona zachování energie. V roce 1842 Bemerkungen über die Kräfte der unbelebten Natur o energii v neživé přírodě, v roce 1845 Die organische Bewegung im Zusammenhang mit dem Stoffwechsel o energii u živočichů a rostlin. Popisoval proudění energie ze Slunce v podobě světla, které způsobuje vypařování vody do mraků a které dodává energii rostlinám a zvířatům. Dále pak, že při přeměně na svalovou práci se přeměňuje chemická energie potravin na energii mechanickou. Nakonec v roce 1848 publikoval Beiträge zu der Dynamik des Himmels, kde popsal energetické zásady pro kosmická tělesa. V roce 1848 správně zdůraznil nemožnost konstrukce perpetuum mobile prvního druhu, správně chápal podstatu tepla a rozlišoval pět forem energie (potenciální, kinetickou, tepelnou, elektrickou a magnetickou, chemickou). Mezitím se stal uznávaným lékařem, ale jeho úspěch neměl dlouhého trvání, neboť se články na podobné téma začaly objevovat i jinde. Když hájil své prvenství, přišel o duševní klid i klientelu, neboť pacienti se na něj dívali jako na člověka, který krade cizí myšlenky. Musel se léčit 13 měsíců v psychiatrické léčebně s diagnózou megalomanie. Na zotavenou odjel do Švýcarska a světem se šířila pomluva, že zemřel v blázinci. V posledních letech života se mu konečně dostalo uznání od zahraničních fyzikálních kolegů, ale jeho první práce dokazující pravdu se našla až za 36 let po smrti Poggendorffa v jeho stole.

Únor 2010


František Lexa



13. února 1960 v Praze zemřel zakladatel české egyptologie na Karlové univerzitě František Lexa. Narodil se 5. 4. 1876 v Pardubicích. Do gymnázia chodil v Praze, kde ho dějepis a zeměpis učil Alois Jirásek. Ve studiu pakpokračoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity a mezi jeho spolužáky patřil  T.G. Masaryk a Zdeněk Nejedlý. Po ukončení studia učil krátce středoškolskou matematiku a fyziku na malostranském gymnáziu a na C. K. Vyšším gymnasiu v Hradci Králové. Zajímal se o filozofii, psychologii a začal se zabývat studiem staroegyptského písma. V roce 1905 se začal učit starou egyptštinu a  to tak dobře, že přeložil jednu kapitolu Knihy mrtvých. Překlad náhodou získal profesor orientalistiky Rudolf Dvořák a doporučil Lexu ke studiu egyptštiny u profesora Adolfa Ermana v Berlíně. Po roce studií  se začal věnovat démonštině ve Štrasburku  a v letech 1938-1951 se rozhodl vydat svou vlastní mluvnici démotštiny. Po návratu do Prahy začal učit znovu na gymnáziu a připravovat svou habilitační práci O poměru ducha, duše a těla u Egypťanů Staré říše, kterou však zveřejnil  až po skončení 1. světové války.



Po vzniku Československa se na Karlově univerzitě zvedl zájem o orientalistiku a Lexa zde d roku 1919 začal bezplatně přednášet egyptologii. V roce 1927 získal placené místo mimořádného profesora a během této doby napsal několik knih, o které byl velký zájem. To přispělo ke zřízení Egyptského semináře na Karlově univerzitě, a Lexa se stal jeho jediným řádným profesorem.  Ve školním roce 1934/35 byl zvolen děkanem Univerzity Karlovy. V 50. letech 20. století inspiroval Lexu jeho žák Zbyněk Žába k založení Československého egyptologického ústavu se sídlem v Praze a v Káhiře., v jehož čele stál až do své smrti. Po něm na toto místo pak Žába nastoupil.


Zbyněk Žába

Lexa je autorem řady knih: Výbor z mladší a starší literatury staroegyptské, Náboženská literatura staroegyptská, Staroegyptské čarodějnictví, Obecné mravní nauky staroegyptské , Grammaire démotique - Gramatika démotštiny, Veřejný život ve starověkém Egyptě, Česká egyptologie.




XXI. zimní olympijské hry 2010
















12. února 2010 začínají a 28. února 2010 skončí v kanadském Vancouveru XXI. Zimní olympijské hry. Vlajka olympijských her byla vztyčena 26.února 2006 před budovou vancouverské radnice, kde bude vlát až do slavnostního zahájení. her. Navazovat budou Paralympijské hry, které se uskuteční od 12. do 21. března 2010.



Olympijský oheň pro XXI. ZOH byl zapálen 22. října 2009 v Řecké Olympii a do Kanady cestoval přes severní pól. Pochodeň urazí 45.000 kilometrů a projde rukama 12.000 Kanaďanů a poprvé v historii bude po dobu olympiády hořet pod střechou.  Sportovci z 97 zemí, včetně Ghany, Puerta Rico, Jamajky, Bahamy, Venezuelya nebo Senegalu, budou soutěžit v 15 sportech a 86 disciplínách. Sporty: Alpské lyžování, Biatlon, Boby, Běh na lyžích, Curling, Krasobruslení, Akrobatické lyžování, Lední hokej, Saně, Severská kombinace, Short track, Skeleton, Skoky na lyžích, Snowboarding, Rychlobruslení.Vítězové získají nejtěžší medaile v historii olympijských her. Váha medailí bude 500 – 576 gram.  Bude rozděleno 1014 unikátních medailí, 86 zlatých. Ani jedna nemá dokonalý tvar a ani dvě medaile nejsou identické.  Z České republiky pojede soutěžit 98 sportovců.

Zde bude slavnostní zahájení a zde se budou rozdávat medaile:



Hokejové zápasy se budou odehrávat v této hala na hřišti, které bude mít standardní rozměry kluziště NHL (61 × 26 metrů), mezinárodní má rozměr 61 × 30 metrů. Zápasy proběhnou na hokejovém stadionu GM Place, na kterém hraje svoje zápasy v NHL Vancouver Canucks.



Vancouver

Vancouver je přístavním městem v jihozápadní části kanadské provincie Britská Kolumbie. Leží v údolí řeky Fraser u Tichého oceánu na ploše 114,67 km² (aglomerace 2 878,52 km2). Od přímého vlivu Tichého oceánu ho chrání ostrov Vancouver, s oceánem je spojen úžinou Strait of Georgia. Město samotné se rozkládá na poloostrově Burrard mezi fjordem Burrard na severu a ústím řeky Frasier. Nad ním se rozkládá pohoří Coast.



Je největším metropolitním centrem v západní Kanadě a třetím největším v celé Kanadě. Vancouverský přístav zaujímá objemem své přepravy první místo v celé Severní Americe. Město i přilehlý ostrov nesou jméno po kapitánovi Královského námořnictva Georgi Vancouverovi, který zde prováděl průzkumy v roce 1792. Oficiálně město Vancouver vzniklo zápisem do registru jako městská samospráva 6. května 1886. Ve stejný rok do města dorazila Transkontinentální železnice a městu vybral jméno prezident Kanadské pacifické železnice (CPR) William Cornelius Van Horne.



13. června 1886, vypukl velký požár a celé město lehlo popelem. Přesto se Vancouver z této tragédie rychle vzpamatoval a ještě v tom samém roce byla založená i první městská požární stanice Z osady čítající pouze 1 000 obyvatel se Vancouver do konce 19. století rozrostl na 20 000 a do roku 1911 na 100 000 obyvatel. Odhaduje se, že počet obyvatel v roce 2020 dosáhne hranici 2,6 milionu.

