Kant:

Definice osvícenství:

Východiště člověka z nedospělosti, jíž si zavinil neschopností používat vlastní rozum bez poručníkování druhých, a vzývající k odvaze samostatně myslet.[1]

 

J. Locke:

Vysvětlení důvodů, kterého ho vedly k sepsání jeho spisu:

Pokud bych Tě  snad nyní mohl obtěžovat historií tohoto „Eseje“, sdělil bych Ti, že se v mém pokoji sešlo pět nebo šest přátel,[2] kteří  se v rozmluvě o námětu velmi vzdáleném od našeho dostali náhle do slepé uličky vzhledem k potížím, které se nakupily na všech stranách. Potom, co jsme určitou dobu tápali ve zmatcích, aniž bychom se přiblížili řešení pochybností, které nás mátly, přišlo mi na mysl, že jsme se vydali nesprávným směrem a že dříve, než se pustíme do takového zkoumání, je třeba prozkoumat naše vlastní schopnosti a vidět, s jakými objekty se může nebo nemůže náš rozum vypořádat. ... bylo potom dohodnuto, že tento námět bychom měli zkoumat nejdříve.[3]

 

D. Hume:

Postoj k metafyzice: 

Procházíme-li knihovny, přesvědčeni o těchto principech, jakou spoušť musíme natropit? Když vezmeme do ruky kterýkoli svazek, například z bohosloví nebo školské metafyziky, položme si otázku: „Obsahuje abstraktní úvahy o kvantitě nebo čísle?“ Ne. „Obsahuje zkušenostní úvahy o faktických okolnostech a jsoucím? Ne. Budiž tedy předán plameni, neboť nemůže obsahovat nic než sofistiku a klam.[4]

 

J. Locke:

Jak vidí postavení filosofie

... Vždy budu mít zadostiučinění, že jsem upřímně usiloval o pravdu a užitečnost, i když jedním z nejskromnějších způsobů. Říše učenosti nepostrádá v tomto čase mistrné budovatele, jejichž velkolepé návrhy na pokrok věd zůstanou trvalými památníky, které budou moci obdivovat potomci; ale ne každý smí doufat, že se stane Boylem nebo Sydenhamem. A v této době která plodí takové učence jako velkého Huygenia a nesrovnatelného pana Newtona, vedle několika dalších obdobného významu, je už dosti ctižádosti v tom, zaměstnává-li se člověk jako pomocník alespoň dílčím čistěním půdy a částečným odklízením toho braku, který překáží v cestě za poznáním.[5]

 

Kopernikánský obrat

Doposud se předpokládalo, že se celé naše poznání musí řídit předměty; ale všechny pokusy zjistit o nich něco a priori pomocí pojmů za tohoto předpokladu ztroskotaly. Zkusme tedy, zda v úkolech metafyziky nedocílíme většího pokroku za předpokladu, že se předměty musí řídit naším poznáním, což již lépe souhlasí s požadovanou možností apriorního poznání předmětů. ... Má se to s tím jako s myšlenkou Koperníka, který když se mu nedařilo vysvětlení nebeských pohybů za předpokladu, že se celý ten hvězdný systém otáčí okolo pozorovatele, zkusil, zda by se to nemohlo dařit lépe, kdyby nechal diváka obíhat a hvězdy v klidu.[6]

I. Kant:

O rozdílu mezi analytickými a syntetickými soudy

Ve všech soudech, v nichž máme na mysli vztah nějakého subjektu k predikátu (mluvím jen o kladných soudech, protože aplikace na záporné je snadná), je tento vztah možný dvojím způsobem. Buď predikát náleží subjektu A jako něco, co je v tomto pojmu (skrytě) obsaženo; nebo leží B zcela mimo pojem A; i když je k němu ovšem připojen. V prvním případě nazývám soud analytický, ve druhém syntetický. Analytické soudy (kladné) jsou tedy ty, v nichž je spojení predikátu se subjektem myšleno pomocí identity, ty soudy pak, v nichž je toto spojení myšleno bez identity, budu nazývat syntetickými. První by se mohly jmenovat soudy objasňující, druhé rozšiřující, protože ony predikátem k pojmu subjektu nic nepřičiňují, nýbrž jej jen rozčleněním rozdělují na jeho dílčí pojmy, které v něm byly již (ovšem konfúzně) myšleny; naproti tomu tyto připojují k pojmu subjektu predikát, který v něm vůbec nebyl obsažen, a nebyl by z něho mohl být žádným rozčleňováním vyňat. Tak např., když řeknu „všechna tělesa jsou rozlehlá“, je to analytický soud. Nemusím totiž vůbec vykročit z pojmu, který spojuji se slovem „těleso“, abych shledal rozlehlost jako něco s ním spojeného, nýbrž stačí onen pojem rozčlenit, tj. uvědomit si rozmanitost, kterou jím vždy myslím, abych v něm tento predikát objevil; je to tedy analytický soud. Řeknu-li naproti tomu „všechna tělesa jsou těžká“, tak je predikát něco zcela jiného než to, co myslím pouhým pojmem nějakého tělesa. Výsledkem připojení takového predikátu je tedy syntetický soud.

            Zkušenostní soudy jsou vesměs syntetické. Bylo by totiž nesmyslné zakládat analytický soud na zkušenosti, protože abych takový soud učinil, nemusím vůbec vyjít ze svého pojmu a nepotřebuji k tomu žádné svědectví zkušenosti. Že je nějaké těleso rozlehlé, je věta, která je zřejmá a priori, a není to nějaký zkušenostní soud. Neboť dříve než se obrátím ke zkušenosti, mám všechny podmínky ke svému soudu již v pojmu, z něhož mohu predikát podle zásady sporu pouze vyjmout, a tím si i uvědomit nutnost soudu, o níž by mě zkušenost ani nemohla poučit. Naproti tomu, ačkoli v pojmu tělesa predikát tíže vůbec nezahrnuji, přece tento predikát označuje předmět zkušenosti jednou její částí, k níž pak mohu připojit ještě jiné části této zkušenosti jakožto něco, co k oné první náleží. Mohu pojem tělesa předem analyticky poznat pomocí známek rozlehlosti, neprostupnosti, tvaru atd., které jsou všechny v tomto pojmu myšleny. Nyní však toto svoje poznání rozšířím, a tím, že přihlédnu ke zkušenosti, z níž jsem pojem tělesa abstrakcí získal, shledávám, že je s výše uvedenými známkami spojena vždy také tíže, a připojím ji tedy jako predikát synteticky k onomu pojmu. Je to tedy zkušenost, na čem se zakládá možnost syntézy predikátu tíže s pojmem tělesa, protože oba pojmy, třebaže jeden není obsažen v druhém, přece jako části celku, totiž zkušenosti, která je sama syntetickým spojením názorů, k sobě navzájem, byť jen náhodně, náleží.

            Ale u syntetických soudů a priori tato pomůcka úplně schází. Musím-li jít za pojem A, abych poznal jiný pojem B jako s ním spojený, co je to, oč se opírám, a čím se stává syntéza možná, když nyní nemám tu výhodu, abych se potom rozhlédl na poli zkušenosti? Vezměme větu „Všechno, co se děje, má příčinu“. V pojmu něčeho, co se děje, myslím sice nějaké jsoucno, jemuž předchází nějaká doba atd., a z toho lze vyvodit analytické soudy. Avšak pojem příčiny je něčím od toho, co se děje, zcela odlišným a není v jeho představě vůbec obsažen. Jak k tomu přijdu, že o tom, co se vůbec děje, řeknu něco zcela odlišného a že pojem příčiny, ač v něm není obsažen, přece poznám jako něco k němu náležejícího? Co je zde ono X, o něž se rozvažování opírá, když má za to, že nachází mimo pojem A jemu cizí predikát, o němž se domnívá, že je nutno jej s ním spojit? Zkušenost to být nemůže, protože je uvedená zásada nejen nadána větší všeobecností, ale i protože připojuje tuto druhou představu k první s výrazem nutnosti, a tudíž zcela a priori. Neboť analytické soudy jsou sice nanejvýš důležité a potřebné, ale jen k tomu, aby se dospělo k té zřetelnosti pojmů, které je třeba k jisté a rozšířené syntezi jako k skutečně novému zisku.[7]

 

Kant:

Syntetické soudy a priori jsou obsaženy jako principy ve všech teoretických vědách rozumu.

