Dnešní datum:
07. 05. 2011

Genderovělingvistický výzkum: odezvy v české lingvistice
Genderová nebo také feministická lingvistika (gender linguistics, feminist linguistics, u nás etablovaná pod názvem genderová lingvistika) patří k jazykovědným disciplínám, které zkoumají efekty užívání jazyka z hlediska jejich vlivu na sociální rozvrstvení společnosti. Oba názvy označují vědní obor soustředěný na jazykové nástroje utváření sociálních konstruktů ženství a mužství a s nimi související procesy legitimizace a reprodukce hierarchií pohlaví skrze mluvní jednání. Termín feministická lingvistika preferují bádající, jež si přejí explicitně vyjádřit, že sledují feministické, tj. proženské jazykové cíle, o nichž bude pojednáno níže ve zprávě o textu Kultura genderově vyváženého vyjadřování.
Aplikace genderu v lingvistice umožňuje sledovat mocenské aspekty mluvní interakce, bez jejichž rozpoznání by sociolingvistická či pragmalingvistická analýza nebyla komplexní nebo by byly výsledky výzkumů dokonce hrubě zkresleny. Článek Reprezentace genericky maskulinních názvů osob Lisy Irmen a Ute Linner v tomto čísle referuje o provádění výzkumů pragmatických efektů používání generického maskulina v německy píšící jazykovědě od počátku 90. let minulého století. Různými metodami bylo opakovaně zjištěno, že není-li specifikováno pohlaví a pokud jsou ženy „zahrnovány“ pod mužský jazykový tvar (např. studenti, vědci apod.), navozuje tento způsob označování osob představu muže. Logickým opatřením ve prospěch jazykového zviditelnění žen je prosazování alternativních postupů, jež si nekladou za cíl odstranit maskulinum z textů, nýbrž lépe a cíleně využívat celého rejstříku jazykových prostředků, jež jazyk nabízí.
Na genderový výzkum jazyka se také u nás obrací stále více pozornosti a rovněž vzrůstá zájem veřejnosti o genderově vyvážené vyjadřování. Kromě dlouhé řady publikací českých odbornic a odborníků na problematiku genderové analýzy jazyka vznikly od jejích počátků v polovině 90. let minulého století stovky[1] vysokoškolských kvalifikačních prací věnovaných nejrůznějším tématům: genderově kritickým jazykovým analýzám mediálních produktů, analýzám úředního jazyka, jazyka školních učebnic, jazyka menšin, problematice užívání generického maskulina, jazykovým reprezentacím maskulinit a femininit, otcovství a rodičovství v různých druzích textů, souvislostem mezi životními volbami a reprodukcí genderových stereotypů atd. Vznikla tak pozoruhodná báze empirických studií, které si zaslouží podobné vzájemné porovnání a bilanci výsledků, jak učinily Lisa Irmen a Ute Linner ve svém přehledu o testech generického maskulina.
