Dnešní datum:
09. 04. 2011

Jak taky zmrzačit neoliberalismus: zpráva z konferencí / Iva Šmídová

V říjnu se v Praze uskutečnily dvě navazující konference reflektující pojetí normality a odlišnosti v sociálních a humanitních vědách. Obě části byly organizačně skvěle zvládnuty a obsahově nabídly svým způsobem zásadní start badatelské disciplíny v českém prostředí teprve ustavované. První, česká část konference nesla název „Reprezentace odlišného těla v interdisciplinární perspektivě“ (6.–7. 10. 2010) a druhá, přednášená v angličtině, byla organizátorkami pojmenována „Cripping Neoliberalism. Interdisciplinary Perspectives on Governing and Imagining Dis/Ability and Bodily Difference“ (7.–9. 10. 2010). Za oběma konferencemi organizačně i institucionálně stojí katedry genderových studií a antropologie Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy a uspořádány byly také za podpory Filozofického ústavu Akademie věd v jejích reprezentativních, bezbariérových konferenčních prostorách v Praze v Jilské ulici. Lví podíl práce na organizaci, přípravě i realizaci konference odvedly Kateřina Kolářová a Lucie Storchová. Konferenci připravily do nejmenšího detailu, včetně skvělého plakátu, výtisků konferenčních příspěvků velkým písmem pro ty, kdo mají problémy s běžným čtením; myslely i na alternativní dodavatele konferenčního občerstvení.
Konference nabídla orientaci v etablujících se „disability studies“, výrazné příbuzné kulturních studií (tzv. cultural studies) v české akademii. Tato studia nejrůznějších „nezpůsobilostí“ empiricky zachycují, analyticky chápou, ale i v praxi poskytují poznatky týkající se propojení individuálních handicapů (a vymezení toho, co jimi rozumíme) s fungováním společnosti a jejími normami a ideály (a jak se ustavují ony). Věnují se rozložení sil ve vyjednávání o tom, co je a není považováno na jejich tematickém poli za žádoucí, správné, ceněné. Panujícím sociálním zřízením a státním politikám mnohdy nastavují zrcadlo, které je ukazuje ve značně nelichotivém světle – odtud i název konference v angličtině, který si explicitně pohrává s tím, zda je s neoliberalismem vše v pořádku, a s jednoznačnými poukazy na snadné subverze a snadno překročitelné hranice jeho všeobjímající užitečnosti a normálnosti, tedy ne/způsobilosti. Tedy zda se nejedná, politicky zcela nekorektně, o jakýsi zmetek.
„Disability studies“ jsou příkladem par excellence toho, jak spojit sociální vědu s praxí v oblasti sociální práce či politiky. Jakkoliv terminologicky velmi obtížně převoditelné do českého pojmosloví (na svůj český překladový název ještě čekají), jejich praktické uplatnění je nasnadě. O to více mohou být ve veřejné debatě problematizovány jako regulérní odborná vědecká disciplína či specializace s nosným pojmovým aparátem. Obě části nedávné interdisciplinární dvojkonference dilemata ustavujících se studií více či méně odrážely.
Na české konferenci byly předneseny příspěvky disciplinárně vesměs jednoznačně uchopené, dominovaly historické deskripce (zobrazování zanedbanosti v příspěvku Martiny Halířové, vystavování liliputánů a dalších tělesných odlišností od Filipa Herzy, záznamy monstrózních porodů dohledané Hanou Matějkovou, pojetí kriminálního těla v eugenickém diskursu od Gabriely Satinové) i záznamy z nedávné současnosti (obrazy „promořené populace“ a „zavirovaného těla“ – jak o diskursu mediální prezentace AIDS vypovídala Kateřina Kolářová, normalizované tělo v podání Iny Marešové nebo socialistické reprezentace žen Jany Oravcové). Reprezentace odlišného těla byla rozebírána i v příspěvku o viditelnosti queer těla (debata nad příspěvkem Ladislava Zikmunda-Lendera) a reakce z publika odhalila nosná konceptuální témata, jež je žádoucí vzít v potaz při snahách o „normalizaci“ vizualizace „queer“ těl, ale i životního postoje odlišnosti. Zazněly i příspěvky z praxe, jak z práce s handicapovanými, tak ze zkušeností s vlastním znevýhodněním (Lenka Krhutová, Daniela Komanická).
Aplikaci konceptů relevantních pro analýzy odlišností představila Lucie Storchová v příspěvku spojujícím neoliberální heslo: „Chci, a proto umím!“ s autobiografiemi bezrukých umělců (opět v historickém kontextu), Libor Novosád poukázal na fenomenologické aspekty odlišnosti a diverzity, příspěvek trojice Eva Šlesingerová, Lenka Slepičková a Iva Šmídová vztáhl Foucaultovu konceptualitaci ab/normality k praxi české reprodukční medicíny. Mezi další příspěvky, které kromě pilného záznamu a spíše latentní analytické reflexe nabídly právě i způsoby, jak konceptuálně v rámci sociálněvědní analýzy zvolené téma rámovat a zpřístupnit je tak abstraktnějším analytickým úvahám, patřil příspěvek Dity Jahodové o transidentitách. Zásadním konceptuálním vstupem první části konference však byla přednáška pozvané Margrit Shildrick z Queens University v Belfastu s názvem „Out of order: Genealogy and the Monstrous“. V ní s využitím Foucaulta, Deleuzeho a dalších filosofů rámovala oblasti, kde se dostává soudobé pojetí tělesné odlišnosti z hlediska sociálněvědní analýzy nejen spolu s Foucaultem „mimo řád“ (jak mě na správný překlad případně upozornila naše týmová teoretička Eva Šlesingerová), ale také prostě „mimo provoz“.