1. Matematické soudy jsou všechny syntetické. Zdá se, že tato věta dosud unikla pozornosti analytiků lidského rozumu, ba že je přímo protikladná všem jejím domněnkám, třebaže je nepopiratelně jistá a ve svých důsledcích velmi závažná. Když totiž tito analytikové shledali, že matematikové vyvozují všechny své úsudky podle zásady sporu (jak to vyžaduje povaha každé apodiktické jistoty), namlouvali si rovněž, že by se ze zásady sporu daly poznat i jiné zásady. V tom se ale mýlili, neboť syntetická věta se sice dá pochopit na základě zásady sporu, ale nikdy sama o sobě, nýbrž jen tak, že se předpokládá jiná syntetická věta, z níž může být odvozena.

            Především je nutno poznamenat, že vlastní matematické věty jsou vždy apriorní, a nikoli empirické soudy, protože se vyznačují nutností, která nemůže být získána ze zkušenosti. Nechce-li se nám to však připustit, budiž, pak omezím svou tezi na čistou matematiku, jejíž pojem sám již napovídá, že v ní není obsaženo poznání empirické, ale pouze čisté poznání a priori.

            Zpočátku bychom si sice mohli myslet, že věta 7+5=12 je čistě analytická a že vyplývá z pojmu součtu sedmi a pěti podle zásady sporu. Když si však věci povšimneme blíže, zjistíme, že pojem součtu sedmi a pěti neobsahuje nic víc než spojení obou čísel v číslo jediné, přičemž se ještě vůbec neuvažuje o tom, jaké je toto číslo, které obě čísla zhrnuje. Pojem dvanácti není v žádném případě myšlen už tím, že si pouze myslím ono spojení sedmi a pěti; a ať svůj pojem takového možného součtu rozebírám sebedéle, číslo dvanáct v něm přesto neobjevím. Je třeba vykročit za tyto pojmy a vzít si na pomoc názor odpovídající jednomu z nich, např. svých pět prstů nebo (jak doporučuje Segner ve své Aritmetice) pět bodů, a pak k pojmu sedmi postupně přidávat jednotky takto názorně daného čísla pět. Nejprve totiž vezmu číslo 7, a když si pro pojem čísla 5 vezmu jako názor na pomoc prsty své ruky, přidávám nyní jednotky – které jsem předtím shrnul do jednoty, abych získal číslo 5 – na základě onoho svého obrazu postupně k číslu 7, a vidím tak vznikat číslo 12. Aritmetické věty jsou tedy vždy syntetické, což si uvědomíme zřetelněji, pracujeme-li s čísly poněkud většími; neboť pak se jasně ukáže, že ať bychom převraceli své pojmy jakkoli, nemohli bychom nikdy najít součet prostřednictvím rozboru svých pojmů, dokud bychom si nevzali na pomoc názor.

      Právě tak není analytická ani žádná zásada čisté geometrie. Věta: „Přímka je nejkratší spojnicí mezi dvěma body“ je syntetická. Můj pojem přímočarosti totiž neobsahuje nic kvantitativního, nýbrž jen určitou kvalitu. Pojem nejkratší délky je tedy k němu přidán zcela navíc a nemůže být žádným rozborem vyvozen z pojmu přímky. Musí zde tedy být přibrán ku pomoci názor, jehož prostřednictvím je syntéza jedině možná.

      Několik málo zásad, které geometři předpokládají, je sice skutečně analytických a spočívají na zásadě sporu, ty však, jako identické věty, slouží jen jako články vytvářející řetěz metodického postupu, a nikoli jako principy, např. a=a, celek se rovná sám sobě, nebo (a+b)> a, tj. celek je větší než jeho část. A přece i tyto zásady, přestože se jejich platnost zakládá pouze na pojmech, jsou v matematice připuštěny jen proto, že je lze znázornit. To jen dvojznačnost vyjadřování nás zde obvykle vede k domněnce, že predikát takových apodiktických soudů mohl být obsažen už v našem pojmu, a že je tudíž takový soud analytický. K danému soudu si máme přimyslet jistý predikát, a tato nutnost tkví v samotných pojmech. Otázkou ale není, co máme k danému pojmu myšlením přidat, nýbrž co v něm skutečně myslíme, třebaže nejasně; a tu se ukazuje, že predikát patří k takovému pojmu sice nutně, ale ne jako myšlený v pojmu samém, nýbrž prostřednictvím názoru, který musí k pojmu přistoupit.

      2. Přírodověda (physica) v sobě obsahuje syntetické soudy a priori jako principy. Jako příklad uvedu jen několik vět, třeba větu: „Ve všech změnách tělesného světa zůstává množství hmoty neměnné“, nebo: „Při veškerém předání pohybu si musí být akce a reakce navzájem vždy rovny.“ V obou případech je zřejmá nejen nutnost, a tedy jejich apriorní původ, nýbrž také to, že jsou to syntetické věty. V pojmu hmoty si totiž nemyslím trvalost, nýbrž její přítomnost v prostoru v tom smyslu, že jej vyplňuje. Skutečně tedy překračuji pojem hmoty, abych k němu apriorně přimyslel něco, co jsem v něm nemyslel. Tato věta tudíž není analytická, nýbrž syntetická, a přesto je myšlena a priori, a tak je tomu i v ostatních větách čisté přírodovědy.

      3. V metafyzice – i když se na ni díváme jako na vědu, o niž se lidé až dosud pouze pokoušeli, která je však přesto s ohledem na povahu lidského rozumu nepostradatelná – mají být obsaženy syntetické poznatky a priori. Vůbec nám v ní nejde o to, abychom pojmy, které si a priori o věcech děláme, pouze rozebírali, a tak je analyticky vysvětlovali, nýbrž v ní chceme své poznání apriorně rozšiřovat, k čemuž musíme používat takové zásady, které k danému pojmu přidávají něco, co v něm nebylo obsaženo, a pomocí syntetických soudů a priori jdou dokonce tak daleko, že nás zkušenost sama není s to tak daleko následovat, jako např. ve větě: „Svět musí mít nějaký první počátek“, a v řadě dalších. A tak metafyzika přinejmenším co do svého cíle sestává ze samých syntetických vět a priori.[8]

 

Kant:

Vztah mezi rozvažováním a smyslovostí

Beze smyslů by nám žádný předmět nebyl dán, bez rozvažování by žádný předmět nebyl myšlen. Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, názor bez pojmů je slepý. … Rozvažování nic nenazírá, smysly nemohou nic myslet. Pouze jejich spojením může vzniknout poznání.

 

Kant:

O možnosti metafyziky

Analytika vyměřila území čistého rozvažování, jakýsi ostrov pravdy – ale ten je obklopen širým a bouřlivým oceánem, rodištěm iluzí, kde mnohdy mlžný břeh a rychle tající ledovec budí klamné zdání dalekých břehů a svádějí dobrodružného námořníka stále znovu marnými nadějemi. Vydává se pro ně na cesty, které už nikdy neopustí a přesto není schopen dojít k jejich konci.

 

John Stuart Mill

O důkazu a nutných pravdách[9]

            Je-li, jak bylo prokázáno v předcházejících dvou kapitolách, základem všech věd, a to i deduktivních, indukce, je-li každý výrok v usuzování, a to i geometrii, úkonem indukce, a spočívá-li postup usuzování pouze ve spojení většího počtu indukcí týkajících se určitého námětu zkoumání, takže řešíme problémy v rámci jedné indukce pomocí indukce jiné, pak si lze položit otázku, v čem vlastně spočívá zvláštní jistota, jež bývá připisována vědám, jež jsou úplně nebo téměř úplně deduktivní? Proč se jim říká exaktní vědy? Proč jsou výrazy „matematická jistota“ a „zřejmost důkazu“ obecně používanými prostředky sloužícími k vyjádření nejvyššího stupně jistoty, kterého je rozum s to dosáhnout? Proč bývají téměř všemi filosofy matematika, a některými dokonce i ona odvětví přírodních věd, která byla prostřednictvím matematiky proměněna v deduktivní vědy, považovány za nezávislé na zkušenosti a pozorování a proč bývají charakterizovány jako soustavy nutných pravd?