 

Arrhenius Svante August



19. února 1859 se v Uppsale narodil a 2. 10. 1927 ve Stockholmu zemřel  švédský fyzik a chemik, jeden ze zakladatelů fyzikální chemie Svante August Arrhenius. Fyziku začal studovat od roku  1876 v Uppsale, později ve Stockholmu. Zabýval se zejména studiem vodivosti elektrolytů a v roce 1883 dospěl k Teorii elektrolytické dissociace, což znamená, že látky, které vedou elektrický proud, jsou ve svých roztocích rozštěpeny v částice s elektrickými náboji (ionty). Akceptoval a důsledně provedl myšlenku, kterou dříve vyslovili v omezené míře Clausius a Williamson, a vytvořil nauku o chemické afinitě. V roce 1884 habilitoval v oboru fyzikální chemie a získal od stokholmské skademie cestovní stipendium, na základě kterého pak mohl studovat v cizině, a to u F. Kohlrausche ve Vircpurce, u Boltzmanna ve Štýrském Hradci, u W. Ostwalda v Rize a v Lipsku a u Van' Hoffa v Amsterodamě. V té době provedl řadu prací, kterými význam své teorie elektrolytické disociace přesvědčivě dokazoval. Jeho práce byly uznávány ve světě, ale doma se mu příliš nedařilo. Až v roce 1895 získal řádnou profesuru a byl jmenován čestným členem Německé Bunsenovy společnosti pro užitou fyzikální chemii a teprve v roce 1901 členem švédské WetenskapsAkademi. V roce 1903 získal Nobelovu cenu. Jeho práce jsou uloženy v různých německých, anglických i francouzských odborných časopisech a v publikacích Švédské akademie: Theories of Solution (1912), Smittkorper och deras bekämpende (1913), Vaccinationes teoretiska grunder (1913), Quantitative Laws in Biological Chemistry (1915), Stjärnernas öden (1915), Kemien och det moderna livet (1919).

   

Leden 2010

Marcus Tullius Cicero




3. ledna 106 př.n.l. se v Alpinum narodil a 7. 12. 43 př.n.l. zemřel římský řečník, politik a spisovatel Marcus Tullius Cicero.  Pocházel z nepříliš bohaté rodiny, první vzdělání získal v Arpinu, později v Římě. Studoval rétoriku, právo a filosofii, překládal z řečtiny. Od roku 79 př.n.l. začal vystupovat veřejně, zejména u soudu, ale ze zdravotních důvodů musel opustit Řím a odjet do Řecka později pak cestoval i po Asii. Na těchto cestách se dále vzdělával a cvičil v rétorice. O dva roky později se vrátil do Říma, oženil se  s Terentií a začal se věnovat veřejným záležitostem, zejména obhajobám u soudu. Touto činností získal značnou popularitu, 76 př.n.l. byl zvolen quaestorem na Sicílii, po ukončení quaestury se stal senátorem,.67 př.n.l. městským praetorem a 64 př.n.l. konzulem. V této funkci odvrátil pozemkový zákon předložený Publiem Servilem Rullem a Catilinovo spiknutí. Obě tyto akce usilovaly o potlačení demokracie v Římě. 58 př.n.l. musel odejít do vyhnanství a návrat mu byl povolen až v roce 57 př.n.l. Snažil se dále vystupovat na obranu republiky, ale veškerá moc byla v té době v rukou triumvirů, a proto odešel z veřejného života a věnoval se výuce gramatiky a rétoriky, veřejně vystupoval pouze při soudních obhajobách. Před občanskou válkou se přiklonil na stranu Pompeia, po jeho porážce odmítl vedení republikánského loďstva a raději odprosil Caesara, se kterým se vrátil do Říma jako přítel. Od roku 47 př.n.l. nevykonával žádnou veřejnou funkci a věnoval se pouze filosofii. Na veřejnosti vystupoval pouze v případech, kdy některý z jeho přátel potřeboval pomoc (Oratio pro Marcello, Oratio pro Ligario a Oratio pro rege Deiotario). Po Caesarově smrti věřil v obrat k republice, ale byl zklamán a Řím opustil. Cestou dostal zprávu, že se Antonius vzdal moci. Když po návratu do Říma zjistil, že je to lež, začal proti Antoniovi vystupovat a přednesl 14 řečí proti Antoniovi. Po těchto projevech senát vyhlásil Antoniovi válku, jejíž vedení svěřil Octavianovi. Ten se ale s Antoniem spojil a moc senátu se definitivně rozpadla. Cicero se pokusil o útěk z Říma, byl však dostižen a popraven. Jeho hlava a pravá ruka byly vystaveny na řečništi v Římě.

Marcus Tullius Cicero je považován za největší osobnost antického řečnictví. Jeho dílo se z větší části zachovalo a jen díky jemu máme zprávy o některých filosofech, jejichž díla se nedochovala.



Schliemann Heinrich



6. ledna 1822 se v Neu Buckovu narodil jako syn chudého pastora německý archeolog Heinrich Schliemann, 1836-1841 se učil na knihkupce v knihkupectví ve Fürstenbergu.  Měl vždy velké nadání k učení jazyků a vynikající paměť a zde se také poprvé seznámil s Homérem v řečtině. Po několika letech z důvodů nemoci z obchodu odešel. 28. listopadu 1841 se nechal v Hamburku najmout na loď plavící se do Venezuely, která však 11. prosince ztroskotala u holandského pobřeží, a tak se stal úředníkem a účetním u obchodní společnosti B. H. Schröder a spol. v Amsterdamu a začal se učit anglicky, holandsky, francouzsky, španělsky, italsky, portugalsky a rusky. V roce 1846 ho firma jako dealera přeložila do St. Petěrburku. Zde si založil vlastní firmu a začal obchodovat. Za války na Krymu pracoval jako válečný dopisovatel. V padesátých se stal americkým občanem a začal žít v USA jako poměrně úspěšný a známý obchodník. Ve 36 letech opustil dráhu finančního magnáta a pustil se do studia archeologie a dějin starověkého Řecka. Rozhodl se objevit bájnou Tróju,  procestoval a prostudoval Řecko, Itálii, Skandinávii, Německo a Sýrii. Po neúspěchu v Evropě se vydal na cestu kolem světa a navštívil Indii, Čínu a Japonsko (o Číně a Japonsku napsal knihu). Archeologii studoval také  v Paříži. Procházel tzv. Homérská místa, o kterých Homér psal ve svých eposech. Vydal svou první knihu - Ithaka, der Pelopennes und Troja, ve které napsal, kde by Trója měla ležet. V roce 1868 mu zemřela 10letá dcera a  rozvedl se s manželkou Jekatěrinou. V roce 1869 se oženil s mladou řeckou studentkou Sophií Engastromenosovou, se kterou se seznámil pomocí seznamovací agentury a v roce 1970 začal s vykopávkami na Hisarliku.  1871-1873 objevil ve východní části Turecka Tróju.



Velké problémy Schliemannovi způsobovala neochota místního sultána vykopávky povolit.  Aproto mohl začít kopat až 11. října 1871 ve 12 hodin, a to jen díky jeho známostem mezi diplomaty a vlivnými lidmi, se kterými se mu podařilo tvrdohlavého a neochotného sultána přesvědčit. O všem co objevil psal střídavě řecky, německy, francouzsky, anglicky. do svého deníku, který měl přibližně 10 000 stran. Jak postupoval po jednotlivých vrstvách, objevil stopy po zemětřesení, potom stopy po požáru. Nalezl zbytky budov a mnoho hliněných nádob, na kterých  nacházel velmi často ornament, který neměl název, a tak ho Schliemann pojmenoval swastika. Ten byl pak později rozšířen v celém Německu jako symbol fašismu. Hákový kříž však se swastikou kromě podoby nemá vůbec nic společného. Hákový kříž Hitlerovi navrhl jeden mnichovský zubař, který ho považoval za svůj osobní objev, a vůbec nevěděl nic tom, že se používal mnohem dřív. Součástí jeho výbavy byl teploměr, protože věděl, že podle Homéra se v blízkosti Tróji nacházeli 2 prameny: jeden teplý a jeden studený. Objevil kopec odpovídající jeho typografickým požadavkům, který z velké části patřil americkému konzulovi, od kterého se dozvěděl, že jeden čas tudy tekl horký pramen, než mu kameny po zemětřesení ucpaly cestu. Když objevil velmi bohaté a rozvinuté město Illioj rozhodl se vykopávky ukončit. Poslední den však zahlédl pod jednou z hradeb něco velmi lesklého. Ihned odvolal všechny dělníky a sám s kapesním nožem, který nosil stále v kapse odkryl jeden z největších pokladů lidstva - desetitisíce předmětů z 23-karátového zlata. Schliemann byl přesvědčen, že objevil poklad krále Priama, teprve později  však bylo zjištěno, že to byl poklad trojského krále staršího asi o 1 000 let než Priamus.