Problémem jsou přístupy některých členek a členů bohemistické obce přehlížejících nebo nedoceňujících interdisciplinární povahu práce s kategorií genderu. Roku 1995 odhadovala bohemistka J. Hoffmannová budoucnost genderové / feministické lingvistiky (Hoffmannová 1995: 80, termín vložila do uvozovek) takto: „…pokud je tato „lingvistika“ hodna svého jména (přináší zajímavé poznatky gramatické, stylistické aj.), zaslouží si jistě naši pozornost, pokud však vyniká svým feministickým zaměřením, není nám jí nikterak třeba…“. O patnáct let později kritizuje bohemista R. Adam návrhy na genderově vyvážené vyjadřování: „Vrcholem genderocentrického, podvojného nahlížení na svět je v [níže zmíněné, pozn. JV] příručce pasáž o tom, že statistiky jako například počet doktorandů na univerzitě nemohou pravdivě a úplně informovat, chybí-li rozdělení rubrik podle genderu. Kdokoli chce tedy mluvit o nějaké skupině lidí, má ji podle příručky napřed rozdělit na muže a ženy. Každý čtenář (ženy nevyjímaje) nechť si rozhodne, zda by ve světě, v němž muži a ženy netvoří jednotu, nýbrž dvě neslučitelné skupiny, chtěl žít.“ Na jiném místě se s podivením dočteme: „Požadujíce jazykové zviditelnění žen, dožadují se vlastně zastánci feministické lingvistiky jazykového zviditelňování tohoto rozdělení lidstva. Efekt podvojného uvádění jmen (studenti a studentky, studenti/ky apod.) nespočívá v tom, že by vracelo ženám společenské uznání, které jim jazyk odebral, nýbrž v tom, že lidem vnucuje podvojné vidění světa.“ (Adam 2010)
Pro další rozvoj genderové lingvistiky v Česku bude nezbytná podpora ze strany vedoucích osobností, školitelů a školitelek z jazykovědných pracovišť a financování výzkumů. Reprodukce genderových hierarchií prostřednictvím jazyka souvisí s uplatňováním žen na trhu práce, doceňováním jejich vzdělání, schopností, talentů, ale i s domácím násilím nebo sexuálním obtěžováním na pracovišti. Česká genderová lingvistika, sociolingvistika a pragmatika tu má mnoho co říci; podvojného vidění světa se, myslím, nemusíme obávat.

Smysl a cíle jazykového managementu. Příklady z Česka a zahraničí
Vliv jazyka na skutečnost vyjádřila badatelka D. Cameron slovy „jazyk není pouze prostředek pro vyjádření myšlenek, jazyk myšlenky formuje“ (Cameron in Link 1998: 19–20). Chce-li společnost pěstovat rovné a důstojné vztahy mezi osobami a skupinami, musí z toho hlediska kriticky reflektovat jazykový úzus a vhodnými doporučeními a/nebo legislativou eliminovat projevy nekorektnosti. V oficiálním projevu konsenzuálně nepřipadá v úvahu používat výrazy negr, Cikán/ka, slepec; zato běžně unikají na veřejnost výroky hrubě znevažující ženy.
Degradace může probíhat skrytě, jako např. v reklamě na domácí výčepní přístroj Eta z roku 2008: „Výčep se hodí na zahradu pro grilování s přáteli. Ženy ocení především to, že už nebudou muset kupovat pivo v lahvích, které se při cestě z obchodu pronese“ (srov. nálezy Leeuwen-Turnovcové 2005), nebo naopak zcela otevřeně, např. „Talent se žádá od chlapů. Holky můžou být blbé jak dlabané necky, ale musejí být krásné“ (výrok režiséra divadla F. R. Čecha). Pro vysokou četnost takových „vtipů“ v jazyce veřejného projevu nelze tyto výroky považovat za nadsázku, nýbrž staly se „standardem“ a zůstanou jím, dokud nenastane společenský konsenzus o jazykové kultuře i v této oblasti.
Praxe označování osob je v českém jazyce veřejné sféry srovnatelná s němčinou minulých desetiletí, kdy se účinky generického maskulina teprve ověřovaly. Na souvislosti mezi jazykem a genderem upozornil v polovině ledna 2010 v Česku osmdesátistránkový text Kultura genderově vyváženého vyjadřování autorek J. Valdrové, B. Knotkové-Čapkové a P. Paclíkové, uveřejněný na webu MŠMT v lednu 2010 (www.msmt.cz, později staženo). Tato publikace je v češtině a o češtině první popularizační text svého druhu, v němž je vyzdvižena důležitost rozpoznávání jazykové diskriminace[2] a v němž jsou formulovány principy rovného jazykového pojednávání žen a mužů. Teoretická část textu zasazuje veřejný projev do souvislostí s genderovými vlivy, které formují nejen rozhodování a životní volby lidí, nýbrž také – a to především – myšlení a mluvení jako jeden z klíčových způsobů jednání. Praktická část vychází vstříc rostoucímu zájmu veřejnosti o genderově citlivé vnímání a používání jazyka, nepostradatelné při tvorbě veřejných vystoupení a písemných prezentací. Představuje pravidla genderově korektního jazyka (gender-fair language)[3] a nabízí vhodné alternativy genderově nesymetrického způsobu vyjadřování pro češtinu, angličtinu a němčinu. Oba posledně jmenované cizí jazyky se v Česku vyučují často i na vysokých školách bez jediné zmínky o náležitostech genderově korektní sebeprezentace mluvčích na veřejnosti. Neustálé „zahrnování“ žen pod tzv. generické maskulinum je specificky českým přístupem k označování osob, který si pak řada mluvčích přenáší do cizího jazyka.