            Domnívám se, že je třeba odpovědět, že tento ráz nutnosti připisovaný matematickým pravdám a zvláštní jistota, která je s nimi – s některými výhradami, o nichž se zmíním později – spojena je pouhou iluzí, kvůli níž ti, kdo jí podlehli, musí učinit předpoklad, že tyto pravdy vyjadřují vlastnosti ryze imaginárních předmětů. Uznává se, že geometrické poučky jsou vyvozeny alespoň částečně z tzv. definicí, a o těchto definicích se dále předpokládá, že jsou výstižné reprezentace předmětů, jimiž se geometrie zabývá. Vyslovil jsem již v předchozím přesvědčení, že z definice jako takové lze vyvodit jen výroky týkající se významu slov a že to, co se z definice domněle vyvozuje dalšího, plyne ve skutečnosti z nevysloveného předpokladu, že existuje nějaká reálná věc, o níž definice platí. Tento předpoklad není ovšem v případě geometrických definic přísně vzato pravdivý. Neexistují totiž body, které by neměly nějakou velikost, přímky, které by nebyly nějak široké a byly dokonale rovné, nelze se setkat s kruhy, jejichž poloměry by byly zcela přesně stejně dlouhé, ani se čtverci, jejichž všechny úhly by byly dokonale pravé. Někdo možná namítne, že se předpoklad nevztahuje na skutečnou, nýbrž jen možnou existenci takových předmětů. Moje odpověď zní, že podle všeho, co je známo o tom, co je a není možné, tyto předměty možné nejsou. Jejich existence je, jak se zdá, v rozporu s fyzikální povahou naší planety a možná celého kosmu. Aby se tato obtíž překonala a aby se zároveň i upevnila důvěra v onu předpokládanou soustavu nutných pravd, říká se obvykle, že body přímky, kružnice a čtverce, jež jsou předmětem geometrie, existují jen v naší představivosti a jsou jako takové součástí naší mysli. Naše mysl, tím že pracuje se svým vlastním výtvorem, konstruuje jakousi vědu a priori, jejíž ověřitelnost je ryze mentální a jež nemá vůbec co činit s vnější zkušeností. Toto pojetí se sice může dovolávat autority význačných učenců, mně se však přesto zdá psychologicky nesprávné. Body, přímky, kružnice a čtverce, které máme v mysli, jsou totiž – jak se mi zdá – pouhými kopiemi bodů, přímek, kružnic a čtverců, jež známe ze zkušenosti. Naše idea bodu je, jak se domnívám, ideou minima toho, co je ještě viditelné, je to nejmenší část plochy, kterou můžeme ještě vidět. Přímka, jak ji definují geometři, je něco, co si nelze nijak představit. O přímce, jež by neměla žádnou šířku, lze nicméně uvažovat, protože máme schopnost, jež spočívá v tom, že máme-li nějaký vněm nebo nějakou představu, jsme s to přihlížet pouze k nějaké části tohoto vněmu nebo představy a ostatek pominout. Nemůžeme si ovšem představit přímku bez šířky – nejsme s to si vytvořit její mentální obraz. Veškeré přímky přítomné v naší mysli jsou totiž přímky, které mají nějakou šířku. Jestli snad o tom někdo pochybuje, musíme ho odkázat k jeho vlastní zkušenosti. Mám podezření, že takový předpoklad činí spíše proto, že je přesvědčen o tom, že by matematika nemohla být jinak vědou. To je však mínění, o němž lze bez nesnází prokázat, že je neopodstatněné. Protože tedy neexistují ani v přírodě ani v naší mysli žádné předměty, jež by přesně odpovídaly geometrickým definicím, protože však nelze ani připustit, že by tato věda jednala o pouhých nejsoucnech, nezbývá než připustit, že jedná o takových přímkách, úhlech a tvarech, jaké doopravdy existují, a že tzv. definice je nutno považovat za naše první a nejsnáze dosažitelná zevšeobecnění týkající se těchto v přírodě se vyskytujících předmětů. Tato zevšeobecnění jsou jako taková úplně správná. To, že jsou poloměry stejně dlouhé, je něco, co platí o všech jednotlivých kruzích, neplatí to však o žádném naprosto přesně. Platí to jen přibližně, tak přibližně, že se v praxi nedopustíme předpokladem přísné platnosti žádného závažného omylu. Stane-li se, že rozšíříme platnost těchto indukcí na případy, kde by omyl byl již citelný – na přímky, které by měly nezanedbatelnou šířku, na rovnoběžky, které by se závažně odchylovaly od stejné vzdálenosti apod., opravili bychom naše závěry tím, že bychom je doplnili novým souborem zásad, vztahujících se k oné odchylce, podobně jako musíme přihlédnout k fyzikálním a chemickým vlastnostem látky, jestliže tyto vlastnosti způsobují nějaké závažné odchylky ve výsledcích. K tomu může snadno dojít, a to i třeba jen s ohledem na velikost a tvar, jako je tomu např. při zvětšování objemu hmot vlivem teploty. Pokud však není třeba přihlížet k některé z těchto vlastností předmětu mimo jeho vlastnosti geometrické, můžeme úvahy o těchto jiných vlastnostech a nepravidelnostech jimi způsobovaných pominout, a uvažovat tak, jakoby nebyly. V souladu s tímto můžeme stanovit, že hodláme postupovat takto, a to již v definicích. Bylo by však omylem na základě toho, že jsme se rozhodli omezit svou pozornost jen na některé vlastnosti předmětu předpokládat, že proto naše idea předmětu ostatní vlastnosti vůbec neobsahuje. Ve skutečnosti pokaždé myslíme předměty tak, jak jsme je viděli, a jak jsme je poznali hmatem, a to se všemi vlastnostmi, které jim náleží. Vytváříme si však pro potřebu vědy fikci, že jsou zbaveny všech vlastností s výjimkou těch, o nichž jsme se rozhodli uvažovat. Ona zvláštní přesnost, o níž se předpokládá, že se jí vyznačují první principy geometrie, je tudíž pouhou fikcí. Principy, z nichž vychází v této vědě usuzování, se neshodují s fakty o nic víc, než je tomu v jiných vědách, my však předpokládáme opak, a to proto, abychom mohli vyvozovat z takových předpokladů závěry. Mínění Dugalda Stewarta týkající se základů geometrie je, myslím, v podstatě správné.  Stewart soudí, že je založena na předpokladech a jen tomu vděčí za zvláštní jistotu, jíž se vyznačuje, a že v libovolné vědě můžeme dosáhnout závěrů, které jsou stejně jisté, jako závěry geometrie: jsou-li v přísném souladu s předpoklady, vynucují si – v případě, že jsou předpoklady pravdivé – nutně souhlas. Zbývá prozkoumat, na čem se zakládá naše víra v principy čili axiomy, co jim dodává věrohodnosti? Odpovídám, že jsou principy zkušenostní pravdy – že jsou to generalizace vytvořené na základě pozorování. Výrok „dvě přímky nemohou uzavřít prostor“ či jinými slovy „dvě přímky, které se jednou protínají, se pak již neprotínají, nýbrž stále se rozcházejí“ – je indukce vycházející ze smyslové zkušenosti.