Schliemann zemřel 26. prosince 1890. Ten den se mu udělalo nevolno a na ulici upadl. V nemocnici ho odmítli ošetřit s tím, že byl oblečen jako chudý člověk a neměl by tedy na zaplacení lékařské péče. Teprve po příchodu jeho přítele se zjistilo, kdo to ve skutečnosti je. Pochován je v Řecku v Athénách. Objevil dvě nové civilizace a částečně se podílel na objevení Kréty. Zasloužil se o zpopularizování historie jako vědního oboru.



Max Theiler



30. ledna 1899 se v Pretorii v JAR narodil a 11. srpna 1972 v New Haven v USA zemřel jihoamerický lékař a virolog Max Theiler. Jeho otec byl významný veterinární vědec a Max studoval na školách v Basileji, na Grahamstownu a 1916-18 na lékařské fakultě University of Cape Town.  Studia dokončil v Anglii v roce 1922 a nastoupil do oddělení tropické medicíny na Harvard Medical Schoul. Od 1930 pracoval v Mezinárodním zdravotnickém oddělení Rockefeller Foundation, 1951 se stal ředitelem Divize medicíny a veřejného zdravotnictví v New Yorku. Zabýval se zejména žlutou zimnicí a vývojem vakcíny proti ní. V roce 1951 získal Nobelovu cenu.

Žlutá zimnice je akutní infekční onemocnění, které vyvolává virus stejného rodu jako jsou viry klíšťové nebo japonské encefalitidy. Zdrojem nákazy u lesního typu infekce bývá opice, zatímco u městského typu je zdrojem infekce sám člověk. V obou případech je přenos na člověka zprostředkován náhodným bodnutím infikovaného komára. Díky očkování a hubení komárů byla vymýcena zejména městská forma žluté zimnice ve Střední a Jižní Americe. Cirkulace nákazy v džungli však představuje trvalý zdroj infekce lidí. Žlutá zimnice se vyskytuje především v rovníkové oblasti Jižní Ameriky a Afriky. DNES podle zprávy Světové zdravotnické organizace je virus přítomen v některých tropických oblastech Afriky a jižní Ameriky. Do začátku 20.století byl přítomen také v Evropě, na Karibských ostrovech a ve střední a severní Americe. V současné době se zde nevyskytuje, ale tato území musí být stále pod kontrolou. V Africe je přímo ohroženo 508 milionů lidí ve 33 zemích, ležících v oblasti mezi 15° s.š. a 10° j.š. od rovníku. V Americe je žlutá zimnice endemická v devíti jihoamerických zemích a na několika Karibských ostrovech. Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Ekvádor a Peru patří mezi nejohroženější. Ročně je zde zaznamenáno na 200 000 případů žluté zimnice, z toho 30 000 smrtelných. Každoročně se objeví malé  množství onemocnění ze zemí, kde se žlutá zimnice nevyskytuje a jde vždy o nákazy importované cestovateli.

 

 

Prosinec 2009

 

Libby Willard Frank


 
17. prosince 1908 se v údolí Granda v Coloradu narodil a 8.9.1980 zemřel v Los Angeles americký fyzik a chemik Willard Frank Libby. Studoval chemii na Univerzitě v Kalifornii a v Berkeley, kde se také stal odborným asistentem a začal se zabývat umělou radioaktivitou. Od roku 1941 působil na univerzitě v Princetonu. Na počátku druhé světové války pracoval na Kolumbijské univerzitě s laureátem Nobelovy cena Heroldem Urey. na obohacování uranu-235, který byl pak použit v atomové pumě na Hirošimě. V roce 1945 se stal profesorem na univerzitě v Chicagu. V roce 1946 vynalezl atomové hodiny, které pracují na základě kmitů atomů cesia a i v současné době jsou to nejpřesnější hodiny na světě. Jejich odchylka představuje méně než jednu sekundu za 300 000 let. V roce 1954 byl jmenován do americké komise pro atomovou energii. V roce 1959 se stal profesorem chemie na kalifornské univerzitě v Los Angeles a na této pozici pracoval až do důchodu v roce 1976.. Byl také ředitelem Institutu geofyziky a planetární fyziky (IGPP) na kalifornské univerzitě. V roce 1972 odstartoval první environmentalní inženýrský program u UCLA. V roce 1960 získal Nobelovu cenu za chemii za objev metody využití uhlíku C14 pro stanovení stáří. Tento jeho objev byl startem k revoluci v archeologii. .




Sagan Carl



20. prosince 1996 ve Washingtonu zemřel americký profesor astronomie a astrofyziky, průkopník exobiologie a jeden z hlavních podporovatelů programu SETI (Hledání mimozemské civilizace) Carl Sagan. Narodil se 9. 11. 1934 v Brooklynu, Studoval na univerzitě v Chicagu, 1955 se stal bakalářem, 1956 magistrem, 1960 získal doktorát v astronomii a astrofyzice. Učil na univerzitě v Harvardu a pak odešel na Cornellovu univerzitu, kde se v roce 1971 stal profesorem a zařídil si tam také svou laboratoř. Zabýval se planetologií a spolupracoval s americkým kosmickým výzkumem. Podílel se na vývoji a provozu kosmických sond Mariner, Pioneer, Viking a Galileo, zasloužil se o financování projektu SETI (pátrání po mimozemské inteligenci. Přispěl k realizaci většiny bezobslužných vesmírných výprav, prozkoumávání naší sluneční soustavy a prosadil, že na kosmické sondy Pioneer a Voyager bylo umístěno poselství lidstva mimozemšťanům. První zpráva byla do prázdna poslána na zlato-anodizodové plaketě. Dále pak pracoval na vývoji a konečné podobě tzv. Zlatých cestovatelských desek určených k poselstvím do vesmíru. Světově známým se stal svými populárně-vědeckými knihami a zejména svým autorským televizním seriálem Cosmos, který také sám uváděl. Podle jeho scifi- románu Kontakt byl v roce 1997 natočen stejnojmenný film s Jodie Fosterovou v hlavní roli. Napsal kolem 350 původních vědeckých prací, zejména o Venuši a Marsu, podporoval teorie o nukleární zimě, globálním oteplování a asteroidech, které ovlivňují Zemi. Tyto teorie jsou ve vědecké společnosti sporné, ale mají řadu zastánců pro i proti. Americké univerzity mu udělily celkem 22 čestných diplomů. Dvakrát byl vyznamenán NASA: "Za mimořádné vědecké úspěchy" a "Za veřejné zásluhy". V roce 1975 získal cenu Josepha Priestleye "Za významný příspěvek k blahu lidstva" a o tři roky později za populárněvědeckou knihu Draci z ráje obdržel jako první vědec prestižní Pullitzerovu cenu za literaturu. V této knize formou přístupnou i laikům vykládá evoluční vývoj lidského mozku, přičemž uvažuje o vlastnostech a perspektivách inteligence. Byla po něm pojmenován planetka 2709 Sagan. Z jeho díla: Inteligentní život ve vesmíru.(1966), Mars a mysl muže (1973), Jiné světy (1975), Šepoty země: Cestovatelský mezihvězdný záznam (1977), Nukleární zima: Svět po atomové válce (1985), Spekulování na evoluci s lidskou inteligencí (1989), Stíny zapomenutých předků: Hledání kdo my jsme (1993), Kontakt (1997), Bledě modrá tečka: Vize budoucnosti člověka ve vesmíru (1997), Miliardy a miliardy: Myšlenky na život a úmrtí na pokraji tisíciletí (1998), Démon-strašidelný svět: Věda jako svíčka v temnotě (1997), Vesmírné spojení a mimozemský pohled (2000), Kosmos (2002).