Jazyková doporučení pro genderově korektní vyjadřování představují úsilí o nastolení uzuálních norem směřujících proti znevažování lidské důstojnosti, k eliminaci napětí, zmírňování společenských nerovností a zlepšování lidských vztahů. V němčině se osvědčily čtyři strategie rovného jazykového pojednávání žen a mužů formulované jednou z předních představitelek německy píšící lingvistiky Marlis Hellinger (Hellinger in Spillner 1990: 102–107).
 
·         Strategie feminizace: jedná se o jazykové zviditelňování žen pomocí přechylování, uvádění rodových protějšků (vědci a vědkyně nebo vědkyně a vědci) apod. Tato strategie je neslučitelná se „zahrnováním žen“ pod tzv. generické maskulinum. Nelze například vytvořit image vědkyně tím, že mluvíme o vědcích či oslovujeme plénum vědecké konference Vážení kolegové, Vážení posluchači.[4]
·         Strategie neutralizace: vyhýbání se rodově specifickým názvům osob a zvýšené užívání rodově neutrálních názvů, např. vedoucí, pokladní, studující, prodávající apod.
·         Strategie symetrizace: ženy i muži jsou označováni týmiž jazykovými prostředky, např. příjmeními, tituly, označeními funkcí apod.
·         Strategie neužívání genderově stereotypních a diskriminujících názvů osob: v češtině něžné pohlaví / silné pohlaví, páni tvorstva aj.
 
Instituce v německy mluvících zemích uznávají genderově vyvážený jazyk jako svou vizitku rovného pojednávání žen a mužů. Dokládají to namátkově zvolené příklady ze dvou odlišných oblastí – zaměstnaneckých odborových svazů a univerzit.
Manuál pro členky a členy Rakouského odborového svazu (ÖGB 2006), na jehož sestavení spolupracovaly jazykovědkyně a političky, představuje cennou podporu nejen při genderově vyvážené tvorbě textů, obrazového materiálu, brožur, nýbrž také při práci s médii a s veřejností, jak zdůrazňuje předseda ÖGB R. Hundstorfer v předmluvě. Podle slov předsedy záleží ÖGB jako organizaci na image věrohodného a angažovaného zástupce zájmů žen a mužů. Pomocí genderově symetrického způsobu vyjadřování chce ÖGB oslovovat nové cílové skupiny a získávat nové členstvo.
Genderově symetrický jazyk spočívá podle brožury v dodržování principu zviditelnění žen, symetričnosti obrazů žen a mužů a vyhýbání se stereotypům. Metodický manuál ÖGB uvádí a komentuje příklady otevřené i skryté jazykové diskriminace z tisku. Cituje např. otevřeně diskriminující poznámku médií ke zvolení kancléřky: „Aspoň se tam nedostala přes postel“. Příkladem skryté jazykové diskriminace žen je výrok z textu jedné odborové organizace, kritizujícího současnou finanční situaci: „Oba životní partneři musejí pracovat, aby mohli rozumně žít.“ (Tamtéž, s. 8–9). Sloveso musejí signalizuje nepatřičnost faktu, že pracují oba, tedy žena i muž. Formulace reprodukuje stereotyp „tradiční“ úlohy ženy tvořit rodinné zázemí.