            Toto mé mínění je v rozporu se starým a velmi zakořeněným vědeckým předsudkem: v této knize se asi nevyskytuje teze, jež narazí na větší odpor. Teze však není nová, a i kdyby byla, měla by být posuzována nikoli s ohledem na svou novost, nýbrž spíše pro argumenty, které lze uvést v její prospěch. Je dobré, že tak vynikající zastánce opačného mínění jako je dr. Whewell vypracoval velmi promyšlenou nauku o axiomech s úmyslem založit matematicko – fyzikální vědy na principech, proti nimž nyní vystupuji. Kdokoli se snaží dojít v nějaké diskusi až k jádru věci, musí přijmout s uspokojením, vidí-li, že někdo dobře hájí opačné mínění. Jestliže se ukáže, že to, co říká dr. Whewell ve prospěch mínění, které učinil základem své soustavy, není průkazné, bude to stačit a nebudu muset hledat dále nějaké pádnější námitky a silnějšího protivníka. Není nutné dovozovat, že pravdy, jimž říkáme axiomy, jsme si původně uvědomili díky pozorování, a že bychom nikdy nevěděli, že dvě přímky nemohou uzavřít nějaký prostor, kdybychom nikdy žádnou přímku neviděli. To totiž dr. Whewell a všichni, kdo dnes přijímají jeho mínění, uznávají. Tvrdí však, že zkušenost neposkytuje důkaz platnosti axiomu, nýbrž že k postižení jeho pravdivosti dochází a priori, díky konstituci samotné mysli, a to ihned, jakmile pochopíme jeho význam, takže není třeba opakovaných pozorování, jak se to vyžaduje v případě pravd, které se opravdu získávají ze zkušenosti. Nemůže však popřít, že pravdivost axiomu, že dvě přímky nemohou uzavřít nějaký prostor, třebaže je zřejmá nezávisle na zkušenosti, je zřejmá i z ní. Ať totiž onen axiom potřebuje potvrzení nebo ne, potvrzení se mu dostává, a to téměř v každém okamžiku našeho života, protože kdykoli vidíme dvě vzájemně se protínající přímky, vidíme, že se od bodu, v němž se protínají, stále více od sebe vzdalují. Zkušenost poskytuje v tomto případě tak nesmírnou hojnost případů a tak naprostý nedostatek čehokoli, co by alespoň poněkud mohlo vzbuzovat dojem protipříkladu, že máme záhy silnější důvod přijmout tento axiom, než je tomu u většiny jiných obecných pravd, u nichž vůbec není pochyb, že pocházejí ze zkušenosti. Přijímáme jej nezávisle na a priori dané evidenci, a to se silou přesvědčení, jež je daleko intenzivnější, než s jakou přijímáme běžné fyzikální pravdy. Při tom k tomu dochází ve věku, který předchází době, v níž si osvojujeme většinu našich znalostí, a na nějž nechováme vzpomínky tak podrobné, abychom si pamatovali historii svého tehdejšího intelektuálního vývoje. Proč by tedy bylo nutné předpokládat, že naše poznání těchto pravd má nějaký jiný původ než ostatek našich znalostí? Vždyť jeho existenci lze dokonce vysvětlit i bez toho, abychom mu přisuzovali nějaký jiný původ: příčiny, které vedou k běžnému typu poznání, působí i v jeho případě, a to dokonce ve vyšším stupni intenzity, což vysvětluje jeho zvláštní povahu. Tak zvané „onus probandi“ spočívá tedy na zastáncích opačného mínění. Oni musí poukázat na nějaký fakt, jenž je v rozporu s předpokladem, že jen tato část našeho poznání světa pochází z téhož zdroje, jako jeho části ostatní. Sir William Hamilton zastává podobně jako já mínění, že nepředstavitelnost není známkou nemožnosti. Nelze dovodit, píše, nemožnost nějakého fakta je proto, že nejsme s to si představit jeho možnost. Jsou věci, které mohou, ba musí být pravdivé, ač si rozum není s to představit jejich možnost. Sir William Hamilton je nicméně přesvědčen o apriorní povaze mnoha axiomů a věd, které jsou z nich vyvozeny. Je při tom tak vzdálen myšlenky, že tyto axiomy spočívají na svědectví zkušenosti, že dokonce prohlašuje, že některé z nich platí i o noumenech, tj. o nepodmíněných věcech, o nichž, podle jeho zásad filosofie, nemůže mít vlivem povahy našich poznávacích schopností žádnou vědomost. Otvor, jímž k nám proniká paprsek z oblasti za oponou, jež skrývá před našimi zraky tajemný svět věcí o sobě, tvoří prý dva principy, které nazývá po vzoru scholastiků „princip kontradikce“ a „princip vyloučeného třetího“. První princip říká, že dva kontradiktorní výroky nemohou být pravdivé. Druhý, že nemohou být oba nepravdivé. Vyzbrojíme-li se těmito dvěma principy, můžeme prý směle věcem o sobě přisoudit tuto dvojí alternativu s jistotou, že pro ně musí platit jedna nebo druhá možnost, třebaže se asi nikdy nedozvíme, která. Abych to ilustroval jeho oblíbeným příkladem: nejsme s to si představit ani nekonečnou dělitelnost hmoty ani hranici její dělitelnosti, a přece musí být jedna nebo druhá alternativa pravdivá. Protože jsem dosud nic neřekl o zmíněných dvou axiomech, totiž o principu kontradikce a vyloučeného třetího, bude dobré, zmíním-li je při této příležitosti. První z nich říká, že kladný výrok a jemu odpovídající výrok záporný nemohou být oba pravdivé. To je, jak se všeobecně předpokládá, intuitivně zřejmé. Sir William Hamilton a němečtí filosofové soudí, že je to vyjádření formy či zákona naší rozumové schopnosti. Jiní, neméně pozoruhodní filosofové mají za to, že se jedná o identický výrok, tj. o tvrzení zahrnuté ve významu slov: způsob, jak definovat negaci a slůvko „ne“. Se zastánci tohoto mínění do jisté míry souhlasím. Kladný výrok a jeho negace nejsou dvě nezávislá tvrzení, spojená spolu jen tím, že se vzájemně vylučují. To, že je-li záporný výrok pravdivý, musí být kladný nepravdivý, je vskutku pouhé identické tvrzení. Negativní výrok tvrdí totiž právě jen nepravdivost kladného, a nic víc. Princip kontradikce by měl být proto uchráněn planého řečnění, které jej líčí jako jakousi základní antitezi, která prostupuje celé univerzum. Měl by být formulován jednodušeji, totiž: žádný výrok nemůže být zároveň pravdivý a nepravdivý. Dále však již s nominalisty jít nemohu. V této poslední formulaci jej totiž nemohu považovat za čiře verbální výrok. Domnívám se naopak, že to je – podobně jako jiné axiomy – jedna z našich prvních a nejdůvěrněji známých generalizací získaných na základě smyslové zkušenosti. Jejím nejhlubším základem je to, jak se domnívám, že kladné a záporné přesvědčení jsou dva mentální stavy, které se vzájemně vylučují. To zjišťujeme pomocí zcela prostého pozorování našeho duševního života. Zahrneme-li dále do svého pozorování vnější svět, zjišťujeme, že i zde jsou světlo a tma, zvuk a ticho, pohyb a klid, rovnost a nerovnost, předcházení a následování, posloupnost a současnost a vůbec každý pozitivní fenomén a jeho negace, odlišné fenomény, jež jsou vzájemně kontrární, takže je-li tu jeden, je druhý vždy nepřítomen. Princip, jímž se zabýváme, je pak podle mého mínění zobecněním těchto skutečností. Podobně jako princip kontradikce (jeden z kontradiktorních výroků musí být nepravdivý) znamená, že výrok nemůže být zároveň pravdivý a nepravdivý, tak zase princip vyloučeného třetího (jeden z kontradiktorních výroků musí být pravdivý) znamená, že výrok musí být buď pravdivý nebo nepravdivý: buď je pravdivý kladný nebo je pravdivý záporný. Jsem nucen považovat tento princip za pozoruhodnou ukázku tzv. nutnosti myšlení. Pravdivý je však jen tehdy, jestliže je důkladně upřesníme. Výrok musí být pravdivý nebo nepravdivý za předpokladu, že predikát lze přisoudit subjektu v nějakém srozumitelném smyslu (protože se to v pojednáních o logice vždy mlčky předpokládá, bývá zde tento axiom uváděn jako absolutně pravdivý). „Abrakadabra je druhá intence“ není ani pravdivý ani nepravdivý výrok. Mezi pravdivým a nepravdivým je třetí možnost, totiž nesmyslné. Toto nesmyslné má pak fatální význam pro myšlenku Williama Hamiltona, že lze platnost principu rozšířit i na noumena. To, že hmota musí mít buď nějaké minimum dělitelnosti nebo být do nekonečna dělitelná, je víc než kdy můžeme vědět. Zaprvé totiž hmota pojatá nějak jinak, než jak se nám jeví, možná vůbec neexistuje, a lze zřejmě stěží tvrdit, že to, co neexistuje, je, resp. není do nekonečna dělitelné. Zadruhé, i když hmota uvažovaná jako skrytá příčina našich počitků skutečně existuje, může být to, co nazýváme dělitelností, stále ještě jen vlastností našich zrakových a hmatových počitků, a nikoli jejich neznámé příčiny. Je možné, že věcem o sobě nelze přisuzovat dělitelnost v žádném srozumitelném smyslu, a tudíž ani hmotě o sobě. Je-li to tak, pak je ona domnělá nutnost být buď konečně nebo nekonečně dělitelný alternativou, kterou nelze aplikovat. Jsem rád, že jsem v tomto bodu zcela zajedno s Herbertem Spencerem, z jehož článku uveřejněného ve Fortnightly Rewiew cituji dále uvedený úryvek. Jádro mé myšlenky uvedené na předešlé straně je totožné s tím, co říká H. Spencer. U Spencera to však není pouhý nerozvinutý nápad, nýbrž vypracovaná filosofická teorie: „Vybavíme-li si ve vzpomínce určitou věc na určitém místě, představujeme si tu věc a to místo zároveň. Představíme-li si naopak neexistenci té věci na onom místě, pak máme na mysli místo, ale věc ne. Podobně když po tom, co jsme si představovali nějaký předmět jako bezbarvý, si jej představíme jako barevný, spočívá změna v tom, že k představě přidáme nějaký prvek, který v ní původně nebyl: nelze si totiž myslet, že předmět byl nejdříve červený pak nečervený, aniž by určitý prvek představy musel být potlačen. Zákon vyloučeného třetího je pak pouhým zobecněním všeobecné zkušenosti, že některé duševní stavy bezprostředně destruují jiné. Je to konstantní zákon, že výskyt libovolného modu vědomí je vždy spojen s potlačením odpovídajícího modu negativního, a že se negativní modus nemůže vyskytnout bez potlačení odpovídajícího modu pozitivního. Antiteze pozitivního a negativního je při tom pouhým vyjádřením této zkušenosti. Z toho pak plyne, že není-li vědomí v jednom z těch modů, musí být nutně v druhém.