Kašpar Šternberk

 



20. prosince 1838 na svém zámku Březině, jako poslední svého rodu, zemřel český šlechtic, přírodovědec a zakladatel Národního muzea Karel Šternberk. Narodil se 6.1.1761 taktéž na zámku Březina. 1777-79 studoval filozofii na pražské univerzitě a 1779-82 teologii v Římě, kde také přijal nižší církevní vysvěcení. 1782-83 odjel do Řezna, kde chtěl žít a pracovat, ale dojížděl často do Čech a stýkal se zde se vzdělanými lidmi soustředěnými kolem přírodovědce a lékaře Johanna Mayera. 28. června 1783 se stal kanovníkem řezenské kapituly a krátce poté přijal tonzuru a vysvěcení. 1784 se stal dvorním komorníkem a radou řezenského biskupa a začal spravovat biskupské lesy, v roce 1788 kanovníkem i ve Freisingu a správcem všeho biskupského majetku. Inspirací k počátku jeho zájmu o přírodní vědy v roce 1790 bylo založení řezenské Botanické společnosti J. Ch. Schafferem. Od 1795 se o tuto společnost začal zajímat hlouběji a od roku 1795 se již pravidelně účastnil jejích schůzí a přispíval do jí vydávaných Botanisches Taschenbuch. V roce 1800 se stal jejím řádným členem a začal soukromě studovat botaniku. Jeho prvním učitelem byl Charles Jemnět Duval.. 1805 složil církevní funkce a přijal místo ředitele vědeckých ústavů v Řezně. Během svého pobytu ve Francii se seznámil s Alexandrem von Humboldtem a elitou francouzských paleontologů a botaniků. Z vědeckých výprav, zvláště do bavorských Alp si přivezl materiál pro latinskou práci Přehled lomikamenů v obrazech. Krátce na to zdědil po starším neženatém bratru Jáchymovi panství Radnice v západních Čechách, kde zřídil botanickou zahradu a v nově otevřených uhelných dolech začal vyhledával zkameněliny pravěkých rostlin. Německy a vzápětí i česky vydal Pojednání o rostlinopisu v Čechách a v letech 1820-38 začalo vycházet společné dílo Kašpara ze Šternberka, Karla Bořivoje Presla a Augustina Cordy - Pokus o zeměpisně botanické popsání pravěkého rostlinstva. O jeho překlad z němčiny do francouzštiny se postaral Kašparův učitel Francois Gabriel de Bray. 1818 byl Kašpar ze Šternberka zvolen předsedou Společnosti pro založení Českého vlasteneckého musea, jemuž pak odkázal svou knihovnu i paleontologickou sbírku a ujal se uspořádání herbáře českoněmeckého cestovatele, podnikatele a přírodovědce Tadeáše Haenkeho, který ji přivezl z Latinské Ameriky.



V roce 1825 byl hrabě Kašpar Šternberk jedním z klíčových podílníků Pražské železniční společnosti, která v roce 1827 získala koncesi pro stavbu Lánské koněspřežky. Vyměřováním tratě byl pověřen J. Barrande, který při této práci učinil mnoho přírodovědných objevů.




Listopad 2009

Vavilov Nikolaj Ivanovič



5. listopadu 1887 se narodil a 26. ledna 1943 zemřel sovětský biolog, propagátor genetiky a zakladatel sovětské genetické a šlechtitelské školy Nikolaj Ivanovič Vavilov. Cestoval po celém světě, sbíral rostliny, které pak chtěl v Sovětském svazu pěstovat a zajistit tak jídlo pro milióny pracujících lidí. Jeho odpůrcem a nepřítelem byl vědec a přítel Stalina Trofim Lysenko, který tvrdil, že genetika je podvrh a že vše, co je třeba je možné nějakými podněty vycvičit. Jako příklad uváděl, že pokud by je k tomu někdo dovedl by třeba krávy mohly dávat fialové mléko, 6. srpna 1940 byl obviněn, že svými experimenty s genetikou zavinil hladomor ve třicátých letech 20. století. Proces trvající pět minut skončil odsouzením k zastřelení, ale pak mu byl trest snížen na dvacet let vězení v gulagu na Sibiři, kde také v roce 1943 zemřel.




22. listopadu 1963 ve 13:00 zemřel v Parklandské nemocnici prezident USA John Fitzgerald Kennedy. Zemřel na následky atentátu na Plaza Dealey v Dallasu ve státě Texas. Výstřely padly ve 12:35 hodin místního času. Velmi rychle byl vypátrán a za vraha oficiálně uznán Lee Harvey Oswald, který byl krátce poté také zastřelen. Spekulace a teorie o tom proč, kým a na čí pokyn byli prezident a Oswald zavražděni existuje řada teorií.

John Fitzgerald Kennedy se narodil 29. 5. 1917 a měl osm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra.Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut pokračoval ve studiu a v roce 1940 absolvoval s vyznamenáním.na Harvardu. Jeho disertační práce o Mnichovské dohodě Proč Anglie spala, se díky jeho otci stala bestsellerem. Původně se jmenovala Setkání v Mnichově, ale na radu otce název změnil. V roce 1941 nastoupil do armády, V oblasti Šalamounových ostrovů velel torpédovému člunu PT-109. V noci z 1. na 2. srpna 1943 byl PT-109 potopen v úžině Blackett japonským torpédoborcem a JFK utrpěl vážné zranění zad (první měl již z amerického fotbalu). Několik dní se se svou posádkou skrýval bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. Tuto kritickou událost mu později připomínal kokos s vyrytou zprávou o trosečnících na jeho pracovním stole. Následně obdržel Řád purpurového srdce. Po válce pracoval krátce jako novinář. Byl při mírových rozhovorech v Postupimi a na zakládací schůzi OSN v San Francisku.
Po druhé světové válce se začal věnovat politice a v roce 1947 se stal kongresmanem. V roce 1953 se stal poprvé senátorem (znovuzvolen byl v roce 1958) za stát Massachusetts. V listopadu 1960 získal John Kennedy těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách porazil Bizona. Vyhrál ve 23 státech Unie a 20. ledna 1961 se stal prezidentem Spojených států.
V této době dominovalo soupeření se Sovětským Svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí ovlivňovalo také politiku v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spoluprái se západoevropskými spojenci. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, ale neústupnost N.S. Chruščova vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala. Problematická byla i jednání
s Chruščovem.



Na schůzce ve Vídni v červnu 1961 v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína se nepodařilo dosáhnout žádné dohody a v červenci a srpnu 1961 došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy se při televizním projevu 25.7.1961 vyjádřil, že je připraven svobodu Berlína bránit i vojensky. Další byla tzv karibská krize v květnu a červnu 1962, kdy se Sověti rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Kennedy se rozhodl tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili. V televizním projevu 22. 10. 1962 varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni. 28. 10. 1962 po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhly výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku. USA a Sovětský Svaz v této době také soupeřili v dobývání vesmíru. V květnu 1961 představil Kennedy v Kongresu smělý a v té době neuvěřitelný plán s cílem do 10 let poslat člověka na Měsíc a zajistit také jeho bezpečný návrat. Tímto prohlášením byl odstartován program Apollo a 20. 7. 1969 Neil Armstrong učinil první krok člověka na Měsíci.



Na podzim 1963 začal Kennedy pracovat na přípravě svého druhého volební období na prezidenta USA. V listopadu odjel do Dallasu.


 
Atentát na mimořádně populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Pohřbu 25. listopadu 1963 se účastnilo přes 90 zástupců zemí z celého světa včetně Sovětského svazu.