Příručka dále obsahuje výčet jazykových formulací, kterými lze nahrazovat generické maskulinum (GM): dlouhý a krátký splitting (občan a občanka, občan/ka) nebo rodovou neutralizaci (pomocí slovesných adjektiv studující apod.), která je na rozdíl od češtiny v němčině snadnější i produktivnější, poněvadž ji lze řešit pouhou alternací členu die/der; koncovky jsou pro maskulinum i femininum stejné. Dále se v manuálu navrhuje například:
·         přeformulovávat vazby s GM: vyhýbat se mužským tvarům zájmen (analogicky v češtině „Kdo nepobírá příspěvek“ místo „Ten, kdo...“);
·         využívat přímé oslovování („Prosím, dbejte...“ místo „Uchazeč musí dbát...“);
·         používat infinitiv („Prosíme vyplnit...“ / „Je třeba vyplnit...“ místo „Každý návštěvník vyplní...“);
·         používat opis s trpným rodem („Příspěvek na dítě se vyplácí zároveň se mzdou“ místo „Každý pracovník obdrží příspěvek na dítě zároveň se mzdou“);
·         používat opis s adjektivem v přívlastku („lékařská pomoc“ místo „pomoc lékaře“) apod.
 
Doporučuje se dodržovat mluvnickou kongruenci větných členů: „Paní B. je lékařka“, nikoli lékař, „Organizace je vydavatelkou brožury“, nikoli vydavatelem. Tvůrčí tým povzbuzuje uživatelskou obec ke kreativní práci s jazykem.
Dalším příkladem genderově vyváženého označování žen a mužů je komunikace ve vysokoškolské sféře. P. Paclíková (2005) prostudovala 14 univerzitních směrnic pro nesexistické vyjadřování v anglicky mluvících zemích po celém světě a devět směrnic z německy mluvících zemí. Ve své práci zevrubně referuje o jazykových prioritách a postojích univerzit k otázce genderově korektního jazyka; z německy mluvících zemí jde o univerzity v Pasově, Heidelberku, Stuttgartu, Štýrském Hradci, Klagenfurtu, Linci, Freiburku, Curychu, Bernu; z anglicky mluvících jsou zastoupeny univerzity z celého světa od USA přes Evropu po Nový Zéland a Austrálii.
Pro nás jsou zajímavé poznatky z Rakouska, srovnatelného s Českem rozlohou, počtem obyvatel a do jisté míry i správním systémem. Univerzity v rakouském Klagenfurtu a Linci sledují svými jazykovými doporučeními tyto cíle: zamezení jazykové diskriminaci, zajištění genderové korektnosti mluveného i psaného projevu, eliminaci případných jazykových nepřesností, odstranění předsudků, zvýšení jazykového uvědomění, vyšší míru citlivosti vůči zrovnoprávnění žen a mužů v jazyce a celkové zlepšení stylistické úrovně textů; kromě toho rovněž zdůrazňují tvůrčí přístup k jazyku v této oblasti (tamtéž: 36) – podobná výzva by v češtině stěží prošla.
K dílčím opatřením, jež se na univerzitách v německy mluvících zemích prosadila, patří bezesporu užívání tvarů studující a vyučující (der/die Studierende, Lehrende) místo student a učitel. Klagenfurtská univerzita navrhuje mj. přechylování akademických titulů v ústním i písemném úzu, např. Diplom-Ingenieurin, zkráceně Dipl.-Ing. in Směrnice Curyšské univerzity obsahují návrhy na genderově symetrická oslovování a označování osob, např. An Petra und Markus Muster (na obálce dopisu) místo An die Familie Markus Muster (v češtině: Petře a Markovi Musterových místo Rodině Marka Mustera).
Univerzitní směrnice pojednávají také o řadě dalších problémových okruhů, jak zjistila autorka: o otázkách genderově symetrické charakteristiky osob pomocí atributů, označování funkcí nebo úřadu, redukci jazykové stereotypizace životních rolí. Navrhují obměňovat pořadí pohlaví v názvech osob, nastolují otázku genderově symetrické citace, třeba v diplomových pracích, dále uvádějí jazykové alternativy ve prospěch genderově vyváženého používání osobních a přivlastňovacích zájmen, zájmena man, věnují poznámku sexistickému humoru. Zahraniční směrnice, vytvořené často v 90. letech, nemají v Česku obdobu; pro nás představují zajímavé svědectví o jedné dimenzi tehdejší společnosti.