 

 

Frege

Pojmové písmo

 

…Nejpevnější dokazování je zjevně dokazování čistě logické, které odhlíží od zvláštních vlastností věcí a zakládá se pouze na těch zákonech, na nichž spočívá veškeré poznání. Podle toho členíme pravdy, které potřebují zdůvodnění, do dvou skupin. U jedné z nich lze vést důkaz čistě logicky a u druhé se musíme opírat o zkušenostní fakta. Je však zcela slučitelné, aby nějaká věta náležela prvnímu druhu a přesto nemohla nikdy vstoupit do vědomí člověka bez činnosti smyslů. To, co se nachází v základech tohoto členění, není tedy psychologický způsob vzniku, nýbrž nejdokonalejší druh dokazování. Když jsem si tedy položil otázku, ke kterému z těchto dvou druhů aritmetické soudy patří, musel jsem nejprve zkusit, jak daleko se v aritmetice lze dostat pomocí úsudků samých, pouze s oporou v zákonech myšlení, jež jsou nadřazeny všemu jednotlivému. Postupoval jsem tak, že jsem se nejprve pokusil odvodit pojem uspořádání v řadě logickou cestou, abych odtud mohl pokračovat k pojmu čísla. Aby se při tom nemohlo nepozorovaně vetřít nic z názoru, musel jsem vynaložit vše na to, aby řetězce dedukcí byly bez mezer. Když jsem se snažil tomuto požadavku co nejpřísněji dostát, narazil jsem na překážku nedostatečnosti jazyka. Čím spletitějšími se totiž vztahy stávaly, tím méně dovoloval dosáhnout přesnosti, které vyžadoval můj cíl. Z této potřeby vzešla potřeba pojmového písma. To by pak mělo předně sloužit k tomu, aby mohla být platnost úsudkového řetězce přezkoumána tím nejjistějším způsobem a aby každý předpoklad, jenž se chce nepozorovaně vetřít, mohl být předveden, a tím i prozkoumán co do svého původu. Proto jsem také rezignoval na vyjádření všeho, co nemá pro sled úsudků žádný význam. Proto se zde zříkám vyjádření všeho toho, co pro usuzování nemá význam. To, na čem mi výhradně záleží, nazývám pojmovým obsahem. … Odtud také pochází i jméno „Pojmové písmo“ („Begriffschrift“)

…

            Také Leibniz  rozpoznal  výhody vhodné notace, přecenil je však. Jeho myšlenka univerzální charakteristiky … byla příliš obrovská na to, aby se pokus o její uskutečnění mohl dostat dále nežli jen do stádia příprav.  …  Kdyby se ale tohoto vysokého cíle nepodařilo dosáhnout na jeden jediný pokus, přece by nebylo nutné se vzdát pozvolného a postupného přibližování. …  V symbolech aritmetiky, geometrie či chemie můžeme vidět realizaci leibnizovské myšlenky pro jednotlivé obory.

…

            Slibuji si, že se moje Pojmové písmo bude moci použít všude tam, kde se musí klást zvláštní požadavek na bezpečnost dokazování, např. při budování základů diferenciálního a integrálního počtu.

…

            Je-li jedním z úkolů filosofie zlomit nadvládu slov nad lidským duchem tím, že odhalí klamy, které často téměř nevyhnutelně vznikají používáním jazyka na vztahy mezi pojmy, čímž se myšlenky osvobodí od toho, co se týká pouze povahy jazykových výrazových prostředků, pak se bude moci stát mé pojmové písmo, dále rozvinuté pro tyto účely, užitečným nástrojem filosofů.  …

…

            Už vynález tohoto pojmového písma vedl, jak se mi zdá, k pokroku v logice. Doufám, že logici, pokud se nedají zastrašit prvním dojmem podivnosti, neodepřou svůj souhlas s novotami, k nimž jsem byl přiveden nutností, která je obsažena v této záležitosti samé. Tyto odchylky od tradice naleznou své ospravedlnění v tom, že se logika až dosud vždy příliš těsně držela jazyka a gramatiky. Zvláště pak doufám, že se náhrada pojmů subjekt a predikát pojmy argument a funkce trvale osvědčí. …

…

            Jak jsem poznamenal na začátku, východiskem myšlenkového postupu, který vedl k pojmovému písmu, byla aritmetika. Na tuto vědu také pomýšlím nejprve pojmové písmo použít s tím, že její pojmy dále rozložím a pokusím se její věty hlouběji zdůvodnit. … Další sledování naznačené cesty, osvětlení pojmu čísla, veličiny atd., bude tvořit předmět dalších zkoumání, s nimiž vystoupím hned po tomto spise. 

 

Frege

Základy aritmetiky

K tomu, abychom získali pojem čísla, musíme určit smysl číselné rovnosti.

 

§62. Jakým způsobem nám může být dané číslo, jestliže o něm nemůžeme mít žádnou představu či názor? Slova něco znamenají jen v kontextu věty. Jde tedy o to, abychom definovali smysl věty, v níž se vyskytuje číslovka. To prozatím ještě ponechává hodně prostoru pro svévoli. Již jsme však zjistili, že pod číslovkami je třeba rozumět samostatné předměty. Tím je dán okruh vět, které musí mít smysl. Jsou to věty, které vyjadřují znovu poznání. Jestliže má znak a označovat předmět, pak musíme mít kritérium, které všude rozhodne, jestli b je totéž jako a; a to i když není vždy v našich silách toto kritérium použít. V našem případě musíme definovat smysl věty „číslo, které náleží pojmu F, je totéž jako číslo, které náleží pojmu G“; tj. musíme obsah této věty zreprodukovat jiným způsobem a to bez toho, že bychom použili výraz

                          „Číslo, které náleží pojmu F“

Tím udáme všeobecné kritérium pro totožnost čísel. Po té, když jsme tímto způsobem získali prostředek k uchopení určitého čísla a k jeho reidentifikaci jako téhož, můžeme tomuto číslu přidělit číslovku jako vlastní jméno.              

 

Russellův dopis Fregovi z 16. 6. 1902:

 

Vážený pane kolego!

Již půldruhého roku znám Vaše „Základní zákony aritmetiky“, ale teprve nyní se mi podařilo najít čas na důkladnější studium, které jsem měl v úmyslu Vašim spisům věnovat. Shledal jsem, že jsem s Vámi ve všech hlavních věcech zcela zajedno, zvláště v zavržení každého psychologického momentu v logice a v ocenění významu pojmového písma pro základy matematiky a formální logiky, které lze od sebe ostatně stěží rozlišit. V mnoha jednotlivých otázkách našel jsem u Vás diskuse, rozlišení a definice, o kterých u ostatních logiků není ani zmínka. Zvláště ve věci funkce (§9 Vašeho Pojmového písma) jsem samostatně dospěl do detailu k týmž názorům. Pouze v jediném bodě jsem narazil na obtíž. Tvrdíte, že i funkce může být neurčitým elementem. Myslel jsem si to dříve také, avšak nyní o tom názoru pochybuji, a to s ohledem na následující spor. Budiž w predikát: být predikátem, který nemůže být predikován sám sobě. Může být w predikován sám sobě? Z každé odpovědi  vyplývá opak. Proto musíme usoudit, že w není predikát. Právě tak neexistuje žádná třída (jako celek) takových tříd, které samy sobě jakožto celku nenáleží.