V listopadu 2009 získali Elizabeth Helen Blackburnová, Carol Greiderová a Jack Szostak Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii. Ukázali, že každému buněčnému dělení předchází kopírování dědičné informace pro dceřinou buňku. Blackburnová a Szostak zjistili, že chromozom, který je nositelem dědičné informace, při tomto procesu chrání před poškozením koncové "čepičky", takzvané telomery. Při každém dělení buňky se ale chromozom, přesněji řečeno jeho konec - telomera - o něco zkrátí. Když zkracování klesne pod kritickou mez, buňka dělení zastaví a umírá. Blackburnová a Greiderová nicméně přišly na to, že existuje enzym telomeráza, který zkracování telomer blokuje a který dokáže chromozom znovu prodloužit, a tak kompenzovat jeho zkracování v důsledku neúplné replikace. U diferenciovaných lidských buněk je aktivita telomerázy velmi nízká, což je příčinou přirozené smrtelnosti buněk. Výjimkou jsou rakovinné buňky, u nichž se telomeráza znovu aktivuje. Pokud by byl nalezen způsob, jak činnost telomerázy v rakovinných buňkách zastavit, dalo by se toho využít při léčbě rakoviny.



Blackburnová Elizabeth Helen

26. listopadu 1948 se v australském Hobartu na ostrově Tasmánie narodila Elizabeth Helen Blackburnová. Má australskou i americkou státní příslušnost.
Studovala na Melbournské univerzitě, v roce 1975 získala doktorský titul na Cambridgeské univerzitě ve Velké Británii. Zabývá se mapováním DNA. Dnes působí na univerzitě v Kalifornii, kde je od roku 1990 profesorkou biologie a fyziologie. 1975-1977 na univerzitě v Yale společně s Josephem Gallem objevila podstatu fungování takzvaných telomer neboli koncových částí chromozomů, bez nichž by v dědičné informaci zavládl chaos. Svůj objev publikovali v roce 1978 a Blackburnová telomery přirovnala ke koncům tkaniček, které zabraňují jejich rozvinutí. Telomery chrání chromozomy před zničením a degradací. Ve vědecké obci je známá jako "babička telomer", v roce 2009 získala Nobelovu cenu za lékařství.



Carol Greiderová se narodila v roce 1961 v kalifornském San Diegu. Vystudovala Kalifornskou univerzitu, v roce 1987 získala pod vedením Elizabeth Blackburnové doktorský titul a začala pracovat v laboratoří v Cold Spring Harbor. Od 1997 je profesorkou molekulární biologie a genetiky na lékařské fakultě Univerzity Johna Hopkinse. V prosinci 1984 spolu s Blackburnovou objevila enzym telomerázu, který tvoří telomery a tým vědců vedených Greiderovou, že telomeráza zpomaluje proces stárnutí lidských buněk.



Szostak Jack


 
9. listopadu 1952 v Londýně se narodil biochemik Jack Szostak. Vyrůstal v Kanadě, bakalářské studium v oboru buněčná biologie ukončil na McGillově univerzitě v Montrealu ve svých 19 letech, doktorát z biochemie získal na Cornellově univerzitě v roce 1977 a otevřel si vlastní laboratoř na Harvardu. V současné době je profesorem genetiky na lékařské fakultě na Harvardské univerzitě a působí i v Lékařském institutu Massachusettské všeobecné nemocnice. Zabývá se molekulární biologií a je považován za průkopníka ve vývoji umělých buněk a chromozomů a zaměřuje se na výzkum původu života na Zemi. Výsledky jeho práce využívá mezinárodní projekt zkoumání lidského genomu Human Genome Project (HGP). Je nositelem mnoha ocenění, například americké ceny Alberta Laskera nebo Heinekenovy ceny za biochemii a biofyziku.





Říjen 2009

Fischer Hermann Emil





9. října 1852 se v Euskurchen narodil a 18. 7. 1919 zemřel německý chemik a nositel Nobelovy ceny Emil Hermann Fischer. Jeho otec byl úspěšným obchodníkem. Po studiu na gymnáziu ve Wetzlaru a Bonnu nastoupil na přání otce v obchodě svého švagra, aby se naučil ve vedení podniku. Nedokázal se však smířit s jednotvárnou kancelářskou prací, začal se zajímat o chemii a přešel na Universitu v Bonnu. I když vysoce hodnotil Kekulovy přednášky, nebyl spokojen v analytických laboratořích, a proto pokračoval ve studiu na Universitě ve Strassburgu. Pod vedením profesora Adolfa Baeyera složil doktorát a stal se jeho asistentem. V roce 1875 objevil fenylhydrazin, který se stal odrazovým můstkem k jeho skvělým studiím o struktuře sacharidů a synthese indolových derivátů. Po habilitaci působil na universitách v Mnichově, Erlangenu, Wirzburgu a od roku 1892 v Berlíně jako nástupce A.W. Hofmanna. Na rozdíl od svého předchůdce v Berlině A.W. Hofmanna, výborného řečníka a znalce cizích jazyků, Fischer tyto přednosti postrádal, dokonce měl z počátku i potíže se svou výslovností v přednáškách. V mladších letech holdoval pití vína, účastnil se veselých pivních společností, hrál na klavír, chodil do divadla, ale i lovil a hodně kouřil, i ve styku se studenty, ke kterým měl otcovský vztah. Profesor Lukeš často citoval zásadu Emila Fischera "Erst kommt der Student, dann wieder der Student, dann lange nichts, und dann erst der Privatdozent". Studenta, který pokazil experiment, obvykle povzbuzoval výrokem, že chybami se člověk učí. Ve 35 letech se oženil s dcerou profesora anatomie v Erlangenu, která mu však po osmi letech zemřela. Syn Walter spáchal sebevraždu pod vlivem deprese, druhý syn Alfred zemřel jako vojenský lékař na skvrnitý tyfus v Bukurešti, přežil jen nejstarší Hermann, pozdější významný biochemik. V Berlíně ho v červnu 1919 přemohly silné bolesti a lékaři diagnostikovali pokročilý karcinom střev s tím, že ani okamžitá operace nepřinese uzdravení. Fischer se vypořádal se všemi povinnostmi a dobrovolně skončil život kyanidem. Berlínské akademii odkázal nadaci ve prospěch mladých vědeckých talentů 750.000 marek, které však byly znehodnoceny v důsledku pozdější inflace. Tyto prostředky získal Fischer z tantiem za patenty. Při jednání o patentové spoluúčasti s BASF, která nabízela 5 %, Fischer požadoval a také prosadil 10% finanční podíl. Kromě hlavního oboru - výzkumu cukrů - studoval složení bílkovin, vypracoval metodu dělení aminokyselin, zjistil složení kofeinu a theobrominu, navrhl hypnotikum Veronal, objevil fenylhydrazin. Je považován za zakladatele moderní lékařské chemie a je nositelem Nobelovy ceny z roku 1902 za syntézy cukrů a purinů.




WICHTERLE Otto





27. října 1913 se v Prostějově narodil a 18. 8. 1998 v Praze zemřel český vynálezce měkkých kontaktních čoček, chemik a akademik Otto Wichterle. Po absolvování gymnázia chtěl Otto studovat strojní fakultu, ale na radu přítele se v roce 1931 přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství. K usilovnému studiu chemie jej, podle jeho slov, motivovala i snaha smazat nepříznivý dojem u profesor O. Quadráta, kdy student Wichterle na jedné z prvních hodin neznal vzorec dvojchromanu draselného Diplomovou práci vypracoval v roce 1935 u profesora Votočka, u kterého pak pracoval jako asistent až do zavření vysokých škol 17. 11. 1939. V roce 1936 dosáhl doktorátu technických věd. Od roku 1940 pracoval v Baťově výzkumném ústavu ve Zlíně, kde vedl pracovní skupinu, zabývající se výzkumem polyamidů. Vypracoval technologii výroby kaprolaktamu a již v roce 1941 připravoval ve své laboratoři vlákna polyamidu, která byla možno spřádat. Po řadě komplikací souvisejících s utajením před německými okupanty a poté s problémy poválečného průmyslu, byla průmyslová výroba těchto polyamidů s označením Silon zahájena až za deset let. Po válce pracoval na výzkumu a zavedení výroby polyamidů v chemických závodech v Žilině. V roce 1945 se vrátil na VŠCHT, kde dokončil habilitační řízení v oboru organické chemie a začal přednášet obecnou a anorganickou chemii. Zde také zřídil katedru technologie plastických hmot a stal se jejím prvním profesorem a vedoucím. Byl nejen vynikajícím chemikem a experimentátorem, ale také skvělým učitelem. Od roku 1952 se začal zabývat syntézou síťovaných hydrofilních gelů, které vodou bobtnají, s cílem najít vhodný materiál pro oční implantáty. 1952-1958 vyučoval na Vysoké škole chemicko-technologické a pracoval jako ředitel Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. V roce 1961 stál u vzniku nové metody adiabatické polymerizace kaprolaktamu, která byla později využívána k průmyslovému zhotovování odlitků.