Jsem sama zvědavá, která z výše uvedených jmen se nesmazatelně zapíšou v českých „disability studies“, až se budeme moci po letech ohlédnout k jejich akademickým českým počátkům.
Hlavní konference, která časově navazovala na české „předzpůsobilé“, nabídla řadu kvalitních příspěvků pozvaných přednášejících i dalších konferenčních účastníků. Mezi osobnostmi, jež přijaly pozvání organizátorek, jsme mohli vyslechnout přednášku renomovaných účastníků Davida Mitchella se Sharon Snyder o ne/utváření aliancí v občanské angažovanosti a biomedicínském přístupu k zacházení se vzácnými nemocemi, živý příspěvek Roberta McRuera, rámovaný mediálními studii a explicitně tematizující (vizualizující) sexualitu handicapovaných (sexualitě a způsobu správy handicapu se věnoval i druhý příspěvek Margrit Shildrick), nebo referát Anne Waldschmidt vztahující k sobě neoliberalismus a flexibilní normalizaci. Tematické bloky konference otevíraly řadu oblastí, v nichž se „disability studies“ zejména za hranicemi České republiky profilují: redefinice práv handicapovaných; dopady neoliberálních politik na místní i nadnárodní úrovni (tady zastoupil český kontext přednášející Jan Šiška); neoliberální biopolitika a možnosti, jak ji podrývat, nabourávat; historické formy pojímání a kategorizace tělesných odlišností nebo (s rodinou spojené) technologie neoliberální správy. V posledně jmenované sekci zazněl poutavý příspěvek dvojice Joke Janssen a Steff Bentrup, který inspirativně a kriticky reflektoval praxi medicínských institucí (a státu) v přesvědčování rodin s hluchými rodiči a hluchými dětmi o vhodnosti ušního implantátu, který dětem umožní slyšet. Řada příkladů zacházení s těmito dospělými a předestíraný normativní obraz rodiny „tak jak má správně být“ byl poutavě a nosně zasazený právě do teoretických konceptů vyjednávání normality a nezpůsobilosti. V této sekci konference byly předneseny i dva další příspěvky tematizující normativní představy o žádoucí podobě rodiny – prolínání témat postižení a selekce plodu podle pohlaví v těhotenství z medicínsky neindikovaných důvodů (Tereza Hendlová) a komodifikace života na příkladu manipulace s kmenovými buňkami a embryi při umělém oplodnění (Ute Kalender).
Jak už jsem uvedla, obě konference se jako příspěvek k ustavení akademické specializace „disability studies“ v českém odborném prostředí velmi zdařily. Jako posluchačce disciplinárně usazené v sociologickém přístupu k poznání mi přinesly inspiraci především zastoupené způsoby práce s různými rovinami abstrakce, jež obě konference nabídly, a cesty, jak v budoucnu propojovat velmi obecné teoretické koncepty s velmi dílčími, deskriptivními, jakkoliv zajímavými poznatky. Jak česká, tak anglická část konference se potýkaly v tomto smyslu s obdobnými ne-způsobilostmi: teoretické příspěvky uvízly v té rovině konceptuální abstrakce, jež je obtížně srozumitelná bez konkrétních příkladů z žité praxe. A naopak jen některé příspěvky založené na empirických datech, na faktech z terénu či na obsahové analýze textů vedly svou analýzu jako kritickou reflexi (ač to slovo bylo nadužíváno). Řada příspěvků se explicitně zaměřila na popis představovaného jevu nebo problému, případně na implicitní nebo explicitní odkazy k tomu, že to není spravedlivé či správné, a z publika se mohl ozývat souhlasný šum. Přesto nebo právě proto si myslím, že „disability studies“ a podobným disciplínám, sama jsem také zástupkyně studií – genderových, velmi prospívá právě metodologicky důkladné propojení teorie a praxe. Nestačí vedle sebe posadit odkazy na obecné koncepty, o kterých si máme domyslet, že a jak fungují v sociální interakci, vedle velmi deskriptivních záznamů, v nichž se posluchači nutně záhy ztratí nebo usnou, pokud k jejich analytickému uchopení nebudeme užívat srozumitelný konceptuální slovník. A příspěvky, jež toto propojení přesvědčivě zvládly, poskytly na dvojkonferenci silný signál, že to jde. Právě z příležitostí důsledně teorii a praxi kombinovat, připoutat je k sobě metodologicky velmi těsně a důkladně, z této styčné plochy akademických a praktických návodů, jak uchopit realitu, by mohly „disability studies“ v budoucnu ještě hodně vytěžit.

P. S. Moc děkuji Lence Slepičkové za důkladné čtení a připomínky a Lence Slepičkové i Evě Šlesingerové za důležité komentáře k textu