            Chystám se dokončit knihu o principech matematiky a rád bych v ní o Vašem díle podrobněji pohovořil. Vaše knihy již mám nebo si je brzy koupím; ale byl bych Vám velmi vděčný, kdybyste mi mohl zaslat separáty Vašich článků v různých časopisech. Kdyby to ale nebylo možné, vyrobím si je v knihovně.

            Exaktní rozpracování logiky je ve fundamentálních otázkách, kde symboly selhávají, velmi zaostalé; u Vás jsem nalezl to nejlepší, co je mi z naší doby známo, a proto si dovoluji vyjádřit Vám svůj nejhlubší respekt. Je politováníhodné, že jste ještě nedosáhl uveřejnění druhého dílu Vašich Základních zákonů; doufejme, že se tak stane.

 

S uctivým pozdravem,

Váš nejoddanější

Bertrand Russell

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vědecké pojetí světa – Vídeňský kroužek

Rudolf Carnap, Hans Hahn a Otto Neurath

 

I.                    Vídeňský kroužek vědecké pojetí světa

 

I. Prehistorie

            Mnoho lidí tvrdí, že metafyzické a theologizující myšlení dnes opět vzrůstá nejen v životě, ale i ve vědě. Jedná se při tom o nějaký všeobecný jev nebo jen o proměnu, která je omezena jen na určité kruhy? Toto tvrzení snadno potvrdíme pohledem na témata přednášek na univerzitách a na názvy filosofických publikací. Současně však mohutní i protikladný duch osvícenství a antimetafyzického zkoumání faktů, přičemž si je vědom své existence a svého úkolu. V mnoha kruzích je způsob myšlení, zakládající se na zkušenosti a oproštěný od spekulace, živější než kdy jindy, posílen právě tímto zvedajícím se odporem.

            Ve výzkumné práci všech odvětví zkušenostní vědy je tento duch vědeckého pojetí světa živý. Systematicky promýšlen a zastáván je však jen malým počtem vůdčích myslitelů, kteří jsou jen zřídka kdy s to shromáždit kolem sebe kroužek stejně smýšlejícíh spolupracovníků. Antimetafyzické snahy nacházíme především v Anglii, kde ještě stále žije tradice velkých empiristů; zkoumání Russella a Whiteheada v logice a analýze skutečnosti si získaly mezinárodní význam. V USA nabývají tyto snahy nejrozmanitějších podob; v jistém smyslu lze do toho počítat i Jamese. Nové Rusko plně usiluje o vědecké pojímání světa, byť zčásti opřené o starší materialistické proudy. V kontinentální Evropě můžeme najít soustředění produktivní práce ve směru vědeckého pojímání světa zvláště v Berlíně (Reichenbach, Petzold, Grelling, Dubislav a jiní) a ve Vídni.

            To, že Vídeň byla zvláště vhodnou půdou pro takový vývoj, je historicky pochopitelné. V druhé polovině 19. stol. byl ve Vídni vládnoucím politickým směrem liberalismus. Jeho myšlenkový svět pocházel z osvícenství, empirismu, utilitarismu a anglického hnutí volného obchodu. …

            Tomuto duchu osvětlení je třeba děkovat za to, že Vídeň stanula v čele vědecky zaměřeného lidového vzdělávání.

…

            V této liberální atmosféře žil Ernst Mach (nar. 1838), který byl ve Vídni jako student a (1861-64) jako soukromý docent. Do Vídně se vrátil až ve stáří, kdy pro něj byla vytvořena vlastní profesura filosofie induktivních věd (1895). Obzvláště usiloval o to, aby empirická věda, v první řadě fyzika, byla očištěna od metafyzických myšlenek. Připomeňme jeho kritiku absolutního prostoru, jíž se stal Einsteinovým předchůdcem, dále jeho boj proti metafyzice věcí o sobě a proti pojmu substance, stejně tak jako výzkum výstavby vědeckých pojmů z koncových prvků, smyslových dat. … Na katedře pak působil Ludwig Boltzmann, který výslovně zastával empirické ideje.

            Působení fyziků Macha a Boltzmanna na filosofické katedře se dá pochopit panujícím živým zájmem o epistemologické a logické problémy související se základy fyziky. Tyto problémy základů vedly i ke snahám o obnovu logiky. Těmto snahám byla ve Vídni připravena půda i ze zcela jiné strany Franzem Brentanem (1784 až 1880 profesor filosofie na teologické fakultě, později docent na filosofické fakultě). Brentano měl jako katolický duchovní pochopení pro scholastiku; navázal bezprostředně na scholastickou logiku a na Leibnizovy snahy o reformu logiky, zatímco Kanta a idealistické systematické filosofy nechával stranou. Pochopení, které měl Brentano a jeho žáci pro muže jako byl Bolzano a další, kteří usilovali o nové založení logiky, se jeví stále zřetelněji.

…

            Tyto vlivy z různých stran měly ve Vídni především na přelomu století za následek, že větší počet lidí hojně a horlivě často diskutoval o obecných problémech v těsné souvislosti se zkušenostní vědou. Šlo především o epistemologické a metodologické problémy fyziky …; dále i o problémy základů matematiky, problémy axiomatiky, logistiky apod.  …

 

2. Kroužek kolem Schlicka

            V r. 1922 byl z Kielu do Vídně povolán M. Schlick. Jeho působení dobře zapadlo do historického vývoje vídeňské atmosféry. On sám, původně fyzik, probudil k novému živoru tu tradici, která byla započata Machem a Boltzmannem a v určitém smyslu dále rozvíjena antimetafyzicky zaměřeným A. Stöhrem. (Ve Vídni po sobě následovali: Mach Bolzmann, Stöhr, Schlick; v Praze: Mach, Einstein, Frank).

            Během let se kolem Schlicka soustředil kroužek, který sjednocoval různá úsilí ve směru vědeckého pojímání světa. Tato koncentrace vedla k plodnému vzájemnému podněcování. … Žádný z členů kroužku není tzv. „čistým“ filosofem, nýbrž všichni působí v jednotlivých vědních oborech. Pocházejí z různých vědeckých odvětví a původně z různých filosofických zaměření. Během let však ukazovala vzrůstající jednota, která byla důsledkem specificky vědeckého postoje: „Co se vůbec dá říci, dá se říci jasně“ (Wittgenstein); při rozdílnosti názorů je konečná shoda možná, tudíž i žádoucí. Stále zřetelněji se ukazovalo, že cílem všech není jen postoj bez metafyziky, nýbrž postoj antimetafyzický.

            I v postoji vůči otázkám života lze dosáhnout pozoruhodné shody, i když tyto otázky se nenacházejí v popředí témat zkoumaných kroužkem. Tyto postoje mají z čistě vědeckého pohledu s vědeckým pojímáním světa příbuznost užší, než by se na první pohled mohlo zdát z hlediska čistě teoretického. Tak např. snahy o nové utváření hospodářských a společenských vztahů, o sjednocení lidstva, o obnovu školy a výchovy, ukazují vnitřní souvislost s vědeckým pojetím světa; ukazuje se, že členové kroužku přitakávají těmto snahám, sledují je se sympatiemi a někteří je i rázně podporují.