O vánocích v roce 1961 si sestavil pomocí dětské kovové stavebnice Merkur první prototyp odstředivého odlévacího zařízení, které poháněl dynamem z jízdního kola zapojeným na zvonkový transformátor. Na něm odlil první čtyři velmi pravidelné čočky, které nedráždily oko. Za několik let se tento sen o nápravě oční vady, který poprvé popsal v roce 1508 Leonardo da Vinci a který k realizaci dovedl profesor Otto Wichterle, rozšířil do celého světa. Počátkem roku 1962 jich vyrobil na pět tisíc Dnes užívá kontaktní čočky, které lze rychle a jednoduše aplikovat, asi 100 000 000 obyvatel naší planety. Z jeho dalších vynálezů jsou známy umělé polyamidové vlákno – silon a hydrogel. S vládnoucí garniturou se rozešel po invazi vojsk armád Varšavské smlouvy v roce 1968, když připojil svůj podpis pod petici 2000 slov a při vystoupení v národním shromáždění kritizoval politiku vedení KSČ. Za to byl zbaven místa ředitele Ústavu makromolekulární chemie a v ústavu mohl pracovat dále, ale jen jako řadový vědec. V roce 1990 byl zvolen předsedou ČSAV a vykonával tuto funkci až do roku 1993. Byl také člen mnoha mezinárodních společností, držitelem řady zahraničních cen a čestným doktorem zahraničních univerzit, také čestným předsedou České akademie věd. V roce 1993 byla jedna z planetek naší sluneční soustavy pojmenována Wichterle.




Socha Svobody


28. října 1886 byla na své dnešní místo na Ostrov svobody u New Yorku v USA postavena Socha Svobody (Statue of Liberty) celým názvem Liberty Enlightening the World, česky „Svoboda přinášející světlo světu“. Ostrov se původně nazýval Bedloe’s Island a měl by katastrálně patřit do Hudson County v New Jersey, ale od roku 1664 je součástí New Yorku.



Měděna socha je vysoká 46 metrů, s 47metrovým podstavcem je vrchol pochodně ve výšce 93 metrů nad zemí. Váží 205 tun, v obvodu má 10,6 metru, ústa mají šířku 91 centimetrů. Pravá paže, držící pochodeň, je dlouhá 12,8 metru; jen ukazováček je dlouhý 2,4 metru. V levé ruce drží socha desky představující vyhlášení nezávislosti, je na nich nápis JULY IV MDCCLXXVI (4. července 1776, den vyhlášení Deklarace nezávislosti). Její koruna se sedmi paprsky je symbolem svobody, kterou má vyzařovat přes sedm moří do sedmi kontinentů. U nohou Svobody leží rozťatá pouta tyranie. Do Spojených států přicestovala lodí ve 214 bednách. Její sestavení trvalo celé 2 roky. Váží 205 tun a její úsměv je široký 91 centimetrů. Připomíná přátelství a pomoc, kterou Francie poskytla americkým osadníkům v jejich boji za nezávislost na Velké Británii v roce 1776. Své vojáky do Ameriky poslala pouze Francie. Francouzi chtěli Sochou Svobody nové republice vzniklé za Atlantským oceánem vyjádřit sympatie a jako připomínku jejího francouzského původu si v Paříži postavili její zmenšenou kopii. Nejprve sochař Frédéric Auguste Bartholdi udělal malý hliněný model ve výšce dospělého člověka. Druhý model byl vysoký tři metry. Třetí model udělali tak, aby byl čtyřikrát menší než socha ve skutečnosti. Čtvrtý a poslední model pak začali vyrábět již ve skutečné velikosti. Modelem pro ženskou tvář byla Bartholdimu vdova po proslulém výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi Isabella Eugenie Boyerová. Na podpěrné konstrukcí začal pracovat fr. architekt Eugene Viollet-le-Duc, který si představoval, že tělo sochy bude složeno z měděných částí naplněných pískem, což však znamenalo její obrovskou váhu. Peníze na sochu sháněl profesor Laboulay, který v roce 1875 založil v Paříži Francouzsko-americkou společnost pro stavbu Sochy Svobody a propagační kampaň v září 1875. Nadšení bylo veliké, peněz málo. Bertholdi přišel na geniální nápad nabízet k prodeji právo na reprodukci Sochy Svobody k reklamním účelům. Peníze se začaly scházet, ale šlo to pomalu. V roce 1876 putoval z Francie na výstavu ve Filadelfii pouze symbolický dárek - pravá ruka Madame Liberté. Později byl tento kousek ve velikosti solidní rozhledny převezen do New Yorku a vystaven několik měsíců v Madison Square Garden. V roce 1878 se na Pařížské světové výstavě objevila hlava. Když architekt Duc zemřel, Bertholdi požádal o pomoc stavitele pařížské Eiffelovi věže Gustava Eiffelka, který navrhl a zkonstruoval novou nosnou konstrukci bez písku.. Hotová socha byla 4. července 1886 v Paříži slavnostně předána americkému velvyslanci. Pak byla rozložena na části a na francouzské lodi dopravena do New Yorku. Podstavec navrhl americký architekt Richard Morris Hunt. V newyorském přístavu při skládání sochy byly podle návrhu Eiffela její kusy obepnuty kovovými pásy, které bránily poškození. Sochu Svobody slavnostně ji odhalil. prezident Grover Cleveland. Časem se socha stala symbolem Ameriky, ale také došlo k jejímu značnému poškození. Zrekonstruována byla vždy díky veřejným sbírkám. Při oslavě stého výročí vztyčení sochy přísahalo vrchnímu soudci Warrenu E. Burgerovi věrnost Spojeným státům 5 000 nových Američanů. Dalších 20 000 lidí se ve stejnou chvíli stalo americkými občany díky satelitnímu přenosu. V roce 1984 byla Socha Svobody zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dnes je u Sochy Svobody umístěno Museum přistěhovalectví otevřené v roce 1972. V koruně Sochy Svobody je rozhledna, po 11. září 2001 byla uzavřena, v roce 2009 znovu otevřena.





Srpen 2009

 

Žába Zbyněk



15. srpna 1971 v Praze zemřel významný český egyptolog. prof. Zbyněk Žába. Narodil se 19. 6. 1917 v Doubravicích. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové studoval až do zavření vysokých škol 1939 na Karlově univerzitě obor klasická filologie, po válce přešel na orientalistiku-egyptologii. Univerzitní studia dokončil v roce 1949. Byl žákem a nástupcem zakladatele české egyptologie Františka Lexy, jehož zásluhou byl v roce 1925 na půdě Filozofické fakulty UK založen egyptologický seminář a který byl také prvním řádným profesorem egyptologie v tehdejší ČSR..V roce 1954 se Žába stal docentem egyptologie na Karlově univerzitě v Praze, 1955-1957 působil v Káhiře na Vysoké škole jazyků jako učitel češtiny. 1959 byl jmenován profesorem egyptologie na FF UK Praha. V roce 1958 vyhlásilo UNESCO mezinárodní akci na záchranu památek Núbie ohrožených vodami tehdy zahajované stavby přehrady u Asuánu (tzv. Jižní chrám u Táfy, pevnost Kertásí, pohřebiště ve Wádí Qitně). Československá vláda se rozhodla místo finančního příspěvku akci podpořit účastí našich egyptologů při práci v Núbii. Se souhlasem egyptské vlády tak vznikl mezinárodní ústav s jedním pracovištěm v Praze a druhým v Káhiře. Na založení ústavu se prof. Žába podíle zejména svými organizačními schopnostmi. Počátkem šedesátých byla ústavu přidělena i archeologické koncese na pyramidovém poli v Abúsíru u Káhiry let a v Núbii začala expedice ústavu pracovat pod jeho vedením. Výzkum se zde v 60. a první polovině 70. let soustředil především na jednu z nejvýznamnějších soukromých architektur doby Staré říše - Ptahšepsesovu mastabu. Dodnes je Žábovo francouzské vydání Ptahhotepova naučení a anglické vydání skalních nápisů z Nubie považováno pro egyptologii za velmi cenné a významné. V roce 1960 se Žába stal ředitelem Československého egyptologického ústavu. Nový impuls pak zaznamenala archeologická práce ústavu v Abúsíru v roce 1976, kdy ústav získal novou koncesi na lokalitě zahrnující území přibližně o rozloze 2 km2 v celé oblasti mezi Abúsírem a Sakkárou s mnoha památkami, především z období Staré říše a Pozdní doby.