Kultura vyjadřování jako obraz lidské důstojnosti
Iniciativy v oblasti jazykové kultury jsou historicky stejně staré jako první svědectví a úvahy o jazyce, uvádí Kleine Enzyklopädie Deutsche Sprache, která věnuje tématu jazykové kultury samostatnou kapitolu (Fleischer, Helbig, Lerchner 2001: 717–749). Cituje mj. Pražský lingvistický kroužek, který ve 30. letech minulého století položil vědecké základy pojmu jazyková kultura. Tento odkaz rozvíjely osobnosti české bohemistiky F. Daneš, A. Stich, A. Jedlička a další. S kulturou jazyka úzce souvisí téma jazykové kritiky; její principy shrnulo v roce 1986 kolokvium mannheimského Institutu für deutsche Sprache (IDS) Deutsche Sprache nach 1945 takto:
- Jazyková kritika by se měla vyhýbat tradičnímu návyku kritizovat výrazy mimo kontext, [měla by] tudíž analyzovat a posuzovat jazyk nepřetržitě v textových a situačních souvislostech.
- Jazyková kritika má (…) co do činění s jazykem v sociálně problematických kontextech; měla by tedy cíleně zkoumat konkrétní veřejné jevy, kdy jsou příčiny komunikačních konfliktů způsobeny také jistými typickými jazykovými praktikami.
- Jazyková kritika není jen věcí jednotlivých expertů nebo „přátel jazyka“, její předmět není jen to, co nám jako jednotlivcům „vadí v jazyce“, jazykové „alergie, podněty“ (...), nýbrž je třeba ji chápat jako obecnou, veřejnou jazykovou senzibilitu vůči panujícím a konfliktotvorným jazykovým praktikám: „Jazyková kritika je něco pro všechny: Každý musí být jako mluvčí kritický vůči vlastní mluvě, musí mluvit a naslouchat více reflektovaně, zodpovědnost za jeho vyjadřování je součástí jeho lidské důstojnosti“.
- Cílem kritiky je napomáhat řešit problémy srozumitelnosti a jazykových norem, „v určitém smyslu je kultivovat“ v duchu „komunikativní etiky“, konkrétně ke zlepšení schopností všech uživatelů jazyka reflektovat vyjadřování, to znamená, že „budou schopni a ochotni diskutovat o pravidlech jejich vlastního vyjadřování v sociálně relevantních situacích“ (Tamtéž: 725–726, překlad JV, s citacemi řady jazykovědných osobností německy mluvících zemí)
 
Kleine Enzyklopädie dále podotýká, že od začátku 90. let 20. století (tj. po pádu socialismu) je kladen zesílený důraz na jazykovou kulturu v evropských souvislostech; jazyková kultura je chápána jako kultura jazykového projevu a vyvíjí se koncepty kultivace jazyka. Jazyková kultura je pojem nadřazený jazykové kritice a jazykové péči: „Jazyková kultura není preskriptivní nařízení, nýbrž výzva pro nás všechny k reflektovanému užívání jazyka“, uvádějí autoři přímo v názvu jedné z podkapitol (tamtéž: 729, překlad JV).
Metzler Lexikon Sprache bilancoval v roce 2005 vliv a význam jazykového managementu, který v oblasti rovného pojednávání osob iniciovala právě německy píšící feministická lingvistika, těmito slovy: „O feministické jazykové kritice se stále více diskutuje též v populárních médiích a je stále více praktikována; vedla dokonce ke změně úředních textů. Jedná se o politicky motivovanou jazykovou reformu, kterou vzhledem k jejímu rozsahu nelze podceňovat.“ (Glück, Schmöe 2005: 191) Ponechejme na českých jazykovědkyních a jazykovědcích, nakolik tato slova přenesou na českou situaci.

---