            Vídeňský kroužek se nespokojuje s tím, že bude vykonávat kolektivní práci jakožto uzavřený okruh. Snaží se také soucítit  s živoucími hnutími současnosti, pokud se stavějí přátelsky k vědeckému pojetí světa a odvracejí se od metafyziky a teologie. Společnost Ernsta Macha je dnes tím místem, z něhož může kroužek oslovovat širší veřejnost. Tato společnost chce, jak hlásá ve svém programu, „podporovat a šířit vědecké pojetí světa. Bude pořádat přednášky a vydávat zprávy o okamžitém stavu vědeckého pojetí světa, aby tím ukázala sociálním a přírodním vědám význam exaktního bádání. Tak by se měly utvářet myšlenkové nástroje moderního empirismu, jichž je zapotřebí i pro veřejné a soukromé utváření života.“ Volbou svého názvu vyznačuje společnost své základní zaměření: věda bez metafyziky. Tím však společnost neprohlašuje nějaký programový souhlas s jednotlivými Machovými naukami. Vídeňský kroužek je přesvědčen, že svou spoluprací se Společností E. Macha plní požadavek dne: vytvářet myšlenkové nástroje pro všední den, pro všední den učenců, ale i pro všední den všech, kteří nějak spolupracují na vědomém utváření života. Intenzita života, patrná ve snahách o racionální přetváření společenského a vědeckého řádu, proniká i hnutím vědeckého pojetí světa. Současné situaci ve Vídni odpovídá, že při založení Společnosti E. Macha v listopadu 1928, byl jejím předsedou zvolen Schlick, kolem nějž se nejsilněji soustředila společná práce v oblasti vědeckého pojímání světa.

 

II. Vědecké pojetí světa

            Vědecké pojetí světa není ani tak charakterizováno vlastními tezemi, jako spíše zásadním postojem, hledisky a výzkumnými směry. Cílem je jednotná věda. Usiluje se o to, aby se výsledky jednotlivých badatelů v různých vědních oblastech dostaly do vzájemných souvislostí a souladu. Z tohoto vytyčeného cíle vyplývá důraz na kolektivní práci; odtud také kladení důrazu na to, co je intersubjektivně uchopitelné; odtud vychází hledání neutrálního formálního systému, symboliky odvozené od škváry historických jazyků. Usiluje se o čistotu a jasnost, temné dálky a nevyzpytatelné hlubiny jsou odmítány. Ve vědě nejsou žádné „hlubiny“ vše je na povrchu: vše prožívané tvoří složitou, ne vždy prohlédnutelnou a často jen v jednotlivostech uchopitelnou síť. Vše je lidem dostupné; a člověk je mírou všech věcí. Zde se ukazuje spřízněnost se sofisty, nikoli s platoniky; s epikurejci, nikoli s pythagorejci; se všemi, kteří zastávají pozemské bytí a pozemskost. Vědecký světový názor nezná žádné neřešitelné záhady. Vyjasnění tradičních filosofických problémů vede k tomu, že se z části demaskují jako pseudoproblémy, zčásti se promění na problémy empirické a tím spadají pod soud zkušenostní vědy. V tomto vyjasňování problémů a výroků spočívá úloha filosofické práce, nikoli v budování vlastních „vědeckých“ výroků. Metoda tohoto vyjasňování je metodou logické analýzy, o níž Russell říká, že „pronikla postupně do filosofie kritickým zkoumáním matematiky. Domnívám se, že představuje týž druh pokroku, jaký byl do fyziky zaveden Galileim: jednotlivé výsledky nastupují na místo netestovaných obecností, doporučených pouze jistým odvoláním se na fantazii.“

            Tato metoda logické analýzy je tím, čím se nový empirismus a pozitivizmus liší podstatně od dřívějšího empirismu a pozitivizmu, více biologicko – psychologicko orientovaných. Tvrdí-li někdo, že „Bůh existuje“, „prazákladem světa je nevědomí“, „v

Živých bytostech existuje entelechie jakožto vůdčí princip“, neřekneme mu „to, co říkáš je nepravdivé“, nýbrž se ho zeptáme: „co svými výroky míníš?“ A pak se ukáže, že existuje ostrá hranice mezi dvěma druhy výroků. K jedněm patří ty výroky, které činí empirická věda; jejich smysl lze zjistit pomocí logické analýzy, přesněji: pomocí redukce na nejjednodušší výroky o empiricky daném. Ostatní výpovědi, k nimž náleží výše citované, se ukáží být zcela bez významu, bereme-li je tak, jak je míní metafyzici. Často lze přeměnit jejich význam tak, aby se z nich staly výroky empirické vědy; pak ovšem ztrácejí ten pocitový obsah, který je právě pro metafyziku podstatný. Metafyzikové a teologové věří, sami sebe nechápajíc, že svými výroky něco vypovídají, že vyjadřují nějaký stav věcí. Tato analýza však ukazuje,že tyto věty neříkají nic, nýbrž jsou jen výrazem nějakého životního pocitu. Vyjádřit něco takového může být jistě významným životním úkolem. Avšak adekvátním výrazovým prostředkem je zde umění, např. lyrika nebo hudba. Použije-li se místo toho jazyková výbava nějaké teorie, pak tu hrozí nebezpečí, že se bude předstírat vědecký obsah tam, kde žádný není. Chce-li metafyzik nebo teolog zachovat obvyklý jazykový šat, musí si toho být jasně vědom a zřetelně rozpoznat, že se nejedná o výklad, nýbrž o výraz, nikoli o teorii, sdělení nějakého poznatku, nýbrž o báseň či mýtus. Tvrdí-li nějaký mystik, že má zážitky nacházející se nad nebo za všemi pojmy, pak se s ním nelze přít. Ale nemůže o nich mluvit, neboť mluvit znamená uchopovat v pojmech, převádět zpětně na vědecky začlenitelné fakty.

            Vědecké pojetí světa odmítá metafyzickou filosofii. Jak se ale mají vysvětlit bludné cesty metafyziky? Tuto otázku lze klást z mnoha hledisek: psychologického, sociologického nebo logického. Zkoumání v psychologickém směru se nacházejí teprve v počátečním stádiu; náběhy hlubšího vysvětlení spočívají snad ve zkoumání Freudovy psychoanalýzy. Stejně tak je tomu i se zkoumáními sociologickými; zmiňme teorii „ideologické nadstavby“. Na tomto otevřeném poli se vyplatí další výzkumy.

            Dále je záslužné vyjasnění logického původu bludných cest metafyziky, zvláště pracemi Russella a Wittgensteina. V metafyzických teoriích se už i v kladení otázek skrývají dvě základní logické chyby: příliš těsná vazba na formu tradičních jazyků a nejasnost logických výkonů myšlení. Běžný jazyk používá např. touž slovní formu, substantivum, jak pro věci (jablko), tak pro vlastnost (tvrdost), vztahy (přátelství), průběhy (spánek), tím svádí k věcnému pojímání funkčních pojmů (hypostazování, substancializace). Lze uvádět četné podobné příklady toho, jak jazyk svádí na bludné cesty, které se staly pro filosofy osudové.

            Druhá podstatná chyba metafyziky spočívá v pojetí, podle nějž by mohlo myšlení vést samo od sebe, bez použití nějakého zkušenostního materiálu, k poznatkům, nebo že by alespoň mohlo z daných stavů věcí dospět usuzováním k novým obsahům. Logické zkoumání však  vede k výsledkům, že veškeré myšlení, veškeré usuzování nespočívá v ničem jiném, než v přechodu od jedněch vět k větám jiným, které neobsahují nic, co by už nebylo skryto v oněch větách. Není tudíž možné vyvinout metafyziku z „čistého myšlení“.

            Tímto způsobem je pomocí logické analýzy překonána nejen metafyzika ve vlastním, klasickém smyslu slova, zvláště metafyzika scholastická a metafyzika systému německého idealismu, nýbrž i skrytá metafyzika kantovského a moderního apriorismu. Vědecké pojetí světa nezná žádné nepodmíněně platné poznání z čistého rozumu, žádné syntetické soudy a priori“, jako jsou ty, které jsou základem kantovské, a tím spíše veškeré před- a po-kantovské, ontologie a metafyziky. Soudy aritmetiky, geometrie, jisté principy fyziky, které Kant bral jako příklady apriorního poznání budou probrány za okamžik Právě v odmítnutímožnosti syntetického poznání a priori spočívá základní teze moderního empirismu. Vědecké pojetí světa zná jen zkušenostní věty o předmětech všeho druhu a analytické věty logiky a matematiky.

            V odmítání otevřené metafyziky a skrytého apriorismu jsou všichni přívrženci vědeckého pojetí světa zajedno. Vídeňský kroužek však zastává nadto pojetí, že i výroky kritického realismu a idealismu o realitě a nerealitě vnějšího světa, psychiky jiných lidí, mají metafyzickou povahu, neboť podléhají týmž námitkám, jako výroky staré metafyziky: jsou beze smyslu, neboť nejsou verifikovatelné, nejsou věcné. Něco je „skutečné“ tím, že je začleněno do celkové budovy zkušenosti.