Žába byl také prvním naším vědcem, který publikoval práci zaměřenou výhradně na pyramidy. Jeho kniha vyšla roku 1953 francouzsky a její český název zní "Astronomická orientace v starověkém Egyptě a precese světové osy". Významným mezníkem pro další vývoje české egyptologie byl vznik Českého egyptologického centra v létě 2000.



Žižkov



7. srpna 1877 byly rozhodnutím ministerstva vnitra v Praze Královské Vinohrady I. přejmenovány na Žižkov. Území dnešního Žižkova bylo součástí obce Hory Viničné vznikající v roce 1788, (resp. od zřízení samospráv v roce 1849), která byla v roce 1867 přejmenované na Královskou Vinohradskou obec (König. Weinberge). V roce 1875 byla rozdělena na dvě obce s názvy Vinohrady I. (od roku 1877 Žižkov) a Vinohrady II. (od roku 1877 Královské Vinohrady). Obě samostatné obce za hradbami Prahy byly posléze povýšeny na města, Královské Vinohrady v roce 1879, Žižkov v roce 1881.Žižkov se pyšní několika zajímavými architektonickými stavbami. Na Sladkovského náměstí u budovy c.k. reálky na Žižkově (dnes gymnázium Karla Sladkovského) postavené v letech 1898-99 byl podle projektu architekta Josefa Mockera vybudován v letech 1899-1903 novogotický trojlodní kostel sv. Prokopa s jednou věží.



Gymnazium Karla Sladkovského          



Kostel sv. Prokopa

Po roce 1865 nastala v prostoru mezi Vrchem Vítkov - Vítkova hora a Vrchem sv. Kříže velká výstavba. V roce 1843 měl Žižkov 83 usedlíků, v roce 1850 více než dvojnásobek, - 197 osob. Za dalších sedm let přibylo 71 osob a v roce 1869 již měl Žižkov zapsáno 292 obyvatel. V té době se ale ještě moc nestavělo a obyvatel přibývalo pomalu. V osmdesátých letech se už staví po celém území a Žižkov je velkým městem s 21.212 obyvateli! V roce 1890 má 42.000 osob ve více než 750 domech! Kolem roku 1920 už byla celá čtvrť zastavěná a ve výstavbě se pokračovalo vlastně už jen na Ohradě. Na Žižkov vedla jedna z prvních elektrických tramvají.



Takhle Žižkov vypadal dřív



A takhle vypadá z vrcholu Televizního vysílače Žižkov dnes


Vrch Žižkov, po němž město nazváno, zval se až do r. 1420 se kopec na Žižkovem nazýval (snad po pražském měšťanu Vítkovi z Hory, který tu měl vinice) Vítkov. Vinice byly hlavně na jižní straně a pod nimi z Horské brány vedla horská silnice do Kutné Hory. Okraj návrší mezi Vítkovem a Olšany byl nazýván Šibeničná hora, protože tu stála pražská šibenice a vinice kláštera sv. Ambrože. Od 15. století byla Na Ohradě byla vinice stejného jména. Vinice časem (jako všechny kolem Prahy) zpustly. 14. července 1420 na Vítkově husité pod vedením Jana Žižky z Trocnova porazili křižácké vojsko a dlouho tam byly hradby a příkopy Žižkovy. Od toho vítězství byla hora Vítkov přejmenována na Žižkov. (Navrhovaná jména "Bojiště" a "Kalich" se neujala) Od té doby byl Žižkov ještě několikráte svědkem válečných hrůz. Švédové, Francouzi i Prusové odtud stříleli na Prahu. V roce 1938 byl na hoře Vítkov vystavěn (1938 znovu upraven, po 1945 doplněn o další část) k poctě účastníků boje za vznik Československé republiky Národní památník. 14. července 1950 (výroční den bitvy na Vítkově) byla před Národním památníkem na Vítkově odhalena největší bronzová jezdecká socha na světě – pomník Jana Žižky z Trocnova.



Je 9 m vysoká, 9,6 m dlouhá a váží 16,5 tun. Sochu navrhl profesor pražské Akademie výtvarných umění Bohumil Kafka, který na ní pracoval od roku 1931, ale dokončení svého díla se nedočkal. Krátce po dohotovení modelu zemřel. Odlití sochy provedla slévárna K. Mašky v Karlíně, socha byla po detailním propočtu statiky profesorem B. Hacarem upevněna na železobetonové trny zakotvené v tělese Národního památníku.

Nejznámější a výškově dominantní žižkovská stavba Žižkovský televizní vysílač stojí na hranici Žižkova s Vinohrady v Mahlerových sadech od roku 1992.



Autory věže jsou ing. arch. Václav Aulický, dr. ing. Jiří Kozák, CSc. a Ing. Alex Bém, stavba je chráněna československým patentem. Tři kruhové tubusy dosahují do výšky 134 metrů. V hlavním, přecházejícím do anténního nástavce o průměru 6,4 metru (další dva pak 4,8 metru), jsou dva rychlovýtahy, ve dvou dalších je provozní technologický výtah a požární nouzové schodiště. Základ věže tvoří v hloubce 15 metrů železobetonová, 4 metry silná deska o průměru 30 metrů. Vypočtená výchylka věže na vrcholu činí až 120 cm. V běžném provozu není žádný výkyv znatelný, protože je eliminován speciálním kyvadlovým tlumičem kmitů. Na věži je vyhlídková místnost s dalekohledem a vyhlídková restaurace. V roce 2000 bylo na žižkovskou věž nainstalováno v rámci projektu Praha Evropské město kultury 2000 10 miminek, která vytvořil architekt David Černý. Koncem roku byla sejmuta, avšak pro velký úspěch byla v roce 2001 upevněna na věž na trvalo.





Vysílač Praha Žižkov poskytuje Pražanům: televizní signál, programy rozhlasové vysílání, telefonické spojení pro mobilní i pevné sítě, středisko řízení sítě společnosti T-Mobile Czech Republic, a.s., hlavní stanice televizních kabelových rozvodů, meteorologické zařízení monitorování kvality ovzduší v Praze, rádiové stanice záchranné služby a hasičského sboru.