            Názor, který metafyzikové zvláště zdůrazňovali jako zdroj poznání, vědecké pojetí světa vůbec neodmítá. Vyžaduje se však, aby krok za krokem bylo provedeno dodatečné racionální zdůvodnění poznatků, které máme díky názoru. Hledajícímu jsou dovoleny všechny prostředky. Nalezené však musí podstoupit přezkoušení. Odmítá se pojetí, které spatřuje v názoru vysoce hodnotný a do hloubky pronikající způsob poznání, který může sahat za smyslové zkušenostní obsahy a který by neměl být svazován těsnými pouty pojmového myšlení.

 

Wittgenstein

 

Předmluva k Filosofickým zkoumáním:

… moje myšlenky brzy ochrnuly, když jsem se pokoušel nutit je proti jejich přirozenému sklonu, aby se rozvíjely jedním určitým směrem. … Filosofické poznámky této knihy představují jakoby množství náčrtků krajiny, které vznikly v průběhu těchto dlouhých a spletitých cest. …

Nechtěl bych svým spisem druhým myšlení uspořit. Nýbrž pokud by to bylo možné, podnítit někoho k vlastním myšlenkám.

 

TLP: (Problematika úplné analýzy)

3.21 Konfiguraci jednoduchých znaků ve větném znaku odpovídá konfigurace předmětů v situaci.

3.22 Jméno zastupuje ve větě předmět.

3.23 Požadavek možnosti jednoduchých znaků je požadavkem určitosti smyslu.

3.25 Existuje jedna a jen jedna úplná analýza věty.

 

§91Nyní to ale může vypadat, jako kdyby existovalo něco jako definitivní analýza našich řečových forem, tedy jedna jediná úplně analyzovaná forma vyjádření. To znamená: jako kdyby obvyklé vyjadřovací formy byly ve své podstatě ještě neanalyzované; jako kdyby v nich bylo skryto něco, co je třeba vynést na světlo. Jestliže se tak stane, má tím být vyjádření plně vyjasněno a naše úloha vyřešena.

 

§92 Toto nachází výraz v otázce o podstatě řeči, věty, myšlení. – Neboť třebaže se i my ve svých zkoumáních snažíme pochopit podstatu řeči – její funkci, její výstavbu –, není to nicméně to, nač je tato otázka zaměřená. Neboť ta nevidí v podstatě něco, co je už volně přístupné pohledu a čemu se uspořádáním dostane přehlednosti. Nýbrž něco, co leží pod povrchem. Něco, co spočívá v nitru, co vidíme, když věc prohlédáme, a co má analýza vytáhnout z hloubi.

            ‚Podstat je nám skryta‘: to je forma, jakou pak bere na sebe náš problém. Ptáme se: „Co je řeč?“, „Co je věta?“ A odpověď na tyto otázky má být dána jednou provždy; a nezávisle na každé budoucí zkušenosti.

 

Dodatek k §22:

Mysleme si obraz zpodobující boxera v určité bojové pozici. Nuže tento obraz může být použit k tomu, aby se někomu sdělilo, jak má stát, jakou polohu má zaujmout; nebo jakou polohu zaujmout nemá; nebo jak určitý muž tam a tam stál; nebo atd. atd. tento obraz by bylo možno označit (mluveno chemicky) jako větný radikál. Podobně si zajisté Frege představoval „předpoklad“.

 

Wittgensteinova kritika Fregeho:

Pro Fregeho existovaly dvě možnosti: Buď se zabýváme inkoustovými skvrnami na papíru, nebo tyto inkoustové skvrny jsou znaky něčeho, a to, co zastupují, jej jejich význam. Že tato alternativa není správná ukazuje právě hra v šach. Zde se nezabýváme dřevěnými figurkami; a stejně tak figurky nic nezastupují, nemají v rámci Fregovy terminologie žádný význam. Nicméně existuje ještě něco třetího, znaky mohou být použity jako ve hře.

 

Opuštění denotační i obrázkové sémantiky:,

§40 Promluvme nejprve o tomto bodě tohoto myšlenkového pochodu: že totiž slovo nemá žádný význam, když mu nic neodpovídá. – Je důležité konstatovat, že slovo „význam“ je používáno v rozporu s duchem řeči, jestliže se jím označuje věc, která slovu ‚odpovídá‘. To znamená zaměňovat význam jména s nositelem tohoto jména. Když pan N. N. zemře, říká se, že zemřel nositel jména, nikoli, že zemřel význam jména. A bylo by nesmyslné takto mluvit, neboť kdyby toto jméno přestalo mít význam, tak by nemělo žádný smysl říci „Pan N. N. zemřel“.

 

§43. Pro velkou třídu  případů použití slova „význam“ – i když ne pro všechny případy jeho použití – lze toto slovo vysvětliti takto: Význam nějakého slova je způsob jeho použití v řeči. 

 

 §40 Je důležité konstatovat, že slovo „význam“ je použito v rozporu s duchem řeči, jestliže se jím označuje ona věc, která slovu ‚odpovídá‘. To znamená zaměňovat význam jména s nositelem tohoto jména. Když pan N. N. zemře, říká se, že zemřel nositel jména. A bylo by nesmyslné takto mluvit takto mluvit, neboť kdyby toto jméno přestalo mít, tak by nemělo žádný smysl říci „Pan N. N. zemřel“.

 

F.Z. Příklad jazykových her: §2

Mysleme si nějakou řeč … Tato řeč má sloužit k dorozumění dělníka A s pomocníkem B. A  staví něco ze stavebních kamenů; k dispozici jsou kostky, sloupy, desky a trámy. B  mu přináší stavební kameny, a sice v tom pořadí, jak je A potřebuje. K tomu účelu používají řeči, která je tvořena slovy: „kostka“, „sloup“, „deska“, „trám“. A tato slova zavolá; - B přinese ten kámen, který se naučil na toto zavolání přinášet. – Chápej toto jako úplnou primitivní řeč.

 

§65 Tady narážíme na velkou otázku, která zůstává všech těchto úvah. – Někdo by mi totiž mohl namítnout: „Moc si to usnadňuješ! Hovoříš o všech možných řečových hrách, ale nikde jsi neřekl, co vlastně je pro řečovou hru, a tedy pro řeč podstatné. Co mají všechny tyto aktivity společného, co z nich dělá řeč, nebo části řeči. Odpustil sis tedy právě tu část zkoumání, s kterou sis svého času nejvíc nalámal hlavu, tu totiž, která se týká obecné formy věty a řeči.

            A to je pravda. – Místo abych udal něco, co je společné všemu, co označujeme jako řeč, říkám, že těmto jevům vůbec není společné cosi jediného, kvůli čemu pro ně pro všechny užíváme stejného slova, nýbrž že jsou navzájem mnoha rozdílnými způsoby  příbuzné. A kvůli této příbuznosti nebo kvůli těmto příbuznostem je všechny označujeme jako „řeči“

 

§67 Nemohu tyto podobnosti charakterizovat lépe než slovem „rodové podobnosti“, neboť takto se překrývají a kříží různé podobnosti vyskytující se u členů nějaké rodiny: vzrůst rysy obličeje, barva očí, chůze, temperament atd. atd. – A řeknu: Hry tvoří určitou rodinu …

A pevnost provazu nespočívá v tom, že nějaké vlákno probíhá po jeho celé délce, nýbrž v tom, že se mnohá vlákna navzájem překrývají.

 

§69 Jak bychom někomu vysvětlovali, co je to hra? Myslím, že bychom popisovali různé hry, a k popisu bychom mohli připojit: tomuhle a podobným věcem se říká „hry“.

§23 … vznikají nové typy řeči, nové řečové hry … a jiné zastarávají a jsou zapomínány.

Výraz „řečová hra“ tu má vyzdvihnout, že promlouvání řeči je částí určité činnosti nebo určité životní formy.

 

§18 Na naši řeč se lze dívat jako na nějaké staré město: spleť uliček a náměstí, starých a nových domů, a domů s přístavbami z různých dob; a to vše obklopeno množstvím nových předměstí s novými a pravidelnými ulicemi a s uniformními domy.