Červenec 2009

Sekora Ondřej

 

4. července 1967 v Praze zemřel český spisovatel, kreslíř a otec Ferdy Mravence Ondřej Sekora. Narodil se 25. 9. 1899 v Brně v rodině odborného učitele, který mu zemřel když mu bylo 7 let a rodina pak žila ve velmi bídných poměrech. Ondřej vychodil obecnou školu v Králově Poli, studoval na gymnáziu v Brně, po přestěhování rodiny dokončil studium ve Vyškově. 1918 složil urychlenou válečnou maturitu a jako jednoroční dobrovolník byl do konce války ve Vídni. Na přání matky začal studovat práva, ale při studiu kreslil a přispíval svými kresbami do Lidových novin. V roce 1921 studia ukončil a stal se redaktorem Lidových novin jako sportovní novinář, kreslíř, karikaturista, soudničkář a fejetonista. Také přispíval do časopisu Sport. 1924 a 1927 pobýval vždy celý rok ve Francii na studijním pobytu. Psal tam sportovní reportáže, přispíval kresbami i do francouzských časopisů. Ve Francii poznal ragby a doma je pak začal propagovat. Napsal a nakreslil jeho první česká pravidla a později působil jako trenér a rozhodčí. Ve Francii se seznámil a navázal přátelství s českými umělci, kteří tam v té době žili - např. J. Zrzavý, B. Martinů aj. V roce 1928 nastoupil do pražské redakce Lidových novin a začal se věnovat i rubrice pro děti. V roce 1941 musel z redakce odejít, protože jeho manželka byla židovka. Od roku 1944 až do konce války byl internován v pracovních táborech v Polsku a Německu. Po válce působil jako redaktor deníku Práce a satirického časopisu Dikobraz. Od 1949 přešel do Státního nakladatelství dětské knihy a od roku 1952 pracoval jako spisovatel a ilustrátor na volné noze. Za své knihy získal různá ocenění a v roce 1964 byl jmenován zasloužilým umělcem.





11. července 1240 privilegiem císaře Fridricha II. se Frankfurt nad Mohanem stal prvním veletržním městem na světě. Počátky konání veletrhu se však datují již od počátku 11. století, kdy se na tradičním podzimním veletrhu obchodovalo s obilím, vínem, dřevem, vlnou a živými zvířaty. První písemné doložení je rokem 1160.



Fridrich II.
Byl středověký rytíř, který vládl výborně zbraní. Byl však také výborným diplomatem. Pěstoval poezii a kulturu.  

Císař Svaté říše římské Fridrich II. (1194-1250) z rodu Hohenstaufů se císařem stal po urputném zápase o císařskou korunu, který proběhl mezi rodem Štaufů a rodem Welfů. Llegitimními následníky byli Štaufové, ale vzhledem ke své neuvážené politice ztratili podporu papeže a navíc byl Fridrich v době uvolnění císařského trůnu (1197) teprve dvouletým chlapcem V dospělosti byl zajímavým a pokrokovým člověkem, který na jedné straně dobýval Svatou zemi (byť byl v době získání Jeruzaléma stižen církevní klatbou) a byl velkým příznivcem duchovních institucí (např. Řádu německých rytířů) a na straně druhé nemístně koketoval s islámem a judaismem. Jeho orientální sklony se projevovaly tím, že měl vlastní harém. Jeho spory s církevními autoritami došly až tak daleko, že byl papežem Inocencem IV. na koncilu v Lyonu (1245) označen za antikrista. Ke konečnému uznání Fridricha II. císařem Svaté říše římské došlo až v roce 1211, kdy jej uznala skupina knížat v čele s Přemyslem I. Otakarem. Za tuto podporu ho Fridrich odměnil vydáním Zlaté buly sicilské.

V roce 1840 se součástí frankfurtského veletrhu stal knižní veletrh. V roce 1919 byla na výstavišti postavena první hala se samonosnou konstrukcí – Festhalle, která vystavovatelům slouží dodnes. Výstavní věž měří 156,5 m a je nejvyšší kancelářskou budovou v Evropě.



Dnes je Messe Frankfurt společnost s ročním obratem 436 milionů € a více než 1400 zaměstnanci po celém světě (data z roku 2008) patří mezi největší veletržní a výstavní společnosti. Má 29 dceřiných společností, 5 poboček a 48 mezinárodních obchodních partnerů, zajišťujících servis pro její zákazníky ve více než 150 zemích světa. V roce 2008 uspořádala více než 110 veletrhů, z toho přes 60 výstavních akcí mimo území Německa. V současnosti výstavní centrum ve Frankfurtu zahrnuje 322 000 m2 výstavní plochy s 9 halami a kongresovým centrem.

ALEŠ MIKOLÁŠ



10. července 1913 na mozkovou mrtvici v Praze zemřel český malíř, kreslíř a ilustrátor Mikoláš Aleš. Narodil se 18. 11. 1852 v Miroticích v jižních Čechách. Malovat začal již ve čtyřech letech. Vystudoval gymnázium v Písku a pokračoval v letech 1869-1877 na pražské univerzitě - Malířská akademie v Klemetýnu u profesorů Jana Swertse a Josefa Matyáše Trenkwalda. Protože již neměl rodinu a musel se živit sám, kreslil do řady časopisů např. Paleček, Černokňažník, Zlatá Praha, Humoristické listy, Světozor, Šotek a Švanda Dudák. Na univerzitě hájil české umění v Praze, zejm. proti německému profesorovi Alfredovi Woltmannovi, který původnost českého umění popíral. Za tuto činnost Aleš odsouzen ke čtyřdennímu vězení a z akademie vyloučen. V roce 1875 nastoupil na jednoroční vojenskou službu do kasáren v Újezdu. Morálně i finančně ho podporoval Alexandr Brandejs, nájemce statku v Suchdole, kde Aleš často žil a tvořil obrázky s vlasteneckou tématikou. Zde je také postaven Alšův pomník . Na Brandejsův podnět se také přihlásil do soutěže na výzdobu foyeru v Národním divadle v Praze. Navrhl 14 lunet, ale protože to byla velká práce, tak přizval Františka Ženíška a společně v roce 1879 výběrové řízení vyhráli. Také se v tomto roce oženil s Marinou Kailovou a nastěhovali se do bytu na Malé Straně (Lázeňská ul.283/15).. Vzápětí odjel na studijní cestu do Itálie. Po svém návratu 1880-1881 pracoval na lunetách pro Národní divadlo. Soutěžní porota mu však při práci stále předhazovala, že jeho myšlenky namaloval a dokončil Ženíšek, protože se jí jeho uhlazený a líbivější projev se splývavými liniemi a hladkou malbou líbil lépe než "neotesaný", neurovnaný, nekonvenční a citově vášnivý Aleš. Ten pro toto nepochopení velmi zahořkl a prakticky zanechal malby. Musel však také pokračovat i s ilustracemi do časopisů (zejm. časopis Šotek) a v roce 1884 se dokonce z finančních důvodů musel věnovat téměř výhradně kresbám a ilustracím do časopisů, dokonce tvořil i návrhy a kartony na fresky a sgrafita. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní “Osiřelo dítě”. Roku 1896 se Mikoláš Aleš stal čestným starostou výtvarného spolku Mánes.V roce 1900 (to se mu už dařilo dobře) se přestěhoval do bytu se třemi pokoji na Havlíčkově třídě (dnes Bělehradská 1018/64), kde je umístěna pamětní deska od Josefa Šejnosty. V roce 1912 vydal Mánesův spolek první samostatnou publikaci o jeho díle a téhož roku byl také jmenován pražským měšťanem s titulem inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce uměleckých dílech. V roce 1913 namaloval své poslední dílo “Svatý Václav”. 10. 7. 1913 zemřel, jeho manželka Marina pak v roce 1941. Jsou pochováni na hřbitově ve Vinohradech, kde mu pak v roce 1917 spolek výtvarných umělců Mánes postavil pomník. První Alšův pomník však postavil Josef Rada v Alšových sadech v Praze 4 roku 1914.



Mikoláš Aleš vytvořil celkem 8000 nejrůznějších kreseb, kartonů, ilustrací či náčrtů a 65 olejomaleb. Nejznámější: Olejomalby 1873 - Sláva Čechie, 1877 - Husitský tábor, 1878 - Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem. Obrazové cykly: 1876 – Smysly, 1878 - Poezie-Malířství-Hudba, Vlast, Život, Mýtus, Národní zpěv a hudba a Historie. Čtrnáct lunet (témata: Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov). Ilustrace pro: 1883 - Ohlas písní ruských, 1884 - Rukopis zelenohorský a královédvorský, 1894 - Zvony a zvonky, 1900 – Psohlavci, Máj. Scénografické práce pro Národní divadlo:1897 – Šárka, 1887 - Naši furianti, 1896 – Neklan.

 

• <<
• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• ... 123
• >>